Noví Lovci kryptidů: Duch vražedných Vánoc (2/4)

Blíží se Vánoce, a noví Lovci kryptidů toho za sebou mají už tolik. Co začalo jako malá lesní výprava dvou teenagerů inspirovaných tajemně zmizelým týmem Jacka Owena se v průběhu roku 2055 vyvinulo v pátrání po vodítcích ohledně toho, proč konkrétně již staří Lovci kryptidů neexistují. Nebezpečná dobrodružství v jejich opuštěné základně plné Chupacaber, na Blízkém východě se Sandwalkery v doprovodu starých přátel Lovců kryptidů z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu i proniknutí do sídla Owenových v Kostarice a setkání se zabijáckým kočko-pso-opičákem drženým v tamní laboratoři však mají být následována ještě něčím dalším. Keira Kendrick jednoho prosincového večera nalezla v Londýně při cestě zpět do domu, který zdědila po svých zesnulých rodičích, zaměstnancích britské vlády, zvláštní mukózní hmotu v tajícím sněhu. Jak záhy zjistila, po okolí jejího domova se potuluje jakýsi malý čertík, zvláštní dvounohý tvor zanechávající za sebou černý sliz, který žije i po oddělení se od těla svého původce. Co je asi zač? Na Portoriku, které Wren, Winn a Keira navštívili v srpnu, a kde se k nim připojil univerzitní student Armando Villalon, se mezitím odehrává Konference o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v roce 2055. V prostorech Portorické univerzity v Río Pedras ji pořádá profesorka Alondra Pietri. Po úvodním proslovu před stovkami participantů ji navštívil její starý známý, Eldred Canady, přední odborník na středoamerické kryptidy, jehož knihy měl ve svém kostarickém sídle Jack Owen. Nedlouho poté se k dvojici připojil Terrence Zedler, se kterým se Alondra též zná již nějakou dobu. Sdělil jí svůj záměr oznámit na konferenci návrat Lovců kryptidů v podobě svých nových přátel z Wrenina týmu, jehož dva členové - Wren a Winn - byli již v listopadu představeni akademické komunitě svou studií atacamské medvědí lišky. Teenageři z Creek City se v tuto dobu nacházejí ve Winnově pokoji. Mladík stále trpí vizuálními i sluchovými halucinacemi Chupacaber, kvůli nimž už ani nechodí do školy, nemyje se, a jen leží v posteli ve svém pokoji. Ožil však, když ho Wren, ke které tajně chová city, pozvala na druhé rande - a tentokrát to má být skutečně o nich dvou, nikoliv o nějaké expedici či starých Lovcích kryptidů. Avšak poté, co se Winn entuziasticky vyrazil osprchovat, začala Wren bez souhlasu prohledávat obsah jeho počítače. Chce se dostat k výsledkům jeho výzkumu předmětů Lovců kryptidů odnesených z londýnské základny.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DUCH VRAŽEDNÝCH VÁNOC, ČÁST DRUHÁ:

Zpoza zavřených dveří se ozývala líbezná hudba. Sršela z ní pohoda v kombinaci s těžko popsatelnou magií nejkrásnějšího období roku, jaké si dítě dokáže představit. Malá tmavá dívenka s hustými černými kudrnatými vlásky staženými do dvou culíků ke dveřím pomalu přistupovala, jako by se skoro bála je otevřít. Snad byla tak opatrná proto, že nechtěla, aby všechna ta kouzla nacházející se za nimi rychle zmizela. Neboť Štědrý večer má vždy svůj konec.

Dveře se náhle prudce otevřely, rozeznělo se radostné cinkání rolniček, a dívenka spatřila pestře nazdobený vánoční stromeček, blýskající se od špičky po bázi kmene. Spolu s ním na ni zářily rozesmáté obličeje jejích rodičů.

"Keiro, byl tu Otec Vánoc!" usmíval se její táta.

