Obrázek týdne 28. 2. 2025

Je to k neuvěření, ale nastal poslední den února 2025. První dva měsíce roku již máme za sebou, a zítra započne měsíc třetí, s jehož třetí třetinou pak přijde jaro. Mohl bych ještě v rámci Obrázků týdne trochu oslavovat zimu, ale myslím si, že obrazů na sněhu už za tuto sezónu do rubriky přibylo víc než dost. Po většinu února jsem už do ní stejně zimní obrázky nevkládal, tedy s výjimkou minulého týdne. Před pár dny jsem začal hledat vhodného paleoartového kandidáta pro titul "Obrázek týdne 28. 2. 2025", a na webu DeviantArt jsem narazil na toto vskutku výtečné dílo profesionálního kalifornského ilustrátora vystupujícího pod přezdívkou arvalis. Velice se mi zalíbilo. No řekněte, nemá takový ten "old paleoart feel"?

Popisek k obrázku: Třináctimetrový zástupce mosasaurida druhu Tylosaurus proriger se vrhá ven z rozbouřeného moře, a u pobřežních skalisk úspěšně odchytává velkého ptakoještěra druhu Pteranodon longiceps. Létající plaz přitom ještě před několika vteřinami prolétal nad zvlněnou, pěnící vodou, a pronásledoval rybky zahnané k útesům. Nemohl tušit, že rozdivočelá voda skýtala úkryt hrozivému ještěrovi s půldruhého metru dlouhou hlavou a čelistmi vyzbrojenými alespoň šesticentimetrovými zuby. Křehounké, padesátikilogramové a zhruba dva a půl metru dlouhé tělo pterosaura je jimi nyní rozlamováno na kusy. Z hrdla se nebohému létajícímu plazu dere děsivý křik, který snad i přes bouřlivé deštivo jeho druhové, létající nad mořem v dáli, slyší. Tylosaurus má sice zaručeno, že si dnes v noci pochutná, ale také ho čeká těžká zkouška - obrátit se mezi skalisky tak, aby hlavou opět směřoval k otevřenému moři. Vlny jej mohou zradit, a odsunout jej břichem napřed k nějakému ostrému skalisku, na němž pak velký anguimorph, vzdálený příbuzný varanů, zůstane nabodnut. V takovém případě by se jeho maso mohlo stát vítaným zpestřením jídelníčku pteranodonových druhů. Tylosaurus a Pteranodon spolu žili v pozdní křídě stupně santon, před 86 až 84,5 miliony roky. Zatímco Pteranodon není znám z fosilního záznamu z dřívější ani pozdější doby, rod Tylosaurus vydržel patrolovat oceány s řadou druhů (platných je jich dnes osm) v období mezi 92 až 66 miliony roky. Z planety jej smetlo až velké vymírání na konci křídy, při kterém to odnesli nejen pteranodonovi pozdější bratránci z řádu pterosaurů, ale také neptačí dinosauři. Tato scéna se odehrává v oblasti velkého vnitrozemního moře rozdělujícího Severní Ameriku na tři velké ostrovy; konkrétně pak na pobřeží Laramidie, před 85 miliony let.

Arvalisův obraz působí dosti retro. Podobným paleoartem se to v minulém století jen hemžilo. Nejsem zrovna nostalgik, ale obraz jako tento bych klidně mohl nalézt v nějaké populárně naučné knížce ze svého dětství před dvěma desítkami roků. Samozřejmě je to však paleoart "novější", z roku 2018.

Čeho se na blogu dočkáte v příštích dnech? Mám pro vás vybraný již čtvrtý úryvek z Winterwatch 2025, tentokrát s kachní tématikou - milovníci současných ptačích dinosaurů by si tedy měli přijít na své. Také uvažuji o návratu k popiskům hadů. A ačkoliv je to ještě daleko, mohu vám slíbit, že ve druhé polovině března se dočkáte jisté každoroční oslavy bezocasých obojživelníků! Pomalu už na ni chystám program.

Užijte si poslední hodiny letošního února a přeji vám co nejzdařilejší vstup do března - nejlépe ve venkovním prostředí a s nadšením do rozmanitého přírodního světa, který se ve třetím měsíci roku začne probouzet!

6 vybraných druhů kynodontů: Platycraniellus elegans

Vědecký název: Platycraniellus elegans,

Místo nálezu: Jihoafrická republika,

Velikost: neznámá, délka lebky typového exempláře 8,4 centimetru.

Rod Platycraniellus s jediným druhem, P. elegans, patří mezi kynodonty z kladu Epicynodontia, který zahrnuje dobře známé klasické kynodonty rodů Thrinaxodon či Galesaurus, ale také všechny savce (Mammalia). Toto zvíře bylo popsáno roku 1917 holandsko-jihoafrickým paleontologem Egbertem Cornelisem Nicolaasem van Hoepenem na základě fosilizované lebky o délce 8,4 centimetru, nalezené o rok dříve v lokalitě Harrismith Commonage ve Svobodném státě. Biostratigraficky pochází typový exemplář druhu Platycraniellus elegans z Lystrosaurus Assemblage Zone, z biozóny s horninami o stáří 252 až 247 milionů let. Van Hoepen zvíře již v roce 1916 zařadil do rodu Platycranion, byť se objevily názory, že to byla jen tiskařská chyba, a zůstalo mu jméno, které pro něj poprvé použil s rokem 1917. Ačkoliv byla nalezená lebka dobře zachovalá, v průběhu procesu preparace byla trochu poškozena. Nasální část lebky nebyla tak vyvinutá, jako v případě thrinaxodona. Naopak zkostnatělé druhé patro bylo tomu thrinaxodonímu výrazně podobné; oddělovalo nosní dutinu od vnitřku tlamy, takže Platycraniellus mohl dýchat, zatímco konzumoval potravu. Jařmový oblouk měl tento kynodont vskutku robustní, díky čemuž byla lebka široká. V horní čelisti typového exempláře se nachází čtyři zachované řezáky, jeden špičák a šest nebo sedm postkaninových zubů (třenových zubů a stoliček), celkem osm zubů se pak zachovalo v mandibule. Důlky (fossa masseterica) na párovém rámu spodní čelisti dokazují, že tento kynodont měl silný čelistní stisk. Zcela jistě šlo o masožravce, snad přímo lovce zabíjejícího stiskem čelistí menší kořist. Zřejmě šlo o dosti pohyblivého živočicha. Kromě lebky se našla ještě část stehenní kosti, a to v blízkosti lebky - je tedy pravděpodobné, že též patřila platycraniellovi. Jeho současníky byli například býložraví dicynodonti Lystrosaurus a Myosaurus, již zmínění kynodonti Thrinaxodon a Galesaurus nebo polovodní, krokodýlům podobný archosauriform Proterosuchus. Spolu s těmito a dalšími zvířaty, jejichž fosilie se nacházejí v biozóně Lystrosaurus Assemblage Zone, patřil Platycraniellus do úzké skupinky obratlovců vzpamatovávajících se z největšího vymírání v historii naší planety, totiž vymírání na hranici permu a triasu.

Zdroj obrázku:

DeviantArt (autor: Theropsida)

Zdroje informací:

Redescription of Platycraniellus elegans (Therapsida, Cynodontia) from the Lower Triassic of South Africa, and the cladistic relationships of eutheriodonts (Palaeontology)

Platycraniellus (Wikipedia)

Cynodontia: Basal Cynodonts: Epicynodontia (Palaeos)

Co byl zač homofobní Článek 28 a proč je třeba si ho připomínat jako temnou část novodobé britské historie

Když se vyřkne jméno Margaret Thatcher, co se vám vybaví? Naprosto nesmyslná válka Británie s Argentinou o Malvíny neboli Falklandy? Lživé sliby dělnické třídě, ze které vzešla, a kterou členstvím v Konzervativní straně zcela zradila? Proti-imigrantská politika, za níž ji milovali skuteční náckovští skinheadi? Nebo zasloužené oslavy jejího úmrtí v roce 2013? Tato bezobratlá, nenávistná britská premiérka dokázala zničit nejen svou zemi, ale vůbec celý svět během jedenácti let u moci. Coby blízká spolupracovnice s Ronaldem Reaganem, rasistickou a pro-kreacionistickou prezidentskou smrtkou oligarchizující se americké společnosti, byla zodpovědná za přetvoření kapitalistického ekonomického systému - za neoliberalismus, který s 80. lety minulého století nasměroval světovou ekonomiku na bezhlavý, neudržitelný a hlavně dogmatický růst za cenu planety, jejího klimatu a jejích přírodních zdrojů. Asociálka, která třikrát po sobě oblbla Británii, jen aby zanechala na světě jizvu tak hlubokou, že se možná nikdy nezahojí - a jejíž smrtící infekce zkazila životy desítkám a stovkám milionů. Osobně mám však tu morálně shnilou osobu a její konzervativní vládu spojenu ještě s jednou ohavností - s homofobním zákonem Section 28 (Článek 28).

Únor je v Británii slaven jako Měsíc LGBTQIA+ historie, pročež jsem na svůj blog napsal dva příspěvky o Alanu Turingovi, vynálezci počítačů a zřejmě nejznámějším gay muži britské historie, bez jehož přispění by spojenci nevyhráli 2. světovou válku a nikdo z nás by nejspíše neměl počítač nebo chytrý telefon - a muži, který byl pro svou sexuální orientaci trýzněn a dohnán k sebevraždě. Se začátkem měsíce jsem však slíbil, že napíši článek také o další ostudě novodobé britské historie, a to právě o Článku 28. Jak to v roce 2013 prohlásil můj oblíbený spisovatel Alan Moore, anarchista, mág z Northamptonu a mj. autor komiksů V jako Vendeta a Watchmen, Section 28 (nebo též Clause 28) "byla skutečným kusem nacistické legislativy. Jejím cílem nebylo jen utlačovat gay lidi, ale také zcela vymazat koncept gay lidí ze slovníků." Alan byl jednou z veřejně známých osobností, které se vůči Článku 28 postavily - učinil tak skrze komiksovou antologii AARGH! (Artists Against Rampant Government Homophobia), jejíž tvorby se účastnilo nemálo významných britských i amerických scénáristů a kreslířů komiksů, a v rámci které také vyšla jeho epická báseň o historii gay kultury, The Mirror of Love (později znovu vydaná v roce 2004 jako samostatná kniha s působivými ilustracemi Josého Villarrubii). V reakci na návrh zákona se veřejně vyoutoval také herec Ian McKellen, shakespearovská legenda z pódia i plátna a pozdější ztvárnitel Gandalfa ve filmech o Středozemi a Erika Lehnsherra/Magneta ve filmech ze série X-Men. Ian se přidal k veřejným demonstracím a spolu s dalšími odvážnými gay aktivisty založil charitativní organizaci Stonewall, jež dodnes pomáhá mladým LGBTQIA+ lidem ve Spojeném království.

