20 let Putování s pravěkými monstry!

"Toto je naše Země. Před 4,4 miliardami let. Neúrodná planeta se sežehnutými valouny. Původně měla být zbavena života. To se ale mělo změnit."

Těmito slovy začal před 20 lety a jedním dnem, 5. listopadu 2005, na britské televizní stanici BBC One první ze tří dílů závěrečné části Trilogie života, započaté Putováním s dinosaury (Walking with Dinosaurs) v roce 1999 a pokračující Putováním s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) v roce 2001. Z dílny společnosti Impossible Pictures zamířil na televizní obrazovky dokumentární seriál Putování s pravěkými monstry neboli Putování s příšerami (Walking with Monsters), ve kterém krunýře dravých brontoskorpiů křupaly pod náporem pterygotových klepet; ve kterém hynerpetoni s řevem zmírali v mělkých vodách, sevřeni zubatými čelistmi hynerie; a v němž vytrvalý gorgonopsid dohnal starého scutosaura k odevzdání se bolestivé smrti způsobené prvními čelistmi se šavlovitými špičáky. Putování s dinosaury povyprávělo příběh druhohor - příběh dinosaurů, pterosaurů a mořských plazů. Putování s pravěkými zvířaty vrhlo světlo na epickou evoluční cestu savců, od leptictidií skrývajících se ve stínu děsivých gastornisů až po lidské lovce kráčející souběžně s mamuty. Poslední díl Trilogie života měl povyprávět příběh toho, co předcházelo jak světu savců, tak světu dinosaurů. A výborně širokému publiku představil nemilosrdný prvohorní svět, v němž byly založeny základy takřka veškerého mnohobuněčného života, který dnes vidíme kolem sebe.

Samice velkého kyjonožce rodu Pterygotus hodlá připravit o život mořského škorpióna rodu Brontoscorpio v 1. epizodě Putování s pravěkými monstry, premiérově odvysílané 5. listopadu 2005. Zdroj: Walking with Dinosaurs Wiki

S rozpočtem 3 miliony liber a natáčecí dobou trvající 12 měsíců se svého času Putování s pravěkými monstry řadilo mezi dokumentární giganty. Stáli za ním Tim Haines, producent předchozích částí Trilogie života, Chloe Leland, režisérka mj. oceněné série Fight For Life, Andrew Wilks, střihač všech předchozích částí Trilogie života (včetně těch s Nigelem Marvenem), nadaný skladatel Ben Bartlett, ale také lidé z Framestore, kteří prostřednictvím tohoto dokumentu přivedli k životu další várku dávno vyhynulých tvorů. Putování s pravěkými monstry bylo koprodukcí televizních společností BBC, Discovery Channel, ProSieben a France 3. Bylo natáčeno na prehistoricky působících lokalitách na Kanárských ostrovech - kam se tým z Impossible Pictures vrátil po natočení speciálu Putování s dinosaury s názvem Země obrů (A Walking with Dinosaurs Special: Land of Giants) v roce 2002, a kam se měl později vrátit ještě pro 1. sérii Pravěk útočí (Primeval) uvedenou v roce 2007 - nebo také na Floridě či v Arizoně. Výsledkem byl epický vhled do životů kambrických anomalocarisů a haikouichthysů, silurských cephalaspisů, brontoskorpiů a pterygotů, devonských hynerpetonů a hynerií, karbonských petrolacosaurů, obřích pavouků a dalších gigantických bezobratlých, permských edaphosaurů, dimetrodonů, gorgonopsidů, scutosaurů a diictodonů, a v neposlední řadě spodnotriasových lystrosaurů a jejich smrtících nepřátel, jakož i euparkerie, jež se před zraky vyjeveného chasmatosaura proměnila v epanteriase z Hainesem produkovaného Ztraceného světa (The Lost World) z roku 2001, jen aby se mezi záběry metamorfovala v Big Ala.

Gorgonopsidi (nejspíše zástupci druhu Inostrancevia alexandri, ač je sám Tim Haines v oficiálním knižním průvodci seriálem identifikoval jako druh Gorgonops longifrons) zápolí ve vodní nádrži uprostřed permské pouště. Zdroj: Walking with Dinosaurs Wiki

V britské verzi vyprávěl seriál shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh, později v popkultuře proslulý jako režisér superhrdinského filmu Thor z roku 2011. Čeští diváci měli sérii poprvé možnost sledovat na ČT v roce 2006, kdy byla uvedena jako Putování s příšerami ve své trojdílné verzi s dabingem Jiřího Zavřela. V této podobě jsem se s tímto seriálem sám seznámil - nikdy nezapomenu na to, jak jsem sledoval jeho první díl - a byl jsem tehdy překvapen, že ČT nenajala pro dabing Alfreda Strejčka, jehož hlas jsme slyšeli v předchozích částech Trilogie života. Populárnější český dabing o dva roky později, v roce 2008, zprostředkovali lidé z PulpFiction ve studiu Jupiter pro DVD, které vydalo Prague Promotion. V devadesátiminutové "omnibus verzi" provázel české diváky hlas Vladimíra Čecha. Třetí český dabing v roce 2013 vyrobila FTV Prima pro kanál Prima Zoom, který za první rok své existence odvysílal celou Trilogii života.

Euparkeria loví hmyz ve spodnotriasových lesích Antarktidy ve 3. epizodě. Zdroj: Walking with Dinosaurs Wiki

Putování s pravěkými monstry mám strašně moc rád. Je to jeden z dokumentárních seriálů o vývoji života na naší planetě, který mě jako dítě oslovil, když byl ještě novinkou, a velice se zasadil o mé tehdejší okouzlení prvohorní faunou. Poprvé mi představil gorgonopsidy, a mohu říci, že se spolu s pár dalšími faktory zasadil o mé první přemýšlení o založení blogu, který by svým názvem kombinoval slova "blog" a "gorgonopsid". Je to prostě výtečný seriál, který ani po 20 letech neztratil své kouzlo. Připomeňme si ho tedy jako jeden z milníků paleodokumentární tvorby tohoto století. Vraťme se k němu, znovu zažijme to velké dobrodružství při cestě prvohorami, na které diváky posílá, a žasněme nad tím, jak se jeho tvůrcům, od producenta Tima Hainese po režisérku Chloe Leland, podařilo znovuvytvořit ztracené světy, jaké nikdy nepoznal ani kterýkoli z dinosaurů. Vsadím se, že doma máte DVD Putování s pravěkými monstry právě s dabingem od Vladimíra Čecha. Tak proč si ho k oslavě čerstvě uplynulého 20. výročí zakončení Trilogie života znovu nepustit?

20 let Putování s pravěkými monstry! To ten čas letí. Nezapomeňme, jak významné bylo ve vývoji paleodokumentárního žánru, jaké živočichy širokému publiku ve všech různých koutech světa představilo, a hlavně kolik lidí všech věkových kategorií uchvátilo svým brilantním zpracováním. Jeho tvůrcům opravdu máme, za co děkovat!

Nové propagační obrázky k Prehistoric Planet: Ice Age

Paleogeekové celého světa se už nemohou dočkat vydání Prehistoric Planet: Ice Age, nového pětidílného dokumentárního seriálu s paleontologickou tématikou, který zamíří na streamovací službu Apple TV již za tři týdny, ve středu 26. listopadu! Informoval jsem vás o něm už krátce poté, co bylo jeho vydání oznámeno spolu s vydáním prvních pěti propagačních obrázků, a před nedávnem jsem s vámi na tomto blogu také sdílel první oficiální klip z Prehistoric Planet: Ice Age. Avšak na to, že od vydání nadšeně očekávaného paleodokumentu nás dělí jen jednadvacet dnů si Apple TV rozhodně dává načas s nějakou výraznější propagací. Seriál ještě pořád nemá oficiální trailer! Globální paleokomunita si na sociálních sítích dosti stěžuje, a z dobrého důvodu. Musíme se spokojit i s tím nejmenším, co zatím máme, a to jsou v tuto chvíli nové propagační obrázky v nepříliš dobrém rozlišení.

Jako první je tu Thylacoleo, australský "vačnatý lev", který vypadá nesmírně realisticky. Počítačová animace už natolik pokročila, že lze přivést zpět prehistorické savce a obléci je do skutečného kožíšku. Kdo potřebuje pitomé generativní AI, které ubližuje životnímu prostředí a vytváří jen samé ohavnosti?

Dále po sociálních sítích začal kolovat propagační obrázek k Prehistoric Planet: Ice Age zobrazující slůně jednoho z trpasličích chobotnatců, kteří se v pleistocénu vyskytovali v různých částech světa. Zda jde o trpasličího slona z jihovýchodní Asie nebo z oblasti Mediteránu, to se zatím neví. Určitě ho ale v dokumentu uvidíme, a Tom Hiddleston nám ho coby vypravěč jistě bude identifikovat.

Vsadím se, že také první pohled na mamuty srstnaté (Mammuthus primigenius) vás nezklamal. Se vší úctou k Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts), poslednímu megadokumentu o prehistorických savcích, jeho mamuti vypadali víc animovaně než reálně, a Prehistoric Planet: Ice Age ho svými modely těchto huňatých bratránků slonů převálcuje.

Smilodon... bez něj by si to ani nešlo představit. Jako by nám už realistického šavlozubého "tygra" neslibovala nadcházející Surviving Planet od Tima Hainese (propagační obrázek jejich smilodona jsem zde s vámi nedávno také sdílel), seznámí nás i Prehistoric Planet: Ice Age s touto pleistocénní šelmou ve vší její hrozivé oživlosti. 

Pětadvacet let vývoje počítačové animace, a Diego z Doby ledové (Ice Age) ožil. Pokud existuje korporátní produkt, který si zaslouží být modlou současného světa, pak je to právě tento seriál. Každé zvíře z těch propagačních obrázků vypadá perfektně. 

Ale pozor, to není vše! Ačkoliv je k nám Apple TV trochu krutá a nedodala nám zatím trailer v plné délce, navnadila nás alespoň jednou sekundou z Prehistoric Planet: Ice Age! A protože jsme už všichni zoufalí, držíme se té jediné vteřiny, začínáme kolem ní točit své životy, jako kolem skutečné modly... a vytváříme si v hlavách divoké představy o tom, co všechno na nás v dokumentu čeká.

Zcela určitě tu máme stádo mamutů srstnatých při pochodu ledovou krajinou, a k tomu také chodidlo jakéhosi velikého opeřence. Nejspíše půjde o jednoho z ptáků moa, tedy některý z devíti druhů nelétavých ptáků z řádu Dinornithiformes, které žily na Novém Zélandu ještě před pár sty lety, v holocénu. Který druh to bude, popřípadě uvidíme-li jich v seriálu více, to se dozvíme za tři týdny.

Jak se těšíte na Prehistoric Planet: Ice Age? Jste rádi i za tyto propagační snímky v malém rozlišení? A jak se zatím cítíte ohledně jediné vteřiny namísto devadesátisekundového traileru, který jsme podle mnoha nadšenců již dávno měli obdržet?

