Nový druh ichtyosaura z Anglie

Nově identifikovaný druh ichtyosaura byl zřejmě britskou specialitou. Na své pojmenování, popis a zařazení mezi ryboještěry čekal tento tvor přes půlku století. Jeho fosilii získalo Leicesterské muzeum v Anglii už roku 1951, ale ta poté mnoho let ležela mezi četnými zkamenělinami a bylo na ní zřejmě zapomenuto. Fosilie byla nalezena v ceremoniálním hrabství Nottinghamshire ve vrstvách starých 200 milionů let, což byla již raná Jura. Objev je velmi cenný, neboť z té doby je známo jen několik druhů ichtyosaurů, z nichž mnozí jsou navíc jen málo prozkoumáni pro nedostatek zkamenělých pozůstatků. Ichtyosauři se nápadně podobali delfínům, i když to byli plazi. Jejich vzhled byl výsledkem konvergentního vývoje. Nově popsaný druh může vrhnout světlo na evoluční historii těchto zvířat, která žila v mořích po celé období druhohor. Název tohoto ichtyosaura je Wahlisaurus massarae (na počest paleontologů Billa Wahliho a profesorky Judy Massare). Výzkumu a popisu Wahlisaura se věnoval pětadvacetiletý Dean Lomax, známý paleontolog z Univerzity v Manchesteru. Už v únoru tohoto roku byl uveřejněn jím uskutečněný popis druhu Ichthyosaurus anningae, který podobně jako Wahlisaurus čekal na identifikaci několik desítek let. Wahlisaurus vykazuje některé primitivní znaky, jež se u pozdějších ryboještěrů nadobro ztratily. Samotný exemplář je vybaven ramenním pletencem, který prý Lomax neviděl u žádného jiného ichtyosaura. Také proto je objev tolik významný a zjevně poskytne nové informace o anatomii mořských plazů, v jejímž případě je určitě ještě mnoho co objevovat. Zajímavostí však je, že Wahlisaurus je první britský ichtyosaur z rané Jury popsaný od roku 1986. A co více, přidal se k více než 50 odlišným rodům ichtyosaurů, jež zatím známe. Bohužel jsou nálezy těchto plazů vzácnější, než nálezy dinosaurů. Alespoň se tak dá usoudit z počtu nových objevů, jelikož zatímco objevujeme nové typy druhohorních veleještěrů, ryboještěři trochu zaostávají a jejich výzkumu se paleontologové nevěnují tak často. Navíc se o ně veřejnost nezajímá tolik, jako o dinosaury, což je rozhodně škoda. Ovšem, není asi třeba dodat, že výzkum ichtyosaurů bude i nadále pokračovat. O Wahlisaurovi se možná brzy dozvíme více podrobností...

Pravěk v Čechách-Jeskynní hyeny

Po velice dlouhé době se vracíme do doby ledové! V tomto projektu jsme se již seznámili s některými jeskynními šelmami, které kdysi obývaly Českou republiku. Nezmínil jsem se ale o obrovských hyenách... Ty však ve střední Evropě žily také!

Živočichové: Pachycrocuta brevirostris, Crocuta crocuta spelaea (hyena jeskynní),

Období: Pleistocén, doba ledová.

V době ledové žily v Česku hrůzu nahánějící predátoři z třídy savců. Patřili mezi ně šárečtí lvi, jeskynní medvědi i dýkozubci, šelmy se šavlovitě zahnutými špičáky. Lovci mamutů, kteří střední Evropu obývali, čelili mnoha nebezpečím ze strany těchto tvorů. Mezi velkými šelmami prehistorického Česka bychom však nalezli i další známé tváře. Byly to prehistorické hyeny, a nejen tak ledajaké, dokonce šlo o jedny z největších hyen, jež kdy žily. V Českém krasu bylo objeveno velké množství pozůstatků pravěkých hyen. Nejvíce jich patřilo hyeně jeskynní, obrovskému druhu, který žil po celé Evropě a také v části Sibiře. Tento druh měl mocné čelisti se silnými zuby, vhodnými k lámání kostí. I když hyeny nejsou striktními mrchožrouty a někdy i loví, nemají problém se štípáním kostí. Ty jsou často tím jediným, co po předchozím masožravci na mršině zvířete zbyde. Ale v Českém krasu se podařilo najít i zkameněliny jiné pravěké hyeny, známé jako Pachycrocuta. Žila zde ve středním Pleistocénu. Většina pozůstatků těchto dvou druhů hyen byla nalezena v jeskynních, například poblíž Tetína nebo Podolí. Jedná se hlavně o jeskyně s jejich pozůstatky, tedy o nesporné důkazy jejich pobytu na území. Existují ale i místa, kde paleontologové našli jen částečné stopy po životě pravěkých hyen. Poblíž Řeporyjí byly objeveny pozůstatky jejich možné kořisti, včetně ohlodaných kostí. Může se to zdát neuvěřitelné, ale z Českého krasu jsou dokonce známy kosti nosorožce srstnatého se stopami po ohlodání hyenou. Míst, kde došlo k podobným nálezům, je ale více. Nejpozoruhodnější jsou však hyení sídla. Hyeny jeskynní se opravdu ukrývaly v jeskyních, které pro ně představovaly skvělé útočistě. Z nálezů v Českém krasu vyplývá, že obývaly jak horizontální, tak vertikální jeskyně. Také si tam nosily svou kořist nebo nalezené mršiny. Jejich obětí se stávali divocí koně, kteří se před pár desítkami tisíc let v Česku hojně vyskytovali, dále zubři a další velcí kopytníci (nosorožci zřejmě také nebyli výjimkou, jak již bylo zmíněno výše). Jeskynní hyeny se ve svých doupatech často střetávaly i s jeskynními medvědy, jelikož pozůstatky těchto dvou druhů byly často nalezeny v jedné skalní proláklině... Jako čeleď psovitých jsou hyeny vemi zajímavými šelmami, existujícími už po 15 milionů let (od doby středního Miocénu) a předpokládá se, že se vyvinuly z cibetkovitých. Jejich přítomnost ve střední Evropě v době ledové je podivuhodným dokladem jejich velkého rozšíření v minulosti, ačkoliv dnes se vyskytují jen v Africe...

Na prvním obrázku vidíte kostru hyeny jeskynní, zatímco na druhém je její rekonstrukce. Druhý obrázek je z tohoto zajímavého webu: www.martinoraptor.blog.cz . Další část projektu Pravěk v Čechách napíši snad brzy!

Síla Stegosauřích čelistí

Stegosaura známe snad všichni. Velký opancéřovaný dinosaurus žijící v Severní Americe během pozdní Jury před 150 miliony let-neškodný býložravec, pokud tedy nebyl naštván. Víme, že jeho ocas opatřený ostny mohl být smrtící zbraní, zvláště když se v rychlosti dotkl například lebky Allosaura. Avšak donedávna jsme veděli jen velmi málo o síle Stegosaurova skusu. Tento dinosaurus paleontology i veřejnost opět překvapil jednou pozoruhodností. V roce 2010 došlo k výzkumu síly Stegosauřích čelistí za pomocí speciálních počítačových programů, podle nichž bylo vypočítáno, že čelistní skus zvířete nebyl příliš úctyhodný. Rovnal se asi polovině čelistní síly dnešního labradorského retrívra. Z toho se dalo usoudit, že Stegosaurus pojídal pouze měkký rostlinný materiál. Listy cykasů, kapraďorostů a dalších rostlin nebyly žádným problémem, pokud šlo o jejich utrhnutí a pozření. Vědci si však uvědomili, že se slabou čelistní sílou by Stegosaurus nedokázal ukousnout větvičku o průměru více než 12 milimetrů. Nyní nás však Stegosaurus překvapil. Asi před měsícem byly publikovány výsledky zcela nového, již detailního výzkumu. Toho se účastnil i známý paleontolog Paul Barrett. Klíčovou záležitostí bylo v tomto případě porovnání lebek tří dinosaurů: Stegosaura, Plateosaura a Erlikosaura. Vyšlo najevo, že Stegosaurus měl větší čelistní sílu, než ostatní. Lebky těchto tří dinosaurů se v podstatě podobají, jsou protáhlé. Paleontologové předpokládali, že skusové možnosti byly ve všech případech zhruba stejné. Ale Stegosaurus opravdu nebyl tím případem. Jeho čelistní síla by se dala přirovnat k čelistní síle ovce. Může se to zprvu zdát málo, ovšem ovce nemají problém se spásáním téměř jakékoliv vegetace. To automaticky značí, že Stegosaurus se živil širším množstvím druhů rostlin, než se předpokládalo. Možná se mohl dostat i k semenům cykasů, které poté roznášel po okolí ve svém trusu. Zároveň mohl ukusovat i občasně silné větvičky jehličnanů, a celkově byl velmi dobře přizpůsoben ke zpracování všemožných typů rostlinné potravy. Již víme, že vnitřek jeho těla pracoval jako fermentační mašina, která dodávala tomuto obrovskému živočichovi, asi 10 metrů dlouhému, energii. Kromě již zmíněného porovnání síly čelistí s Plateosaurem a Erlikosaurem byl též vyroben nový počítačový model, podle něhož bylo vše vypočítáno. Stále však o Stegosaurovi nevíme vše... Dr. David Button, který se na výzkumu také podílel, naznačil, že tato zvířata (myšleni jsou býložraví dinosauři celkově) byla komplexnější, než se dříve myslelo. Důkazem je právě síla Stegosauřích čelistí. Dinosauři s podobným tvarem čelistí měli například mnohem slabější skus. Variace mezi dinosaury tedy byly ohromné, to se týká i způsobu, jakým potravu zpracovávali, a čím se živili. Podle dalších výzkumníků, například dr. Lautenschlangera, bude v budoucnu zjištěno více, a to díky počítačovému modelování lebek dinosaurů. Již brzy tedy odhalíme další tajemství, stará desítky milionů let...

