První měsíc roku 2025 je u konce. Začal jsem jej článkem o Crosbym a Fleurym, dvou samcích tučňáků ze Safari Parku Dvůr Králové, kteří společně vyvedli mládě, a končím jej příspěvkem do obrázkové rubriky. Jedno tyto dva příspěvky mají společné - náměty k nim vzešly od Matyho z blogu Zoo Moravia. Zásobil mne nejen návrhem na článek, který vyšel 1. ledna, ale také nádherným obrazem, který jsem prostě musel mezi Obrázky týdne zařadit, a krásně to vyšlo na konec měsíce. Tímto Matymu velice děkuji za inspiraci a za odeslání této malby! Nezapomeňte ho sledovat na Instagramu, kde updateuje svou sbírku zvířecích modelů; jeho starší výtvarná díla si můžete prohlédnout po kliknutí sem. Připomínám, že jednu Matyho fotografii jsem do Obrázků týdne zařadil loni v červenci a jeho starší malba dilophosaura do rubriky zamířila v listopadu 2019.
Popisek k obrázku: Zvětralé horniny jihoafrické pánve Karoo vydaly na světlo světa dokonale zachovalou kostru savcotvárného plaza, therapsida, z čeledi Gorgonopsidae. Pomalu k ní přistupuje její objevitel, tvor jednadvacátého století, tolik vzdáleného pradávným časům svrchnopermským, za nichž tento obdivuhodný živočich lovil a naháněl hrůzu nejednomu býložravému čtvernožci. K jakým myšlenkám asi nálezce této zkameněliny dochází? Rýsuje se mu snad v mysli osvalený, osrstěný Gorgonops longifrons, až dvoumetrový kvadrupední karnivor, bojující s drobnějšími lycaenopsy o hnijící kus masa statného moschopse? Vidí snad ve své hlavě smečku těchto gorgonopsiánů, jak nahání poděšené stádečko pareiasaurů? Čas byl ke kosterním ostatkům permského vlka neskutečně laskavý, jako by se snažil, aby navždy připomínaly jeho impozantnost. Takřka neporušená savcoplazí lebka dlouhá asi 30 centimetrů, prodloužené špičáky o délce 12 centimetrů... a pod zemí se možná nachází obdobně prezervovaný zbytek jeho loveckého těla. Je to nález hodný oslavy. Pánev Karoo neustále vydává další a další fosilie permské fauny. Nejstarší gorgonopsiáni, které světu vydala, pocházejí z biozóny Eodicynodon Assemblage Zone, se kterou koreluje souvrství Abrahamskraal s horninami starými 268 až 259 milionů let. Gorgonops je znám z biozón Tropidostoma Assemblage Zone, korelující se spodní částí souvrství Teekloof o stáří 265 až 260 milionů let, a Cistecephalus Assemblage Zone, zahrnující pozůstatky zvířat z doby před 257,5 až 254,5 miliony roky. Existují tři platné druhy gorgonopse (včetně typového druhu G. torvus), další tři specie jsou pak vedeny s otazníčkem.
V příštích dnech očekávejte další paleomediální články. Hodlám s vámi sdílet nedávno vydané propagační obrázky k filmům a dokumentům s paleovertebrátní tématikou, mohu-li to takto vyjádřit, které budou uvedeny v tomto roce. Nadále hodlám pokračovat ve tvorbě projektu 6 vybraných druhů kynodontů. Plánuji také návrat k některým již déle běžícím sériím článků.
Užijte si poslední hodiny ledna 2025 a přeji vám co nejlepší vstup do dalšího měsíce. A ještě jednou velký dík Matymu za krásný obrázek!
Rod Galesaurus, patřící s dalšími třemi rody kynodontů do čeledi Galesauridae, zahrnuje jediný druh, a to sice G. planiceps. V roce 1859 jej formálně popsal "otec dinosaurů" Richard Owen na základě fosilního exempláře nalezeného v jihoafrické pánvi Karoo, mylně jej však zařadil právě mezi dinosaury. Rodové jméno, které pro zvíře vybral a jež mu zůstalo dodnes, znamená v překladu z řečtiny "lasicovitý ještěr". Owenovi připadala lebka tohoto živočicha velmi podobná lebce rhopalodona, jenž byl tehdy též klasifikován jako dinosaurus, ale nakonec se z něj vyklubal dinocephalián. I Thomas Henry Huxley považoval tato dvě zvířata spolu s dalšími svrchopermskými a spodnotriasovými obratlovci z pánve Karoo za dinosaury, a napsal o nich článek pro časopis Nature v roce 1869. Doba pokročila, a příslušnost galesaura ke kynodontům, kladu zahrnujícímu i nás, savce, se ukázala býti nezpochybnitelnou. Podobně jako jeho příbuzní, i Galesaurus se pohyboval více jako ještěr než jako savec, neboť měl končetiny umístěné nikoliv pod trupem, ale spíše mu "vyrůstaly" po jeho stranách. Morfologicky se do značné míry podobal thrinaxodonovi, s nímž patřil mezi epicynodonty, lišil se od něj však například pozitivní alometrií (hyperalometrií) jařmového oblouku (na kosti spánkové). Šířka thrinaxodonovy lebky je izometrická, nikoliv alometrická, jako ta galesaurova. Lebky mladých thrinaxodonů také nesou sagitální hřeben, na nějž byly upnuty čelistní svaly; juvenilní lebky galesaurů tímto znakem vybaveny nejsou, sagitální hřeben se vyskytuje pouze u dospělců tohoto kynodonta. Zajímavé je, že první z postkaninových zubů (označení pro třenové zuby a stoličky dohromady) na každé straně čelisti má pouze jeden výběžek (jde tedy o cuspid), následující zub má pak výběžky dva (dvouvýběžkové zuby označujeme jako bicuspidy), přičemž ten zadní je podstatně menší. Největší z nalezených lebek galesaura měří asi 12 centimetrů a paleontologové, kteří pozůstatky tohoto zvířete studovali, odhadli celkovou délku dospělců na 75 až 80 centimetrů. Jeden exemplář s takřka úplnou kostrou i lebkou je k vidění v Iziko Museum of Natural History v JAR. Podobně jako další klasičtí kynodonti, i Galesaurus byl karnivorem. Žil na přelomu permu a triasu, před 252 až 247 miliony roky.
Ve středu 22. ledna 2025 se paleomediální nadšenci dočkali nadmíru pěkného dárku. Televize BBC totiž vydala první tři propagační obrázky k Putování s dinosaury 2 (Walking with Dinosaurs 2), šestidílnému spirituálnímu následovníkovi populárního pseudodokumentu vydaného v roce 1999. Nový paleodokument jsem již na svém blogu několikrát zmínil (loni v červnu jsem s vámi sdílel i oficiální teaser), a dle propagačních obrázků bude naprosto skvělý.
Jako první je tu detail tváře albertosaura, onoho slavného tyrannosaurida z pozdní křídy, který snad nemohl být rekonstruován lépe. Za ušním otvorem se mu skvějí drobná peříčka, neochmýření tyrannosauridé jsou tedy v novém seriálu zřejmě ze hry.
Jen se podívejte na tu bandu výrostků! Ta číra na jejich hlavách mi přijdou trošku lame... Zato obličejový vzor albertosaura v popředí je dle mého úsudku skvostný.
A do třetice všeho dobrého tu máme mládě a dospělce pachyrhinosaura! V Putování s dinosaury 2 již tito ceratopsiáni zcela určitě nebudou mluvit, na rozdíl od animovaného snímku Putování s dinosaury 3D (Walking with Dinosaurs 3D), který je dosud posledním neoficiálním doplňkem původní Trilogie života.
Těšíte se? Měli byste! Putování s dinosaury 2 začne vycházet na BBC One letos v létě! Samozřejmě však nepůjde o jedinou velkou paleomediální věc roku 2025, a já s vámi v příštích dnech hodlám sdílet nově vydané propagační obrázky i k několika dalším záležitostem podobného ražení.
Těžko se tomu věří, ale přesně před měsícem byl Štědrý den! Člověk by kvůli těm šílenostem, které se udály za poslední dny, nejraději cestoval zpět v čase - a to nejen do období Vánoc. Naposledy s vámi na nějakou dobu hodlám v rámci obrázkové přehlídky toho nejlepšího paleo a wildlife artu sdílet nějaké to zasněžené dílo, díky němuž, doufám, zapomenete na pár minut na Muskovo hajlování a celkově na inauguraci Trumpa (aneb na pižmoprda, jak nyní té dvojici říkám; české významy příjmení oněch dvou blbečků již nyní netřeba uvádět). Autorem tohoto obrázku je nesmírně talentovaný HodariNundu, jehož díla jsem již v minulosti do Obrázků týdne zařadil. Zobrazuje zcela nově popsanou velkou kočku, která byla představena v článku publikovaném tento měsíc v Science Advances.