Epiaceratherium itjilik: Když se nosorožec proháněl po arktické Kanadě

Mezi nové přírůstky do katalogu vyhynulých lichokopytníků patří miocénní druh nosorožce, který byl popsán paleobioložkou a evoluční bioložkou Danielle Fraser z Kanadského muzea přírody v Ottawě (a také kateder biologie a geověd na ottawské Carleton University) a jejími kolegy, a představen v článku vydaném 28. října 2025 v online vědeckém časopise Nature Ecology & Evolution. Jmenuje se Epiaceratherium itjilik, a jeho fosilní pozůstatky, které doktorka Fraser se svými spolupracovníky studovala, pocházejí ze 23 milionů let starých, na zkameněliny bohatých vrstev v lokalitě Haughton Crater na ostrově Devon Island v kanadském teritoriu Nunavut. Našlo se 75 % jeho kostry, což je na fosilního savce opravdu hodně; je to kostra téměř kompletní. Většina těchto kostí byla odkryta už roku 1986 doktorkou Mary Dawson, tehdejší emeritní kurátorkou Carnegieho muzea přírodní historie v americkém Pittsburghu a průkopnicí arktické paleontologie. Již tehdy identifikovala tohoto savce jako zástupce čeledi nosorožcovitých (Rhinocerotidae), a to především na základě zubů, čelistí a úlomků lebečních kostí. Další pozůstatky druhu Epiaceratherium itjilik pak byly na stejné lokalitě nalezeny ke sklonku prvního desetiletí tohoto století, kdy se doktorka Dawson přidala k expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski z Kanadského muzea přírody v Ottawě. Výpravy se účastnila také doktorka Marisa Gilbert; všechny tři, včetně zesnulé doktorky Dawson (ve věku 89 let odešla v roce 2020) jsou spoluautorkami studie. E. itjilik je nyní pátým druhem rodu Epiaceratherium, který byl zaveden rakouským evolučním biologem a paleontologem Otheniem Abelem v roce 1910. Typovým druhem byl E. bolcense popsaný na základě takřka 34 milionů let starých (tedy spodnooligocénních) fosilií ze severní Itálie. Fosilie dalšího druhu, E. magnum, popsaného v roce 1999 U. Uhligem, jsou známy z Německa, Francie, Švýcarska a také České republiky. Jeden další druh žil v místech, z nichž se po 39 až 35 milionech let stal severní Vietnam; řeč je o nejstarším z epiaceratherií, druhu E. naduongense. E. itjilik, jehož druhové přízvisko znamená v inuktitutštině "zamrzlý", je nejsevernějším dosud známým zástupcem tohoto rodu. Zároveň je také nejmladším; o tento titul připravil evropský druh E. delemontense z pozdního oligocénu. Doktorky Fraser, Rybczynski, Gilbert a Dawson v rámci svého výzkumu zařadily nového miocénního nosorožce do vývojového stromu sestaveného z dalších 57 druhů. 

Rekonstrukce arktického nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik v přítomnosti miocénních ptáků a savců z Devon Island; mezi nimi zde vidíme i prabratránka tuleňů, druh Puijila darwini. Obrázek Juliuse T. Csotonyiho převzatý z webu Sci.News

Svou arktickou domovinu před oněmi přibližně 23 miliony roky sdílelo Epiaceratherium itjilik s rejsky z vyhynulé čeledi Heterosoricinae, zajíci podobnými asijskému oligocénnímu rodu Desmatolagus, zatím neidentifikovanými prehistorickými labutěmi nebo také "pan-ploutvonožci" (je řeč o kladu Pan-Pinnipedia) z čeledi Semantoridae, patřícími k druhu Puijila darwini. Ten byl popsán v roce 2009 na základě fosilií z Devon Island dobytých právě při výše zmíněné expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski. Všechna tato zvířata spolu žila v lesnatém prostředí tvořeném borovicemi, břízami, lískami, olšemi, cypřiši, modříny a jilmy, rostoucími v chladném mírném klimatu. Fosilie těchto zvířat a rostlin se ukládaly v impaktním jezeře, které se zformovalo v kráteru vzniklém v oligocénu, před 32 až 31 miliony let, v důsledku pádu mimozemského tělesa. E. itjilik je důležitým článkem pro porozumění evoluce a migrací nosorožcovitých, čeledi, jejíž nejstarší zástupci jsou známi ze spodního až středního eocénu asijského kontinentu, z doby před 54 miliony let. Odtamtud se v oligocénu přesouvali do Evropy, s čímž začali už v době před asi 34 miliony let, tedy na hranici eocénu a oligocénu. Severoatlantická úžina, nebo též Thulská úžina (anglicky Thule Land Bridge), umožnila výměnu druhů mezi Evropou a Severní Amerikou, a to několikrát v oligo-miocénním období, přičemž byla jen vzácně narušena výskytem mělkých vod; jak se dočtete v abstraktu článku, v němž byl tento druh popsán, tato faunální výměna byla delší, než se dříve myslelo (úžina nezmizela v raném eocénu), a savci se mezi Severní Amerikou a Evropou a naopak mohli pohybovat po dobu 20 milionů let. Formování sezónního ledu už ve středním nebo pozdním eocénu mohlo tuto výměnu facilitovat. E. itjilik podle autorek studie dokazuje, že Severoatlantická úžina sehrála důležitou roli v evoluci nosorožců. Posledními severoamerickými nosorožci byli nakonec Teleoceras a Aphelops, kteří zmizeli před asi 4,5 milionu let, tedy ještě nějakou tu dobu před začátkem kvartéru a ledových dob.

Trojrozměrný sken nalezených lebečních kostí nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik. Převzato z webu ResearchGate 

Zdroj informací využité při psaní tohoto článku:

Mid-Cenozoic rhinocerotid dispersal via the North Atlantic (Nature Ecology & Evolution)

Rhinos Lived in High Arctic 23 Million Years Ago (Sci.News)

Museum scientists describe an extinct rhino species from Canada’s High Arctic (Canadian Museum of Nature)

Epiaceratherium (Wikipedia)

Rhinoceros (Wikipedia)

Haughton impact crater (Wikipedia)

Thule Land Bridge (Wikipedia)

Parahughmilleria

Parahughmilleria ("téměř Hughmilleria") byl rod kyjonožců zahrnující osm až devět druhů, které žily v geologických útvarech silur a devon, konkrétně před 435 až 388 miliony lety. Jejich fosilie jsou známy ze Spojených států amerických, Kanady, Ruska, Velké Británie, Německa a Luxemburska. Rod byl zaveden paleontologem Erikem Normanem Kjellesvig-Waeringem, svého času jedním z největších světových odborníků na eurypteridy, v roce 1961. První druh parahughmillerie byl však popsán už v roce 1907 geologem a paleontologem Johnem Masonem Clarkem; jednalo se o druh P. maria, který jím byl však zařazen do rodu Eurypterus. Formální popis živočicha učinil na základě fosilních ostatků nalezených v pohoří Shawangunk v americkém státě New York. V roce 1931 popsal paleontolog Leif Størmer kyjonožce druhu Erieopterus statzi, který byl mnohem později, v roce 2015, převeden do rodu Parahughmilleria. Doktor Kjellesvig-Waering v roce 1950 zavedl třetí druh rodu Hughmilleria, více než dvě desetiletí po Clarkem popsaném H. shawangunk a Sarlem zavedeném H. socialis. Jednalo se o druh, který o jedenáct let později, v roce 1961, přeřadil do rodu Parahughmilleria; konkrétně šlo o P. bellistriata. Zřejmě poslední z osmi platných druhů tohoto kyjonožčího rodu byl popsán v roce 2012, a popsal jej ruský vědec Evgeniy S. Shpinev na základě jediného exempláře z jihosibiřské Chakasie; nicméně v roce 2023 byl ze spodnodevonského souvrství Xiaxishancun poblíž čínského Čchü-ťingu popsán možná devátý druh, P. fuea. Parahughmilleria byla typickým zástupcem čeledi Adelophthalmidae, poslední rodiny plovoucích eurypteridů, která na Zemi vydržela neuvěřitelných 170 milionů let - od pozdního ordoviku až po spodní perm - a jež zahrnovala takové rody, jako Bassipterus, Eysyslopterus, Pruemopterus, Archopterus, Nanahughmilleria či Adelophthalmus. Adelopthalmidi byli typicky malí; vždyť největší zástupci rodu Adelophthalmus sotva dosahovali třetiny metru. Největším druhem parahughmilleria byl P. major, měřící na délku 12,5 centimetru. Nejmenším byl pak P. hefteri se svými droboučkými 6 centimetry - měl na délku vlastně tolik, co nejmenší z dinosaurů, dnes žijící kalypta nejmenší (Mellisuga helenae). Randall F. Miller a jeho kolegové nicméně v roce 2012 napsali článek vydaný v odborném časopise Atlantic Geology, v němž diskutovali o možnosti, že P. major a P. hefteri ve skutečnosti představují odlišné fáze vývoje jediného druhu, nebo jinými slovy jeho ontogenetické stupně. Fosilie obou pocházejí z devonských usazenin v německém Alkenu, ve spolkové republice Porýní-Falc. Obecně platí, že fosilie parahughmillerie byly v různých výše uvedených státech nalézány v usazeninách z estuárií nebo z oblastí s brakickou vodou, nikoliv však v mořských sedimentech. Tito malí draví eurypteridi se možná občas zatoulaly do nějaké laguny poblíž moře, ale do čistě slané vody se jim asi moc nechtělo. Také například rod Adelophthalmus preferoval vody s menší salinitou, od říčních delt a estuárií až právě po laguny. V siluru na území pozdější Anglie dělali parahughmillerii společníky třeba pterygotidi rodu Erettopterus nebo bezčelistní rybovití ostrakodermové rodu Hemicyclaspis. V devonském Německu sdílela s parahughmillerií domovinu "pramnohonožka" Eoarthropleura. 

Popisek tohoto rodu kyjonožců, ze kterého bylo čerpáno při psaní tohoto článku, najdete na anglické Wikipedii. O druhu P. fuea, popsaném v roce 2023, více v tomto článku vydaném v Geological Magazine. Přiložené obrázky pocházejí z webů Sketchfab (autor: 2702) a Time Vault Gallery.

Příště Chabardella!

Ve stínu člověka | Kniha týdne

Máme neděli, což na tomto blogu znamená další část projektu Kniha týdne! Je to neuvěřitelné, ale toto je již jeho 18. část - ano, mám za sebou přečtení 18 knih za 18 týdnů. V předchozích částech tohoto projektu jsem psal o publikacích Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall a Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown. V této části se opět vrátím k Jane Goodall, a představím vám její snad nejznámější knižní dílo. 

