Předchozí část skončila otevřeně a po téměř týdnu čekání jsem si řekl, že je na čase přijít s pokračováním. Jak již víte, Dixon byl zabit dravým Ceratosaurem, Fernandovi se podařilo otevřít smyčku do 21. století, ale do cesty se mu postavila celá smečka dravců. George proběhl jinou smyčkou. Existuje šance na záchranu? A co ten vzkaz, který poslali Jeremymu Stewartsovi do současnosti? Kdo ví, jak to vše dopadne...
GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 11.:
Blýskavé modré světlo v pár vteřinách pominulo a tak dal George poslední sbohem prehistorické krajině Tendaguru. Co se dělo dál s Fernandem nevěděl, jen myslel na nejlepší a na to, že se mu podařilo to vše přežít. Věřil v to, protože moc dobře věděl, že Fernando si předtím už s mnoha problémy poradil. Teď ho však začala trápit další věc: Kam se to tentokrát dostal? Stál ještě v otevřené smyčce, ale cítil, jak se útvar začíná zmenšovat. Rychle udělal tři kroky vpřed, aby jej objekt nerozdrtil. Smyčka pak dočista zmizela. Kolem George se nacházely keře, které mu přišly velmi povědomé. Podíval se pro jistotu do přístroje na otevírání časových smyček, ale to, co viděl, příliš nechápal. Červený cuplík nesvítil u žádného z nastavených období. George se začal snažně dívat na nápis "současnost" a znovu si vzpomněl na Fernanda, kterému se smyčka do jednadvacátého století povedla otevřít. Proběhl a přežil? Pomůže Georgovi k záchraně? George se rozhlédl po okolí a opět spatřil všechny ty keře a stromy. Z nich kapala ranní rosa, George si udělal z dlaní kolébku, počkal, až do ní napadá pár kapek vody a polil si obličej. Pak si sundal potrhaný batoh, vytáhl butylku a napil se. Hned nato se konečně podíval i na sebe a zjistil, že musí vypadat docela hrozně. Jeho kdysi šedobéžová košile teď byla skoro celá černá, vystřídaly se na ní hlíny ze všech možných geologických period, kalhoty měl na kolenech roztrhané a podrážka u bot také nebyla v nejlepším stavu. Ale přesto tu něco nehrálo, poněvadž ty keře a stromy přišly Georgovi neuvěřitelně povědomé. Přemýšlel, kde je už viděl, přišlo mu totiž, že je jeden čas vídal každý den-a ten čas trval dlouho. Vždyť ty rostliny přece rostou ve světě, ze kterého pochází! Keře mu připomínaly tisy z městského parku, stromy byly nějakými hustě olistněnými listnáči a na zemi byla tráva! George tomu chvíli nemohl ani uvěřit. Vrátil jsem se snad zpátky do našeho světa?, napadalo ho. Cuplík u jednadvacátého století v přístroji stále nesvítil, vlastně nesvítil žádný, ale nemohlo by to být podmíněno špatnou baterií? George pohlížel kolem sebe. Pak zaslechl něco jako volání dravých ptáků, snad nějakých poštolek nebo jestřábů... To mu už nedalo a rozběhl se tím směrem, odkud zvuky vycházely. Proběhl křovisky a dorazil k něčemu důvěryhodně známému-asfaltové cestě. Byla celá tak špinavá, že se mu to ani nechtělo věřit, a vedla kamsi ke známým lidským výtvorům-vysokým budovám postaveným v moderním stylu. George nebyl schopen nic vyslovit, ale to, na co se díval, byl snad okraj nějakého amerického velkoměsta! Jenže teď, když se na ty budovy díval, všiml si, že z okolí už nevycházejí žádné zvuky. Žádná jedoucí auta, dokonce ani žádné lidské hlasy. Jen občas na sebe snad zavolali ti draví ptáci, ale jinak bylo všude ticho. V jednom mu to celé přišlo jako opuštěný americký Detroit, dostal se snad nějakým nedopatřením sem? Opatrně začal kráčet dále, až se ocitl mezi dvojicí těch budov. Nepoznával je. Přišly mu najednou jako nejcizejší předměty, které kdy viděl. Domy byly tak otrhané, poničené, spálené a polorozbořené, že už připomínaly jen nějakou zaniklou slávu z dob, kdy byly postaveny. Jak tak George postupoval dále, celý ten svět mu připadal zvláštnější a podivnější. Po lidech nikde ani památky, žádné stopy, jen město duchů. Když zakvílel vítr a pohrál si s kovovou tyčí opírající se o zničenou zídku, George se příšerně vylekal. Měl takový pocit, že je cizincem nebo snad mimozemšťanem a nic kolem sebe nepoznával. Na chvíli se zase podíval do přístroje na otevírání smyček, ale žádnýn z cuplíků nesvítil. Kde tedy je? Tohle přece musí být jednadvacáté století! "Hej!" zakřičel nahlas, když už mu to ticho začalo lézt na nervy. Opuštěným světem se ozývala jeho vlastní ozvěna a na chvíli ho i zmátla. George si začal myslet, že mu někdo odpovídá. Vykřikl znovu, ale uvědomil si, že byl oklamán. Podíval se na oblohu, byla zatažená, ale temnými mraky procházela trocha slunečního svitu. Napůl mrtvý strachem i napětím, do čeho se to vlastně dostal, rozhodl se George vyjít z této uličky a zamířit dále do města, aby zjistil více. Čekal ho šok...
