Konvergence: Obrnění obratlovci

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokrát se zaměříme na skupiny obratlovců, které si během milionů let vyvinuly tvrdé obrnění či opancéřování, nejčastěji z důvodu ochrany před predátory. Takových živočichů se objevilo během posledních tří set milionů let mnoho, my si však představíme ty nejznámější a seznámíme se s tím, co je dává dohromady. Nepříbuzné druhy, které měly jedno společné-způsob ochrany vlastního těla a tím pádem i větší šanci na přežití...

PAREIASAUŘI:

Jednou z prvních skupin obratlovců, kterým se vyvinulo něco zdánlivě připomínající pancíř, byli pareiasauři. Patřili mezi anapsidní plazy, tedy živočichy s lebkou, jež nebyla vybavena spánkovými jamami, čímž se podobali svým dnešním nejbližším příbuzným-želvám. Ačkoliv jako želvy moc nevypadali, uspořádání pancíře na zádech je u obou skupin nápadně podobné. Pancíř však nebyl zase tak dobře rozeznatelný od kůže na zbytku těla, tvořily ho zřejmě jen zrohovatělé šupiny, mnohonásobně tvrdší, než kdekoliv jinde na těle. Pokud se do těla nějakého z pareiasaurů zakousl veliký predátor, možná pancíř jen tak neprokousl, i když prorazit jím zuby by pro opravdu zkušeného lovce asi nebylo žádným uměním. Protože se pareiasauři objevili a hned zase vyhynuli na konci období Permu v pozdních prvohorách, a k jejich vymření přispělo masové permské vymírání, které smazalo z povrchu planety přes 90 % živých druhů, není pro paleontology lehké zrekonstruovat tyto dávné tvory. Lze však předpokládat, že mohli mít nechráněné břicho, stejně jako krk. Mezi pareiasauridy se řadili například Scutosaurus, Pareiasaurus, Anganaceras nebo podivná Elginia, která měla na hlavě dlouhé, ostré bodce...

ŽELVY:

Pareiasauři byli jen jakýmsi prototypem primitivních plazů, kterým se vyvinul na zádech nepříliš silný pancíř. Avšak asi třicet milionů let poté, co vyhynuli, se objevila nová skupina jim příbuzných plazů, kteří byli předurčeni k tomu, aby jednoho dne představovali perfektní příklad toho, jak si obratlovci dokáží na zádech vybudovat některé naprosto úžasné charakteristické znaky... Těmito živočichy jsou želvy, a ty žijí pochopitelně dodnes. Neuvěřitelně starobylá skupina plazů, vlastně nejstarobylejší z těch, které žijí dnes, už přežila nespočet masových vymírání, včetně velkého vyhynutí dinosaurů. Přispěla k tomu neuvěřitelná přizpůsobivost těchto tvorů. Želvy jsou tedy, jak již bylo naznačeno, typické svým krunýřem na zádech. V současnosti zahrnují 327 odlišných druhů, obývajících všech šest ze sedmi kontinentů-všechny kromě Antarktidy. Je sice pravdou, že ne všechny želvy mají na zádech tvrdí krunýř, který by je ochránil před dravci. Například kožatky jsou rychlé, aby dohnali svou kořist, a tvrdé pancéřování by jim to neumožňovalo. Jinak má ale většina želv tvrdý, těžký krunýř, což je také důvod, proč se pohybují tak pomalu. Těžko říci, zda se jim krunýř vyvinul právě kvůli ochraně před predátory, ale žádný jiný logický důvod se prostě asi najít nedá. Kdo by však prorazil své dlouhé dýkovité zuby skrze těžké brnění obřích galapážských želv? A v podstatě by to samé mohlo platit i u malých evropských druhů. U vyhynulých želv z Austrálie a Oceánie, jež se nazývají Meiolaniidi, se dokonce objevily i kostěnné koule na ocase... Zajímavé je také to, že se většina želv při nebezpečí schoulí a hlavu i nohy zastrčí do krunýře, odkud je nevytáhnou do té doby, než nebezpečí pomine. Tento důmyslný způsob ochrany se později vyvinul i u dalších, želvám nepříbuzných opancéřovaných obratlovců...