Popisek k obrázku: Sněžný levhart poddruhu Panthera uncia lusitana se s loveckou vášní vrhá na kamzíka (Rupicapra sp.), dosud se poklidně pohybujícího po strmém svahu v horách. Velká kočka dokonale splynula s okolním prostředím, ztratila se mezi kusy skal a dlouho se držícím sněhem, a protože chladivý horský vítr foukal proti ní, býložravý kopytník o ní vůbec nevěděl. Pak se náhle šelma spustila ze skalního převisu, a její přední tlapy, vyzbrojené hrozivými drápy, nyní směřují k boku nebohé oběti, vyluzující v momentu překvapení z hrdla bručivý, poděšený zvuk, předznamenávající její brzký konec. Náhlá spoušť vyděsila opeřence s křiklavě zabarveným spodkem křídel; ten v rychlosti odlétá co nejvýše, aby se vyhnul jakýmkoli problémům, byť levhart by mu nepochybně nevěnoval nejmenší pozornost. Kamzíka čeká pád, kousanec do krku, ohromná bolest a trýznivé umírání v šoku. Je dosti možné, že podobné scény nebyly na Pyrenejském poloostrově v pozdním pleistocénu něčím výjimečným. Nově popsaný vyhynulý poddruh sněžného levharta neboli irbise (Panthera uncia), dnes přežívajícího v horských oblastech střední až jižní Asie, byl doma v pozdějším Portugalsku, jak ostatně nasvědčuje přízvisko lusitana (odkaz na římskou provincii Lusitánie). Jeho typový exemplář pochází z Manga Larga ve středu země, a datuje se do pozdního pleistocénu, do časů posledních ledových dob. Nejde však o první extinktní subspecii irbise známou z jihozápadní Evropy; v roce 2022 byl na základě fosilních pozůstatků z francouzských Pyrenejí popsán poddruh Panthera uncia pyrenaica. Validita oné subspecie je však nejistá, na rozdíl od zde vyobrazeného poddruhu. Dnes přežívají tři poddruhy irbise; P. u. uncia z Pamíru, P. u. irbis z Mongolska a P. u. uncioides z Himálaje a čínského Čching-chaje.
Časem bych o vyhynulých evropských poddruzích sněžných levhartů rád napsal článek, v současnosti jsem však časově jaksi omezen, a tak jej očekávejte někdy později. Jsem rád, že jsem vás o tomto zvířeti mohl informovat alespoň prostřednictvím sdílení Hodariho výtečného paleoartu.
V příštích dnech očekávejte paleomediálně zaměřený příspěvek či dokonce příspěvky. V poslední době vyšlo několik propagačních snímků k hned několika dokumentům a filmům s tématikou prehistorického živočišstva, a já k nim mám určitě pár slov! Mimoto v příštím týdnu hodlám vydat alespoň jednu další část projektu 6 vybraných druhů kynodontů.
Elon Musk hajloval před inaugurací Donalda Trumpa. Jeho dvojí siegheil salutování okamžitě zvedlo vlnu pozornosti. Že se nejbohatší člověk planety kamarádí s nácky, to je každému alespoň trochu informovanému člověku už nějakou dobu dobře známo. Ale nikdo nečekal, že by svou příslušnost ke krajní pravici prokázal v den Trumpovy inaugurace tak jasně, jak to učinil. Pravou ruku zvedl ne jednou, ale dvakrát - jednou k publiku, poté dozadu směrem k americké vlajce. Experti na nacismus, historici a lidé napříč politickým spektrem se shodují, že Musk - navzdory tomu, jak jej obhajuje Anti-Defamation League (do jejíhož vedení byl nedávno obsazen člověk blízký Trumpovi) - skutečně hajloval, a krajní pravice po celém světě se raduje z toho, jak se mu to povedlo, aniž by z toho měl nějaký větší problém. Ačkoliv jsem se již nechtěl událostem tohoto pondělí na blogu věnovat, přináším ještě tento příspěvek. Pak se, doufám, s americkou politikou v Blogorgonopsidových vodách na čas rozloučíme, nestane-li se tedy v brzké době něco dalšího, o čem bych chtěl z podstatného důvodu na své stránky napsat.
Letos to bude 80 let, co bylo poraženo nacistické Německo, čímž se 2. světová válka nachýlila ke svému skončení. Za těch osm desítek let je hajlování spojeno s krajně pravicově založenými lidmi, kteří mají velké sympatie k onomu genocidálnímu režimu a k diktátorovi jménem Adolf Hitler. Nic, co by nikdo z nás nevěděl. Kdo hajluje, ukazuje, že je nácek. A nácky je třeba mlátit, střílet, potlačovat, zkrátka a dobře je selektovat pryč z naší společnosti, protože do ní opravdu nepatří. To, že nejchamtivější, nejbohatší, ekonomicky nejmocnější a ano, nejzkaženější člověk naší planety, Elon Musk, dvakrát zahajloval na stejném pódiu, ze kterého posléze Donald Trump pronášel svůj šílený a částečně nesmyslný projev, by mělo lidi opravdu zvednout ze židlí. Celá naše společnost je samozřejmě otřesena. Jenže i tak se vynořují blbečci, kteří Muska hájí, jeho hajlování omlouvají anebo se snaží všechny přesvědčit, že prudké zdvižení pravice od hrudi mělo být čímsi jiným, než hajlováním. A v takovém světě dnes žijeme - ve světě, kde je něco takového, jako jasné nacistické gesto, bezpodmínečně omlouváno fanatickými stoupenci magora, který má blízko k německé AfD, který rozšiřuje dezinformace a který opravdu na krajní pravici patří.
Na úvod sem nehodlám vložit fotografii toho pomatence, který se neustále chová jako nevychovaný edgy čtrnáctiletý teenager (byť mu je třiapadesát!), v póze, s níž by měl být po zbytek existence naší civilizace asociován. Raději chci s vámi sdílet dílo italských studentů, kteří se rozhodli vytvořit figurínu z odpadků, reprezentující Muska. Zavěsili ji za plot na stejném náměstí, kde byla zohavena mrtvola Benita Mussoliniho, italského fašistického lídra, k jehož odkazu se mimochodem otevřeně jako teenagerka hlásila současná italská premiérka, Georgia Meloni, se kterou se Musk přátelí. Také s Italy sdílíte ten pocit, že muskovská špína na Piazzale Loreto patří?
"Na Piazzale Loreto je vždy místo, Elone," vzkázal italský kolektiv Cambiare Rotta náckovské muskryse. Zdroj: instagramový účet apriteilcervello
Navzdory tomu, že již zmíněná Anti-Defamation League (ADL) - organizace, která má za cíl kombatovat antisemitismus, což ale moc efektivně nečiní - Muskovo gesto obhajuje jako "nehajlování", všeobecný konsensus je takový, že to hajlování stoprocentně bylo. Každý, kdo o tom nyní pochybuje, je takovou červenou vlaječkou, od které bychom se my, přemýšlející lidé, měli distancovat. Snad je toto onen definující moment roku 2025, který nepřemýšlivé rozdělí od přemýšlivých; blbečky od normálních lidí; nácky od normálních lidí. Vynořily se názory, že Musk chtěl jen adresovat publikum, že ta pravice šla od srdce... ale ne, prudké zdvižení pravé ruky v tomto stylu, v tomto úhlu, je jen siegheil, a nic jiného. Musk je sice blbec, ale abych dal za pravdu Michaelu Walkerovi z Novara Media, je alespoň dost inteligentní na to, aby věděl, co dělá. No řekněte, copak si někdo, kdo hajluje, neuvědomuje, že hajluje? A ještě dvakrát po sobě?
Americká profesorka historie a politická komentátorka Ruth Ben-Ghiat z New York University, která se dlouhodobě zabývá fašismem, napsala na svém účtu na Blue Sky: "Tady historička fašismu. Toto bylo nacistické salutování, a též velmi agresivní." Politický YouTuber a streamer Vaush se Muskovi spíše vysmál, přičemž pronesl, že stejně jako každé jiné fyzické vyjádření za pomoci svého těla, i hajlování Musk zkrátka pokálel. Na sociálních sítích se obecně lidé Muskovi smějí za to, že při prvním zahajlování vydal z hrdla zvuk připodobnitelný k "Ugh!", jako by do pohybu vložil celou svou sílu. Přikládám video z YouTube kanálu The Vaush Pit.
Doporučuji podívat se také na reakci Hasana Pikera, dalšího populárního amerického streamera, na Muskovo hajlování. V přímém přenosu Muskův bláznivý projev o přistávání na Marsu a "záchraně civilizace" komentoval, a jeho reakce na nacistické salutování nejbohatšího člověka planety je vskutku nedocenitelná. V níže sdíleném videu komentuje také pokus ADL o zakrytí Muskova záměru, přičemž upozorňuje na vazby organizace na Trumpovy lidi. ADL měla v nedávné minulosti problémy s Hasanem kvůli jeho podpoře Gazy a odsuzování izraelského apartheidu. Ach ti sionisté... jak dobrými spojenci krajní pravice, jež židovskou etnicitu kdysi nenáviděla a zčásti dodnes nenávidí, vlastně jsou.