Jak vidíte, opět bylo o jednom ze známých dinosaurů zjištěno více... Do komentářů můžete napsat, zda se Vám článek líbil!

Správce dinosauřího parku - Archaeopteryx lupič

Pomalu se blížíme k pravému začátku léta a tím pádem i k prázdninám! Dnes je však čas na další vydání týdeníku Správce dinosauřího parku!

Archaeopteryx lupič

Poté, co se vysvětlilo dlouhodobé, velice zvláštní chování Masiakasaura, neměli jsme v Dinosauřím parku zrovna závažné problémy. Minulý týden jsme sice jen taktak unikli střelbě ze samopalů při boji proti "operátorům", ale od té doby nastal klid. Ochránci pravěké zvěře však stále hlídají základnu operátorů, takže nyní vědí o každé akci, kterou ti zlí lidé provedou. Naším cílem je teď Operaci Hon na Kronosaura zcela zneškodnit, ale jak to udělat? Bohužel zatím nevíme. Koupí ostrova a tedy i základny si operátoři vydobyli své... V parku nyní sledujeme inkubaci vajec Othnielií. Původně docela malé stádo se za dva a půl roku nesmírně rozrostlo. Právě nyní, zhruba v květnu až červnu, snášejí Othnielie vejce. Pro množství jedinců jsme je už rozdělili, a nynější nové matky také hodláme umístit do samostatného výběhu, v němž se budou starat o brzy nově vylíhnutá mláďata. Oliver si sice myslí, že tak zpřetrháme jejich důležité vazby se stádem, ale jinak to nejde. Velikost výběhu je velikostí výběhu, s tím již nic neuděláme. Mít dvacet zvířat v ohradě, původně vybudované pro sedm Othnielií, by opravdu nebylo hezké. Musím se však zmínit o jednom podivuhodném případu, který mě za uplynulý týden neminul. Ukázalo se, že předci dnešních ptáků byli přinejmenším tak chytří a vynalézaví, jako ptáci samotní. A když mluvím o ptaptáku, není to výjimka! V parku chováme tři Archaeopteryxe, jež jsou mimochodem studováni čínskými paleontology a pomáhají tak k objasnění některých teorií. Jeden Archaeopteryx, velice důmyslný samec, který před pár měsíci unikl z výběhu a mě pak dalo dost zabrat ho zase chytit, ukázal svou další silnou stránku. Lidé mají obecně straky za zlodějky, protože se jim líbí lesklé předměty. Může na tom být něco pravdy, a pokud mají straky opravdu zájem o blyštivé, cenné objekty, pak tato vlastnost musí pocházet od společného předka. Věřte nebo ne, Archaeopteryxové se chovali úplně stejně... Tedy alespoň ten jeden samec, kterého v parku chováme. V úterý jsem se vrátil z oběda a šel nakrmit Erythrosucha Erica, když v tu chvíli jsem uslyšel strašný řev!!!

Zooložka Ann křičela strachy! Vysypal jsem Ericovi do výběhu nějaké to maso, a okamžitě utíkal za Ann! Byla opravdu vystrašená-ani jsem se tomu nedivil. Sice ji nenapadl Siamotyrannus, ale v obličeji přesto měla drápy něčeho jiného. Popadl jsem síťovou pistoli a vystřelil po tom zvířeti! To ale v poslední chvíli uletělo s lesklým náramkem. Hned nato jsem se dozvěděl, že ten blyštivý předmět byl důvodem útoku zvířete na Ann. Ta zrovna pozorovala Archaeopteryxe odpočívající po obědě. Dvě spící samice ji zaujaly natolik, že si nevšimla Archaeopteryxího samce plížícího se zezadu. Praptáku se ten náramek skutečně líbil... Problém byl v tom, že šokovaný Archaeopteryx okamžitě po mém příchodu uletěl otevřenými dveřmi. Byla to má chyba, měl jsem dveře zavřít. Tak jsem tedy po krátkém rozhovoru s Ann svolal pár rangerů a společně jsme se vydali po stopách našeho zloděje. Poplach jsme nevyhlašovali, mysleli jsme si, že to není třeba. Archaeopteryx by přece nikoho nezranil... Ovšem, pořádně jsme se zmýlili. Náš lupič za půl hodiny navštívil dům jednoho z nás... Můj dům! Vletěl do ložnice otevřeným oknem, popadl do zobáku nějaký kus kovu a odletěl. Přistihli jsme ho zrovna ve chvíli, kdy se chystal vyplachtit z parapetu okna. Okamžitě jsem poznal, že kousek kovu pochází z mé staré tyče na krmení masožravých zvířat-později jsem tyč rozložil na menší části a ty používal k provizorním věcem (opravy oken atd.). Alespoň že Archaeopteryx nechal u mě v pokoji Annin náramek-naštěstí sliny těchto praptáků neobsahují žádné jed, takže po umytí ho Ann zase mohla nosit (prapták totiž náramek přemístil z pařátů mezi zuby). Teď bylo na čase dostat zpět můj kousek kovu a konečně, chytit toho nezbedu! Nebylo třeba jít daleko, i když jsem s rangery podnikl možná až zbytečně rychlý běh. Náš zloděj se mezitím usídlil na střeše hlavní budovy. Jakmile jsme do ní vnikli, všichni se zděsili. Nejvíce zděšen byl Charles, myslel si totiž, že zase jdeme informovat o velkých problémech. Když ale uslyšel příběh o našem Archaeopteryxovi, považoval to za dobrou historku a vtip dne, a dokonce se tomu i zasmál. Na poučování o sebemenší pravdivosti situace jsme neměli čas. Jeden z rangerů vylezl na střechu (nebylo to nic jednoduchého, minimálně z mého pohledu), a poté Archaeopteryxe lapil holýma rukama! Dostat zvíře do klece ještě zabralo pár minut, ale pak se náš Archaeopteryx lupič konečně ocitl doma!

Dalšího vydání se dočkáte zase za týden!

Secernosaurus

Secernosaurus ("oddělený ještěr") je jedním z mála hadrosauridů, kteří byli nalezeni na území Jižní Ameriky. Bývá k němu přiřazován i druh původně označovaný jako Kritosaurus australis, navíc dalším popsaným jihoamerickým kachnozobým dinosaurem je Willinakaqe. Secernosaurus je však prvním kdy popsaným jihoamerickým zástupcem této čeledi dinosaurů, která byla v pozdním období Křídy velice rozšířena a v podstatě obývala všechny kontinenty. Fosilie tohoto zvířete byly posbírány už roku 1932, ale v depozitáři muzea, do něhož byly uloženy, zůstaly až do roku 1979. Až tehdy byly důkladně prostudovány a přišlo se, že jde o nový druh. Do té doby nebyly pro paleontology předmětem zájmu. Přestože od doby popisu oběhla řada let, naše znalosti o tomto tvorovi jsou poměrně strohé. Zkameněliny patřící několika jedincům rozhodně nejsou kompletními kostrami, proto se také debatuje o vzhledu tohoto dinosaura. Neví se například, zda měl Secernosaurus na hlavě hřeben či ne. Zřejmě to byl saurolophin, ovšem fragmentární nálezy nám o jeho lebce příliš napovědět nemohou. I z několika kostí (zde předně díky pánevní kosti) však lze vypočítat délku zvířete. V tomto případě to byl 3 metry dlouhý, 180 centimetrů vysoký dinosaurus. Šlo o vegetariána živícího se kapradinami, prvními kvetoucími rostlinami a ve své domovině pátral i po jehličnanech. Žil v Argentině v období Křídy stupně maastricht (konkrétněji přímo na začátku tohoto stupně). Secernosaurus položil základ pro otázku: Jak se hadrosauridi dostali do Jižní Ameriky? Většinou si tyto dinosaury spojujeme se Severní Amerikou a Asií, vždyť tam také byly nalezeny ty nejznámější rody. Obecně se ví, že Severní a Jižní Amerika se střetly před asi 2,5 až 3 miliony let. Ale co když mezi oběma světadíly už dříve existovala nějaká spojnice? Mohlo by se jednat třeba o velmi úzký pevninský most. Podle jiné teorie tomu tak nebylo, a hadrosauridi se do Jižní Ameriky dostali z Afriky postupnou migrací. V době, kdy Secernosaurus žil, už Afrika a Jižní Amerika spojeny nebyly, takže by se dalo očekávat, že na kontinentu budou nalezeny i pozůstatky jeho předků. Způsob života Secernosaura se však i přes izolaci od známějších kachnozobých dinosaurů příliš nelišil. Bylo to stádní zvíře, seskupující se do velikých skupin. Secernosaurus byl částečně bipední (dvounohý) a částečně kvadrupední (čtyřnohý). Tuhý ocas pomáhal vyvažovat hmotnost těla...

