středa 12. listopadu 2025

Oznámena nová hraná adaptace V jako Vendeta a seriál o Jimmym Olsenovi!

Nové DCU sice teprve oficiálně začalo letošním Supermanem od Jamese Gunna, mistrovským filmem, který nejslavnější postavu fikčního vesmíru nakladatelství DC Comics zmodernizoval pro dnešní publikum a zasloužile z ní učinil punkrockera, nicméně o pomaličku se rozvíjející nový svět stále roste zájem. Druhá řada seriálu Peacemaker, která Supermana následovala, komentovala současný vzestup nacistických sviní ve Spojených státech, a gify s vlajkou USA z paralelní Earth-X (či Země-X), na níž hvězdy na modrém podkladu nahradil symbol hákového kříže, se již jistě staly online výzbrojí každého z nás. Superman byl také woke dílem, odsuzujícím impéria pokoušející se zničit obyvatelstva svých sousedních zemí; Boravia byla Rusko i Izrael dohromady. A animovaný seriál Creature Commandoes z prosince 2024, kterým DCU začalo předtím, než opravdu začalo Supermanem, pojednával o bandě antihrdinů, která jde do akce zabíjet nácky, incely a další pravicově extremistickou morální spodinu. Nové DCU pod taktovkou Jamese Gunna a Petera Safrana je tak moc woke, že se dogmatičtí zastánci Trumpovy administrativy modlí ke všem svým evangeliánským korporátním bohům na pravidelných setkáních v megakostelech, aby už studio Warner Bros. bylo co nejdříve odkoupeno pro-trumpovským Paramountem. Přitom ale dostávají zásahy do obou roztřesených půlek, a to konstantně - a nyní je přišel vyděsit prospekt návratu britského antihrdiny, který reprezentuje to, čeho se anti-woke ustrašenci třesoucí pěstmi na středové liberály přes obrazovku počítače bojí nejvíce. Čirou anarchii. V pondělí 10. listopadu bylo oznámeno, že DC Studios pod vedením Gunna a Safrana rozvíjejí novou hranou adaptaci komiksu V jako Vendeta (V for Vendetta) z 80. let, jež by za pár let měla zamířit na HBO. Příběh anarchistického revolucionáře cílícího rozmetat fašistickou vládu, která ve svém zkaženém tažení s klérem nechala vyvraždit minority v Británii, znovu ožije. Po enormním úspěchu minisérie Watchmen z roku 2019 může být nová V jako Vendeta velkým přínosem nejen pro DC celkově, ale také konkrétně pro DCU - a já doufám, že do něj bude začleněna.

Upoutávka na komiks V jako Vendeta vydávaný v barevné verzi nakladatelstvím DC Comics ve Spojených státech amerických v letech 1987 a 1988. Zdroj: Reddit

Protože britský spisovatel Alan Moore, který s kreslířem Davidem Lloydem tuto brilantní komiksovou sérii v 80. letech vytvořil, patří mezi mé nejoblíbenější žijící autory, a protože vím, že není nadšen z toho, že velké korporace jako Warner Bros. neustále těží z jeho práce, jež mu byla v podstatě ukradena, mám z oznámení nové adaptace jeho silného příběhu trochu rozporuplné pocity. Filmová adaptace, která před nedávnem oslavila své 20. výročí (a z toho důvodu zamířila krátce znovu do amerických kin, ve dnech 1. až 5. listopadu), nebyla o boji anarchisty proti fašismu, ale o boji člověka s neoliberálními hodnotami stavějícího se proti neokonzervatismu (kterému samozřejmě nechyběly jeho endemické fašistické prvky). Otázkou tedy je, zda se pod vedením Gunna a Safrana nová televizní adaptace ukáže být politicky přesnější nebo zda to bude opět příběh jen slabě inspirovaný původním komiksem. Problémem je, že V jako Vendeta ani nebyla psána pro americké čtenářstvo, ale pro opravdové komiksové nadšence ve Spojeném království, když mezi lety 1982 a 1985 vycházela v britském komiksovém antologickém magazínu Warrior, původně v černobílé verzi. Alan komiksem komentoval situaci v thatcherovské Británii, ve které se zvedal nacionalismus, fašistická Národní fronta se vydávala na své hlasité pochody, roznášela pamflety s citacemi Richarda Dawkinse, který se od nich nikdy nedistancoval, a policie je nechávala se trádovat při propagaci pravicového extremismu. Je možné, aby jakákoli adaptace V jako Vendeta opravdu zvládla to, co tak mistrnně učinil Alan, a to poskytnout obrázek toho, v jaká zvěrstva se současná fašizace společnosti může zvrhnout? Podle mého by bylo zapotřebí, aby se psaní scénáře zhostil někdo z Británie, kdo otřes tchatcherovské éry zažil, a někdo, kdo je stejně jako Alan explicitně na libertariánské levici. Nicméně vzhledem k tomu, jak se Gunn a Safran zatím zhostili DCU, nemohu říci, že v ně nevěřím. V jako Vendeta je ultimátní woke příběh, a pokud se někdy sešly hvězdy proto, aby nebyl jen vydolován k čisté reprodukci neoliberálních hodnot, jako k tomu došlo ve filmové adaptaci před oněmi dvěma dekádami, pak nyní, když DC Studios vedou tito pánové. Scénář píše Pete Jackson, který stojí za britským seriálem Somewhere Boy z roku 2022. Toto jsou důvody, proč se na novou adaptaci těším.

Skyler Gisondo jako Jimmy Olsen ve filmu Superman (2025). Zdroj: Variety

Další seriálovou novinkou DC Studios, která byla 10. listopadu oznámena, je mockumentární (či dokudramatický, pokud je toto to správné slovo) seriál DC Crime, jehož hlavní postavou má být Jimmy Olsen, zahraný brilantně v letošním Supermanovi hercem Skylerem Gisondem. Stal se z něj miláček fanoušků nového DCU, a všichni se již nemohou dočkat, až ho uvidí znovu. Nový seriál se má začít natáčet na jaře příštího roku, ve stejné době, jako Gunnův supermanovský sequel Man of Tomorrow, který pak zamíří do kin v červenci 2027. Vystupovat by v něm měly všechny postavy z Daily Planet, s nimiž byli diváci v Supermanovi seznámeni - tedy až na Clarka Kenta a Lois Lane, jež se údajně v seriálu ani nemihnou. Bylo také oznámeno, že hlavním záporákem seriálu (nebo alespoň jeho 1. série) bude Gorilla Grodd. Tentokrát si nepřijde pro Baracka Obamu, ale zřejmě pro samotného Jimmyho. Bude to pecka. Navíc se spekuluje o tom, že vzhledem k tomu, že Jack Kirby v 70. letech představil hlavního baddieho DC vesmíru Darkseida právě v komiksu Superman's Pal, Jimmy Olsen, mohla by se DCUčková verze tyrana z planety Apokolips poprvé představit právě v DC Crime. James Gunn už dokázal, že chce v nové franšíze co nejvíce odkazovat na komiksy, a introdukce Darkseida prostřednictvím seriálu o Jimmym Olsenovi by byla skutečně brilantním komiksovým odkazem. Pokud vás oba čerstvě oznámené DC seriály zajímají více, podívejte se na níže uvedené video od Professor Jenny, jejíž YouTube kanál, Go Read Some Comics with Jenna, vám mimochodem vřele doporučuji sledovat.


Tolik tedy dnešní článek na docela jiné téma, než o jakých obvykle tento blog pojednává. Pokud mě znáte, pak víte, že jsem docela umírněný geek, ale svět DC je blízko mému srdci a těším se na nové adaptace komiksů z něj. Jsem už nedočkavý kvůli možnému brzkému vydání traileru k Supergirl - 2. filmu z franšízy DCU, pouze v kinech od června 2026 - tento či příští měsíc, a čím dál více se těším také na horor Clayface - pouze v kinech od září 2026. I na seriály V for Vendetta a DC Crime se velice těším. Co vy? 

úterý 11. listopadu 2025

Do vydání 4. série Jurassic World: Chaos Theory zbývá jen 9 dnů!

Ačkoliv jsem to letos již několikrát na svém blogu uvedl, dovolím si malinko se opakovat tvrzením, že rok 2025 je opravdu přelomovým a úžasným rokem pro fanoušky Jurského parku. V červenci jsme se dočkali vydání nejlepšího jurskoparkovského filmu od skončení původní trilogie z let 1993 až 2001, Jurského světa: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth), v říjnu vyšla nadšeně očekávaná hra Jurassic World Evolution 3, a k tomu už za sebou máme i uvedení 3. série opěvovaného animovaného seriálu Jurassic World: Chaos Theory v dubnu tohoto roku na Netflixu. Jak jsem ale avízoval už předtím, než bylo potvrzeno, že vyjde i jeho 4. řada, Chaos Theory nikdy neměl skončit jen s počtem 30 epizod. Vypadá to, že skutečný závěr dobrodružství Nublarské šestky nás čeká až 20. listopadu, kdy Netflix uvede 4. sérii animovaného dobrodružství, jež podle některých fanoušků bude představovat také opravdový konec jurskosvětovské éry franšízy, započaté v roce 2015. Jak víme, Znovuzrození je něčím novým, je takovým návratem ke kořenům franšízy, a dočkáme-li se v čase dalších animovaných projektů z tohoto fikčního vesmíru, dalo by se čekat, že se budou docela lišit od Camp Cretaceous a Chaos Theory. Pro ty z vás, kteří ještě nezhlédli trailer ke 4. řadě Chaos Theory, uvedený na oficiálním YouTube kanálu Jurassic World takřka před měsícem, 12. října 2025, zde vám ho uvádím. 


Nevypadá to brilantně? Pokud se vám stýskalo o Údolí BioSynu v italských Dolomitech, které hrálo velkou roli ve filmu Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World Dominion) z roku 2022, už se vám stýskat nemusí, neboť značná část 4. série Chaos Theory se bude odehrávat právě v něm. Znovu uvidíte giganotosaura, dilophosaury, ale i tyrannosauří samici z prvního Jurského parku a všech filmů druhé trilogie z posledního desetiletí. Už před mnoha měsíci jsem se setkal na sociálních sítích a dobrých Discordových serverech se spekulací, že ji vlastně ve 4. řadě Chaos Theory nejspíše uvidíme opravdu naposledy; Znovuzrození se totiž odehrává v roce 2027, a tehdy má již bohužel nublarský T-Rex, který si pochutnal na Donaldu Gennarovi na toaletě, býti po smrti. Rozhodně tedy tento seriál nepodceňujte, i pokud třeba ve svém prazvláštním případě neholdujete animovaným seriálům. Dále z traileru vyplývá, že se dočkáme návratu quetzalcoatla, therizinosaura, a možná se vrátí i Ceratosaurus z Jurského parku 3! A samozřejmě nemohu opomenout zmínit ankylosauřího drobečka Smoothie, který se poprvé objevil ve 3. sérii Chaos Theory, a který si zadává s aqualopsicí Dolores ze Znovuzrození v zápase o titul nejroztomilejšího tvora jurskoparkovské franšízy. Trailer také potvrzuje návrat Lewise Dodgsona v podobě herce Campbella Scotta z Nadvlády; stejně jako ve 3. sérii Chaos Theory, i v sérii čtvrté jej dabuje Adam Harrington. Vrátit se má také doktor Henry Wu, kterého bude dabovat Greg Chun, stejně jako v Camp Cretaceous. Jak celý příběh Nublarské šestky skončí, to se dozvíme už 20. listopadu!

Nezapomeňte tedy, že příští týden ve čtvrtek se na Netflixu objeví závěrečných 10 epizod Jurassic World: Chaos Theory. Pokud jste v posledním roce a půl seriál sledovali, nepochybně si to finále užijete! A pokud jste ze seriálu zatím neviděli jediný díl, dobrá zpráva - pořád máte 9 dnů na to, abyste je dohnali! Pokud si každý z následujících dnů pustíte tři až čtyři, budete 20. listopadu ve správném mindsetu... Jak se těšíte?

pondělí 10. listopadu 2025

Trailer k Prehistoric Planet: Ice Age!

