Random Bird #12: Alka malá

Vědecký název: Alca torda,

Velikost: délka 37 až 39 cm, hmotnost 505 až 890 g, rozpětí křídel 63 až 67 cm,

Výskyt: Severní Atlantik.

Jeden z nejznámějších mořských ptáků a také jediný žijící zástupce rodu Alca, zahrnujícího sedm druhů, z nichž šest je vyhynulých (nejvíce rozmanité byly alky v epoše pliocénu, a nejstarší známá žila v miocénu). Málo dotčený druh, čítající mezi 838 000 až 1,6 milionu ptáků, hnízdící na útesech severního Atlantiku, přičemž jeho nejvýznamnější kolonie jsou k zastižení kupříkladu na Gannet Islands v Kanadě, proslulém ostrově Skomer ve Walesu, na skotském souostroví St Kilda či na islandském ostrůvku Grímsey. 60 až 70 % populace tohoto ptáka však hnízdí každoročně na území Islandu. Alky malé zimují na otevřeném moři, přičemž se v tomto období několik populací shromažďuje v Severním moři, a odtud se někteří ptáci zatoulají dokonce až do západního Středomoří. V hnízdním období se také alky malé mohou vyskytnout na západě Francie nebo v americkém státu Maine. Na rozdíl od jiných druhů alk, v jejichž blízkosti se jinak tito ptáci často zdržují, často putují hodovat do estuárií s nižší slaností vody. Potravou těchto zvířat jsou sledi, šproti, mladé tresky nebo různé druhy korýšů a mnohoštětinatců. V bezpečí alky malé rozhodně nejsou před polárními medvědy, sokoly stěhovavými, kavkami, vránami, havrany, racky nebo polárními liškami; vzhledem k poměrně širokému areálu rozšíření mohou být ukořistěny celou řadou karnivorních zvířat. Zpravidla jsou alky malé monogamními ptáky, přičemž si ve věku tří až pěti let zvolí partnera na celý život, a s ním pak každým rokem přivedou na svět nová ptáčata. Mohou se pářit až osmdesátkrát za třicetidenní dobu (konec dubna až konec května). Samice klade každou hnízdní sezónu jediné vejce. Rodiče odvádějí stejnou míru práce při dvaatřiceti- až devítitřicetidenní inkubaci a následné výchově potomka. Po sedmnácti až třiadvaceti dnech vyrůstání skočí ptáče z útesu spolu s otcem, a odletí na otevřené moře. 

Zdroj obrázku:

Bird Spot

Zdroj informací:

Wikipedia

Obrázek týdne 29. 9. 2023

Nastal poslední zářijový pátek v tomto roce, a zároveň taky předposlední den v tomto měsíci, což je asi fakt vám dobře známý. A zrovna tak dobře víte, že to na Blogorgonopsidu znamená jedno - vychází další článek z obrázkové rubriky! Tentokráte jsem se rozhodl obohatit ji dalším dílem Marka Wittona, paleontologa, spisovatele a paleoumělce, který má též webové stránky na Bloggeru (akorát má v menu místo antify Patreon... nepochopím, proč). Velice se mi zalíbilo toto dílo, jež před týdnem sdílel na svém twitterovém účtu. Co na něj říkáte?

Popisek k obrázku: Tři pravěcí tučňáci druhu Kumimanu biceae míří k zelenému pobřeží, vynořujíc se z divokého moře. Velká vlna je vyhnala z asi metrové hloubky nad hladinu, a jeden z nich se dokonce ocitá ve vzduchu - tam, kam žádný tučňák nikdy nechtěl. Jeho let trvá jen vteřinku; zakrnělá křídla, která mu slouží lépe jako pádla, nejsou schopna mimo vodu ani rychlého pohybu, natožpak létání! Druhý Kumimanu doslova surfuje na divočící vlně. Vzrušeně otevírá zobák, nasává jím do krku slaný vzduch, a snaží se alespoň na chvíli zůstat vzpřímen. Hraní si s vlnami je pro tučňáky zábava! Pro třetího Kumimanu hrátky alespoň na pár sekund skončily, jeho tělo je ponořeno pod vodou, a nad hladinou zůstává jen jeho hlava. Kuminanu bicaeae byl popsán v roce 2017 na základě fosilních pozůstatků z Otaga na Jižním ostrově Nového Zélandu. Letos byl popsána ještě jedna specie tohoto rodu, K. fordycei. Jednalo se o poměrně velké ptáky, dosahující výšky skoro 180 centimetrů a hmotnosti kolem 90 kilogramů. Žili v subtropickém prostředí, nikoliv v zemi ledu, jako nejznámější ze současných tučňáků. Tato scéna se odehrává na území Nového Zélandu v epoše paleocénu, před 60 miliony roky.

Výtečné dílo, že ano? Píši to už skoro každý týden, ale jsem přesvědčený, že jsem pro váš počítač našel další pracovní plochu.

Co dalšího můžete v brzké době na blogu očekávat? Už několik týdnů slibuji druhou část Dopadů změny klimatu na zvířecí druhy, ale zatím se mi nepodařilo ji dokončit, takže si na ní ještě nějakou dobu počkáte. Uvažuji o nějakém popisku hada, kterých bohužel letos dosti ubylo. Mohu vás ještě informovat o tom, že včerejší klip ze Springwatch 2023 byl již poslední, a na nějakou dobu se teď rubrika Videa odmlčí.

To je protentokrát vše. Užijte si zbytek týdne!

Springwatch 2023 - Vodní tvorové severního Walesu

Vodní tvorové severního Walesu. Gillian Burke nás seznámí s několika význačnějšími zástupci fauny jezer a rybníků v severovelšské rezervaci Gwaith Powdwr. Vody, ve kterých stojí, se kdysi používaly k ochlazování nebezpečných chemikálií, neboť toto území patřilo po 150 let výrobně výbušnin. Prvními živočichy, bez kterých na tato jezera nelze ani pomyslet, jsou čolci hranatí (Lissotriton helveticus). Pracovníci rezervace, jež s přípravou tohoto segmentu pomáhali, jich z vody vytáhli hned několik - dospělé samce a samice, ale také juvenilní čolky s těmi typickými vnějšími žábrami. Čolci hranatí jsou obojživelníky opravdu zajímavými; dokáží přeskočit celá stádia svého životního vývoje, umí si zregenerovat celé končetiny, dokáží svůj vývoj zastavit, a samozřejmě jsou jedním ze tří druhů čolků vyskytujících se v Británii. Jak je lze odlišit od ostatních specií? Zaprvé je vhodné podívat se jim na spodek krku, kde se nenachází žádné vzorování. Zadruhé, v období rozmnožování mají samci výrazný ocasní filament a ztmavlé zadní končetiny; samicím sice ocasní výběžek chybí, lze je však rozpoznat na základě přítomnosti oranžového proužku právě na ocase. V rybnících Gwaithu se těmto 7 až 10 centimetrů dlouhým ocasatým s hranatým průřezem těla vážně daří, a tým ze Springwatch je tam natáčel i pod vodní hladinou. Čolci se však samozřejmě musí něčím živit, a některé z bezobratlých, které mají v oblibě, pracovníci rezervace též vylovili z rybníku, aby se na ně diváci pořadu mohli podívat. Uvidíme tedy klešťanky (Corixidae) a nymfy vážek (Odonata). Kromě nich požírají čolci také žabí vajíčka a pulce, a mimo ně třeba i chrostíky (Trichoptera). Když tým ze Springwatch na tuto lokalitu dorazil několik dní před živým vysíláním, překvapila jeho členy nedospělá užovka obojková (Natrix natrix), kterou se podařilo vyfotografovat asistentce kameramana Claire Gould. V angličtině se obojkovkám říká "grass snake", což není úplně přesné, protože mnohem častěji se s těmito hady setkáte ve vodě nebo blízko vody, než někde na travnaté pláni. V akvatickém prostředí loví žáby a ryby. Jsou dobrými plavci, a často při plavání udržují hlavu nad vodní hladinou - tehdy si jich člověk snadno všimne. 

Klip ze druhé epizody naučného pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Methuselah - australský bahník, jenž je nejdéle žijící rybou v zajetí

V roce 2017 byl bahníku australskému (Neoceratodus forsteri) pojmenovanému Methuselah a žijícímu ve Steinhartově akváriu v San Franciscu neoficiálně udělen titul nejstarší akvarijní ryby na světě. Předpokládalo se tehdy, že 120 centimetrů dlouhá sladkovodní ryba ze země u protinožců byla stará asi 84 let. Její přesný věk nebyl znám, nicméně do rozsáhlé sbírky sanfranciského akvária byl tento exemplář umístěn už ve 30. letech minulého století. Nyní, na konci září 2023, zaplavily internet zprávy o nových zjištěních týkajících se Methuselahina věku. Podle výsledků nového výzkumu je jí asi 92 let, i když je docela možné, že už překročila i stovku, a je jí až 101 roků, což je a dlouho zřejmě ještě bude pro jakoukoli sladkovodní rybu chovanou v akváriu opravdový rekord. Před nějakými devadesáti roky spolu s ní do Steinhartova akvária dorazilo dalších 231 ryb z Austrálie a Fidži, a Methuselah - pojmenovaná po mýtické figuře z bible, která se dožila více než devíti set roků - dokázala přežít každou z nich. Tento konkrétní bahník je unikátem, protože stoletý zástupce jeho druhu zřejmě není k nalezení v žádném jiném akváriu či jiné zoologické instituci na světě. Je však možné, že jeden další zástupce stejného druhu Methuselah překonal co do počtu let; loni vyšel ve Frontiers of Environmental Science článek Benjamina Waynea a jeho kolegů, kteří určili věk bohužel již zesnulého bahníka australského známého jako Granddad ("Děda"), jenž žil v Sheddově akváriu v Chicagu. Ten se podle jejich analýzy narodil v 70. letech 19. století v řece Burnett, a dožil se úctyhodných 109 let; značnou část z nich také strávil v zajetí. Granddad je ale již po smrti, a tak Methuselah přebírá onen vzácný titul nejdéle žijící ryby v zajetí, a možná si jej ještě alespoň jedno desetiletí udrží. V tomto článku jí sice dávám zájmeno "ona", neberte mne však za slovo - Methuselah je pořád stejně tajemná, jako před několika lety, kdy její věk nebyl vůbec znám. Ani její pohlaví totiž zatím nebylo určeno! Nicméně pracovníci akvária pro tohoto bahníka používají zájmena she/her, neboť dle jejího chování a vzhledu (zakalené oči, částečně šedě zbarvené šupiny) usuzují, že jde zřejmě o samici, byť to neví určitě. Kdo ví, třeba se z ní nakonec ještě vyklube samec - nebylo by to poprvé, co by svět překvapila.