Popis tohoto dinosaura najdete například v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Bactrosaurus!

Mořští hadi mají speciální senzor k určení vibrací

Mořští hadi jsou skupinou plazů, která se skvěle adaptovala k životu v mořích a oceánech. Vyvinuli se před 9 až 20 miliony let, z původně suchozemských předchůdců, kteří sdíleli společného předka s kobrami, korálovci, taipany, smrtonoši či bungary (čeleď korálovcovití). Během adaptace na vodní prostředí se u mořských hadů objevila řada nesmírně důležitých znaků. Je to například pádlovitý ocas, pohybující tělo vpřed ve vodě. Na hlavě se jim objevily žlázy vylučující přebytečnou sůl z těla-mořští hadi patří mezi nemnoho obratlovců s původně suchozemskými předky, kteří pijí slanou vodu, jelikož v ní žijí. Mnozí také rodí živá mláďata v moři, jen vlnožilové se vracejí na souš ke kladení vajec. Zároveň mají břišní šupiny uzpůsobené k pohybu na zemi, zato ostatní mořští hadi jsou na souši zcela bezmocní. Mají též silný jed k zabíjení rychle se pohybujících ryb, a dokonce vstřebávají kyslík z vody přes svou šupinatou kůži, ačkoliv se často musí nadechovat na hladině... To jsou tedy základní fakta o mořských hadech. Nyní se k nim přidává další. Australští zoologové mořské hady podrobně zkoumali a všimli si jedné zvláštnosti. Nazývá se scale sensilla. Jde o strukturu na šupinách. Díky té jsou hadi i někteří ještěři schopni zaregistrovat blízké objekty. Novým zjištěním však je, že scale sensilla u mořských hadů je mnohem vyboulenější, než u jejich suchozemských příbuzných. Zdá se, že byl objeven snad sedmý (někdo by možná napsal i osmý) smysl hadů... Podobně jako ryby mohou pomocí postranní čáry identifikovat pohyby předmětů v okolí, hodí se vyboulená scale sensilla mořským hadům při registrace pohybů kořisti, predátorů i celkového vodního proudu. Pohyb nepatrného množství vody, který svými ploutvemi způsobila například ryba, může mořský had pocítit na relativně velkou vzdálenost. Toto zjištění, jež bylo uveřejněno teprve před týdnem, naskytuje nový pohled do světa mořských hadů. I když víme, že ve vodě používají svůj mimořádně citlivý vidlicovitý jazyk k ochutnávání okolního prostředí, přesně tak jak to dělají na souši, a víme, že vidí pohybující se objekty, o jejich smyslech je známo jen málo. Také výzkum není jednoduchý. Zoologové, kteří se zabývali scale sensillou mořských hadů, museli porovnat 19 různých druhů hadů (nejen z moře, ale i těch suchozemských) a pustit se do studia sekvencí DNA, jež odhalí mnohé o evoluci a příbuznosti jednotlivých druhů. Jako výsledek by se nakonec dalo uvést, že scale sensilla se v případě mořských hadů přeměnila z "orgánu hmatu" na detektor vibrací. Takový senzor se ve vodě žijícm zvířatům opravdu hodí...

Doufám, že se Vám článek týkající se současné přírody líbil, pokud ano, komentujte... Podle mě jde o skvělý objev!

Spiclypeus-Nedávno popsaný rohatý dinosaurus

Nově objevený ceratopsid, o kterém se v průběhu uplynulého měsíce hodně psalo a mluvilo, je Spiclypeus shipporum. Tento chamosaurin (podčeleď Chasmosaurinae) žil na zaplavených pláních Montany před 76 miliony let. Pozoruhodným znakem tohoto dávno vymřelého plaza byla lebka, výrazně se lišící od lebky jeho příbuzných (jako byl například Triceratops, žijící o deset až jedenáct milionů let později). Spiclypeova lebka byla vybavena rohy, které na límci mířily různými směry. Samci Spiclypea zřejmě používali těchto možných zbraní k odstrašení soka, ale z rohů (hlavně těch nad očima) mohla být pochopitelně i skvělá zbraň. Před 76 miliony let musel Spiclypeus čelit takovým predátorům, jako byl slavný Albertosaurus a jeho příbuzní. Byl to poměrně velký dinosaurus, měřil tak okolo pěti metrů. Šlo o býložravce... Nalezenému exempláři se říká Judith. Toto jméno vychází z Judith Geological Formation, tedy názvu formace, kde byly pozůstatky dinosaura objeveny. Rodové jméno "Spiclypeus" znamená "trnitý štít", druhové jméno "shipporum" bylo zvířeti dáno na počest rodiny Shippových, na jejichž pozemku došlo k jeho objevu. Stalo se tak už před 11 lety, tehdy totiž Dr. Bill Shipp nalezl zkameněliny Spiclypea. Samotný Shipp pak také investoval peníze do výzkumu tohoto druhu. A právě tento výzkum vedl k nesmírně zajímavému zjištění, které nám nabízí pohled na skutečný život objeveného jedince. Jedna z kostí totiž vykazuje známky infekce. Není jasné, proč k infekci došlo (buďto ceratopsida napadl predátor, nebo se sám nějak zranil), nicméně bolest to musela být velká. Z toho vyplývá, že Spiclypeus s názvem Judith zřejmě nebyl schopen našlapovat na levou přední končetinu... Spiclypeus shipporum je dalším ceratopsidem, který vědcům nabízí nové, tak důležité poznatky o evoluci ceratopsidů, především pak chasmosaurinů. V následujících letech snad o tomto dinosaurovi bude zjištěno více. Již nyní je však jasné, že jde skutečně o mimořádný objev!

Zdroj obrázku: www.sciencedaily.com . Více informací můžete nalézt na onom zajímavém webu... Snad se Vám můj článek o tomto objevu líbil!

Můj diplom za Jurský kvíz

Nedávno jsem se na blogu Jurassic Islands zúčastnil soutěže s názvem Jurský kvíz. Týkal se filmů o Jurském parku. Získal jsem 6 z 10 bodů, takže jsem se dostal na 2. místo. JPRexovi chci moc poděkovat za tento krásný diplom s Tyrannosaury z Jurského parku 2 (mého nejoblíbenějšího dílu)-je to snad první diplom psaný slovenštinou, který mi kdy byl udělen! Ještě jednou moc děkuji...

Pravěké antilopy-Stockoceros

Minulé části projektu Pravěké antilopy se zaměřily na rody Miotragocerus, Tragoportax a Gazellospira. Nyní se podíváme na další pozoruhodné zvíře, prehistorického kopytníka známého jako Stockoceros...

Mnoho lidí ví, že nejrychlejším suchozemským zvířetem je gepard. Avšak nemálo jich také zná druhého nejrychlejšího savce naší planety. Je to antilopa vidloroh, žijící na jihozápadě Severní Ameriky (západní státy USA a poloostrov Baja v Mexiku), která dokáže běžet rychlostí 88 km/h. Tito kriticky ohrožení sudokopytníci se v létě združují do malých skupinek, avšak v zimě stáda čítají až 100 kusů. Jejich jméno je opravdu výstižné: rohy vypadají opravdu jako vidle. Vidlorozi ale nepatří mezi tzv. "pravé antilopy", ty se totiž vyvíjely ve Starém světě. Antilopy vidlorozi se vyvíjely během posledních 20 milionů let, tedy déle, než jejich příbuzní ze zbytku světa...

Stockoceros onusrosagris je druhem pravěkého vidloroha, nepravé antilopy, která žila před 2,5 milionu až 10 000 lety. Představuje typického prehistorického předchůdce dnešních vidlorohů. Byla vybavena velmi podobnými znaky. Na hlavě se též nacházely charakteristické vidlovité rohy, rozvětvující se v tuto "vidli" jen kousek nad hlavou. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, žil i Stockoceros v USA i v Mexiku. V některých arizonských souvrstvích byly nalezeny zuby tohoto sudokopytníka spolu s pozůstatky dalších pleistocénních zvířat. Stockoceros si musel dávat pozor na americké lvy a šavlozubé kočky, kterými se to tehdy v Severní Americe jen hemžilo. Nicméně na konci Pleistocénu se Stockoceros zcela jistě setkal s lidmi, paleo-indiány. Je možné, že ti se částečně podíleli na jeho vyhynutí, i když to zůstává stále velkou otázkou. Zajímavostí je, že tato pravěká antilopa zhruba stejné velikosti jako dnešní vidlorozi, byla objevena Quentinem Rooseveltem II. v jedné arizonské jeskyni. Tehdy bylo objeviteli pouhých 14 let!