Ve středu jsem s vámi sdílel várku novějších propagačních obrázků k Prehistoric Planet: Ice Age, nadšeně očekávané třetí sérii velkorozpočtového dokumentárního cyklu, jenž je koprodukcí BBC Studios a Apple TV, a jako zbytek globální paleokomunity na sociálních sítích jsem lamentoval nevydání oficiální upoutávky pouhé tři týdny před vydáním seriálu. No, slavná poslední slova - hned ve čtvrtek se na YouTube kanálu Apple TV objevil 1 minutu a 18 vteřin dlouhý oficiální trailer, který konečně uklidnil nedočkavé fanoušstvo z celého světa, a některým obsesivcům možná způsobil infarkt. Kvůli o den opožděné oslavě 20. výročí vydání Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters) jsem s vámi tento trailer nemohl sdílet hned ve čtvrtek, a příspěvky na zbytek týdne jsem měl už také jasně naplánovány, takže je tu konečně první oficiální upoutávka na Prehistoric Planet: Ice Age se čtyřdenním zpožděním. Pokud jste ji už viděli, pak si ji pusťte znovu!


Mějte na vědomí, že některá zvířata, která jste v traileru viděli, vyhynula opravdu teprve nedávno. Ať už jde o ptáky moa z ostrovů Aotearoa nebo o korouna bezzubého, budou v Prehistoric Planet: Ice Age vystupovat i počítačovou animací zrekonstruovaní živočichové, kteří byli ze zemského povrchu smeteni v našem letopočtu. Číhá na nás ale i klasická pleistocénní fauna Eurasie a Severní Ameriky, od mamutů srstnatých přes veledaňky megalocery po šavlozubé smilodony, australská megafauna zahrnující vačnaté lvy a obří klokany, podivní savci jihoamerického kontinentu, včetně velkých pozemních lenochodů, glyptodonů a doedicurů, trpasličí ostrovní sloni z tropů, a dost možná - byť se v traileru neobjevili - i naši prehistoričtí lidští příbuzní a předchůdci. Osobně se nemohu při sledování traileru - a rovněž tak prvního oficiálně uvedeného klipu, vydaného minulý měsíc - zbavit pocitu, že seriál vypráví Loki. Tom Hiddleston je v mé hlavě s postavou současného boha marvelovského mnohovesmíru tak spjat, že se mi v představách vybavuje při čtení komentáře přímo v Lokiho obleku a paruce. Zajímalo by mě, zda je důvodem, proč se David Attenborough nevrátil k vyprávění 3. série Prehistorické planety to, že měl příliš mnoho práce s nahráváním komentáře pro nyní vysílaný cyklus Kingdom na BBC a při natáčení snímku Wild London, o kterém jsem se vám zmínil v závěru posledních dokumentárních novinek?

Jak se vám trailer líbí? Těšíte se na Prehistoric Planet: Ice Age? Na které zvíře se těšíte nejvíce? Podělte se o své názory v komentářích!

neděle 9. listopadu 2025

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World | Kniha týdne

Je nedělní večer, a já usedám k počítači s cílem napsat pro vás 19. část projektu Kniha týdne. V předchozích částech této série článků jsem vás seznámil s publikacemi Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown a Ve stínu člověka od Jane Goodall. V této části vás seznámím s životopisem jedné z nejvýznamnějších postav začínající paleontologie v první polovině 19. století, lovkyně fosilií Mary Anning. 

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World (Lovkyně fosilií: Dinosauři, evoluce a žena, jejíž objevy změnily svět) je kniha napsaná americkou novinářkou Shelley Emling a vydaná newyorským nakladatelstvím St. Martin's Griffin v roce 2009. Jedná se o životopis Mary Anning, anglické lovkyně fosilií a paleontoložky z města Lyme Regis v Dorsetu, která coby objevitelka tak význačných taxonů druhohorních obratlovců, jakými jsou IchthyosaurusPlesiosaurus nebo Dimorphodon, proslula jako jedna z nejvýznamnějších postav úvodního dějství paleontologie. Za svůj 47 let dlouhý život, strávený z naprosté většiny v jejím domovském městě, učinila tolik objevů, že hnula celým vědeckým světem, a tyto objevy, postupně vykreslující zcela jiný obrázek o minulosti naší Země, než jaký do té doby v Británii i na evropském kontinentu převládal pod rouškou křesťanského náboženství, připravovaly společnost k porozumění této planety a životu na ní jako vyvíjejících se. Mary Anning měla vliv na tak vyzdvihované figury prvopočátků geologie, jako byli William Buckland, Gideon Mantell, Roderick Murchison či Henry De la Beche, a nakonec i na nejvýznamnějšího přírodovědce 19. století, Charlese Darwina, který ichtyosaurům a plesiosaurům věnoval pozornost ještě téměř desetiletí před jejím úmrtím v roce 1847. Přitom však samotná Mary Anning během svého života bojovala o základní živobytí. Jako ženě jí nebylo umožněno v silně sexistické společnosti tehdejší Anglie vstoupit do vědeckých kruhů, a mnozí muži, kterým se dostávaly její fosilie do rukou, uváděli sebe samotné jako jejich objevitele. Shelley Emling vypráví celý příběh života Mary Anning, od let předcházejících jejímu narození až po dopad jejích objevů po jejím úmrtí. Novinářka z Texasu, která začala svou kariéru psaním pro United Press International, je autorkou také jedné další biografie světoznámé vědkyně, Marie Curie and Her Daughters: The Private Lives of Science's First Family (2012). Tuto knihu vám určitě doporučuji k přečtení. 

Přední obálka knihy The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World vydané nakladatelstvím St. Martin Griffin's v roce 2009. Zdroj: Amazon

Na čtení pro dny 3. až 9. listopadu 2025 jsem si zvolil tento životopis jedné z nejvýznamnějších paleontoložek, bez níž by se tento jinak historicky muži dominovaný obor nikdy nezrodil a nerozvinul v takové podobě, v jaké k tomu skutečně došlo. Se jménem Mary Anning jsem se seznámil už jako malý kluk, rozhodně nějakou dobu předtím, než jsem vůbec o prehistorickém životě a světě přírody začal psát svůj blog Blogorgonopsid. Už tehdy mi bylo známo, jak velký přínos její nálezy a práce s fosiliemi pro paleontologii a geologii měla. Celý život k ní chovám velký respekt. V roce 2022 se mi dostalo zhlédnout poprvé snímek Amonit (Ammonite) s Kate Winslet a Saoirse Ronan od režiséra Francise Lee, který vyprávěl příběh spekulativního romantického vztahu Mary Anning a geoložky Charlotte Murchison, s níž Mary i léta po jejich prvním seznámení udržovala písemnou korespondenci. Mám ten snímek opravdu velice rád, a od té doby jsem jej zhlédl třikrát; naposledy v pátek tohoto týdne, kdy jsem si jím doplnil četbu této knihy. Po The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World jsem sáhl poté, co mě při hledání knih ke čtení před několika týdny obálka této publikace vykoukla na webu Goodreads, kam se pravidelně vracím (byť nejsem, alespoň zatím, tamním recenzentem). Řekl jsem si, že by bylo opravdu dobré dozvědět se o životě Mary Anning více, než co jsem věděl dosud, a přesněji se seznámit s finančními a dalšími obtížemi, se kterými po celý svůj život bojovala, znevýhodněna nerovnostářskou společností, která ještě takřka padesát let po její smrti nechtěla ženám umožnit vstupovat do akademického prostředí. Dnes můžeme Mary Anning vnímat jako příklad nezávislé ženy v časech, které nezávislým ženám nepřály, překonávající přehlížení a diskriminaci při provádění činnosti, jež ji tolik naplňovala - hledání fosilií druhohorní fauny. 

Čtenáři se při čtení této publikace důkladně seznámí s městem Lyme Regis, s rodinou Anningových, včetně prvního lovce fosilií v rodině, Maryina otce Richarda, s postupným růstem znalostí prehistorického života, k němuž svého času mužskými odborníky přehlížená lovkyně fosilií nedozírně přispívala, s historickým pozadím jejích nejvýznamnějších objevů, s jejími spolupracovníky, od De la Beche dokonce až po Louise Agassize, a přáteli, od Elizabeth Philpot (kterou ve filmu Ammonite tak brilantně zahrála Fiona Shaw) po Maryina pejska Traye, jenž tragicky zahynul při sesuvu útesu na jedné z mnoha Maryiných vycházek na pláž u Lyme Regis. The Fossil Hunter je hutným životopisem, plným informací, který nahlíží na počáteční vývoj paleontologie z pozice ženy, jejíž objevy skutečně navždy proměnily naši společnost a posunuly její smýšlení o světě, který obýváme, o velký kus dál. Ačkoliv mě čtení The Fossil Hunter velice bavilo, neboť historie vědy a s ní související filozofie vědy mě opravdu zajímají, dalo by se autorce knihy vytknout několik věcí. O jedné z nich se vyjadřuje už recenzentka na Goodreads - Shelley Emling v tomto životopise velice často spekuluje o tom, jak se asi Mary Anning v určité situaci, ať už poprvé pohlížela na nějakou převratnou fosilii nebo se potýkala s těžkostmi doma nebo s nehodami ve svém městě (jako byl požár v Lyme Regis v květnu 1844), mohla cítit. Rešeršní část životopisu, podložená řadou zdrojů, přeplouvá často k čistým spekulacím, jež vycházejí jen od autorky samotné. K některým se později možná ještě vyjádřím, hned pro začátek však zmíním třeba spekulaci o tom, že Mary Anning mohla být zklamaná, když její dobrý známý Henry De la Beche vstoupil do manželského svazku; autorka předpokládá, na rozdíl od autorů snímku Ammonite, že Mary Anning měla city k mužům. Ale to není ničím potvrzené, a tak je to normativní spekulace. Uvědomujme si, že předpokládat něčí heteroromatičnost nebo heterosexualitu je zkrátka heterosexistické. Pokud by někdo učinil to samé u Alexandera Von Humboldta, jehož dopisy mužům obsahovaly tolik homoerotičnosti, už by to byl opravdu krok za práh. Jen proto, že s jistotou nevíme, jestli Mary Anning byla lesba nebo asexuálka anebo heterosexuálka, neznamená, že bychom ji měli za heterosexuálku nějak automaticky považovat, koneckonců to byla bezdětná žena a s muži podle všeho vztahy nevytvářela. Dále bych ještě zmínil, že ačkoliv Shelley Emling rozebírá například to, že Gideon Mantell, který mj. popsal iguanodona, byl misogynní a Richard Owen byl zavilý anti-evolucionista, z nějakého důvodu přehlíží, že Louis Agassiz byl zakladatelem vědeckého rasismu a též zavilým anti-evolucionistou. Pokud poukazujeme na neduhy smýšlení těchto mužů, pak poukazujme na neduhy všech z nich. Jinak je The Fossil Hunter brilantní četbou. 

Kniha je rozdělena na 12 kapitol navíc s prologem a epilogem. Celkem má i s rejstříkem a zdroji 256 stran, přičemž samotná textová část knihy, končící poslední stranou epilogu, vyplňuje obsah do strany 213 (počítáno od 1. strany 1. kapitoly, které předchází třístránkový prolog číslovaný na rozdíl od zbytku knihy nikoliv latinskými číslicemi, ale římskými). Názvy jednotlivých kapitol jsou následující: Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), A Fantastic Beast (Fantastické zvíře), An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), A Great Kindness (Velká laskavost), A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), Spilling Secrets (Prozazení tajemství), Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), The Earth Moves (Země se hýbe) a The Making of a Legend (Tvoření legendy). Většina kapitol zabírá 20 stran textu, ale některé, zvláště ve druhé polovině knihy, mají třeba jen 16 nebo i 14 stran. Epilog tvoří 7 stran textu. Samotná obsahová část je tvořena pouze textem, ale v závěru knihy, po rejstříku, následuje 8 stran doplňujících obrazových materiálů, tvořených čistě historickými malbami, od obrazu Lymeského zálivu od neznámého malíře z roku 1823 přes Bucklandovu kresbu plesiosauří kostry a De la Bechův proslulý obraz Duria antiquior z roku 1830 až po známou malbu Mary Anning s geologickým kladívkem v jedné ruce a prstem druhé ruky ukazující na fosilii amonita, jež je replikou známější malby dnes se nacházející v Přírodovědném muzeu v Londýně, opět zhotovené neznámým malířem. Na stranách 215 a 216 se také pro čtenářův přehled nachází časová osa života Mary Anning a nárůstu geologických a paleontologických poznatků, ke kterým došli její svého času více vyzdvihovaní kolegové; začíná narozením Mary Anning v Lyme Regis roku 1799 a končí publikací Darwinova veledíla O původu druhů (On the Origin of Species) v roce 1859, dvanáct roků po jejím úmrtí. 

