Bunyip-Tajemné monstrum z Austrálie

Kryptozoologové se již desítky let snaží odhalit tajemství jednoho z nejpodivnějších australských kryptidů, bájné nestvůry zvané Bunyip. Vzhled tohoto tajemného tvora není dobře popsán, jméno je užíváno snad i pro více tajemných živočichů. Jisté je však to, že se jedná o vzrůstem velkého tvora. Někdy je popisován s peřím na zádech, jindy s krokodýlími šupinami. Podle některých svědectví z Nového Jižního Walesu má dlouhý krk, kdežto jiná mu přisuzují psí hlavu, krátky krk a zlověstný výraz. V roce 1845 prý v přístavním městě Geelong v australském státě Victoria několik lidí nalezlo obrovský kloub čehosi podivného. Údajně si na místo přizvali jednoho z domorodých Austrálců nebo-li Aboriginců, aby předmět zkusil identifikovat. Vyslovil jméno "Bunyip" a ukazoval na své jizvy na hrudi. Prý mu je před lety tento netvor způsobil, když hájil své území poblíž jednoho z jezer a muže, jenž se přiblížil, takto zranil. V 19. století údajně došlo k dalším nálezům důkazů existence Bunyipa. Roku 1847 byla u řeky Murrumbidgee nalezena podivná lebka. Podle některých lidí byla podobné té hroší a pocházela z nějakého vyhynulého tvora, podle jiných to byl dnes žijící Bunyip. Takže jaká je pravda? Ačkoliv je představa podivného netvora pobíhajícího po Austrálii romantická, pravda je mnohem vědečtější. Bunyip je především označení pro mytologické monstrum, o kterém si domorodí Austrálci vyprávějí. Podle některých odborníků mohou příběhy o tomto netvorovi pocházet už z doby před desítkami tisíc let, kdy se lidé dostali do Austrálie a potkali zde mnohá velká zvířata, zástupce Australské megafauny. Mezi nimi byl také Diprotodon, obrovský vačnatec připomínající vombata, také mu byl blízce příbuzný. V takovém případě by bylo jistě velmi pozoruhodné, kdyby se mezi Austrálci dodnes udržely legendy jejich prapředků, kteří po australské buši chodili stovky generací před nimi. Případ z roku 1845 je často považován za uzavřený: Aboriginec ukázal jizvy, které mu způsobily ostré zuby ohromného Bunyipa. Problémem je, že neexistuje žádný vědecký důkaz toho, že by vůbec byl tento domorodec na místo přizván a měl nějaké jizvy. Co zůstává pravdou je fakt, že se jednalo o fosilní kloub Pleistocénního vačnatce. Zprávy o nálezu této dobře zachovalé zkameněliny byly senzacechtivým tiskem mírně upraveny. Kloub tedy definitivně patřil vyhynulému savci. Zprávy z roku 1847 byly rovněž zkrášlovány. Sir Richard Owen, britský anatom, velký vědec a muž, jenž vymyslel označení Dinosauria, identifikoval nalezenou lebku jako smáčklou lebku telete nebo případně hříběte. Lebka navíc nebyla vůbec tak veliká, jak si někteří lidé myslí. Rozhodně nepatřila zvířeti, jehož délka pak byla odhadována na 9 metrů. Ve skutečnosti to bylo malé zvíře, jež bylo utečencem z dobytčí ohrady či ze stájí. Roku 1847 se také objevily zprávy o tom, že Bunyip je vlastně obrovský ptakopysk, a že byl nedaleko Melbourne spatřen, jak se vyhřívá na břehu. Jak vyřešit tuto záhadu? Velmi prostě, buďto se jednalo o velkého samce ptakopyska, anebo byl někým spatřen tento živočich jen tak, což svědka inspirovalo k vytvoření hrůzostrašného příběhu o dalším Bunyipovi... Někteří kryptozoologové si myslí, že Bunyip by skutečně mohl být Diprotontem. Faktem ale zůstává, že Diprotodon, stejně jako další zástupci australské megafauny období Pleistocénu, vyhynul před asi 40 000 lety. Toto vyhynutí způsobila jak změna klimatu, tak i lov ze strany pravěkých lidí. Navíc se ukazuje, že lidé tyto tvory zabíjeli zřejmě častěji, než jsme se dříve domnívali. Bunyip tedy navždy zůstává pouze legendou, bájným zvířetem z hrůzostrašných, ale zároveň krásných pověstí...

V současné přírodě Austrálie však stále nalezneme vombaty. Jak jsem už zmínil, jsou to blízcí příbuzný Diprotodonů, a my v jednadvacátém století můžeme stále obdivovat tyto zmenšené verze pravěkých obrů...