Co byl zač homofobní Článek 28 a proč je třeba si ho připomínat jako temnou část novodobé britské historie

Když se vyřkne jméno Margaret Thatcher, co se vám vybaví? Naprosto nesmyslná válka Británie s Argentinou o Malvíny neboli Falklandy? Lživé sliby dělnické třídě, ze které vzešla, a kterou členstvím v Konzervativní straně zcela zradila? Proti-imigrantská politika, za níž ji milovali skuteční náckovští skinheadi? Nebo zasloužené oslavy jejího úmrtí v roce 2013? Tato bezobratlá, nenávistná britská premiérka dokázala zničit nejen svou zemi, ale vůbec celý svět během jedenácti let u moci. Coby blízká spolupracovnice s Ronaldem Reaganem, rasistickou a pro-kreacionistickou prezidentskou smrtkou oligarchizující se americké společnosti, byla zodpovědná za přetvoření kapitalistického ekonomického systému - za neoliberalismus, který s 80. lety minulého století nasměroval světovou ekonomiku na bezhlavý, neudržitelný a hlavně dogmatický růst za cenu planety, jejího klimatu a jejích přírodních zdrojů. Asociálka, která třikrát po sobě oblbla Británii, jen aby zanechala na světě jizvu tak hlubokou, že se možná nikdy nezahojí - a jejíž smrtící infekce zkazila životy desítkám a stovkám milionů. Osobně mám však tu morálně shnilou osobu a její konzervativní vládu spojenu ještě s jednou ohavností - s homofobním zákonem Section 28 (Článek 28).

Únor je v Británii slaven jako Měsíc LGBTQIA+ historie, pročež jsem na svůj blog napsal dva příspěvky o Alanu Turingovi, vynálezci počítačů a zřejmě nejznámějším gay muži britské historie, bez jehož přispění by spojenci nevyhráli 2. světovou válku a nikdo z nás by nejspíše neměl počítač nebo chytrý telefon - a muži, který byl pro svou sexuální orientaci trýzněn a dohnán k sebevraždě. Se začátkem měsíce jsem však slíbil, že napíši článek také o další ostudě novodobé britské historie, a to právě o Článku 28. Jak to v roce 2013 prohlásil můj oblíbený spisovatel Alan Moore, anarchista, mág z Northamptonu a mj. autor komiksů V jako Vendeta a Watchmen, Section 28 (nebo též Clause 28) "byla skutečným kusem nacistické legislativy. Jejím cílem nebylo jen utlačovat gay lidi, ale také zcela vymazat koncept gay lidí ze slovníků." Alan byl jednou z veřejně známých osobností, které se vůči Článku 28 postavily - učinil tak skrze komiksovou antologii AARGH! (Artists Against Rampant Government Homophobia), jejíž tvorby se účastnilo nemálo významných britských i amerických scénáristů a kreslířů komiksů, a v rámci které také vyšla jeho epická báseň o historii gay kultury, The Mirror of Love (později znovu vydaná v roce 2004 jako samostatná kniha s působivými ilustracemi Josého Villarrubii). V reakci na návrh zákona se veřejně vyoutoval také herec Ian McKellen, shakespearovská legenda z pódia i plátna a pozdější ztvárnitel Gandalfa ve filmech o Středozemi a Erika Lehnsherra/Magneta ve filmech ze série X-Men. Ian se přidal k veřejným demonstracím a spolu s dalšími odvážnými gay aktivisty založil charitativní organizaci Stonewall, jež dodnes pomáhá mladým LGBTQIA+ lidem ve Spojeném království.

Herec Ian McKellen na největší LGBT demonstraci v historii Spojeného království. Fotografováno v Manchesteru v únoru 1988, zdroj: BBC

Co byl však tento queerfobní zákon zač, a jaké konkrétní měl na britské obyvatelstvo důsledky? Institucionalizovaný útlak queer lidí nabyl ve středověku naprosto nehumánního rozměru, a ve viktoriánských časech to bylo stále šílené. Od roku 1885 byli podle kriminálního zákona muži, kteří měli sex s jinými muži, zavíráni do vězení. Ve 20. století byli také oběťmi chemických kastrací - to se týkalo i již zmíněného Alana Turinga, který pravděpodobně v důsledku nepopsatelného utrpení rok po skončení procesu spáchal sebevraždu. Tento útlak gayů vyrostlý ze sexuálního puritánství křesťanské kultury (základem pro homofobní zákony Británie byl tzv. The Buggery Act z roku 1533 vzešlý od Henryho VIII. a katolické církve, který sex mezi muži v Británii trestal smrtí) je samozřejmě naprosto neomluvitelný a člověku se příčící. Stovky tisíc britských mužů kvůli zákonu z roku 1885 trpěly. V roce 1956 jej nahradil Sexual Offences Act, jeho 32. článek však nadále kriminalizoval gay muže. Teprve v roce 1967 byla homosexualita ve Spojeném království dekriminalizována - deset let po doporučení takto učinit ze strany Sira Johna Wolfendena (roku 1997 pak prohlášeného časopisem Pink Paper za jednoho z 500 gay a lesbických hrdinů). Útlak gay mužů však nadále pokračoval, a příliš se o něm nehovořilo. Vždyť s koncem 70. let hudebník Tom Robinson prolomil led mlčení svou písní Glad to be Gay, ve které adresoval násilné policejní zásahy v gay barech. Ve Skotsku byla stejnopohlavní sexuální aktivita dekriminalizována až v roce 1980, a s rokem 1982 došlo i na Severní Irsko. 