Na začátku Prologu čeká na čtenáře proslulý anglický jazykolam Terryho Sullivana z roku 1908: "She sells sea-shells on the sea-shore, the shells she sells are sea-shells, I'm sure, for if she sells sea-shells on the sea-shore, then I'm sure she sells sea-shore shells." Sám jsem měl problém ta slova napsat bez zaměňování slova "sell" a "shell". Je to možná jeden z nejlepších anglických jazykolamů - věděli jste však, že inspirací pro něj byla právě Mary Anning? Shelley Emling pro úvod uvádí, že na začátku 19. století měla většina lidí v Anglii víru v neměnnost druhů, neměnnost planety a ve stvoření světa všemocným božstvem během šesti dnů. Uvádí: "Maryiny mnohé nálezy položily základ pro evoluční teorii Charlese Darwina, objasněnou v jeho O původu druhů z roku 1859. Darwin vycházel z Maryiných fosilních tvorů jako nevyvratitelného důkazu, že život v minulosti byl ničím jako život v současnosti. Mary byla hluboce věřící a - jako Darwin - byla nejspíše nervózní z toho, co nacházela. Nemohla si vůbec představit, kam její objevy zavedou ji, a nakonec Darwina, a zbytek světa." K nerovnostem, se kterými se Mary Anning setkávala, autorka píše: "Podle práva svého narození Mary nikdy neměla vyrůst ve slavnou lovkyni fosilií a geoložku. K tomu, že byla extrémně chudá, Mary Anning byla také marginalizována záležitostmi, jež nebyly v její přízni: jejím pohlavím, regionálním dialektem, postrádáním formálního vzdělání a věrností Dissenterovské víře, náboženskému vláknu, jež nebylo konformní s učeními zavedené anglikánské církve." English Dissenters nebo též English Separatists byli protestanty viditelnými od 16. do 19. století, a dařilo se jim v britském protektorátu Olivera Cromwella mezi lety 1653 až 1659. V době Maryina života však byli vidět čím dál méně, a jak se čtenář později v této knize dozví, v posledních letech svého života se i slavná lovkyně fosilií přidala k Anglikánům s nadějí, že to pomůže jejímu sociálnímu statutu (asi to však byla naděje falešná). Čtenář se také v prologu dozví o tom, jak se Shelley Emling k zájmu o Mary Anning dostala; neslyšela o ní až do té doby, co se svým manželem a dětmi zamířila na dovolenou na Jurské pobřeží a navštívila Lyme Regis Philpot Museum, v jehož druhém patře se nachází trvalá expozice o Mary Anning (neobsahuje však žádné z jejích fosilních nálezů, mnohé byly ztraceny anebo se nacházejí ve větších institucích, včetně Přírodovědného muzea v Londýně). Právě navštívení této expozice Shelley Emling zaujalo natolik, že se rozhodla zhotovit tento životopis.

V první kapitole, Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), se čtenář seznámí především s Maryinými rodiči, Richardem Anningem a Molly Anning (rozenou Moore), kteří se v roce 1793 nastěhovali do Lyme Regis z nepříliš daleké vesničky Colyton poté, co se vzali. Protože ženám bylo tehdy zakázáno rozhodovat o svých životech a dění v rodině, byl to nejspíše Richard, kdo byl zodpovědný za plán změnit místo pobytu. Čtenář se dozví, že jihoanglické pobřeží tehdy lákalo čím dál více lidí: "S prostorem ideálně vhodným pro populaci čítající 800 osob, hlavní část vesnice se stala domovem nejméne 1250 většinou chudých rezidentů do té doby, než se Richard a Molly Anning přistěhovali. Výsledkem byly žalostné hygienické podmínky, a kompaktnost městečka napomáhala rapidnímu šíření špíny a nemocí." Úzké uličky a značné množství dřeva v jednotlivých stavbách napomáhaly také snadnému šíření požárů, tom se však čtenář více dozví až v jedné ze závěrečných kapitol. První kapitola knihy dále čtenáře seznamuje s počátky geologického výzkumu v Lyme Regis a jeho bezprostředním okolí. Lidé zde již byli obeznámeni s tzv. "hadími kameny" (anglicky snakestones), což byly ve skutečnosti fosilie schránek amonitů. Místní jim říkali "cornemonius", a věřili, že mají magické účinky, a že jsou kupříkladu schopné pomoci obětem zmijího uštknutí. Vylíčeny jsou také historické události, které by neměly zájemci o život Mary Anning unikat - například hrozba Napoleonských válek, kvůli kterým byla finanční situace mnoha lidí v Dorsetu opravdu velice těžká. Autorka popisuje, jak se Richard Anning přidal k protestantským Dissenterům (později Kongregacionalistům), a první měsíce malé Mary Anning narozené v květnu 1799, která dostala své jméno na počest předchozí dceři Anningových, jež ve věku 4 let se svým dvouletým bratříčkem zemřela v plamenech krbu. Shelley Emling rozebírá nehodu, která se malé Mary stala ve věku 15 měsíců, kdy ji spolu s její "dočasnou chůvičkou" Elizabeth Haskings zasáhl blesk; Elizabeth zemřela, miminko však nikoliv. V roce 1805 se Mary seznámila se sestrami Philpotovými. Richard svou dceru už jako malou brával na výlety za fosiliemi na pobřeží; ačkoliv si původně vydělával na živobytí opravami nábytku (jednou byla jeho zákazníci téměř i Jane Austen, jež Lyme Regis navštívila nakrátko v letech 1803 a 1804, ale kvůli ceně, jakou jí za opravu nabídl, odmítla), čím dál více se přeorientovával na prodej pozoruhodných kamínků z pláže. Jednoho letního dne 1807 však spadl z útesu, a zranění zřejmě napomohla k jeho pozdější smrti.

Hlavním tématem druhé kapitoly,  Fantastic Beast (Fantastické zvíře), je objev první kostry jistého jurského mořského plaza druhu Ichthyosaurus communis. Jeho lebku nalezl v létě roku 1811 Maryin starší bratr Joseph, ale byla to Mary samotná, kdo nato zamířil na pláž a vydobyl z horniny celý zbytek kostry. Bylo jí tehdy 12 let: "Pracovala se svým kladívkem, odlupovala kusy horniny, a nejprve našla několik velkých obratlů, až tři palce širokých. Jak postupovala, kousek po kousku, bylo možné rozpoznat několik žeber zapuštěných ve vápenci, některé stále spojené s žebry. Podařilo se jí přesvědčit některé z mužů ve městě, aby jí pomohli extrahovat těchto pár prvních fosilií ze stěny útesu. Postupně odhalili celou páteř, tvořenou až 60 obratly." Maryina práce s odkrýváním kostry nebyla nepřehlédnuta: "V tuto dobu, měsíce po začátku vykopávky, byl téměř každý ve městě obeznámen s tím, že Mary našla něco skutečně neuvěřitelného mezi útesy. Když sama analyzovala svůj nález, Mary si byla jistá, že odkrývala obrys něčeho, co muselo být nějakým druhem monstra. ... bylo fantastické. Tvor měl ploutve jako delfín, ústa jako krokodýl a špičatý čenich jako mečoun. Jeho páteř byla jako páteř ryby, ale hruď mohla patřit ještěrovi." Co se s tímto nálezem stalo, jak důležitý pro rodinu Anningových byl a jak je také finančně nasměroval, to je jistě každému známo: "Maryin Ichthyosaurus, jak byl nakonec pojmenován v roce 1817, byl odkoupen za až 23 liber - dost na to, aby byla rodina uživena po více než šest měsíců a možná i dost na to, aby mohla začít platit Richardův dluh." Richard totiž dlužil Henrymu Hoste Henleymu, vlastníkovi pozemku, na němž byl Ichthyosaurus na pláži nalezen, nemalých 120 liber, které pak museli zaplatit Molly, Mary a Joseph. Ve třetí kapitole, An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), se čtenář nejprve dozví o tom, jak byl Maryin objev oznámen v novinovém plátku Dorchester and Sherborne Journal jako objev "krokodýlí" kostry z útesů Dorsetu. Shelley Emling uvádí: "Nejvíce se nade vše tyčil fakt, že kostra představovala jednu z prvních vážných výzev základů křesťanství, na kterých byla společnost postavena. Nikdo ve světě si nedokázal vzpomenout, že by takové zvíře někdy předtím viděl. A tak v čase v myslích lidí vyvstala otázka, na kterou se mnozí možná báli ptát: Jak mohl někdo nalézt ostatky tvora, který už neexistoval, když každá jedna bytost ve světě byla vytvořena ve stejný čas a se specifickým účelem milujícím a všemocným bohem? V 19. století se široce věřilo tomu, že zvířata se nestávala vyhynulými; jakékoli nezvyklé kuriozity byly vysvětleny jako pozůstatky zvířat žijících bez zjištění v dalekém koutu světa." V dnešním světě, kdy je každý jeho kout přístupný letadly či alespoň satelity pořizujícími snímky, se nám to může zdát směšné (nejste-li zastánci eurocentrické pavědy kryptozoologie, která se těší údajnou "možností" existence neptačích dinosaurů v "úžasné a nedostupné divočině" konžského pralesa), ale na začátku 19. století byla lidská představivost omezena řadou faktorů. Čtenář se dále dozví o tom, jak Charles Konig prve studoval Maryin nález, o teoriích neptunismu (Abraham Werner) a uniformitarianismu (James Hutton, později samozřejmě také Charles Lyell), a o velkém katastrofistovi a zakladateli komparativní anatomie Georgesi Cuvierovi.

Slavná malba zobrazující Mary Anning s kladivem v ruce a v přítomnosti svého psa Traye, zhotovená neznámým malířem. Na replice z roku 1847, zhotovené po Maryině zesnutí, míří její prst na amonita; na originále však nikoliv. Zdroj: Wikimedia Commons

Cuvierovi je věnována značná část 3. kapitoly. Autorka uvádí: "Nejdůkladnější a nejosvícenější pochopení tajů fosilií nepřicházelo z Londýna, ale z Paříže, kde nadějný francouzský přírodovědec Georges Cuvier vyvolal vlny debat svou přednáškou v roce 1796, v níž pronesl ohromující tvrzení: Některé druhy navždy zmizely z povrchu zemského. Nebyla to evoluce, v co věřil, ale idea, že každý druh se zrodil nezávisle a zůstal nezměněn, dokud nevyhynul." Píše o Cuvierově výzkumu kostí fosilních savců, včetně mamutů a mastodontů, který zaujal i tehdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Dále autorka píše o Jeanu-Baptistu Lamarckovi, který v roce 1809 ve své knize Philosophie Zoologique jako první popisoval "transmutaci", tedy evoluci (a připomíná, že slovo evoluce se začalo používat až dlouho po vydání Darwinova veledíla v roce 1859): "Lamarckovy evoluční teorie vyštvávaly nejen pro své náboženské implikace, ale také kvůli strachu, že nižší třídy se jich mohou chopit coby bojovného ryku; pokud se život může vyvíjet a zlepšovat, proč by neměly ony?" I proto po desítky a desítky roků shledávali lidé na politické levici Lamarckovy myšlenky velmi sympatické (vždyť sympatii jim vyjádřil i Stephen Jay Gould v úvodu knihy Jak neměřit člověka, přestože byl neodarwinistou). Cuvier samozřejmě neměl Lamarcka rád. Dále autorka ve 3. kapitole píše také o Williamu Bucklandovi, zbožnému a excentrickému prvnímu profesorovi geologie a pozdějším nálezci megalosaura, který se s Mary poprvé setkal v roce 1815. Čtenář se dočte i něco o jeho osobitém smýšlení: "Buckland byl tolik excentický, že jako mladý muž ohlásil svůj záměr projíst se celou zvířecí říší. Byl znám tím, že svým hostům servíroval kombinace vedoucí k nevolnostem, jako myši na toastu k večeři nebo dokonce ježka, 'dobrého a křupavého'. Jednou pobavil své přátele tím, že jim řekl, že jediná věc, co chutnala hůře než krtek, byla bzučivka rudohlavá." Ano, takový byl člověk, který popsal prvního dinosaura, dvě desetiletí, než slovo "dinosaurus" vytvořil Richard Owen, a který také věřil, že všemocný bůh stvořil uhlí v místech, odkud může být lidmi vydolováno. Ačkoliv společné hledání fosilií na lymeské pláži bylo pro Mary Anning a Williama Bucklanda přínosné, projevovaly se mezi nimi jasné rozdíly: "Mary jistě nikdy nepotkala nikoho, kdo byl trochu jako Buckland. Byl něčím k pozorování, a pro Mary byl někým k učení se od něj. Na rozdíl od Bucklanda byla Mary pragmatická a realistická.

