George McCann ztracen v čase-část 3.

Slibované sobotní pokračování je tu! Jakým směrem se bude příběh ubírat dále se dozvíte právě v dnešní části...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 3.:

George i Dixon prošli časovou smyčkou, která se rázem zavřela. George však pohled na okolní krajinu dost vyděsil. Všude kolem se nacházely vysoké rostliny s kmeny, z nichž nevyrůstaly žádné větve, až koruny asi čtyřicet metrů nad zemí byly plně olistěny. Kolem se nacházely kapradiny a z krajiny okolo vycházely podivné zvuky. "Jsme zase někde jinde v minulosti!" vzpamatoval se jako první Dixon. "Ale jakto? Časová smyčka přece měla otevřít stroj času v 21. století!" zakřičel George, až se to rozléhalo na všechny strany. Na chvíli zavládlo úplné ticho. "Není ten přístroj náhodou poruchový?" optal se Dixon. "Ne!!!" zařval na něj ze všech sil George a potom naštváním kovovou krabičku hodil daleko před sebe. Z naštvání ho vytrhlo až žbluňknutí, rychle přiběhl na místo, kam věc shodil a zjistil, že tudy protéká malá říčka. Při pohledu kolem sebe si uvědomil, že tohle výše položené místo jsou patrně hory a někde tam dole se odsud proudící říčka mění na nějaké jezero či bažinu. "Musíme to dostat zpátky!" řekl George a rozběhl se po směru proudu řeky. Dixonovi nezbývalo nic jiného, než jej následovat. George se při tom konečně uklidnil a následoval další rozhovor. "Přístroj měl skutečně otevřít stroj času tam, odkud jsme přišli, tedy v současnosti. Bohužel se to nestalo a nasměroval nás někam úplně jinam, možná i do minulosti vzdálenější, než v níž jsme dosud byli. Pozor, škorpión!" řekl George. Po vysoké rostlině, která zdánlivě připomínala stromy, ale ve skutečnosti šlo o vzdáleného příbuzného kapradin, lezl asi metr dlouhý štír. "Vypadá, jako Isobruthus," poznamenal George, "což znamená, že jsme v období Karbonu, ale nejsem si zrovna jistý, na jakém místě." "Radši ho obejděme," navrhl Dixon, a tak se také stalo. "Nevím, proč jsme byli nasměrováni zrovna sem, rýsuje se před námi další záhada," řekl ještě George, předtím, než si všiml celé skupiny Isobruthů lezoucí mezi kapradinami. Najednou jich tu bylo ohromné množství. Oba muži se přestali hýbat a jen cítili, jak jim obří škorpióni přelétají přes nohy. "Co to dělají?" optal se Dixon, ale odpovědi se mu nedostalo. Najednou se z blízkých křovin vyhrnula celá řada dalších škorpiónů. "Z nějakého neznámého důvodu se všichni pohybují jedním směrem," řekl konečně něco zřejmého George. Chvíli to dokonce vypadalo, jakoby tu byly celé mraky Isobruthů. Mezi nimi se už pomalu začali míchat další metroví štíři rodu Pulmonoscorpius. Dixona přitom trochu polechtali na nohou, ten se sklonil, aby se poškrabal, ale v tom jen tak tak unikl možná smrtelnému žihadlu na konci štířího ocasu. Z povzdálí začaly létat obrovské vážky Meganeury s více než pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím křídel, div občas nenarazily do hlavy některého z mužů. Po chvíli celá skupina štírů zmizela. "Můj bože, už to chápu! Požár! Musí tu být požár! Unikají před ohněm!" zvolal najednou George a začal opět utíkat po proudu řeky. "Tak proto jsem cítil tu láskyplnou vůni grilu," zasmál se Dixon, pak zvážněl v obličeji a hnal se za Georgem. "Musíme dostat tu naši krabičku a pak odsud rychle pryč," navrhl George, "v období Karbonu je atmosféra bohatá na kyslík. Je taky spousta rostlin, které můžou chytnout, proto se tudy valí oheň. Časté požáry nebyly v tomto období nic neobvyklého." Když se konečně dostali k řece, čekalo je další nemilé překvapení...