Methuselah ve Steinhartově akváriu. Fotografie z Taipei Times

Dlouhověký bahník australský je jedním z šesti druhů rodu Neoceratodus, jediného přežívajícího rodu čeledi bahníkovitých (Neoceratodontidae). Příbuzný Mioceratodus, který měl přinejmenším čtyři dosud popsané druhy, vyhynul v miocénu. Bahník australský je rybou ohroženou; k nalezení je pouze v systémech řek Mary a Burnett, i když za poslední století se z těchto konkrétních toků sám přemístil i dále do řek Coomera, Stanley, Albert a Brisbane. Většinou žije v malých skupinách mezi vodními makrofyty v hloubce 3 až 10 metrů, a preferuje teplotu 15 až 25°C, i když je schopen vydržet i v chladnější vodě. Rozmnožuje se od července do prosince. Od roku 1914 je přísně zakázáno bahníky australské chytat. Rybolov však pro ně není hlavní hrozbou - tou jsou přehrady a jezy, jež zabírají 26 % plochy říčních systémů Mary a Burnett. Změny v jejich přirozeném prostředí a rovněž tak fakt, že tyto ryby pohlavně dospívají v poměrně dosti vysokém věku, z nich činí velice zranitelná zvířata.

Námětem pro napsání tohoto článku byl pro mne tweet paleontologa Scotta D. Sampsona, v němž odkázal na článek o Methuselah vydaný 24. září v The Guardian. Další informace o tomto bahníkovi jsem převzal také z webu Smithsonian Magazine.

Oficiální (a vlastně již druhý) trailer k Life on Our Planet + několik plakátů k seriálu

V posledních době věnuji mediálnímu světu přírody aneb přírodopisným a environmentálním dokumentárním snímkům dosti pozornosti, a to nejen na Blogorgonopsidu. Skoro již rok průběžně sleduji nové informace o chystaném osmidílném cyklu Life on Our Planet, který bude vyprávět Morgan Freeman, a jenž spolu s Prehistoric Planet a Prehistoric Planet 2, jakož i Earth s Chrisem Packhamem nebo Secrets of the Jurassic Dinosaurs s Liz Bonnin, můžeme s radostí prohlásit zástupcem Renesance paleodokumentů. K Life on Our Planet vyšel před nedávnem oficiální teaser, který jsem s vámi již sdílel. Dnes mne nicméně vynikající bývalý nature bloger Nonychromek upozornil na to, že Netflix již vydal i oficiální trailer, a to sice včera, 25. září. Jaký je rozdíl mezi teaserem a trailerem u dokumentárního seriálu, zvláště, když jsou oba takřka stejně dlouhé (dobrá, trailer je o dvacet sekund delší, ale to není moc), to si nechme na jindy. Pokud jste trailer ještě neviděli, velmi rád ho tu s vámi budu sdílet.

Jste natěšeni zase o něco víc? Paleotwitter druhým trailerem k Life on Our Planet docela žije, a hned se objevila kritika, že tvůrci dokumentu tak trochu okopírovali triceratopse z prvního Jurského světa (Jurassic World), s tím, že ho jen mírně pozměnili. Již nějakou dobu kritizují paleonadšenci také vzhled smilodonů v seriálu, a v neposlední řadě i vyobrazení scutosaurů coby lesních zvířat. Paleodokumenty však samozřejmě nikdy nebudou přesnou rekonstrukcí toho, jak naše planeta vypadala v tom či onom geologickém období. Zkrátka nějakým způsobem popularizují paleontologii a zábavnou formou co nejširšímu publiku představují, jak bohatou prehistorii vlastně naše planeta má. Díváte-li se na dokumenty o pravěkých zvířatech čistě pro fakta, asi děláte chybu - čtěte vědecké papery! Chcete-li si dáchnout u oslavy pravěkých zvířat (a pokročilé počítačové animace), chybu rozhodně neděláte. Bude Life on Our Planet lepší než Prehistoric Planet? No, to se dozvíme 25. října, kdy seriál na Netflixu konečně vyjde. Já osobně doufám, že to Morgan Freeman nezpacká, a že se nedočkáme dalšího pokrouceného příběhu o monogamním vztahu tučňáků kuck dinosaurů (Putování tučňáků ti nezapomenu, Luciusi... Morgan Freeman lhal vědomě o tučňácích a přírodním světě pro prachy!).

Na závěr tu pro vás mám ještě několik oficiálních posterů k Life on Our Planet, které také vyšly docela nedávno. Každý z nich zobrazuje některé ze zvířat, jež divákům seriál představí. Jako první je tu mamut srstnatý...

Smilodon, který na posteru vypadá opravdu krásně - asi lépe, než v samotném dokumentu (i když mně osobně se jeho design líbí a moc nechápu, proč s ním někteří mají problém).

Jurští brachiosauři...

A na závěr pěkná velká potvůrka z druhohorních moří... Tenhle poster je asi můj nejoblíbenější. Vypadá opravdu hezky.

Nezapomeňte tedy, že seriál vyjde 25. října! Já se o něm zmíním minimálně ještě v dalším dokučlánku, který - jak jsem slíbil - vyjde někdy v první polovině příštího měsíce!

Krátké seznámení paleointernetu s neúplným pilotním dílem Putování s dinosaury

Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) je legendárním dokumentárním cyklem Tima Hainese, Jaspera Jamese a Johna Lynche, který byl premiérově uveden na podzim 1999 na britské BBC. Původně sestával z šesti epizod, i když díky obrovskému úspěchu k němu byly v pozdějších letech dotočeny speciály, konkrétně Balada o Alosaurovi (The Ballad of Big Al) v roce 2001 a v roce 2002 ještě dvě epizody provázené Nigelem Marvenem, souhrnně nazvané Pronásledován dinosaury (Chased by Dinosaurs), na něž následující rok navázala trilogie Monstra pravěkých oceánů (A Walking with Dinosaurs Trilogy: Sea Monsters). Kromě těchto speciálů mělo Putování s dinosaury také přímé pokračování Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts, 2001) a Lynchův spin-off Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen, 2003), jakož i prequel Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters, 2005). O animovaném filmu Putování s dinosaury 3D (Walking with Dinosaurs 3D, 2013) od zcela jiných tvůrců a nijak nesouvisejícím s původním seriálem se snad rozepisovat nemusím. Pokud jste dlouhodobými zájemci o paleomédia a dokumentární filmy s paleotematikou, jsou vám asi tyto informace dobře známé, a já vás jejich vypsáním unudil k smrti. Ale jistě mi to prominete, protože teď vás bude čekat šok!

Každý televizní pořad někde začíná, a Putování s dinosaury se začalo rýsovat ve druhé polovině 90. let minulého století, když hlavy BBC zakývaly na návrh Tima Hainese natočit vysokorozpočtový dokumentární seriál o druhohorách ve stylu tehdy celkem čerstvého filmového spektáklu Jurský park (Jurassic Park) režiséra Stevena Spielberga. Haines, který se pohyboval v dokumentárním průmyslu už několik let, dostal peníze, jednoho kameramana a letenky na Kypr, aby tam natočil pilotní díl svého ambiciózního projektu. Požadovaná délka: 2 minuty. Haines to s kameramanem trochu přepískl, takže ve finální podobě měl filmeček 6 minut. Většina peněz měla jít do hrubé animace, která se ani náhodou nemohla srovnat s pozdější podívanou hotového seriálu, a do několika animatronik, jež měly pravěká zvířata v krátkém filmu učinit poněkud přístupnějšími pro diváky. Pilotní díl byl pak ukázán hlavám BBC, a líbil se jim, takže schválili výrobu seriálu o šesti dílech, z nichž každý měl mít stopáž 29 minut, s rozpočtem 6,1 milionu liber. Do té doby nejdražší televizní dokument měl být natočen obdobně, jako právě pilotní díl, tedy na skutečných lokalitách, botanicky a scénicky více či méně odpovídajících místům a obdobím, v nichž se epizody odehrávaly (zpětně to samozřejmě neplatí; poslední díl se odehrává v sopečné krajině pozdně křídové Montany, která byla ale ve skutečnosti spíše mokřadem, ale to před nějakými pětadvaceti lety tvůrci nemohli vědět). 

Dobrá, možná i tuto část znáte, pokud jste opravdu fanoušky Putování s... a zhlédli jste speciál Trilogie života (Trilogy of Life), který byl vydán na britském DVD Putování s pravěkými monstry. Pro úplnost zde uvádím úryvek z onoho půlhodinového making of speciálu, ve kterém Haines sám o pilotním dílu hovoří. Donedávna byla Trilogie života jediným zdrojem několika záběrů z tohoto pilotního dílu!

Úvod tedy máme definitivně za sebou, a přejděme do současného světa. Anebo do velmi nedávné minulosti. Tento článek píši proto, že kompletní pilotní díl Putování s dinosaury natočený někdy v letech 1996 nebo 1997 na Kypru byl teprve před nedávnem zcela zpřístupněn všem, jež o jeho zhlédnutí měli zájem. Krátce se totiž objevil na webovém archivu Wayback Machine. Přístupný v něm byl ke zhlédnutí komukoliv minulý víkend, přinejmenším v sobotu 23. září 2023. A pak boom, zmizel stejně tajemně, jako se objevil. Je možné, že tuto "ztracenou epizodu", po které putovánísdinosaurovští fanatici (fajn, první z těch dvou slov, z nichž se tento termín skládá, jsem přehnal) hledali po více než desetiletí, sami nikdy neuvidíte. Ale já, král paleointernetu, před kterým se nic nikam neschová... nejlepší hacker, kterého jste kdy neznali... a strůjce Nového pražského povstání, jež se inevitably blíží... já tento pilotní film nejen viděl, ale dokonce jsem ho ukradl. Jop, tak jsem dobrej, bitches.