"Podívej, kolik ti přinesl dárků!" smála se radostně máma. V jedné ruce držela rolničku, ukazováčkem druhé pak mířila na kupu krabic s červenobílým balením a zelenými pentlemi, jež byly rozestlány po širokém okolí vánočního stromku.

"Yiiii!" ozvalo se z hrdla nadšené dívenky. Vyrazila k prvnímu dárku, který jí vpadl do oka, a začala jej rozbalovat. Přitom se široce usmívala na tátu, který ji při tom vyfotografoval svou drahou zrcadlovkou.

Jakmile strhla obal, uvědomila si, že drží v ruce krabici s nějakou hračkou, nejspíše panenkou. Hleděla vteřinku dvě na tvrdý papír za figurou, nato krabici obrátila a prohlédla si nový přírůstek do své sbírky hraček. Byl to slizký čertík se svítivýma očima. Zazubil se, a prudce se vrhl k jejím očím.

Keira poděšeně vydechla. Nekřičela, ale potřebovala vydat alespoň nějaký zvuk k tomu, aby se probudila. Bylo už pozdě v noci, zkoumání mukózních vzorků z ulice po setkání s tím zvláštním tvorem měla několik hodin za sebou. Posadila se na polštář, promnula si oči, a rozsvítila lampičku na svém nočním stolku. Chvilku upínala své znavené zraky na staré album fotografií, které leželo vedle lampičky. Prohlížela si ho krátce předtím, než si šla lehnout. Poslední snímek, jemuž věnovala pozornost, ji zobrazoval ve věku čtyř let při rozbalování červenobílého dárku se zelenou pentlí v nádherně vyzdobeném obývacím pokoji ve stejném domě, v němž dodnes žila. Povzdechla si.

"Pěkný sen. Až na ten konec."

Musela se zasmát. Chápala, jak se ty dvě věci, totiž dětská vzpomínka na Vánoce a lekavý útok slizovitého čertíka, spojily při jejím snění dohromady. Chvíli pohlížela na svou peřinu s povlečením ve vánočním duchu. Všechny ty rolničky, stromečky a dárečky působily tak příjemně. Kdyby si nepamatovala, že to povlečení kupovala před dvěma roky v nedalekém supermarketu, pomyslela by si možná, že ho má ze svého dětství.

"Pěkný sen. Až na ten konec."

Peřinu strhla ze svých nohou, na posteli se otočila a vstala. Přistoupila ke stylickému radiátoru pod oknem mířícího do nekonečných a nikdy nezhasínajících ulic Londýna. Ohřála si nad ním ruce, a zahleděla se na odraz své tváře ve skle. Nepohlížela na ni ta malá dívenka s culíky, ale osmnáctiletá teenagerka s růžovými kudrnatými vlasy, nápadně v obličeji připomínající její zesnulou matku. Jak dávno to všechno bylo. Jak dlouho už tu žije sama!

"Pěkný sen. Až na ten konec."

Keira se zarazila. Bylo to už potřetí, co ta slova zaslechla. A teprve nyní si uvědomila, že je ani jednou nevyřkla. Skoro se jí zastavilo srdce. Musela se udeřit do hrudi. Prudce se otočila ke zdroji těch slov. V nejzazším, nejtemnějším a nejméně osvětleném rohu její ložnice, jen kousíček od mírně pootevřených dveří, se cosi choulilo. Pohlíželo to na ni svítivýma očičkama.

"Co to má sakra znamenat?!" vykřikla Keira.

Byl to ten malý dvounožec z ulice. Pořád se úlisně šklebil, stydlivě se hrbil a vyplašeně přitom oddechoval. 

Keira panikařila. Zvedla z podlahy svou bačkoru, a rychle k čertíkovi přistoupila s nataženou rukou. Vypískl.

"Chci odpovědi! Ty umíš mluvit?! Jak ses sem dostal?! Jak víš, o čem se mi zdálo?!" křičela na něj Keira.