Hasan ve videu (po 4. minutě, chcete-li to vědět přesněji) říká něco, co by si měl každý obránce Muska uvědomit: tenhle zkažený miliardář po koupi Twitteru vrátil na onu sociální síť každého prominentního neonacistu, jenž na ní byl v minulosti zabanován. Zajímavé je také to, že Musk se na svém Twitteru nikterak neobhajuje. Kdyby vydal prohlášení, že to všechno bylo nějaké nedorozumění či že to provedl z nedbalosti - což by byla patetická omluva - bylo by alespoň vidět, že nechce být s nácky nijak asociován. Jenže Musk tweetnul jen své typické arogantní: "Měli by si vymyslet něco lepšího, než přirovnávat lidi k Hitlerovi." Fascinující je, že se s přirovnávním ideologických oponentů k Hitlerovi osobně setkávám pouze od pravičáků, na internetu například od bývalého paleoblogera Blogplateosaura (vystupujícího též pod přezdívkou Whiny15), pedoušského neomalence plného zášti, který v komunitě blogerů píšících o přírodě a prehistorii absolutně neměl co dělat (a který, zdá se, svého vnitřního Hitlera projektuje na každého, s kým "válčí"; zájemcům opět rád pošlu screenshoty jeho komentářů). Musk se ostatně dopouští něčeho podobného - v nedávném rozhovoru s lídryní již zmíněné krajně pravicové německé strany AfD souhlasil s jejím označením Adolfa Hitlera "komunistou". Možná by si ti nevzdělanci měli přečíst něco o konspirační teorii "kulturního bolševismu" či "židovského bolševismu", ze které vyrostl nacistický antisemitismus; takové znalosti by ale asi stěží udrželi v hlavách, když zastávají na nacistické smyšlenky navazující konspirační teorie o "neomarxismu" a "woke mind virus" (což je efektivně ta samá konspirační teorie). Musk by nejspíše velice rád přepsal historii tak, aby byl onen diktátor s knírkem zpětně vnímán jako přesný opak toho, čím doopravdy byl. Fašistickou AfD - která je údajně příliš extremistická i na francouzskou fašounku Marine Le Pen - brzký trilionář horlivě podporuje v její snaze ovládnout Německo.
Apologisté Muskova chování, včetně nedávného hajlování, patří do zvláště zajímavých táborů. Jednak jsou to nacionalisté vyskytující se na Telegramu, nacházejí se však mezi nimi i nevzdělanci, jež to, co v pondělí provedl, omlouvají jeho autismem. Tím nepochybně přispívají k negativní stereotypizaci lidí na autistickém spektru - tvrdí totiž, že Musk nevěděl, co dělá, nebo že žije v jakémsi jiném světě a o hajlování nemá ani potuchy. Toto redukování autismu, zkrátka kognitivní odlišnosti, na jakousi stupiditu tisíckrát horší, než byly některé záměrně "komické" a ve výsledku ostudné scény filmu Rain Man s Dustinem Hoffmanem, vskutku není ničím ideálním. Musk je sice údajně na autistickém spektru, ale zároveň je i psychopatem (obdobně je to se zmíněným Blogplateosaurem, který se též omlouvá svým údajným Aspergerovým syndromem, ale jeho chování na internetu napovídá, že trpí i antisociální poruchou osobnosti; a to určitě není ani v nejmenším to samé, co autismus či Aspergerův syndrom). Jedním z lidí, kteří Muskovo hajlování zastírají jeho autismem, je i italský krajní pravičák Andrea Stroppa, který ho spojil s Georgií Meloni. Uvedl, že Muskovy autistické pohyby si prý lidé pletou s nacistickým salutováním. Co prosím? Větší kravinu už fakt nikdo z těch asociálů vymyslet nemůže. Jenže právě taková tupá vyjádření, jako to Stroppovo, škodí autistické komunitě a vůbec celému neurodivergentnímu hnutí. Musk je ta nejhorší věc, co se autistické komunitě kdy mohla přihodit.
Je to tak. Elon Musk, ten ujetý chamtivec, dvakrát zahajloval před inaugurací svého pejska Donalda Trumpa. Krajní pravice ho nyní miluje ještě více. A my bychom měli být bdělí, protože Musk možná dosti přispěl k normalizaci otevřených projevů pravicového extremismu. Hleďme, kam jsme ten svět 80 let po skončení 2. světové války a porážce nacismu nechali dojít.
Je 20. ledna, den inaugurace prezidenta Muska... totiž, oficiálně prezidenta Trumpa, který je však pouhým poskokem nejbohatšího člověka planety, obdobně narcisistního klauna plného nenávisti a zkaženého obrovskou ekonomickou mocí. Zatímco hloupá náckovská satsuma s přehazovačkou se bude dnes v sebechvále nejspíše zvedat do výše za zdmi rotundy Capitolu, tedy budovy, do které 6. ledna před čtyřmi roky násilně vnikli Trumpovi zastánci, oligarchové si budou nadšeně mnout ruce a těšit se na dlouhá čtyři léta hromadění bohatství, zatímco většina lidí planety - včetně Trumpových voličů - na tom bude, co se životní úrovně týče, čím dál hůře. Jak pravil YouTuber Vaush, jehož streamy a videa doporučuji sledovat, Amerika je nyní srovnatelná s Ruskem - jde o oligarchii. Poslední zbytky jakési nedokonalé liberální demokracie se ze Spojených států amerických - země vybudované na násilně prolévané krvi nejen indigenního obyvatelstva a otroků ze západní Afriky - zcela vypařily, a zemi nyní vládnou asociálové typu Elona Muska, Jeffa Bezose a Marka Zuckerberga. Fašisté se radují. Ankapové omdlévají nadšením. Stupidita zvítězila, věda a zdraví lidí je v ohrožení, klimatická krize se má jen prohloubit, práva LGBTQIA+ lidí, žen a imigrantů mají být republikánskými bigoty ještě více erodována, a ve výsledku doplatí Muskovi a Trumpovi fanoušci na všechno stejně, jako my ostatní. Vítězství toho ukoktaného produktu jihoafrického apartheidu zastírajícího se Aspergerovým syndromem, čímž jen přispívá k negativní stereotypizaci našich přátel na autistickém spektru, a sexuálního predátora vyšetřovaného v minulosti za znásilňování nezletilých dívek (Trump je neskutečná svině bez morálních zábran a s těmi nejohavnějšími choutkami), je vítězstvím jen pro pět osob na naší planetě. Zbytek bude chřadnout, chudnout, kontinuálně rozdělován, ve fašizujícím světě se budeme mít zkrátka hůře, a kdokoliv, kdo tomu nechce věnovat pozornost, je buď eskapistický hlupák nebo cynik bez špetky empatie se zbytkem života naší planety.
Nástup oligarchie a křesťanského nacionalismu v Americe znamená potlačování vědy a racionality. Výdobytky desítek a desítek let tvrdé práce feministických aktivistek a aktivistů jsou v ohrožení. Queer práva jsou v ohrožení. A to nejen v USA, ale i jinde ve světě. Jak jsem již psal po Trumpově zvolení v listopadu minulého roku, neznamená to však, že se všichni ocitáme v beznaději. Lid není nikdy bezmocný, ani když mu vládnou ti nejodpudivější autoritáři. Rezistovat se dá různými způsoby. Ať jsou to myšlenky jihokorejského feministického hnutí 4B, které v Americe vzbudilo zájem krátce po Trumpově znovuzvolení, a jež je založeno na odmítnutí mateřství, porodů, vytváření vztahů s muži a sexu s muži (je však třeba si uvědomit, že 4B je transfobní a také homofobní vůči gayům); nebo lépe myšlenky radikální demokracie nebo alespoň demokracie sociální, se skutečným queer a trans feminismem cílícím k rovnosti, lidé mohou nalézt způsoby, jak přečkat čtyři roky prezidentského a oligarchického šílenství, a činit při nich něco produktivního ve snaze budovat spravedlivější svět.
Trumpova administrace má ohavné cíle. Chce zakázat vyučování o kritické teorii rasy v americkém školství; vytvářet univerzity a vysoké školy založené na nerovnostářských a křesťansky nacionalistických hodnotách Republikánské strany; ukončit vydávání občanství dětem imigrantů; vyhánět lidi bez domova z ulic zákazem "veřejného kempování"; terminovat zdravotní afirmativní péči o trans lidi; škodlivých politik, ke kterým nová administrace země směřuje, je však více. Je to opravdu otřesné, Amerika je zemí nerovnosti, netolerance a nesvobody.
