Složitost ptakoještěřího chování

Pro paleontology je vždy velkým úkolem, když se snaží zjistit, jak se daný vyhynulý tvor choval. Je k tomu potřeba představit si na základě různorodých nálezů alespoň prostředí, které živočich obýval, z čehož lze též mnohé vyvodit. Paleontologové však podrobují spolu se zoology výzkumu i současná zvířata, jejichž chování je pevně zakořeněno a na základě toho si pak mohou představit chování prehistorických tvorů. Neméně důležitou částí takového bádání je však i prohlídka zkamenělých koster. Dnes nám při tom pomáhá především technologie 21. století, dovedená na vysokou úroveň. Jak složité bylo například chování prehistorických létajících plazů, ptakoještěrů nebo-li pterosaurů, kteří dominovali obloze po více než sto milionů let zatímco souši vládli dinosauři? Před několika lety byl podroben výzkum dvěma výjimečně zachovalým lebkám ptakoještěrů druhů Rhamphorhynchus muensteri a Anhanguera santanae. Mozkové dutiny uvnitř lebky byly podrobeny rentgenovému záření, načež vědci zjistili, že ptakoještěři měli neobvykle velkou část mozku známou jako flokule. To jsou stručně řečeno laloky vejcovitého tvaru na spodním povrchu mozečku a integruje pohyby kloubů nebo svalů. Výzkum dále prokázal, že pterosauři měli velký vnitřní zvukovod. Vědci porovnali tato zjištění s tím, co víme o mozku dnešních ptáků, tedy dnešních vládců vzdušného prostoru a došli k závěru, že obě skupiny se v jednom podobají. Ptakoještěři i ptáci měli či v případě ptáků stále mají velké flokule, nicméně i tak ty ptačí zabírají jen nepatrné procento mozku v porovnání s dávnými létajícími plazy. U ptáků flokule tvoří maximálně 2 procenta z celkové hmotnosti mozku, u ptakoještěrů to bylo minimálně třikrát až tři a půl krát více. Z velikosti flokulí lze zjistit i další potřebná fakta, neboť nervové signály, jež tato část mozku vysílá, mohou za takřka automatické pohyby očních svalů. Poukazuje to také na to, že ačkoliv byl u ptakoještěrů počet flokulí větší, jejich mozek byl v porovnání s ptáky mnohem menší. Velké flokule se u ptakoještěrů zřejmě vyvinuly z důvodu délky křídel a jejich pohybu a zároveň také dobře vnímali. Množství flokulí v mozku tak poukazuje na mnohem jednodušší prostředí, ve kterém tito dávní živočichové žili. Pravděpodobně šlo o mořská pobřeží či nepříliš měnící se oblasti. A právě z toho všeho paleontologové vyvodili, jak mohlo být pterosauří chování složité. Rozhodně nebylo tak složité, jako chování dnešních ptáků, právě naopak-ptakoještěři sice perfektně vnímali okolí, zato však o něm určitě nepřemýšleli, neboť jejich mozek nebyl dostatečně velký k tomu, aby to dokázali. Reagovali jen na okolní podněty, na zvuky, to co spatřili nebo na změnu počasí. O nějaké inteligenci zde určitě nelze mluvit. Složitost chování určitého druhu totiž vždy závisí na prostředí, ve kterém žije a také na celkovém vzhledu onoho tvora, poněvadž více tělesná přizpůsobení prostředí se vždy nutně odrazí na velikosti a kapacitě mozku. Možná však přece nebyli létající plazi tak jednotvární, jak by se na první pohled mohli zdát. Domněnky o tom, že vytvářeli hnízdící kolonie, stavěli si hnízda a možná se dokonce i starali o vlastní mláďata by potvrzovala, že v sobě přece jen něco měli. Něco podobného by se mohlo týkat i hlasové komunikace, která mohla být u těchto zvířat jistě rozvinutá...

Jak jsem již sliboval, v blízké době se budete moci dočkat i mnoha dalších článků do rubriky o pterosaurech!