Herec Ian McKellen na největší LGBT demonstraci v historii Spojeného království. Fotografováno v Manchesteru v únoru 1988, zdroj: BBC

Co byl však tento queerfobní zákon zač, a jaké konkrétní měl na britské obyvatelstvo důsledky? Institucionalizovaný útlak queer lidí nabyl ve středověku naprosto nehumánního rozměru, a ve viktoriánských časech to bylo stále šílené. Od roku 1885 byli podle kriminálního zákona muži, kteří měli sex s jinými muži, zavíráni do vězení. Ve 20. století byli také oběťmi chemických kastrací - to se týkalo i již zmíněného Alana Turinga, který pravděpodobně v důsledku nepopsatelného utrpení rok po skončení procesu spáchal sebevraždu. Tento útlak gayů vyrostlý ze sexuálního puritánství křesťanské kultury (základem pro homofobní zákony Británie byl tzv. The Buggery Act z roku 1533 vzešlý od Henryho VIII. a katolické církve, který sex mezi muži v Británii trestal smrtí) je samozřejmě naprosto neomluvitelný a člověku se příčící. Stovky tisíc britských mužů kvůli zákonu z roku 1885 trpěly. V roce 1956 jej nahradil Sexual Offences Act, jeho 32. článek však nadále kriminalizoval gay muže. Teprve v roce 1967 byla homosexualita ve Spojeném království dekriminalizována - deset let po doporučení takto učinit ze strany Sira Johna Wolfendena (roku 1997 pak prohlášeného časopisem Pink Paper za jednoho z 500 gay a lesbických hrdinů). Útlak gay mužů však nadále pokračoval, a příliš se o něm nehovořilo. Vždyť s koncem 70. let hudebník Tom Robinson prolomil led mlčení svou písní Glad to be Gay, ve které adresoval násilné policejní zásahy v gay barech. Ve Skotsku byla stejnopohlavní sexuální aktivita dekriminalizována až v roce 1980, a s rokem 1982 došlo i na Severní Irsko. 

Ale boj za práva gayů nekončil. S rokem 1981 byl identifikován virus HIV u pěti gay mužů, kteří předtím neměli zdravotní problémy - a tím začala veřejná panika založená na misinformacích a dezinformacích. Panika z HIV panovala v thatcherovské Británii i v reaganovské Americe, kde k ní přispěl i pozdější autor Jurského parku, pochybný bezobratlovec Michael Crichton. Politická pravice, ale také homofobní část levice zneužívala pokroucené narativy o HIV (například dávno vyvrácenou smyšlenku, že "gayové měli větší riziko nakazit se HIV, než heterosexuálové") a společně přikládaly dříví do ohně. V roce 1982 věřilo 61 % konzervativních voličů v Británii, že stejnopohlavní sexuální aktivita byla "vždy nebo většinou špatná"; labourističtí voliči tento názor zastávali dokonce z 67 %! V roce 1981 bylo v Británii vytvořeno vzdělávací kurikulum, které "doporučovalo" vyučovat na školách pouze o různopohlavních sexuálních aktivitách. Stále však nebylo nikterak ilegální zmínit ve vyučování existenci jiných sexuálních orientací. Ale nebyla by to thatcherovská Británie, ve které pohodlně ještě roku 1984 bez policejních zásahů maršovali neonacisté Wolverhamptonem, kdyby se věci neměly stát ještě nesvobodnějšími. 

Fotografie pořízená Maggie Honey pochodu proti Section 28 v dubnu 1988 v Londýně. Zdroj: METRO Charity

Margaret Thatcher se stala britskou premiérkou v roce 1979, ale v následujících letech neměla příliš velkou popularitu, a tak si ji krátce před dalšími parlamentními volbami získala hrou na ty nejnižší pudy pamětníků britského impéria - jako válečnice. Vytáhla do naprosto zbytečného konfliktu o malé ostrůvky na jihu Atlantského oceánu, kvůli čemuž byla znovu zvolena, a pak se věci jen horšily. V polovině 80. let začali členové Konzervativní strany prohlašovat své hysterické pohádky o "úpadku nukleární rodiny", neboť manželské sňatky uzavíralo méně lidí a více lidí se rozvádělo. V roce 1986 schválili zákon s cílem "posílit" zájem školáků o "rodinný život". Další ideologické, heteronormativní a konzervativní kecy o rodině, které pro mladou generaci nemohly být více nudné. Někteří členové Konzervativní strany však neviděli "problém" v nižším počtu manželských sňatků, ale v LGBT lidech. Někteří dokonce měli za to, že vzdělávací systém "propagoval homosexualitu", a to v oblastech vedených labouristy. Socialismus pravice opět spojila s homosexualitou, na obě záležitosti ukázala svým špinavým prstem, a našla si další způsob, jak démonizovat a utlačovat.

V prosinci 1987 se zrodil Článek 27 (Clause 27), z něhož se stal časem Článek 28. Podle něj bylo nezákonné, aby lokální autority ve Spojeném království "propagovaly homosexualitu nebo publikovaly materiály s cílem propagovat homosexualitu" nebo "propagovaly vyučování v jakékoli státní škole o akceptabilitě homosexuality v rodinném vztahu". Alan Moore měl pravdu - byla to nacistická legislativa. Cenzura ve školství, tisku, zkrátka kdekoliv. Slovo gay nemělo být podle Článku 28 nikde ani zmíněno. Národní odbor učitelů (National Union of Teachers) se vůči návrhu zákona ohradil s tím, že měl omezit schopnost lokálních autorit podpořit školství v ohledu vzdělávání k rovnostářskosti a také že měl učinit prevenci šikany (zvláště pak homofobní šikany) mnohem těžší. O bezpečí žáků a vedení obyvatelstva k co nejlepšímu vzdělání o diverzní realitě našeho světa neměli sociální konzervativci nikdy zájem. Ve Sněmovně lordů započal kampaň proti Článku 28 labouristický politik Waheed Alli, muž muslimského vyznání a zároveň gay. Přidali se k němu i politici ze středové strany LibDems (Liberal Democrats) a z levicové Zelené strany (Green Party). Zvláště velkou opozici pak zmobilizovali lidé takříkajíc v ulicích, přičemž v únoru 1988 se v Manchesteru pořádala největší LGBT demonstrace v britských dějinách - demonstrace opět namířená proti přijetí Článku 28. Přítomno na ní bylo 25 000 lidí, včetně Iana McKellena.

Pětadvacetitisícová demonstrace v Manchesteru v únoru 1988 v čele s Ianem McKellenem. Zdroj: Manchester Pride

Jak praví titulek článku Matthew Todda publikovaného v The Guardian 10. dubna 2013 - dva dny po jejím úmrtí - "Margaret Thatcher nebyla žádná poster holka pro gay práva". Mladé LGBT lidi hodila vlkům - pravicovým vlkům. A přestože se proti kontroverznímu zákonu její vlády vyjádřily desítky tisíc lidí, a ozvali se vůči ní Pet Shop Boys, Alan Moore, Ian McKellen, Stephen Fry a mnoho dalších vysokoprofilových lidí, dokonce celebrit, Článek 28 vstoupil 24. května 1988 v platnost. Od té doby bylo náhle ilegální říci gay školákům, že to, kým jsou, je v pořádku. Chápete to? Na sklonku 80. let učinila Thatcher se svou vládou v Británii opět kontroverzní to, ke komu cítíte lásku. Je možné, že samotná Thatcher necítila nenávist vůči gay mužům ve své politické straně - ale oni se homofobové neustále ohánějí tím, jak mají gay přátele a kdo ví co. Boj o osvobození, o lidská práva a vůbec za demokracii ale není o tom, zda má nějaký pravicový blbeček za kamaráda gaye. Zvláště v současné době, kdy se ukazuje, že krajní pravice táhne nemálo LGBT lidí - vždyť i lídryně německé fašistické strany AfD je lesba a se svou partnerkou vychovává dceru - už takové omluvy ignorance či odporu k pokroku vyšly z módy.

I tak mnozí učitelé pokračovali ve vyučování o intimních vztazích mužů s muži a žen s ženami. Článku 28 ublížila jeho vlastní slova - ta jeho aplikovatelnost učinila dosti obtížnou. Ne všichni Konzervativci za Článkem 28 stáli navždy. Už v roce 1996 se Francis Maude nechal pro Pink News znát, že volit pro schválení Section 28 byla chyba. V roce 1997 vyhrála volby nová verze Labouristické strany s bezobratlovcem, radikálním centristou a neoliberálem Tonym Blairem, ze kterého se brzy stal podobný warmonger, jakým byla Thatcher (hovořím o Iráku). V roce 2000 se poprvé začalo mluvit o zrušení článku, vůči čemuž se postavil například David Cameron, pozdější britský premiér, který své znovuzvolení prodal za slib referenda o Brexitu - a pigf*cker (jak ho označil komik Tom Walker aka Jonathan Pie). Nakonec byla však legislativa z roku 1988 definitivně smetena ze stolu až po Blairově znovuzvolení, konkrétně v roce 2003. Britská asociace humanistů (British Humanist Association) zjistila v roce 2013, že si přesto ponechalo nějakých 40 britských škol nařízení z Článku 28 a nadále vyučovaly o LGBT identitách poněkud dosti zvláštně - nepravdivě. Pozdější výzkum v roce 2018 odhalil, že 40 % dotázaných učitelů v britských školách vnímalo v době, kdy Článek 28 platil, svou sexuální orientaci za nekompatibilní se svou profesí. Tyto legislativy skutečně škodí, a to nejen žactvu, ale také učitelstvu, které se pak v práci cítí méně bezpečné, když se nemůže vyoutovat anebo musí o svých zkušenostech hovořit depersonalizovaně nebo je vůbec nesmí zmiňovat.