Vzhledem k tomu, jakými lidmi je viceprezident Trump (opět připomínám, že hlavním vůdcem USA je Musk, který má mnohem více naakumulovaného kapitálu, než Trump) obklopen, a to sice křesťanskými bigoty z krajní pravice typu (v poslední době jaksi schovaného) JD Vance, dovolím si tento příspěvek zakončit sdílením písně Christian Nationalist od punk-rockové skupiny Anti-Flag. Vyšel v roce 2020, a tvář náckovské satsumy s přehazovačkou se dostala na jeho album.
Popravdě, nikdy jsem si nemyslel, že tu píseň budu poslouchat znovu s tím, že bude přinejmenším ve spojitosti s Trumpem aktuální. Byť ten narcisistní trotl, ani jeho skutečný pán, majitel Tesly, nejsou křesťanští nacionalisté, lidé kolem nich se k tomuto politickému proudu hlásí, a jejich cílem je učinit z USA teokracii. Jsem si vcelku jist, že zakladatel křesťanského náboženství, palestinský Žid Ježíš, se dnes někde ve svém hrobě silně nervózně obrací, když jsou ve jménu jeho příjmení prosazovány tak ohavné politiky. A to říkám jako ateista a aspiritualista. Ač zde v Česku nemá náboženská víra nějaké zakořenění, a navždy tak tomu bude, občas se tu nějaká ta zradikalizovaná kleronáckovská svině objeví - to víte, tuhle pedoušský incel urážející svou přezdívkou rod neptačího dinosaura z triasu a propagující jistou prohnilou protipotratovou organizaci, támhle jiný bývalý paleobloger při svém podezřele kladném hodnocení transfobního snímku genocidálního blba se smrdutým plnovousem. Nevím, zda tito volové dnes jásají či ne, kdokoliv v každém případě za nejmenší, třeba jen ždibet respektu nesoucí asociaci s myšlenkami asociálů kolem Trumpa zaslouží nemálo ran kovovou holí přes hubu.
I v takové hloupé dny, jako je tento, si připomínejme, že chceme svět založený na racionalitě, vědeckém bádání, spravedlnosti a skutečné demokracii, a ne svět teokratický, oligarchický a silně privatizovaný. Trumpovi, Muskovi, Bezosovi, Zuckerbergovi a všem jejich spolupracovníkům, fanouškům a zastáncům posílám přání brzké smrti - nechť přírodní výběr vyhraje, a asociálové co nevidět fuck off the way of the dodo.
Dvinia prima je jediným druhem kynodonta z čeledi Dviniidae. V roce 1922 ji popsal Vladimir Prokhorovič Amalitskii, ruský paleontolog dlouhodobě působící na Varšavské univerzitě, a to na základě pozůstatků její lebky z oblasti řeky Severní Dviny v Archangelské oblasti, která se nachází v evropské části Ruska. Jednalo se v podstatě o prvního nalezeného kynodonta z východní Evropy. Fosilní pozůstatky dvinie vydalo souvrství Salarevo, přičemž byly nalezeny s ostatky inostrancevie, scutosaura a vivaxosaura; Dvinia žila spolu s nimi v pozdním permu, před 260 až 252 miliony roky. Má se za to, že byla všežravcem, a čelisti měla vybaveny drobnými řezáky se dvěma zvětšenými špičáky a deseti až čtrnácti postkaninovými zuby (třenovými zuby a stoličkami). Tvar a počet řezáků působí primitivněji, zatímco jiné znaky lebky typového exempláře, například rozšíření spánkových jamek, hřebínek na temenní kosti či poměrně komplikovaná struktura již zmíněných postkaninových zubů, nikterak primitivně nepůsobí. Faktem je, že Dvinia není úplně jako kterýkoli jiný kynodont, a tak je coby jediný dviniid takovou vývojovou záhadou; nicméně M. F. Ivakhnenko ji ve svém článku z března 2013, vydaném v Paleontological Journal, řadí do nadčeledi Thrinaxodontoidea. Za života byla tato půlmetrová zvířata vybavena úzkým protáhlým čenichem, a s největší pravděpodobností měla celá těla pokryta hrubou srstí. Podle paleontologa L. P. Tatarinova, který se dvinii věnoval v roce 1968, mohla být vybavena i rty, snad nepříliš odlišnými od těch savčích.
To ten čas letí. Máme již třetí lednový pátek, což samozřejmě znamená třetí letošní Obrázek týdne na blogu Blogorgonopsid! Stále se nemohu zbavit své touhy přidávat do této rubriky zasněžená a zaledovatělá díla. Je ostatně leden, myslím tedy na led, a i když venku není moc sněhu, mělo by být momentálně pod nulou, takže na tričko to zrovna není. Včera jsem při hledání ledových obrazů nalezl toto dílo. Vzdálíme se opět paleoartu, a podíváme se společně na fotografii pořízenou před 30 roky, kdy jižní ledovce nebyly ještě v tak katastrofickém stavu kvůli změně klimatu, jako dnes, byť i tehdy se jim již nedařilo nejlépe. Autorem tohoto snímku je Cherry Alexander. Spolu s Barrym Alexanderem pořizuje skvělé fotografie z polárních regionů, pro více se podívejte na web Nature Picture Library. Jak se vám tato fotografie líbí?
Popisek k obrázku: Skupina tučňáků uzdičkových (Pygoscelis antarctica) se shromáždila na hladkém okraji kusu obrovského modrého ledovce. Jejich štěkavé živoření přehlušuje hluboké tóny vyluzované nárazy pomalu se vlnící oceánské vody o ledovec. Někteří z nich se chystají seskočit dolů, do vod plných krilu, hlavonožců a ryb, kterými se tento ptačí druh živí. Za potravou jsou tučňáci uzdičkoví schopni každodenně odplavat až 80 kilometrů od pobřeží, a pak se zase vrátit. Je možné, že až se na moři nasytí, sejdou se do méně než osmnácti hodin opět na tomto místě, na modrém ledovci. Pár tučňáků už do vody zamířilo, a zahájilo tak nový lov. Nejsou však jediným ptactvem, které velký kolos čnící nad Jižním oceánem přilákal. Nad tučňáčí skupinou vidíme letět buřňáka holubího (Pachyptila desolata), modronohého zaoceánského cestovatele s rozpětím křídel kolem pětašedesáti centimetrů. Na rozdíl od nich není lovcem ryb, ale specializuje se na požírání zooplanktonu, který polyká po procezení vody skrze svůj zobák. Momentálně se nachází příliš vysoko, aby se k nějakému zooplanktonu dostal, a spíše si užívá let nad majestátním útvarem tvořeným vodou v pevném skupenství. Snímek byl pořízen na březích ostrova Zovodovski, který je součástí Jižních Sandwichových ostrovů. Od doby, kdy tato fotografie byla vydána, tedy od roku 1995, se Antarktida výrazně proměnila. Takový ledovec Drygalski na východním pobřeží Grahamovy země ztrácel mezi lety 1995 a 2019 každým rokem 4 gigatuny svého objemu. Ledové čepičky dnes tají šestkrát rychleji, než v 90. letech; grónský a antarktický ledovec dohromady v letech 1992 až 2020 ztratily 7560 miliard tun ledu. Klimatická změna je zásadním problémem pro tučňáky uzdičkové, a ze všech současných problémů pro ně představuje primární nebezpečí. Úkazy, jako je tento modrý ledovec, jsou dnes mnohem vzácnější, než před oněmi třiceti roky, a vzácnějšími se budou stávat i nadále, nezačneme-li změnu klimatu efektivně řešit.
Tato fotografie vysloužila Cherry Alexander v roce 1995 cenu Wildlife Photographer of the Year. Fotografická dvojice Barry a Cherry Alexanderovi je autory publikace40 Below: Traditional Life in the Arctic, shromažďující fotografie ze života indigenního obyvatelstva opačného ledového kusu planety. Kromě toho byli konzultanty při tvorbě dokumentárního cyklu Human Planet od BBC, vydaného v roce 2011.
Jak vidíte, rád věnuji v posledních měsících značnou pozornost tučňákům. Ke druhu vyobrazenému na této fotografii patřil i slavný gay párRoy a Siloze Central Park Zoo v New Yorku!
Co dalšího můžete na blogu čekat v brzké době? Těšte se na druhou část 6 vybraných druhů kynodontů! Jinak stále platí tišší režim, přispívám tedy jen párkrát týdně. Poněvadž k tomu nebudu mít zřejmě jinou příležitost, alespoň závěrem tohoto článku bych ty z vás, kteří mají zájem o přírodopisné dokumenty, chtěl upozornit na Winterwatch 2025, který se začne vysílat příští úterý, 21. ledna, na BBC Two. Nenechte si ho ujít!
Rozšíření: Aljaška, arktická Kanada, Grónsko, Island, Skotsko, severní Skandinávie a Sibiř; dále pobřeží Jižní Ameriky, jižní a západní Afriky, Nové Guineje, Austrálie a Nového Zélandu,
Velikost: délka 41 až 48 cm, rozpětí křídel 107 až 125 cm, hmotnost 300 až 650 g.