Filmeček jsem stáhl předtím, než byl permanentně z webového archivu odstraněn, a tak vám o něm mohu napsat něco víc. Samozřejmě uvítám jakékoli finanční dary, neboť jsem mnoho riskoval pro vaše blaho, přátelé! Možná mě za to i zavřou, byť etika jest na mé straně, stejně jako fakt, že soukromé vlastnictví (třeba velké mediální korporace) je krádež, a má rebelie, jež vskutku nezná mezí (a to si počkejte na to povstání!) je prostě jednoduše necessary. 

Cough cough, jdeme dál. Technické informace o "ztracené epizodě" Putování s dinosaury zveřejnil už 17. srpna tohoto roku YouTuber Dino Diego, který přes e-mail komunikoval s Andrewem Wilksem, střihačem seriálu (Wilks pracoval jak na pilotu, tak na výsledné šestidílné sérii). Diegovi napsal, že pilotní díl byl natočen na Super 16 mm film, což asi není překvapivé, nicméně potvrzuje to, že Haines a jeho kameraman neletěli na Kypr s obyčejnou devadesátkovou videokamerou (i když neplatí, že by se na takové kamery v 90. letech piloty nenatáčely; Steve Backshall, který svůj obyčejný amatérský filmeček úspěšně prodal National Geographic, by o tom mohl říci své). Wilks stříhal pilotní díl pomocí softwaru Avid Media Composer. Tolik tedy technické informace. 

Pilotní díl nemá silnou narativu, jako pozdější epizody; je spíše takovým obecným vhledem do života pravěkých zvířat na území Londýna před 149 miliony let. V mnohém se podobá třetímu dílu později vzniklého seriálu; vystupují v něm podobná zvířata, konkrétně Rhamphorhynchus, Eustrespondylus, Liopleurodon a Cryptoclidus. Takovým bonusem byl ještě Cetiosaurus, se kterým jsme se bohužel ve výsledném dokumentu již neshledali - snad kvůli rozpočtovým omezením byl z Krutého moře vyškrtnut.

Zklamáním pro mne je, že se na webovém archivu na ten den či dva pilotní díl Putování s dinosaury neobjevil celý. Z finální stopáže šesti minut byly zahrnuty jen čtyři minuty. V souboru chybí celá scéna s eustrespondylí samicí na lovu v lese a jejím následným setkáním se stádem pasoucích se cetiosaurů. Videosoubor má tedy délku 4 minuty. Začíná dlouhým záběrem na eustreptospondylí stopy na pláži, pak vidíme jejich tvůrce, a za dramatičtější hudby se objevuje titulek Walking with Dinosaurs. Pak následuje pohled do života rhamphorhychů, lovících ryby poblíž útesů. Následně je divák přesunut do moře za cryptoclidy, jež vrážejí do hejna ryb podobně jako ve výsledném Krutém moři, a krátce poté se na scéně objevuje Liopleurodon. Po jednom z cryptoclidů vyráží, ale menší plesiosaur je rychlejší, a mizí mu před čelistmi.

Titulek pilotního dílu Putování s dinosaury

Liopleurodon vyplouvá z hlubiny

Detailní záběr liopleurodonovy hlavy

Některé ze záběrů liopleurodona v pilotním dílu se velmi podobají záběrům, jež si pamatujeme z Krutého moře. Detailní záběr jeho hlavy, jeho vyplutí z temně modré hlubiny, jeho pomalé pohyby u hladiny... A jeho konec na pláži. Další scéna je totiž prvotní verzí té, kterou vlastně Kruté moře končilo. Velký Liopleurodon, král oceánu, končí zcela bezmocný na pláži. Přicházejí eustreptospondylové... a je jich pět! Hodují na něm, zatímco kamera jeho nehybné tělo opouští, a míří pomalu nahoru. Vidíme, že nad jeho mrtvolou poletuje hejno rhamphorhynchů - jako supi nad buvolí mršinou.

Jak jsem již uvedl, cetiosauři a lov eustreptospondylí samice v lese ve videosouboru, který byl krátce přístupný na webovém archivu, zcela chybějí. Tato scéna se mohla odehrávat před uvedením titulku filmu. Nepředpokládám, že jí jeho příběh končil, protože obrazovka při statickém záběru supo-rhamphorhynchů tmavne. I kvůli kontinuitě by dávalo větší smysl, kdyby film vlastně začal v lese, my bychom se s eustreptospondylem seznámili, potkali bychom s ním cetiosaury, a on by pak zamířil na pláž, udělal sérii stop, pak titulek filmu a pak zaměření na pterosaury a mořské plazy. Faktem je, že zpřístupněný soubor vlastně není ani tolik Walking with Dinosaurs jako spíše Swimming with Marine Reptiles.

Tim Haines se samozřejmě snažil v tomto krátkém filmu hlavám BBC ukázat, jakým způsobem chce příběhy jednotlivých epizod Putování s dinosaury povyprávět. Oproti finální sérii je pilot nedokonalý. Osobně mi přijde, že představení liopleurodona je dokonce jaksi zdlouhavé; vypravěč jako by o druhu L. ferox (jediné celé druhové jméno ve filmečku uvedené) četl celý odstavec faktů. Ve finální sérii k něčemu takovému již nedocházelo, vyprávění bylo pozvolné, a uváděno bylo jen tolik, kolik měli diváci vědět navíc. Zbytek se o světě druhohorních veleještěrů naučili sledováním toho, co se na obrazovce dělo.

Vyplavený obr

Hostina eustreptospondylů

Je věčná škoda, že paleointernet se v celé své šíři s pilotním dílem nemohl seznámit déle, a že byl kvůli autorským právům z webového archivu odstraněn. Doufám však, že vám postačily alespoň screenshoty z tohoto filmu. Snažil jsem se vybírat ukázkově; nemohl jsem pro vás "vyfotit" každý záběr!

Chtěli byste pilotní díl Putování s dinosaury vidět? Anebo dokonce patříte se mnou do celkem malé množiny lidí, kteří si jej včas stáhli? Pokud ano, jaký na něj máte názor? 

Obrázek týdne 22. 9. 2023

Další pátek znamená další Obrázek týdne! Přestože si dlouho říkám, že by stálo za to obohatit tuto rubriku nějakými fotografiemi současných zvířat, stále nacházím tuny kvalitního paleoartu, který prostě stojí za sdílení. Tentokrát tu mám pro vás dílo paleoilustrátora vystupujícího pod přezdívkou Orribec. Jak se vám tento obraz líbí? 

Popisek k obrázku: Desetimetrový mořský plaz Pliosaurus funkei se vynořuje z večerním slunkem pozlacených vod. Hodlá se zbavit kožních parazitů, jež nahromadili na jeho kůži, a otravují ho. Podobně jako to budou později dělat velryby, i mohutný čtyřploutvý plaz se jich částečně zbavuje výskokem nad mořskou hladinu a následným plácnutím na ní; obrovský tlak parazity uvolní, a pliosaurova pokožka se opět stane více či méně čistou. Nebude-li na první pokus úspěšný, zopakuje tuto činnost ještě několikrát. Dnes večer je počasí k takovému chování vhodné. Pliosaurus z něj má navíc spoustu potěšení. Přestože je dospělým zabijákem, má šanci vrátit se do svého mládí, a opět si užít nekontrolované zábavy. Ostatní mořští živočichové v okruhu několika mil se však raději stáhnou pryč. Svým dováděním může Pliosaurus lehce vyhladovět, a pak začne hledat něco k snědku. Pliosaurus funkei byl dříve neformálně nazýván Predátor X, a je znám na základě dvou exemplářů ze souvrství Agardhfjellet na Špicberkách. Svého času šlo o vrcholového predátora. Scéna se odehrává v pozdní juře, před 150 miliony let.

Vzpomínáte si na dokumentární film Predator X od Sida Bennetta, režiséra 3. a 4. dílu Prehistorického parku (Prehistoric Park) a filmu The Dinosaur Project? Co takhle být inspirováni tímto příspěvkem, a v nejbližší době se k němu vrátit?

A když je zase řeč o dokumentárních filmech, musím vám připomenout, že ve středu vyšel nový snímek Chrise Packhama s názvem Is It Time to Break the Law? na Channel 4. Pokud máte zájem o klimatický a environmentální aktivismus, mohl by vás dosti inspirovat!

Co se mého blogu týče, je možné, že na něj v příštích dnech hodím alespoň jeden další klip ze Springwatch 2023. Jinak mám nyní plánů celkem málo, ale rozhodně chystám druhou část série o dopadech změny klimatu na vybrané živočišné druhy!

Springwatch 2023 - Kosí hnízdo vykradeno liškou

Kosí hnízdo vykradeno liškou. První týden letošního Springwatch byl částečně zaměřen i na osudy kosů černých (Turdus merula), kteří si postavili hnízdo mezi kořeny vyvráceného stromu kdesi v lesích přírodní rezervace RSPB Arne v Dorsetu. Původně v něm byla čtyři ptáčata, dvě pak nezávisle na sobě zemřela, a s počátkem druhého týdne zbývali tedy jen dva malí kosíci. Za smrt oněch dvou ptáčat mohlo zřejmě sucho. Zajímavé je, že jeden z rodičů jim přinesl jakousi bobuli, přestože většinou tito ptáci své mladé krmí žížalami - mohl za tuto změnu jídelníčku nedostatek hrabavých kroužkovců v blízkém okolí? Mohlo to souviset s nedostatkem dešťů, kvůli nimž se žížaly nezdržovaly na povrchu. Tím ale problémy kosů neskončily. Matka vynesla z hnízda jen jedno mrtvé mládě; zápach toho druhého spolu se zvuky vydávanými jeho přeživšími sourozenci pak přilákal predátora. A jeho zásah byl skutečně brutální. Chris Packham a Michaela Strachan vám budou prezentovat drama dost možná napínavější, než jakýkoli zvířecí příběh ve vysokorozpočtových dokumentech. Kosí matka přinesla dvěma mláďatům žížalu, ale rozhodla se je nenakrmit; všimla si totiž, že hnízdo zaregistrovala liška obecná (Vulpes vulpes). A pak učinila kosí samice chybu. Žížalu pustila, když se liška nacházela přímo pod hnízdem. Liška nejprve upuštěnou žížalu sežrala, a pak se zaměřila na místo, ze kterého kroužkovec vypadl. V tuto chvíli si kosí samice uvědomila, že její hnízdo je v nebezpečí, a frnkla pryč. Liška pak vyšplhala po kořenech a suché půdě až k hnízdu, a předními končetinami vyhrabala otvor pro svůj čumák. Zeminou zasypaná ptáčata následně v hnízdu vyčenichala, a jedno z nich sežrala. Rodiče šíleli, ale nemohli s tím nic dělat. Poté, co liška hnízdo opustila, přesvědčili se rodiče o tom, že druhé donedávna živé ptáče také zemřelo, právě v důsledku zasypání hnízda suchou zeminou. V rezervaci Arne se liškám daří, a na jaře přivádějí na svět také své potomky. Mláďata nekrmí jen ptáčaty, ale také hmyzem, veverkami a všelijakými dalšími zvířaty. 