Ve 4. kapitole, A Great Kindness (Velká laskavost), se čtenář dozví, jak se Mary Anning oblékala, jak to měla se čtením (kvůli chudobě měla totiž omezený přístup k četbě, a často tedy byla nucena pročítat stejný materiál znovu a znovu), a že se kromě sběru fosilií ráda věnovala i pitvě zvířat, například chobotnatců (zde dokonce Shelley Emling popisuje, jak Mary při takové pitvě sépie nebo kalmara postupovala). Její úspěchy s ichtyosaury narůstaly: "Mezi lety 1815 a 1819, když Mary nebylo ani 20, odkryla několik dalších kompletních exemplářů ichthyosaurů, což geologům jako Bucklandovi umožnilo vytvořit si lepší obrázek o anatomii těchto tvorů. Někteří, které našla, byli velcí pouze jako pstruh; jiní byli téměř tak velcí, jako kosticovci." Zde bych si dovolil poznamenat, že by bylo na místě uvést raději nějaký druh kosticovce, než pouze název celého parvořádu kytovců; mezi kytovci se přece nacházejí ti největší živočichové planety, včetně plejtváka obrovského, který je s délkou 30,5 metru a hmotností až 200 tun největším zvířetem, které kdy na naší Zemi žilo, a rozhodně velice, velice velikostně přesahuje i toho největšího z lymeských ichthyosaurů. Autorka se také vrací k Bucklandovi: "Na rozdíl od Mary měl sebe-zadaný účel své vášně. Nade vším byl Buckland odhodlán přesvědčit svět o tom, že geologie měla schopnost obohatit náboženství, ne ho podkopat." Ano, Buckland nebyl vůbec žádný intelektuální radikál; jeho úsměvné fantazie o uhlí nikoliv coby kaustobiolitu z fosilních rostlin, ale o surovině přímo ve své současné podobě stvořené bohem, jsem už psal výše. Autorka pak pokračuje: "Nejvíce osobně potěšujícím pro Bucklanda bylo, že úspěšně ospravedlnil, alespoň načas, důležitost nové vědy geologie, což znamenalo, že byl volný a mohl se vydávat na lov fosilií s posvěcením církví. To bylo pro Bucklanda důležité, neboť byl čím dál více posedlý neúplností fosilního záznamu, nedostatku, na který si Charles Darwin stěžoval o nějakých 40 roků později. S žádnými kostmi dinosaurů a dalších tvorů byl fosilní záznam vykreslován ze série ichthyosauřích nálezů - z nichž mnohé poskytla Mary." Jak jsem již psal, nebýt Mary Anning, paleontologie a geologie by nezačaly v takové podobě, v jaké začaly. V závěru kapitoly se čtenář dozvídá o vojákovi a sběrateli zkamenělin Thomasi Jamesi Birchovi, který do Maryina světa vstoupil v roce 1818, a rodině Anningových prokázal velkou laskavost, když se potýkala s chudobou. Aby jim finančně pomohl, prodal svou vlastní velkou sbírku fosilií, a celý výtěžek, 400 liber, odkázal Anningovým.

V 5. kapitole, A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), se čtenář dozví o Maryině nálezu dlouhokrkého plesiosaura. Zatímco bylo popisováno čím dál více ichthyosauřích druhů (I. platyodon a I. vulgaris), nalezla Mary v prosinci 1823 na lymeském pobřeží skutečný bizár: "Ven se dostaly obratle, pánevní kosti a - jedno po druhém - řada žeber hluboce zapuštěné do stěny útesu. Nejprve jich byly 4, pak 6, pak konečně 14. Po troše dalšího vykopávání byly odkryty také jemné kosti něčeho, co vypadalo jako čtyři končetiny - nebo to mohly být ploutve? Tvor začínal připomínat nijoliv krokodýla, ale spíše něco jako želvu s plochou tlamou a zavalitým krátkým ocasem a - což bylo nejpodivnější - abnormálně dlouhým krkem." William Conybeare pak zvíře pojmenoval Plesiosaurus. Autorka popisuje, jak Cuvier pochyboval o validitě plesiosaura a měl za to, že šlo o podvrh: "Pro Mary jistě Cuvierovy obavy byly neštěstím. Pokud by ostatní přesvědčil, že nová fosilie byla podvrhem, reputace rodiny Anningových by mohla být navždy zruinována." Geologická společnost v Londýně nakonec došla k závěru, že první plesiosauří kostra nebyla podvrhem, a Cuvier přiznal, že učinil chybu v úsudku. Autorka o důležitosti tohoto nálezu píše: "Byl to Maryin objev plesiosaura, co dalo impuls k vážnému rozjímání o evoluci, jež o léta později ovlivnily Darwinovy evoluční teorie. Ačkoliv ichthyosaur byl prvním vyhynulým zvířetem známým vědě, nebyl zcela odlišný od dnešních delfínů a tuňáků. Ale plesiosauři byli tak odlišní od kteréhokoli současného zvířete, že nemohli být jednoduše zamítnuti jako odrůda známého žijícího tvora." Následují i pasáže o Bucklandově popisu megalosaura a Mantellově popisu iguanodona; mimochodem, bylo vám známo, že zub iguanodona nalezla Mantellova manželka Mary Ann, které však Gideon pro svou nenávist k ženám odmítl dát za nález kredit? Vážně by stálo za to přepsat ty knížky o dinosaurech, jež kredit dávají jemu! Čtenář se dozví také o Maryině nálezu žraloka rodu Hybodus, který pak v roce 1837 formálně popsal Louis Agassiz. Kapitola obsahuje také ukázky korespondence mezi Mary Anning a Frances Augustou Bell, kterou měla Mary velmi ráda a oslovovala ji "Fanny". V jednom z dopisů Fanny popsala, jak se za bouře zaplavilo přízemí domu Anningových. 6. kapitola, The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), je věnována Maryině seznámení s geologem Roderickem Murchisonem a jeho manželkou Charlotte (o čemž pojednává již zmíněný snímek Ammonite z roku 2020), a Maryině a Charlottině společnému pročesávání lymeských pláží na jaře roku 1828. Značná část kapitoly je věnována také Bucklandově obsesi "bezoárními kameny", tedy koprolity, zkamenělým trusem; autorka také uvádí, že Buckland dříve studoval fosilní trus jeskynních hyen v Kirkdale), a sdílí se čtenářem vtipnou básničku Bucklandova studenta Johna Duncana o profesorově intoxikaci koprolity. Kapitola pak končí Maryiným objevem jurské paprskoploutvé ryby Dapedium politum

Sedmá kapitola, Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), začíná tragickou událostí, kterou bylo úmrtí Frances Bell, Maryiny milované známosti. Shelley Emling dále popisuje její objev jurského pterosaura rodu Dimorphodon, který byl v době svého objevu považován za "největšího tvora, který kdy vzlétl do vzduchu"; jak se jen věci od té doby změnily (a mimochodem, jednoho z pravých rekordmanů, rod Quetzalcoatlus autorka zmiňuje v epilogu!), a nastiňuje také objev prvního pterosaura učiněný Cosimem Collinim, bývalým sekretářem Voltaira, v bavorském Solnhofenu v roce 1784 (jde samozřejmě o Cuvierem pojmenovaný rod Pterodactylus). Čtenáři je představen velice důležitý článek Age of Reptiles (Doba plazů) Gideona Mantella, vydaný v roce 1829, který v podstatě světu představil mezozoikum: "Tento článek byl první, který měl za cíl shromáždit detailní důkazy pro éru plazů, jež předcházela éře savčí nadvlády, čímž navrhovala pomalý postup od primitivních plazů po pokročilé savce čtvrt století předtím, než Charles Darwin vydal O původu druhů. Mantellova vize zemské historie před 245 až 65 miliony let byla mnohými považována za divokou, a jasně zapouzdřila děsivou ideu času, v němž 'byla země obývána čtvernožci té nejotřesnější velikosti. Tito plazi byli pány stvoření před existencí lidské rasy!'" Shelley Emling zmiňuje také prvního zarputilce, jenž odmítal, že by pterosauři byli vyhynulí - samozřejmě to byl křesťanský dogmatik, reverend William Kirby, jinak zakladatel oboru entomologie. Popsán je také vliv Lyellova díla Principy geologie (Principles of Geology), jehož první díl byl vydán v roce 1829: "Jedním mužem, který zhltl Lyellův mezníkový text, byl Charles Darwin, jenž jej četl na palubě HMS Beagle, lodi Britského královského námořnictva plavící se od roku 1831 na pětileté expedici z jedné exotické lokace na druhou. Později Darwin přiznal, že byl velmi inspirován touto prací, galvanizovanou zvláště Lyellovým silným, ač subtextovým zesměšňováním jak víry v potopu světa, tak ve víru v nedávné stvoření spíše než starodávné. Darwinovy vlastní zkušenosti během jeho cesty jen podpořily teorie geologů o tom, jak posuny zemské kůry jsou jedním z trvajících, postupných, planetu tvořících sil." Když se Joseph Anning, Maryin bratr, oženil s Amelií Reader v roce 1829, uvádí k tomu autorka následující: "Mary to tak nemusela vidět. Mohla být také žárlivá, že její jediný sourozenec - její neustálý společník v životě od narození - našel někoho, s kým mohl sdílet život, zatímco ona ne." Toto je divoká spekulace; Mary Anning mohla mít tajně vztahy se ženami, o čemž spekuluje právě film Ammonite, nebo byla aromantička a asexuálka, a romantické a intimní vztahy nevyhledávala. Takové pasáže o tom, jak se asi Mary mohla cítit ohledně vztahu toho člověka s tím člověkem, podle mě trochu ruinují tuto jinak výbornou knihu - vždyť té paní, jež zesnula před zlomením 19. století, přece do hlavy nevidíme. V kapitole je také popsán Maryin jediný výlet do Londýna v létě 1829, kdy přespávala v domě Murchisonových (tam se také odehrává předposlední scéna filmu Ammonite), a navštívila londýnská muzea, od Somerset House po Britské muzeum. 