"Vysvětlím to, vysvětlím! Jen mě neuhoď!" ozval se čertík. Jeho hlas byl tlumený, stydlivý, ale prosakovala jím i jakási zlomyslnost. Zblízka jeho tvář působila mnohem děsivěji, než na dálku. Keira se zděsila jeho překvapivě dosti zamračeného výrazu, táhlých vrásek a bradaviček posetých po celém jeho obličeji.

"Tak dělej," zasyčela Keira.

"Jmenuji se Lucius," představil se čertík, "Malý ďábel Lucius. Tak mi říkají."

"Kdo ti tak říká?"

"Můj druh," odpověděl Lucius, "lidé nám po tisíciletí říkali různě. Pro některé jsme byli démoni, pro jiné duchové... lidé jsou ve svém myšlení tak nekonzistentní. Ale to je přece jedno!"

Zachichotal se. Přitom mu z těla odpadl malý drobek pulzujícího slizu. Keira na něj pohlédla, a užuž se ptala na další otázku ohledně něj, ale vzpomněla si, že jí Lucius dlužil ještě předchozí odpovědi.

"A abych odpověděl na vše," usmál se úlisně, "ano, umím mluvit. Lidských řečí ovládám hned několik. Français? Español? Cymraeg? Albannach? Věř mi, umím ty a další jazyky stejně dobře, jako jejich rodilí mluvčí."

"Neuvěřitelné," řekla Keira, a uvolnila paži své ruky. Bačkoru však stále neupustila.

"Jak jsem se sem dostal? Kouzlem," odpověděl stydlivě Lucius, a pak se rozřechtal. Keira musela učinit krok zpět. Jeho smích byl plný jakési zvláštní zloby, závisti, zla. Zatímco se smál, výraz v jeho očích se úplně proměnil. Ze stydlivého skřítečka byl náhle masový vrah libující si v těch nejohavnějších činech. Když se přestal řechtat, zase působil jako nevinná sliznatá figurka a poděšeně mrkal. "A jak vím, o čem se ti zdálo? No, to je také kouzlo! Nahlédl jsem ti do tvé makovice!"

"Kdo ti k tomu dal povolení?!" vykřikla na něj Keira.

"Dal jsem si ho sám," odpověděl nevinně Lucius, a jako malé dítě sebou zaklimbal ze strany na stranu, "říká se, že takoví, jako já, rádi tropí neplechu. Ale fakt je, že ty jsi mě hodně zaujala, Keiro. Už delší dobu se o tebe zajímám."

"Cože?!"

"Znám totiž tvoje rodiče," zazubil se čertík, "pěkní to bastardi."

Keira zařvala, a flákla Luciuse bačkorou. Na všechny strany se po pokoji rozletěl sliz z jeho těla. Čertík se uchechtl. "Jak jsem předtím pískal, jako bych měl strach... to byl jenom trik, víš?"

Nevinně zamrkal, nato ukázal své trojúhelníkové zuby, a hryzl Keiru do ruky. Na podlahu okamžitě zamířila sprška krve. Dívka křičela bolestí. Druhou rukou se snažila tvora strhnout ze své ruky, držel se však tak dlouho, jak chtěl. Když se pustil, vynořil se mu zpoza zubů třikrát rozeklaný jazýček, jímž si olízl krev na zubech uchycenou.

"Hmm, málo železa! Měla bys zlepšit svůj jídelníček!" uchechtl se. 

Keira v panice oddechovala, a zády se rychle přibližovala k oknu. Chtěla být od toho nevyzpytatelného tvora co nejdále.

"Neber to osobně, Keiro. Ode mně nic neber osobně!" smál se dál. Začal po místnosti poskakovat, funěl u toho a dvakrát se mu dokonce z hrdla ozvalo něco, co by se dalo přirovnat k lidskému říhnutí. "Jak jsem říkal, málo železa! Málo železa!"

"Co ode mně chceš?! Proč jsi tady?! A co jsi to říkal o mých rodičích?!" křičela Keira.