Obrázek i informace z http://arizonamuseumofnaturalhistory.org .

Důkazy migrací pterosaurů

Stejně jako dnešní zvířata, i ta pravěká migrovala z místa na místo, ať už při hledání hnízdišť, nebo potravy. Určitě si všichni vzpomenete na 4. díl Putování s dinosaury, ve kterém Ornithocheirus migroval z Brazílie až na území, z něhož jednoho dne vzešlo Španělsko. Ptakoještěři, a nejen Ornithocheirové, takto opravdu migrovali. Navíc se objevují zkamenělé důkazy, že takových druhů migrovalo více... Před třemi lety zkoumali brazilští paleontologové, možná překvapivě, anglické ptakoještěry. Zkamenělé kosti byly stáří 110 milionů let, což byla raná Křída. V té době byli ptakoještěři hojně rozšířeni po celé planetě a zažívali snad nejlepší časy své vlády nad vzdušným prostorem. Jen z té doby známe tolik odlišných druhů... Brazilské paleontology tehdy však zaujalo, že se anglické druhy až záražlivě podobali těm brazilským. A to nebylo všechno. Nálezy některých druhů z východní Číny potvrdily, že i tam se nacházeli podobní létající plazi. Samozřejmě, že každá z těchto oblastí měla své vlastní rody a druhy, jež byly nějakým způsobem výjimečné a byly přizpůsobeny životu v tamním prostředí. Naskytla se zde však teorie a také možné důkazy, které tvrdí, že přinejmenším někteří ze zkoumaných ptakoještěrů mohli migrovat z místa na místo. Dr. Rodrigues řekl, že pokud opravdu šlo o migrující zvířata, přepokládá se nález stejných zvířat v naprosto shodných vrstvách, avšak na jiném místě. Pokud k tomu již došlo, tak zřejmě jen velmi zřídka. Ale zarážející podobnost anglických, brazilských a některých čínských ptakoještěrů nejen rozvíjí teorii o jakémsi rozšíření se jedné nebo více vývojových větví. Pokládá totiž otázku, zda některá z nalezených zvířat nepatřila k druhům žijícím jinde. A pokud ano, pak to byla migrující zvířata. Ani velikost není překážkou. Dnešní albatrosi také putují po jižní části Pacifiku, především z důvodu hledání potravy. V určitou část roku pak loví především pro mláďata, ke kterým se čas od času vrací s olejnatou, natrávenou polévkou složenou z nalovených rybek. Ptakoještěři se mohli chovat podobně. Představte si například, že se někteří angličtí létající plazi shromažďovali na území severovýchodní Brazílie ve velkých koloniích, kde matky vychovávaly mláďata, jež už od vylíhnutí uměla létat. Možná, že v budoucnu bude zjištěno i více. Třeba ty druhy, které paleontologové před třemi lety zkoumali, opravdu pravidelně migrovaly...

Námět i informace pro článek mi poskytl web www.sciencedaily.com .

Správce dinosauřího parku - Záchrana Shonisaura

Pomalu se blížíme k polovině června, školní rok se nám chýlí ke konci... Zato v Dinosauřím parku začíná sezóna nových potíží, částečně navazujících na ty, s nimiž se již Dan utkal!

Záchrana Shonisaura

Operace Hon na Kronosaura stále funguje, jak dosvědčuje její nově vybudované centrum na jednom malém Pacifickém ostrovu. Ten společnost odkoupila od jednoho ze států. Zprvu se zdálo, že taková koupě byla opravdu k ničemu a že nakonec organizaci přivede k zániku v podobě dluhů. Ale překvapivě, Operace Hon na Kronosaura získala nové členy i podporu jistých, nám dosud neznámých lidí. Výsledek je téměř katastrofální. Operátoři, jak členům organizace někdy "nesprávně" říkáme, mohou manévrovat kamkoliv a bez sebemenších problémů. Kronosaurus, (či Kronosauři, nevíme, zda problémy nepůsobí více jedinců tohoto druhu), již dlouho nikoho nenapadl. Lidé, zejména přeživší jeho útoků, však mají v živé paměti sílu tohoto neuvěřitelného a obrovského predátora. Když však není na obzoru Kronosaurus, zaměřuje se Operace Hon na Kronosaura i na další mořské giganty. V pondělí byl jeden jachtař, trávící dovolenou při pobřeží Fidži, napaden Shonisaurem. Ocitl se totiž v jeho teritoriu, a lovící mořský plaz tak natrefil na skutečnou příležitost. Vymrštil jachtaře do vzduchu, probodaje jeho jachtu jako list papíru! Jachtař byl na místě vážně zraněn, jelikož mu tlama mořského plaza poranila nohu. Přesto se ve strachu snažil doplavat ke břehu. Jeden jedenáctiletý hoch rázem popadl mobilní telefon a vše natočil. Několik odvážlivců se hned nato vrhlo do vody, aby k muži doplavali. Když už se s ním téměř střetli, a měli ho na dosah ruky, muž zmizel pod vodou. Prudce ho do ní něco strhlo. Jeden ze statečných se pro muže potopil, ale místo jeho samotného se na hladinu vrátila pouze jeho krev. Další tři se strašlivě vyděsili a kraulem plavali k pláži tak rychle, jak to snad dovedou olympijští plavci. Zachránit si život se podařilo všem. Chlapec, který to vše natočil, a kromě toho zaznamenal i Shonisaurovu ploutev vynořující se z vody asi pět minut poté, vložil video na internet. Operace Hon na Kronosaura tím získala šanci odchytit a zabít jednoho krvelačného tvora. Jejich domluva rychlá. Už v úterý před pátou ráno přiletěl na místo hydroplán, následovaný dvěma čluny plnými po zuby ozbrojených mužů, vybavených sítěmi a pistolemi, puškami a kýbly s návnadou. Byli perfektně připraveni k tomu, aby akce proběhla rychle a účinně. To by ale nebylo ono, kdyby se o všem nedozvěděli Ochránci pravěké zvěře...

Ti totiž poblíž základny Operace Hon na Kronosaura hlídkují takřka obden, a tak jim odchyt Shonisaura nemohl ujít. Okamžitě se spojili s námi. Byl jsem to překvapivě já, kdo v úterý po snídani, asi v osm ráno, zvedl telefon a dostal o všem zprávy. První, komu jsem vše oznámil, byl samozřejmě Charles. Ten nemeškal a nařídil poslat na místo helikoptéru. Fidži není od našeho ostrova příliš vzdáleno, i když je to pořádný kus cesty přes otevřený oceán. Přiletěli jsme ale pozdě. Už před polednem se podařilo Shonisaura odchytit. Muži prý do vody vpustili něco jako rybí polévku pro žraloky, jež obrovského ryboještěra přilákala k hladině. Ostatní bylo jednoduché-zabalit zvíře do speciálních sítí údajně nezabralo ani deset minut. Ochránci kroužili letadlem okolo a vyzývali operátory k vypuštění zvířete. Nedostalo se jim však žádné odpovědi. Naše helikoptéra přistála na pobřeží, okamžitě jsme s chlapi nafoukli pár člunů a též vyrazili na moře. Brilantní potápěč Murray pak šnorchloval vpřed, aby zjistil, jak moc je na tom Shonisaurus špatně. Abychom odvedli pozornost chytačů zvířete, začali jsme střílet do vzduchu puškami. Nečekali jsme však, že střelba bude opětována. Bohužel ne do vzduchu, ale na nás. V poslední chvíli jsem unikl jedné střele! Za chvíli nám byly naše nafukovací čluny k ničemu. Plavali jsme zpět ve strachu, že někdo z nás bude zastřelen. Ale operátoři nás nechtěli zabít. Stříleli opravdu jen proto, aby nám pořádně vyděsili a hlavně, zahnali... Murray mezitím skvěle přestříhal silné sítě a Shonisaurus se po krátkém nadechnutí ztratil v hlubokých vodách. Když Murrayho vytáhli, hezky jim sdělil, co právě udělal. Protože však nebyl ničím vinen, pustili ho. Operátoři si žádné drzosti nedovolili, nakonec se nám ještě megafonem omluvili za střelbu, zároveň však zopakovali slova vystihující jejich plány. A to, že se budou i nadále snažit dosáhnout svých cílů. Tak si říkám, že Shonisaurus měl tentokrát opravdu štěstí! Pro nás ale práce nekončí, musíme jim jejich úmysly překazit i příště!!!

