V Austrálii žilo ještě před pár tisíci lety, v období nazývaném Pleistocén, velké množství úžasných a bizarních savců. Někteří z nich připomínali pohádkové příšery, jiní se zase podobali svým současným příbuzným. Těmto tvorům se říká "vyhynulá australská pleistocénní megafauna". Jednalo se totiž o řadu zvířat, která svou velikostí učinila rekordy mezi svými příbuznými, ale jednoho dne bohužel všichni zástupci této australské megafauny vymizeli. Nikdo si není úplně jistý, proč, snad to způsobila změna klimatu, snad nadměrný lov původní austrálců... Mezi jmény spojovanými s australskou megafaunou padají nejčastěji Thylacoleo (lev s vakem), Diprotodon (obrovský vombat) nebo Sthenurus (obří klokan) a celá řada dalších jim podobných savců, označovaných jako vačnatci. Tato rozsáhlá savčí rodina Austrálii dominuje, na území dolního kontinentu však najdete i tvory, kteří jsou mnohem primitivnější, přesto-že patří do příbuzenstva vačnatců a patří i do stejné třídy... Jsou to ptakořitní. Dnes najdete jen pár živoucích členů této rodiny v Austrálii a na Nové Guineji, ale v pravěku tomu bylo jinak. Pokud byste se přenesli do období Pleistocénu, do dob například před 40 000 let, měli byste možnost spatřit v pravěkém australském ekosystému některé enormní ptakořitné, hlavně obří ježury, které by Vám na první pohled nepřipomínaly nic, co jste dosud viděli. Mezi tyto obrovité ježury patřily dva druhy, Zaglossus hacketti a Megalibgdia ramsayi. Žádná z nich nemá české jméno, přesto-že vyhynuly ve stejné době, jako třeba známí mamuti nebo huňatí nosorožci. Zaglossus hacketti byla dokonce největší ježurou a zároveň největším ptakořitným, jaký kdy žil. S délkou 1 metru, výškou půl metru a váhou okolo 30 kilogramů by se dala přirovnat k německému ovčákovi. Dařilo se jí hlavně v oblasti západní Austrálie, ale podivuhodné je, že v australském Severním teritoriu byly objeveny jeskynní malby původních austrálců, které tuto praježuru zobrazují. Prehistoričtí lidé se po překročení hranice mezi Novou Guinejí a Austrálií s těmito úctyhodnými tvory určitě setkali, což potvrzují právě i malby. Tuto obrovitou ježuru byste si však mohli jednoduše splést s mnohem menší paježurou Bruijnovou, která v Austrálii žije dodnes. Další druh už tak jednotvárný nebyl, ale není také tolik prozkoumán. Megalibgwilia byla popsána už Richardem Owenem, slavným britským přírodovědcem, už roku 1884, nicméně od té doby se toho o tomto zvířeti o moc více než tehdy nezjistilo. Megalibgwilia vyhynula mnohem dříve, než Zaglossus hacketti, před zhruba 50 000 lety. Není ani jasné, zda tohoto savce mohli potkat pravěcí lovci, vycházíme-li z předpokladu, že australský kontinent osídlili až asi o deset tisíc let později. Tento prehistorický obr se celkem podobal dnešní ježuře australské, samozřejmě s rozdílem velikosti. Megalibgwilia byla vybavena masivními předními končetinami, se kterými byla schopná rozhrabat i několikametrové hnízdo termitů či mravenců. Dále se živila i žížalami a červy. Obě tyto ježury však v Pleistocénu vyhynuly a dnes z nich známe jen zkamenělé kosti vystavené v muzeích či jejich depozitářích. V ještě hlubší minulosti však existovaly další úctyhodné ježury, například Zaglossus robustus z Miocénu...
Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, nezapomeňte jej okomentovat...
6 komentářů:
Super článek!
Parádní a velice zajímavý článek! Tohle zvíře (myslím Zaglossus hacketti) bych chtěl určitě někdy vidět - škoda, že se to nestane.
Na ježuru to byl opravdu obr, no ale škoda že už tihle velikáni nežijí. Jinak hezký a stručný článek :)
[1]:, [2]:, [3]: Souhlasím.
Velmi povedený článek!!!
Hezké a zajímavé, hodí se mi to a také bych chtěla takovou ježuru poznat... :-)
Okomentovat