Ve stínu člověka (v anglickém originále In the Shadow of Man) je populárně naučný bestseller primatoložky, etoložky a antropoložky Jane Goodall, anglicky vydaný v roce 1971 nakladatelstvím Houghton Miffin Company, a znovu pak v roce 1999 nakladatelstvími Phoenix Publishers a Orion Publishing Group a v letech 2000 a 2010 nakladatelstvím Mariner Books. V českém překladu od Aleny Jindrové-Špilarové byl vydán v roce 1978 nakladatelstvím Mladá fronta v rámci edice Kolumbus, v rámci níž pak byly v Československu uvedeny také klasiky Lidé od jezera od Richarda Leakeyho a Rogera Lewina či Pandin palec od Stephena Jaye Goulda. Jedná se o třetí knihu, kterou Jane Goodall napsala, a to po My Friends, the Wild Chimpanzees z roku 1967 a Nevinných bestiích (Innocent Killers) z roku 1970. Autorka v ní podrobněji líčí prvních 10 let výzkumu šimpanzů v bývalé Gombské rezervaci, jež v době napsání knihy měla již statut národního parku. Na rozdíl od své první knihy, shrnující prvních sedm roků výzkumu, nabízí detailnější vhled do sociální dynamiky gombské šimpanzí tlupy, do sexuálních aktivit, rozmnožování a péči o mláďata u šimpanzů, do přírodních i antropogenních hrozeb pro tento druh, ať už jde o nemoci (jako je obrna) nebo krutý lov a pytlačení, ale také podrobněji vypráví události zaznamenané již v My Friends, the Wild Chimpanzees. Její romantický život v africké divočině je protkán pozorováními šimpanzího násilí i kooperace. Zatímco původní anglická verze měla předmluvu od Stephena Jaye Goulda, česká verze ji neobsahuje, ale zahrnuje dodatky od Jana Kamarýta, autora knih Filozofické problémy a moderní etologie (1989) a Kapitoly o filosofii přírody (1997). Celkově má české vydání 290 stran. Ve stínu člověka určitě doporučuji k přečtení, je to klasika.

Přední obálka knihy Ve stínu člověka vydané v rámci edice Kolumbus nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1978. Zdroj: ČBDB.cz (upraveno)

Rozhodnutí zařadit do své četby Ve stínu člověka jsem učinil ve chvíli, kdy jsem psal článek nazvaný Vzpomínka na Jane Goodall, vydaný na tomto blogu sedm dnů po nečekaném zesnutí jedné z nejvýznamnějších přírodovědkyň a ochránkyň přírody posledního století. Přišla mi škoda, že byť jsem byl do značné míry seznámen s obrovským přínosem Jane Goodall naší společnosti, donedávna jsem nečetl jedinou z jejích knih. Jak jste se již dozvěděli v mé nedávné recenzi jejího prvního knižního díla, My Friends, the Wild Chimpanzees, začetl jsem se do jejích populárně naučných textů teprve před necelými třemi týdny. Jsem velice rád, že jsem měl možnost se takto s její prací seznámit, a musím přiznat, že dvojice jejích prvních knih o šimpanzích na mě opravdu udělala dojem. Ve stínu člověka jsem přečetl v době od pondělí 27. října do neděle 2. listopadu 2025, a měl jsem v těchto dnech pocit - alespoň ve chvílích četby, kdy jsem si mohl dovolit nemyslet na milion dalších záležitostí, s nimiž se dospělý člověk z Generace Z potkává - že jsem byl navrácen zpět v čase do počátku 70. let minulého století, kdy se toho ještě o našich blízkých bratráncích, šimpanzích učenlivých (Pan troglodytes), mnoho nevědělo, a výzkum Jane Goodall a jejího tehdejšího manžela, fotografa Huga van Lawicka, byl v ohledu na poznávání podobností a odlišností těchto lidoopů s námi, s druhem Homo sapiens, zásadní. Pokud vás zajímá chování zvířat a jeho studium, tedy vědecký obor etologie, pak vám tato klasika může sloužit jako odrazový můstek. A pokud chcete poznat začátky vážného výzkumu šimpanzího chování, abyste pochopili dalších více 50 až 60 let jeho pokroků, Ve stínu člověka je kniha pro vás. 

Dovolil bych si možná dokonce uvést, že znalost obsahu Ve stínu člověka patří k takovým základům pro legitimitu amatérského přírodovědeckého životního stylu, jako zhlédnutí nejznámějších titulů z dlouhé filmografie Davida Attenborougha. Po přečtení této knihy žasnu, jaký kus cesty Jane Goodall urazila od první výpomoci paleoantropologovi Louisi Leakeymu v Olduvajské rokli při výkopech fosilních pozůstatků našich pravěkých východoafrických příbuzných a předchůdců, k poznání každodenních životů některých gombských šimpanzů, kteří byli proslaveni pod jmény David Greybeard (česky v této knize David Šedovous), Flo, Flint, Fifi, Figan, Faben, Melissa, Goblin, Marina, Rudolf, Goliath (česky Goliáš), Michael (česky Michal), Miff, Passion, Pom, McGregor a další. Líčení nešťastných konců životů některých z nich, třeba obrnou postiženého starého samce McGregora nebo kašlajícího, zřejmě prochlazeného Michala, se opravdu dotklo mého srdce, a několikrát mi i vneslo do očí slzy. Ve stínu člověka je ale také důležité přečíst si pro pochopení počátku výzkumu šimpanzího namlouvání a pro uvědomění si, jaký posun byl učiněn v ohledu například na výzkum stejnopohlavních námluv, ke kterému v 70. letech - kdy homosexualita napříč živočišnou říší byla tabu - Jane Goodall (později jinak velká podporovatelka LGBTQ+ práv) přistupovala zcela jinak, než jak k němu přistupují vědci dnes. Jako mnohým dalším populárně naučným knihám je i Ve stínu člověka co vytýkat, od někdy až přílišné antropomorfizace pozorovaných subjektů po některá přirovnání šimpanzích vztahů ke vztahům lidí v západní buržoazní kultuře. Nicméně způsob, kterým autorka čtenáře vrhá do šimpanzího světa, se osvědčil být poměrně úspěšným, a uznale pokývnout musí čtenář i nad její vlastní reflexí některých pochybných kroků, které prve při svém výzkumu učinila.

Ve stínu člověka má celkem 21 kapitol. V této recenzi nemohu projít všemi, zabralo by to příliš mnoho místa (jako by články ze série Kniha týdne už tak nebyly dlouhé a nezabraly autorovi blogu celý nedělní večer), a tak pro další odstavce vyberu jen to pro mne nejzajímavější a také to, o čem jsem nepsal v recenzi My Friends, the Wild Chimpanzees, jejíž obsah tato kniha zčásti také pokrývá - jen, jak už jsem uvedl výše, podrobněji. Jen mi pro začátek dovolte výčet názvů jednotlivých kapitol, následujících po krátkém pětistránkovém Poděkování, jež čtenáře seznamuje se jmény všech osob, které její výzkum vlastně umožňovaly. Názvy kapitol jsou následující: Začátky, První dni, První pozorování, Život v táboře, Deště, Šimpanzi přicházejí do tábora, Sexuální život staré Flo, Krmné středisko, Flo a její rodinka, Hierarchie, Výzkumné středisko se rozrůstá, Kojenec, Mládě po odstavení, Dospívající mládě, Vztahy mezi dospělými, Lovy na paviány, Smrt, Matka a mládě, Ve stínu člověka, Nelidští lidé a Rodinné dodatky. Každá kapitola má kolem 10 až 12 stran, ale některé jsou kratší, jiné jsou delší. České vydání je pak doplněno 5 dodatky s těmito názvy: Výrazy obličeje a hlasy, Strava, Užívání zbraní a nástrojů, Některé mezníky ve vývoji šimpanzů a Jak může výzkum šimpanzů na Gombe přispět lidstvu. Doslov, Od šimpanze k člověku - Daleko či blízko?, napsal Jan Karmarýt. Kniha je jinak protkána velkým množstvím fotografií, zvláště od Huga van Lawicka, z nichž některé byly také otištěny v knize My Friends, the Wild Chimpanzees. Česká edice je protkána 4 shluky fotografického materiálu vytištěného na kvalitnějším papíru, než zbytek knihy. Třetí z těchto shluků je tvořen barevnými fotografiemi, ostatní černobílými. V dodatcích na konci publikace se pak nacházejí také perokresby šimpanzího obličejového výraziva, zvířat zabíjených šimpanzy (štětkouna, lesoně, paviána a guerézy) či postupu šimpanzí úpravy stébel trávy pro lov termitů.

V první kapitole, Začátky, se Jane Goodall dokonale představuje jako člověk, který byl vždy fascinován zvířaty, a který se jim tedy jednoho dne opravdu musel profesně věnovat: "Všechno to začalo před třemi lety, kdy jsem se v Nairobi seznámila s doktorem Louisem Leakeym, známým antropologem a paleontologem. Nebo možná už řív, když jsem byla ještě docela malá. Bylo mi něco přes rok, když mi maminka dala jako hračku šimpanze, velký chlupatý model, kterým se oslavovalo narození vůbec prvního šimpanzího mláděte v londýnské zoo. Přítelkyně mé matky se nad tím většinou pohoršovaly a sýčkovaly, že ta příšera bude děťátko strašit v spaní. Ale Jubilee (ta hračka se jmenovala stejně jako slavné mláďátko) byla má nejmilejší hračka a v dětství mě doprovázela na všech cestách. Ba přiznám se, že ho, starocha opelichaného, mám ještě dodnes. Kromě toho mě už od dob, kdy jsem se naučila lézt, fascinovala živá zvířata. Mezi mé nejstarší vzpomínky patří příhoda, jak jsem se schovala v těsném páchnoucím kurníku, abych se podívala, jak slepice snášejí vejce. Asi za pět hodin jsem odtamtud vítězoslavně vylezla, ale dům byl vzhůru nohama, protože mě všichni už celou věčnost hledali a maminka nakonec dokonce volala na policii a hlásila, že jsem se ztratila." Když pracovala u doktora Leakeyho na vykopávkách v Olduvajské rokli poté, co se s ním seznámila v londýnském Přírodovědném muzeu, líbilo se jí to: "Už samo kopání bylo fascinující. Hodiny a hodiny, kdy jsem rýpala prastarou hlínu nebo skálu Olduvajské rozsedliny, aby se odhalily pozůstatky tvorů, kteří tam žili před milióny let, to byla jenom mechanická práce. Ale čas od času se mě zčistajasna zmocnila posvátná úcta, když jsem spatřila nějakou kost a cítila její dotyk v ruce. Tohle - právě tato kost byla kdysi částí živého dýchajícího tvora, který chodil a spal a rozmnožoval svůj druh. Jak doopravdy vypadal? Jakou barvu těla měla jeho srst? Jaký pach vydávalo jeho tělo? Takových otázek jsem měla plnou hlavu - otázek, na které věda asi nebude moci nikdy odpovědět." Následně popisuje, jak se dostala k výzkumu gombských šimpanzů, zmiňuje doktora Henryho Nissena - o kterém jí tehdy řekl doktor Leakey - jenž jako jediný před ní dlouhodobě (dva a půl měsíce) studoval šimpanze ve volné přírodě. 