Ale boj za práva gayů nekončil. S rokem 1981 byl identifikován virus HIV u pěti gay mužů, kteří předtím neměli zdravotní problémy - a tím začala veřejná panika založená na misinformacích a dezinformacích. Panika z HIV panovala v thatcherovské Británii i v reaganovské Americe, kde k ní přispěl i pozdější autor Jurského parku, pochybný bezobratlovec Michael Crichton. Politická pravice, ale také homofobní část levice zneužívala pokroucené narativy o HIV (například dávno vyvrácenou smyšlenku, že "gayové měli větší riziko nakazit se HIV, než heterosexuálové") a společně přikládaly dříví do ohně. V roce 1982 věřilo 61 % konzervativních voličů v Británii, že stejnopohlavní sexuální aktivita byla "vždy nebo většinou špatná"; labourističtí voliči tento názor zastávali dokonce z 67 %! V roce 1981 bylo v Británii vytvořeno vzdělávací kurikulum, které "doporučovalo" vyučovat na školách pouze o různopohlavních sexuálních aktivitách. Stále však nebylo nikterak ilegální zmínit ve vyučování existenci jiných sexuálních orientací. Ale nebyla by to thatcherovská Británie, ve které pohodlně ještě roku 1984 bez policejních zásahů maršovali neonacisté Wolverhamptonem, kdyby se věci neměly stát ještě nesvobodnějšími. 

Fotografie pořízená Maggie Honey pochodu proti Section 28 v dubnu 1988 v Londýně. Zdroj: METRO Charity

Margaret Thatcher se stala britskou premiérkou v roce 1979, ale v následujících letech neměla příliš velkou popularitu, a tak si ji krátce před dalšími parlamentními volbami získala hrou na ty nejnižší pudy pamětníků britského impéria - jako válečnice. Vytáhla do naprosto zbytečného konfliktu o malé ostrůvky na jihu Atlantského oceánu, kvůli čemuž byla znovu zvolena, a pak se věci jen horšily. V polovině 80. let začali členové Konzervativní strany prohlašovat své hysterické pohádky o "úpadku nukleární rodiny", neboť manželské sňatky uzavíralo méně lidí a více lidí se rozvádělo. V roce 1986 schválili zákon s cílem "posílit" zájem školáků o "rodinný život". Další ideologické, heteronormativní a konzervativní kecy o rodině, které pro mladou generaci nemohly být více nudné. Někteří členové Konzervativní strany však neviděli "problém" v nižším počtu manželských sňatků, ale v LGBT lidech. Někteří dokonce měli za to, že vzdělávací systém "propagoval homosexualitu", a to v oblastech vedených labouristy. Socialismus pravice opět spojila s homosexualitou, na obě záležitosti ukázala svým špinavým prstem, a našla si další způsob, jak démonizovat a utlačovat.

V prosinci 1987 se zrodil Článek 27 (Clause 27), z něhož se stal časem Článek 28. Podle něj bylo nezákonné, aby lokální autority ve Spojeném království "propagovaly homosexualitu nebo publikovaly materiály s cílem propagovat homosexualitu" nebo "propagovaly vyučování v jakékoli státní škole o akceptabilitě homosexuality v rodinném vztahu". Alan Moore měl pravdu - byla to nacistická legislativa. Cenzura ve školství, tisku, zkrátka kdekoliv. Slovo gay nemělo být podle Článku 28 nikde ani zmíněno. Národní odbor učitelů (National Union of Teachers) se vůči návrhu zákona ohradil s tím, že měl omezit schopnost lokálních autorit podpořit školství v ohledu vzdělávání k rovnostářskosti a také že měl učinit prevenci šikany (zvláště pak homofobní šikany) mnohem těžší. O bezpečí žáků a vedení obyvatelstva k co nejlepšímu vzdělání o diverzní realitě našeho světa neměli sociální konzervativci nikdy zájem. Ve Sněmovně lordů započal kampaň proti Článku 28 labouristický politik Waheed Alli, muž muslimského vyznání a zároveň gay. Přidali se k němu i politici ze středové strany LibDems (Liberal Democrats) a z levicové Zelené strany (Green Party). Zvláště velkou opozici pak zmobilizovali lidé takříkajíc v ulicích, přičemž v únoru 1988 se v Manchesteru pořádala největší LGBT demonstrace v britských dějinách - demonstrace opět namířená proti přijetí Článku 28. Přítomno na ní bylo 25 000 lidí, včetně Iana McKellena.