Důsledky platnosti Článku 28 jsou dodnes v Británii znát. Konzervativci ještě několikrát advokovali podobné legislativy - naposledy v roce 2020 pozdější krátkodobá premiérka Liz Truss v ohledu na podporu mladých trans lidí. Zákony dokáží být opravdu nesmírně ubližující, zvláště jsou-li implementovány asociály, mezi něž Thatcher a její toryovská banda vždy patřili. Kéž by se Británie poučila - i za současné labouristické vlády vedené čistě kariérním politikem Keirem Starmerem to však nevypadá dobře, když v zemi ani v nejmenším neubývá transfobie. 

Zdroje informací pro tento článek:

A History of LGBT Criminalisation (Human Dignity Trust)

Section 28: History, Response and Future Impact (LGBT Lawyers)

Pride Month: What was Section 28? (BBC Newsround)

Margaret Thatcher was no poster girl for gay rights (The Guardian)

Section 28 (Wikipedia)

Spojenectví Trumpa a Putina, volby v Německu a budoucnost Evropy

Čas od času se stane, že svůj přírodopisný blog, věnovaný zvláště zvířeně pravěkých časů, ozvláštním nějakým tím politickým příspěvkem. Mám pocit, že takový čas měl opět nastat, a že by nebylo od věci sdílet s vámi mé názory na současné dění ve světě. A tak je tu politicky laděný článek, který nemá být jen encyklopedickým výčtem událostí či jejich údajně objektivním (co je beztak objektivita? ach ta filozofie, přátelská, leč těžká) popisem. Zodpovím v něm na zásadní otázku: Jaká je budoucnost Evropy? A je světadíl, na němž žijeme, v bezpečí, když si lídři těch dvou oligarchií, Ruska a USA, zase po nějaké době podávají ruce?

Uběhl měsíc a pět dnů od inaugurace Donalda Trumpa, na které nejbohatší člověk planety, dětinský miliardář Elon Musk naschvál hajloval. Jak se brzy začalo ukazovat, prezidentem USA není ve skutečnosti Trump, ale Musk, který si v pohodě leze do Oválné pracovny, nechává svého syna X utírat sople o prezidentský stůl, a na otázky novinářů vykoktává odpovědi, při jejichž poslechu se člověk může udusit smíchy. Komediální duo Musk & Trump dosáhlo nového levelu, když se Musk na sociální síti X (nehovořím již o jeho synovi) nechal znát, že "Trumpa miluje tak moc, jak jen heterosexuální muž může milovat jiného muže." Jen, když na to pomyslím, vybavuje se mi kniha Not Gay od profesorky Jane Ward z University of California River Side (autorky brilantní publikace The Tragedy of Heterosexuality, kterou jsem na tomto blogu již několikrát zmínil), jež se v ní zabývala častým sexem mezi heterosexuálními muži - a také tím, proč tito muži předstírají, že sex s osobami stejného pohlaví neměli či nemají. Je pravda, že se Trump na Muska často v rozhovorech, v nichž jsou oba přítomni, dívá poněkud soudně - je vidět, že jeho narcisistnímu egu ukoktaný, v depresích se topící Jihoafričan diktující chod jeho administrace alespoň trošičku vadí. Zatím spolu ti dva hrají svou hru, jejich vztah - ať už v něm hraje roli utajovaná intimita či ne - však nemůže mít věčného trvání. Karl Marx měl pravdu, když psal, že dichotomii proletariát-buržoazie bychom neměli vnímat tak, že jedna složka v dialektickém vztahu je lepší než druhá, a že se spolu přou jen jedna s druhou. V buržoazii, mezi kapitalisty, se to totiž vzájemně rve, byť se třeba padesáti procentům nejchudších může zdát, že jsou spojeni. Nedávné komentáře Sama Altmana, dalšího miliardářského freaka rozvíjejícího umělou inteligenci, o Elonu Muskovi dokazují, že se i ti nejbohatší a z Trumpova prezidentství nejvíce těžící (vlastně jediní těžící) lidé vzájemně nesnášejí. A to člověka prostě těší - zvláště, když ví, že Musk nedokáže unést kritiku a chvěje se v meltdownu, jen co jej někdo vybučí. 

Páníček na vycházce s pejskem. Obrázek z webu People's World

Trumpovi a Muskovi se můžeme smát, ale jejich činnost, namířená proti liberální demokracii, má vážné následky pro Evropu. Že jsou oba ti šašci proruští, to je každému člověku, který se jen trochu zajímá o politiku, již léta dobře známo. Musk se na své sociální síti již v letech 2022 a 2023 vyjadřoval ke konfliktu na Ukrajině, nepochybně započatému ruským agresorem. Psal, že Ukrajina prohraje, a že si myslí, že by v ruskou armádou obsazených územích měly proběhnout volby, jež by ukázaly, zda si tamní lidé přejí žít v Ukrajině či v Rusku (samozřejmě by takové volby byly ku prospěchu Putinově fašistickému impériu). Nejbohatší a nejhamižnější člověk světa soustředil své peníze raději do rozvoje technologií k osídlení Marsu - tedy do naprosté utopie - než na humanitární či jinou pomoc Ukrajině. A že je velká část AfD, německé fašistické strany, kterou Musk fanaticky podporoval, napojena na Rusko, to je též velmi dobře známý fakt. 

Co se týče Trumpa a jeho postoje k Rusku, je též přátelský. A konečně se to ukazuje i těm nejtvrdohlavějším konzervativcům, jež do nynějška ve své blbosti a ignoranci oranžového nácka nekriticky vyzdvihovali jako pánaboha. Trump není na straně Ukrajiny. Není na straně největšího spojence USA, tedy Evropy. Jeho skutečným spojencem je Putin, který byl ostatně z jeho výhry v listopadových volbách velice rád a dokonce mu k ní poblahopřál. To, že si Trump s Putinem podal ruce, není jen diplomatické gesto, jako když se osahávali Clinton s Jelcinem. Je to konečné vyjádření spojenectví celosvětové krajní pravice. A fyzické doteky k tomu nejsou potřeba (byť se ruce Trumpa a Putina zaklesly třeba v Helsinki v roce 2018). V důsledku Trumpova ignorování Zelenského - který je Židem, a jak dobře víme, Trump je klasický padesátkový antisemita - a jeho nyní zcela jasné podpory Putina v tažení na Ukrajinu (včetně slov, že je podle něj za válku vinna Ukrajina, což je naprosto nepřípustné) se začíná znovu spekulovat o tom, zda narcisistní miliardář-turned-prezident neměl dokonce nějaké konekce na východní imperialismus ještě před pádem Sovětského svazu. V roce 2021 vyšla kniha American Kompromat: How the KGB Cultivated Donald Trump, and Related Tales of Sex, Greed, Power, and Treachery, kterou napsal žurnalista Craig Unger (též autor knih House of Trump a House of Putin). Zabýval se v ní otázkou, zda je Trump dokonce bývalým špiónem KGB, která se o něj začala zajímat ve chvíli, kdy se oženil s Ivanou Zelníčkovou. Zdrojem informací pro Ungera byl při psaní knihy bývalý sovětský špeh Jurij Švec. Podle bývalého člena kazašské inteligence Alnura Mussajeva se v KGB říkalo Trumpovi "Krasnov" - přezdívka odrážela jeho narcisistní, vlastní "krásou" posedlou povahu. 

Trump a Putin si podávají ruce v Helsinki 16. června 2018. Fotografie z webu Reuters

Ne každý je o pravdivosti Švecova výkladu o Trumpovi coby bývalém agentovi KGB přesvědčen, třeba i na levici. Politický streamer Vaush (viz video níže) se nechal znát, že tomuto příběhu úplně nevěří, ale že samozřejmě o Trumpově konekci na Rusko nepochybuje z pragmatického důvodu; Trumpova společnost nepochybně prováděla činnost i na ruském území, a dá se tedy očekávat, že náckovská satsuma má vůči Putinově zemi minimálně nějaké finanční dluhy. Nyní to vypadá, že by okupované území v Ukrajině mohlo vynést nemálo zisků z tamních nerostných surovin nejen Rusku, ale i USA. Ano, opakuje se nám tu historie. Na mnichovském setkání se Trump nejprve po telefonu domlouval s Putinem, co a jak, a až poté mluvil se Zelenským. A nyní máme za sebou čerstvě hlasování zemí OSN o rezoluci vinící Rusko za agresi vůči Ukrajině - hlasování, ve kterém se USA (například ještě s genocidálním Izraelem) připojily na stranu Ruska. Je prostě vidět, co je současné vedení USA zač. Evropa se nyní již nemůže spoléhat na svého více než sedmdesát let věrného spojence, totiž Ameriku, a s tím přicházejí nové a nepříjemné otázky, které se týkají nás všech.

Evropa samotná na tom v tuto chvíli není zrovna nejlépe. Oligarchizace západního světa se týká i jí, a stabilita naší domoviny začíná viset na vlásku. Maďarsko je na tom politicky hodně špatně, Orbán je Putinovým spojencem. Fico na Slovensku - šílené. Česku hrozí zvolení Babiše, což nevěstí nic dobrého. A v Německu nyní proběhly parlamentní volby, ve kterých se nejvíce zadařilo dvěma pravicovým stranám - pochybným křesťanským demokratům a rovněž tak pochybným fašistům z AfD. Na jedné straně hořký tradicionalismus, na druhé návrat nacismu. Není překvapivé, že AfD se nejvíce dařilo právě v bývalém východním Německu - postbolševické země se ukazují být skutečně velmi náchylné k ruské propagandě. Co měl Sovětský svaz vedený rudými fašisty jednou ve svých spárech, to má dnes jeho následovník, Putinovo Rusko, stále naservírováno čerstvé a chutné. A kde se krajní pravici zvláště daří odchytávat s neoliberálním kapitalismem nespokojené je téma migrace. Migrace samozřejmě není nic špatného, ale fašisté migrací rádi straší, a očividně se jim za užití proti-migrační politiky daří dostávat se do pozic moci (což je to jediné, co chtějí - o životy lidí jim nejde; krajní pravice je vlastně nástrojem k zachování kapitalismu například po finančních krizích, to znamená jde jen o další a další vykořisťování lidu). Ačkoliv mainstreamoví konzervativci v Německu mají alespoň dost sensibility na to, aby nové nacisty zavrhli a neumožnili jim vytvořit společně vládu, AfD svůj volební výsledek vítá. 