Podaří se nějakým způsobem zneškodnit Operaci Hon na Kronosaura? Pokračování příští týden v pátek!!!

Bradavičník malý-Lovec ryb s drsnou kůží

Náhodou zrovna po měsíci píši další popisek v současnosti žijícího plaza, opět se jedná o hada, a ne jen tak ledajakého... Je to krásný druh, který však mnoho lidí nezná...

Latinský název: Acrochordus granulatus,

Rozšíření: jihovýchodní Asie, Nová Guinea a sever Austrálie,

Velikost: 60 až 120 centimetrů.

Na Zemi žijí tři druhy bradavičníků, vyskytujících se od Indii až po severní Austrálii. Bradavičník malý je ze všech druhů nejmenší, jakož i jediný, který žije přinejmenším částečně v moři. Bradavičníci jsou zcela vodní hadi vyznačující se pytlovitou, plandavou kůží, jakoby o několik čísel větší. Jejich svaly jsou příliš slabé na to, aby se vůbec pohybovali po souši. Proto závisí jejich život na vodě, která je nadlehčuje, a kde se jim daří. Šupinatá kůže, která je na dotyk velmi drsná, je pokryta bradavicovitými výrůstky, s jejichž pomocí si bradavičníci ve vodě přidržují kořist. Bradavičníku malému se takové vybavení hodí, neboť loví hlavně kluzké ryby. Má však v oblibě i lov korýšů. Přirozeným prostředím tohoto nevelkého hada jsou mangrovové bažiny, sladkovodní močály, ústí řek a pochopitelně i moře. Často se zdržuje v blízkosti korálových útesů, jež mu poskytují dostatek potravy. Bradavičník malý má největší areál rozšíření ze všech bradavičníků. Má také velmi malé oči. Zbarvení je tmavě hnědé, někdy s příčnými světlejšími či dokonce oranžovými pruhy. Tento had je také jedním z mála, u nichž lze od sebe už na pohled rozlišit samce od samice. Samci bývají malí a štíhlí, kdežto samice jsou mnohem zavalitější. Podle některých pozorování je rozdíl i v taktice lovu. Samci jsou aktivními lovci, kdežto samice vyrážejí na svou kořist ze zálohy. Jsou to tvorové aktivní především po setmění. Bradavičník malý je místně běžný, ale v posledních letech počty těchto hadů ubývají kvůli odchytu-mnoho lidí si přeje tyto hady chovat jako domácí mazlíčky. Ještě horší je to však s lovem pro kůži. Proto jsou tito hadi také chytáni a poté chováni na speciálních farmách. Ve svém vodním prostředí jsou to ale opravdu důležití predátoři... Samice bradavičníka malého mohou mít ve vrhu 4 až 12 mláďat. Ta se rodí živá, zcela vyvinutá a nezávisla na rodičích. Mateřská péče se u těchto hadů nevyskytuje...

Příště hroznýš madagaskarský!!!

Zvláštní znaky dinosaurů-Oviraptoridi

V této části Zvláštních znaků dinosaurů se zaměříme na Oviraptoridy... Snad se Vám zalíbí, stejně jako jejich zvláštní znaky!

Oviraptoridi byli křídoví theropodi žijící hlavně v Asii a Severní Americe. Většina známých druhů je však známa z východu, jediný dobře prozkoumaný oviraptorid pocházející z Ameriky je Chirostenotes. Jinak jsou tito dinosauři obestřeni mnoha tajemstvími... Původně se mělo za to, že Oviraptor, nalezený v Mongolsku ve 20. letech minulého století, byl "zlodějem vajec". Odtud také jméno oviraptoridi, "zloději vajec". Stalo se tak proto, že byla nalezena zkamenělina tohoto dinosaura spolu s vejci, jež byly připisovány rohatému dinosauru Protoceratopsovi. Až mnohem později se zjistilo, že vejce patřila samotnému Oviraptorovi, a že 75 milionů let stará fosilie je živým dokladem toho, že rodič uhynul při sezení na hnízdě-byl nejspíše zasypán nějakou písečnou dunou, nebo zabit písečnou bouří. Oviraptoridi byli různě velcí. Oviraptor měřil 1,8 metru, ale Chirostenotes měl až 2,9 metru na délku. Naopak Citipati nebo Ingenia byli malí, něco málo přes metr dlouzí dinosauři. Byla to bipední zvířata, chodící po zadních končetinách. Přední končetiny byly opatřeny hrozivě vypadajícími drápy, ale ve skutečnosti asi nesloužily k zabíjení dinosaurů-avšak k uchycení myšky, ještěrky nebo vejce se určitě hodily. Oviraptoridi byli rychlí běžci, a zřejmě byli docela chytří (určitě ale ne tolik, jako dromaeosauridi nebo-li raptoři). Jako takřka každá skupina dinosaurů, i tito "zloději vajec" měli některé podivuhodné znaky...

Prvním bylo peří. To dnes již není tak velkým překvapením, mnoho menších dinosaurů bylo opeřených (v dnešní době zjišťujeme, že i někteří malí ornithopodi byli opeření, takže se pernatý pokryv netýkal jen masožravců). Důvod, proč jim byli vybaveni oviraptoridi, přesně neznáme. Avšak se pravděpodobné, že peří udržovalo zvířata v teple. To byla zřejmě jeho primární funkce, proto se vůbec kdy objevilo. Někteří oviraptoridi, jako Nomingia, měli dokonce na ocase pernatý vějíř-jeho otisky byly objeveny v pravěkých skalách (Nomingia žila v Mongolsku v pozdní Křídě stupně campan). Tento znak zcela jistě sloužil k předvádění se. Oviraptoridi pochopitelně nedokázali létat... Dalším zajímavým znakem těchto dinosaurů je jejich tlama. Čelisti ovládané mocnými svaly byly zakončeny zobákem. U některých oviraptoridů byl bezzubý, u jiných z něj vystupovaly dva zoubkovité útvary. Podivnými tvary byla vybavena i lebka. Není to případ všech oviraptoridů, např. Khaan nebyl vybaven žádným hřebínkem. Ale pokročilí oviraptoridi, včetně Ostromem popsaného Oviraptora ano. U Oviraptora si paleontologové všimli nápadné rozdílnosti ve tvaru hřebenů, může snad jít o důkaz, že existovalo více druhů Oviraptora, anebo snad známka určitých růstových fází zvířete. To by ale znamenalo, že mladí jedinci měli malý hřebínek, kdežto dospělci jej měli velký a používali jej k předvádění se, nebo k zastrašení útočníků. Lze si jednoduše představit Gigantoraptora, na kterého zaútočil Alioramus-aby se Gigantoraptor ubránil, začne syčet, vydávat nepříjemné zvuky, kroutit peřím pokrytým ocasem a ukazovat nepříteli hřebínek na hlavě. Alioramus by v takové situaci mohl utéci (zde by však Gigantoraptora zřejmě zachránila velikost, byl to jeden z největších zástupců skupiny či snad i největší oviraptorid). Ať už převážně bezzubé čelisti oviraptoridů a jejich nápadný hřebínek sloužily k čemukoliv, byli tito dinosauři skutečně výjimeční...

Příští části se dočkáte zanedlouho! Prozatím můžete do komentářů napsat, zda se Vám článek líbil...

Doryaspis

Doryaspis ("šípový štít") je vážně podivně vypadající pteraspid z období raného Devonu. Někdy se mu též říká Lyktaspis. Tento tvor je řazen do třídy Agnatha (bezčelistní), což jsou primitivní obratlovci žijící ve vodním prostředí, v současnosti reprezentovaní pouze dvěma skupinami-mihulemi a sliznatkami. Doryaspis patřil do skupiny zvané Heterostraci (štítoploutvé), přičemž šlo o zřejmě nejranější obratlovce (s výjimkou drobných ryb jako Haikouichthys). Tito primitivní bezčelistnatci byli jednou z nejrozmanitějších zvířecích skupin ve starších prvohorách. Jen málo z nich však vypadalo tak podivně, jako náš Doryaspis... Tento tvor byl malý. Měřil pouze 15 centimetrů na délku, zato byl však podivuhodný. Nápadně protažené rostrum (zobáku podobný útvar) bylo pokryto řadou kostěnných trnů, jež se táhly po obou stranách. Podobné vybavení mají i současní pilouni. Avšak Doryaspis, na rozdíl od žraloků, disponoval dalším zvláštním znakem. Ústa se nenacházela pod, ale nad rostrem. Čím se tedy tento tvor živil? Pteraspidi jako Doryaspis jsou obvykle známí jako požírači korýšů a planktonu. Užití rostra při víření bahna na dně vod by tedy bylo ideální. Zdá se však, že Doryaspis se živil i planktonem blízko hladiny. Důvodem je totiž fakt, že jeho tělo bylo tvarováno k aktivnímu plavání. Podivný výrůstek tedy mohl Doryaspisovi sloužit při víření bahna, nebo při rychlém pohybu ve vodě. Tlama tohoto zvířete opravdu nebyla velká k požírání rybek či dokonce větších vodních bezobratlých, proto se určitě živil malými tvorečky... Z hlavového štítu vystupovaly podivné, ploutvím podobné útvary. Jejich přední strany byly opět ostnité, tyto výrůstky se podobaly zubům. Zřejmě měly využití při plavání, protože díky nim mohl Doryaspis dosáhnout klouzavého pohybu. Vše tedy nasvědčuje, že tento pozoruhodný bezčelistnatec byl až překvapivě dobrým plavcem. Místo, kde byly nalezeny jeho fosilie a kde žil, je dnes po půl roku pod rouškou temnoty. Jedná se o Špicberky, ostrovy za severním polárním kruhem, kam dosud proniklo jen málo paleontologů. Špicberky jsou známy jako skvělé místo k hledání fosílií (obrovský predátor z období Křídy, Predátor X, byl také nalezen na Špicberkách). Nalezení jedinci Doryaspise byli vykopáni v geologické formaci zvané Wood Bay. Paleontologové rozlišili dva druhy: D. arctica a D. nathorsti. Tento tvor byl popsán a pojmenován Whitem roku 1935...