Klip z páté epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, který se vysílal živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Dilema Chrise Packhama: Natáčet dokumentární filmy nebo jít za ochranu planety do vězení?

Před měsícem se na britském zpravodajském webu The Guardian objevil rozhovor s moderátorem přírodovědných dokumentů a environmentálním aktivistou Chrisem Packhamem, kterého jistě dobře znáte třeba z Nefalšované přírodní podívané (The Really Wild Show), Tajemství naší živoucí planety (Secrets of Our Living Planet) či z dokumentárního filmu Znovuobjevení tyranosaura (The Real T-Rex). Dlouhodobé tváři živě vysílaného Springwatch vyšel letos v létě na BBC epický pětidílný cyklus Země (Earth), další nový produkt renesance paleontologicky orientovaných dokumentů. A zítra, 20. září, mu na britském televiznímu kanálu Channel 4 vyjde další dokument, nazvaný Chris Packham: Is It Time To Break The Law?. Pokud Chrise Packhama, mnohými označovaného za "druhého Davida Attenborougha", znáte, pak víte, že je - stejně jako jeho nevlastní dcera Megan McCubbin, též vystupující ve Springwatch - v posledních čtyřech letech spjat s hnutím Extinction Rebellion (česky Rebelie proti vyhynutí). Letos v dubnu prohlásil, že "každý zbývající člověk, kterému na planetě záleží, by se měl přidat k Extinction Rebellion." Podle mě je skvělé, že "druhý David Attenborough" je bývalým punk rockerem, který byl v mládí přítomen na Rock Against Racism, a který v mainstreamu - pořád tolik orientovaném politicky doprava - hovoří čím dál častěji o nutnosti zachránit naši planetu. V posledním roce Chris projevil také sympatii k hnutí Just Stop Oil, které asi nezasvěcení znají hlavně díky jedné akci členů, jež Slunečnice Van Gogha postříkali rajčatovou omáčkou (což se mi osobně hrozně líbilo, a komu ostatně ne?). Zkrátka náš oblíbený dokumentární průvodce se svými sympatiemi a podporou radikálnějších environmentálních hnutí netají, a tak není divu, že dostal od Channel 4 šanci natočit o environmentálním aktivismu celý hodinový snímek. Ale natáčení dokumentárních filmů není to jediné, o čem Chris Packham přemýšlí; v již zmíněném rozhovoru pro The Guardian z minulého měsíce naznačil, že je možná připraven jít dál - mohlo by ho to však stát jeho kariéru.

Britský přírodovědec, moderátor dokumentárních filmů a environmentální aktivista Chris Packham na demonstraci ve Westminsteru 4. září 2023. Obrázek z webu Independent

Jeho dilema je takové: má dál natáčet dokumentární filmy a povzbuzovat společnost ke klimatickému a environmentálnímu aktivismu, nebo riskovat zatčení, jít do vězení a o svou kariéru přijít? V rozhovoru prohlásil následující: "Kdybych šel do vězení, okamžitě bych ztratil svůj veřejný hlas. Také bych ztratil část své mysli, ne-li celou, protože to prostředí není vhodné pro někoho, jako jsem já. Vždycky jsem měl z vězení strach." Přiznejme si jednu věc - nikdo z nás nepovažuje vězení za něco humánního. Dokud budou existovat vězení, nebudeme skutečně svobodnými lidmi. Navíc ještě kriminalizace klimatických a environmentálních aktivistů je častější, než kriminalizace neonacistů a dalších ultrapravicových teroristů; psychopatičtí policisté se rádi vybíjejí na levicových aktivistech, neboť za každou cenu chrání status quo před těmi, jež požadují změnu. Chris je mužem na autistickém spektru, a já sám si ani nedokážu představit, jak by se asi ve vězeňském prostředí cítil - ale podle toho, co o jeho vnímání světa vím z několika dokumentů o autismu, jež natočil, usuzuji, že by to pro něj musel být naprosto dehumanizační zážitek. Doplnil se však: "Je tedy jít do vězení správná věc? Jsou lidé, kteří by tvrdili, že by to byl velký krok, vyslalo by to zprávu, jako celá ta věc s Mandelou. Nesrovnávám se s Mandelou, ale víte, jak to myslím. Symbolicky mohou být takové věci velmi silné. Je to však to nejlepší využití Chrise Packhama, nebo má přijít s jinými nápaditými způsoby, jak udržet zprávu ve veřejné doméně?" A k možnému zatčení v budoucnu prohlásil: "Neříkám, že se to v určitém okamžiku nemusí stát." 

V mnoha rozhovorech a na mnoha svých přednáškách (je také externalistou na Lincolnské univerzitě) hovořil Chris o zklamání ze své generace, a přiznal, že jeho generace - dnes šedesátníci - tu naši v podstatě tak trochu podvedli. Kolik lidí si šlo za svým, aniž by brali ohled na životní prostředí? A vůbec, kolik pankáčů ze 70. let se proměnilo ze sociálně uvědomělých na hamižné, prachy shrabující sraby? Nepřipomínejme si radši, proboha, Johnnyho Rottena ze Sex Pistols, z něhož je dnes krajní pravičák sympatizující s ultrapravicovou britskou politickou stranou UKIP. Jeden šedesátník z mainstreamu - člověk, který cítí potřebu něco dělat - je ale právě Chris. Dále v rozhovoru pro The Guardian: "Musím být aktivnější. Je mi 62 let, dochází mi čas, musím se pokusit zmírnit část groteskní viny, kterou v sobě nosím za to, že naše generace nezačala s prací dostatečně brzy. Nemohu si pomoci, ale cítím určitou míru osobní odpovědnosti." Ze světa rozhodně není lepší místo, ba naopak. Druhů ubývá, vzácné ekosystémy mizí, a mnozí očekávají, že poroste nerovnost mezi lidmi. 

Dokumenty, jako je Chrisův nový film, mohou pomoci zvednout ty z vás, jež byli dosud apatičtí, ze židle. Je na čase přestat chovat respekt k pochybným lídrům, kteří jen slibují a nic nedělají. Zavrhněme ochránce statu quo, kteří ho brání za každou cenu jen proto, že zrovna pro ně fungoval dobře - dost dobře, aby si namastili kapsy (tomu se říká konzervatismus, i když já dnes raději používám termín hajzlismus). Při sledování zítra uvedeného filmu se snad někteří britští diváci rozhodnou, zda je na čase začít riskovat, být zatčen při poklidném protestu za klimatickou spravedlnost, nebo se dál nechat otupovat hlasy, jež lživě prosazují své "žádná krize biodiverzity neprobíhá", "vědě nevěřte" a "všechno je to komunismus, tak se toho neúčastněte."

Pokud hodlá v budoucnu riskovat zatčení za ochranu planety vysokoprofilový dokumentární moderátor, proč bychom se zatčení měli bát my? Nejde nám o budoucnost světa, v němž žijeme? 

Vectidromeus insularis, nově popsaný hypsilophodontid z ostrova Wight

Ve středu 13. září 2023 vyšel v Cretaceous Research článek Nicholase Longriche, Davida Martilla, Martina Munta, Micka Greena, Marka Penna a Shauna Smithe, v němž byl popsán další přírůstek na rostoucí seznam dinosauřích taxonů z Wessexského souvrství na anglickém ostrově Wight. Autoři popsali na základě neúplné kostry, nalezené ve spodní části souvrství poblíž Sudmoor Point, nový druh hypsilophodontidního dinosaura, kterého pojmenovali Vectidromeus insularis. V překladu do češtiny toto jméno znamená "ostrovní běžec z Wightu" či "běžec z ostrova Wight" (Vectis je staré římské pojmenování Wightu, zatímco dromaeus znamená "běžec" a insularis samozřejmě "ostrovní"). Exemplář, na základě něhož byl tento dinosaurus popsán, sestává konkrétně z několika neúplných zádových a ocasních obratlů, obou kostí kyčelních, obou kostí sedacích, neúplné kosti stehenní a holenní a dalších kostí zadních končetin, včetně neúplného levého chodidla, a dále také z levé kosti stydké. Výzkum prokázal, že tento exemplář byl nedospělým zvířetem. Od juvenilních zástupců příbuzného rodu Hypsilophodon, jenž je z Wessexského souvrství též znám (vlastně je v něm tak hojný, že po něm bylo pojmenováno celé ložisko, "Hypsilophodon bed"), se toto zvíře několika znaky lišilo, což nakonec Longriche a jeho kolegy dovedlo k závěru, že patřilo k úplně jinému rodu. Konkrétně se od mladých hypsilophodonů lišil morfologií pánevních kostí a také kostí zadních končetin. Autoři ve svém článku uvádějí, že Hypsilophodontidae byla v rané křídě zřejmě kladem endemicky se vyskytujícím pouze na pozdějším evropském kontinentu; Vectidromeus je druhým hypsilophodontidem známým z ostrova Wight. Exemplář je datován do stupně barrem; tak je označována doba mezi zhruba 126 až 121 miliony roky. Jednalo se o malého bipedního býložravce, dosahujícího délky nejspíše ne více, než metr (ač dospělci mohli být větší, kdo ví). Na závěr si ještě připomeňme, že z ostrova Wight se stává takové horké místo pro dinosaury; v posledních čtyřech let z něj vzešlo sedm taxonů, a letos byl na základě fosilií z Wightu popsán kromě vectidromea ještě ankylosaur Vectipelta barretti, o kterém jsem psal na začátku července.