Řeka totiž tekla přímo do rozlehlé stojaté bažiny! Kovový předmět se zablýskal při průchodu slunečního svitu skrze listy vysokých plavuní. Problém spočíval v tom, že lesk vycházel snad ze samého středu bažiny, a navíc se za chvilku potopi. Nějaký tvor v něm asi vycítil snadnou kořist a stáhl ho pod vodní hladinu. "Cítíš ten kouř? Smrdí to, jakoby někdo pekl v peci hmyz! Jdeme!" vyhrkl ze sebe George a na vlastní nebezpečí skočil do bažiny. Ta ovšem nebyla tak hluboká, každopádně dno bylo velmi mělké a bahnité, takže George ve vodě okamžitě uvízl. "Pomoz mi ven!" zařval George na Dixona, který jen nečinně přihlížel. Pak George něco kouslo do nohy a proto se potopil úplně. "Do Prčic, jak tohle dopadne?" ptal se sám sebe Dixon a nakonec skočil do vody též. Při plavání se snažil zůstat co nejvíce u hladiny a nedotknout se nevyzpytatelného dna. Přímo před obličejem mu náhle proplaval podivný hadovitý obratlovec. Nebyl to had, ale prapodivný beznohý obojživelník Ophiderpeton. Dixon se samou hrůzou raději vynořil a nadechl se, když spatřil George mávat z druhé strany bažiny. "Neboj, žiju, jenom mě něco kouslo a dostal jsem se z bahna! Máš přístroj!" zakřičel. Dixon se pokusil o odpověď, ale i jeho něco nepříjemně kouslo do lýtka pravé nohy a stáhlo ho to pod hladinu. Byl to veliký Crassigyrinus, další z místních obojživelných specialit. Dixon však popadl kus dřeva válející se na dně a praštil zvíře celou svou silou do hlavy. Vypadalo to, jakoby Crassigyrinus po ráně zahynul, a Dixonovu nohu pustil. Pak Dixon doplaval k nějaké plovoucí kládě a posadil se na ni. Dál už nemohl, když tu k němu připlaval George se slovy, že už přístroj má. "Rychle na hladinu!" zavelel. Jen co se oba muži dostali z bažiny, spatřili už v dálce oheň. "Fuj, to bylo teda něco! Nalokal jsem se té otřesné vody!" postěžoval si Dixon. George jen rychle odpověděl: "Neboj, budeš v pořádku. Teď zapneme tuhle hroznou věc a snad nás konečně pošle do současnosti!!!" Jenže při zapínání George zjistil, že baterie se po otevření předchozí časové smyčky opět spálily. Dixon začal ve svém zmočeném batohu okamžitě hledat svou sadu baterií, ale trvalo mu hodnou chvíli, než se vše povedlo. George netrpělivě stál, vytahoval z přístroje spálené baterie a zahazoval je mezi karbonské rostliny. Mezi nimi zrovna před spalujícím žárem utíkala obrovitá třímetrová stonožka rodu Arthropleura, naštěstí pro naše hrdiny nepředstavovala žádné nebezpečí. "Tady!" vykřikl vítězoslavně Dixon. George konečně otevřel časovou smyčku a proběhl jí skrz na skrz na druhou stranu. Dixon ještě do batohu nacpával všechny věci, které předtím vyházel. Oheň se však nebezpečně blížil. V tom všem si Dixon povšiml lidské šlápoty opodál-na těch místech on sám, ani George nestáli. Nemohl o tom však příliš přemýšlet a tak rychle proběhl časovou smyčkou též. Ta se zavřela zrovna ve chvíli, kdy místo začal ničit oheň...

Co má asi znamenat přítomnost lidské šlápoty v minulosti vzdálené více než 300 milionů let?! Proč se časové smyčky otevírají v dávných dobách planety Země a nenasměrují naše hrdiny správně do současnosti? Jaké záměry s nimi ještě osud má? Pokračování příště!