V první kapitole také uvádí také důvod svého poslání k jezeru Tanganika: "Při tom prvním rozhovoru mi toho Louis pověděl ještě mnohem víc. Jeho prý obzvlášť zajímá chování skupiny šimpanzů, která žije na březích jezera - vždyť právě na březích jezer se často najdou pozůstatky prehistorického člověka a není vyloučeno, že porozumíme-li lépe chování dnešních šimpanzů, může nám to v lecčems objasnit život našich předků z doby kamenné." Podrobněji, než v My Friends, the Wild Chimpanzees pak v dalších několika kapitolách popisuje začátek své první výpravy k řece Gombe a k břehům Tanganiky ve společnosti své matky Vanne, kuchaře Dominika a také revírníka Davida Ansteyho, díky němuž si získala v nedaleké Kigomě, kam se čas od času vracela doplňovat zásoby, přízeň místních, z nichž někteří ji na prvních cestách do horských lesů provázeli. Vrací se k epizodě malárie, kterou si se svou matkou prodělala, k prvnímu setkání s Davidem Greybeardem (nebo Davidem Šedovousem), k návštěvě své sestry Judy i prvnímu setkání s Hugem van Lawickem, kterého si později vzala a se kterým ještě v době napsání této knihy byla v manželském svazku (než se v roce 1974 zcela rozešli, byť stále zůstali přáteli), ale také své doktorské studium etologie na Cambridge, které ji vzhledem k důležitosti jejího výzkumu bylo dovoleno i přesto, že neměla bakalářský ani magisterský titul. Pozornost věnuje v 8. kapitole také tomu, jak se s Hugem van Lawickem brali: "Rozhodli jsme se, že se vezmeme v Londýně, až mi skončí semestr a až se vrátíme z Ameriky. Taková svatba, jejíž hlavní účastníci se pohybovali mezi Cambridgí, Nairobi, Holandskem a Bournemouthem, se dávala dohromady opravdu těžko, ale nakonec jsme se s Hugem shodli na tom, že to byla nejhezčí svatba, jakou jsme zažili. Na svatebním dortu trůnil hliněný model Davida Šedovouse a hostinu sledovali z obrovských barevných portrétů David a Goliáš, Flo a Fifi a další šimpové." Epizodu povodní ve východní Africe, se kterými se pak musela dvojice potýkat při návratu z velmi krátké svatební cesty zpět k práci na Gombe, v této knize popisuje jen stroze - překvapivě o dost stručněji, než v My Friends, the Wild Chimpanzees.

Velice zajímavý je autorčin popis rozvoje výzkumného střediska v Gombské rezervaci ještě předtím, než se stala národním parkem, v 11. kapitole, nazvané Výzkumné středisko se rozrůstá. Člověk opravdu žasne nad tím, jak složité to v 60. letech bylo se získáváním a reprodukcí dat; Jane Goodall diktovala své první asistentce, Edně Koning, na magnetofonový pásek, když byla v terénu, a Edna pak její pozorování po večerech pracně přepisovala, načež se musely pořídit ještě další ručně napsané kopie (celkem tři; třetí byla posílána doktoru Leakeymu). Popisuje, jak se musel proplachovat odebraný šimpanzí trus ("Trus jsme proplachovali u potoka tak, že jsme každý vzorek uložili do velké plechovky s otvory ve dně, nalili jsme na něj vodu a pak jsme nádobou prudce kroužili nad vykopanou dírou.") a jak to bylo se zásobováním banány pro nalákání šimpanzů do hlavního tábora ("Skoro celý rok nám tehdy dělalo největší starosti zásobování banány. V první řadě nikdy nebylo dost bedniček."). Ve 12. kapitole, Kojenec, se věnuje mj. hře šimpanzích mláďátek: "Malí šimpanzi si často hrají sami, když nemají po ruce kamaráda. Houpají se ve větvích, znovu a znovu přeskakují přes mezeru na tutéž pružnou haluz, dělají přemety nebo skotačí na zemi. Nejraději si však hrají s druhými. To se pak honí kolem stromu, proskakují jeden za druhým v korunách, za jednu ruku visí na větvích a šťouchají a kopají po sobě, hravě sekoušou, mlátí nebo lechtají, když se perou na zemi. Ať už se vědci někdy shodnou v tom, jaká je funkce hry, nebo ne, nesporně slouží jednmu účelu, totiž seznamuje dorůstající mládě s jeho prostředím." Ve 13. kapitole, Mládě po odstavení, se doktorka Goodall věnuje šimpanzímu mláďátku Gilce, jež neměla žádné šimpanzí kamarády. A protože, jak autorka uvádí v citátu výše, malí šimpanzi nejraději cvičí s druhými, našla si Gilka nečekanou kamarádku v paviánní samičce Goblině. Bylo to opravdu pozoruhodné mezidruhové přátelství: "Jejich dotyky byly skoro vždycky jemné a jedna druhou záměrně vyhledávaly. Tehdy se nikdo nezabýval výzkumem paviánů, ale Goblinu jsme s Hugem znali už víc než rok a měli jsme dojem, že jako hodně malá ztratila matku." Škoda, že to dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo: "Když se [Olly a Gilka; Olly byla matkou Gilky] po půl roce vrátily do našeho údolí, Goblina už dospívala a už si tolik nehrála, neboť paviáni dospívají dřív než šimpanzi. Jejich přátelství se už nevzkřísilo."

Jane Goodall s jedním ze šimpanzích obyvatel Gombského národního parku (tehdy Gombské rezervace) v roce 1965. Zdroj: NBC News

Ačkoliv se ve své předchozí knize o šimpanzech Jane Goodall maličko věnovala námluvám těchto lidoopů, teprve v knize Ve stínu člověka jim věnuje větší pozornost. Sedmá kapitola, Sexuální život staré Flo, je takovou rekapitulací toho, co se čtenář mohl dočíst v My Friends, the Wild Chimpanzees - totiž že stará a podle Jane a Huga "ošklivá" samice Flo velmi přitahovala nápadníky, a že malý sameček Flint byl výsledkem jejího páření s mnoha samci po nezvykle dlouhé období, kdy byla, jak to autorka píše v této knize "růžová" - jinými slovy, kdy jí okraje rodidel výrazně zduřely a zrůžověly ("Tyto nápadné sedací hrboly se objevují zpravidla uprostřed období mezi menstruačními periodami, které se u šimpanzic opakují obyčejně po pětatřiceti dnech. A v tu dobu, kdy samice chodí se svou růžovou ozdobou, samci se jim dvoří a dochází k páření."). Ve 14. kapitole, nazvané Dospívající mládě, jsou už uváděny - v době vydání knihy - novější informace týkající se šimpanzů blížících se k období pohlavní dospělosti. Většinu stran této kapitoly doktorka Goodall věnovala dospívajícím samečkům, jejich konfliktům, následným udobřením prostřednictvím blízkého fyzického kontaktu, a také konfliktům mezi dospívajícími samci a samci již dospělými. V některých případech to dospívající samci nepěkně odnesou: "Do Evereda se jednou pustil skutečně zuřivě Goliáš, a to jenom proto, že se mu připletl do silácké produkce. Ze srážky vyšel Evered zkrvavený a ztratil celé hrsti chlupů. Přesto když Goliáš odcházel, táhl se za ním, a když se mohutný samec posadil, Evered se k němu opatrně plížil. Měl z Goliáše strach, řval na celé kolo a stále se otáčel, připraven utéci. Ale touha po uklidňujícím dotyku v něm převládla, takže se nakonec dostal docela blízko a mohl se k němu obrátit zadkem." Později se v knize dočtete, odkud natáčení zadku jednoho šimpanze ke druhému vyšlo - není to tak, že by si ukazovali pozadí asi tak, jako si lidé ukazují prostředníček, ale souvisí to s nabízením fyzického kontaktu a vískání srsti třeba při usmíření po konfliktu.

Necelých pět stran kapitoly Dospívající mládě je pak věnováno dospívání samic, a týká se zvětšování růžových zduřenin šimpanzic a jejich vybízení samců k páření. Zde mě zarazila tato slova: "Fifin sexuální vývoj byl úplně jiný než u Púč a lišil se také od vývoje všech ostatních šimpanzic, které jsme až dosud sledovali. Byla to vlastně jakási šimpanzní nymfomanka. Už asi půl roku předtím, než se u ní objevila první skutečně dospělá zduřenina, dávala Fifi najevo téměř fanatický zájem o sexuální chování starších samic." Tady mě doktorka Goodall rozzlobila. Termín "nymfomanka" je sexistický, původně byl užíván v lékařském prostředí a v kulturním kontextu přispívá k vnímání ženské (nebo samičí, u jiných druhů) sexuální touhy jako jakési deviance, jako čehosi nepřirozeného a dokonce nutného léčit. Dnes je termín "nymfomanka" nahrazován slovem "hypersexuál", ale i ten je velmi problematický. Maskulinní medicína, zapuštěná v cisheteropatriarchátu a cisheteropatriarchální ideologii, se po desetiletí a staletí snažila kontrolovat a ovládat lidskou sexualitu, a diktovala, co je za hranicemi jejího vykonstruovaného "normálu" sexuálního chování, atrakce a touhy. Problém s populárně naučnou literaturou o přírodě bývá ten, že někteří autoři minimálně v minulosti používali termíny nepřesné nebo až hrubě urážlivé, když nějaké zvířecí chování popisovali nevědeckým jazykem nebo ho přirovnávali k chování lidskému s notnou dávkou moralizace. Podobnou chybu činí doktorka Goodall v následující kapitole, Vztahy mezi dospělými. Když píše o tom, že šimpanzí samci se o mláďata vůbec nestarají - vlastně v důsledku toho, že se samice páří s mnoha samci během estru, možná ani ona sama netuší, kdo je otcem potomka - nevyhýbá se porovnání s buržoazní nukleární rodinou: "V tom, že je otec vyňat z rodinné odpovědnosti, projevuje se veliký rozdíl mezi lidskou a šimpanzí společností. Vždyť většina lidských rodinných seskupení pohlíží na otce nejen jako na zploditele dětí, ale i jako na ochránce a obyčejně rovněž jako na živitele, který rodině obstarává potravu nebo půdu nebo peníze." A pak píše: "Lidské rodiny jsou ovšem co do struktury velmi rozdílné. Nejmenší jednotka, skládající se z muže, ženy a dětí, se může rozrůst v celky s dvěma až dvěma sty manželkami a celým zástupem pokrevných i přiženěných nebo přivdaných příbuzných." Možná by bylo vhodné uvést na rovinu, že ona nejmenší popisovaná jednotka může mít přece jen jiné podoby - dvě matky a děti, dva otce a děti. Pokud argumentujete, že kniha byla napsána v jiné době, potvrdťe mi, že přece jen neexistovaly queer rodiny. V nějakých podobách existovaly vždy.

