Spojenectví Trumpa a Putina, volby v Německu a budoucnost Evropy

Čas od času se stane, že svůj přírodopisný blog, věnovaný zvláště zvířeně pravěkých časů, ozvláštním nějakým tím politickým příspěvkem. Mám pocit, že takový čas měl opět nastat, a že by nebylo od věci sdílet s vámi mé názory na současné dění ve světě. A tak je tu politicky laděný článek, který nemá být jen encyklopedickým výčtem událostí či jejich údajně objektivním (co je beztak objektivita? ach ta filozofie, přátelská, leč těžká) popisem. Zodpovím v něm na zásadní otázku: Jaká je budoucnost Evropy? A je světadíl, na němž žijeme, v bezpečí, když si lídři těch dvou oligarchií, Ruska a USA, zase po nějaké době podávají ruce?

Uběhl měsíc a pět dnů od inaugurace Donalda Trumpa, na které nejbohatší člověk planety, dětinský miliardář Elon Musk naschvál hajloval. Jak se brzy začalo ukazovat, prezidentem USA není ve skutečnosti Trump, ale Musk, který si v pohodě leze do Oválné pracovny, nechává svého syna X utírat sople o prezidentský stůl, a na otázky novinářů vykoktává odpovědi, při jejichž poslechu se člověk může udusit smíchy. Komediální duo Musk & Trump dosáhlo nového levelu, když se Musk na sociální síti X (nehovořím již o jeho synovi) nechal znát, že "Trumpa miluje tak moc, jak jen heterosexuální muž může milovat jiného muže." Jen, když na to pomyslím, vybavuje se mi kniha Not Gay od profesorky Jane Ward z University of California River Side (autorky brilantní publikace The Tragedy of Heterosexuality, kterou jsem na tomto blogu již několikrát zmínil), jež se v ní zabývala častým sexem mezi heterosexuálními muži - a také tím, proč tito muži předstírají, že sex s osobami stejného pohlaví neměli či nemají. Je pravda, že se Trump na Muska často v rozhovorech, v nichž jsou oba přítomni, dívá poněkud soudně - je vidět, že jeho narcisistnímu egu ukoktaný, v depresích se topící Jihoafričan diktující chod jeho administrace alespoň trošičku vadí. Zatím spolu ti dva hrají svou hru, jejich vztah - ať už v něm hraje roli utajovaná intimita či ne - však nemůže mít věčného trvání. Karl Marx měl pravdu, když psal, že dichotomii proletariát-buržoazie bychom neměli vnímat tak, že jedna složka v dialektickém vztahu je lepší než druhá, a že se spolu přou jen jedna s druhou. V buržoazii, mezi kapitalisty, se to totiž vzájemně rve, byť se třeba padesáti procentům nejchudších může zdát, že jsou spojeni. Nedávné komentáře Sama Altmana, dalšího miliardářského freaka rozvíjejícího umělou inteligenci, o Elonu Muskovi dokazují, že se i ti nejbohatší a z Trumpova prezidentství nejvíce těžící (vlastně jediní těžící) lidé vzájemně nesnášejí. A to člověka prostě těší - zvláště, když ví, že Musk nedokáže unést kritiku a chvěje se v meltdownu, jen co jej někdo vybučí. 

Páníček na vycházce s pejskem. Obrázek z webu People's World

Trumpovi a Muskovi se můžeme smát, ale jejich činnost, namířená proti liberální demokracii, má vážné následky pro Evropu. Že jsou oba ti šašci proruští, to je každému člověku, který se jen trochu zajímá o politiku, již léta dobře známo. Musk se na své sociální síti již v letech 2022 a 2023 vyjadřoval ke konfliktu na Ukrajině, nepochybně započatému ruským agresorem. Psal, že Ukrajina prohraje, a že si myslí, že by v ruskou armádou obsazených územích měly proběhnout volby, jež by ukázaly, zda si tamní lidé přejí žít v Ukrajině či v Rusku (samozřejmě by takové volby byly ku prospěchu Putinově fašistickému impériu). Nejbohatší a nejhamižnější člověk světa soustředil své peníze raději do rozvoje technologií k osídlení Marsu - tedy do naprosté utopie - než na humanitární či jinou pomoc Ukrajině. A že je velká část AfD, německé fašistické strany, kterou Musk fanaticky podporoval, napojena na Rusko, to je též velmi dobře známý fakt. 