Dorazil k rozmálanému mostu, za kterým se nacházela příšerná scenérie. Mrakodrapy tyčící se desítky, možná i stovky metrů nad zemí s vyraženými okny, poničenou omítkou a co bylo nejhorší, v okolí žádní lidé. To přece nemůže být pravda, pomyslel si George. Chtěl zakřičet, aby se ujistil tím, co jej začalo napadat. Nebyl ale schopen vydat ze sebe jedinou hlásku, tak moc byl šokovaný. O to víc ho začínala bolet hlava, když si vzpomněl na vše předchozí, na to, jak se sem dostal a proč. George se totiž možná nacházel zpět jednadvacátém století, ale možná také ne. Co bylo jisté, byl fakt, že svět kolem už lidmi obýván není. Dorazil do nějaké nedaleké budoucnosti, do světa, ze kterého lidé pravděpodobně zmizeli. Zda to způsobil pád obrovského asteroidu jako byl ten, který vyhubil dinosaury, nebo snad za takovou zkázou stály lidmi vyrobené zbraně, to se už asi nikdo nedozví. Georgovi to místo začalo připomínat domov, město Chicago. Ať už to byla pravda, či ne, celý ten svět už jen připomínal zašlou slávu namyšleného rodu dvounohých primátů, kteří se pokusili ovládnout svět, a příroda tomu rodu ukázala, že s tím nesouhlasí. George začaly napadat další myšlenky, směřující do své vlastní minulosti. Proč začal s Džunglí času? Neměl skutečně nechat prehistorický svět na pokoji? Nebyla něco i jeho chyba? Co když vkročení lidské nohy do minulosti něco změnilo? A co za tím vlastně stojí? Ta tajemná síla, kterou přivedli k životu, by na otázky mohla poskytnout odpovědi. Proč se teď nachází někde, kam se nikdy nešlo dostat jednoduše proto, že stroj času k tomu nebyl vyroben? A on se tam teď nachází, kdesi v budoucnosti! Co se týká cestování v čase, přestaly zdá se všechny fyzikální i logické zákony fungovat. Proč ho ta tajemná síla předurčená k pomoci lidem ke zkoumání minulých světů poslala do světa budoucího, mělo zůstat otázkou bez odpovědi. George stále hleděl na poničené město, když tu náhle uslyšel nějaké klapání. Připomínalo mu chůzi nějakých malých tvorečků po tvrdé půdě. George se ve chvíli otočil a spatřil něco odporného-skupinu snad padesáti obřích brouků směřujících k němu. Byli to švábi! Druh hmyzu, jenž přežil katastrofy, které vymítily lidskou populaci, a zvětšil se do délky minimálně 30ti centimetrů. George o tom ani nepřemýšlel, jen prostě začal s útěkem. Hmyzí armáda jej následovala, švábi byli rychlejší, než on. George přeběhl přes most, jehož díly k sobě snad táhla už jen nepatrná zrnka prachu, a skočil do temné jámy poblíž objektu, který mu připomínal výlohu nějakého hračkářství. Obří hmy
z se k jámě také v mžiku dosoukal a předci celé skupiny se pokusili slézt dolů za Georgem. Jejich velikost jim to ale neumožnila, stejně jako fakt, že George nad sebou zarazil nějakou zrezivělou mříž. Švábi se ještě chvíli snažili George dostat, ale pak utekli. Tento svět je vážně jiný, dokonce je strašně nebezpečný...
z se k jámě také v mžiku dosoukal a předci celé skupiny se pokusili slézt dolů za Georgem. Jejich velikost jim to ale neumožnila, stejně jako fakt, že George nad sebou zarazil nějakou zrezivělou mříž. Švábi se ještě chvíli snažili George dostat, ale pak utekli. Tento svět je vážně jiný, dokonce je strašně nebezpečný...