Máme tu však i jednu pozitivní zprávu - začíná se dařit německé levici. Strana Die Linke totiž zaznamenala úspěch s 8,77 % hlasů, předčili ji jen sociální demokrati ze Sozialdemokratische Partei Deutschlands a němečtí zelení, Grüne (kteří nejsou ani zdaleka tak progresivní, jako angličtí Greens, které bych osobně klidně volil). Myslím si, že Die Linke toho má dost, co nabídnout, a je velice, velice potěšující, že měla úspěch zvláště mezi mladými voliči naší generace. Ano, levice je v Německu na vzestupu - a to i přesto, že předvolební predikce ji vrhaly pod čáru s 5 %. O levicovou politiku, jež opravdu může měnit životy lidí k lepšímu, je zájem, a to je zvláště ve fašizujícím se světě dobrá zpráva. Připojuji video od Novara Media.

Vraťme se tedy k úvodní otázce: Jaká je budoucnost Evropy? Když se postbolševický východ fašizuje pod vlivem kremelských dezinformací a konspiračních teorií o migraci či o queer a trans lidech, a když se fašizuje i země, která měla přímé zkušenosti s nacismem, totiž Německo, znamená to, že bezpečnost Evropy je ta tam? Když se Amerika kamarádí s Ruskem, a veškeré snahy odvážných Ukrajinců a Ukrajinek z různých sfér a z různých částí politického spektra tak vychází vniveč... musí se člověk ptát, jak moc jsme blízko konci dost možná nejklidnějšího období v moderní historii - období posledních sedmi desítek roků, kdy se Evropa mohla na Ameriku zcela spoléhat. Nejsem politický vědec, a už vůbec nejsem věštec nebo nějaká politická či ekonomická rosnička. Nejsem s to říci, jakým směrem se bude vyvíjet evropská politika, ale zatím to vypadá bledě. Trump prostě není náš kamarád. Jistě, agent Bureš ho má rád - kdo ví, možná spolu opravdu pracovali v KGB... a možná také ne, to teď není hlavní. Ne, hlavní je to, že světu vládnou oligarchové. Jejich moc roste. Jejich vliv je čím dál větší. Mají toho čím dál více naakumulováno. Dospěli jsme do chvíle, kdy je třeba se vážně probudit. Jenže víte, jak to je. Svět je plný blbů, kteří, když je varujete, vás jen označí za "komunistu" nebo vám poručí, ať nejste tolik "woke". Nakonec je tu přece ta známá diagnóza, která byla kdejakým držitelem PhD z amatérské buržoazní psychologie dána i autorovi tohoto blogu - trpím nemocí, která mne nutí dávat pozor na to, co se děje ve světě. Ano, mít oči otevřené - být "woke" - je totiž v tomto systému nezáviděníhodná porucha.

Přijde mi, že studenou válku nakonec vyhrálo Rusko. Putin se raduje. Vše nasvědčuje tomu, že Evropa bude ponechána sama sobě. To neznamená, že nemůže být soběstačná. Ale k jejímu správnému a demokratickému fungování potřebujeme rychlý pokrok. Více investic do výzkumu alternativních energií. Více investic do inkluzivních programů. Lepší vzdělání - humanitní, technické i přírodovědné. Silnější sociální státy, lepší zajištění každého z nás, a v neposlední řadě velké zdanění všeho, co vývoj našeho světadílu zbrzďuje. Zdanění nástrojů umělé inteligence generující obrázky z ukradeného duševního vlastnictví umělců, regulace emisí skleníkových plynů a trhu. Multikulturní a každého vítající Evropa je možná - a její bezpečnost je možná. Jen je třeba, aby nás více chtělo směřovat tímto směrem - abychom se probudili, nespoléhali se na Washington, a už vůbec ne na Moskvu, ani na Peking! Existují způsoby, jak další oligarchizaci bránit. Existují ekonomické alternativy, jež jsou mnohokrát šetrnější k životnímu prostředí a klimatu, než současný systém. Ale nic nebude jednoduché. Svět se neustále proměňuje, a kdo ví, zda se nám nějakou tu naši nedokonalou formu demokracie vůbec podaří udržet.

Jaký máte na současné dění v Evropě a ve světě vůbec názor? Podělte se o něj v komentářích! Tímto svůj politický příspěvek končím, ale ujišťuji vás, že v historii tohoto blogu jistě nebyl posledním. Myslím si, že je dobré občas se o těchto záležitostech zmínit.  

Winterwatch 2025 - Krabi a kořenohlavci krabí

Krabi a kořenohlavci krabí. Pobřeží Británie je domovem 65 druhů krabů (Brachyura). Mnozí mají zajímavá obecná anglická jména - "hermit crabs" (poustevníčci), "shore crabs" (krabi pobřežní), "swimming crabs" (zástupci čeledi Portunidae), "Chinese mitten crabs" (krabi říční) a další. Ještě zajímavější, než jejich jména, je však jejich chování. Michaela Strachan se setkává s Lucy Lapwing, stálicí Watches a autorkou nejednoho výtečného modelu, který za poslední léta umožnil moderátorům vysvětlit divákům složitosti biologie živočichů a jejich chování. Lucy nám nejprve ukáže drobného kraba pobřežního (Carcinus maenas), anglicky nazývaného "European green crab" (ačkoliv ve skutečnosti není zelený) v akváriu. Jedná se o jeden z nejběžnějších krabích druhů Spojeného království, a loví ho i vydry. Lucy občas nachází na plážích jejich exoskeletony, zrovna tak však pátrá po živých krabech, a občas se jí poštěstí vyráhnout z jezírka vzniklého mezi pobřežními skalisky po odlivu některého z těchto bezobratlých s velkou oranžovou koulí na břiše. Jedná se samozřejmě o vajíčka, kterých samice kraba může nést na 185 000. Nyní se však připravte na skutečný trhák. Krabi mají přirozené nepřátele třeba mezi zmíněnými vydrami, ale mají také celou řadu parazitů, a jeden z nich je zvláště fikaná potvora. Řeč je o kořenohlavci krabím (Sacculina carcini), parazitickém kastrači těchto desetinohých bezobratlých. Larvy samic tohoto svijonožce (Cirripedia) při plavání v moři vyhledávají krabí samice, kterým se zavrtávají do exoskeletonu a pronikají jim do vnitřností. Jakmile jsou zavrtány, rostou uvnitř krabího těla, až ho nakonec prorostou celé. Tím nad svým hostitelem získají naprostou moc - proto se kořenohlavcům krabím v angličtině říká "crab hacker barnacles" (doslova "svijonožci hackující kraby"). Pokud vám to, že kořenohlavec ovládá i krabovu nervovou soustavu a efektivně tak řídí jeho chování, nepřipadá dost děsivé, připravte se na pravý horor - skrze hostitele se totiž kořenohlavci také rozmnožují. Když žijete uvnitř tvrdého exoskeletonu hostitele, je reprodukce docela problém. Samice kořenohlavce se musí provrtat spodkem krabího těla, a doslova z něj vyfoukne své genitálie, ke kterým pak může připlavat kořenohlavčí samec a spářit se s ní. Lucy připomíná, že ač nejsou primární obětí, samci krabů také nejsou před kořenohlavci v bezpečí - ti hackují i je, a jsou zodpovědní za hormonální změny v jejich tělech. Samci krabů se pak chovají a vypadají jako samice; dokonce se jim vyvinou sekundární samičí znaky jako rozšířený zadeček. V případech jak krabích samic, tak i samců dochází ke kastraci - je však pravda, že když byl při experimentech v laboratoři kořenohlavec z těla krabí samice odstraněn, její atrofované genitálie se po čase vrátily do původního stavu. Kořenohlavec kraba nezabije, může v něm žít až tři roky a během té doby se prostřednictvím jeho těla několikrát rozmnožit!

Klip ze třetí epizody dokumentárního pořadu Winterwatch 2025 z dílny BBC Studios Natural History Unit, která byla živě vysílána ve čtvrtek 23. ledna na stanici BBC Two.

Pozítří vychází kniha When the Earth Was Green: Plants, Animals and Evolution's Greatest Romance

V posledních týdnech jsem se již dvakrát na tomto blogu zmínil o nové knize paleontoložky a popularizátorky vědy Riley Black s názvem When the Earth Was Green: Plants, Animals and Evolution's Greatest Romance (Když byla Země zelená: Rostliny, živočichové a největší romance evoluce). Ta bude na trh uvedena v úterý 25. února 2025, tedy pozítří! A myslím si, že tato publikace bude určitě stát za to. Riley Black byla americkým Národním centrem pro komunikaci vědy v roce 2024 udělena cena A Friend of Darwin Award (Cena přátelství s Darwinem); jejími dalšími příjemci za onen rok byli ještě Kostas Kampourakis, autor dosti známé knihy Understanding Evolution, a Jonathan B. Losos (Improbable Destinies: Fate, Chance, and the Future of Evolution). Mezi předchozími držiteli tohoto prestižního ocenění je také Niles Eldredge, známý pro teorii přerušovaných rovnováh, na které pracoval spolu se Stephenem Jayem Gouldem. Riley Black, která studovala ekologii a evoluční biologii na Rutgersově univerzitě v New Jersey, vstoupila do povědomí mnoha zájemců o rozmanitý prehistorický život díky svým knihám The Last Days of the Dinosaurs (Poslední dny dinosaurů), Skeleton Keys (Klíče ke kostrám) a My Beloved Brontosaurus (Můj miláček Brontosaurus). První jmenovaná je novější; byla vydána v dubnu 2022. Poslední jmenovaná byla zase její zcela první knihou pro širší veřejnost, a publikována byla v roce 2013 (na obálce knihy se nachází Rileyino jméno, které používala před tranzicí - Brian Switek). Dále můžete Riley Black znát i z dokumentárních filmů Alaskan Dinosaurs (ten vyšel v roce 2022 jako součást série NOVA na PBS) a Dinosaur Apocalypse (americká verze snímku Dinosaurs: The Final Day with David Attenborough, též z roku 2022), a dále vystupovala ve dvou epizodách dnes již více než pětisetepizodového podcastu I Know Dino: The Big Dinosaur Podcast. Ve své nejnovější knize se Riley Black zabývá dlouhodobým vztahem rostlinstva s veškerým ostatním životem v průběhu jeho evoluce. Na 296 stranách vysílá čtenáře proti proudu času do pralesů, bažin, mokřin a savan, v nichž se odehrávaly nejdůležitější momenty evoluce rostlin, a v každé kapitole popisuje, jak prehistorické rostliny interagovaly se zvířenou včetně všemi milovaných dinosaurů.