Rekonstrukce dvou hypsilophodontidů druhu Vectidromeus insularis. Obraz dílem paleoartistky a výzkumnice Emily Willoughby

Zdroje informací použitých v tomto příspěvku:

Vectidromeus insularis, a new hypsilophodontid dinosaur from the Lower Cretaceous Wessex Formation of the Isle of Wight, England (Cretaceous Research)

New Plant-Eating Dinosaur Unveiled: Vectidromeus insularis (Sci.News)

Zaujal vás tento článek? Máte nějaké poznámky k vectidromeovi či k raně křídové fauně, kterou ostrov Wight čím dál horlivěji vyvrhuje do našeho současného světa? Podělte se o ně v komentářích!

Springwatch 2023 - Plazi jako potrava pro dravé ptáky

Plazi jako potrava pro dravé ptáky. Rezervace RSPB Arne v Dorsetu je jedním z mála míst v Británii, kde je možné potkat všech šest jejích původních druhů plazů. Zatímco Chris za celé tři týdny živého vysílání letošní série Springwatch spatřil pouze ještěrku obecnou (Lacerta agilis), Michaela Strachan uviděla naživo pět z šesti plazích druhů - všechny až na zmiji obecnou (Vipera berus). S tou se nicméně údajně mimo kameru setkala Megan McCubbin. Za plazy se však nehoní jen občasní lidští návštěvníci této významné přírodní rezervace zabírající plochu přes pět a půl tisíc čtverečních kilometrů. V oblibě je totiž mají také draví ptáci; zdejší šupinaté nosí do svých hnízd a krmí jimi mláďata. Nejprve nahlédneme do hnízda poštolek (Falco tinnunculus). Čtyřce hladových ptáčat přinesli rodiče před objektivem dvanáct ještěrek obecných a pět ještěrek živorodých (Zootoca vivipara). Ovšem ještě více plazí kořisti bylo doneseno do hnízda káňat lesních (Buteo buteo), obývaného od určité chvíle v sérii pouze jediným šikanérským káněcím psychopatem, který zapříčinil smrt vlastního sourozence. Rodiče malým káňatům donesli před objektivem kamery tři ještěrky obecné, dvanáct užovek obojkových (Natrix natrix) a také několik slepýšů. V poslední den vysílání letošního Springwatch se navíc do hnízda dostavila i všemi hledaná zmije! Přeživší káněcí psychopat začal jediného jedovatého hada Británie konzumovat ještě živého! Nejprve ho zkusil spolknout hlavou napřed, pak se však rozhodl spíše si z něj uždibávat. Chris nám vysvětlí, že spolknutí jedovatého hada samozřejmě ptáka neohrozí, pokud tedy nemá nějaká vnitřní poranění, přes která by se hadí jed dostal do jeho krevního oběhu. Zajímavé je také to, že mnozí ofiofágové - nikoliv však ptáci, ale ofiofágní savci - jsou vybaveni antihemorrhagickými či antineurotoxickými protilátkami v krvi, takže jsou tolerantnější k hadímu jedu, kdyby se náhodou při žvýkání jedových žláz utržené hadí hlavy dostal do jejich krevního oběhu, a jed je tudíž neohrozí nebo je ohrozí méně vážně. Na závěr nám Chris připomíná, že zmije na tom v Británii nejsou dobře - ubývá jich, a potřebují chránit.

Klip z dvanácté epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Obrázek týdne 15. 9. 2023

Máme pátek patnáctého září, a je čas na další Obrázek týdne! Čas od času mě napadá napsat na jeho úvod něco víc, ale tentokrát toho na mysli moc nemám, protože je páteční večer, a já si chci, kruci, pustit film, ale nejdřív musím napsat tenhle příspěvek, protože jinak na něj zapomenu, a to by byla katastrofa! Celý vesmír by explodoval. A protože na mě existence této podivné reality, kterou spolu kolektivně obýváme, tolik záleží, dal jsem si tentokrát extra práci s hledáním nějakého pěkného paleoartu. Našel jsem toto dílo od Synapsidgirl/The Internet Was A Mistake. Co na něj říkáte?

Popisek k obrázku: Tři mammaliaformové druhu Castorocauda lutrasimilis dřímají na podestýlce z měkkých kapradin ve své společné noře. Jedná se o semiakvatické, savcům blízce příbuzné tvory, kteří žijí podobně, jako pozdější vydry. Prostředí, které je jim domovem, je vlhké, a střídají se v něm roční období. Castorocaudy jsou aktivní po celý rok, ale v létě, kdy je přes den venku horko, více spí. Do prostorné nory na ně proniká sluneční světlo, a ozařuje jejich hedvábnou, krátkou srst. Ta je doslova nepromokavá, stejně jako u vyder, a až se tato tři zvířata probudí a protáhnou, zamíří do vody. V nedaleké řece budou nejspíše pátrat po rybách, jež jsou schopna chytat pomocí modifikovaných, dozadu zahnutých zubů; s podobně tvarovanými zuby se setkáme i u primitivních kytovců z epochy eocénu. S délkou přes 40 centimetrů a hmotností až 800 gramů je Castorocauda lutrasimilis největším známým jurským mammaliaformem. Patřila do čeledi Docodontidae, zahrnující také rody Docofossor, jenž se podobal dnešním zlatokrtům, a Agilocodon, rejsku podobného "savce" žijícího na stromech. Všichni tito docodontidi žili v juře. Scéna se odehrává na území Vnitřního Mongolska před 164 miliony let.

Přiznejte to, tentokrát jsem vám opravdu našel novou pracovní plochu, že ano? Toto je podle mě jeden z nejlepších obrázků spících pravěkých savců...

A když je řeč o pravěkých savcích, určitě vám neuniklo, že na začátku srpna byl popsán Parucetus colossus, dost možná jeden z největších savců, kteří kdy žili! A ano, jednalo se o kytovce, konkrétně basilosaurida. Možná o něm napíši článek, ale jak jste si možná všimli, v poslední době tak trochu nestíhám (ono psát každý den nový příspěvek taky není vždycky zábava), takže nemohu nic slíbit.

Rozhodně však můžete v blízké době očekávat druhý díl série o dopadech změny klimatu na vybrané a ohrožené živočišné druhy. A také jsem pro vás vybral další klip z letošního Springwatch... Blogorgonopsid stále žije!

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Ant-Man a Wasp: Quantumania

Rubrika Filmová doporučení nepatří na mém blogu zrovna k těm nadmíru udržovaným. Ba naopak, poslední příspěvek do ní se týkal třetího Jurského světa, a napsal jsem ho na konci června 2022! Byť jsem několikrát uvažoval, že bych do ní přidal příspěvky o nízkorozpočtových filmech, které mne zaujaly (a mohly by zaujmout i vás), nečekaně nakonec jako své další filmové doporučení uvádím opět hollywoodský blockbuster. A už potřetí je to marvelovka! Ačkoliv se v budoucnu budu snažit tuto rubriku trochu rozrůznit, nemůžu si dovolit nenapsat o třetím Ant-Manovi, který šel do kin letos v únoru. Je dost možné, že jste ho už viděli, anebo také ne... Každopádně já nyní s vámi budu sdílet svůj názor na tuto velkou (nebo malou, záleží na tom, jak to vezmete) CGI fest pohádku.

Paul Rudd jako Scott Lang/Ant-Man a Jonathan Majors jako Kang. Zdroj: Heroic Hollywood

Ant-Man patří k nejznámějším postavám marvelovského univerza. Osobně jsem se s ním seznámil poměrně brzy poté, co ve mne propukla láska k maskovaným superhrdinům z amerických komiksů, když jsem byl ještě dítě. Podvědomě jsem už tehdy tak nějak věděl, že Hank Pym byl trošičku stereotypický vědec; později i v animovaném seriálu Avengers: Nejmocnější hrdinové světa (The Avengers: Earth's Mightiest Heroes) se raději věnoval svému výzkumu, než vztahům s ostatními lidmi, což mělo za následek jistou tenzi mezi ním a jeho přítelkyní Janet van Dyne/Wasp - a to jednomu z nejlepších animovaných seriálů od Marvel Animation dodávalo na zajímavosti (víc jsem byl ale zaujatý asi Wolverinovým cameem v epizodě, která představila Kapitána Ameriku... a taky animovaným Lokim, kterého jsem však ze srdce nenáviděl). Když v roce 2015 vyšel první hraný film o Ant-Manovi, a já zrovna v den premiéry oslavil své jednačtyřicáté narozeniny, dostavilo se malé překvapení: ve filmové sérii Marvel Cinematic Universe nebyl Ant-Manem Hank Pym, ale Scott Lang, kterého nám představili David Michelinie, Bob Layton a kreslířský velikán John Byrne (známý především pro svou práci na The Uncanny X-Men s Chrisem Claremontem) ve 47. a 48. čísle Marvel Premiere.

A popravdě, byl jsem za to rád. Hank Pym, hraný Michaelem Douglasem, nebyl ve filmu ani svižným Yellowjacketem, jako na konci 70. let v komiksovém vesmíru. Místo toho byl starým vědcem, a sice býval Ant-Man, ale už dávno toho nechal. Podobně, jako ve dvou číslech Marvel Premiere, jež Scotta Langa představily světu, i Hank Pym ve filmu takříkajíc tahal za nitky, neboť chtěl, aby Scott ukradl ant-manovský oblek s Pymovými částicemi z jeho vlastního domu. Long story short, ve zbytku filmu se Scott naučil oblek ovládat, naučil se komunikovat s mravenci, jež se stali jeho spojenci v jakékoliv situaci, stal se zkrátka miniaturním superhrdinou, a musel se postavit jistému sociopatovi jménem Darren Cross, a ochránit před ním svou dceru... hodně to tady ale zjednodušuju, protože se mi nechce vypisovat celý příběh toho filmu - by the way, jednoho z nejlepších MCU filmů vůbec! Vyšel v roce 2015, a pokud jste ho dosud neviděli, tak... jste asi kulturní barbaři. O tři roky později vyšlo pokračování, jehož příběh asi nebyl pro MCU zase tak důležitý... tedy kromě toho, že matka Janet van Dyne, matka současné Wasp aneb Hope van Dyne, Scottovy přítelkyně a dcery Hanka Pyma, se ukázala žít v tzv. Quantum Realm, světě za subatomární hranicí. A když v něm pak v mezititulkové scéně skončil Scott, luskl Thanos prsty, půlka všech živých bytostí ve vesmíru přestala být živými, takže ho neměl kdo vrátit zpět do našeho světa... dokud ho o pět let později čirou náhodou nepřivedla zpět krysa. Krysa, která v podstatě zachránila celý MCU vesmír... anyway, tenhle příběh jistě znáte, nejste-li kulturními barbary, takže tu tím jen zabírám spoustu místa. Pojďme se přesunout k podstatnějším záležitostem.