Mezi chaluhy rodu Stercorarius je řazeno sedm druhů, přičemž typovým druhem (tedy prvním formálně popsaným) je právě chaluha příživná. Jméno jí nedal nikdo jiný, než Karl Linné, a to v roce 1758, když její popis zahrnul v 10. edici Systema Naturae. Považoval ji nicméně za zástupce rodu Larus, tedy za druh racka; rod chaluh Stercorarius zavedl o dva roky později Mathurin Jacques Brisson, na jehož díle pak Linné dosti závisel při tvorbě 12. edice Systema Naturae. Druhové přízvisko parasiticus se odráží i v tom českém, příživná; tito ptáci jsou podobně jako ostatní druhy chaluh typičtí kleptoparazité, a při letu obtěžují jiné ptáky, dokud je nepřesvědčí upustit kořist, většinou rybu. Jedná se o velice akrobatického letce, schopného létat rychlostí až 50 km/h nízko nad rozbouřeným mořem a po delší čas otravovat pronásledovaného ptáka. Své hnízdní období mnohé populace chaluh příživných v průběhu vývoje načasovaly tak, aby bylo souběžné s hnízdním obdobím toho či onoho druhu, na kterém kleptoparazitují. V oblasti severního Atlantiku a severního Pacifiku útočí například na racky tříprsté (Rissa tridactyla), ale také na alkovité (čeleď Alcidae). Mláďata vyvádějí chaluhy ve stejné době, jako jejich oběti, a pak dospělým rackům a alkounům kradou potravu. V hnízdním období je chaluha příživná doma na severní polokouli, ve výše zmíněných oblastech od Aljašky až po Sibiř. Většinou hnízdí na ostrovech nebo v tundře, a často blízko svých obětí; samice klade až čtyři vajíčka olivově hnědé barvy. Přiblíží-li se k hnízdu nějaký predátor, třeba liška nebo člověk, snášejí se rodiče na jeho hlavu ve snaze odradit a zahnat jej. Mimo období hnízdění jsou chaluhy příživné k nalezení na jižní polokouli; na březích Jižní Ameriky od Peru po jižní Brazílii, na pobřeží západní a jižní části afrického kontinentu a také na březích Austrálie, Nové Guineje a Nového Zélandu. Kromě ukradených ryb tito ptáci požírají také hmyz, hlodavce a vejce či mláďata jiných ptačích druhů. Ačkoliv se zástupci různých populací chaluhy příživné od sebe odlišují zbarvením - někteří jsou světlí, jiné tmaví - je druh brán jako monotypický, takže nezahrnuje žádné subspecie. Podle informací na webu organizace BirdLife International, aktualizovaných 10. prosince 2024, žije na naší planetě 400 000 až 600 000 dospělých ptáků tohoto druhu. Ačkoliv Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede na svém Červeném seznamu ohrožených druhů chaluhu příživnou jako druh málo dotčený, v Evropě je právě organizací BirdLife International od roku 2018 vedena jako ohrožená, přičemž evropská populace čítá 54 200 až 83 000 dospělých jedinců. Její úbytek souvisí s úbytkem o něch obětí jejího kleptoparazitismu, včetně již zmíněných racků tříprstých, jež jsou podle IUCN zranitelným druhem, a to kvůli současné klimatické změně a nadměrnému komerčnímu rybolovu. Nikterak dobrá pro chaluhy není ani ptačí chřipka (HPAI).
Jen o málokterém tématu se médii, ale i populární fikcí šíří tolik nesmyslů, jako o DNA. Idea, že naleznutí genetické informace prehistorických živočichů je prvopočátkem v procesu jejich návratu do našeho světa, je sice romantická, ale absolutně neodráží realitu. Jurský park bude navždy fikcí, a cenit si jej můžeme spíše pro jeho anti-kapitalističnost (byť Crichton nebyl politicky žádný svatoušek, rozšiřoval třeba mýty o HIV) než pro pseudovědecké vysvětlení klonování neptačích dinosaurů. Senzaci vyvolávají také objevy starobylé DNA (též aDNA) našich prehistorických příbuzných či předchůdců ze starověkých časů. Internetem se šíří snadno zpochybnitelné příspěvky a mýty o využitelnosti genetických informací starodávných lidí. Z DNA se prostě stala celebrita, opěvovaná a vynášená do výše, a proto je třeba hovořit o její skutečné tváři, pro senzacechtivé ovšem již nepříliš přitažlivé. Nová kniha archeoložky, museoložky a interdisciplinární výzkumnice Anny Källén se starobylou DNA zabývá, a představuje její nedostatky a přínosy, jakož i příběhy a politiku, která interpretaci výsledků výzkumů ovlivňuje. Kniha nese název The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science, a 20. ledna 2025 bude vydána tiskem University of Chicago Press. Půjde o kvalitní, 163 stran dlouhou publikaci, která by měla být přečtena každým, kdo se vážně o problematiku výzkumu DNA vyhynulých organismů zajímá. Källén věnuje část nové publikace etice související s vytvářením narativů na základě výzkumů starobylé DNA, a řeší, kdo je pak zodpovědný, jsou-li tyto narativy využity pro nebezpečné politické projekty, například takové, které mohou ubližovat lidem na základě barvy jejich kůže.
Obálka knihy The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science. Obrázek z webu Amazon.com
Genetička Maanasa Raghavan z University of Chicago napsala pro novou knihu recenzi s pozitivním ohlasem: "Källén se ponořuje do toho, jak byly techniky výzkumu starobylé DNA implementovány a interpretovány v kontextu lidské evoluce, a to jak uvnitř, tak mimo výzkum. V knize se zabývá třemi širokými aplikacemi starobylé DNA - migracemi ve velkém měřítku, genetickými vztahy mezi minulou a současnou populací a rekonstrukcí fenotypu - přičemž se pozorně dívá na řadu případových studií z existující literatury a pracuje na tom, aby byly odhaleny společenské dopady takových děl, včetně způsobů, jakými byla kooptována k prosazování rasistických programů." Recenze doktorky Raghavan ve mně o tuto knihu vzbuzuje velký zájem, protože mě téma spojení vědy a rasismu, popřípadě jiných typů institucionalizovaného útlaku, už nějaký čas zajímá. Lákavá je také recenze odborného zpravodajského časopisu Publishers Weekly: "Novináři a vědci podle této pronikavé studie šíří pochybné historické příběhy založené na nadměrné extrapolaci z důkazů DNA. Källén vysvětluje limity shromažďování DNA ze starověkých kostí a dalších archeologických nálezů a poznamenává, že DNA je často tak poškozená, že vědci mohou obnovit pouze méně než 10 % genomu... Osvětlení toho, že teorie genetiků o minulosti často říkají více o nich samých než o předmětech jejich výzkumu, poskytuje spoustu podnětů k zamyšlení." Věda je lidskou činností, a vědci mají své předsudky. Výzkumník s internalizovaným rasistickým smýšlením bude interpretovat výsledky svých dat jinak, než výzkumník bez předsudků. A proto je důležité číst knihy, jako je tato, abychom lépe porozuměli vědě jakožto lidské činnosti, a uměli k ní kriticky přistupovat.
Anna Källén pracuje pro Univerzitu Umeå ve Švédsku, a má na svém kontě řadu archeogenetických studií. Zmíněn může být její článek "Jsem Viking! DNA, populární kultura a konstrukce geneticizované identity" (I am a Viking! DNA, popular culture and the construction of geneticized identity), který vyšel v lednu 2021 v recenzovaném časopise New Genetics and Society. Při onom výzkumu se zabývala touhou být Vikingem u lidí s vikingskými předky v souvislosti s pre-existujícími diskurzy o této skupině lidí a o jejich DNA. Jedním z výsledků, ke kterým se při výzkumu došlo, bylo diskurzivní spojení figury Vikinga s bělošstvím; lidé hlásící se k vikingské identitě si nepřímo nárokují jakousi bělošskou identitu, a různé osobnostní rysy jsou pak těmito lidmi přičítány konstruktům vikingských berzerkerů a průzkumníků. Je to vskutku zajímavá práce, jistě neméně přínosný byl však také článek, který Anně Källén a jejím kolegům vyšel v Current Anthropology v prosinci 2024. Nese název Kamenná horečka: Propast mezi ideální a skutečnou praxí ve výzkumu starobylé DNA (Petrous Fever: The Gap between Ideal and Actual Practice in Ancient DNA Research). Výzkum se zabýval soutěživým hledáním archeologických pozůstatků používaných v genomických analýzách aDNA, přičemž tato soutěž ubližuje antropologickému výzkumu a poukazuje na asymetričnost a nerovnost v akademickém prostředí, spojenou s konflikty a etickými dilematy. Anna Källén bezpochyby řeší ve svých publikacích zajímavá, palčivá, snad až ožehavá témata, kterým je dobré věnovat pozornost. I z toho důvodu mám o její novou knihu rozhodně zájem.