Přední obálka knihy When the Earth Was Green: Plants, Animals and Evolution's Greatest Romance od americké paleontoložky Riley Black. Obrázek z webu Amazon

Není pochyb, že When the Earth Was Green bude nesmírně kvalitní kniha. Ohlasy jsou vesměs pozitivní. Daniel Lewis, autor ochranářské publikace Twelve Trees: The Deep Roots of Our Future (2024) ji doporučuje se slovy: "Riley Black nám ukazuje, že svět přírody byl vždy nádhernou, zapletenou skrumáží interakcí a výměn... Důležitý, pozoruhodný příběh." Vědecká žurnalistka Sabrina Imbler, známá jako autorka oceněné publikace How Far the Light Reaches (2022), jakož i oblíbeného gay románu Dyke (geology) z roku 2020, napsala o nové paleobotanické knize následující: "Toto je kniha protkaná zelenou krásou, jež se rozvíjí jako květoucí květina." Jason Roberts, autor bestsellerové biografie A Sense of the World: How a Blind Man became History's Greatest Traveler (2006), knihu doporučuje těmito slovy: "Brilantní, umožňující vhled a bezhraničně zábavná." Americký týdeník Newsweek píše: "Black spojuje spletitost vědy s mistrovským vyprávěním, a vytváří tak napínavé, okouzlující čtení." Knihovnický a vydavatelský zpravodajský magazín Publishers Weekly uvádí: "Toto je vědecké psaní na nejlepší úrovni." A na webu Goodreads se recenzenti, kteří si publikaci zakoupili s předstihem, nechávají znát, že ačkoliv třeba non-fiction literaturu příliš nečtou, tato kniha podle nich opravdu stojí za to. Každého milovníka literatury navíc jistě potěší, že hned na 5. straně When the Earth Was Green cituje Riley Black mistra básnictví Williama Blakea.

Knihy Riley Black o minulosti života na naší planetě nepochybně stojí za to, a je možné, že tato nová publikace bude dokonce tou nejlepší z nich. Nutno podotknout, že překonat The Last Days of the Dinosaurs, knihu ověnčenu cenou AAAS/Subaru za excelenci ve vědecké literatuře, určitě není jednoduché. Kromě již výše uvedených knih má Riley Black dále na svém kontě také publikace Deep Time: A Journey Through 4.5 Billion Years of Our Planet nebo Deep Water: The Story of the Evolution of Our Seas and Oceans. Pro první číslo časopisu Dog Teeth napsala také literární dílo 10:30AM Bite Appointment!, ve kterém použila přeměnu člověka ve vlkodlaka jako alegorii své trans identity. Běžně pořádá přednášky o prehistorii pro veřejnost - 7. března tohoto roku se bude účastnit konvence Bewhiskered: Prehistoria v newyorském Durhamu.

Knihu When the Earth Was Green: Plants, Animals and Evolution's Greatest Romance si můžete jako hardcover zakoupit na webu Amazon za cenu 26,97 amerických dolarů (tj. 646 českých korun), ve verzi Kindle pro čtečky stojí jen 14,99 amerických dolarů (359 českých korun). Máte o tuto publikaci zájem? Koupíte si ji? A četli jste některé z předchozích autorčiných knih? Osobně se na tuto publikaci již nějakou dobu velice těším!

Dokumentární novinky z ledna a února 2025

Slíbený souhrn dokumentárních novinek z prvních dvou měsíců roku 2025 je tu! Poslední článek do této rubriky zamířil před týdnem, přičemž jsem v něm shrnul počiny z loňského roku, jejichž vydání jaksi minulo mou pozornost - výtečné dokumenty jako Queer Planet či Mysterious Origin of Insects. Předchozí vánoční příspěvek obsahoval informace o Animal Park: Christmas 2024, Blood Origin nebo The Secret Lives of Animals. Za první dva měsíce tohoto roku vyšlo opravdu nemálo nových dokumentů, a já jen doufám, že jich zde neopomenu moc. Pokud byste o něčem, co zapomenu zmínit, věděli, dejte mi prosím vědět! A nyní se podívejme na ty zajímavé novinky!

Dino Birds

Letošní dokumentární novinky začneme se dvěma paleodokumenty. Tím prvním je třiapadesátiminutový snímek Dino Birds (Dinosauří ptáci), který byl premiérově uveden ve středu 5. února 2025 na americké televizní stanici PBS jako 3. díl 52. série vědeckopopularizační série NOVA. Jeho cílem je poskytnout divákům odpověď na otázku, o které nepochybně každý z nich alespoň jednou přemýšlel: proč jsou ptáci (řád Aves, klad Avialae) jedinou skupinou dinosaurů, která přežila velké vymírání na hranici K-T před 66 miliony let? Jedná se o příběh evoluce teropodů. Dokument se zaměřuje na fosilie neptačích dinosaurů, kteří měli peří, zejména pak na ty z Číny, ale také ze Španělska či Belgie. S pomocí počítačové animace jsou v něm přivedeni k životu například Microraptor, Yutyrannus, Eoalulavis, pozornost je věnována také belgickým rodům Asteriornis a Janavis, a z třetihorních "ptačích dinosaurů" se ve snímku objevuje Gastornis. V Dino Birds vystupuje řada paleontologů, kteří se těmito a dalšími dinosaury zabývají, kupříkladu Jingmai O'Connor, Daniel Field, Olivia Plateau, Lida Xing, Alida Bailleul, Ashley Heers či Erich Jarvis. Jejich komentáře umožňují divákům ještě lépe pochopit, jak se v průběhu vývoje z jediné přeživší dinosauří skupiny stali co do počtu druhů dominantní terestričtí a vzdušní obratlovci. Vypravěčkou snímku je v anglickém originále herečka Jeannette Robinson (Wolfstride, NOVA: Alaskan Dinosaurs). Producenty Dino Birds jsou mj. Ana Aceves (Nova Wonders), Kristine Allington (Nova ScienceNow), Julia Cort (The Elegant Universe) či Chris Schmidt (Sea Change, A Special Presentation of NOVA). Hudbu k filmu složili bratři Davy a Yoann Bernagoultové (Bomba). Film vyrobila společnost Pernel Media pro televize PBS, ZDF, NHK, France Televisions, Ushuaia TV, China Media Group a Radio Canada. Trailer ke zhlédnutí zde. 

Ice Age: Apocalypse

Druhou paleodokumentární novinkou, kterou vám musím představit, je pokračování trilogie Ice Age: A Frozen World z roku 2023 (kterou mám mimochodem právě rozkoukanou). Dvoudílný dokument Ice Age: Apocalypse (Doba ledová: Apokalypsa) byl premiérově uveden v neděle 9. a 16. února 2025 vždy ve 21:00 greenwichského času na britském televizním kanále Channel 5. Podobně jako předchozím trojdílným cyklem, i jeho pokračováním provázejí Steve Backshall (Deadly 60, Expedition Borneo, Badgers: Their Secret Lives) a Michaela Strachan (Springwatch, The Really Wild Show, Orangutan Diaries), kteří se v této sérii snaží odpovědět na otázku, co stálo za vzestupem a pádem nejznámějších zástupců pleistocénní megafauny. S pomocí počítačové animace jsou k životu přivedeni mamuti, šavlozubí tygři, srstnatí nosorožci a další mrazuvzdorní živočichové, po nichž se zbyla řada fosilií. Do kožešin odění herci zase v dokumentu bravurně přivádějí k životu naše prehistorické příbuzné a předky, jež v životě megafauny bojovali o přežití. Zatímco první epizoda se zabývá právě megafaunou, druhá je věnována vzestupu druhu Homo sapiens. Na závěr Michaela představuje divákům smutnou ironii toho, že současné klimatické změny v podobě globálního oteplování mohou do budoucna způsobit další mrazové období, které by pro lidstvo mohlo být obrovskou zkouškou. Ice Age: Apocalypse je dílem společnosti October Films, která má na svém kontě například i sérii Maps of Britain. Producentem seriálu je Jonathan Davensport (African Queens, Highway To Hell), druhou epizodu produkoval Joseph Cunningham (Mummy Mysteries) a výkonným producentem je Mike Warner (Walking the Amazon). Krátký úryvek ke zhlédnutí zde.

Extraordinary World with Jeff Corwin

Významnou novinkou na poli amerických vzdělávacích pořadů o přírodě je nový seriál Extraordinary World with Jeff Corwin (Pozoruhodný svět s Jeffem Corwinem), jehož nové díly vycházejí každou sobotu na streamovací službě Paramount Plus a na televizní stanici CBS. Slavný, cenami ověnčený dokumentární moderátor a ochránce přírody Jeff Corwin (The Jeff Corwin Experience, Corwin's Quest, Wildlife Nation with Jeff Corwin) v něm cestuje za lidmi, kteří se starají o divoká zvířata, jejich prostředí, a kteří se ochranou přírody snaží zajistit nejen přežití druhů, ale také dostupnost potravy pro lidstvo v našem ekonomicky a environmentálně kolabujícím světě. Každý díl má stopáž 20 minut, a byl natáčen na jiné lokaci. První dva díly byly natočeny na Floridě; v úvodní epizodě, Animal Healing (Zvířecí uzdravování) zavítal Jeff do South Florida Wildlife Center a ukázal divákům, jak se pracovníci této instituce starají o káně páskované, želvy myší či sýčky králičí, jež utržili zranění. Druhá epizoda, Plastic Pollution and Pelicans (Plastové znečištění a pelikáni), ukazála skvělou práci dobrovolnictva iniciativy Clean This Beach Up a The Brady Hunter Foundation snažícího se udržovat floridské pláže čisté, a pracovnictva Pelican Harbor Seabird Station starajícího se o zraněné pelikány. Ve třetí epizodě, Urban Oasis (Městská oáza), se už Jeff přemístil do New Yorku, aby diváky seznámil s grassroots organizací cílící k udržitelnějšímu pěstování plodin a výrobě jídla v tomto obrovitém městě. Mezi 18. lednem a 15. únorem bylo vydávání nových epizod krátce přerušeno, se sobotou 15. února však konečně došlo k uvedení 4. dílu, Down on Their Luck (Málo štěstí), věnovanému zvířecímu útulku, jehož čtyřnozí obyvatelé to ve svých životech neměli zrovna jednoduché. Producenty seriálu jsou mj. Justin Aranda (Journey with Dylan Dreyer), Sarah Arnoff (Ocean Mysteries with Jeff Corwin), Aaron Bauer (Jack Hanna's Passport), David Doyle (Sea Rescue) nebo Anisa Peters (The Wildest Shot). Hudbu pro seriál složil Bryan Master (Excessive). Extraordinary World with Jeff Corwin je dílem společnosti Hearst Media Production Group a již zmíněné The Brady Hunter Foundation. První epizodu můžete zhlédnout zde. 