Popisy Doryaspise se v knihách o pravěku moc často neobjevují, výjimku tvoří například kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Popis najdete také na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Dinodontosaurus!

Knihy o pravěku: Od trilobita k člověku

Představím Vám další skvělou knihu o pravěku, kterou mám doma... Snad se Vám bude popis líbit...

Od trilobita k člověku je známá kniha od paleontologa Oldřicha Fejfara, a je stručně řečeno nádherná. Byla sice vydána v roce 1980, ale mnohé z informací se v ní stále drží při pravdě dodnes. Tato kniha byla také součástí velké edice, která byla tehdy vydávána Albatrosem, a jež se zaměřovala celkově na přírodu... Od trilobita k člověku vypráví příběh evoluce života na Zemi. V první kapitole Vám autor představí historii paleontologie a geologie, včetně jmen jako Joachim Barrande, Georges Cuvier, Lamarck, Charles Darwin, Othniel Charles Marsh, Edward Drinker Cope atd. V této kapitole se seznámíte s prapůvodními představami o vzniku Země a vesmíru, jež byly nahrazeny současnými fakty. Je zde popsána i Darwinova cesta kolem Jižní Ameriky, během které došel ke své evoluční teorii, a také slavná Válka o kosti. Další části knihy se věnují živoucím fosiliím, pak druhům a populacím, jak se druhy mění a přizpůsobují se na život v měnících se prostředích. Poté již následuje cesta od počátků života k současnosti, počínaje prvohorami až po čtvrtohory. V knize jsou nákresy koster dinosaurů, savcovitých plazů, ptakoještěrů, ryboještěrů i pravěkých savců, a také rekonstrukce podob měnících kontinentů. Mezi těmi fakty, jež dnes již nejsou platné, se setkáte s teorií považující sauropody za částečně vodní zvířata. To není pravda, při plavání nebo alespoň potápění se ve vodě by se tato mohutná, desítky tun vážící zvířata udusila. Jinak jsem však osobně v knize žádné další dnes již neplatné teorie nenašel, i když vzhledem k roku vydání se v ní asi ještě nějaké objevují. Nakonec se posuneme k původu člověka a celkově spletité cestě za jeho poznáním. Proto se velká část této kapitoly věnuje historii paleoantropologie. Zmíněna jsou zde snad všechna důležitá jména, jak Eugene Dubois a Pithecanthropus, tak i Australopithecus a vývojové fáze lidí. Poté se však dostáváme i k zvířatům doby ledové, včetně mamutů... Mě osobně se tato kniha opravdu velice líbí. Někdo by si možná pomyslel, že jakožto starší kniha nebude obsahovat úplně vše, ale mě to tak nepřijde. Opravdu se mi líbí, jak je celkově příběh života v této knize ukázán, stejně jako příběh vědců, kteří se jej snažili odhalit. Tuto knihu určitě doporučuji!

Údaje:

Autor: Oldřich Fejfar,

rok vydání: 1980 (k dostání v antikvariátech),

počet stran: 327.

Další popisy již v brzké době!!!

Pravěký mrož-Zabiják mořských savců?

Námět i informace pro tento článek mi poskytl web Science Daily, který v nedávné době informoval o něčem velmi zajímavém. Jedná se totiž o vyřešení jedné pravěké záhady...

Dnešní mroži jsou celkově poklidná zvířata, žijící ve studených vodách Arktidy. Na mnoha fotografiích či v mnoha filmech je uvidíme shromažďovat se na ledových krách. Živí se bezobratlými živočichy, obývajícími mořské dno. Jak samci, tak samice jsou vybaveni párem dlouhých klů, což jsou vlastně přeměněné horní špičáky. První mrožovití se zřejmě objevili ve středním Miocénu, zhruba před 15 miliony let... Jak už tedy bylo zmíněno, dnešní mroži požírají drobné živočichy. Avšak co jejich prehistoričtí příbuzní a předchůdci? Když byl v 80. letech v Kalifornii v USA nalezen jeden z nejstarších mrožů, vynořily se teorie o jeho neobvyklých potravních zvycích. Dostal jméno Pelagiarctos thomasi (popsán roku 1988) a žil před 13 miliony let. Jediné, co z tohoto živočicha známe, jsou čelisti. To se nezdá být mnoho, ale v případě savců jsou paleontologové často schopni určit, do jaké skupiny vlastně daný tvor patřil, a čím se živil. Pelagiarctos měl jakožto asi 2,5 metru dlouhý predátor poměrně ostré zuby. Lícní zuby pak dokonce měly dva kořeny. Tím nemálo připomínají zuby některých suchozemských šelem, jako jsou hyeny... Často se setkáme s interpretací Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, jehož zuby k tomu byly dokonale uzpůsobeny. Podle některých starých výzkumů snad byly jeho čelisti schopny drtit kosti. Takový tvor by byl zřejmě vrcholným predátorem miocénních vod Kalifornie. Tehdejší kytovci, jako pravěký vorvaň Aulophyseter dosahující délky až 6 metrů nebo ploutvonožci rodu Allodesmus mohli být vítanou kořistí. Nyní se však pohled na Pelagiarctose změnil. Novozélandští vědci z Univerzity v Otagu publikovali výsledky svého výzkumu, v nichž srovnávají strukturu zubů kalifornského Pelagiarctose a lachtanů a tuleňů obývajících pobřeží Nového Zélandu. Sklovina zubů všech zkoumaných ploutvonožců byla překvapivě podobná, dokonce by se dalo říci, že až na několik pod mikroskopem viditelných detailů stejná. Dnešní lachtani a tuleni jsou především lovci mořských bezobratlých, včetně krakatic. To vše tedy nasvědčuje, že Pelagiarctos zřejmě nebyl tím obávaným zabijákem pravěkých velryb a dalších mořských savců. Specializoval se spíše na lov kořisti s měkkým tělem. Pokud měl opravdu tak silný skus, jak se předpokládá, pak mohl měkkou kořist zabít ve vteřině jediným kousnutím. Ty masivní čelisti tedy zřejmě nesloužily k drcení kostí... Pelagiarctos asi nebyl zabijákem velkých obratlovců, nicméně svými potravními zvyky se stále nepodobal dnešním mrožům. Mnohá tajemství tohoto zvířete však ještě čekají na svůj objev...

Snad se Vám článek, popisující důkazy proti teorii Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, líbil. Do komentáře můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 7. část

Nadešel čas na poslední díl příběhu Svět opičích ještěrů! Po několik měsíců a v několika částech jsme sledovali život Megalancosaura Stephena, žijícího u napajedla v jednom z menších lesíků v jinak převážně suché, pouštní krajině prehistorické Itálie v období Triasu. Stephen čelil mnoha nebezpečím, ale žádné z nich se ještě nerovnalo tomu, jemuž se bude muset postavit tentokrát. Přežije, nebo zahyne?