V úvodním odstavci 8. kapitoly, An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), se dočteme: "Ačkoliv jí bylo teprve 30, Mary se mohla cítit mnohem starší na svůj věk, po takovém množství let stráveném fyzicky vysilující prací. Mohla také vypadat o hodně starší. Ale v duchu byla stále dost mladá na to, aby ji svedly nepopiratelná lákadla přelidněných ulic a uliček Londýna. Vrátila se nicméně ke svému lovu fosilií s takovým odhodláním, s jakým se potýkají závodníci před čárou finiše." Ačkoliv v říjnu a listopadu 1829 neměla při lovu fosilií na lymeském pobřeží štěstí, na začátku prosince onoho roku se jí poštěstil nález pravěké chiméry druhu Squaloraja polyspondyla, kterou coby zástupce paryb identifikoval doktor Henry Riley, který se k jejímu studiu dostal poté, co byla odkoupena Johnem Naishem Sandersem a umístěna do Bristolské instituce. Část této kapitoly je věnována také úmrtí krále Jiřího IV., nejméně oblíbeného z členů britské královské rodiny, který si ke konci svého života vymýšlel, že bojoval jako voják v bitvě u Waterloo a byl závislý na alkoholu a opiu. V následujících letech přišly změny, a autorka věnuje pár slov i měnící se podobě třídní společnosti: "... v 18. století, jen jedna třída v Británii - aristokracie - měla moc jak v politice, tak ekonomice. Zbytek společnosti byl rozdělen do malých kapes vybudovaných na statusových žebříčcích, které nebyly tím samým, čím byly sociální třídy. Sociální třídy byly vytvořeny kolem ekonomických zájmů, zatímco statusové žebříčky byly založeny na oceněních cti zaměstnání či rodinné příslušnosti. Toto vše se však změnilo ve 30. letech 19. století, kdy se termíny dělnická třída a střední třída staly velkou součástí mluvy, což reflektovalo vzrůst společenských tenzí. Jistě, rozvíjející se sociální třídy se měnily v konfliktní skupiny, držené pospolu porobou chudších lidí." S rozvíjejícím se kapitalismem a vzrůstajícími nerovnostmi to Mary Anning neměla jednoduché: "Kvůli vysokým daním, nízkým mzdám a ekonomické nejistotě, jež všechny konspirovaly proti ní, Mary shledávala prodej fosilií ještě těžším ve 30. letech než v letech dvacátých. Těžko se jí hledalo byť jen jednoho bohatého gentlemana ochotného zaplatit za takové lehkomyslnosti. Také nejlepší muzea si dávala pozor na vyčerpání limitovaných financí i za ty nejlepší a nejúplnější z koster." Tenkrát ji ve finanční tísni pomohl Henry de la Beche, mimochodem člověk profitující z plantáží cukrové třtiny na Jamajce a neplacené práce otroků na oněch plantážích, když nakreslil slavnou malbu Duria Antiquior - A More Ancient Dorset, zobrazující ichthyosaury, plesiosaury a dimorphodony, z jejíhož prodeje měla Mary profit. Autorka samozřejmě připomíná, jak velký vliv měla Duria Antiquior na pozdější paleoart. Uvádí také, že kostra plesiosaura odkoupená konzervativním politikem Williamem Willoughbym za 200 liber, kterou Richard Owen prohlásil za "Hawkinsova plesiosaura" (po lovci fosilií Thomasi Hawkinsovi, který je čtenáři blíže představen v další kapitole této knihy), ve skutečnosti našla Mary; jen jeden z mnoha uváděných příkladů ignorance jejích přínosů paleontologii a přepisování jejího jména jmény mužů. Kapitola končí Maryiným opuštěním Dissenterů a přechodem k Anglikánům.

9. kapitola, Spilling Secrets (Prozazení tajemství), se zabývá Maryiným přátelstvím s Annou Marií Pinney, jež se do Lyme Regis nastěhovala v říjnu 1831, a stala se jednou z jejích nejbližších přítelkyň, přestože matka Anny Marie své dceři nejprve zakázala se s lovkyní fosilií stýkat. Autorka uvádí, co Anna Maria Pinney o Mary Anning napsala ve svém deníku: "Po jejich prvním ránu stráveném hledáním fosilií, Anna Maria si poznamenala, že Mary 'jásá v tom, že se nikoho nebojí, a říká vše, co se jí zalíbí... urazila by celý svět, kdyby nebyla považována za privilegovanou osobu... byla v mé přítomnosti velice zábavná, ale pomlouvala a urážela skoro každého v Lyme, a extrémně se vysmívala mladým sebestředníkům, o nichž tvrdila, že jsou hlupáky, ne muži." Nutno podotknout, jak se čtenář ostatně v knize několikrát dočte, že obyvatelé Lyme Regis nepohlíželi na Mary Anning s velkým respektem; ani ne s takovým, s jakým se setkávala od mužských odborníků, kteří občas opomínali zmínit její přínosy. V této kapitole se dočtete více úryvků z deníku Anny Marie, jež v detailech popisují, jak se Mary cítila, jak byla ukřivděna a jak všechny ty nespravedlnosti vnímala, byť byla ke všem vstřícná a milá. Nakolik jsou autorčiny spekulace o tom, že Mary mohla mít city k Henrymu de la Bechovi, opět rozebírané v této kapitole v návaznosti na slova Anny Marie o Maryině přiznání emoční bolesti, zasazené ve skutečné realitě toho, co Mary prožívala, těžko říci. O tom, jak Anna Maria vnímala Mary Anning, autorka píše: "Obecně Anna Maria vykreslila směsný obrázek Mary, a popisovala ji jako zároveň statečnou a neomalenou, často naštvanou, někdy arogantní, ale také ochotnou pomoci komukoliv, kdo to potřeboval." Část kapitoly je věnována Mantellově objevu třetího dinosauřího rodu, kterým byl Hylaeosaurus, v roce 1832, kdy Mary nalezla "dalšího enormního ichthyosaura, tento byl neuvěřitelných 30 stop dlouhý, dokonce větší než hroch." Čtenář se také více dozví o Thomasu Hawkinsovi, který v červenci 1832 nechal rozebrat útesy zvané Church Cliffs, čímž se mu podařilo objevit zbytek kostry prve spatřený Mary; svého času to byla největší kostra druhu Ichthyosaurus communis. Zbytek kapitoly je věnován pokusům umožnit ženám navštěvovat přednášky Charlese Lyella v King's College v Londýně; Roderick Murchison si přál, aby na ně mohla zamířit i Charlotte, bez ní by prý na přednášky nechodil, a Lyell sám na ně chtěl zavést svou snoubenku Mary Elizabeth Horner. Je velice zajímavé, že po dvou přednáškách zasáhl - ze všech možných lidí - biskup, tedy ano, zase další církevní dogmatik nenávidějící ženy, a Lyellovi tento progresivní politický krok zarazil. Lyell dal na škole výpověď, a své přednášky dokončil v Královské instituci: "Byla to vzácná ukázka nesouhlasu ve světě, který se zdál být zcela soustředěn na vyčleňování žen z vědeckých studií." Je hrozivé, že i Buckland, který trávil tolik času s Mary a tolik se toho od ní naučil, napsal Murchisonovi dopis, ve kterém ho káral za to, že svou manželku chtěl na Lyellovy přednášky vodit.

Duria Antiquior, slavná malba Henryho De la Beche, jež byla základem paleoartu, a z jejíhož prodeje měla Mary Anning v době své finanční tísně profit. Zdroj: Wikimedia Commons

10. kapitola, Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), začíná další tragickou událostí Maryina života - ztrátou jejího psa Traye, na kterého se v říjnu 1833 sesunul kus útesu. Přiložený úryvek z dopisu, který Mary napsala pro Charlotte Murchison, dokazuje, že si byla vědoma, že obětí klidně mohla být ona sama. Nato Shelley Emling zmiňuje další moment, při němž lovkyně fosilií téměř přišla o život, a to v prosinci stejného roku v úzké lymeské uličce - ke zdi ji skoro přimáčkl vůz. Čtenář se dozví, jak tehdejší Vánoce Mary oslavila se sestrami Philpotovými a Henrym De la Bechem; o tom, jak De la Beche a Buckland stále věřili v katastrofismus i po publikování Lyellových Principů geologie; o Darwinově podpoře Lyellova uniformitarianismu; o De la Bechově nálezu devonských vrstev, tvořící celý geologický útvar mezi silurem a karbonem; a o Maryiným seznámením s Louisem Agassizem, který se od ní rád mnohému přiučil o fosilních rybách, jež byly jeho velkým zájmem, a jak Agassiz jako první ocenil Maryiny zásluhy pojmenováním fosilních ryb na její počest: "Agassiz byl jedním z mála spolupracovníků, který Mary ocenil. Byl to právě Agassiz, kdo v roce 1841 zaslouženě po Mary pojmenoval druh ryby: Acrodus anningiae. V roce 1844 pojmenoval na její počest ještě další druh ryby: Belenostomus anningiae. Agassiz také pojmenoval druh fosilní ryby po Elizabeth Philpot: Eugnathus philpotae. Takové průkazy respektu k ženám nebyly mezi Maryinými britskými kolegy slýchány. Každý jeden z jejích nálezů byl pojmenován po mužích." Právě v této kapitole zmiňuje autorka Mantellovu misogynii, a tak si myslím, že mohla zmínit také Agassizův vědecký rasismus - Agassiz totiž mezi všemi mužskými vědci v této knize působí jako svatoušek, ale tím rozhodně nebyl (vzpomeňme ještě také na jeho dogmatické odporování Darwinovým myšlenkám, kvůli čemuž se mu v posledních letech života všichni jeho studenti vysmívali, zatímco evoluce vítězila). Čtenář se také dozví o Maryině seznámení s Richardem Owenem: "Mary nebyla zastrašena pověstí svého návštěvníka. Kdyby něco, mohla k němu cítit zlobu. Jistě mohla být naštvána, že o rok a půl dříve ji Owen urazil, když popsal ve velkém detailu pro Geologickou společnost v Londýně jejího pozoruhodného plesiosaura macrocephala - aniž by jí za něj dal kredit." 11. kapitola, The Earth Moves (Země se hýbe), seznamuje čtenáře s událostí Vánoc 1839, kdy rodina Critchardových v Lyme Regis přišla o střechu nad hlavou kvůli největšímu sesuvu v historii města. Spolu s Mary Anning se pak na něj přišli podívat i Buckland a Conybeare. Následují informace o Agassizově propozici doby ledové, o smrti Maryiny matky Molly Anning, o Owenově rozpoznání dinosaurů coby jedinečné skupiny zasluhující si vlastní jméno, o neštěstích, jež potkala rodinu Mantellových a úryvky básní, které si Mary opsala ve svém sešitě. Jedním z nich je úryvek z básně Solitude (Samota) od Henryho Kirka Whitea, na který si též můžete vzpomenout z filmu Ammonite. Kromě toho měla Mary ráda i básně Lorda Byrona. V závěru se dočtete o setkání Carla Gustava Caruse, autora konceptu obratlovčího archetypu, s Mary Anning v jejím obchůdku s fosiliemi v roce 1844.

Mary Anning zemřela ve věku pouhých 47 let na rakovinu prsu. Jejích posledních dnů se týká 12. kapitola, The Making of a Legend (Tvoření legendy): "... necítila se nejlépe. Více a více byla letargická, zbavena energie. Zřejmě byla bledá a ztrácela váhu. Ze všeho nejvíce znepokojující však pro ni mohla být skutečná a hlodavá bolest v její hrudi, jejímž středem byl velký výrůstek. Každý den přes něj mohla přejet prsty, aby zjistila, jestli tam stále je. A vždy tam byl. Možná o něm řekla Elizabeth Philpot, a její kamarádka Mary dost možná doporučila, aby navštívila doktora." Ke špatnému zacházení žen s rakovinou prsu se autorka vyjadřuje v dalším odstavci: "V oněch dnech byla diagnóza rakoviny prsu rozsudkem smrti. Nesla s sebou tak neutěšenou prognózu, že mnozí lékaři odmítali pacientky informovat, a preferovali doručit špatné zprávy raději jejich rodinám. ... Do 19. století byl jediným nabízeným prostředkem extrémně krutý a riskantní chirurgický zákrok, před nímž si lékaři dokonce málokdy umývali ruce. Teprve na konci 19. století se mastektomie konečně začaly stávat častými zákroky. Ale za Maryina života byly ženy s diagnózou rakoviny prsu považovány za tak ztracené případy, že jim často byla zamítnuta extenzivní či prodloužená péče nebo přijetí do nemocnic." Strašlivé. Když si uvědomíte, že toto byla Anglie v polovině 19. století, ani ne 200 let zpět - hrůza. Ke sklonku svého života se Mary snažila bolest v prsou zahánět laudanem, desetiprocentním roztokem opia v alkoholu, který tehdy stál méně, než džin. Stále však pracovala, a ačkoliv byla kvůli droze někdy unavená, depresivní a zmatená, jindy byla čilá a ostražitá. Shelley Emling uvádí jednu básničku, kterou v té době Mary napsala na počest Rodericka Murchisona; dělala si v ní legraci ze Sedgwicka, Bucklanda, Agassize a Owena. Poté, co v roce 1847 zesnula, napsal o jejím obrovském přínosu například Charles Dickens, jehož text z časopisu All the Year Round je v The Fossil Hunter otištěn, a Henry De la Beche o ní hovořil na pódiu před členy Geologické společnosti v Londýně. Zbytek kapitoly se týká pozdějších osudů Maryiných mužských kolegů, Owenova založení Přírodovědného muzea v Londýně a nakonec prohlášení Jurského pobřeží Světovým dědictvím UNESCO v roce 2001. V Epilogu se dále čtenáři dozví, jak odkaz Mary Anning oslavuje město Lyme Regis, a jak naše poznání prehistorického života i současných plazů postoupilo v posledních desetiletích, kdy titul "největší masožravý dinosaurus" měnil své nositele, a kdy za jedny z největších mořských predátorů druhohor začali být považováni jurští pliosauři, s jejichž ostatky bohužel Mary Anning nikdy neměla tu čest. 