"Mám od nich pro tebe vzkaz! Kde si myslíš, že skončili, Keiro? Po tom všem, co prováděli? No, nebudu tě napínat," řechtal se čertík, "ale potkal jsem je od jejich smrti už mockrát! Zblížil jsem se s nimi! A chtěli, abych ti řekl, co si o tobě myslí, když jsi vyrostla!"

"Kde by měli být mí rodiče? Mí rodiče jsou mrtví! Zemřeli při autonehodě před dvěma lety! V listopadu 2053!" křičela Keira. Vrtěla přitom hlavou. Nechtěla věřit, že se jí toto vše jen nezdálo.

"Přesně tak! Ale kam jdou zlí lidi, když umřou, Keiro?!" chechtal se Lucius.

"Co je tohle za blbost? Musím se vzbudit!" křičela dívka.

"Tři slova od tvých rodičů, Keiro, sledujících, jak žiješ svůj život... 'Jsi obrovské zklamání!'"

"Sleigh bells ring, are you listening,

In the lane, snow is glistening

A beautiful sight,

We're happy tonight,

Walking in a winter wonderland."

Wren a Winn se procházeli po zasněžené ulici Witmer Street v Creek City a naslouchali vánoční písni Winter Wonderland v podání afroamerické zpěvačky Sheily Johnson, komerčně nejúspěšnější ženy v americkém hudebním průmyslu za posledních pět let, ozývající se z velkého reproduktoru umístěného mezi stánky pouličního trhu. Dvojici teenagerů míjeli především senioři, popíjející levný horký punč a skupující levná vánoční červenobílá lízátka.

"No ty vole, kámo, když jsme byli mladý v těch devadesátkách, stály tyhle chujoviny třikrát víc! Co se do prdele stalo s Amerikou, že si v ní za normální důchod už nekoupíš vejce, ale podělaný vánoční lízátko jo?" stěžoval si jeden senior druhému u stánku, jehož stůl byl přímo obsypán sladkostmi nabízenými za pár šupů.

"Říkám ti, Jacku, dávají do toho nějaký jedy! Bohatý konspirujou a chtějí se zbavit starejch lidí, protože je sere dávat prachy do našich důchodů, takže základní výživu ti nedopřejou, ale lízátka, co dobře chutnaj a přitom ti rozežerou žaludek, jo, do toho rádi investujou!" pronesl ten druhý.

"A kdo by pak politiky, co reprezentují bohaté, volil, kdyby byli vytráveni všichni páprdové jako vy? Sherlockové, fakt," řekla nahlas Wren, když kolem mužů spolu s Winnem procházela.

"Wren! Tohle bych nedělal," šeptl poděšeně Winn.

"Cože, mladá dámo?" ozval se ten první senior.

"Vy mladý nic nechápete! Jsou z vás akorát nějaký komouši, furt všechno vidíte přes ty Marxovy třídy a kdo ví co! No! Bohatý konspirujou, ale není to tak, jak to říkají ti vaši komunistický influenceři s barvou vlasů, jak vy, mladá dámo! Jacku, říkám ti, s každou generací to jde intelektetuálně dolů! Naše generace byla nejlepší, epic bacon and all!" rozčilil se ten druhý.

"Zkurvený mileniálové," poznamenala Wren, "doufám, že už brzo vychcípají."

"Gone away is the bluebird,

Here to stay is a new bird

He sings a love song,

As we go along,

Walking in a winter wonderland."

Wren a Winn dorazili k čajovně Pepie's Tea, ve které se poprvé a naposledy na rande setkali v září. Wren se na chvíli zadívala na špinavý, rozšlapaný sníh před vstupem, a dotkla se jemně Winnovy ruky.

"Potřebuju čůrat," zašeptal Winn, "je tu hrozně zima."

"Vole!" naštvala se Wren a pohlédla na něj s přivřenýma očima. "Ty fakt dokážeš všechno posrat."

Uvnitř čajovny si dvojice sedla ke stejnému stolu, u kterého měla první rande na začátku podzimu. Winn si odložil věci a zamířil na toaletu. Zavřel za sebou dveře, a pohlédl na své ruce. Třásly se mu.