15. kapitola Ve stínu člověka však proslula ještě jednou záležitostí, která je z dnešního pohledu nesmírně zastaralá. Na straně 177 v české edici doktorka Goodall uvádí: "Nikdy jsme však nepozorovali mezi samci nic, co by se mohlo považovat za homosexualitu. Stává se, že v okamžicích úzkosti nebo rozčilení samec někdy zdánlivě nakryje druhého, uchopí ho přitom kolem pasu a někdy dělá dokonce typické rytmické pohyby páření, ale k vniknutí nedojde. Je rovněž běžné, že samec někdy uklidňuje sebe nebo jiného samce tím, že se dotýká jeho pohlavního orgánu nebo ho po něm poklepá. Zatím sice dosud dost dobře nechápeme význam takového chování, ale rozhodně nepředstavuje homosexualitu." No, ukázalo se, že to naopak rozhodně homosexualita je, a tato pasáž proslula jako ono slavné a dnes nápadně bojácné "vzdálení se" doktorky Goodall od šimpanzího stejnopohlavního sexuálního chování. Je třeba si uvědomit, že v době napsání této knihy byla sexuální diverzita napříč přírodním světem tabu. I Zdeněk Veselovský ve své knize Vždyť jsou to jen zvířata (1974), na kterou mimochodem v dodatku Jan Kamarýt odkazuje, považoval třeba páření samce paviána s jiným samcem za výraz dominance a nikoliv za sexuální chování; jak jsem v psal v recenzi oné knihy, takové vysvětlení - učiněné v čistě heteronormativním rámci diktujícím, co je "správný sex" a co nikoliv - nedává vlastně vůbec smysl, když se ti dva samci opravdu páří. Doba, kultura a věda se za posledních více než 50 let změnily, a dnes spolehlivě víme, že jak šimpanzi, tak paviáni a přes 1500 dalších druhů živočichů skutečně vykazuje stejnopohlavní sexuální chování, a že nahlížet na svět přírody skrze heteronormativní rámec je zkrátka nevědecké a šarlatánské. Pokud vás dnes již dobře prostudovaný stejnopohlavní sex šimpanzů zajímá více, přečtěte si letošní článek Same-Sex Sexual Behavior in Chimpanzees Challenge Our Gendered Biases About Evolution od Michelle Rodrigues na webu Pro.Social (doporučuji, je v něm citována i Ambika Kamath, spoluautorka letos vydané knihy Feminism in the Wild). 

Dále musím napadnout hned další odstavec v kapitole Vztahy mezi dospělými: "A jak je to s normálními heterosexuálními vztahy, jaké se mohou vyvinout mezi lidmi, a těmi, jaké můžeme pozorovat mezi šimpanzi? Jestliže muži a ženy jsou schopni navázat a na dlouhou dobu udržet monogamní vztahy fyzické i psychické, šimpanzi takové pouto neznají. Mezi šimpanzi je běžná promiskuita." Jen v těchto větách je tolik heterormativních předsudků, že bych na ně mohl reagovat celým dlouhým článkem. Zaprvé, "normální heterosexuální vztahy"? Jistě, už jsem uváděl, že doktorka Goodall se později ukázala být podporovatelkou LGBTQ+ lidí, ale to normalizování heterosexuality aneb prozrazování, jak moc smýšlí heteronormativně, si mohla nechat. O to horší je, že ve stejné větě hovoří o lidských vztazích. Ve stínu člověka je produktem své doby, jistě, ale stačilo odmazat jedno slovíčko, a ten odstavec by nepůsobil tolik ideologicky. Stejně tak je produktem doby a její kultury autorčino vnímání lidské monogamie jako jakéhosi vztahového standardu. Dnes se tomu spíše smějeme, polyamorní vztahy jsou viditelnější, než v posledních desítkách let - ale opět, stejně jako queer rodiny, vždy existovaly, a nikoli jen v malých počtech - a že by někdo vyzýval výběr odlišných osob coby partnerů, zde označovaných za "promiskuitu" (což je opět urážlivý termín vycházející z cisheteropatriarchální ideologie), to se snad už ani nestává. Lidští muži a lidské ženy v monogamních vztazích často přetrvávali nebo i přetrvávají vlivem kulturních, ekonomických i jiných vlivů; rozhodně není přirozeností člověka existovat v dlouhodobém monogamním vztahu, natožpak ještě s psychickým poutem (míra rozvodů dokazuje naprostý opak; lidé nejsou stavěni pro takový typ vztahů, který vychází ze snahy rozmnožovat pracující v kapitalismu). Používat termín "promiskuita" u lidí je urážlivé, a užívat ho u zástupců jiných druhů, jako jsou šimpanzi, je neméně problematické. Samozřejmě si autorky velice vážím, jen si myslím, že některá svá slova mohla při psaní této knihy lépe vážit. Vězte, že kdyby si ji samozřejmě na základě nich chtěli ukrást nenávistní bigoti a heteropatriarchální šarlatáni, daleko nepochodí, neboť její politické názory byly jinak racionální, progresivní. Toto je spíš ukázka kulturních, sociálních a dalších vlivů na vědu a na její popularizaci.

Šestnáctá kapitola, Lovy na paviány, je mnohem podrobnějším výčtem informací o pozorování interakcí mezi gombskými šimpanzy a paviány, než 3. kapitola My Friends, the Wild Chimpanzees. Doktorka Goodall se v ní nejprve obecně věnuje šimpanzímu lovu jiných primátů: "Za těch deset let, co pracuji se šimpanzi, jsme zjistili, že šimpanzi požírají mláďata lesoňů pestrých, štětkounů afrických a paviánů, a rovněž mladé i malé dospělé guerézy červené, kočkodany bělonosé a kočkodany diadémové. A byly zaznamenány také dva autentické případy, že šimpanzi v té oblasti skutečně odnesli dvě domorodé děti, pravděpodobně jako kořist, poněvadž jedno dítě, které lidé vyrvali dospělému šimpanzímu samci, mělo částečně ohryzané končetiny. K těmto nehodlám došlo naštěstí dřív, než jsem do gombské oblasti vkročila, jinými slovy - než jsem si šimpanze 'ochočila'." Čtenář se při čtení této kapitoly dozví, z jakého důvodu zřejmě šimpanzi tolik nebojují o maso ulovené opice ("Na podporu této teorie bych ráda zdůraznila, že v prvních dobách, kdy jsme s krmením teprve začínali a i banány byly zatím vzácné, se šimpové i o toto ovoce rvali velmi zřídka."), jak je tomu se sníženou agresivitou podřadných jedinců v tlupě (podřadných v šimpanzí hierarchii; ne, aby tam někdo hned hledal ospravedlnění pro třídní, genderové a jiné nerovnosti v institucionálně hierarchizované lidské společnosti) či jak se to vlastně má s periodicitou šimpanzích lovů. K tomu autorka uvádí následující: "Obrázek, který se nám rýsuje po letech shromažďování informací na Gombe, naznačuje, že intenzívnější požírání masa se u šimpanzů objevuje cyklicky. Je možné, že náhodný úlovek, když třeba šimpanz narazí v podrostu na mládě štětkouna, rozpoutá v celé skupině touhu po mase. Tato chuť trvá tak měsíc dva a dospělí i mladí samci mohou v tu dobu záměrně lovit." Vskutku hrozivý je závěr této kapitoly - paviánní samice Goblina přišla o své mládě právě kvůli šimpanzům, které doktorka Goodall pozorovala (dva jí ho zabili). 

Taté 17. kapitola, Smrt, je srdcervoucí. Když v závěru 6. kapitoly, Šimpanzi přicházejí do tábora, popisovala autorka onemocnění samce Viléma, který ke sklonku života neustále kašlal, a jeho zmizení ("David přihlížel a potom poklepal Viléma po ruce. Za chvíli se oba odšourali do lesa a mně zůstala jenom ozvěna suchého, drásavého kašle a deka na zemi. Viléma jsem už nikdy nespatřila."), objevily se mi slzy na krajíčku. Kapitola Smrt popisuje úmrtí několika dalších šimpanzích jedinců, k nimiž si čtenář této knihy zajisté vybuduje sympatie. Gombskou tlupu totiž zasáhla obrna, o které se autorka dozvěděla poté, co pozorovala samici Olly (a její dceru Gilku) s jejím mrtvým synáčkem, jehož tělíčko pak opustily někde v džungli: "Druhý den odpoledne přišly Olly s Gilkou do tábora bez mrtvolky. Olly ji konečně musela někde v údolí opustit. Kdybychom byli tehdy věděli, že její mládě je bezpochyby první obětí strašlivé nemoci, která postihla naše šimpanze - nikdy bych nebyla rodinku sledovala - protože v tu dobu už bylo na cestě i moje dítě." Přes doktora Leakeyho se naštěstí Jane a Hugovi podařilo získat vakcíny proti dětské obrně od Pfizerových laboratoří v Nairobi, do propuknutí epidemie v oblasti totiž nebyli plně očkováni. Velká část této kapitoly je věnována utrpení starého McGregora, který kvůli obrně ani nemohl chodit. Také samci Pepe a Faben byli obrnou nakaženi, a jednu paži měli bezvládnou. Člověk si ani nedokáže představit, jaké to muselo být, sledovat nakažení jednoho šimpanze za druhým - zvířat, které autorka tak dobře a tak dlouho znala. Zvláště sledovat McGregorovo pomalé umírání pro ni bylo velmi obtížné: "Těch následujících deset dnů mi připadalo jako deset let. Byly jako zlý sen." McGregor krátce před svou smrtí trávil hodně času s Humphreym, o kterém se Jane a Hugo domnívali, že byl jeho bratrem. Rozhodli se McGregora vysvobodit z utrpení tím, že ho zastřelili, a pak odnesli jeho tělo; Humphrey pak na místo, kde byl McGregor viděn naposledy, ještě půl roku chodil a čekal tam na svého druha.

Jane Goodall víská prvního šimpanze, který jí dovolil přiblížit se k němu, slavného Davida Greybearda (neboli Davida Šedovouse), s nímž se bohužel musela nadobro rozloučit před dopsáním knihy Ve stínu člověka. Zdroj: Sierra Club

Kapitola Ve stínu člověka, která je 19. kapitolou této knihy, se zabývá důležitostí studia šimpanzího chování v ohledu na pochopení lidského chování. Jak uvádí hned na jejím začátku: "Mozek současného šimpanze se ani vlastně příliš neliší od mozku, který před milióny let určoval chování prvního opočlověka." Nejprve píše o tom, jak někteří živočichové, včetně druhu galapážské "pěnkavy" Camarhynchus pallidus, používají nástroje, které si však neupravují, kdežto gombští šimpanzi si upravují stébla trávy tak, aby na ně mohli chytit termity. Poukazuje na limity šimpanzí výroby nástrojů ("Dosud ještě žádný šimpanz nepoužil nástroj k zhotovení jiného nástroje.") a píše o podobnosti některého šimpanzího sociálního chování tomu lidskému (zvláště o fyzických dotecích a usmívání se: "Když mají někteří lidé trému při oficiálním pohovoru, usmívají se skoro všemu, co se jim řekne. A to právě je ten druh úsměvu, který má pravděpodobně mnoho společného se šklebem pokorného nebo vyděšeného šimpanze."). Poněkud předsudečné mi přijde, co Jane Goodall píše na straně 227 v českém vydání o rozdílech v morálním chování a altruismu u lidí a šimpanzů: "Lidé jsou totiž schopni jednat z pohnutek čistě nesobeckých. Dovedeme cítit upřímnou lítost k někomu druhému a snažíme se mu pomoci v nesnázích, ulevit mu a poskytnout mu útěchu. Je velmi nepravděpodobné, že by i šimpanz jednal z podobných pohnutek." A co když je šimpanz schopen tak čistého altruismu, jako člověk? V žádném případě nepochybuji o tom, že lidé jsou schopni jednat z pohnutek čistě nesobeckých - vždyť si to neseme mj. i z naší evoluční historie, pro-sociálnost máme takříkajíc v krvi. Ale proč by šimpanzi nemohli být čistě altruističtí? Nechci si hrát na někoho, kdo jim rozumí, vždyť doktorka Goodall jim věnovala tolik let - a po napsání této knihy ještě řadu desetiletí. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že vnímá člověka jako "něco víc" po morální stránce. Může to souviset s autorčinou vírou v křesťanského boha a kulturou lidské výjimečnosti a antropocentrismem s ní spojenými? Takové narativy jsou dle mého podezřelé. Jinak je brilantní číst o šimpanzích gestech. Autorka také zmiňuje výzkum Allena a Beatrice Gardnerových, kteří učili šimpanzí samičku Washoe posunkové řeči pro osoby bez sluchových schopností. Je velice zajímavé, že samička občas učinila chyby podobné těm, jaké dělají děti, když zamění podobné předměty: "Je to totiž právě takový typ chyby, jaké se snadno dopustí malé dítě, když třeba místo bačkora řekne bota, místo houska rohlík, ale bačkoru by nikdy nenazvalo rohlíkem." Velice se mi líbí, že doktorka Goodall vyzývá představu některých lidí, "že v celé živočišné říši je člověk jediný tvor, který si uvědomuje sám sebe." Právě pokusy se zrcadlem před samičkou Washoe onehdy tyto představy zabily, a dnes už víme, že existují i ryby, které mají uvědomění sebe sama a rozpoznají se v zrcadle.