George zůstal v té prohlubni asi hodinu. Když vylezl, začínalo se pomalu stmívat. Raději místo kolem sebe obhlédl, aby se ujistil, že mu již nehrozí žádné nebezpečí. Všiml si obřího švába utíkajícího přes zdemolovanou ulici, když tu náhle z blízké křoviny vyrazila gigantická krysa, popadla ho, zacloumala s ním a sežrala jej. George se raději tiskl ke zdi jednoho mrakodrapu, když to vše pozoroval. I svět plný dinosaurů a dalších pravěkých monster mu teď připadal přátelštější, než tento. O kousek dál se půda mírně zvedala a předznamenávala přítomnost vysokého kopce. George se vydal raději tam a zapomněl na všechny útrapy se šváby a krysou. Přemýšlel opět o tom, že Fernando jej může zachránit. Pak si konečně uvědomil, že má přece u sebe vysílačku, přes kterou poslal vzkaz Jeremymu Stewartsovi! Podíval se na ni, přístroj však nereagoval. Povedlo se mu jej jen zapnout, vypnout však již nešel. Napadlo jej však, že Jeremy by mu mohl zavolat, pokud tedy vzkaz dostal. I tak mu ale nešlo do hlavy, proč to tak vše funguje a proč se vše obrátilo proti lidstvu. Při cestě na kopec zahlédl asi půl metru dlouhou stonožku neúnavně pátrající po potravě. Když si stonožka všimla George, začala pochodovat k němu. Ten se strachy ani nepohnul, zatímco stonožka prohledávala okolí jenho nohou. Pak svýma gigantickýma nohama přešla i po jeho noze. Chvíli to vypadalo, že snad svými děsivými kusadly Georgovu nohu prokousne, naštěstí se to však nestalo. George si oddychl a pokračoval dál. Po obloze létali nějací dva dravci, snad jestřábi či poštolky. Volaly na sebe-byl to ten samý zvuk, který George slyšel, když do tohoto světa vstoupil. Když vyšel nahoru na kopec, padla již téměř tma. Jen kdesi v dálce zapadalo zrudlé slunce za obzor. Svět kolem byl pořád tak tajuplný. Město z výšky vypadalo ještě hůř, než předtím. Georgovi bylo jasné, že je snad jediným člověkem na Zemi, tedy pokud se nějaký boháč náhodou nevystřelil do vesmíru a nechce se jednoho dne vrátit na zem. Nebylo ani důležité vědět, co způsobilo tak strašnou katastrofu, že lidstvo vymřelo, ani kdy to bude. George toužil vrátit se zpět domů, na vše zapomenout a věnovat se opět své práci paleontologa. To přece v životě chtěl, místo toho se z něj ale stal nějaký cestovatel časem, který skončil zde. George se podíval opět na přístroj k zapínání časových smyček-žádný cuplík stále nesvítil, baterie byly spálené a George u sebe již žádné další neměl. I kdyby Fernando podal zprávu o tom, že kdesi v čase zůstal ztracen ještě jeden muž, George McCann, nenašli by ho. Je někde, kam ostatní časová smyčka nikdy nepošle. Snad jen Jeremy Stewarts by si mohl poslechnout onen vzkaz a Georgovi na něj odpovědět, tím by byl možná zachráněn. Prozatím ale počítal jen s tím nejhorším, a to že se odsud už nikdy nedostane. "Kéž by se jen lidstvo dokázalo z mých chyb poučit," šeptal si ještě pro sebe, "ale v tomto případě je už pozdě." George se stále díval na poničené město, zapadající slunce a na konec éry slávy lidstva...
Dostane se George McCann za svými přátely, známými a lidmi celkově zpět do současného světa? Kdo ví... To už zůstane na času samotném...
3 komentáře:
Velice zajímavý díl, plný překvapení. Už se těším na další.
Parádní, tak tohle je opravdu velmi zajímavá část plná podivuhodných událostí, skvělé!
Velice zajímavá část :).
Okomentovat