"Vůl jsem, to jo," šeptl si pro sebe, "jsem strašně nervózní a říkám ty nejhorší věci, jaké můžu říkat!"

Postavil se před zrcadlo. Chvíli na sebe pohlížel, věnoval hlavně pozornost svým pečlivě dozadu a lehce do strany načesaným vlasům. Přitom přemýšlel o tom, co vlastně Wren řekne. Už měsíce k ní něco cítil, dokonce se mu zdály sny o tom, jak je jí velmi blízko. Vracel se ve vzpomínkách do března, kdy se s ní poprvé setkal v lese na jih od města. Uvědomoval si, že tehdy vypadala trochu jinak. Neměla ani tak sytě červené vlasy, její pixie bylo mnohem kratší, a často nosívala brýle, které však za poslední měsíce na nos nenasadila ani jednou. Přemítal o tom, jak se mu líbila.

"Winne," uslyšel náhle, a zarazil se, "proč toho tolik tajíš?"

Mladík sebou trhl.

"Proč máš toho tolik, co nechceš říct? Jsi opravdu takový posera?"

Winn si promnul oči. Jakmile je otevřel, v zrcadle místo svého odrazu viděl křenící se Chupacabru. V očích měla nepopsatelnou ďábelskost, vysmívala se mu, a vyplazovala na něj jazyk.

"Řekni všechno! Řekni to!" ozývalo se zachrchleným, zlověstným hlasem z jejího hrdla. "Řekni to, a bude po všem! Konec trápení!"

Winn pustil do umyvadla vodu, a cákl si jí do obličeje. Vyhrkl překvapením, jak byla studená. Bohužel přitom zamokřil i své vlasy a trochu si poničil účes. Chupacabru však zahnal. Hleděl nyní do zrcadla opět jen na sebe, a vyděšeně přitom oddechoval.

Wren seděla u stolu, a myslela na Winna. Pomýšlela na to, zda k němu není příliš tvrdá. Často ho kamarádsky urážela, přičemž však věděla, že tím maskuje své city k němu. Podobně jako on, vracela se nyní ve vzpomínkách do března, kdy se s ním poprvé setkala. Přehrávala si v hlavě rozhovor, který s ním měla po skončení jejich prvního dobrodružství. Rozhovor, v němž vyšlo najevo, že byli oba velkými fanoušky Lovců kryptidů. Ani ve snu si tehdy nedokázala představit, že s tím pohledným indiánsko-bělošským klukem bude nejen chodit, ale i lovit kryptidy v nejrůznějších koutech světa. Urazili takovou cestu.

Winn se po chvíli vrátil, usedl ke stolu před Wren a nechal pro sebe i pro ní objednat horký vánoční čaj. Chvíli se kousal do rtu, a pak konečně promluvil: "Chtěl jsem ti..."

Wren ho přerušila: "Můžu se tě..."

Oba se rozesmáli.

"Běž první," řekla mu Wren.

Winn se zazubil, a rychle sklopil oči. "Chtěl jsem ti dlouho něco říct, Wren. Nechci si tu hrát na nějakého... debila... nebo... já nevím... prostě..." Pohlédl jí do očí. "Mám tě fakt rád. Jsme kamarádi devět měsíců, byli jsme mockrát jeden u druhého doma... teda, ty častěji u mě... ale známe se, známe se hodně dobře. A já si toho strašně vážím. Mám pocit, že jsem tehdy v tom lese, předtím, než tohle bláznovství začalo, narazil na někoho, s kým si rozumím... kdo má stejné zájmy a životní cíle, jako já. A hrozně mě těší, že se známe, Wren."

"Mě taky," usmála se Wren, "když jsme se potkali, nastala najednou změna. Začalo celé tohle dobrodružství."