Pětadvacetitisícová demonstrace v Manchesteru v únoru 1988 v čele s Ianem McKellenem. Zdroj: Manchester Pride

Jak praví titulek článku Matthew Todda publikovaného v The Guardian 10. dubna 2013 - dva dny po jejím úmrtí - "Margaret Thatcher nebyla žádná poster holka pro gay práva". Mladé LGBT lidi hodila vlkům - pravicovým vlkům. A přestože se proti kontroverznímu zákonu její vlády vyjádřily desítky tisíc lidí, a ozvali se vůči ní Pet Shop Boys, Alan Moore, Ian McKellen, Stephen Fry a mnoho dalších vysokoprofilových lidí, dokonce celebrit, Článek 28 vstoupil 24. května 1988 v platnost. Od té doby bylo náhle ilegální říci gay školákům, že to, kým jsou, je v pořádku. Chápete to? Na sklonku 80. let učinila Thatcher se svou vládou v Británii opět kontroverzní to, ke komu cítíte lásku. Je možné, že samotná Thatcher necítila nenávist vůči gay mužům ve své politické straně - ale oni se homofobové neustále ohánějí tím, jak mají gay přátele a kdo ví co. Boj o osvobození, o lidská práva a vůbec za demokracii ale není o tom, zda má nějaký pravicový blbeček za kamaráda gaye. Zvláště v současné době, kdy se ukazuje, že krajní pravice táhne nemálo LGBT lidí - vždyť i lídryně německé fašistické strany AfD je lesba a se svou partnerkou vychovává dceru - už takové omluvy ignorance či odporu k pokroku vyšly z módy.

I tak mnozí učitelé pokračovali ve vyučování o intimních vztazích mužů s muži a žen s ženami. Článku 28 ublížila jeho vlastní slova - ta jeho aplikovatelnost učinila dosti obtížnou. Ne všichni Konzervativci za Článkem 28 stáli navždy. Už v roce 1996 se Francis Maude nechal pro Pink News znát, že volit pro schválení Section 28 byla chyba. V roce 1997 vyhrála volby nová verze Labouristické strany s bezobratlovcem, radikálním centristou a neoliberálem Tonym Blairem, ze kterého se brzy stal podobný warmonger, jakým byla Thatcher (hovořím o Iráku). V roce 2000 se poprvé začalo mluvit o zrušení článku, vůči čemuž se postavil například David Cameron, pozdější britský premiér, který své znovuzvolení prodal za slib referenda o Brexitu - a pigf*cker (jak ho označil komik Tom Walker aka Jonathan Pie). Nakonec byla však legislativa z roku 1988 definitivně smetena ze stolu až po Blairově znovuzvolení, konkrétně v roce 2003. Britská asociace humanistů (British Humanist Association) zjistila v roce 2013, že si přesto ponechalo nějakých 40 britských škol nařízení z Článku 28 a nadále vyučovaly o LGBT identitách poněkud dosti zvláštně - nepravdivě. Pozdější výzkum v roce 2018 odhalil, že 40 % dotázaných učitelů v britských školách vnímalo v době, kdy Článek 28 platil, svou sexuální orientaci za nekompatibilní se svou profesí. Tyto legislativy skutečně škodí, a to nejen žactvu, ale také učitelstvu, které se pak v práci cítí méně bezpečné, když se nemůže vyoutovat anebo musí o svých zkušenostech hovořit depersonalizovaně nebo je vůbec nesmí zmiňovat.

Důsledky platnosti Článku 28 jsou dodnes v Británii znát. Konzervativci ještě několikrát advokovali podobné legislativy - naposledy v roce 2020 pozdější krátkodobá premiérka Liz Truss v ohledu na podporu mladých trans lidí. Zákony dokáží být opravdu nesmírně ubližující, zvláště jsou-li implementovány asociály, mezi něž Thatcher a její toryovská banda vždy patřili. Kéž by se Británie poučila - i za současné labouristické vlády vedené čistě kariérním politikem Keirem Starmerem to však nevypadá dobře, když v zemi ani v nejmenším neubývá transfobie. 

Zdroje informací pro tento článek:

A History of LGBT Criminalisation (Human Dignity Trust)

Section 28: History, Response and Future Impact (LGBT Lawyers)

Pride Month: What was Section 28? (BBC Newsround)

Margaret Thatcher was no poster girl for gay rights (The Guardian)

Section 28 (Wikipedia)