OBRNĚNÍ DINOSAUŘI:

Opancéřovaní dinosauři patří mezi některé z nejznámějších a nejpopulárnějších vyhynulých tvorů vůbec. Velmi dobrým příkladem takových pravěkých obrněnců jsou Ankylosauři (řád Ankylosauria). Vyvinuli se už před 167 miliony let v jurském období a vyhynuli až před 65 miliony let na samém konci Křídy, kdy do Země narazil asteroid velikosti Mount Everestu. Od Antarctopelty po Euplocephala, od Nodosaura po Sarcolesta či Ankylosaura, tito tvorové osídlili snad všechna prostředí a úspěšně žili po sto milionů let. Představoval pro ně tak zvláštní evoluční úspěch právě kostěnný pancíř na zádech? Ačkoliv to byli plazi úplně jiné kategorie, v něčem se želvám skutečně podobali. Někteří paleontologové předpokládají, že když nějaký veliký dravec, dejme tomu například Tyrannosaurus Rex, zaútočil na býložravého ankylosaurida, jako byl Ankylosaurus či Euplocephalus, býložravec se přitiskl nechráněným břichem k zemi a kryl se svým opancéřováním. I pro tak masivního predátora, jakým byl T-Rex, pak bylo těžké ublížit tak dobře chráněné kořisti. Ankylosauři jako takoví si ještě vyvinuli kostěnnou kouli na ocase, kterou v případě nebezpečí švihali, zatímco jejich příbuzní Nodosauři tento znak postrádali. Obě skupiny dinosaurů však měly podobný mechanismus obrany. Ankylosauři, ač se to možná nezdá, však nebyli jedinými obrněnými dinosaury. Také někteří dlouhokrci, Sauropodi, si vyvinuli doslova želví ochranu. Dobrým příkladem může být Saltasaurus, titanosauridní sauropod žijící v pozdním období Křídy v Patagonii, Argentině. Mezi sauropody ho něco činilo velmi neobvyklým-byl to právě těžký pancíř, který nosil na zádech. Sloužil snad také k obraně? V Křídě žili v Jižní Americe hrůzu nahánějící draví dinosauři a každý býložravec si musel vyvinout nějaký obranný způsob, jinak by zahynul. Právě Saltasaurus je také dobrým příkladem konvergence, neboť šupiny na jeho zádech ztvrdly do podoby neprorazitelného štítu...

SAVCI:

Když dinosauři vyhynuli, zaujali jejich místo obratlovci z třídy savců. I z rejskům podobných forem se však během pár milionů let vyvinuli někteří z nejpodivnějších tvorů, jaké si jen člověk umí představit. Dokonalé příklady k potvrzení existence konvergentní evoluce by se daly najít už jen v této skupině srstnatých tvorů. Například řád luskounů je znám tím, že jeho zástupci jsou pokryti tvrdými deskami tvořícími jakýsi pancíř, jenž je naprosto neprostupný. Cítí-li se luskoun ohrožen, stočí se do klubíčka, schová si méně chráněnou hlavu a končetiny tak, jak to dělají želvy a počká do chvíle, kdy predátor či jiná hrozba zcela zmizí. Pak už jen pokračuje v životě tak jako předtím. Luskouni obývají Afriku a Asii, ale v Jižní Americe se zase objevila jiná savčí skupina, luskounům se sice podobající, ale nepříbuzná. Jsou to pásovci, chudozubí savci původně žijící jen na jihoamerickém kontinentu. Jejich tvrdé obrnění slouží též k ochraně, dokonce se brání podobným způsobem, jako luskouni. Po střetu Jižní Ameriky s jejím severním protějškem začala na sever proudit vlna megafauny a pásovce zahrnovala též. V pravěku se dokonce vyvinuly i některé obří formy, Glyptodonti, od Glyptodona až po Doedicura. I tito tvorové jsou příkladem konvergence, neboť se v něčem nápadně podobali Ankylosaurům. Nebyl to třeba jen pancíř na zádech, v případě Doedicura působila neuvěřitelně prehistoricky i ostnatá koule na ocase vážící 40 kilogramů. Glyptodonti a jim podobní prapásovci posléze vyhynuli, ale dnešní miniaturní formy stále přetrvávají a jsou symbolem starých, dávno zmizelých časů...

Ať už je to opancéřování na zádech, nebo dokonce tvrdý kyj na ocase, tyto skupiny živočichů sdílely mechanismus obrany a jsou tak dokonalým příkladem konvegentní evoluce, která si s nimi během předchozích tří set milionů let krásně pohrála...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte! Nevím, kdy se zde objeví další díl Konvergence, vězte však, že až najdu nějaké vhodné téma k rozebrání, představím jej zde!