"Jasně," reagoval Winn, "ale není to jenom o tom dobrodružství. Není to jenom o kryptidech, a Lovcích kryptidů... je to o nás dvou." Uchechtl se. "Armando mi v Palestině říkal, že jsi moje holka. Naznačoval, že spolu chodíme. Já se na to tehdy mračil, ale... jedno vypozoroval dobře, i když nás zná jenom chvíli." V očích se mu objevila trocha bázně. "Uvědomuju si... a uvědomuje si to asi každý, kdo se na nás dívá... že tě miluju, Wren."

Wren se zubila od ucha k uchu. "No vidíš, hajzle. Trvalo ti to sice milion let, ale přiznals to."

"V životě jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty. Nechci, aby to znělo plazivě nebo jako klišé... sakra, to vůbec. Ale jsem s tebou rád. Hodně rád," pokračoval Winn, "i když mě nazýváš hajzlem."

"No jo, vole. Vždyť já tím zakrývám to samé," smála se Wren, "taky tě miluju, Winne. Sice seš buržoust a nejdřív jsi tím byl úplně zkaženej, ale teď, když jsem tě trošku naučila třídnímu vědomí, a kontinuálně už nesmrdíš, uvědomuju si, že se mi vlastně líbíš."

"No," řekl Winn, "to s tím smradem, to vždycky byly jenom vtípky, ne? Ty a taky Keira si ze mě jenom utahujete, že? Ve skutečnosti voním, ne?"

"Jako teď seš v pohodě, pár hodin zpátky jsi byl ale jak prase, vole," řekla mu Wren, "skoro jsem hodila šavli."

"Cože?!" vyhrkl zmateně Winn.

"Chilluj, týpečku," uklidňovala ho Wren, a dotkla se jeho ruky na stole, "trošku si z tebe střílím. Když dodržuješ hygienu, jsi hezkej."

Winn vypadal hrdě. Chtěl říci, že to ví, ale včas se kousl do jazyka. "Díky," pronesl místo toho s úsměvem.

Chvíli si povídali, seznamovali jeden druhého se svým vyrůstáním, a po asi půl hodině povídání se poprvé políbili. Tento polibek však neměl dlouhého trvání. 

Ucítili, že jim cosi procházelo těly. Destabilizovalo je to. Rozechvělo je to. Ten pocit jim už byl známý. Byli právě teleportováni pryč z Creek City, aniž by na to byli předem upozorněni a připraveni. Jejich půlhodinové rande následující po procházce zasněženými ulicemi města tak náhle skončilo. Přesto za tu dobu urazili ve svém vztahu míli cesty.

Když Wrenin a Winnův polibek skončil, obklopila je tma, narušovaná však ze všech stran tisíci světélek. Oba teenageři vydechli zároveň, a očima přejeli po svém bezprostředním okolí. Stáli v břečce na chodníku, jedním ramenem se každý téměř dotýkal zdi vysokého domu, a nebyli tu sami. 

Jen dva metry za Wreninými zády se k zemi krčila Keira. V jedné ruce svírala teleportační přístroj, kterým své přátele právě přemístila do Londýna. Druhou ruku měla ovázánu kapesníkem. Z hluboké rány jí crčela krev, kapesník jí byl celý nasáklý, a dívka cenila zuby bolestí. Oblečena byla jen v pyžamu a županu, obuta však byla do zimních bot.

"Keiro! Co se stalo?!" vykřikla Wren, skrčila se k ní a položila obě své ruce na její ramena.

"Teče ti krev!" vyhrkl Winn, a nato zavřel oči. Nebylo mu špatně z pohledu na Keiřinu krvácející ruku, ale z náhlého uvědomění si, jakou cestu nečekaně teleportací podnikl. Bylo mu nevolno.

"Musela jsem utéct ze svého domu," odpověděla Keira na Wrenin dotaz, a pohybem hlavou naznačila, že zeď, u které se nyní trojice Lovců kryptidů nacházela, patřila jejímu domovu, "přišel mě tam strašit nějaký šotek. A kousl mě!"

"Proboha, to vypadá strašně!" vyhrkla Wren, když si zblízka prohlédla Keiřin kousanec. "Počkej, mám tady nějaké kapesníčky!" Ze své tašky vytáhla dva balíčky papírových kapesníků, a hned jimi začala na ránu tlačit.