Těmi mám na mysli konkrétně třetí ant-manovský film, uvedený v kinech 17. února 2023, a pojmenovaný Ant-Man and the Wasp: Quantumania. Jedná se o 31. snímek série Marvel Cinematic Universe a zároveň o první film její 5. fáze. Osobně jsem ho v kinech neviděl, protože jsem kulturní pirát a na filmy koukám zadarmo 😉 (peníze zrušit, kultura pro všechny, do háje s kapitalismem, určitě souhlasíte). A tak jsem si ho pustil teprve včera večer. Musím říci, že jsem si celou dobu opakoval jen jedno: tohle je nejlepší Ant-Man. Ze všech tří byla tohle ta nejparádnější jízda! Jednička byla akční heist komedie, dvojka byla trošičku nafouklá a s humorem to podle mě mírně přeháněla, ale pořád si ji člověk mohl užít... Každopádně Quantumania byl přesně ten ant-manovský film, jaký jsem si přál. Studiu Marvel se podařilo natočit další závěr trilogie o jednom ze svých hrdinů, který se zkrátka lišil od těch předchozích dvou filmů natolik, že byl celý svěží, a rozhodně neunudil. Marvel má tohle v oblibě; třetí Iron Man byl v podstatě takový bizarní vánoční film, třetí Kapitán Amerika byl Avengers 2.5, třetí Thor dal sbohem Shakespearovi a uvítal Led Zeppelin (a Hulkův penis, který se Thorovi zalíbil... ale my o něj byli připraveni - fakt díky, MPA). Třetí Ant-Man dal sbohem Luisovi a jeho sympatickému a užvaněnému (myslím to v tom nejlepším) gangu, a pokusil se povyprávět vážnější příběh. A povedlo se to.

Now, look, you internet-obsessed freak who doesn't have their own opinion on anything, and just repeats the same ol' crap found on Rotten Tomatoes nebo na incely zaplněné Edně anebo na webu Mum's Net, kde si konzervativní mámy stěžují na velikost míčů v trenýrkách svého vysněného herce ("naše rodina šla na tento rodinný film, a teď kvůli pohledu na rozkrok toho superhrdiny nemůžeme spát... teda hlavně já!"). Chápu, že třetí Ant-Man měl v internetovém světě trošku špatnou repku. Někteří ho označili za "nejhorší MCU film". A ty, protože jsi zvíře stádové, načetl/a sis recenze psané frustrovanými třicátníky, a usoudil/a jsi, že všichni mají pravdu - že třetího Ant-Mana je nutné skipnout, jinak ti dá obří, masivní mega bolehlav, a ty začneš zvracet mravence a zapomeneš základy fyziky a posledního Spider-Mana. "MCU už nemá plyn!" "Po She-Hulk se už na MCU nejde dívat!" "They went woke, they went broke!" "Ant-Man 3 je woke noční můra!" Na internetu se přeřvávají všelijaké nevyrostlé děti, nebo děti přerostlé, příliš nostalgické a agresivní... a kdo jim, upřímně, věnuje pozornost? Recenzenty, kteří si stěžovali na to, že Marvel obsadil do role Kanga afroamerického herce Jonathana Majorse - neuvěřitelný talent, bez kterého by ta postava možná v live-action nebyla tak impozantní - můžeme s klidem označit za infantilní imbecily, kteří mají problém s barvou něčí pleti, a totálně jejich nářky ignorovat. S třetím Ant-Manem si v podstatě další banda raných dvacátníčků uvědomila, že ve světě existují různí lidé, s různými kořeny... a zas mají mentální blok a nemůžou se s tím smířit. Dětinským recenzím reakcionářských fake marvelovských fanoušků (kteří o marvelovském vesmíru beztak neví nic) určitě nevěřte. Třetí Ant-Man opravdu stojí za to!

Po vizuální stránce je to prostě úžasná jízda. Quantumania je doslova jedním z nejanimovanějších MCU filmů, a vrhne vás do světa, který je plný barev a podivných bytostí. Drogy jsou sice fajn, ale jednou večer si je dát nemusíte, a místo toho se můžete podívat na tu spektakulární podívanou, kterou Quantum Realm opravdu je. Uvítají vás v něm tvorové bez děr, jejichž tělní tekutiny jsou vskutku zázračné - po jejich vypití začnete rozumět jazyku kvantumové říše, takže... drink the ooze! Mimochodem, Veb je opravdu super postava, byť byla vytvořena specificky pro tento film (nemá žádné komiksové kořeny). Ovšem vizuální stránka filmu není všechno. Mohl bych dlouze psát o hereckých výkonech, které jsou také výtečné. Již zmíněný Jonathan Majors je prostě brilantní Kang. Od chvíle, kdy se jeho variant objevil v poslední epizodě 1. série Loki se jménem "He Who Remains", bylo mi jasné, že tenhle villain bude stokrát zajímavější, než Thanos. Na rozdíl od něj je Kang (a všechny jeho verze) nejen velmi sympatický, ale opravdu cítí, a není to totální sociopat. Majorsův výraz v různých scénách, jeho hlas, a ten make-up... ty zářivé "slzy"... suprovka. V mnohovesmíru se Kangových variantů nachází obrovský počet, o čemž svědčí i mezititulková scéna filmu... a my je v příštích filmech ještě uvidíme. Quantumania je pokračováním kangovské ságy, která se začala odvíjet již seriálem Loki. 

Kang Dobyvatel v obleku inspirovaném marvelovskými komiksy - a dream come true for an old fanboy like me. Zdroj: Comic Basics

Musím říci, že se mi velice líbil nápad představit filmovému publiku Kanga v tomto filmu jako ztracence v Quantum Realm, vyhnaného všemi jeho varianty do světa, ze kterého nemohl utéci, aby ovládl mnohovesmír. Kang samotný je samozřejmě bytostí opravdu nebezpečnou. Loki, který se s Michaelem Mobiusem objevuje v potitulkové scéně, moc dobře ví, co je tenhle zmetek povahově zač. Při psaní tohoto příspěvku si vzpomínám ještě na jednu věc, co mě na konci Quantumanie napadla. První Ant-Man začal s Peggy Carterovou, poslední Ant-Man skončil s Lokim. Ucelená trilogie započatá a ukončená kamei postav z širšího MCU... To mi přijde fajn. Ostatní herecké výkony jsou taky skvělé; Paul Rudd je pořád Scott Lang, a nemám, co bych mu vytkl. Hodně dobrá byla ve své roli Cassie Lang, Scottovy nyní již osmnáctileté dcery, Kathryn Newton. Doufám, že jí v MCU ještě uvidíme - vždyť ona je v podstatě třetí Ant-Man, a když se nad tím zamyslíte... Tento film je vlastně víc o ní, než o Scottovi! Dalo by se říci, že ona je Ant-Man v titulku filmu, a Wasp v titulku filmu není Hope van Dyne (hraná Evangeline Lilly), ale její matka Janet, přivedená k životu Michelle Pfeiffer. I tahle změna zaměření na trochu jiné postavy ant-manovské sérii jedině prospěla! Co se týče Michaela Douglase, i z jeho Hanka Pyma se v tomto filmu stal opět Ant-Man, když na konci filmu (spoiler!) doslova přivádí na scénu armádu inteligentních mravenců. 

A teď přejděme k politice, našemu oblíbenému tématu! Je tu další důvod, proč se mi Quantumania líbila. Vím, co si myslíte - politika hollywoodských blockbusterů je v nejlepším mělká, neboť se studia bojí o své peníze. Podobně, jako ostatní marvelovky, i Quantumania je liberálním příběhem. Ale přece má do sebe něco... možná trošičku levicovějšího. Now, I know what you're thinking - že jsem se musel zbláznit, když začátek filmu oslavuje kult celebrity, a začíná jako další typická kapitalistická pohádka... Ale uvědomme si jednu věc. Superhrdinové jsou často ochránci statu quo. Někteří, jako Spider-Man nebo X-Meni jsou vyloženě liberálové. Green Arrow od DCčka je dokonce jakýmsi sociálním demokratem. Question nebo Peacemaker, kteří se zrodili v Charlton Comics a později byli inkorporováni do hlavního vesmíru DC, jsou zase naprostí zpátečníci - nepříliš překvapivě, mentálně nemocní a zaostalí (proto se Alanu Mooreovi nadmíru povedla ta satira randyánského superhrdiny prostřednictvím Rorschacha ve Watchmenech). Ale co jen málokdy uvidíte v superhrdinských filmech? Co jim opravdu chybí... a když už to v nich je, moralizující studio to divákům představí ve špatném světle (vidím tě, Temný rytíř povstal). Ano, uhodli jste správně - revoluce!

Ant-Man a Wasp: Quantumania je totiž film o revoltě. O povstání proti tyranovi. Proti autoritáři, který si podmanil celý Quantum Realm. Hrdinové filmu se této revoluce účastní, a když je nakonec vyhráno, kvantumová říše se mění k lepšímu. Není ukázáno, jaký režim je nastolen po Kangově svržení (a smrti), ale dá se očekávat, že spolu budou obyvatelé říše spolupracovat. Kdo ví, třeba dojde k nějaké sebeorganizaci, nastane skutečná demokracie bez lídrů... Je čistě na nás, abychom si představili, co se v kvantumové říši stane dál, pokud nám to Marvel v příštích filmech sám neodhalí (což je dosti možné). Třetí Ant-Man by se však dal označit za revolucionářský superhrdinský film. Neříkám, že revoluce se dělají tak, jako v tomto filmu. Jen si vážím toho, že konečně vyšla marvelovka, která byla v podstatě o osvobození lidu určitého světa, a ti, kteří "přišli seshora", na konci filmu odcházejí, nestávají se nějakými vládci, takže může být skutečně vytvořen úplně jiný systém. Jde taky o první marvelovku, ve které zaznělo slovo socialismus. "I know socialism is a charged word but you can learn a lot from these," říká Hank Pym v třetím aktu snímku. Sám cítí k humánnějšímu systému jistě sympatii.

