George McCann ztracen v čase-část 4.

Minule George a Dixon zjistili, že přístroj na otevírání časové smyčky má patrně nějakou poruchu. Místo toho, aby je z období Triasu přenesl zpět do jednadvacátého století, ocitli se kdesi v pradávných pralesích Karbonu. Z lesů bičovaných častými požáry se jim nakonec povedlo uniknout, dostali se však již tentokrát tam, kam chtějí?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 4.:

Za dopoledního tepla se v hustém lese otevřel podivný modrý útvar, kterým proběhli dva lidé stíhaní plameny ohně. Hned poté se objekt uzavřel. "Zase jsme někde jinde!" vykřikl George, když se porozhlédl po okolním lese. "Asi se s tím budeme muset smířit," dodal Dixon, "stali jsme se nechtěnými cestovately v čase." "Hmm... Soudě podle těch okolních rostlin bychom mohli být někde v třetihorách. Tady už dinosaury ani jiné další potvory nepotkáme... To je úleva!" řekl George a popošel o kousek dál. "No jen aby ses nedivil!" zvýšil trochu hlas Dixon, ale George jen mávl rukou. Hned nato se podíval na přístroj otevírající časové smyčky a začal ho trochu rozebírat. Zjistil, že baterie při zapínání přístroje opět shořely, tentokrát se tomu ale už nedivil. Spíše ho zaujal podivný pohyb jedné malé zlaté destičky, která se pod bateriemi nacházela. Když baterie vysunul a odhodil, všiml si George malého škrábance v destičce. "No to mě podrž... Dixone, vypadá to, že přístroj ztratil spojení s jednadvacátým stoletím. To ale znamená, že odteď už můžeme jenom bloudit v minulosti a nikdy se nedostaneme zpátky!!!" Najednou se ozval nějaký řev. George trochu zpanikařil, ale hned se zase nechal Dixonem uklidnit. "Co to bylo?" optal se Dixon. "To nevím, ale soudě podle toho, že bychom mohli být v třetihorách, nemuselo by tu žít nic nebezpečného," odpověděl George. Po chvilce se oba rozhodli, že místo opustí, a najdou nějaké bezpečnější. Po dlouhou dobu šli lesem mlčky, ale pak začal Dixon něco vyprávět: "Předtím, než jsme z Karbonu zmizeli, všiml jsem si opodál nějaké šlápoty-ale na tom místě jsem ani já, ani ty, nestáli." "Měl by jsi zajít k očnímu lékaři, samozřejmě pokud se odsud dostaneme," zasmál se George a udělal jeden krok dopředu, aby se s ním Dixon dále nebavil. Oba muži po chvíli dorazili do průsmyku, kolem kterého se rozkládal hustý les, ovšem on sám nebyl porostlý jedinou rostlinkou. Rozkládalo se na něm pouze spadlé listí. Kolem se ozývalo volání neznámých ptáků. Průsmyk byl neuvěřitelně dlouhý a vedl až k vysoké skále, na kterou chtěl George vylézt s účelem zjistit, jak vypadá okolí. V okolním houští se ale něco pohybovalo. Křovisky občas něco proběhlo, čas od času praskla nějaká větvička, a George i Dixon začínali být netrpěliví. "Podívej, támhle!" vykřikl Dixon ve chvíli, kdy mezi keři uzřel srst toho tvora. Zvíře ovšem výkřik trochu postrašil, takže zmizelo. "Měl bych si aspoň nachystat pušku," řekl George, "a ty si vytáhni pistoli. Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to snad tam vzadu." Muži pokračovali dál mlčky v cestě průsmykem, tentokrát však již připraveni na přítomnost jakékoliv vraždící bestie, která by je ráda viděla na svém jídelníčku. George si pomalu uvědomoval, že i v třetihorách by na ně mohlo číhat smrtelné nebezpečí. O to víc ho v těch myšlenkách utvrzovalo opět to šustění, běhání neznámé šelmy po okolí-George dokonce cítil, jak na něj ten tvor pohlíží. Najednou si té šelmy všiml. Plazila se mezi keříky řídce porostlými žlutavými lístky. "Ale to je přece Dinictis!" zašeptal George. Asi metr dlouhý savec, podobající se kočkovitým šelmám, se na něj naposledy podíval, vydal ze sebe syčivý zvuk a poté konečně odběhl...