Předposlední kapitola, Nelidští lidé, začíná autorčiným popisem jednoho ze zlých snů, který se jí zdál - jak byly samice Flo a její syn Flint napadeni pytláky. Jane Goodall měla lidoopy, které studovala opravdu ráda, a tyto sny ji probouzely zalitou studeným potem. V této kapitole se věnuje ohrožení šimpanzů, ať už kvůli lovu, tak kvůli poptávce po šimpanzích mláďatech v tehdejších evropských a amerických laboratořích. Píše však také o tehdejších otřesných podmínkách, v nichž šimpanzi museli existovat v některých zoologických zahradách. Případ šimpanzí dvojice, kterou poznala v jedné zoo, rozbuší člověku srdce: "Byli ubytováni ve velmi malé kleci s vnitřním a vnějším oddělením, mzi nimiž byly ocelové dveře. To léto bylo strašné vedro. Zvířata byla venku, před zavřenými spojovacími dveřmi, ale ten prostor nestínila žádná plachta, a když bylo slunce nad hlavou, beton přímo pálil. Šimpové tam neměli ani větev, na které by mohli sedět..." Štěstí, že od té doby se snaha o zvířecí welfare zvýšila a že zoo dnes podléhají mnohem přísnějším opatřením v ohledu na péči o zvířata. Podmínky, v jakých bývali chováni laboratorní šimpanzi, autorka přímo označuje slovem "hnusné". Píše: "Máme někdy s Hugem pocit, že jediné, co by asi mohlo vést ke zlepšení podmínek laboratorních šimpanzů, by bylo vzít jejich chovatele na Gombe a ukázat jim tam naše šimpanze." Dnes je v USA zneužívání šimpanzů v invazivním biomedikálním výzkumu zakázáno (konkrétně od roku 2015). Poslední kapitola, Rodinné dodatky, je velmi dojemná, a zvláště smutné je autorčino rozloučení s Davidem Šedovousem, který podlehl epidemii chřipky. V posledním dodatku od Jana Karmarýta se čtenář dozví o významu etologie coby náhradě nedostatků "klasického darwinismu", o fyziologických procesech izolačního typu prováděných I. P. Pavlovem, o instinktivním chování, agonistickém chování, chování "vrozeném" a "naučeném", teorii antropogeneze, a k vývoji člověka uvádí v marxistickém duchu: "To, co vytváří člověka jako tvora odlišného od zvířat, není jedinci 'vrozeno', ale je původně mimo něj ve společenských vztazích a produktech, hodnotách, ve společenském bytí a vědomí. Ty si musí každá nová generace, jedinec a osobnost při svém začleňování do konkrétní historické společnosti přisvojit. ... Podle společenských potřeb a podle individuálních schopností se v rámci těchto procesů začleňují jedinci a sociální skupiny do praktických společenských činností, takže i 'sama věda o člověku je produktem praktické seberealizace člověka'." Tato pasáž se mi opravdu líbí.

Ve stínu člověka je brilantní kniha, o které bych toho mohl napsat ještě mnoho. Mohl bych zde napsat o autorčině popisování prvních dobrodružství jejího syna Gruba (nebo Huga juniora) v Gombe, jak se mu líbilo u jezera Tanganika a jak ho museli jeho rodiče před lidoopy zavírat do klece. Mohl bych zde více rozebrat násilné bitky šimpanzů, mezi samci i mezi samicemi, kterým též věnuje v této knize nejednu stranu. Ve stínu člověka je bohatá, k zamyšlení nutící kniha, a kde již byla po pěti desetiletích překonána, tam je hodnotná pro svou čtivost a informace o stavu poznatků v době vydání. Je to jedno z nejvýznamnějších knižních děl Jane Goodall, které bych zařadil mezi základní přírodovědnou literaturu. Určitě vám ji doporučuji k přečtení.

Noví Lovci kryptidů: Vítejte v sídle Owenových (1/3)

Noví Lovci kryptidů už zažili řadu dobrodružství. Z lesů jižně od Creek City v Illinois, kde se Wren Rivera a Winn Wilkinson poprvé setkali při pátrání po tajemném zabijáckém přízraku, se rostoucí skupina, nyní tvořená také Keirou Kendrick z Londýna a Armandem Villalonem z Portorika, dostala až ke konfliktu mezi několika skupinami lidí, zabývajících se kryptidy, s odlišnou agendou. Nyní se mladí hledači tajemných zvířat dobře znají s profesorkou Alondrou Pietri, stali se nepřáteli pochybné "chupacabří doktorky" Theodory Callaghan, poznali tajnůstkářskou agentku Marillu Kent-Lyons a spřátelili se se dvěma členy Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, Terrencem Zenderem a Gerrym Stingem. S těmi podnikli výpravu do Svobodné Palestiny za obřím krabem Sandwalkerem, a prokázali, že je schopen se partenogeneticky rozmnožovat, a že jeho "klony" již řádí v poušti a pojídají sionistické reakcionáře. Důležité pro ně však také je, že se seznámili s lidmi, kteří byli tak blízcí rodině Owenových. Terrence, kterého přes Armanda profesorka Pietri novým Lovcům kryptidů schválila jako legitimního, se osobně znal s Jackem Owenem, členem Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, a dokonce mu děkoval ve své dizertační práci. Gerry byl dlouhodobým přítelem Deana Owena, Jackova syna, a přes Jacka se jako student dostal k výzkumu kostarického kočko-pso-opičáka, kvůli němuž původní Lovci kryptidů v roce 2015 začali. Wren a její přátelé se také dozvěděli, že Terrence byl dávno před zmizením Lovců kryptidů pověřen tím, aby obhlížel jejich základnu v Londýně. Netušil však, že v hermeticky uzavřené budově se nacházejí desítky, ba i stovky hladovějících Chupacaber, s nimiž Wren, Winn a Keira měli tu čest o letních prázdninách, když do základny pronikli. Otázkou je, proč původní Lovci kryptidů zmizeli. Proč se od roku 2047 o nich vůbec nic nového neví? Proč - jak ví Gerry - zmizel i Dean Owen, a to beze stopy, jako jeho rodiče a jejich spolupracovníci? Noví Lovci kryptidů však musí najít odpovědi i na další otázky. Co provádí agentka Kent-Lyons, proč toho tolik tají a do jaké organizace vůbec patří? O co se snaží se svými marťanskými spolupracovníky? A co plánuje Theodora Callaghan, která je schopná ovládat krvežíznivé Chupacabry a využívat je jako biologické zbraně?

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST PRVNÍ:

V temné místnosti se objevil kouř. Byl hustý, explozivně se rozpínal, a celou ji vyplňoval. Zářil světle modrou, iluminován světlem ze tří počítačových monitorů nacházejících se na jediném pracovním stole. Trvalo mu desítky sekund, než se rozprostřel tak, že po jeho původním mraku nezbyla jediná viditelná stopa. Pak v místnosti cosi rychle zažhnulo, a objevil se další mrak kouře. Zápach cigarety se postupně stával čím dál horším, dýchatelnost se snižovala.

Před stolem seděla agentka Marilla Kent-Lyons. Celý krk měla opřený na sedadle kolečkového křesla, nohy měla nataženy až prostřednímu z monitorů a přehozeny levou přes pravou, v ústech držela cigaretu a nekonečně si prsty obou rukou mnula oči. Vlasy se jí lepily na zpocené čelo, pod očima měla velké kruhy, a cigaretový zápach dokonale maskoval fakt, že si již celé dny nevyměnila oblečení a nepoužila deodorant. Seděla sklíčeně před obrazovkami, a studovala očima záběry pořízené u zřejmé základny Theodory Callaghan na východě Portorika.

Prostřední z monitorů jí ukazoval výsledky třetího pokusu o identifikaci veškerých obličejů v celé videonahrávce. Nalevo se jí zobrazovala databanka informací o každé z identifikovaných osob, a každých třicet vteřin v ní automaticky přeskakovaly soubory, první rozpoznanou osobou počínaje, poslední konče. Pravý monitor ukazoval výpočet nejefektivnějšího možného útoku na budovu s pomocí satelitů, dronů i lidských sil.

"Efektivita plánu: 47 %," ozvalo se z počítače napravo líbezným hláskem, a agentka frustrovaně vyfoukla cigaretový kouř z úst a obrátila znavené oči v sloup. "Rizikový faktor: kryptid přezdívaný Chupacabra. AssaultPro nemá poskytnuta data o počtu kryptidů přezdívaných Chupacabra. Přejete-li si přesnější výsledek, dodejte AssaultPro dodatečná data. Možné zdroje požadovaných dat..."

"Drž hubu, svině," zamumlala agentka. Z počítače se přestal ozývat hlas. "Všechno je v řiti."

Vyplivla cigaretu a položila ji do přeplněného popelníku, uloženého před levým monitorem. Bolestivě se protáhla, narazila zády o opěradlo, a přiblížila se k počítačům. "Ztrácím tady čas. Skončit AssaultPro. Sputit hlasový záznam z mise 8.3.7., Svobodná Palestina, říjen 2055. A hni prdelí, svině," řekla rázně.

Na prostředím z monitorů se otevřel soubor s hlasovou nahrávkou. Marilla se před ním nahrbila, zhluboka vydechla, a již poněkolikáté znovu poslouchala, k jaké výměně mezi ní a dalšími přítomnými osobami došlo.

"Je mi u prdele, jak to je! Terrence není ozbrojený! Vy ho chcete chladnokrevně zavraždit! A pořád jste nic nevysvětlila! Říkal mi, co jste udělala! Že jste s R'onnem pronikli do budovy Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu v D.C., několik lidí jste zranili, R'onn tam telepaticky zaútočil na desítky nebo dokonce stovky, a vy jste ukradla nějaká data! Terrabyty dat! Je to pravda?!" ozýval se z počítače hlas Wren Rivery.

