Objeven nový druh bublinatky ze severozápadního Jün-nanu

Nově popsaných druhů rostlin přibývá každým týdnem. Každý z nich je pozoruhodný, ale bohužel těm z nás, kteří se rostlinami aktivně nezabývají, mohou některé z těchto objevů unikat. Nepřehlédnutelným je ovšem nález nového druhu bublinatky (Utricularia) ze severozápadu čínské provincie Jün-nan, o němž byl spolu s popisem rostliny publikován článek ve vědeckém časopise PhytoKeys v pondělí 26. dubna. Známa je zatím pouze z lokality Dulongjiang. Zhuo Cheng, Qiong Fang, Fei Wang a Chun-Lin Long ji pojmenovali Utricularia lihengiae; její druhový název ctí Li Heng, čínskou botaničku, která se flórou Dulongjiangu dlouho zabývala a přispěla k rozšíření znalostí o jejích zástupcích. U. lihengiae je již 25. druhem bublinatky vyskytujícím se na území Čínské lidové republiky, a 13. druhem žijícím v provincii Jün-nan, jež se může chlubit největší bohatostí bublinatek. Jinak se většina druhů této rostliny vyskytuje na jih od řeky Jang-c´-ťiang. Autoři studie navštívili Dulongjiang, izolované území na východě Himálaje ve středu Národní přírodní rezervace Gaoligongshan, v srpnu 2019 a prováděli v něm obvyklý výzkum flóry. Právě tehdy se jim podařilo objevit nový druh bublinatky rostoucí v mechu u severního vjezdu do dulongjiangského tunelu. Nalezený exemplář utrhli a převezli jej do herbária v Kchung-mingském botanickém institutu, který je součástí Čínské akademie věd. V listopadu 2019 navíc do Dulongjiangu zavítali znovu s cílem najít více exemplářů, což se jim podařilo, a natrhané je také převezli do herbária. U. lihengiae je nádhernou rostlinou s výraznými tmavě purpurovými proužky na koruně. Díky nim ji lze rozlišit prakticky od jakéhokoliv jiného druhu bublinatky. Má také menší květenství, než její příbuzné, a dále se od nich odlišuje tvarem kališních lístků. Květenství samotná jsou dlouhá 2 až 4 centimetry, purpurových proužků má na kalichu každého květu maximálně osm (3 až 5 nahoře, 3 na spodku kalichu) a má vztyčenou stopku (na rozdíl třeba od U. scandens, který má stopku stočenou). Semeníky jsou vejcovitého tvaru, podobně jako semena samotná (u báze jsou zúžená, jako ptačí vajíčko). Pokud je známo, tak U. lihengiae kvete mezi srpnem a listopadem. Přirozeným prostředím této zjevně dosti vzácné bublinatky je nedotčený horský prales v nadmořské výšce 2800 až 2900 metrů, v němž dominují rostliny z čeledí šácholanovitých (Magnoliaceae), vřesovcovitých (Ericaceae) a bukovitých (Fagaceae). Po celý rok v těchto místech prší. Jediná nalezená populace bublinatky U. lihengiae roste v mokré trávě poblíž silnice vedoucí k již výše zmíněnému dulongjiangskému tunelu. Celkem bylo nalezeno asi 80 exemplářů, natrháno jich bylo výzkumníky samozřejmě velmi málo. Je jasné, že U. lihengiae je druhem kriticky ohroženým, ostatně pro tuto klasifikaci splňuje veškeré předpoklady (už jen proto, že se celý druh vyskytuje na území menším než 10 kilometrů čtverečních). Největším nebezpečím jsou pro ni lidé - do oblasti čas od času zavítají turisté, lákaní nesmírně rozmanitou faunou a flórou Dulongjiangu. Celá populace však může být ohrožena i extrémním počasím. Podle autorů popisu může v blízké budoucnosti dojít ke znečitění půdy, v níž celá populace U. lihengiae roste, a také vody, kterou jednotlivé rostliny přijímají. 

Fotografie bublinatky Utricularia lihengiae před utržením ve svém přirozeném prostředí a po utržení v herbáriu Kchung-mingského botanického institutu. Fotografie z blogu Species New to Science

Bublinatky jsou masožravými rostlinami, rozšířenými po všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a ve všech podnebných pásmech. V současné době je klasifikováno nějakých 274 druhů (viz studie Y. M. Honga, publikovaná tento rok). Obecně se jim daří v mokrých půdách, prakticky všude, kde je alespoň po část roku sladká voda. Největší diverzita rodu Utricularia byla zaznamenána v Jižní Americe, jejich druhým "horkým místem" je Austrálie. Mnohé druhy bublinatek nežijí daleko od ostatních masožravek z podobného, většinou vlhkého prostředí, kupříkladu šplirlic (Sarracenia) a rosnatek (Drosera). Některé jihoamerické druhy jsou také epifyty, a rostou na kůře stromů či na mechu nebo dokonce v listové růžici jiných epifytů, hlavně bromélií rodu Tillandsia. Lapací měchýřky fungují čistě na mechanickém principu; dotkne-li se chloupků u jejich víčka nějaký drobný hmyz, korýš, roztoč či prvok, víčko se otevře a kořist je s kapkou vody podtlakem vsána do měchýřku, načež se víčko přiklopí, aby nemohla oběť uniknout, a pak je rozložena trávicími sekrety. Většinou umírá do hodiny po uchycení, ačkoliv někteří prvoci jsou poněkud odolní, a trávicím sekretům kladou odpor i několik dnů. Rostlina je připravena chytit si další kořist už 15 až 30 minut po odchycení té předchozí. Teoreticky by bublinatky mohly chytit i pulce, neboť ti nemají žádné vyloženě "tuhé" tělní části. U nás, v České republice, se vyskytuje sedm druhů bublinatek, mezi nimi například bublinatka vícekvětá (Utricularia bremii) ve středních a západních Čechách, vzácná bublinatka prostřední (Utricularia intermedia) z Třeboňské pánve či bublinatka menší (Utricularia minor), též obývající hlavně okolí Třeboně.

Bublinatka menší (Utricularia minor) na skotském ostrově Isle of Skye. Fotografie z webu West Highland Flora

Studie je k přečtení zde. Líbí se Vám tento nově popsaný druh bublinatky? Podle mě je nádherný, a rozhodně si zaslouží náležitou ochranu!