Winterwatch 2025

Zimu si fanoušci dokumentů o přírodě asi neumí představit bez nové řady Winterwatch! Letošní, již 13. série zimní oslavy britské přírody se živě vysílala na televizní stanici BBC Two od úterka 21. ledna do pátku 24. ledna 2025. Moderátorská trojice Chris Packham (Secrets of Our Living Planet), Michaela Strachan (Ice Age: A Frozen World) a Iolo Williams (Wild Wales) se tentokrát naposledy vrátila do rezervace RSPB Arne v Dorsetu, aby ve čtyřech dílech představila divákům různé strategie zvířat k přežití zimy, a aby vůbec představila dění v britské přírodě během této docela teplé zimy. Tým si v první epizodě stanovil challenge - spatřit za čtyři dny svého pobytu v Arne co nejvíce ze 13 druhů dravých ptáků, kteří rezervaci obývají. Nebudu prozrazovat, kolik jich nakonec viděli - jen uvedu, že k jejich spočítání potřebujete prsty obou rukou (pro více se na novou sérii podívejte sami!). Předtočené segmenty seznámily diváky s ptačími obyvateli lokality Middlebere Farm u Národní přírodní rezervace Purback v Dorsetu, s můrami přežívajícími zimu buď zakuklené nebo v dospělé formě či s bukači žijícími v rezervace RSPB Old Moor v Yorkshire (z ní byl zčásti vysílán Autumnwatch 2020). Zvláštní pozornost byla dále věnována atlantským tuňákům, krabům, slukám či kachnovitým. Hostujícími moderátory několika předtočených segmentů byli Lira Valencia (pamatovat si ji můžete z 5. dílu Springwatch 2024), Leanna Rohini Fernandez a Jack Baddams. Jak je u Watches zvykem, každá epizoda Winterwatch 2025 má stopáž 59 minut. Producentkou série je Laura Whitley (Naomi's Nightmares of Nature), jednotlivé díly produkovali Amy Young (T. Rex Autopsy) a Matt Andrews (Animals with Cameras). Výkonnou producentkou je Rosemary Edwards (Our Wild Adventures). První epizodu Winterwatch 2025 můžete zhlédnout po kliknutí sem. V průběhu příštích týdnů očekávejte na tomto blogu další úryvky z letošní řady!

earthrise: Message from the Amazon & The Call to Remember

Oceněný dokumentární pořad earthrise (nebo též Earthrise) jsem nedávno zmínil v článku o 30. narozeninách Megan McCubbin. Jedná se o sérii televize Al Jazeera, která běží už více než deset let, a která se zabývá ekologickými řešeními problémů, s nimiž se naše planeta potýká. Dvě nové epizody earthrise vyšly v lednu 2025. První z nich, pětadvacetiminutový film Message from the Amazon (Zpráva z Amazonie), seznamuje diváky s Ašaninky, původními obyvateli peruviánské a brazilské Amazonie, kteří mobilizují globální akci k zastavení devastace naší planety. Od počátku 90. let, kdy se jejich území dostala do hledáčku těžařů tropického dřeva, se Ašaninkové snaží ubránit svou lesní domovinu, se kterou mají intenzivní spirituální vztah. Touto epizodou provází environmentální hlasatelka a dobrodružka Amanda Burrell (Women in Black). Navštěvuje Ašaninky při jejich oslavách a navštěvuje Institute Yorenka Tasorentsi, který usiluje o reforestaci zemědělské krajiny, která byla dříve deštným lesem. Druhý nově uvedený díl earthrise, pětadvacetiminutový The Call to Remember (Volání po vzpomenutí), zkoumá, jak volání původního obyvatelstva v různých částech světa po environmentální spravedlnosti ovlivňuje pohled na místo člověka v přírodě mezi obyvateli Spojeného království. Poskytuje vhled na Medicine Festival, kterého se účastnily tisíce osob, aby si vyslechly Pinu Varinawu, lídra indigenního brazilského lidu Noke Hoi; střežitelku havajské kultury Punu Kalamu Dawson; nebo léčitele Philiswa Makhayeu z lidu Zulu. Dále ve filmu vystupuje například ašaninský lídr Benki Piyako. Vypadá to, že o zkušenosti a znalosti indigenního obyvatelstva s přírodním světem za současné klimatické krize roste zájem. Epizoda Message from the Amazon měla premiéru 14. ledna, The Call to Remember byl pak uveden 21. ledna. Pro zhlédnutí celých epizod klikněte sem a sem. 

Prada Re-Nylon x National Geographic: On Arctic Tides & Drowning in Noise

Ve středu 29. ledna 2025 měl v Milánu premiéru krátkometrážní environmentální dokument Drowning in Noise (Utápění se v hluku) provázený hercem Benedictem Cumberbatchem; před týdnem jsem zde na blogu psal o jeho ztvárnění počítačového vynálezce Alana Turinga ve snímku The Imitation Game. V tomto snímku míří Benedict do norského města Bodø s cílem seznámit diváky s často přehlíženým problémem - hlukovým znečištěním oceánů. Sonické podvodní prostředí je totiž výrazně narušeno, což má vliv na celou řadu živočichů, od nejmenších bezobratlých po největší obratlovce z řádu kytovců. Jak zmírnit hlukové znečištění našich moří a snížit tak mortalitu živočichů, kteří jsou hlukem dezorientováni, což na ně má vážné následky? Ve snímku vystupují environmentální advokátka a herečka Valentina Gottlieb, která je součástí projektu SEA Beyond, a bioložka Heike Vester, jež se specializuje na studium bioakustiky a sociálního chování zvířat ve spojení se zvuky. Společně pronikají do hloubi problémů, jako je podmořská těžba ropy či seismické průzkumy s cílem této těžby, jež mají na mořská zvířata neblahý vliv. Drowning in Noise je druhým filmem, který vznikl kolaborací firmy Prada Re-Nylon - která vyrábí a prodává tašky a batohy z regenerovaného nylonu - se společností National Geographic. Předchází mu ještě krátkometrážní film On Arctic Tides (Na arktických přílivech), který byl uveden též v lednu 2025, a kterým též provází Benedict Cumberbatch. Drowning in Noise můžete zhlédnout po kliknutí sem.

Big Cats, Small World

V rámci série Nature na americké PBS byly ve dnech 22. a 29. ledna uvedeny oba díly nové dokumentární duologie Big Cats, Small World (Velké kočky, malý svět) režisérky, scénáristky a producentky Robyn Keene-Young (Big Cat Week, Queen of the Baboons), která má za sebou více než pětadvacetiletou praxi natáčení dokumentů o divoké přírodě jižní části Afriky. Tato dvojice třiapadesátiminutových filmů vhlíží do života velkých kočkovitých šelem žijících na březích řeky Gomoti v Botswaně se zaměřením na jejich životní strategie. V první epizodě, Landlords (Statkáři), se diváci seznámí se starším lvem, který se i přes pokročilý věk stará o bandu mladých lvíčat a zároveň svou smečku ochraňuje před mladšími rivaly. Ukázána je též těžká snaha levharta, který chce začít rodinu, ale štěstí mu zrovna nepřeje; a hektická příprava mladých gepardů matkou, jež si uvědomuje, že čas, kdy se s nimi má rozloučit, se nachýlil. Ve druhém díle, Outlanders (Cizinci), se diváci dozví, jak se velké kočky od řeky Gomoti vypořádávají s každoročními zimními záplavami. Ty totiž výrazně mění životy lvů, levhartů i gepardů žijících v oblasti. S vodou přichází hojnost potravy, a s hojností potravy se v teritoriích protagonistů objevují vetřelci. Jedna levhartí samice si například náhle musí vybrat, zda chce pomoci přežít starší dceři nebo svým novorozeným potomkům. Big Cats, Small World je dramatem velkých koček žijících v překvapivě malém světě zmenšujícího se říčního ekosystému. Kromě Robyn Keene-Young produkoval tento dvoudílný dokument i jeho hlavní kameraman a střihač, Adrian Bailey (The Cheetah Children). Hudbu pro něj složil Tom Kinsella (Checkpoint Zoo). Big Cats, Small World je dílem společnosti Camel Thorn Films ve spolupráci s WNET Group, Blue Ant Media a Terra Matter Studios. Kromě PBS má být časem uveden i na kanále Love Nature, který se též na produkci podílel. Upoutávka k prvnímu dílu zde.

Zítra má být na americké NBC uveden 1. díl velkolepého desetidílného dokumentárního cyklu The Americas, vyprávěného hercem Tomem Hanksem (The Polar Express, Bridge of Spies). Více informací o něm se v této rubrice časem ještě dočtete. Doufám také, že se dozvíme, kdy přesně má vyjít osmidílný paleodokument Surviving Earth z dílny Impossible Pictures; jak už jsem zde na blogu zmínil, původně měl vyjít v březnu 2025, ale nyní se vynořují zkazky o oddálení jeho premiéry až na začátek roku 2026. Snad se také dočkáme více informací o vydání 1. epizody nezávislého paleodokumentu Forgotten Bloodlines: Agate, vyprávěného Nigelem Marvenem - letos bychom ji určitě měli spatřit. A když je řeč o Nigelovi, v lednu tohoto roku natáčel na Novém Zélandě a na Antarktidě hodinový dokument The Last Penguin (Poslední z tučňáků), načež se v únoru přesunul do Bangladéše, kde natáčí snímek Wild Bangladesh (Divoký Bangladéš)! Později tento rok by měl dále natáčet na Slovensku film Wild Slovakia with Nigel Marven 2. Nadále také sleduji novinky ohledně šestidílného Walking with Dinosaurs 2, ke kterému v lednu BBC Earth vydala tři oficiální propagační obrázky.