Svět opičích ještěrů, 7. část:

Uběhlo pár suchých dnů. Z nebe nespadla ani kapka, vítr nepřestal nosit k napajedlu pouštní písek, a dění kolem jezera se nijak výrazně nezměnilo. Začínala doba, kdy měly začít zrát plody či semena některých stromů. V tomto období také Plateosauři kladli vejce. Po těch několika dnech se náhle zbytek stáda obrovských plazů dal do pohybu. Následoval tak již ty, kteří odešli předtím. Hnízdiště byla na dosah, Plateosauři jich dosáhli relativně brzy. Také Peteinosauři již vyvedli svá mláďata. Z vajec, která schovávali a tak pracně opečovávali v děrách v kůře stromů, se již vylíhla maličká mláďatka. Hned po vylíhnutí byla schopna letu, a tak se v průběhu těch pár dnů nad jezerem roztančila celá skupinka maličkých létajících plazů. Třepotali jemnými křídly a vytvářeli pískavé, někdy až roztomilé zvuky. Někteří Megalancosauři teď kladli vejce. Stephen neměl s ničím takovým starosti, byl totiž rád, že před pár dny vyvázl živý ze souboje s Drepanosaurem. Před ostatními Megalancosaury se sotva párkrát ukázal a k napajedlu chodil většinou po půlnoci, kdy si byl jist bezpečím vod. Samice Nothosaura se chovala nějak podivně. Poté, co zabila dva Megalancosaury bojující o samici, vůbec nebyla viděna. Také pro to měla dobrý důvod. Ve velké skalní puklině nakladla několik vajec. Nestalo se tak po útoku, ale už předtím. To byl tedy důvod, proč jakoby byla v několika posledních týdnech zcela nepřítomna. Z vajec se ke konci této periody začala líhnout mláďata. Malá Nothosauřata si prohlížela svou mámu jako si kuřata prohlíží slepici. Matka s mláďaty měla zůstat po několik dalších dnů. Eudimorphodoni a Peteinosauři pak viděli velké tělo vodního plaza následované sotva viditelnými zelenými skvrnkami na hladině. Malí Nothosaurci se nadechovali mnohem častěji než stará samice, a tak se čas od času na hladině jezera objevila zubatá tlama s nodzrami nasávajícími vzduch. Bylo paradoxem, že tato docela hezunká, jemná mláďata se jednoho dne měla stát vládci Triasských moří. Po několika dnech Nothosauři odpluli řekou právě do těch slaných vod. Na rok tu měl být od těchto predátorů klid... Megalancosauři si však stále dělali starosti, ačkoliv jejich mozek na to přímo uzpůsoben nebyl. S každým příchodem k vodě však byli nervózní. Mnozí měli ještě stále strach z toho netvora, skrývajícího se v hlubinách, ten byl však pryč. Jiní věděli, že nebezpečí se teď neschovává pod vodní hladinou, ale na břehu. Ticinosuchus! Všichni Megalancosauři ve chvíli vyšplhali na stromy. Třímetrový suchozemský krokodýl byl postrachem opičích ještěrů. V pozdním Triasu byl tento druh silně ohrožen, a již vymíral. Tento byl možná jedním z posledních desítek jedinců svého druhu, mrzutý samotář vyhýbající se Nothosaurům a Liliensternům, zato však pronásledující vše živé v době, kdy tu ti velcí vrcholní predátoři nebyli. S rychlostí na plné pecky utíkajícího varana přiběhl ke stromu a předními končetinami se opřel o jeho kmen. Nyní dosáhl na jedno z Megalancosauřích mláďat, popadl je za ocásek a jemným, avšak nesmírně účinným stiskem čelistí je zabil. Kořist pozřel na místě a pak se opět ztratil mezi nekonečnými školkami kapradin. Samice Megalancosaurů, momentálně se starající o vejce, okamžitě zkontrolovaly hnízda. Vejce nakladená mezi pukliny v zemi však nebyla poškozena. Ticinosuchové občas požírali i vejce různých zvířat, proto se jich opičí ještěři tolik báli. Stephen se Ticinosucha také zalekl. Stejně tak Drepanosaurus, žijící na vedlejším stromě. Oba vyšplhali do korun stromů... Večer byl toho dne rudý. Silně žluté slunce zacházelo mezi krvavě zbarvené červánky, táhnoucí se po celé délce oblohy. I jezero se z toho důvodu zbarvilo do ruda. Stephen se chystal na lov. Slezl ze stromu, vtrhl do kapradí a chytil švába. Náhle ucítil dusot něčích končetin. Otoči se a přímo za ním stál Ticinosuchus, opět připravený k útoku. Nejbližší stromy se nacházely desítky metrů od obou zvířat, co měl teď Stephen udělat? Neváhal a začal s útěkem. Ticinosuchus ho však v několika vteřinách dohnal. Popadl jeho ocas zakončený drápem mezi zuby. V poslední chvíli jím Stephen švihl a dráp zasáhl útočníka do jazyka. To však Stephenovi příliš nepomohlo. Ticinosuchus sevřel čelisti a opičího ještěra odhodil na vysušenou hlínu. Stephen měl mžitky před očima. Byla to opravdu silná rána. S Ticinosuchy se již ve svém životě setkal, ovšem nikdy nečelil nebezpečí tohoto rázu. Pomoc přišla v poslední chvíli! Ticinosuchus, mířící na Stephena s otevřenými čelistmi, byl zašlápnut a zardoušen jiným dravcem. Šlo o Liliensterna. Nezvykle pozdě slídil poblíž jezera. Obvykletito theropodi odcházeli s velkými prosauropody, ale tento se rozhodl zdržet. Zřejmě na svačinku, ale Ticinosuchus mu zdá se nestačil. Možná toužil po nějakém zákusku, nebo spíše předkrmu. Stephen se postavil na rozbolavěné nohy a utíkal, co mu jen stačily. Řev Liliensterna nepřipomínal nic jiného, než smrt. Stephenovi se podařilo vylézt na nejbližší stromek, ten byl však nepřesahoval výšku pěti metrů. Na tenké větvičky tam nahoře se opičí ještěr neodvážil. Zůstal tak jen několik centimetrů nad predátorovou hlavou. Liliensternus mohutným tělem vrazil do kmenu, strom se otřásl a Stephen téměř spadl. Jeho zraněný ocas, stále obtočený kolem větve, mu ovšem znovu zachránil život. Liliensternus tak učinil ještě jednou, tentokrát se kmen mladého stromu zlomil. Stephen však nespadl. Těsně před možným pádem se už zachytil větve mohutného jehličnanu, a tak když Liliensternus zjistil, kde je jeho předkrm, neměl již šanci. Zašel si pro zabitého Ticinosucha, sežral ho a pak zlesíka zmizel... Stephenovi se zranění zahojilo, ačkoliv měl na celý život v ocase pořádnou jizvu. Ostatně jako tomu bylo po soubojích s jinými zvířaty. Podařilo se mu však přežít zřejmě nejnebezpečnější etapu jeho života. Dobu, kdy se kolem jezera shromáždili velcí predátoři a ohrožovali takřka vše! Mnozí opičí ještěři nepřežili, to Stephen moc dobře věděl. Jemu se však díky obratnosti, síle i přizpůsobivosti podařilo přečkat tyto děsivé časy... Konec.

Upřímně doufám, že se Vám sedmidílný příběh Svět opičích ještěrů líbil... Do komentářů můžete psát své názory jak na tuto část, tak na příběh celkově. Budu za ně opravdu rád...

Správce dinosauřího parku - Masiakasauří problém

První červnový Správce dinosauřího parku, tedy alespoň v tomto roce, je tu! Dan Jameson Vás seznámí s problémy, jimž nyní čelí...

Masiakasauří problém

Přítomnost podivně se chovajících lidí na západu Isle of Die se během týdne téměř vůbec neřešila. Vyšel o tom sice novinový článek, který oběhl svět, letoun Ochránců pak na ostrově nezaznamenal již žádné lidi, ale kromě toho se ohledně tohoto případu nic nestalo. Snad už však bude konec těm strašným bitkám mezi námi a různými lidmi ze všech koutů světa, jež nám jdou po krku... Jak jsem už zmínil, my samotní jsme problém takřka neřešili. Za poslední dva týdny napršelo na Tedově ostrově víc vody, než kdy předtím. Množství vody zaplnilo především kanalizaci. Byla to i chyba údržbáře. Ale velký podíl na tom měla pochopitelně i dešťová voda. Jen odsát všechnu tu vodu zabralo mnoho času... Zvířatům množství vody příliš nevadí. Siamotyranna jako bychom nepoznali. Běhá po výběhu, drží se hlavně v jeho středu a vypadá velice šťastně. Také agresivní samec Deinotheria se s příchodem dešťů trochu uklidnil. Sucho asi na tato velká zvířata působilo opravdu hodně, což vedlo k jejich zuřivosti a možná i snaze dostat se ven z horkých výběhů (ačkoliv se přece mohli schovat do úkrytů). Hlavní problém se však týkal Masiakasaura. Znovu se ukázalo, že jméno, jež mu dal Oliver, se k němu hodí více, než to, kterým ho nazývám já. Joe, podle Olivera Zuboun, už několik měsíců polehává mezi křovinami a tak ho prakticky nevidíme. Až teď se ukázalo, že je aktivní hlavně v noci, a přes den se jednoduše skrývá. Zjistil to jeden ošetřovatel, který v noci dostal hlad a vydal se do hlavní budovy. Poté, co si v ledničce vybral sendvič, jen tak pro nic zkontroloval kamery. Záznam z kamer mu pak ukázal Masiakasaura hbitě běhajícího po výběhu. Hledal, kudy by z ohrady utekl. Ošetřovatele to moc nezajímalo. Mávl nad tím rukou a snědl si svůj sendvič. Potom v budově zhasnul, odešel z ní a nechal Masiakasaura, ať si dělá co chce. A právě to byla ta chyba...