"Takže jsme v Severní Americe během starších třetihor, období Eocénu, před cca 40 miliony let!" informoval George. "Takže už žádní dinosauři ani obrovský hmyz?" zeptal se trochu tajemně Dixon. "Ne," dostalo se mu rychlé odpovědi od George. V Eocénu místo již dávno vymřelých dinosaurů zaujali savci, kteří se rozšířili po všech kontinentech, ovšem naši hrdinové nemohli ani při nejmenším očekávat, jaké druhy velkých a možná i nebezpečných savců naleznou. Po chvíli přemýšlení nad tím, proč si je asi Dinictis ještě před chvílí prohlížel, rozhodli se oba muži pokračovat v putování průsmykem. Skála byla již blízko. Chvíli ale při chůzi zahlédli dalšího místního predátora, rod Eusmilus. "To je teda pěkná kočička..." neodpustil si Dixon svou další připomínku. "Je to nimravid, taková nepravá šavlozubá šelma," informoval ho George, ale Dixon jen obrátil oči v sloup a lišácky se pousmál. Eusmilus pátral v průsmysku po nějaké kořisti, lidí si však ani nevšiml a po chvíli se vrátil tam, odkud přišel. George a Dixon pokračovali. Les na chvíli ztichl. Přestal se ozývat zpěv ptáků, dokonce i vítr polevil ve své síle a přestal si pohrávat s větvemi desítek metrů vysokých stromů, jež se již nápadně podobaly těm dnešním. Do toho všeho začalo hrát podivné chrochtání. "Můj bože, to snad ne!" řekl pološeptem George, zaťukal Dixonovi na rameno a ukázal na toho tvora, který i se svou rodinou vyšel z lesa na protější část průsmyku, kterou od mužů dělilo jen asi třicet metrů. "To je Megacerops, velké brontotérium. Je to sice býložravec, ale může být hodně nebezpečný," řekl George a zvláště poslední dvě slova výrazně zdůraznil. "Připomíná mi nosorožce, které jsem natáčel s jedním štábem před lety," zašeptal Dixon. Na malé rovince před nimi se teď rozvalil veliký samec Megaceropse, dvě samice a tři mláďata. Jedno z mláďat hned jako naschvál začalo po průsmyku pobíhat sem a tam, až si lidí všimlo. "Do Prčic!" zaklel George. Mládě začalo houkat, čehož si jeho otec okamžitě všiml. Jako těžkopádný hromotluk se zdvihl z odpočinkové polohy a s překvapivou rychlostí se začal hnát k mláděti. To už mu utíkalo naproti. "Padáme!" vyhrkl George, ale než se stačil rozběhnout, Megaceropse měl již za zády. Dixon v rychlosti vytáhl z kapsy pistoli a třikrát po ohromném býložravci vystřelil, jenže to vůbec neměl dělat. Megaceropse to jen rozzuřilo a svou těžkou hlavou si to namířil rovnou k jako solný sloup stojícímu Dixonovi. Dixon v poslední chvíli odskočil na stranu a padl mezi trnité větve. Křoviska však rozrazila Megaceropsova mohutná přední noha a padla na pár centimetrů těsně vedle Dixonovy hlavy. Ve chvíli, kdy už to nemohlo s Dixonem vypadat hůř, se ozvala neuvěřitelně hlasitá střelba, která i velikého obránce zahnala zpět ke své rodině. Dixon se vděčně podíval na George a chtěl mu už poděkovat, že ho touto střelbou zachránil. Ale George jen hleděl k blízkému kopci, jakoby byl svědkem zjevení. Dixon tedy namířil pohled tam. Oba nemohli uvěřit vlastním očím. Stál tam někdo velmi povědomý... "To není možné! Fernando Cortes!!!"

Je to jen sen, pouhá vidina, anebo skutečnost?! Je možné, aby se Fernando Cortes objevil kdesi v dávných časech, kam by ani neměl šanci se dostat po událostech v předchozím příběhu? Pro vysvětlení této záhady čtěte další část!!!