Další a jistě nemalé várky dokumentárních novinek (včetně The Americas) se dočkáte s koncem března!

Obrázek týdne 21. 2. 2025

Nastal předposlední pátek letošního února. Jako obvykle samozřejmě na můj blog musí zamířit další Obrázek týdne. V průběhu minulého měsíce byly příspěvky do této rubriky věnovány paleoartu, a tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu zařadit do ní opět nějakou tu fotografii současné zvěře. Na webových stránkách Přírodovědeckého muzea v Londýně jsem narazil na toto dílo španělského fotografa divoké přírody Josého Manuela Grandia. Ačkoliv má za sebou dvacetiletou praxi fotografování ptactva, tento snímek, který ho proslavil snad nejvíce, zobrazuje jistou masožravou šelmu. A je to snímek vskutku výtečný.

Popisek k obrázku: Sněhobíle zbarvená lasice hranostaj (Mustela erminea) tančí na čerstvé sněhové pokrývce. Radostně, energicky poskakuje, točí se ve vzduchu, mrská ocáskem i končetinami a otevírá svou tlamičku vybavenou velice krátkými špičáky. Nikdo pořádně neví, proč se takto lasice na sněhu chovají. Někteří odborníci mají za to, že se tyto šelmičky snaží tančením a poskakováním zmást svou kořist, snad aby měla za to, že o ni drobný predátor nemá zájem. Jiní se domnívají, že se prudkými nárazy o sníh snaží lasice zbavit parazitů, jež se zahnízdili v její srsti a působí jí neplechu. Možné je však i to, že tímto způsobem zhruba pětadvaceticentimetrové šelmičky projevují veselost. Jedná se o chování, které se nedá tak lehce vysvětlit - kdo ví, zda mu kdy bude lidmi pořádně porozuměno. Lasice hranostaj je mustelidem žijícím v Eurasii a v severní části Severní Ameriky. V 15. století byli ke všemu neštěstí tito savci ve velkém zabíjeni, neboť jejich kožešina sloužila k výrobě mozzett (uzavřených pláštěnek) katolických monarchů. Do hranostajího pláště bývá dokonce po Velikonocích odíváno i pražské Jezulátko. Doba pokročila, a zabíjení lasic kvůli náboženství naštěstí skončilo; v období krutého kolonialismu byly pak tyto šelmičky zavlečeny na Nový Zéland, a už s koncem 19. století kvůli nim byly zdevastovány celé kolonie původního ptactva Aotearoi. Tato fotografie byla Josém Manuelem Grandiou pořízena ve francouzských Alpách za teploty dosti pod nulou. V severní části svého areálu rozšíření mají lasice hranostajové každou zimu bílý kožíšek. Do léta se jim pak srst přemění na písčitě hnědou na zádech a hlavě, přičemž bříško zůstane bílé. 

Lasice hranostaj ve svém zimním kožíšku ve mne evokuje dětské vzpomínky na komiks Zajatec ptáka Mauk, ke kterému psal scénář Vlastislav Toman (autor příběhů o Kruanovi aneb nejslavnějšího českého komiksového sci-fi) a který kreslil Otakar Procházka. Když jsem před mnoha a mnoha lety čítával Velké knihy komiksů (Zajatec ptáka Mauk byl otištěn ve 2. sbírce), poprvé jsem se dozvěděl o lasicích a o tom, jak jsou na severu zbarveny.

Na příští dny pro vás chystám první letošní dokumentární novinky (pominu-li ještě doplňující souhrn z minulého roku, který však vyšel minulý víkend), třetí úryvek z Winterwatch 2025 (tentokráte z jeho třetí epizody) a článek o brzy vycházející knize When the Earth Was Green od Riley Black (zmiňoval jsem ji už na Mezinárodní den žen a dívek ve vědě). 

Rozhodně se máte, na co těšit! Přeji vám suprový víkend, a doufám, že se tu do příštího Obrázku týdne párkrát zastavíte!

6 vybraných druhů kynodontů: Procynosuchus delaharpeae

Vědecký název: Procynosuchus delaharpeae,

Místo nálezu: Jihoafrická republika, Zambie, Tanzanie a Německo,

Velikost: délka 60 cm.

Procynosuchus je rodem raných kynodontů z čeledi Procynosuchidae, kam jsou řazeny také rody Sludica a Uralocynodon. Obecně se zástupci této rodiny podobali spíše therocephaliánům než ostatním permským kynodontům. Procynosuchus však z této grupy vynikal ještě více, neboť byl na rozdíl od svých výše uvedených příbuzných semiakvatický; část života tedy trávil ve vodním prostředí. Platné jsou dva druhy procynosucha: typový P. delaharpeae známý hlavně z fosilií nalezených v JAR a P. vladimirense z Ruska. Exemplář, na základě něhož byl P. delaharpae formálně popsán paleontologem Robertem Broomem roku 1937 (tehdy jako zástupce rodu Cyrbasiodon), sestává z lebky nalezené v lokalitě The Glen u města Graaf-Reinet v dnešním Východním Kapsku. Pochází ze siliciklastických terestrických hornin datovaných do svrchnopermských stupňů vutiapching a čchangsing. V průběhu let byla popsána celá řada therapsidů, z nichž se nakonec vyklubal P. delaharpae - platí to například o synonymních taxonech Aelurodraco microps z lokality Hoeksplaas, Galeophrys kitchingi z farmy Ganora u východokapské vesnice Nieu Bethesda či Silphedocynodon gymnotemporalis z lokality Katbosch opět u města Graaf-Reinet. Zcela zahozenými rodovými synonymy procynosucha jsou Cyrbasiodon a Parathrinaxodon; od roku 2010 je název Procynosuchus konvencí Mezinárodní pravidla pro zoologickou nomenklaturu veden jako nomen conservandum. Dost však formalit. Jak P. delaharpae žil? Tento svrchnopermský kynodont byl vybaven ocasem zploštělým seshora i zezdola, a mezi prsty končetin měl možná plovací blány (přinejmenším plochost jeho tlapek indikuje využití k plavání). Snad by se dalo říci, že to byla taková "permská vydra". Coby typický procynosuchid měl dopředu směřující oči, jež mu umožňovaly binokulární vidění a vnímání hloubky, když se potápěl. S největší pravděpodobností to byl rybožrout, který se za rybovitými obratlovci ve vodě hnal v úhořovitém stylu. Vlny proudily podél jeho těla, když se vrhal do hejn ryb, poháněn svým ocasem a končetinami. Tělo měl na "klasického" kynodonta nezvykle dlouhé. Název Procynosuchus v překladu do češtiny znamená "krokodýl před psem", což ho poměrně dobře vystihuje. Podobný tvar těla má samozřejmě řada dalších semiakvatických živočichů, jako právě krokodýlové či vydry, což z procynosucha činí příklad konvergentního vývoje. 

Zdroj obrázku:

Clarice Hoetzel Illustrations (autorka: Clarice Hoetzel)

Zdroje informací:

Nix Draws Stuff

Wikipedia

The Paleobiological Database

Prehistoric Wildlife

Plesiosauři měli šupinaté ploutve: První studie měkkých tkání dlouhokrkých mořských plazů

Plesiosauři se řadí k nejznámějším druhohorním obratlovcům. Tento řád mořských plazů z nadřádu Sauropterygia žil na naší planetě od konce triasu po samý konec křídy, před 203 až 66 miliony roky. Některé z prvních kdy identifikovaných fosilií patřily právě plesiosaurům; s počátkem 17. století byla zhotovena první kresba plesiosauřích obratlů, a v 18. století upozornil pradědeček Charlese Darwina, Robert Darwin z Elstonu, na částečně zachovalou kostru jednoho z těchto zvířat lékaře a archeologa Williama Stukeleyho, jenž ji pak vědecky popsal. Rodový název Plesiosaurus byl o nějakých sto let později, v roce 1821, zaveden Henrym De la Bechem a Williamem Danielem Connybearym, kterým se do rukou dostal exemplář z anglického Dorsetu, nalezený lovkyní fosilií Mary Anning. Dnes si ani zájemci, ani laici nejsou schopni bez plesiosaurů představit druhohorní oceány. Ne všichni zástupci tohoto řádu byli samozřejmě dlouhokrcí, vyskytovali se přece mezi nimi i krátkokrcí pliosauři, ale jsem si vcelku jist, že ona dlouhokrká forma lidem dosti utkvěla v hlavách. Vždyť právě v takové podobě člověk plesiosaura vnímá i podvědomě pod vlivem skotské whisky, nachází-li se zrovna na březích jezera Loch Ness!

Za posledních 200 let byly naše znalosti plesiosaurů značně rozšířeny. Jejich fosilie byly nalezeny na každém z kontinentů vyjma Antarktidy, jejich vývoj byl dobře zmapován, a známo je dnes 208 rodů. To však neznamená, že by o nich paleontologové stále věděli vše. Proto je vzrušující, když jsou znalosti této skupiny obratlovců čas od času trochu rozšířeny. A nedávná studie provedená švédskými a německými vědci objasnila jedno tajemství - totiž jakou vlastně měli plesiosauři kůži. 6. února 2025 vyšel ve vědeckém časopise Current Biology článek kolektivu autorů vedeného Miguelem Marxem z Univerzity v Lundu, shrnující historicky první významný výzkum plesiosauří měkké tkáně, a to u exempláře blíže neurčeného druhu pocházejícího ze spodnojurských sedimentů jižního Německa. Dobře zachovalá kostra o délce 4,5 metru, nalezená roku 1940 v lomu u obce Holzmaden a následně uložená v instituci Urwelt-Museum Hauff, překvapila v roce 2020 preparátory přítomností zbytků měkké tkáně v oblasti kolem ocasu a pravé přední ploutve. Další, menší ostatky měkké tkáně jsou k nalezení na některých ocasních obratlích, ocasních nervových výrostcích a na konečcích prstů. Na ocase je vrstvička mladé epidermis označovaná stratum spinosum silná 0,215 milimetru, nejsvrchnější vrstva pokožky (stratum cornelum) je pak s 0,015 až 0,025 milimetry výrazně slabší. Právě ve stratum spinosum se nacházejí fosilní keratinocyty (tedy fosilní epidermální buňky) s průměrem 0,020 milimetru, které se směrem nahoru ke starší kůži zplošťují. Ve svrchní vrstvě se nacházejí melanosomová mikrotělíska vzniklá z uhynulých melanoforů (pigmentových buněk). Marx a jeho kolegové využili řady metod, aby tyto ostatky měkké tkáně lépe prozkoumali.