Co se týče Trumpa a jeho postoje k Rusku, je též přátelský. A konečně se to ukazuje i těm nejtvrdohlavějším konzervativcům, jež do nynějška ve své blbosti a ignoranci oranžového nácka nekriticky vyzdvihovali jako pánaboha. Trump není na straně Ukrajiny. Není na straně největšího spojence USA, tedy Evropy. Jeho skutečným spojencem je Putin, který byl ostatně z jeho výhry v listopadových volbách velice rád a dokonce mu k ní poblahopřál. To, že si Trump s Putinem podal ruce, není jen diplomatické gesto, jako když se osahávali Clinton s Jelcinem. Je to konečné vyjádření spojenectví celosvětové krajní pravice. A fyzické doteky k tomu nejsou potřeba (byť se ruce Trumpa a Putina zaklesly třeba v Helsinki v roce 2018). V důsledku Trumpova ignorování Zelenského - který je Židem, a jak dobře víme, Trump je klasický padesátkový antisemita - a jeho nyní zcela jasné podpory Putina v tažení na Ukrajinu (včetně slov, že je podle něj za válku vinna Ukrajina, což je naprosto nepřípustné) se začíná znovu spekulovat o tom, zda narcisistní miliardář-turned-prezident neměl dokonce nějaké konekce na východní imperialismus ještě před pádem Sovětského svazu. V roce 2021 vyšla kniha American Kompromat: How the KGB Cultivated Donald Trump, and Related Tales of Sex, Greed, Power, and Treachery, kterou napsal žurnalista Craig Unger (též autor knih House of Trump a House of Putin). Zabýval se v ní otázkou, zda je Trump dokonce bývalým špiónem KGB, která se o něj začala zajímat ve chvíli, kdy se oženil s Ivanou Zelníčkovou. Zdrojem informací pro Ungera byl při psaní knihy bývalý sovětský špeh Jurij Švec. Podle bývalého člena kazašské inteligence Alnura Mussajeva se v KGB říkalo Trumpovi "Krasnov" - přezdívka odrážela jeho narcisistní, vlastní "krásou" posedlou povahu. 

Trump a Putin si podávají ruce v Helsinki 16. června 2018. Fotografie z webu Reuters

Ne každý je o pravdivosti Švecova výkladu o Trumpovi coby bývalém agentovi KGB přesvědčen, třeba i na levici. Politický streamer Vaush (viz video níže) se nechal znát, že tomuto příběhu úplně nevěří, ale že samozřejmě o Trumpově konekci na Rusko nepochybuje z pragmatického důvodu; Trumpova společnost nepochybně prováděla činnost i na ruském území, a dá se tedy očekávat, že náckovská satsuma má vůči Putinově zemi minimálně nějaké finanční dluhy. Nyní to vypadá, že by okupované území v Ukrajině mohlo vynést nemálo zisků z tamních nerostných surovin nejen Rusku, ale i USA. Ano, opakuje se nám tu historie. Na mnichovském setkání se Trump nejprve po telefonu domlouval s Putinem, co a jak, a až poté mluvil se Zelenským. A nyní máme za sebou čerstvě hlasování zemí OSN o rezoluci vinící Rusko za agresi vůči Ukrajině - hlasování, ve kterém se USA (například ještě s genocidálním Izraelem) připojily na stranu Ruska. Je prostě vidět, co je současné vedení USA zač. Evropa se nyní již nemůže spoléhat na svého více než sedmdesát let věrného spojence, totiž Ameriku, a s tím přicházejí nové a nepříjemné otázky, které se týkají nás všech.

Evropa samotná na tom v tuto chvíli není zrovna nejlépe. Oligarchizace západního světa se týká i jí, a stabilita naší domoviny začíná viset na vlásku. Maďarsko je na tom politicky hodně špatně, Orbán je Putinovým spojencem. Fico na Slovensku - šílené. Česku hrozí zvolení Babiše, což nevěstí nic dobrého. A v Německu nyní proběhly parlamentní volby, ve kterých se nejvíce zadařilo dvěma pravicovým stranám - pochybným křesťanským demokratům a rovněž tak pochybným fašistům z AfD. Na jedné straně hořký tradicionalismus, na druhé návrat nacismu. Není překvapivé, že AfD se nejvíce dařilo právě v bývalém východním Německu - postbolševické země se ukazují být skutečně velmi náchylné k ruské propagandě. Co měl Sovětský svaz vedený rudými fašisty jednou ve svých spárech, to má dnes jeho následovník, Putinovo Rusko, stále naservírováno čerstvé a chutné. A kde se krajní pravici zvláště daří odchytávat s neoliberálním kapitalismem nespokojené je téma migrace. Migrace samozřejmě není nic špatného, ale fašisté migrací rádi straší, a očividně se jim za užití proti-migrační politiky daří dostávat se do pozic moci (což je to jediné, co chtějí - o životy lidí jim nejde; krajní pravice je vlastně nástrojem k zachování kapitalismu například po finančních krizích, to znamená jde jen o další a další vykořisťování lidu). Ačkoliv mainstreamoví konzervativci v Německu mají alespoň dost sensibility na to, aby nové nacisty zavrhli a neumožnili jim vytvořit společně vládu, AfD svůj volební výsledek vítá. 