"Měli bychom ti zavolat sanitku!" řekl Winn, stále v obličeji zelený. "Proč... proč jsi ji vlastně nezavolala ty?"

"No, těžko se vysvětluje, že vás pokousalo něco, co podle zdravotníků určitě neexistuje," pousmála se křečovitě Keira, "a taky... mi ten čertík nedovolil vzít cokoliv jiného, než teleportační zařízení. Pronásledoval mě po domě, sotva jsem stačila vzít si župan, zimní boty a teleportační přístroj, a už se drásal na dveře, které jsem mu zabouchla před nosem."

"Jaký čertík? Jaký šotek? Vlezla ti tam nějaká stvůra?!" ptala se Wren. 

"Říká si Lucius. Malý ďábel Lucius. Nevím, co je zač, ale povídal, že se lidstvo s jeho druhem setkávalo tisíce let. Je to taková potvůrka, ani ne dvě stopy vysoká, z těla jí odpadává mukózní pohyblivá hmota. Studovala jsem ji pod mikroskopem," odpověděla Keira, a zasyčela bolestí, když jí Wren přitlačila k ráně dva papírové kapesníčky, "celý večer jsem měla pocit, že mě něco sleduje. Pár hodin zpátky jsem ho poprvé potkala, ale utekl přede mnou. Pak se najednou probudím, a on je v mé ložnici. Zaútočil na mě... a pak tvrdil, že zná mé zemřelé rodiče."

"To nechápu," zatvářila se zmateně Wren.

"Říkal," vydechla Keira a zakroutila hlavou, "říkal, že jsou tam, kam chodí zlí lidé, když zemřou."

"V pekle? Co ten šotek je?" zasmála se Wren. "Křesťan? Neskončilo náhodou to náboženství vybombardováním Vatikánu za třetí světové? Jedna z mála dobrých věcí na poslední velké válce."

"Vůbec nechápu, o co se snaží. Nejdřív byl takový stydlivý, bojácný... a pak na mě zaútočil a snažil se mě nějak vyprovokovat. A taky tvrdil, že sledoval můj sen. Byl prý v mé hlavě," povídala dále Keira.

"Další potvora, co používá telepatii? Už mě vážně serou," řekl Winn. 

"Keiro, ta rána je hrozná! Bude se to muset ošetřit! Profesionálně!" poznamenala Wren, když vyplýtvala pro nasávání krve z rány všechny kapesníčky.

"Je ten ďáblík pořád uvnitř?" zeptal se Winn.

"Jo. Zavřela jsem ho tam. A není zamčeno. Když zatáhneš za kliku, možná uteče ven!" varovala ho Keira.

"Wren, zůstaň tady s Keirou. Já jdu dovnitř. Vyřídím si to s ním," řekl Winn, "kdyby taková potvora přišla ke mě domů a otravovala mě tam..."

"Tak co, Winne? Co bys dělal?" uslyšel Winn ďábelský hlas.

"Winne, neblázni," řekla Wren, "nevíš, s čím se potýkáš. Ani Keira to pořádně neví. Uzavřených prostorů jsme se zabijáckými monstry v posledních měsících sdíleli až přespříliš. Musí se to řešit jinak."

"Nedělal bys nic! Každý den potkáváš u sebe doma to, co vnímáš jako nejstrašnější stvůry, jaké jsi kdy potkal! Každý den, když pohlédneš do zrcadla, vidíš tváře, ze kterých je ti úzko! Ze kterých ti do bot tečou výsery strachu! Jsi posera, Winne!"

"Jdu dovnitř! Jsem, sakra, Lovec kryptidů!" zařval Winn. Přistoupil ke dveřím, a dotkl se kliky.

Náhle ucítil, že mu Wren do druhé ruky vrazila laserovou pistoli. "Bez tohohle se nikam ani nehni," řekla mu. 