Studovaný exemplář spodnojurského plesiosaura z Urwelt-Museum Hauff v obci Holzmaden. Fotografie z webu New Scientist

Vzorky fosilizované měkké tkáně byly preparovány ručně, zabaleny aluminiovou fólií a umístěny do vodou a etanolem očištěných plastových sáčků, načež je výzkumníci vyfotografovali digitálním fotoaparátem umístěným na dvou stereomikroskopech značky Olympus. Některé vzorky byly vybrány pro demineralizaci s cílem odstranit veškerý neorganický materiál, a musely být vysušeny na vzduchu. Poté byly pozorovány fluorescenčním mikroskopem, infračerveným mikrospektroskopem, a byla provedena také hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů. Vzorky, které nebyly demineralizovány, byly očištěny diamantovou pastou. Studovány byly pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu, byla provedena jejich energiově-disperzní rentgenová analýza a využito bylo také metody difrakce zpětného rozptylu elektronů. Poslední metoda, kterou Marx a jeho tým zvolil ke studiu fosilizované měkké tkáně tohoto plesiosaura, byla komparativní analýza, v rámci níž ocasní ostatky srovnával s tvrdými šupinami karapaxu (horní části krunýře) dvou želvích druhů, a to sice vyhynulé skrytohlavé želvy druhu Ctenochelys acris ze svrchní křídy Severní Ameriky a současné želvy nádherné poddruhu Trachemys scripta elegans z jihozápadu USA a severního Mexika. Dále měl k dispozici také kůži z karapaxu dospělé kožatky velké (Dermochelys coriacea), největší mořské želvy žijící v současném světě. Měkkou tkáň z pravé přední ploutve holzmadenského plesiosaura srovnal s kůží mladé karety obecné (Caretta caretta) a znovu kožatky velké (byť se jednalo o jiný, tentokrát juvenilní exemplář kožatky). Dále byly pro srovnání použity ještě šupiny varana stepního (Varanus exanthematicus) ze subsaharské Afriky.

Rekonstrukce druhu Plesiosaurus dolichodeirus ze spodní jury Británie provedená paleoartistou Markem Wittonem. Obrázek z Mark P. Witton's blog

A výsledky? Kůže pravé přední končetiny je podobná kůži dnešních mořských želv - je vybavena drobnými, subtrojúhelníkovými šupinami. Zbytek těla zvířete byl však obnažený, nešupinatý. Marx v rozhovoru pro web časopisu New Scientist prohlásil: "Celkově byl tento plesiosaur zajímavou chimérou mezi něčím jako je kareta obrovská s šupinami a kožatka velká s hladkou kůží. Čekal bych, že tento plesiosaur bude méně šupinovitý jako jeho současníci ichtyosauři." Šupinaté okraje ploutví se zvířeti hodily při proplouvání vodou či při pohybu na mořském dně, zatímco hledalo potravu a přitom se na něm aktivně přidržovalo svými končetinami. Naopak hladká pokožka na zbytku těla snižovala odpor prostředí, se kterým se plesiosaurovo tělo při pohybu ve vodě muselo neustále vypořádávat. Hladčí kůže rovná se rychlejší pohyb ve vodě; šupinaté tělo by plesiosaura při plavání zpomalovalo. Tento vhled do paleoekologie plesiosaurů je vskutku zajímavý. A nemusí to být naposledy, co se o skalaci těchto mořských plazů odborníci něco dozví. V muzejních sbírkách po celém světě se nachází přinejmenším osm dalších plesiosauřích exemplářů se zachovalými zbytky měkké tkáně. Problém je, že je nelze studovat s pomocí destruktivních metod, jako je právě demineralizace, ale kdo ví, třeba se nakonec vynoří nějaký exemplář, který takto bude moci být znovu prostudován. Plesiosaur z Holzmadenu ležel skryt v Urwelt-Museum Hauff po dobu pětasedmdesáti let, než se začalo pracovat na jeho preparaci. Třeba se už v jiných sbírkách nachází podobný exemplář, jen se o jeho potenciálu zatím neví.

Zdroje informací pro tento článek:

Skin, scales, and cells in a Jurassic plesiosaur (Current Biology)

Amazing plesiosaur fossil preserves its skin and scales (New Scientist)

Plesiosaur (Wikipedia)

Plesiosaurus (Wikipedia)

List of plesiosaur genera (Wikipedia)

Únorové fotografie modelů na sněhu

Ve druhé polovině minulého týdne se citelně ochladilo, a v mnoha místech České republiky dokonce napadl sníh. Sníh v polovině února! To je v posledních teplých letech vskutku vzácnost. Vzpomínám si, že jsem si posledně v tuto část roku užil trochy sněhu před čtyřmi roky, pak byl však každý únor už docela vlažný, a možná jen sem tam spadla nějaká ta malá sněhová vločka. Minulý víkend jsem párkrát vyšel ven, především abych fotil ptáky, a mám nyní ve své sbírce zimní fotografie mlynaříků a hrdliček, na něž jsem opravdu hrdý. Ty s vámi však tentokrát sdílet nehodlám. Speciálně pro blog jsem totiž v pátek pořídil jinou várku fotek.

Uplynuly již takřka dva měsíce od mého vánočního fotografického příspěvku, v němž jsem vám představil nové zvířecí modely, jež tehdy do mé rozsáhlé kolekce utvářené po dvě desetiletí čerstvě zamířily. A ačkoliv se od té doby má sbírka nikterak nerozšířila, je doslova vyplněna modely, které by se rády nafotily. Některé dokonce možná více než jiné - vždyť jsou mezi nimi i lidé. Že jsem příliš krutý, když ve svém pokoji držím lidi? Věřte mi, poté, co je v tomto příspěvku poznáte, zcela pochopíte, proč u mne žijí - a naopak nepochopíte, proč jsem je nefotil dříve.

Nejprve však velká kočkovitá šelma, kterou byste na sněhu vskutku potkat mohli. Představuje se vám krásný tygr ussurijský (Panthera tigris tigris) z Dálného východu! Tento model od značky Papo, uvedený na trh v roce 2006, je v mé sbírce přítomen už takřka ony dvě desetiletí. Ocitl se v ní zhruba v době, kdy jsem začínal s tímto blogem. Není nádherný?

Třísetkilový samec tygra ussurijského se prochází po planině a zabořuje své mohutné, až čtrnácticentimetrové tlapy střídavě do sněhu a bahna. Patroluje své obrovité teritorium, rozprostírající se na ploše 1000 čtverečních kilometrů. Momentálně neloví, jen dává pozor na to, aby se na jeho území náhodou nevyskytl nějaký vetřelec. 

Po chvíli brouzdání se v bahně zamířil tygr opět na sníh. Velikost jeho tlap bohužel nemůžeme zcela obdivovat na stopách, které po sobě zanechal - z tohoto pohledu nejsou úplně dobře vidět, byť přece jen na fotografii jsou. Pořídil jsem ji ze svého soukromého vrtulníku - jsem tajně boháč a mám helikoptéru. Čím myslíte, že jsem na ten Dálný východ v pátek zaletěl?

Nyní přejděme od modelů velkých kočkovitých šelem k modelům lidí. Je čas představit vám mé imaginární kamarády - zde jsou Oliver a Dinah, jinak též Green Arrow a Black Canary... ne, počkejte, to jsem se trochu spletl - modely těch dvou postav z DC univerza jsou totiž v mé sbírce vskutku imaginární (ale mám figurku Batmana, to jo!). Tyto dvě krásné postavičky jsou Inuité od Bullylandu, a také v mé sbírce figurují už hezkých pár let.

Z Dálného východu to do arktické Kanady byla v pátek docela fuška, ale podařilo se mi je nafotit v krátkých denních hodinách. Rozhodli se mi zapózovat při brodění se vysokým sněhem. Samozřejmě na těchto fotografiích nejsou dva, ale tři; jeden člen rodinky své nohy do sněhu zabořovat vůbec nemusí. 

Roztomilé inuitské miminko zvedá ručku a mává. Nikoliv na mě, není na mě ani otočeno, ale na svého tatínka, stojícího již mimo záběr. Myslím si, že tyto modely uvedl Bullyland na trh v roce 2011. Je vážně škoda, že jsem je nenafotil dříve, na druhou stranu je možné, že je v této rubrice uvidíte i v příštích letech, třeba v interakci se zvířecími modely! Kdo ví...

Lidem se vzdalovat hned tak nebudeme! Cítil jsem totiž povinnost inkludovat v tomto příspěvku ještě jednoho svého imaginárního kamaráda. Toto je Connor Hawke, druhý Green Arrow... ehm, anebo ne... neměl bych to s těmi imaginárními modely přehánět. Ne, mám tu dle mého pěkný model neandrtálského člověka (Homo neanderthalensis) též od Bullylandu.

Náš přítel zrovna vyšel ven z jeskyně - snad seskočil z vyšší skalky, a nyní pohlíží na sněhem pokryté pláně. Maje mamutí kel v jedné ruce, opírá se o něj, a přemýšlí. Příchod sněhu mu možná zkazil lovecké plány. 

Zde ještě jeden pohled do jeho tváře... Tento model byl uveden na trh v roce 1999, v mé sbírce se však objevil na Vánoce 2011! Je na něm zajímavá jedna věc - má velmi tmavou barvu pleti a černé vlasy. V 90. letech i v letech nultých jsme se ještě s takovou podobou neandrtálců často setkávali v médiích. Co vím, dnes se má spíše za to, že neandrtálští lidé byli bledí a měli rudé vlasy. 

Ještě se pochlubím, že za vytvořením posledních fotografií jsem musel cestovat desítky tisíc let zpět v čase. Nebylo to jednoduché. Nejdříve Dálný východ v současnosti, pak arktická Kanada v současnosti, pak Evropa před 70 000 roky... uff. Na jeden den to bylo dost cest!

Všechny fotografie jsem pořídil s pomocí zrcadlovky Canon EOS 40D, aneb stále s pomocí toho mého foťáku zakoupeného v první polovině minulého desetiletí v New Yorku (a za výhodnou cenu!). Mohu vás ujistit, že rubrika Mé obrázky tímto příspěvkem nekončí, a časem do ní zamíří více článků!