Nezapomeňte tedy, že akademická publikace The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science vychází 20. ledna 2025. Ať už vás archeologie, genomické výzkumy, genetika, aDNA, etika ve vědě a různé ovlivňování vědy zajímá či ne, myslím si, že bude stát za to po této knize sáhnout a přečíst si ji! Ke koupi (nyní k předobjednání) je v paperbacku za 20 dolarů (489 českých korun) naAmazonu.
I v druhém lednovém týdnu jsem se v rámci obrázkové rubriky rozhodl gravitovat k zimnímu paleoartu, tentokrát podstatně bělejšímu, než posledně. Krátce po publikování předešlého Obrázku týdne jsem na webu DeviantArt narazil na toto velice hezké dílo od britského paleoumělce Anthonyho Hutchingse, vystupujícího pod přezdívkou anthon500. Je to jeden z jeho starších obrazů, uveřejněný v roce 2013, kdy svůj účet na DeviantArtu založil. Jsem si jist, že na nějaké z Anthonyho děl už jste někdy narazili; třeba v roce 2021, když se na seznam britských spinosauridů umístili Ceratosuchops a Riparovenator, a médii běžně kolovala jeho rekonstrukce oněch dvou piscivorních potvor. Co říkáte na toto ledové dílo?
Popisek k obrázku: Stádo mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) bylo nuceno zavítat při svém pochodu na ledem pokryté jezero, a ke vší smůle se jeden z chobotnatců propadl. Jedná se o matriarchu stáda, kráčející vždy v popředí. Led její sedmitunové tělo nedokázal unést, a pro ni nyní nastává boj o holé přežití. S hlasitým, poděšeným troubením zvedá svůj chobot k obloze, a jedinou končetinou, totiž tou levou přední, se snaží vysoukat se ven z otřesně chladivé vody, která v rychlosti ubírá jejího tělesného tepla a znehybňuje zadní část jejího trupu. Mamut sebou zmítá, studivá voda smíšená se slinami mu teče po bradě, a led dále praská. Neštěstí přihlížejí ostatní členové stáda. Jedna samice, kterou doprovází její několikaměsíční mládě, se raději vzdaluje, aby náhodou také nedošlápla na tenký led a nepotkal ji stejný osud. Dvě samice kráčející za matriarchou jsou nyní představitelkami jakési naděje. Mohly by své kly zaklesknout za ty její, a pokusit se ji vytáhnout zpět na led. Ať se však snaží, jak mohou, jejich chůze je pomalá, a než se ke své dlouhaleté družce dostanou, může jí už nad ledem čnít jen špička chobotu. Život v době ledové je krutý, smrt číhá na každém kroku, ale co mamuty udržuje při životě, kromě silné tukové vrstvy a huňatého kožichu, je jejich hluboké sociální cítění. Podobně jako v případě dnešních slonů afrických (Loxodonta africana), i mamuti mohli táhnout v až tisícihlavých stádech. Jak napovídají jejich 11 000 až 11 300 let staré zkamenělé stopy ze St. Mary Reservoir v kanadské Albertě, stáda mamutů byla tvořena dospělci, subadulty i mláďaty. Ve stádech nicméně dominovaly dospělé samice, dospělí mamutí samci se v krajině pohybovali samostatně. Tato scéna se odehrává na Sibiři ve středním pleistocénu před 200 000 roky.
Anthonyho obraz mi připomíná scénu z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) z roku 2001, ve které se pod jednou členkou mamutího stáda též prolomí led, a ona pak pomalu umírá v přítomnosti svých družek. Kdo ví, třeba mamuti opravdu takto umírali na zamrzlých ledových jezerech.
Na blogu stále platí tichý režim. Od minulého pátku tedy přispívám jen párkrát týdně, nicméně ve středu jsem započal projekt 6 vybraných druhů kynodontů, a ten bude zcela jistě během ledna pokračovat. Také bych do konce týdne rád napsal o jedné chystané knížce, která má co nevidět vyjít. Více zatím neprozradím, ale určitě se sem pro tip na čtení vraťte!
Přeji vám hezký druhý lednový víkend, a pokud se u vás náhodou udržel led někde na jezírku či rybníku, nedělejte rozhodně to, co udělali mamuti na tomto obrazu - nepokoušejte to, a držte se raději na břehu!
Velikost: délka lebky 6 až 7 centimetrů, celková délka těla 30 centimetrů.
Ve 40. letech 20. století byly brazilským paleontologem Llewellynem Ivorem Pricem, též objevitelem staurikosaura (jednoho z nejstarších dinosaurů vůbec), na dvou výchozech souvrství Santa Maria v brazilském regionu Pinheiros nalezeny dva exempláře nepříliš velkého zástupce kladu Cynodontia. Typový exemplář, na základě kterého byl druh o mnoho desítek let později formálně popsán, pochází z výchozu Santa do Janguta, a našel se spolu s pozůstatky býložravého dicynodonta rodu Dinodontosaurus. Druhý exemplář, paratyp, pak pochází ze Sanga do Forno. Oba zahrnují lebeční kosti, v případě holotypu i postkraniální materiál, ale ten nikdy nebyl příliš studován. Popisu materiálu se až v roce 2016 chopil Austín G. Martinelli se svými kolegy, přičemž se společně rozhodli dát zvířeti rodové jméno Bonacynodon na počest významného argentinského paleontologa José Bonaparteho (je to neuvěřitelné, ale letos 18. února to bude již pět let, co zesnul). V překladu tento název znamená "Bonaparteho kynodont". Druhové jméno, schultzi, ctí Cesara L. Schultze, brazilského paleontologa z Federální univerzity v Rio Grande do Sul. Pozůstatky bonacynodona se datují do stupňů ladin a karn; souvrství Santa Maria tvoří horniny staré 237 až 227 milionů let. Kromě bonacynodona a již zmíněných dinodontosaura a staurikosaura vydalo toto souvrství i fosilie rauisucha, gnathovoraxe, saturnalie, cerritosaura, macrocephalosaura, trucidocynodona a řady dalších živočichů z pozdního triasu. Bonacynodon byl nejspíše hmyzožravec, což napovídá tvar jeho zubů dále za špičáky. Martinelli a jeho kolegové měli za to, že byl adaptován na lov hmyzích larev; je možné, že typový exemplář zahynul v blízkosti mršiny dinodontosaura, když hodoval na bezobratlých živících se dicynodontovým tlejícím masem. Od ostatních kynodontů se Bonacynodon odlišoval ozubenými, pile podobnými špičáky. Spolu s rodem Probainognathus tvoří tento kynodont čeleď Probainognathidae.
Máme pátek 3. ledna 2025, třetí den nového roku, který pro vás, doufám, začal co nejlépe! I v tomto letopočtu se na blogu Blogorgonopsid budete každý pátek setkávat s novým příspěvkem do rubriky Obrázky týdne, jejímž cílem je propagovat díla talentovaných paleoartistů, fotografů a dalších umělců, která mi v poslední době padla do oka. A začneme letos docela bangerem, alespoň tedy pro milovníky permské fauny. Na webu DeviantArt jsem narazil na toto velice hezké dílo paleoumělce vystupujícího pod přezdívku dinoved. Vrací nás zpět do permu - do doby, kdy se po světě potuloval nejeden zubatý therapsid. Někteří byli zvláštnější, než jiní.
Popisek k obrázku: Tři metry dlouhý therocephalián Megawhaitsia patrichae se přišel napít k jezeru, v němž se koupe tříčlenná skupinka dicynodontů. Býložraví therapsidé se okamžitě začali vzdalovat od břehu, aby na ně náhodou nezkoušel dosáhnout čelistmi se svými jedovými zuby. Dravec na ně dlouze pohlíží, a z tlamy se mu přitom dere kouř, neboť je chladno. Z oblohy začínají padat sněhové vločky, a byť jich je zatím po málu, v brzkém čase se celý kraj může zahalit do bílého pláště. Pro dicynodonty by snižující se teplota vzduchu znamenala nejen nutnost opustit chladivou vodu, ale nejspíše se i skrýt v nějaké jeskyňce či v noře. Megawhaitsii na rozdíl od nich chrání hustý kožich srsti, takže je schopna aktivně žít i na sněhové pokrývce za teplot pod nulou. Zmíněná jedovatost tohoto živočicha je spíše hypotetická; ruský paleontolog Michail Ivakhnenko, který zvíře zařadil do čeledi Whaitsiidae, interpretoval kanálky v jeho horní čelisti, směřující až do špičáků, jako možný důkaz toho, že lovilo svou kořist za pomocí jedovatého hryznutí. Pokud Megawhaitsia skutečně byla vybavena jedem a vtlačovala ho do těla své kořisti zhruba podobně, jako dnešní korovci (rod Heloderma), pak mohlo jít o jednoho z prvních čtvernožců vybavených jedem k obstarávání potravy. V ruské lokalitě Vyazniki, odkud pochází typový exemplář megawhaitsie, byly nalezeny poměrně velké koprolity vyplněné kostěnným materiálem, který svou strukturou napovídá tomu, že pocházel z těl dicynodontů. Býložraví savcotvární plazi, které zde vidíme, tedy možná měli důvod, proč se od potenciálně jedovatého therocephaliána držet co nejdál. Scéna se odehrává v evropské části Ruska před 256 miliony roky.