"Je to pravda, s fakty se zápasit nedá. Ale je ti znám širší kontext?" následoval Marillin hlas.

Agentka si opět promnula oči, a na chvíli přestala poslouchat. Nad něčím se zamyslela, zatímco měla prsty vloženy v očích. Mračila se přitom. Až po několika vteřinách se smíchem odfrkla. 

"Snažíte se slečnu Riveru sprostě manipulovat! Vždyť to ani není možné, agentko! Sama jste válečný zločinec, který se skrývá před světem... obklopena telepaty z Marsu, protože lidé vám nevěří. Zotročujete si nevinné, kazíte životy těm, kteří viděli něco, co vidět neměli, a ty, které si zotročit nemůžete, odprásknete jako psy," ozval se z počítače hlas Terrence Zendera.

Z přemýšlení a poslouchání byla agentka vytržena náhlým zaklepáním na dveře. Do místnosti někdo vsotupil, a ona počítači poručila, aby s přehráváním záznamu přestal.

"Agentko Kent-Lyons," oslovila ji tajemná, tmavě oděná žena, jejíž tvář nebyla v chabém světle z monitorů rozpoznatelná, "musím vám ohlásit problém. Jeden zaměstnanec... se chová neumírněně. Agresivně."

Marilla se na kolečkovém křesle odrazila od stolu, povstala a vzpřímila se, až ji přitom v zádech zapraskalo. "Nechte mě hádat. Schwabach."

"Ano, agentko," řekla ta žena, "vypadá to, že si stále něco pamatuje. Něco ze své minulosti."

"Tak to honem vyřešíme, agentko M'or," usmála se Marila, a oči jí zazářily. Byla více než ráda, že po celých dnech bude moci svou pracovnu opustit a věnovat se jiné činnosti. Vyběhla ven, přejela speciální kartou přes čip nacházející se na zdi vedle dveří, čímž je uzamkla, a spolu s agentkou M'or zamířila ke schodům na konci chodby.

Obě se procházely po síťované kovové podlaze, skrze kterou šlo pohlédnout o patro níže. Strop však síťovaný nebyl, tvořil ho beton a nacházela se na něm světla. V jejich záři se vyrýsoval obličej agentky M'or. Byl inkoustově černý, vrásčitý, a její oči byly svítivě rudé. Byla to Marťanka. Na plešaté hlavě se jí nacházely dva sotva půl centimetru vysoké pozůstatky jakýchsi dvou výrůstků. Vzrůstově nepřesahovala agentku Kent-Lyons, měla však výrazně širší ramena a velké bicepsy. 

Agentky seběhly ze schodů a zamířily skrze otevřené dveře do první místnosti nalevo. Tam se nacházel Harold Schwabach, uhlazený muž s přílišným množstvím gelu ve vlasech a s pečlivě zastřiženým plnovousem. Civěl na ně, jako by viděl duchy. Ke zdi ho tiskli dva agenti, z nichž jeden byl lidský muž, druhý Marťan.

"Vás si pamatuju! Do prdele, vás si moc dobře pamatuju! Vy jste ta, kvůli který tu jsem! Vy jste mi tohle udělala!" řval Harold.

"Agente Schwabachu," oslovila ho s milým úsměvem Marilla, "jste velmi zmatený. Nejspíš jste se přepracoval. Potřebujete pomoc."

"Já že potřebuju pomoc? Tohle je cirkus! Emzáci, agenti s vymytýma mozkama... a ty věci, co mám v kompu?! To jsou šílenosti! Vy... vy jste zlo!" křičel Harold.

"Aww," vyšpulila rty Marilla, "vy budete opravdu potřebovat pár dnů dovolené. Je mi líto."

"Byl jsem na ulici! Žil jsem v Creek City, v městským parku! Žral jsem vyplivaný fazole z popelnic u domova důchodců v thajský čtvrti! Tady... ať už je to kdekoli... nemám, sakra, co dělat!" řval dále muž.

"Mám tedy vaše svolení, agentko?" zeptala se M'or, a pohlédla na Marillu.

"I s kořenem, agentko. Udělejte, co se agentu R'onnovi z nějakého důvodu nepodařilo," poručila agentka Kent-Lyons, "vytrhněte veškeré zbytečky jeho identity."

Agentce M'or zasvítily její červené zraky. To samé platilo o očích druhého Marťana v místnosti. Harold zavřískal a padl na kolena. Zaryl si prsty do obličeje, a jakmile neměl dost dechu na vřískání, jen bolestně zaúpěl: "M-maminko... n-ne..."

Upadl na bok, s očima samé bělmo, a Marťan a ten muž jej zvedli za ruce a začali jeho bezvládné tělo vláčet ven z místnosti.

"Koho sem máme hodit na těch dalších pár dnů?" zeptal se lidský agent, když procházel kolem Marilly.

"Máme teď někoho nového?" zeptala se Marilla, a zkontrolovala si nehty na levé ruce.

"Slečnu ze Sydney," odpověděla pohotově M'or, "agentka Peters ji tam zastihla, jak zkoumala ohraničený perimetr kolem pozůstatků toho odpáleného plavidla."

"Jo, pojmenovali jí myslím... Lena Barker... Baker... Parker," povídal lidský agent, "nebo Park? Ty jo, mě už se to plete."

"Agentka Parker, tak to je," přikývla M'or.

"No," řekla Marilla, a spustila očí ze svých nehtů, "hoďte ji sem. Sekretářek a sekretářů není nikdy dost. A agente Davisi, až bude kolega Schwabach zase při sobě, hoďte ho na misi. Ať se naučí pracovat v terénu. Očividně je to člověk, kterého je vážně třeba podrobit disciplíně."

M'or přejela očima po nepořádku v místnosti, ve které Harold Schwabach pracoval. Pohlédla opět na Marillu: "Nemyslíte, že to některým z nich příliš vadí? Nepamatovat si? Něvědět, proč a co...?"

"Kdybych byla na jejich místě," řekla Marilla, vydechla a zaklonila trochu hlavu, "byla bych hrdá, čemu můžu sloužit. A byla bych hrdá, že to přinese změnu."

Winn se lekl. Zanechal umývání rukou a učinil několik prudkých kroků vzad, až ke dveřím toaletní kabinky, o které narazil dveřmi. V zrcadle před ním se objevily dvě rudé oči, zlověstně zářily, a rostly. Mladík slyšel zlověstný smích, který mu byl tak dobře znám, v neustávající ozvěně se odrážející od stěn. Z jeho vlastních očí mu začaly téci slzy. Chtěl křičet, ale zdráhal se toho. 

Ze zrcadla náhle cosi vykouklo. Prošlo to sklem, a přiblížilo se to k Winnově tváři. Byl to podlouhlý jazyk, kroutící se všemi směry. Ďábelský smích sílil, a napadal Winnovo levé ucho. Mladík sebou trhl, dveře kabinky se otevřely, a zpoza nich jej mocně zachytily drápaté ruce. Winn zařval. Všude dokola byla krev.

S řevem se probral. Hlavu měl v umyvadle, do kterého plným proudem mířila voda z kohoutku. Užuž se k proudu vody přibližoval, stále měl však suché vlasy. Otočil kohoutkem, a zadíval se na sebe do zrcadla. Na toaletách bylo světlo, vše se zdálo být v pořádku.

"Hele, s čím se tam tak sereš, kámo? Normálně použij mýdlo!" zakřičel na něj někdo z uzamčené kabinky za jeho zády.

"Js-jsem v pohodě," řekl Winn, a promnul si oči.

"To slyším, vole!" uchechtl se ten člověk. "Řvals, jak kdyby sis stoletou sračkou znečistil celý gatě odshora dolů!"

Winn na to raději nereagoval, a prudce vyrazil z toalet zpět do hlavní haly restaurace. Přistoupil ke stolu u okna, kolem něhož seděli jeho přátelé. Wren Rivera, Keira Kendrick, Armando Villalon a Terrence Zedler se spolu bavili, usmívali se na sebe, popíjeli přitom, a vůbec, panovala tu skvělá nálada. Winn usedl na své dříve již zabrané místečko, a chvíli je poslouchal. Snažil se přitom zapomenout na noční můru, která ho stíhala v mikrospánku, jenž právě zažil při umývání rukou na toaletě.

"Scientific Reports býval vždycky dobrý vědecký časopis," povídal Terrence ostatním, "máte, na co být hrdí. Můj první odborný článek vyšel v obskurním žurnálu SciKeys Plus. Pokud vím, před dvěma roky se už nadobro přestal vydávat."

Wren praštila Winna do ramene. "To se nám to povedlo, co? O naší výpravě do Atacamy a o tom, co jsme se dozvěděli o medvědí lišce, teď ví celý vědecký svět, a ti největší profesoři někde na Harvardu a na Yale se můžou potrhat vzteky. Zvládli jsme to, Winne! Jsme publikovaní... jsme profíci."

Winn se usmál. "Proč tu taky jsme, že?" Popadl svou sklenici s minerálkou, a zvedl ji do výše.

"Tak ještě jednou přípitek," usmála se Keira. Všichni se napili.

"Já furt nedokážu uvěřit tomu, že se vám to povedlo, když jste na střední," řekl po přípitku Armando, "studuju na bakaláře, a můžu si nechat snít o tom, že by už moje práce četl někdo kromě mojí supervizorky..."

"Motej se kolem nás, a brzo budeš tam, kde já a Winn," zasmála se Wren.

"Stejně jste měli štěstí," řekla Keira, "že Winnův táta nevěděl o tom vašem... vypůjčení si jeho letounu. Jinak by žádná výprava do Atacamy nebyla, a vy byste byli stejně neznámí a nepodstatní, jako předtím."

"Omyl," reagoval na její slova Terrence, "slečna Rivera a pan Wilkinson měli vždy dosáhnout této slávy. Kdyby to nebyl výzkum medvědí lišky, bylo by to něco jiného, co by je vyneslo do výše."

"A nás s Armandem nic do výše nevynese?" usmála se Keira.

"Ale samozřejmě, že ano," zazubil se Terrence, "vy všichni jste Lovci kryptidů. Všechna jména lidí tady u tohoto stolu budou dobře známa."

"I to vaše," řekla mu Wren, "ou, vy vlastně už docela známý jste."

Terrence pokýval hlavou. "No, když pracujete ve financovatelské radě Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu a je vám vytvořena stránka na jejím oficiálním webu, s celou vaší kariérou a odkazy na vaše odborné práce, ano, jste už docela známí. Ale vy budete na podobném místě. Možná, samozřejmě, neskončíte u nás. Nikdo vás nechce táhnout do unie, a já tu nejsem od toho, abych vás nějak nutil vstupovat do ní. Vždyť se do ní dostanou jen ti nejlepší z nejlepších, jako byli právě původní Lovci kryptidů, a to ještě ne všichni jejich členové! Ale myslím si, vážení přátelé, že každý z vás má v sobě velikost, velký potenciál, schopnost dosáhnout toho nejlepšího, co jen v lidech se zvídavou myslí, odhodláním a především velkou statečností může být. Když na každého z vás pohlížím, vidím jasnou budoucnost, a s ní velký přínos naší společnosti. A o tom přece věda je, ne? O rozšíření znalostí lidské společnosti... znalostí krásného, ale také zplundrovaného světa, ze kterého rychle mizí tajemno. A to tajemno je třeba studovat, aby mohlo být uchováno."