Zmínit musím také to, že Cassie se stala aktivistkou, a snaží se něco udělat s bezdomovectvím v San Franciscu. Mnozí z těch, které Thanos na pět let odstranil, nemají, kde žít. Snímek neodpovídá na otázky spojené s bezdomovectvím a s existencí bezdomovectví, ale bystrého diváka k nim může dovést. Bezdomovectví je přece fenomén spojený s kapitalismem, s existencí třídní společnosti a světa, ve kterém si lidé musí "vydělávat na živobytí" a platit nájem bastardským landlordům, což je samo o sobě dehumanizační. Stát se o lidi bez domova nedokáže dostatečně postarat, a ti, kteří chtějí změnu, jsou potlačováni a posíláni do vězení. Za Cassie navíc stojí všichni její nejbližší. Scott, její otec, je ze začátku jediným hlasem "tak trošku proti", protože je přece jenom, no, centrista... ale nakonec uznává, že Cassie dělá dobrou věc, protože je mu připomenuto, že ho kult celebrity zcela odvázal od reálných problémů, s nimiž se lidé ve světě setkávají. Zatímco on poslouchá audio verzi vlastní knihy při každé cestě autem, jeho dcera je zavírána do věznice za účast na demonstracích. Cassie je sociálně inteligentní a uvědomělá, a také proto si myslím, že nesmí chybět v několika dalších marveláckých filmech!

Quantumania nicméně není socialistický film. Je to film liberální, jak už jsem uvedl (liberální je ostatně skoro každý superhrdinský film), ale má základy něčeho možná radikálnějšího, a to je jedině dobře. Problémem je spíše to, že snímek nehodlá jít do hloubky. Cassiein aktivismus ve filmu nikdy nevidíme - s její současnou verzí se seznamujeme až ve chvíli, kdy ji vypouštějí z vězení. Film také do hloubky nezkoumá Kangův tyranský systém, a Hankově socialistické alternativě též nevěnuje více pozornosti. A to je škoda. Kdyby studio Marvel chtělo, tato témata by se mohla ve filmech řešit více. Ze strachu o výdělky však politická message zůstává nanejvýš shallow. Hraje tak do rukou spíše lidem, kteří mají zájem slyšet něco od každé strany (takovým těm "udělejte genocidálního maniaka Thanose trochu sympatického, aby se misantropickým pravičákům zalíbil - vždyť si chudáčci autoritáři nezaslouží, abychom je ukazovali jako sociopaty" - i s takovou blbostí se čas od času setkáte). Kdyby Marvel chtěl, mohli by lidé z kin odejít s vědomím, že policisté, kteří mlátí a zavírají aktivisty požadující lepší podmínky pro život pro ty nejchudší, jsou prostě všichni bastardi. Ale ne, prý radši střední cestou, aby se nepřišlo o peníze.

Cassie a Scott Langovi v Quantum Realm. Zdroj: Digital Spy

Mé shrnutí je tedy takovéto: třetí Ant-Man je nejlepším v celé trilogii, řeší zajímavá témata, ale bohužel nejde dostatečně do hloubky, aby je divákům opravdu představil v co nejúplnější formě. Speciální efekty jsou nicméně výtečné (mimochodem, dělá mi radost, že se VFX artisté pracující pro Marvel rozhodli vytvořit odbor, to je jedině dobře - nakopejte zlé bosse!), dialogy jsou fajn (i když občas trošičku klišé) a herecké výkony také (zejména Majors, Newton a Pfeiffer). Nechybí malá, trošičku jednoduše prezentovaná revoluce, které se superhrdinové ve filmu konečně účastní, a úbytek humoru oproti předchozím dvěma Ant-Manům Quantumanii jedině prospěl. Za mě solidních devět z deseti, a opravdu nepochopení, proč se někteří diváci kvůli Quantumanii tolik štvali (jako chápu, že jsou dětinští, ale zároveň to... ehm, nechápu... get a life, suckers!). Blogorgonopsid rozhodně doporučuje!

Jaký je váš názor na film Ant-Man a Wasp: Quantumania? Co jste si z něj odnesli vy? Jaká scéna se vám líbila nejvíce? Těšíte se na pokračování kangovské ságy v rámci 5. a 6. fáze MCU?

Popsán Tyrannomimus fukuiensis, deinocheirid ze spodní křídy Japonska

Ve čtvrtek 5. září 2023 publikoval vědecký časopis Scientific Reports článek Soki Hattoriho z Institutu výzkumu dinosaurů Fukuiské prefekturální univerzity a jeho kolegů, kteří v něm společně popsali nový druh ornithomimosaura z čeledi Deinocheidae. Typový exemplář, tvořený v podstatě neúplnou kostrou včetně dvou částí mozkovny, několika zádových, křížových a ocasních obratlů a fragmenty kyčelní kosti, pochází z "dinosauřího lomu" v souvrství Kitadani na sever od Kacujamy, v prefektuře Fukui. Kromě holotypu posloužily autorům studie k popsání zvířete také paratyp sestávající z neúplné kostry zadních končetin a řada dalších exemplářů, skládající se opět z izolovaných obratlů a kostí zadních, ale i předních končetin. Stáří vrstev hornin, z nichž tyto exempláře vzešly, jsou staré kolem 125 milionů let; datují se do spodní křídy stupně barrem. Hattori a jeho kolegové se tohoto deinocheirida rozhodli pojmenovat Tyrannomimus fukuiensis, což v překladu do češtiny znamená "napodobitel tyrana z Fukui". Uším až lahodně znějící rodové jméno přitom odkazuje na morfologickou podobnost tohoto ornithomimosaura s dost možná nejobdivovanější skupinou theropodů, a to tedy s tyranosaury. Těm se podobá především přítomností svislého hřebenu na již zmíněné kyčelní kosti, což je znak, který byl až doteď považován za synapomorfní pro tyranosaury - tedy znak, se kterým bychom se setkali na kyčelní kosti pouze tyranosaurů a jejich předchůdců; tyranosaury je myšlena nadčeleď Tyrannosauroidea, nikoliv pouze severoamerický Tyrannosaurus rex ze svrchní křídy. Kyčelní kost tyrannomima se podobala zejména holotypické kyčelní kosti svrchnojurského "tyrannosauroida" (alespoň donedávna) druhu Aviatyrannis jurassica z Portugalska. Hattori a jeho kolegové v rámci tohoto výzkumu zjistili, že Aviatyrannis je v podstatě sesterský taxon ve vztahu k tyrannomimovi. Je tak možné, že se jednalo o jednoho z nejstarších ornithomimosaurů vůbec. I samotný nález tyrannomima je významný v ohledu na mapování vývoje "pštrosích dinosaurů" a jejich příbuzných, neboť i on sám se řadí mezi ty vůbec nejstarší známé. Poměrně vzdálen, ale stále spřízněn je s těmito dvěma rody na fylogenetickém stromě prezentovaném Hattorim a jeho kolegy Harpymimus okladnikovi ze spodní křídy stupně alb Mongolska; žil asi dvacet milionů let po tyrannomimovi. Pro vytvoření tohoto fylogenetického stromu využili Hattori a jeho kolegové nejnovější taxonový matrix zaměřený na ornithomimosauří fylogenezi. Kosterní pozůstatky jednotlivých exemplářů byly prozkoumány s pomocí počítačové tomografie. Od ostatních asijských ornithomimosaurů se Tyrannomimus odlišoval například prodlouženou a jaksi pokleslou kyčelní kostí (tímto konkrétně od harpymima) nebo rovnějšími drápy na prstech předních končetin (tímto znakem konkrétně od rodu Shenzousaurus). 

Tyrannomimus fukuiensis a místo nálezu jeho fosilních ostatků na mapě Japonska. Autor: Aquariumaster

Díky studii tedy nyní víme, že Aviatyrannis je dost možná nejstarším ornithomimosaurem a zároveň nejstarším deinocheiridem, a rovnou tu máme druhého nejstatšího deinocheirida, impozantního tyrannomima. Jednalo se o bipední zvíře dosahující délky 2 metrů a hmotnosti kolem 20 kilogramů, nebyla to tedy taková těžká váha, jako jedenáctimetrový a 6,5 tuny vážící Deinocheirus mirificus ze svrchní křídy Mongolska. Prostředí, ve kterém Tyrannomimus před asi 125 miliony roky žil, obývali také titanosauriformní sauropod Fukuititan nebo theropodní Fukuiraptor.

Veškeré informace uvedené v tomto příspěvku byly převzaty z tohoto zdroje:

New theropod dinosaur from the Lower Cretaceous of Japan provides critical implications for the early evolution of ornithomimosaurs (Scientific Reports)

Pokud chcete, podělte se o názor! Co na toto zvíře říkáte? Zaujalo vás?