The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World je výbornou, informativní, hutnou, čtivou biografií ženy, bez které by současná věda a vůbec současný svět nevypadaly tak, jak dnes vypadají. Oplývá historickým kontextem, sleduje vývoj geologie a paleontologie, jakož i prvopočátky evoluční biologie, za života Mary Anning, a seznamuje čtenáře s jejími nejvýznamnějšími nálezy, které měly tak velký vliv na první uvažování o vývoji naší planety, o vývoji jejích druhů a limitech myšlení doby, v níž Mary Anning žila. Považuji ji za výtečnou, hodnotnou četbu, ze které si každý jistě mnohé odnese. Je důležité vědět, kteří lidé ovlivnili naši společnost a její porozumění historie Země. Mary Anning mezi ty lidi patří, a je nepopiratelně přínosné ji prostřednictvím této knihy od Shelley Emling lépe poznat.

sobota 8. listopadu 2025

Noví Lovci kryptidů: Vítejte v sídle Owenových (2/3)

Noví Lovci kryptidů, kráčející ve stopách tajemně zmizelého týmu proslulých dobrodruhů a akčních hrdinů vedených Jackem Owenem, se na výpravě za Sandwalkery ve Svobodné Palestině spřátelili s Terrencem Zenderem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, jakož i s doktorem Gerrym Stingem, který svou kariéru začal výzkumem kostarických kočko-pso-opičáků, ze stejné organizace. Následující měsíc vyšel Wren Riveře a Winnu Wilkinsonovi první odborný článek - přestože jsou stále středoškoláky a nikoliv odborníky s vysokoškolskými tituly - v prestižním časopise Scientific Reports. Jednalo se o popis medvědí lišky, se kterou měla dvojice tu čest v chilské Atacamě v květnu 2055. Na oslavu tohoto úspěchu se Wren, Winn, Keira a Armando sešli v nóbl restauraci v Creek City s Terrencem, který pak skupině nabídl, že by se s ní mohl podívat do sídla Owenových v Kostarice. Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean se tam přestěhovali po hrůzných událostech podzimu 2020, kdy Lovci kryptidů byli zmanipulováni Deylinem Nietem k provádění těch nejhorších věcí. Protože se následovníci starého týmu již vloupali do londýnské základny Lovců kryptidů a přišli na to, že se v ní nachází bezpočet hladových Chupacaber, mohli by podle Terrence třeba najít nějaká vodítka k tajemnému zmizení Owenova týmu i v rodinném sídle Owenových. Mezitím agentka Marilla Kent-Lyons, dcera agentek, jež se starým týmem velmi blízce spolupracovaly, pokračuje v užívání svých marťanských spolupracovníků při brutálním vymazávání paměti lidí, kteří členy její tajemné organizace viděli při něčem, při čemž je vidět neměli. Nyní je zodpovědná za kompletní vymazání veškerých, i raných dětských vzpomínek muže bez domova, kterého její lidsko-marťanský tým odchytil v dubnu 2055 v městském parku v Creek City. A Theodora Callaghan ve stejnou dobu začíná masakrovat vybrané rodiny v Kostarice, k čemuž využívá kočko-pso-opičáky, které zde ovládá podobným způsobem, jako na Portoriku Chupacabry. Nechala povraždit rodinu Winbourneových, jejíž otec, Jeremy, byl finančním přispěvatelem Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu. 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST DRUHÁ:

V kostarickém městečku El Milloncito v distriktu Roxana, nedaleko karibského pobřeží této malé zelené středoamerické země, přistál vysokorychlostní letoun s logem Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, tvořeným iniciálami IUPSR a kresbou hlavy konžského kryptida Kongamata, na svém levém boku. Uhnízdil se mezi dalšími vysokorychlostními letouny na malém letišti v severní části obce, kam bylo Terrenci Zenderovi z nedaleké věže dáno povolení k přistání. Jakmile z letounu vystoupil dvoumetrový svalouš a nasadil si na hlavu expediční klobouk, skupinka mladých dobrodruhů jej následovala, a každý z nich koukal kolem dokola s ústy otevřenými dokořán a vykulenýma očima. Měli pocit, že se právě ocitli v ráji.
Letiště se nacházelo uprostřed tropického lesa. Vůkol byla jen zeleň, kradmoucí se až k okraji plotu, jenž letiště ohraničoval, a tyčící se v některých případech i přes padesát metrů do výše. Kostarika byla jedním z posledních koutů světa, kde se k dřevinám přistupovalo s respektem, a tak i na takovém nechráněném území žily staleté stromy deroucí se k oblakům. Z každého z nich se ozývala kakofonie cvrlikání, melodického zpěvu i děsivého pískání všelijakého středoamerického ptactva. Občasně jej však přehlušovalo bzučení otravného hmyzu.
"Nemůžu tomu uvěřit," řekla Wren, "jsme v Kostarice! Vždycky jsem se hrozně chtěla podívat do Kostariky!"
"Země, kde se Lovci kryptidů zrodili," poznamenal Winn, "jsme na posvátné půdě. Jinak o Kostarice ani nemůžeme smýšlet."
"Já tu už jednou byl," usmál se Armando, "bylo mi tehdy osm. Rodiče mě vzali na dovolenou na karibské pobřeží Kostariky, což není moc daleko odsud. Odnesl jsem si odtamtud docela zajímavej zážitek. Zatímco jsme se koupali, šel jsem si odskočit do lesa na pobřeží, a vyjel tam po mě neotropický chřestýš. Crotalus durissus. Kdyby moje osmileté já nemělo reakce vytrénované pravidelnou hrou fotbalu, asi bych skončil uštknutý."
"Děsivé," řekla na to Keira, "měli bychom si dávat pozor, kam šlapeme. Určitě je tu spousta hadů."
"Na letišti možná ne," reagoval na její slova Terrence, "ale ve městečku se určitě vyhýbejte okrajům cest, naskládanému dříví, a nelezte nikam do vegetace. Kostarika je horkým místem křovinářů aksamitových, neotropických chřestýšů i středoamerických korálovců. V některých zemích Střední Ameriky je dnes jedovatých hadů po málu, ostatně asi víte, že v první polovině 40. let umírali hadi v Guatemale a Salvadoru ve velkém kvůli tomu, že žrali myši a krysy nakažené laboratorně připravenými a uniklými streptoviry. Tato země má ale pořád slušné hadí populace."
"Neztrácejme tu čas," řekla Wren, "pojďme rovnou do sídla Owenových. Nemůžu se dočkat, až se tam ocitnu."
El Milloncito působilo velice přátelsky. Na náměstíčku se nacházely trhy s tropickým ovocem, kabelkami a voňavkami, mezi stánky pobíhaly slepice a zobaly odhozené zbytky jídla, skoro každý měl v rukou tortillu nebo zmrzlinu, a několik lidí se shromáždilo kolem technologicky vyspělé studny, která razila na povrch křišťálově čistou, byť velice studenou vodu z podzemí. Všichni se veselili, smáli, přiťukávali si sklenicemi s alkoholem, kolem malé mešity se vzájemně naháněly děti při hře na babu. Byl nádherný den, slunce prosvítalo hustě olistěnými větvemi všudypřítomných stromů lemujícími okraje silnic a chodníků, a vzduchem se táhla vůně skořice. 
"Páni. Vážně se nedivím tomu, že se sem Jack Owen a Pauline Jetkins se svým synem odstěhovali," poznamenala Keira. 
"Gerry, doktor Sting, v tomto prostředí vyrůstal," řekl Terrence, "je škoda, že se k nám nemohl přidat, momentálně se nachází ve washingtonských laboratořích a vyhodnocuje data z Palestiny. Kdyby tu byl, jistě by vám popídal mnohem víc, než co vám mohu popovídat já. Co vám ale mohu říci, a co je obecně známý fakt, je to, že El Milloncito se za poslední desítky let vůbec neproměnilo. Pomineme-li nové studny a další technické vymoženosti posledních roků, městečko zůstává v podstatě stejné, jako když se do něj ve 20. letech Owenovi nastěhovali."
Po několika minutách chůze se pětičlenná skupina ocitla v bloku tvořeném velkými vilami. Jedna se zdála nablýskanější, než druhá. Zarovnané, pečlivě sesečené trávníčky před každou z nich také prozrazovaly mnohé o jejích majitelích.
"Hmm, buržoazní," řekla Wren.
"I na mě jako na buržousta to tu působí trošku moc... nakvašeně," ozval se Winn.
"Většina z těch domů, na které pohlížíme, jsou letními sídly různých milionářů a miliardářů. Koukněte napravo. Ta modrá vila patří Elizabeth Bezant, která vlastní Sumatran. Létá sem každý rok na prosinec, kdy v Kostarice začíná období sucha, byť se samozřejmě kvůli změně klimatu jeho nástup s každým rokem zpožďuje."
"Přes Sumatran bych v životě nenakupovala," řekla Wren, "četla jsem kdysi, jak tam lidi mají minutu denně na to, aby si zašli na záchod. Jinak jsou nuceni pracovat jako otroci osm hodin bez přestávky."
"Že bychom jí ten dům zapálili? Na protest?" uchechtl se Winn.
"Konečně začínáš myslet i na nás z nižších tříd," řekla mu Wren, "jen do toho, Winne. Sežeň si molotova a hezky ho prohoď jejím oknem."
Po chvíli došla skupina k velkému domu, který oproti ostatním působil poněkud zchátrale. Nacházel se na kraji ulice, a byl obehnán divokou vegetací, jež už léta nebyla udržována. Stál před ním policista.
"Fuj, fízl," řekla Wren, jakmile ho uviděla.
"Prosím," reagoval na její slova Terrence, "toto je člověk, který má dohlédnout na to, že si z budovy neodneseme nic, co by znamenalo opravdovou majetkovou ztrátu pro rodinu Owenových, třebaže jsou její členové nezvěstní. Je to pan Samuel Montero, policista z roxanské jednotky."
"Neříkal jste, že nás bude kontrolovat fízl," řekla Wren, "připadám si trošku zrazená. To se mi bude koukat přes rameno, kamkoliv vkročím?"
"Nikoliv," odpověděl Terrence, "zůstane venku, před vchodem. Až ale budeme vycházet ven, zkontroluje naše tašky, batohy, kapsy... a případné vzorky, které si z budovy odnesete. A vyhodnotí, zda si je můžete nechat."
"Super," řekla cynicky Wren, "nedovolí nám odnést vůbec nic. S těmahle lidma jsou vždycky problémy."
Terrence se pozdravil se Samuelem Monterem, potřásl mu rukou, a představil mu své mladší společníky. Samuel, stosedmdesáticentimetrový postarší pán s hustým prošedlým knírem a orlím nosem, se na ně bezdušně usmál, a anglicky se svým silným španělským přízvukem jim vysvětlil, co v budově smějí a nesmějí provádět. Nastínil také pozadí původního průzkumu sídla Owenových, když od jeho posledního využití vlastníky uběhla příliš dlouhá doba.
"Jack Owen si sám naposledy zaletěl do El Milloncito na konci roku 2045. Bylo to v listopadu a prosinci, tedy přesně před deseti lety," vyprávěl, zatímco noví Lovci kryptidů, zvláště pak Wren, Winn a Keira, hltali každé jeho slovo, "od sousedů, rodiny Nortonových, též z Británie, víme, že tu byl údajně proto, aby si odpočinul. Nechtěl tu mít žádné další členy své rodiny, prostě sám žil v městečku dva měsíce. Pak zmizel, a nejspíše zmizeli i jeho kolegové, protože jak víte, po slavných Lovcích kryptidů se v poslední dekádě úplně slehla zem."
"Tohle doplňuje celý lore," zašeptala nadšeně Wren, "aspoň k jednomu je ten cajtík dobrej."
"Roxanská policie pronikla do budovy v roce 2050. Někdo v Británii nakrátko řešil, co se s Jackem Owenem stalo. Tuším, že to byl nějaký jeho vědecký spolupracovník, ale na jeho jméno si nemohu vzpomenout. Jeho strachování se o Jacka Owena se doneslo až k nám, a tak jsme pronikli dovnitř s tím, že jsme očekávali, že tu třeba najdeme mrtvolu toho známého přírodovědce. Ale nebylo to tak. Dům byl opuštěný, vypadalo to, jako by v něm pět let nikdo nevyluxoval, nepoklidil... ale žádné mrtvoly. Jestli Lovci kryptidů zemřeli, pak určitě jinde, než tady. No, Jack Owen určitě v době svého zmizení nepobýval tady," pokračoval Samuel.
"Ale tohle bylo jedno z posledních míst, kde byl Jack Owen viděný," řekla Wren.
"Ano, ano. Přesně tak," odpověděl Samuel, "možná dokonce to úplně poslední místo. Pak jako by se vypařil, a jeho kolegové také."
Samuel přistoupil ke dveřím, a speciálním klíčem je odemkl. "Pánové Terrence Zender a Gerry Sting přesvědčili mého vedoucího, aby vám dal možnost budovu prozkoumat. Máte na to celý dnešní den." Otevřel dveře, a na nové Lovce kryptidů se usmál. "Vítejte v sídle Owenových."