Armando začal tleskat. "Nádhera. Tenhle proslov jste si někde napsal, nebo jste ho právě vymyslel?"

"Prosím, ke mně opravdu jen skromě," smál se Terrence, "vždyť toto naše setkání je oslavou prvního vědeckého úspěchu vašeho týmu."

"Jste skvělej řečník, pane Zedlere," řekla Wren. Nato se všichni znovu napili.

Winn se na chvíli zamyslel. Chtěl si ty momenty užít. Byl to on, koho napadlo svolat malé setkání nových Lovců kryptidů a jejich nového spojence z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu kvůli nedávnému přijetí a následnému publikování článku s popisem medvědí lišky v Scientific Reports. Doufal, že si ho všichni užijí. Nyní byl sám, kdo myslel na něco docela jiného, a kdo radost zcela pochyběl. Nemohl jen tak zahnat pomýšlení na své problémy. Chupacabří noční můry se mu stále vracely, ač ostatní už o nich od výpravy na Blízký východ nehovořili. Byl snad jediný, koho ty potvory stále pronásledovaly ve snech? 

"Zasloužíte si odměnu," pronesl Terrence po zhltnutí posledního doušku svého piva, "nejen slečna Rivera a pan Wilkinson za ten první vědecký úspěch, ale vy všichni. Osvědčili jste se nejen v Londýně a na Portoriku, ale také v Palestině. Gerry, pan doktor Sting, si mi velmi pochvaloval, jak jste mu, pánové Wilkinsone a Villalone, asistovali. A slečny Rivera a Kendrick se náramně osvědčily při našem společném pochodu pouští a konfrontaci s nejednou trablí. Chci vás něčím ocenit..."

"Ocenil jste nás už tím, že jste za námi do Creek City přiletěl z Washingtonu," řekla mu Wren, "a dal jsem nám peníze na to, abychom si mohli koupit jídlo a pití v téhle nóbl restauraci. Larry's Steak není podnik pro každého, chodí sem spíš lidi z vyšší střední třídy nebo i bohatší."

"To byla maličkost," usmál se Terrence, "ale nehovořím jen o odměně, hovořím zároveň i o další výpravě, která bude nejen odměnou, ale také může něco přinést. Nemám na mysli další cestu někam do pouště, do divočiny... ale spíše bych vám rád poskytl možnost něco vyzkoumat. Něco, co nás všechny zajímá, a co se týká mého zmizelého přítele a jeho kolegů."

"Tím myslíte Lovce kryptidů? Máme dál pátrat po tom, proč zmizeli?" zeptala se Keira.

"Já ani žádné pátrání neprováděl, jo?" řekl na to Armando.

"Osobně dál studuji to, co jsme si odnesli z jejich základny," řekl Winn, a opět si protřel oči, "ale zatím o tom moc nechci mluvit."

"Nikam s tím nespěchej," uklidnila ho Wren.

"Přátelé," řekl Terrence, a položil obě ruce na stůl, "co by jste řekli tomu podívat se do kostarického sídla rodiny Owenových? Třeba tam najdete nějaká vodítka ke zmizení Lovců kryptidů, i ke zmizení Deana Owena. S Gerrym jsem o tom hovořil..."

"Propána, to by bylo úžasné!" vyhrkla Wren.

Terrence se usmál. "Když už jste se rozhodli kráčet v jejich šlépějích a jako jediní jste od jejich zmizení pronikli do jejich londýnské základny, určitě byste si měli zasloužit hledat jejich další stopy v místě, kde Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean často přebývali, a kde se s nimi také Gerry seznámil. Vše lze zařídit, a do jejich sídla vám bude umožněn přístup."

Entuziastické úsměvy všech, dokonce i Armanda, mluvily za vše.

Ve světle měsíce v úplňku, jež pronikalo do malého dětského pokojíčku, se objevil stín. Jakmile jej nevinná očka klížící se mezi polštářem a peřinou, a skrytá pod průsvitnou moskytiérou, zpozorovala, ozvalo se zafňukání. Malý chlapec si uvědomil, že do jeho bezpečného domova cosi pohlíželo zpoza okna.

Ozvalo se zaklepání. Ve světle měsíce se objevila kostnatá ruka, a ťukala na sklo. Chlapec ještě více zafuněl. Celý se roztřásl strachem. Zvedla se další ruka, a souběžně s první zaklepala na sklo. Tentokrát to byl intenzivnější zvuk. Chlapec několikrát za sebou zasténal. Začínal mít veliký strach.

Původce stínu podivně natočil hlavu, jako by se snažil vtáhnout ušima každé zasténání a zafňukání. Odhalil přitom na stěně pokojíku prodloužený čumák. Pak hlavu umístil do původní pozice, a nato prudce dvakrát za sebou oběma rukama třískl do okna.

Chlapec vyletěl z postele, a s řevem zamířil do ložnice svých rodičů. "¡Mamá! ¡Papá! ¡Ayuda!" křičel úzkostlivě.

Byl sotva dost vysoký na to, aby dosáhl na kliku dveří jejich ložnice. Měli ji totiž umístěnu výše, než na dveřích jeho pokoje. Musel poskočit, aby jí zatáhl, a pak s pláčem vběhl dovnitř.

"¡Mamá! ¡Papá! ¡Monstruo! ¡Un monstruo está mirando por mi ventana!" naříkal, a skočil na postel, jak to občas děti dělávají, aby své rodiče vzbudil. Ve svém úsudku, že toho tak dosáhne, se nemohl zmýlit více.

Zvedl ruku, a v panice, breku a šoku křičel na celé kolo. To, co na ní viděl, byla zvláštní černá tekutina, která byla cítit po kovu. Seděl nyní v jatkách, a z jeho rodičů zde zbývaly jen naporcované kusy masa, nahodile rozprostřené mezi chuchvalci peřin, polštářů a moskytiér. 

Pohlédl na okno jejich ložnice. Ve skle se nacházel otvor asi půl metru široký. Nepochybně jím dovnitř něco proskočilo. Něco, co jeho rodičům fatálně ublížilo, zatímco spali.

Z temného rohu vedle okna se ozvalo zavrčení. Chlapec sebou škubnul, a na chvíli ustal v pláči. Očkama plnýma slz pohlížel na to zvláštní stvoření, jehož oči zlatě žhnuly ve tmě. Vrčelo jako pes, ale postavu mělo více podobnou člověku. Na koberci, znečištěném krvavými fleky, se pohupoval ocas zvířete.

"¡Ayuda! ¡Ayuda! ¡Ayuda!" křičel klučík, sletěl z postele, a utíkal chodbou k zadním dveřím domu. Byl dost starý na to, aby věděl, jak je otevřít, přestože byly zamčené. Dosáhl na klíč, jenž se vždy nacházel v zámku pod klikou, a otáčel jím na tu správnou stranu, než dveře luply. Následně chlapec vyběhl na zahradu, a zastavil se v jejím prostředku, iluminován úplňkem.

Netušil, že se ocitl v pasti. Všude kolem něj se náhle objevili tvorové, kteří vypadali jako cosi mezi psovitou a kočkovitou šelmou s podstatnou opičí složkou v mixu. Civěli, vrčeli, nadšeně se pohupovali, a když chlapcovy začaly drhnout vyřvané hlasivky, společně se do něj pustili. Netrvalo dlouho, a ozvalo se zapraskání jeho lebečních kostí.

"Tři minuty a pět vteřin," ozval se z houští na zahradě něčí hlas.

"To mi přijde docela v pořádku," zněla odpověď někoho dalšího.

"Byl to ten nejméně nebezpečný z nich. Rodiče připravili o život prakticky hned po vniknutí dovnitř. Chudáci ani nevěděli, co je zmasakrovalo."

"Pro příště bych možná doporučil cílit zároveň i na dítě. Může se stát, že probudí sousedy. Samozřejmě nyní hovořím o cílích, které lze zařadit do rodin s rodiči a dětmi, nikoliv s dalšími osobami v domácnosti."

"Jistě, a zvláště budeme-li zvířata testovat v prostředí, kde je více lidí a více obydlí, musíme to brát v úvahu. Ale tohle je samota, kapitáne."

"Ano, jistě. Neberte to tak, že bych vás chtěl poučovat, doktorko."

Z houštin na zahradě vystoupila doktorka Callaghan, oblečená v černém svetru a tmavých kalhotách. Muž po jejím boku v obdobných barvách byl velký svalouš s plešatou hlavou. V rukou držel samopal. Doktorka Callaghan u sebe žádnou zbraň neměla, v jedné ruce jen mezi prsty tiskla ovladači podobné zařízení.

"Jak se o něj rvou," zasyčel kapitán, "koukněte na to, doktorko. Tahají se o jeho nohu. Bože, tou loupání... je to úplně, jako když chroupu chrupavku na kuřecím stehnu."

"Až na to, že nemáte takový skus, jako tyto zázraky, kapitáne," zasmála se doktorka Callaghan. Chvíli pohlížela na divokou hostinu svých zvířecích subjektů, a pak pozvedla ruku s ovladačem. "Už stačilo. Nakrmili jste se dost, ne ať mi zloustnete!"

Zmáčkla jedno tlačítko, a sedm zvířat se jako na povel usadilo a oddaně na ni hledělo. Doktorka se usmála, zmáčkla na ovladači další tlačítko, a z rozbitého okna ve vile před jejími zraky vyskočila další dvě zvířata. "A máme je všechny zpátky. Výtečné."

"Jestli si mohu dovolit poznámku, doktorko," řekl kapitán a zakýval hlavou, "na první pokus to vůbec nebylo špatné. Jako vycvičený vojenský stratég musím uznat vaše rozhodnutí začít tuto, dovolte mi říci, čistku, rodinou Winbourneových. Strašní bastardi. Starý Jeremy byl všechno, z čeho by měl člověk mít husí kůži. Internacionalista, bisexuál, pozdní otec..."

"Sponzor Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu," doplnila ho doktorka Callaghan.

"Jistě. To je možná větší zločin, než ten internacionalismus," zasmál se kapitán, "každopádně jste vybrala dobrý cíl. Zvířata se osvědčila, ale pro příště opravdu doporučuji započítat s více zdroji možných potíží. Nyní bych si dovolil zkontrolovat CCTV kamery v celém domě."

"Jen běžte," řekla mu doktorka, "já tu s našimi mazlíky zatím zůstanu. Evan přiletí až za půl hodiny, takže se máme čas trošku porozhlédnout po cizím pozemku."

Kapitán vnikl do vily. Doktorka Callaghan si prohrábla své husté vlasy, a zahleděla se na sedící šelmy se zkrvavenými čelistmi. Zlověstně se zazubila. "Doktor Gerry Sting si ani nedokáže představit, jak moc nám svým výzkumem přispěl, bezobratlovec jeden. Nemám pravdu, moji kočko-pso-opičáčci?"

Pokračování příště...