George McCann ztracen v čase-část 9.

Minulý díl mého příběhu byl zakončen trochu záhadně, co však za tajemnými zvuky, zmizením Fernanda a objevením se dravců skutečně stojí? Právě to se dozvíte v dnešní části...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 9.:

Ceratosauři stáli nahoře nad roklí a stále vydávali hrozostrašné skřeky. "Fernando! Dixone!" křičel ze všech sil vylekaný George, ale nedostávalo se mu žádné odpovědi. Když občas řev predátorů utichl, začaly se zase ozývat ty uši rvoucí skřípavé zvuky, které vycházely z míst těsně za Georgem. Ten strachy zbledl a myslel, že snad omdlí. Kamkoliv se podíval, slýchal to strašidelné skřípání, ale všude kolem byla jen tma a v ní nic. Když zvuky utichly, začali dravci nahoře zase mohutně řvát. Určitě cítili Georgův pach zdola a měli o důvod víc, proč zaútočit. George byl z toho celý nesvůj a nedokázal pochopit souvislosti. Ty skřípavé zvuky připomínaly práci nějakého zařízení, jenže jak by se nějaká technika jen tak objevila v dobách před 150 miliony let? George uklidnilo až houpání provazu, které naznačovalo, že po něm někdo leze. Byl to Dixon. Jen mlčky slezl dolů a pak únavou a hrůzou omdlel. "Dixone! Co je Ti? Dixone!!!" křičel George, zatímco na jeho řev odpovídali opět hladoví Ceratosauři. George polil Dixona trochou té kalné vody, která se rozprostírala po okolí. "Georgi... Oni mě skoro zabili... Jeden mně chytl mezi zuby, teda skoro..." řekl potichu Dixon, snažíc se otevřít oči. Potom se Dixonovi podařilo se posadit. Chvíli vedle sebe oba muži jen mlčky seděli a řev Ceratosaurů přitom trochu utichal. Stromy čnícími vysoko nad jámou zase začalo pronikat sluneční světlo a tmavou roklinu ozářilo pár paprsky pronikajícími skrze větve těch obrovských stromových velikánů. Kalná voda se i přes své znečištění začala jiskřit. I to mělo na uklidnění obou druhů účinky. Také ty skřípavé zvuky již utichly docela. "Dobré, Dixone?" optal se starostlivě George. "Mohl by jsi mi už konečně říkat Freddy?" řekl na to Dixon a postavil se, ačkoliv jeho vysláblé nohy mu to zprvu nechtěly dovolit. "Co je s Fernandem?" položil mu další otázku George. "Počkat, on tu není?" vyhrkl Dixon a začal se dívat všude okolo sebe. "Slezl sem za mnou a pak najednou zmizel," informoval ho George. Sluneční paprsky opět začaly ztrácet svou sílu, slunce nahoře zase zahalily mraky. Roklinou opět pronikla temnota. Celé to vypadalo jako scéna z hororového filmu. Pak opět začalo to úděsné skřípání, tentokrát však bylo jaksi tlumené. Najednou se ozval nějaký smích. Georgovi i Dixonovi se zastavilo srdce ve chvíli, kdy ho slyšeli. Byl tak pronikavý a odrážel se po stěnách rokliny. Popravdě, znělo to jako kdyby se někdo smál v jakési jeskyňce, odkud by smích tak dobře vycházel. "To nemůže být pravda! To přece nemůže být pravda! Musí to být jenom nějaký potrhlý sen!" říkal si pro sebe, avšak nahlas George. "Cože? Žádný sen! Jenom čistá pravda..." ozval se ten hlas opět se smíchem. Pak začalo kolem mužů létat nepříliš jasné, žluté světlo. Rychle poletovalo po okolí a zastavilo se na Georgově vystrašené tváři. Ten přimhouřil oči, naštvaně se podíval na místo, odkud světlo vycházelo a spatřil, co je jeho původcem...

"Jestli to měl být vtip, tak se poved!" řekl naštvaně George. "Jak jsi mohl takhle zmizet, darebáku?" vyhrkl Dixon. Z nějaké malé jeskyňky vyšel ten, kdo za vše mohl-Fernando. "Ale no tak, když jsem byl před lety v Amazonii, tímto způsobem jsme si s chlapama hráli za temných nocí v pralese... Strašili jsme se navzájem!" zasmál se Fernando. I ten smích už teď nepřipadal oběma mužům nijak hrůzný. "Prostě jsem se sem spustil, skočil do vody, pak ale vyskočil na tuhle menší kamenitou cestičku až k jeskyňce a tam jsem se schoval," sdělil svůj splněný plán Fernando, "promiňte mi to, pánové, vím, že jste se báli, ale nemohl jsem si to odpustit." George a Dixon nic neříkali, raději. "Světlo sem nesvítí z jednoho prostého důvodu, podívejte se na oblohu," řekl Fernando. Muži tak učinili. Nebe bylo opravdu zatažené temnými, tmavě modrými mraky, z nichž začínaly vycházet blesky. Byla to přicházející bouřka. Teď se ještě nad něčím zamyslel George. "Ty skřípavé zvuky... To přece... To jsi přece nebyl ty, ne? Ale... Moment, moje vysílačka! Ona vysílá! Někdo nás volá! Jeremy!" vyhrkl během několika vteřin a vytáhl vysílačku z promočené kapsy. Ukázalo se také, proč byly nakonec zvuky tlumené, neboť George seděl ve vodě a tamtudy se zvuky nenesly tak zřetelně, jako vzduchem. George stiskl tlačítko, ale bylo už pozdě. Vysílačka ztratila původní frekvenci. Než ji George na místě nahodil, spustil se liják. "Schováme se do té jeskyňky, je tam dost místa pro nás všechny!" navrhl Fernando, "A ještě jednou se omlouvám," dodal. Kamenitá půda v jeskyni byla studená, ale nedalo se nic dělat. George velmi znepokojovala současná situace. Nemohl se Jeremymu zpětně dovolat. "Asi z toho nic nebude, propásli jsme příležitost," vydechl nakonec smutně. "Možná je tu ještě jedna šance," řekl ale po chvíli, aby uklidnil zkleslé obličeje, "mohl bych nahrát vzkaz. Budu muset prohrabat funkce vysílačky, ale určitě to zvládnu. Do pár hodin o nás stejně budou vědět..." Dixon a Fernando se usmáli, ale jejich výraz se i tak lišil. Dixonův úsměv byl plný očekávání, kdežto ten Fernandův byl nevěřícný. Když své druhy pozna tak dokonale, už jim příliš nevěřil. Bouřka utichla až po několika hodinách a nastal tak nový den. Ráno se tedy muži odhodlali vylézt po promočeném laně zpět nahoru. Museli být opatrní, ale nad roklí naštěstí již žádné dravce neviděli. Prošli pralesem na menší pláňku, kde se jim ještě naskytl pohled na stádo Brachiosaurů. Odtamtud se rozhodli nahrát na vysílačku vzkaz...

Všechno, co se udaje příště, rozhodne o záchraně či smrti... Proto čtěte příští část, která sem přibyde zřejmě v průběhu následujícího týdne!