Wren si sedla na podlahu v přízemní chodbě, a zadívala se na dřevěné parkety. Něco jí na nich nesdělo. Nesly staré, ale výrazné stopy po tažení tenkých, ostrých předmětů. Zatímco Winn, Keira, Armando a Terrence postupovali vpřed, Wren dumala nad tím, co tyto stopy mohlo vytvořit. Když už byli její kolegové z dohledu, a zmizeli v jedné z místností, do nichž byly otevřeny dveře, stopy si vyfotografovala na mobil, a šla za nimi.
"Tohle je studovna!" vyhrkl Winn. "Sem se musel Jack Owen odebírat, když chtěl dělat rešerši."
"Mohli bychom ji trochu probrat," navrhla Keira. Přistoupila k velikému dřevěnému stolu u okna, a strhla z něj první zaprášený papír, který jí padl do oka.
Jednalo se o výpis plateb za elektřinu a vodu v listopadu a prosinci 2045. Keira se pousmála, odložila papír stranou, a pak zašustila několika dalšími papíry. Winn a Armando k ní přikráčeli, a také se pustili do prozkoumání obsahu všelijakých listin.
Terrence prohlížel knihovničku před zdí napravo od okna. Nacházelo se v ní velké množství bichlí vydaných v období před zhruba patnácti až deseti lety. Byla to svého času jistě moderní akademická literatura, kterou Jack Owen kupoval, aby byl pro své výzkumy v neustálém obraze, co se dělo a k čemu jeho kolegové došli.
Jednu knihu Terrence se zájmem vytáhl. Jednalo se o pětisestránkovou publikaci s názvem The Endangered Cryptids of Central America: How the Lowering Population of Dog-Cat-Monkeys Signifies the Sixth Mass Extinction. Pousmál se, když uviděl na divoce působící, pestrobarevné obálce s poněkud rozmazanou noční fotografií kočko-pso-opičáka jméno jejího autora. Knihu napsal jistý Eldred Canady. Terrence zalistoval několika prvními stranami, pohlížeje na ně, jako by je velmi dobře znal, a náhle z nich vypadl malý lísteček. Spadl na dřevěnou podlahu.
Terrence pohlédl na své mladé přátele, k nimž se už přidala Wren a také začala studovat obsah zaprášených papírů na stole. Chvíli na ně hleděl, pak se pro lísteček sehnul, zase se zvedl, a zahleděl se na něj. Opět pohlédl na Wren, Winna, Keiru a Armanda, a lísteček mlčky skryl v kapse svých kalhot.
"Hele, tohle konečně působí zajímavě," řekl Armando, a ukázal svým kolegům papír s jakousi tabulkou, "jsou to časy dovozů nějakých biologických vzorků. Autem je měli Jacku Owenovi přepravit až sem, před tenhle dům."
"27. listopad, 1. prosinec, 4. prosinec a 12. prosinec," přečetla data z tabulky Wren, "ve čtyři dny během svého posledního pobytu v Kostarice na konci roku 2045 si nechal poslat kanistry s biologickým materiálem od... co je to za jméno..."
"Od Eldreda Canadyho," přečetl jméno Armando, "to byl docela dost významný zoolog, kterého zajímali kryptidi. Zabýval se hlavně středoamerickými kryptidy."
"Můj přítel tu od něj měl i jeho knihu z roku 2043," ozval se Terrence, a pozvedl otevřenou publikaci, kterou stále držel v rukou, "profesora Canadyho jsem dobře znal. A velice dobře ho znal také Gerry, ten pod ním dokonce napsal svou dizertační práci o kočko-pso-opičácích."
"Wow," reagovala Wren.
"Víte, co tohle znamená? Že Jack Owen tu nebyl jen proto, že si chtěl odpočinout od své rodiny nebo od Lovců kryptidů," pronesla Keira, "pracoval tu. Pracoval na něčem."
"Musel tu někde mít laboratoř," vyhrkla Wren, a vystřelila ven ze studovny. Ostatní ji následovali, až na Terrence, který zůstal zahleděn do knihovny. Snad doufal, že když v jedné knize nalezl zajímavý lístek, jehož obsah zatím nechtěl novým Lovcům kryptidů vyložit, nalezne i další.
Čtveřice mladých průzkumníků prošla ložnicí. Deset let neustlané peřiny byly pokryty vrstvou prachu. Keira kýchla. Zvláště v této místnosti bylo prachu přespříliš. Za ložnicí se nacházela malá laboratoř s mikroskopem na stole. Wren zpod stolu vytáhla kufřík, a horlivě jej otevřela.
"Proboha," řekl Winn, když spatřil jeho obsah, "co to sakra je?"
Wren z kufříku vytáhla bílou, dokonale vyletěnou lebku jakéhosi prazvláštního zvířete. Byla to kulatá lebka, nápadně podobná lebce opice, ale s nezvykle velikými očnicemi. Lehce zahnuté zuby v čelistech všem přítomným cosi připomněly.
"Co to sakra je?!" zařval Winn.
"Klid, Winne," zašeptala Keira, "je to nejspíš to, co si všichni myslíme... ale je to jenom lebka."
Winn uslyšel smích. Ďábelský, zlověstný smích. Vycházel odevšad, odrážel se od zdí, a jeho echo bilo mladíka do uší. Velké očnice v lebce se vyplňovaly svítivými rudými zraky, a zpoza ostrých zubů vycházel ven dlouhatánský jazyk, pohybující sebou na všechny strany. 
"Winne," uslyšel mladík strašný, chraptivý hlas prorostlý neskutečnou nenávistí a posměškem, "pamatuješ, jak jsme spolu spali? Líbal jsi mě v posteli... teď zase políbím já tebe."
Dlouhatánský jazyk se prudce přiblížil k Winnově obličeji. Mladík řval. "Chupacara! Chupacabra!!!"
"Uklidni se, prosím," hovořila k němu Keira, "je to lebka Chupacabry. No a co?"
Winn zatřepal hlavou, vložil si prsty do očí, zmáčkl je, a pak se otřepal celý, od hlavy k chodidlům. S výdechem pohlédl opět na lebku. Žádné rudé zraky ani jazyk už neviděl. Neslyšel ani Chupacabří smích, natožpak slova pronášená tím ohyzdným hlasem.
"Kámo, ty máš to PCSD nějak silný," řekl mu Armando, "nebyl tohle náhodou mikrospánek? Na chvíli jsi byl úplně mimo, a pak jsi začal řvát, jak kdyby ti někdo tahal kusy masa z břicha."
"Můj ty bože," zašeptal Winn, "pořád je slyším. Pořád mě pronásledují."
Wren se zblízka na lebku zadívala. "Je nějaká malá. Chupacabry jsou docela velcí humanoidi, velikostně srovnatelní s dospělým člověkem. Tohle muselo být mládě."
"Ten profesor Canady studoval Chupacabry?" zeptala se Keira.
"Od profesorky Pietri jsem slyšel, že ho zajímaly subfosilie Chupacaber," řekl Armando, "musíte si uvědomit, že deset let zpátky už Chupacabry byly považovány za pravděpodobně vyhynulé. Canady určitě neztrácel čas tím, že by se je pokoušel hledat živé."
"Ale proč poslal jednu z těch subfosilních lebek Chupacabřího juvenila právě Jacku Owenovi?" zeptala se rétoricky Wren, a zamyslela se.
"Měli bychom otevřít ještě ty další kufříky pod stolem," řekla Keira.
V žádném z nich už ale nebylo nic tak zajímavého. Jakýsi starý roztok, v němž plavalo cosi, co se nápadně podobalo pecce z broskve, kus neidentifikovatelné zbělené tkáně ve sklenici s etanolem, těžko identifikovatelná vybělená kost asi dvaceticentimetrové délky a sada podivných černých objektů, jež působily jako něco mezi ztvrdlým zvířecím trusem a sovími peletami, tedy vývržky. U žádného z těchto objektů nebyl jediný lístek, který by popisoval, oč mělo jít.
Napravo od stolu s mikroskopem se nacházely dvě dveře. Armando nejprve přistoupil k těm nalevo, a zatáhl za kliku. Byly uzamčeny. Poté tedy přešel ke dveřím napravo, a otevřel je. Nahlédl dovnitř. Na stěně nahmatal zapínač světla. Příliš dlouho dovnitř nehleděl, pod slabounkým, blikajícím světlem se totiž ukázalo, že to byl jen sklad všelijakého použitého laboratorního náčiní. Na zemi se tu válel starý  rozbitý mikroskop a po zaprášených dřevěných lavicích byly rozmístěny použité pipety na roztok.
"Docela rád bych věděl, co je v té uzamčené místnosti," řekl Armando.
"Dovolte," ozval se zezadu Terrencův hlas, "můžu se pokusit je vyrazit."
"To je nám dovoleno? Nevtrhne sem hned ten cajtík, a...?" zeptala se Wren.
"Jistě," usmál se Terrence, "budu velmi opatrný. Pan Montero nic neuslyší."
Terrence se rozběhl, a narazil do dveří bokem. Odrazil se od nich, a trochu ztrapněně se zasmál. "Ještě jednou."
Napodruhé už byl úspěšný. Dveře sebou luply, a dokořán se otevřely. Terrence v temné místnosti okamžitě rozsvítil. V tváři měl stejný údiv, jako jeho mladší společníci, kteří zpoza jeho zad nahlíželi dovnitř.
"Sakra," řekla Wren, "tady se muselo dít něco hodně shady."
Uvnitř místnosti se nacházela válcovitá nádrž vyplněná vodou. Měla kolem metru a půl na výšku. V ní se nacházel chlupatý uhynulý tvor, do jehož těla mířily desítky kabelů. Byl to kočko-pso-opičák.
"Tohle nebylo jen sídlo Owenových," řekla Keira, "byla to taky tajná laboratoř."
Armando přistoupil k nádrži a upřel zraky na zvíře uvnitř. "Proč se ještě nerozložil? Kdyby tu byl deset let, už dávno je rozložený!" vyhrkl. 
Keira zvedla ze stolku nacházejícím se těsně za dveřmi papír popsaný propiskou. "Lidi? Tohle byste si měli přečíst," pronesla se znepokojením v hlase.
Winn obešel Terrence, chvíli koukal na kočko-pso-opičáka v nádrži, a pak otevřel mrazák umístěný za nádrží. Opět začal řvát. Zevnitř na něj vykouklo to samé, co spolu s Keirou a Wren nalezl v mrazáku v londýnské základně Lovců kryptidů. Zmrzlá, useknutá lidská hlava.