Permská fauna byla zkrátka velice zajímavá. Osobně mám velice rád rekonstrukce savcům podobných therapsidů, jako byli gorgonopsiáni a therocephaliáni, se srstí. Že ona Megawhaitsia vypadá na tomto obrazu trochu jako medvěd grizzly? Je na ní cosi medvědího, a to mi připadá sympatické, protože mám medvědy opravdu rád.
Co můžete nyní čekat na mém blogu? Mám pro vás důležitou zprávu - počínaje dneškem nebudu dále blogovat každý den. Alespoň dočasně. Jsem rád, kolik jsem toho na blogu dokázal s pravidelnou aktivitou (byť ne vždy denní, některé články byly psány dopředu) od začátku loňského července. Potřebuji ale přestávku, takže to alespoň na příští týdny vidím na možná jen dva nebo tři příspěvky za týden. Obrázky týdne jistě budou pokračovat, dále toho však bude trochu méně. Přesto doufám, že sem budete rádi chodit - ke čtení je tu spousta starších článků, a jak jsem uvedl, i tak bude přibývat něco jiného. Možná... nová série 6 vybraných druhů? Uvidíme.
Přeji vám příjemný první víkend v tomto roce, a pokud u vás dnes napadl sníh, běžte si ho užít!
Že evoluce není žádná přímá linka, ale spletitý keř či strom různorodě se kroutících větví, je každému známo. Přesto do doby, kdy evoluční biolog Stephen Jay Gould začal ve svých popularizačních esejích v 70. letech minulého století tuto skutečnost zdůrazňovat pro širší americké čtenářstvo, panoval v očích mnoha lidí onen reduktivní a realitu neodrážející pohled na lidský vývoj prezentovaný proslulým dílem Rudolpha Zallingera s názvem March of Progress. Gould na svých přednáškách upozorňoval na to, že barva kůže "primitivnějších" lidských druhů byla navíc takovými ilustracemi prezentována jako tmavá, kdežto hrdě vzpřímený Homo sapiens byl na nich vždy běloch (ironické, když kolébkou našeho druhu je právě africký kontinent); tato vyobrazení podle Goulda reflektovala internalizovaný rasismus nejednoho umělce či vědeckého konzultanta. Dnes je obecně známo, že lidský evoluční strom je pořádně zamotaný, a March of Progress byl naštěstí každým přemýšlejícím člověkem vyhozen z okna. Na naše prehistorické příbuzné bychom neměli nahlížet jako na primitivnější nebo hloupější, ale jako na různé vývojové větve v naší společné a složité genealogii. Její komplexitu dokazuje i nově představený druh člověka, Homo juluensis.
Dne 2. listopadu 2024 vydal vědecký časopis Nature Communications článek Christophera J. Bae z Katedry antropologie na Havajské univerzitě a Xiujieho Wu z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd, kteří přišli s druhovým názvem pro prehistorické lidi, jež žili ve východní Asii před 300 000 až 50 000 lety. Pravděpodobně jste již slyšeli o tajemných Denisovanech, kteří byli prve identifikováni v roce 2010 na základě mitochondriální DNA z prstní kosti nalezené o dva roky dříve v Denisově jeskyni na Sibiři. Geny těchto lidí dodnes existují v lidech několika populací v jihovýchodní Asii, Austrálii a na ostrovech Tichého oceánu - konkrétně v populacích na Filipínách, u australských Aboriginců a u Melanéšanů. Do styku pravděpodobně přišli Denisované i s neandrtálci (Homo neanderthalensis), neboť se denisovanské geny vyskytovaly také u nich (geny neandrtálců bychom samozřejmě našli i u zástupců našeho druhu). K nově prezentovanému druhu Homo juluensis by měly náležet i fosilní pozůstatky lidí z Tibetu, Tchaj-wanu a Laosu; například slavná, 160 000 let stará čelist "Xiahe mandible" nalezená roku 1980 v čínském Gansu, jež byla vlastně prvním nálezem pozůstatků Denisovanů mimo Denisovu jeskyni, a to už třicet let před prvním identifikováním těchto lidí. Dále byla k druhu Homo juluensis přiřazena i fosilní čelist Penghu 1, pocházející z Tchaj-wanu, a pozůstatky z vápencové jeskyně Tam Ngu Hao 2 v Laosu, objevené v roce 2022. Představení tohoto druhu je významné v tom, že jsou nyní znalosti diverzity lidských druhů v minulosti asijského kontinentu opět větší. Bae a Wu ve svém článku uvádějí, že v pozdním pleistocénu žily v Asii minimálně čtyři druhy lidí: kromě Homo juluensis to byli také již známí Homo longi, Homo luzoensis a Homo floresiensis.
Rekonstrukce tváře denisovanské dívky vytvořená v roce 2019. Obrázek Maayana Harela převzatý z webu NBC News
Ze všech těchto druhů je nejdéle pojmenovaným Homo floresiensis, onen známý "hobit" z ostrova Flores, jehož zástupci dorůstali výšky okolo 1,1 metru, a byli tak nejmenším známým lidským druhem. Představen byl v roce 2004, a do roku 2015 se našlo celkem patnáct koster těchto ostrovanů, kteří žili před 1 milionem až 50 tisíci lety. Homo luzoensis, formálně popsaný v roce 2019, je znám z pozůstatků nalezených na filipínském ostrově Luzon, datovaných do doby před asi 134 000 roky, a podobně jako H. floresiensis, i on se zdá být dobrým příkladem ostrovního nanismu (tzn. zmenšení tělesné velikosti oproti větším předchůdcům v důsledku života na menším, nejčastěji ostrovním území). Homo longi byl popsán v roce 2021, a to na základě lebky "Dračího muže" z čínského Charbinu staré 146 000 let; podle některých odborníků by mohlo jít o stejný druh, ke kterému náleželi Denisované. Homo juluensis může být podle Bae a Wu od ostatních jmenovaných druhů lidí žijících v Asii v pozdním pleistocénu odlišen na základě nízké a široké lebky, velké mozkovny dosahující objemu přes 1000 kubických centimetrů, malého a dovnitř směrovaného mastoidu spánkové kosti, stlačení temenní kosti, vejcovitého vnitřního zvukovodu, kostěného labyrintu (tj. kostěná vnější stěna vnitřního ucha) nápadně podobného tomu vyskytujícímu se u neandrtálských lidí, dále na základě velkých zubů, lopatovitých řezáků, širokého párového ramena dolní čelisti a slabého výstupku na týlní kosti. Je dokázáno, že tento druh používal kamenné nástroje (což není nikterak překvapivé). Ještě ke stáří - nejmladší pozůstatky H. juluensis jsou skutečně asi 50 000 let staré; výzkumy DNA nicméně naznačují, že Denisované mohli existovat ještě před 25 000 roky.
Zmíněná spodní čelist "Xiahe mandible" z doby před 160 000 lety, nyní náležející druhu Homo juluensis. Obrázek z webu časopisu Nature
Autoři studie uvedli: "Východoasijský fosilní záznam homininů je vynikajícím příkladem toho, jak unilineární modely evoluce, jako je tradiční multiregionalismus, nemohou adekvátně vysvětlit složitost paleoantropologického záznamu, zejména během pozdních čtvrtohor. Záznamy z východní Asie nás nutí obecněji rozpoznat, jak složitá je lidská evoluce, a skutečně nás nutí revidovat a přehodnotit naše interpretace různých evolučních modelů, aby lépe odpovídaly rostoucím fosilním záznamům." Není pochyb, že tento lidský druh zahaluje rouška tajemství, a bude trvat ještě nějaký ten rok, než si toho o něm budeme moci říci podstatně více. Z hlediska vývoje lidského rodu je ale jeho přidání na seznam našich příbuzných významné. Stephen Jay Gould ve své eseji Bushes and Ladders in Human Evolution, otištěné v knize Ever Since Darwin z roku 1977, napsal: "Víme o třech koexistujících větvích v lidském evolučním keři. Budu překvapen, pokud jich dvakrát více nebude nalezeno do konce století." Dnes vnímáme vývoj rodu Homo jistě komplexněji, než v 70. letech minulého století, a identifikace dalších a dalších druhů jen napomáhá k našemu pochopení pozoruhodného příběhu našeho rodokmenu.