Máme tu však i jednu pozitivní zprávu - začíná se dařit německé levici. Strana Die Linke totiž zaznamenala úspěch s 8,77 % hlasů, předčili ji jen sociální demokrati ze Sozialdemokratische Partei Deutschlands a němečtí zelení, Grüne (kteří nejsou ani zdaleka tak progresivní, jako angličtí Greens, které bych osobně klidně volil). Myslím si, že Die Linke toho má dost, co nabídnout, a je velice, velice potěšující, že měla úspěch zvláště mezi mladými voliči naší generace. Ano, levice je v Německu na vzestupu - a to i přesto, že předvolební predikce ji vrhaly pod čáru s 5 %. O levicovou politiku, jež opravdu může měnit životy lidí k lepšímu, je zájem, a to je zvláště ve fašizujícím se světě dobrá zpráva. Připojuji video od Novara Media.

Vraťme se tedy k úvodní otázce: Jaká je budoucnost Evropy? Když se postbolševický východ fašizuje pod vlivem kremelských dezinformací a konspiračních teorií o migraci či o queer a trans lidech, a když se fašizuje i země, která měla přímé zkušenosti s nacismem, totiž Německo, znamená to, že bezpečnost Evropy je ta tam? Když se Amerika kamarádí s Ruskem, a veškeré snahy odvážných Ukrajinců a Ukrajinek z různých sfér a z různých částí politického spektra tak vychází vniveč... musí se člověk ptát, jak moc jsme blízko konci dost možná nejklidnějšího období v moderní historii - období posledních sedmi desítek roků, kdy se Evropa mohla na Ameriku zcela spoléhat. Nejsem politický vědec, a už vůbec nejsem věštec nebo nějaká politická či ekonomická rosnička. Nejsem s to říci, jakým směrem se bude vyvíjet evropská politika, ale zatím to vypadá bledě. Trump prostě není náš kamarád. Jistě, agent Bureš ho má rád - kdo ví, možná spolu opravdu pracovali v KGB... a možná také ne, to teď není hlavní. Ne, hlavní je to, že světu vládnou oligarchové. Jejich moc roste. Jejich vliv je čím dál větší. Mají toho čím dál více naakumulováno. Dospěli jsme do chvíle, kdy je třeba se vážně probudit. Jenže víte, jak to je. Svět je plný blbů, kteří, když je varujete, vás jen označí za "komunistu" nebo vám poručí, ať nejste tolik "woke". Nakonec je tu přece ta známá diagnóza, která byla kdejakým držitelem PhD z amatérské buržoazní psychologie dána i autorovi tohoto blogu - trpím nemocí, která mne nutí dávat pozor na to, co se děje ve světě. Ano, mít oči otevřené - být "woke" - je totiž v tomto systému nezáviděníhodná porucha.

Přijde mi, že studenou válku nakonec vyhrálo Rusko. Putin se raduje. Vše nasvědčuje tomu, že Evropa bude ponechána sama sobě. To neznamená, že nemůže být soběstačná. Ale k jejímu správnému a demokratickému fungování potřebujeme rychlý pokrok. Více investic do výzkumu alternativních energií. Více investic do inkluzivních programů. Lepší vzdělání - humanitní, technické i přírodovědné. Silnější sociální státy, lepší zajištění každého z nás, a v neposlední řadě velké zdanění všeho, co vývoj našeho světadílu zbrzďuje. Zdanění nástrojů umělé inteligence generující obrázky z ukradeného duševního vlastnictví umělců, regulace emisí skleníkových plynů a trhu. Multikulturní a každého vítající Evropa je možná - a její bezpečnost je možná. Jen je třeba, aby nás více chtělo směřovat tímto směrem - abychom se probudili, nespoléhali se na Washington, a už vůbec ne na Moskvu, ani na Peking! Existují způsoby, jak další oligarchizaci bránit. Existují ekonomické alternativy, jež jsou mnohokrát šetrnější k životnímu prostředí a klimatu, než současný systém. Ale nic nebude jednoduché. Svět se neustále proměňuje, a kdo ví, zda se nám nějakou tu naši nedokonalou formu demokracie vůbec podaří udržet.

Jaký máte na současné dění v Evropě a ve světě vůbec názor? Podělte se o něj v komentářích! Tímto svůj politický příspěvek končím, ale ujišťuji vás, že v historii tohoto blogu jistě nebyl posledním. Myslím si, že je dobré občas se o těchto záležitostech zmínit.