Theodora Callaghan seděla ve venkovní kavárničce uprostřed rušného kostarického města. Delikátně popíjela kávu z nevelkého šálku, oči jí mířily dolů, a škodolibě se pro sebe usmívala. Blokovala okolní svět, nevěnovala pozornost jedinému slovu, které se k ní dostávalo ze všech světových stran. Nevěnovala pozornost ani číšnici, jež se vrátila k jejímu stolu. Jen jedním uchem zaslechla její dotaz, zatímco sama srkala kávu: "¿Qué puedo ofrecerle, señorita?"
Proč se mě znovu ptá, co si objednám, pouhé minuty poté, co mi donesla kávu, pomyslela si snad v tu chvíli doktorka Callaghan. Bez zájmu zvedla oči na číšnici, načež v mžiku zjistila, že číšnice nemluvila na ni. Hovořila k ženě, která si sedla ke stejnému stolku a ocitla se doktorce Callaghan tváří v tvář.
Theodora pozvedla obočí. "Co vy tady děláte?"
"Dejte mi chvíli, něco si vyberu," řekla číšnici agentka Marilla Kent-Lyons, a pak svými zraky probodla doktorku Callaghan.
"Šmírujete mě?" ptala se dále Theodora.
"Dalo by se to tak říct," odpověděla Marilla, "proč jste opustila Portoriko, doktorko?"
"Dejte mi pokoj," řekla s úsměškem Theodora, a opět usrkla z šálku kávy.
Marilla jí ukázala fotografii zabitého chlapce. Byl na ní rozežraný na několik kusů. Zamračila se, a položila doktorce Callaghan další otázku: "O tomhle něco víte?"
"Čím jste se rozhodla mi to kazit hezké odpoledne? Nemůžu si vypít kávu v klidu? Pořád mě musíte pronásledovat?"
"Co o tom víte?!" zařvala Marilla.
Okolí ztichlo. Hrobové ticho obklopilo obě ženy, které na sebe hleděly, jako by jedna druhou chtěla zavraždit. Nedalo se určit, kdo z nich má v očích více zloby.
"Nevím o tom nic," usmála se doktorka Callaghan, "není to náhodou klasifikované? Vaše malá tajná organizace by neměla vysílat lidi, aby někde jen tak nahodile ukazovali fotografie zmasakrovaných obětí kdovíčeho. Je mi z toho zle."
"Ne," zhloubila svůj hlas Marilla, "zle vám z toho není. Protože jste to nechala provést vy. Nechala jste toho kluka a jeho rodiče chladnokrevně zavraždit svými biologickými zbraněmi. Chupacabry to tentokrát nebyly. Vzhledem k tržným ranám a hloubce stop po zubech jsme já a mí kolegové usoudili, že jste použila smečku kočko-pso-opičáků."
"Já?" vyhrkla Theodora, a zasmála se. "Kde bych já přišla k..."
Nato dostala ránu pěstí do obličeje. Agentka Kent-Lyons s ní nehodlala ztrácet čas. Doktorce Callagan vytryskl z nosu proud krve. 
"Vy podělaná...!" zařvala, a přes stůl skočila na Marillu.
Obě ženy se válely po zemi, tloukly se do hlav, tahaly si vlasy a vzájemně se dusily. Doktorka Callaghan si oběma nohama klekla agentce Kent-Lyons na břicho, a stiskla, co nejvíce jen mohla. Rukama jí přitom zasazovala surové rány do čela.
Marilla ji kopla mezi nohy, pak prudce zasunula prsty své pravé ruky do jejího krvácejícího nosu a trhla tak, že Theodoře popraskala kůže na nozdrách. Její obličej zavalila krev. Křičela, a Marille stiskla hrdlo. Zmáčkla až překvapivou silou.
Po chvíli se agentce Kent-Lyons podařilo dosáhnout plechovky pepřového spreje na svém opasku. V rychlosti ji zvedla na úroveň očí doktorky Callaghan, a užuž byla připravena nastříkat jí pepř do očí, když jí Theodora plechovku vytrhla, a sama jí oči a ústa doslova zavalila pepřem. 
Marilla se stočila na zemi, kašlala a slzela, a divoce kolem sebe máchala rukama. Doktorka Callaghan vstala ze země, a třikrát za sebou silou kopla Marillu do zad. "Tohle tě naučí, svině."
Obhlédla okolí. Lidé si jejich souboj nahrávali na mobilní telefony. Doktorka Callaghan se ušklíbla, a rozběhla se pryč ze scény. Ve chvíli, kdy dorazila k okraji zděšeného davu, ocitla se náhle na zemi. Její obličej spadl do čerstvého bláta. Nato cítila, že byla k Marille tažena za nohy. Agentka po ní musela hodit nějaké lano či co.
Marilla tahala za tenké, ale neobyčejně silné vlákno, obtočené kolem Theodořiných kotníků, přestože pořádně neviděla. Něco ji však navádělo - něco, díky čemu viděla dobře ve své hlavě. Jakmile se doktorka Callaghan otočila na Marillu, která ji sama silně kopla do hýždě, spatřila vedle ní tmavou figuru se svítivýma rudýma očima. Byl to Marťan.
"No jasně!" zakřičela doktorka. "Jasně, že tu nejste sama!"
Marťanský agent jí sáhl po krku, a surově ji zvedl ze země. Po chvilce se doktorce třepaly nohy několik centimetrů nad zemí. Přicházela o dech, a skuhravě kašlala.
"Mohu ji zabít, agentko Kent-Lyons? Myslím si, že by to v tuto chvíli bylo to nejlepší řešení," zaznělo z mimozemšťanových úst.
"Ne, agente Li'ere," oslovila ho Marilla, a s povzdechnutím si utřela oči, "potřebujeme ji živou. Pro výslech."
"To tak," uchechtla se Theodora. 
Náhle se ozvala rána, a agentka Kent-Lyons padla na zem. Agent Li'er si okamžitě všiml, že krvácela z pravého ramena. Otočil se ke zdroji střelby. Uvnitř davu se nacházel spolupracovník doktorky Callaghan, vyzbrojený revolverem. Pokusil se vystřelit ještě jednou, ale Li'er včas pronikl do jeho mysli.
To, co uviděl uvnitř, jej zděsilo. Viděl nepopsatelné utrpení, krev stříkající na všechny strany, vnitřnosti rozložené po zemi, a divoce žeroucí zvěř pochutnávající si na malém dítěti. Li'erovi se úspěšně podařilo v těchto krvavých vzpomínkách zakořenit muže samotného, tak, aby sám cítil, jaké to je být živá oběť, na které hodují hladová zvířata.
"Kapitáne... to, co jste se učil! Nenechte se!" zařvala Theodora.
Kapitán s křikem, stále pod Li'erovým telepatickým útokem, začal pálit na všechny strany kolem sebe. Zasáhl jednu starší Kostaričanku, jednoho chlapce, jednu teenagerku, do hlavy trefil holku předškolního věku a prostřelil obě nohy její plačící matce, pak jedna kulka prosvištěla těsně vedle Theodořiny hlavy, a pak ránu dostal sám Li'er, přímo do hrudníku. Všechno se to odehrálo tak rychle, že nikdo nebyl schopen reagovat. Dav zdivočel až poté, co střelba skončila.
Doktorka Callaghan byla volná. Dupla Li'erovi na hlavu, a znovu se ušklíbla. "Hnusnej Marťan," řekla mu, "všichni jste dávno měli pochcípat. Všichni z vás! Ani nevíš, jak mě těší vidět jednoho dalšího z vás v té vaší lepkavé zelené krvi."
Hned poté se vydala ke kapitánovi, a společně zmizeli neznámo kam. Agentka Kent-Lyons ležela na zemi, celá se otřásla, a tiskla Li'erovu ruku. 
"Příteli," řekla mu šeptem, "příteli, neboj se. Váš lid jednou uvidí světlo. Dodržím svůj slib."
"Já vím," odpověděl tiše Li'er, a naposledy vydechl.
Na místo přiběhly Marilliny posily. 
"Máme prozkoumat okolí?" zeptal se jeden z lidských agentů.
"Doktorka Callaghan jistě nemůže být daleko!" pronesl další.
"Ne," řekla rázně agentka, a postavila se, načež jí další agent začal ošetřovat prostřelené rameno, "nejdřív telepaticky zmanipulujte celý ten dav. Projděte mysl každého člověka v radiu půl kilometru, a vymažte mu paměť."
"Tak ale určitě narazíme na doktorku Callaghan," ozval se další marťanský agent.
"Nejdřív zpacifikujte ty přihlížející. To je priorita číslo jedna," řekla Marilla.
"Se vší upřímností, agentko... myslíte si, že byl dobrý nápad napadnout ji za bílého dne v těžce zalidněném místě?"
"Nepochybujte o mých rozkazech a rozhodnutích," pronesla opět velice rázně Marilla, "nikdo z vás! Víte, jaká je naše dohoda!"
Jakmile jí jeden z lidských agentů vyčistil oči od pepře, Marilla upřeně zahleděla před sebe. "Jen mi potvrdila, že za smrt rodiny Wilbourneových mohla ona. Udělala jsem tu teprve první krok. A byl úspěšný."

Pokračování příště...

pátek 7. listopadu 2025

Obrázek týdne 7. 11. 2025

Prvním listopadovým Obrázek týdne v tomto roce je dílem světově proslulého amerického umělce a spisovatele Jamese Gurneyho. Pokud vám se vám při přečtení jeho jména nevybaví Dinotopie, kterou v roce 1992 vytvořil právě on, pak je mi líto, ale jste fosilií zahrabanou pod hutnými nánosy sedimentu. James Gurney patří k nejvýznamnějším žijícím paleoumělcům. A jak možná víte, před dvěma roky do série o Dinotopii přispěl knížkou Life Lessons from Dinosaurs (česky Životní lekce od dinosaurů), na jejíž přední obálce se nachází obraz, který tento týden zamířil do této rubriky. V úterý 4. listopadu byl vydražen v Dallasu při události, kterou pořádaly Heritage Auctions.


Popisek k obrázku: Přátelé náležející k druhům, které dělí ohromná propast času, spolu relaxují na břehu jezera za krásného jarního dne. Malý chlapec má po svém boku rohatého dinosaura druhu Styracosaurus albertensis, třítunového a 5,5 metru dlouhého býložravce, jenž má přes svůj hrůzostrašný vzhled mírnou povahu a veliké srdce. Kluk sedí zamyšlen, oči mu možná přeskakují z rohaté hlavy společníka na širokou oblohu a zase zpět. Snad přemýšlí o tom, jak úžasné to je, být nablízku zvířeti, které svět nespatřil 74 milionů roků. Jeho mysl může být uchvácena propastností hlubokého času, i nepopsatelným majestátem centrosaurina, který se mu stal tak věrným přítelem, jakým je pro mnoho jiných lidí pes. Je však také možné, že na tyto záležitosti chlapec vůbec nepomýšlí, a zkrátka si jen užívá den na břehu jezera v přítomnosti svého společníka, o jehož vetřelost do současného světa ve svých myšlenkách ani nezavadí. Styracosaurovi mohou v hlavě běžet také jakékoli myšlenky, které je jeho malý mozek schopen vyprodukovat. Hlavní však pro něj je, že tu není sám, a že má, na koho dohlížet. A kdyby náhodou k jezeru přišel nějaký děsivý zubatý veleještěr, chlapce před ním se svými děsivými rohy a velikým srdcem uchrání. Dvojice sedí před rozkvetlým stromem, a sedět před ním bude určitě ještě dlouho. Možná až do setmění.

Zda je tato scéna zasazena na ostrov, kde spolu koexistují dinosauři a lidé, nebo do alternativního vesmíru, kde dinosauři nevymřeli a lidé se vyvinuli ve světě jimi ovládaném, to už nechám na vaší představivosti. Jedno by nám ale všem mělo být jasné - James Gurney provedl výtečnou práci. Tato malba je nádherná, a má v sobě tolik nevinnosti.
Na co se můžete těšit v příštích dnech? Určitě očekávejte 2. část kapitoly Vítejte v sídle Owenových z Nových Lovců kryptidů! Co byste v ní očekávat neměli je nevinnost. Dobře si to varování přeberte. V neděli napíši 19. část Knihy týdne, v níž vás seznámím s publikací, které věnuji pozornost od pondělí. A byť jste už určitě všichni viděli včera vydaný trailer k Prehistoric Planet: Ice Age, v příštím týdnu ho hodlám sdílet na svém blogu, jen tak pro úplnost!
Přeji vám pěkné dny, a za týden se sem určitě vraťte pro další Obrázek týdne!

Nejčtenější