Informace pro tento článek byly čerpány z těchto zdrojů:
Máte-li zájem, můžete si přečíst můj článekPapuánci vděčí za svůj imunitní systém genům denisovanů, vydaný v prosinci 2022. Doufám, že toho o pozoruhodných pravěkých obyvatelích Asie náležejících k jiným lidským druhům bude v budoucnu zjištěno více.
Tučňáci patří k ptákům, u nichž je život ve stejnopohlavních vztazích dobře znám. Nemálo lidí slyšelo o Sphenovi a Magicovi, dvou samcích tučňáka oslího (Pygoscelis papua), kteří se dali dohromady v roce 2018 v Sea Life Sydney Aquarium, a ve dvou hnízdních sezónách společně odchovali dvě mláďata. Dvě samice stejného druhu spolu žily po mnoho let v Sea Life London Aquarium, a v roce 2019 se ujaly péče o čerstvě vylíhlé ptáče. Velice známý je také pár tučňáků uzdičkových (Pygoscelis antarcticus), Roy a Silo z newyorské Central Park Zoo. Tito dva samci se sobě začali vzájemně namlouvat v roce 1998, a zůstali spolu až do roku 2005, přičemž během té doby vychovali tučňáčí samici Tango. Dále byly stejnopohlavní vztahy zaznamenány i u volně žijících tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae), ve Wingham Wildlife Park v anglickém Kentu se zpárovali samci tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti), a v novozélandském Kelly Tarlton's Sea Life Aquarium spolu zase dlouhodobě žily dvě samice tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus) pojmenované Thelma a Louise. Příkladů stejnopohlavních párů u různých tučňáčích druhů bychom však našli více. Známo je také několik stejnopohlavních párů tučňáka brýlového (Spheniscus demersus) z jižní Afriky, který byl mimochodem nedávno prohlášen za kriticky ohrožený druh kvůli nadměrnému komerčnímu rybolovu a ztrátě přirozeného prostředí.
Ke gay celebritám z řad tučňáků brýlových, jakými jsou samčí pár Buddy a Pedro z torontské zoo či samičí pár Suki a Chupchikoni z izraelského Ramat Gan Safari, se nyní přidává i dvojice ze Safari Parku Dvůr Králové v České republice. Jejich jména jsou Crosby a Fleury, a narodili se v Amsterodamu, přičemž po převozu do Dvora Králové spolu tito tříletí samci žijí už druhou sezónu. Tentokrát se rozhodli adoptovat mládě, jež se z vejce vylíhlo 30. října 2024, a jejich pečování o vyrůstajícího ochmýřence trvalo v podstatě až do začátku vánočního období, kdy se vyrostlý tučňáček začal osamostatňovat. Čas opouštění rodičů nastává u tučňáků brýlových zhruba v době mezi 60. a 130. dnem života. Ve volné přírodě pak mladí tučňáci brýloví míří poprvé na moře, kde stráví jeden až dva roky. Péče o nevlastní a tedy adoptovaná mláďata je mezi tučňáky žijící ve stejnopohlavních párech běžná věc, a to jak ve volné přírodě, tak v zoologických zahradách, akváriích a safari parcích. A právě v zajetí je na to spoléháno v boji za záchranu tohoto druhu. Pokud samice tučňáka brýlového naklade dvě vejce, učiní ošetřovatelé to, že jedno z nich seberou - samozřejmě poté, co prověří, že jsou obě oplozená - a darují ho párům, které nakladli vejce, ale ta oplodněna nebyla. Protože se samčí páry tučňáků samy ujímají péče o vejce zavržená například nezkušenými různopohlavními páry, je zcela přirozené darovat takové odebrané vejce právě stejnopohlavnímu páru. Ošetřovatelé ze Safari Parku Dvůr Králové se pokoušeli dát Crosbymu a Fleurymu do péče jedno vejce již loni, pár ale zřejmě nebyl připraven na výchovu mláděte a odchov se mu nepovedl. Kdyby někdo zaujatý vůči adoptivnímu stejnopohlavnímu páru chtěl cokoliv namítat - a to by musel být vskutku na morálním dnu - jen pro informaci uvedu, že různopohlavní páry tučňáků mají tedy značnou neúspěšnost, co se odchovu týče. Ari H. Fustukjian a kolegové se v roce 2018 zabývali mortalitou mláďat tučňáka brýlového; dospělosti se jich ze zkoumaného vzorku dožilo 60 %. Určitě nezávisí na tom, zda jsou mláďata vychovávána různopohlavním nebo stejnopohlavním párem. Důležitá je připravenost a zkušenost rodičů, ale na mortalitě ptáčat se samozřejmě podílí zvláště ve volné přírodě celá řada faktorů, samozřejmě včetně predace.
Crosby a Fleury, samčí pár tučňáků brýlových ze Safari Parku Dvůr Králové, v hnízdním boxu. Fotografie Heleny Hubáčkové převzatá z webu Novinky.cz
Ředitel Safari Parku Přemysl Rabas uvedl pro média: "Crosby a Fleury, jak chovatelé tučňáky pojmenovali, mají vlastně štěstí, že jsou ptáci, nikoli lidé. Protože by u nás mládě adoptovat a odchovat nemohli. Nejčastějším argumentem proti adopci dětí stejnopohlavními páry je, že je to proti přírodě. Přitom existuje řada případů, kdy mláďata vychovávají jen matky a tety, bez účasti samců. Jsou to například velice inteligentní sloni, známí svými silnými sociálními vazbami. A náš vánoční příběh, který sám o sobě není ojedinělý, dokazuje, že péči o mládě zvládnou úspěšně i dva samci. Tak se nebojme inspirovat se přírodou." Pravdivá slova. Kolik anti-intelektuálních a nevzdělaných odpůrců lidských práv argumentuje ve svém iracionálním tažení proti legalizaci adopcí dětí gay páry takovými pojmy, jako "příroda" či "biologie", a přitom jsou poznatky o vztazích a výchově mláďat v rozmanitém přírodním světě v rozporu s jejich silně konzervativními názory. Vždyť jak jsem psal v 5000. článku na tomto blogu, který byl vydán 3. února loňského roku, homosexualita je známa u více než 1500 živočišných druhů, včetně řady druhů savčích, a to i z našeho řádu primátů. Vybrané výše uvedené příklady stejnopohlavního párování tučňáků a výchovy mláďat těmito páry nejsou v přírodě ničím ojedinělým; gay páry labutí černých (Cygnus atratus) z Austrálie mají dokonce vyšší úspěšnost při výchově mláďat, než páry tvořené samcem a samicí. Stejnopohlavní páry albatrosů, oněch úžasných zaoceánských cestovatelů z Pacifického a Jižního oceánu, také nejsou žádnou vzácností, a často jsou to dvě samice, kdo se stará o mládě čekající jinak týdny v hnízdě na výživnou, natrávenou polévku mořských plodů. Plameňáci, supi, tučňáci, albatrosi, u nich již bylo případů péče stejnopohlavních párů o mláďata zaznamenáno nemálo. A jak napsala Rachel Nuwer v titulku svého článku pro Smithsonian Magazine, publikovaného v roce 2013, stejnopohlavní rodičovství může být adaptační výhodou. Gay páry totiž vychovávají více mláďat, než rodiče samoživitelé.
Tučňáci brýloví se srdíčkem v DierenPark Amersfoort. Fotografie z webu NBC Boston
Je nespravedlivé, že adopce dětí gay páry, které děti chtějí, stále nejsou v České republice legalizovány. S loni schváleným partnerstvím je páru tvořenému dvěma muži či dvěma ženami umožněno osvojit si dítě pouze v případě, že jeden z partnerů je jeho biologickým rodičem. Různopohlavním párům přitom stát umožňuje adoptovat dítě nepříbuzné. To vůbec není fér. Heteronormativita, exkluze duhových rodin, heteropatriarchát, queerfobie - to všechno jsou tak ohavná omezení naší společnosti. Ani bigotní Češi odporující pokroku k férovější budoucnosti však nyní nemohou argumentovat "přírodou" nebo "biologií", když dva samci tučňáka brýlového v jedné z nejznámějších zoologických institucí ČR úspěšně odchovali mládě. Nenávist si bohužel vždy hledá jiná odůvodnění - a konzervativní kašpaři se nebudou stydět klesnout ještě hlouběji na své inkviziční cestě. Díky snaze Crosbyho a Fleuryho je nyní o jednoho nového tučňáka brýlového více, a to je pro druh ohrožený vyhynutím ve volné přírodě do méně než 4000 dnů od 28. října 2024 (kdy byl taxon překlasifikován na kriticky ohrožený) výtečná zpráva. V Safari Parku Dvůr Králové se nyní nacházejí celkem čtyři mláďata tohoto tučňáka. Pohlaví odchovaného mláděte bude zjištěno až v budoucnu, dosud se tedy neví, zda samčí pár odchoval samičku nebo samečka. V každém případě je to velký úspěch. Crosbymu a Fleurymu patří potlesk za úspěšné rodičovství!