Masiakasaurus přes noc našel nějakou škvíru ve výběhu a protáhl jí svou hlavu. Nápad to byl opravdu špatný, protože se jednak nedokázal protáhnout dále, a také se nemohl vrátit do původní polohy. Když šel Tim zkontrolovat ohrady masožravců, krátce po snídani, uviděl chudáka Joea (Zubouna) uvíznutého v kruhové díře, která mu div nesvírala krk. Dinosaurus zoufale pištěl, určitě mu to nebylo moc příjemné. Tim okamžitě zavolal na místo mě a další dva ošetřovatele. Jeden z nich byl právě ten pojídač sendvičů. Řekl nám, že asi ví, proč se to stalo. Pak se omluvil, a řekl, že už nám bude vždycky všechno hlásit. Tim se tomu podivil. Ne ošetřovatelově chuti na sendviče, ale spíše faktům o noční aktivitě Masiakasaura. Jen dostat zvíře z kruhové díry byl problém. Museli jsme ho uspat. Přišel jsem s dobrým plánem-část ohrady bude prostě zbořena. Jinak bychom ho odtamtud nedostali. Jenže poté, co ucítil ve své noze přítomnost uspávací šipky, začal sebou Masiakasaurus nebezpečně házet z jedné strany na druhou. Nakonec se z maléru dostal zcela sám. Nato použil své zuby k odtrhnutí šipky z nohy, což nás vyděsilo. Chvíli si nás prohlížel a pak vyběhl po Timovi. Ten okamžitě vylezl na nejbližší strom. Joe se obrátil ke mě a než jsem se nadál, kousl mě do ruky! Byla to strašná bolest! Představte si takové tesáky, vhodné k chytání ryb, projíždět Vaší rukou! Není divu, že jsem bolestí i šokem skoro omdlel. To už ale na Masiakasaura začala působit některá sedativa, jež se do něj předtím dostala. Malátný, upadl na zem, stále ovšem chňapal čelistmi. Tim seskočil ze stromu a zvíře okamžitě chytil za hlavou. To se ještě probralo, a téměř Tima koplo zadní končetinou do obličeje. Oba ošetřovatelé mu však pomohli tvora zajistit. Nakonec pomohli na nohy mě. Rána to byla dost hluboká, Masiakasaurus se mi do ruky zakousl pořádně. Musel jsem jít k lékaři, ten naštěstí vyloučil jakoukoliv otravu krve například kvůli nějakým hnijícím bakteriím, jež by měl dinosaurus v tlamě... Masiakasauří problém byl naštěstí tím jediným, který jsem během týdne musel řešit. Nemám ale nejmenších pochyb o tom, že brzy přijdou další...

Doufám, že se Vám tato část líbila. Pokračování napíši zase za týden!

Nový stříbrný had z Karibiku

Jedním z nových druhů hadů objevených tento rok, jehož nález byl vlastně ohlášen teprve nedávno, je zářivě stříbrný hroznýšovec z Karibiku. Jeho vědecký název zní Chilabothrus argentum (někdy se uvádí i Epicrates argentum). České jméno zatím nemá, v angličtině se mu však výstižně říká silver boa. Jeho šupiny mají skutečně až kovovou barvu, mezi hady je to něco vzácného. Vyskytuje se pouze na Conception Bank Island, což je neobydlený ostrov, jenž je součástí Baham. Bahamská vláda již dávno vyhlásila tento a několik dalších malých zalesněných ostrůvků jako chráněné území. To by mohlo pomoci nově objevenému druhu i nadále přežít. Zářivě stříbrný hroznýšovec byl objeven až teď, což svědčí o malém počtu těchto hadů v divoké přírodě. Z důvodu toho, že obývá malé území, je tento druh nesmírně zranitelný. Proto je podobně jako většina docela velkých, nově objevených druhů zvířat, řazen mezi kriticky ohrožená zvířata. Lidská činnost se však těchto hroznýšovců téměř nedotkla. Chilabothrus argentum byl objeven herpetologickou expedicí z Univerzity v Severní Karolíně-jeden z hadů dokonce probudil člena expedice, když mu při spánku lezl po obličeji! Týmu se podařilo nasbírat i vzorky DNA. Následující výzkum ukázal, že se Chilabothrus argentum během evoluce odtrhl od svých příbuzných před 2,7 milionu let. Celkově tento druh měří asi 1 metr na délku. Je to silný škrtič, který loví ptáky a možná i plazy. Stejně jako jeho příbuzní, i tento druh čeká v záloze na blízko se pohybující kořist. Poté po ní udělá rychlý výpad, chytne ji mezi dozadu zahnuté zuby, drží a obtočí kolem oběti jednu nebo více smyček. Následně utahuje, a tak život kořisti končí. Ta je uškrcena, je pouze mýtem, že škrcení láme kosti-takovou sílu tito hadi nemají... Tento nádherný druh musí být zachráněn před vyhynutím, žije však na území, jež je chráněno. Jen doufejme, že tito hadi přežijí a snad o nich bude v blízké budoucnosti zjištěno i více! Jelikož jde o nový druh, stále neznáme některé aspekty jeho chování...

Informace o nálezu tohoto hada jsou z www.natureworldnews.com a www.carnivoraforum.com . Z druhého uvedeného webu pochází i obrázek... Do komentářů napište, co si o novém nálezu myslíte! Mě osobně skutečně nadchnul!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Ornithomimidae

Začíná červen, a s ním přichází i další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů!

Název čeledi: Ornithomimidae,

Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1890,

Nejznámější dinosauři z čeledi: Ornithomimus, Struthiomimus, Gallimimus,

Doba výskytu: Pozdní Křída.

Ornithomimidi, nebo-li "napodobitelé ptáků", byli typickými pozdnokřídovými dinosaury. Vzhledem připomínali pštrosy, jelikož chodili po zadních, měli dlouhý krk a byli neobyčejně rychlí. Mezi ornithomimidy patřili zřejmě ti nejrychlejší dinosauři vůbec, schopni překonat rychlost 70 km/h i více. Čeleď Ornithomimidae se v pozdní Křídě úspěšně rozvíjela. První nám známí ornithomimidi žili před 95 miliony let. Konkrétně je jím Sinornithomimus, který v těch dobách žil v severní Číně. Avšak dobře známé druhy známe až z konce Křídy. Například Struthiomimus, žijící před 75 miliony let na území Kanady a Spojených států, byl dokonce největším severoamerickým zástupcem čeledi. Také Ornithomimus, proslavený seriálem Prehistorický park, patří mezi nejlépe prozkoumané ornithomimidy. Dalším populárním rodem je Gallimimus, nejen rychlý běžec z Jurských parků, ale i jeden z největších či dokonce největší ornithomimid. Žil v Mongolsku před 75 miliony let. V případě některých pštrosích dinosaurů (příkladem je opět Gallimumus) známe jak dospělce, tak i mladé, sotva odrostlé jedince. Pokud se ornithomimidi chovali tak, jako jejich dnešní příbuzní, pak pečovali o hnízda s vejci, a pak zřejmě i o mláďata. Byla to stádní zvířata. Již bylo zmíněno, že byli dobře stavěni k rychlému běhu-některé rody, např. Dromiceomimus z Kanady, byli velmi lehce stavěni. Nyní se vraťme k anatomii těchto zvířat. Dlouhý krk nesl malou hlavu s velkýma očima a se zobákem, který se možná trochu podobal tomu kachnímu. Protože šlo o všežravce, mohli ornithomimidi požírat jak rostliny, tak i mlže, plže či dokonce mršiny. Pokud jde o zuby, ornithomimidi je v průběhu evoluce ztráceli. Staří zástupci čeledi měli v dolní čelisti degenerované pozůstatky zubů, u mladších druhů vymizely úplně. Na předních končetinách měli tito dinosauři prsty postaveny proti sobě, což je důkaz toho, že manipulovali s potravou. Mohli předměty chytat a pevně svírat. Dalším důležitým znakem bylo peří. Pernatý pokryv měla zřejmě většina ornithomimidů. Ačkoliv jsou tito dinosauři prozkoumáni celkově dobře, stále je nejistý jejich původ. Dříve byl například za primitivního ornithomimida považován africký Elaphrosaurus, žijící už na konci Jury, avšak dnes víme, že šlo o theropoda podobnného např. Allosaurovi. Proto zřejmě i v blízké budoucnosti zůstane evoluční původ pštrosích dinosaurů záhadou...

Jako poděkování za různé informace pro článek bych chtěl uvést knihu Velcí dinosauři... Doufám, že se Vám článek o pštrosích dinosaurech líbil!