"Zavolej Keiře sanitku, Wren. Hned budu zpátky," řekl Winn, pousmál se, a vnikl rychle do budovy. 

V Keiřině domě byla tma. Z hrobového ticha tam Winnovi nebylo zrovna nejlépe. Cítil však, že se třásl méně, než před začátkem rande s Wren. Nevěděl, zda ho to má děsit nebo zda se z toho má radovat.

Hezky si hraješ na hrdinu před svou novou přítelkyní, pomýšlel si. Nebylo to ale tak, že by se jen vytahoval. Rána, kterou ten tvor, ať už měl být čímkoliv, Keiře způsobil, ho vyděsila. Usoudil, že něco tak nebezpečného musí být co nejdříve zadrženo, možná i zabito. 

S laserovou pistolí pevně sevřenou oběma rukama došel ke schodům. Viděl, že několik horních schodů bylo iluminováno slabým světlem. Vyběhl po nich, poté vyšel další sérii schodů, a ocitl se na chodbě vedoucí do Keiřiny ložnice. Její dveře byly dokořán otevřeny, a do chodby pronikalo světlo z lampičky na nočním stolku.

"Ho ho ho! Ho ho ho! Ho ho ho ho ho ho ho ho!" ozval se z ložnice hluboký hlas.

Winn zaťal zuby. Zcela tiše se k ložnici přibližoval, připraven každou chvíli vystřelit. Laserový paprsek měl nastavený na prostřední stupeň, aby neponičil interiér budovy a tvora okamžitě nezabil, ale spíše ho jen omráčil a lehce popálil.

"Vánoce, Vánoce přicházejí! Kdopak byl letos hodný?" uslyšel Winn.

Dosáhl dveří. Opatrně nahlédl dovnitř. V místnosti se nic nehýbalo. Vstoupil do ní tedy, a rychle přiběhl ke Keiřině posteli. Stále nic. 

"Že by to byl náš dobrák Winn? Ale kdepak!"

Sklonil se, a pohlédl pod postel. Ani tam se zřejmě nic nenacházelo. Mladík spěšně vytáhl svůj mobilní telefon a zapnul na něm baterku. Přesvědčil se, že čertík nebyl ani pod lůžkem.

"Kdepak, Winn byl zlý! Nechtěl se o nic podělit! Nechtěl se podělit o to, co ví!"

"Zmlkněte, potvory," šeptl naštvaně Winn. Ucítil poklepání po rameni. Celý se roztřásl, a otočil se na Chupacabru, která na něj cenila zuby a chystala se olíznout mu obličej.

"Kdybys to řekl... všemu trápení by byl konec!" řechtala se ďábelsky Chupacabra, a nepříjemně Winna ohmatávala. Po celém pokoji ze stínů vylézaly Chupacabry, a posmívaly se Winnovi. 

"Možná bude potřebovat motivaci! Možná, že když se něco přihodí jeho nové přítelkyni, rozuzlí se mu jazyk, nezbedovi!" 

"Zmlkněte, kurvy!" zařval Winn, a vystřelil kolem sebe několik laserových paprsků. Chupacabry náhle zmizely.

Winn vydechl, nevěřícně zakroutil hlavou a promnul si oči.

"Ale ale, kohopak ho tady máme? Kdo dělá randál v mém novém domově?" ozval se náhle další hlas. 

Winn sebou trhl. Ve dveřích stál půlmetrový sliznatý čertík, a cenil na mladíka své trojúhelníkové zuby.

"Nevím, co jsi zač, ale je po tobě, ty svině! Střelím tě!" vykřikl Winn. Namířil na čertíka pistolí.

"Milý Winne Wilkinsone," řekl s úsměvem ten tvor, a se sebejistotou učinil několik krůčků vpřed, přičemž za sebou zanechával viditelnou černou stopu, "to bys udělal velikou chybu. Já totiž právě nahlédl do tvé mysli... a říkám si, že jsem možná jediný, kdo tvému utrpení může učinit konec."

Pokračování příště...