Springwatch 2023 - John Stimpson a jeho boxy pro rorýse

John Stimpson a jeho boxy pro rorýse. Gillian Burke vypráví segment o Johnu Stimpsonovi, bývalém prodavači, kterému se v jeho domovském Wiltburtonu přezdívá Swift Man ("rorýsí muž"). Jednaosmdesátiletý milovník ptáků z Cambridgeshire zasvětil posledních několik let pomoci jednomu z nejoblíbenějších ptačích ohlašovatelů jara - rorýsi obecnému (Apus apus). Každý rok čeká, až tito svišťouni přiletí do Británie z Afriky. Jejich přílet ho vždy velmi nadchne, neboť se jedná o jeho oblíbený ptačí druh. Rorýsi zpravidla vytvářejí páry na celý život, a rok za rokem se vracejí hnízdit do svých starých hnízd. Ale mezi lety 1995 a 2020 byl v Británii zaznamenán šedesátiprocentní úbytek těchto drobných, průměrně jen osmatřicet gramů vážících opeřenců! V prosinci 2021 byli dokonce, jakkoliv šokující to může být, přidáni na Červený seznam ohrožených britských druhů. Když byl John malý, vracelo se do jeho rodné vesnice každý rok na jaro a léto hned několik kolonií rorýsů, ovšem o osm desítek let později jich vídá o poznání méně, a to jej přimělo pokusit se podat těmto zvířatům pomocnou ruku. Nový vědecký výzkum ukazuje, že za změny v populaci může posun, co se týče počtů vyvedených mláďat. Moderní architektura také hraje svou roli; ptáci mají na budovách méně vhodných míst ke stavbě hnízd. A z toho důvodu začal John vyrábět vlastní hnízdní budky pro rorýse. Tímto způsobem vyplňuje svůj čas v důchodu; od osmi ráno do devíti večer pracuje s dřevem, vrtačkou a hřeby, a vytváří pro rorýse nové domovy. Jak sám říká, jeho důchod nikdy nebude vypadat tak, že by si sedl před televizi. Je toho názoru, že příroda k němu byla celý jeho život milá, a jako milovníkovi ptáků mu poskytla spoustu radosti; nyní cítí, že jí to může vrátit. Když začal, dokázal vyrobit maximálně tři hnízdní boxy za den, ale dnes je tak zkušený, že se za třináct hodin dostane i k číslu 35! Před dvěma roky Johna v médiích hecoval starý punk rocker, moderátor Springwatch a environmentální aktivista Chris Packham, aby vytvořil na 30 000 budek - a to už jich Swift Man z Wiltburtonu měl za sebou 27 000! Doteď vyrobil asi 33 400 hnízdních budek, a jeho cílem je dosáhnout čísla 40 000! Nezbývá, než mu přát úspěch s těmi dalšími 4 600 boxy pro tyto podivuhodné ptáky... a obdivovat Johnův zápal.

Klip z jedenácté epizody vzdělávacího pořadu Springwatch 2023 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

Dokumentární filmy a seriály o světě přírody uvedené v srpnu a září 2023

Po měsíci a třech dnech zase vychází další ze série článků, jež shrnují základní informace o nově uvedených přírodovědných filmech a seriálech. V mých posledních dokumentárních novinkách, vydaných 6. srpna, jste se dočetli například o pětidílném cyklu Earth s Chrisem Packhamem či o žraločích dokumentech National Geographic uvedených v rámci SharkFest 2023. Od té doby ale vyšla celá řada dalších přírodopisných pořadů, a jsem si jist, že pokud jste jejich fanoušky nebo je prostě rádi čas od času sledujete, nenecháte si mnohé z nich ujít. Tento článek vás může inspirovat k zaplnění sobotního večera maratonem dokumentů! Opět připomínám, že pokud dění v přírodovědném dokumentárním průmyslu též sledujete, a víte o něčem, co jsem zapomněl zmínit, budu velice rád, když se o to podělíte! Víte, jak to je - v rámci svých možností a podle svých potřeb, ale i potřeb ostatních návštěvníků!

Animal Park: Summer 2023

Osmnáctá série populárního zábavně-vzdělávacího seriálu BBC s názvem Animal Park začala vycházet den po uvedení mého předchozího článku o nových dokumentárních filmech. Začala se vysílat v pondělí 7. srpna ve 14:30 (GMT) na televizní stanici BBC One, a skládala se z 15 epizod. Byla tedy o šest dílů delší, než loňská řada. Animal Park se vysílá už od roku 2000 (byť mezi lety 2009 a 2016 byl zrušen), a je věnován zvířatům a pracovníkům Longleat Safari and Adventure Park v anglickém Wiltshire. Letošní řadou, stejně jako loni, provázeli Kate Humble (Springwatch), Ben Fogle (Britain's Sharks), Megan McCubbin (Chris and Meg's Wild Summer) a Hamza Yassin (Scotland: My Life in the Wild). Každá ze třiačtyřicetiminutových epizod se věnovala několika vybraným zvířatům žijícím v safari parku a jejich pečovatelům. První díl se zaměřil na tygry ussurijské; mláďata Rusty a Yuki vyrůstala před kamerami týmu z Animal Park po tři léta, ale letos se z Rustyho stal již dospělý samec, což znamenalo, že se mohl stát otcem - a tedy součástí mezinárodního rozmnožovacího programu tygrů v zajetí. Tygřím příběhem provázel diváky Ben. Dalšími hvězdami první epizody byla trojice fretek; Kate představila divákům nosorožce tuponosé jižní, kteří v safari parku žijí; s Hamzou jsme se podívali za prasetem savanovým, jež bohužel ztratilo jeden ze svých klů; a Megan se věnovala ochranářskému programu kubánských krokodýlů, do něhož jsou samozřejmě tito plazi ze safari parku zařazeni. V dalších dílech si zahrály surikaty, včetně jejich dvanáctileté matriarchy Cassie (divákům Animal Park dobře známé), klokanům černonohým, hyenám, gorilám, morčatům, urzonům nebo lvům. Diváci se dozvěděli, jak se vlčí smečka v safari parku vypořádala se smrtí své matriarchy Elisky, jež je opustila v roce 2022, nebo jak se zoologické zahrady a safari parky chovající koaly musejí vypořádat se vzteklinou, kterou mnozí "australští eukalyptoví medvídci" trpí po převozu z Hong Kongu. Výkonným producentem seriálu Animal Park je Joff Wilson (Restoration Home). Producentem letošní série byl Alastair Bazeley-Bell a vedoucí výroby byla Tina Razdan (Nature Shock). Pro BBC seriál natáčí výrobní společnost Remarkable TV (Ben Fogle's Lost Worlds).

Steve and Aneeshwar Go Wild

Letošní rok je zvláště dobrý pro zájemce o dokumentární filmy se Stevem Backshallem, a několika novinkám patřilo právě léto 2023! Jako první zde uvádím seriál Steve and Aneeshwar Go Wild, kterým kromě svalnatého moderátora Deadly 60 a Blue Planet Live provází také osmiletý environmentalista Aneeshwar Kunchala. Na jaře se z něj stala malá celebrita díky 15. sérii pochybného zábavního pořadu Britain's Got Talent. Prvních pět dílů Steve and Aneeshwar Go Wild bylo uveden na televizní stanici CBeebies v pondělí 14. srpna v bloku od 8:25 ráno. Jde o debut Steva Backshalla na kanále pro ty nejmladší; Stevovy nejznámější pořady o zvířatech (série Deadly a The Really Wild Show) jsou totiž neodmyslitelně spojeny se CBBC. Seriál se celý natáčel ve Spojeném království. Steve a Aneeshwar v něm cestují po různých zoologických zahradách a safari parcích, a divákům představují vybraná (většinou dobře známá) zvířata. První epizoda, nesoucí název Elephant and Lemur, se věnovala slonům africkým a madagaskarským lemurům v Chester Zoo, ve městě Upton-by-Chester. Celá série má 20 dílů, z nichž každý je dlouhý 5 minut, a vždy se věnuje dvěma vybraným živočichům (pro příklad, 18. díl se jmenuje Lion and the Chicken Frog, třináctý díl Tiger and Leaf Insect). Režiséry seriálu jsou Mark Jones a Rosie Gloyns (Shark with Steve Backshall), jeho producentkou je Sue Doody (Museum of Life). 

Deadly Mission Shark

Na dlouhý seznam dokumentů o zvířatech Steva Backshalla ze série Deadly - zahrnující třeba Deadly 60, Deadly Pole to Pole, Live 'n Deadly nebo Deadly Dinosaurs - nyní patří i tento cyklus speciálně věnovaný žralokům, jehož výroba byla oficiálně ohlášena loni v létě. V této desetidílné sérii se náš sympatický dobrodruh vydává na Bahamy, aby divákům představil, jakým způsobem lze chránit pravděpodobně nejohroženější skupinu mořských obratlovců - mnohými démonizované a stále v masách zabíjené žraloky. Není ale sám, tentokrát jsou s ním děti ze Spojeného království, jež se k účasti na výrobě pořadu mohli přihlásit právě loni v létě. Steve je seznamuje s žraloky přímo v moři; mladí zájemci o paryby se tak již v útlém věku setkávají s těmito prehistorickými zvířaty tváří v tvář. Dále se spolu se Stevem setkávají s dalšími biology a ochránci mořské fauny, zjišťují více o žraločích habitatech a také o bahamské kultuře. První pětadvacetiminutový díl Deadly Mission Shark byl uveden v pondělí 4. září v 18:00 (GMT) na CBBC. Od 18. září bude všech deset dílů přístupných britským divákům na streamovací službě BBC iPlayer. Seriál pochází z dílny BBC Studios Natural History Unit, a jeho výkonnou producentkou je Rosemary Edwards (Our Changing Planet, Our Wild Adventures). Vzhledem k tomu, že jsme za posledních 50 let přišli o 70 % žraloků v našich oceánech, je jakákoliv osvěta je dobrá - a Steve Backshall se v posledních letech žraločí osvětě věnuje více, než kdy dříve ve své kariéře. Trailer ke zhlédnutí zde.

World Record! Breaking the Guinness Record for Kayaking the Thames

Do třetice tu mám krátkometrážní film, který 23. srpna vyšel na oficiálním YouTube kanálu Steva Backshalla. Třináctiminutový snímek World Record! Breaking the Guiness Record for Kayaking the Thames dokumentuje dobrodružství Steva Backshalla a veslaře Toma McGibbona při dvousetkilometrové cestě z Lechlade do Teddingtonu na řece Temži. Jak název filmu napovídá, Steve a Tom překonali světový rekord, neboť se jim oněch 200 kilometrů podařilo po řece ujet za méně než 24 hodin - konkrétně za 20 hodin a 29 minut, a učinili tak 8. srpna tohoto roku. Nejedná se čistě o přírodopisný snímek, spíše o dokument jakéhosi sportovního dobrodružství v přírodě; ze zvířat v něm vystupují jen labutě a děti Steva Backshalla. Kameramankou a režisérkou tohoto krátkého snímku je Hannah Pollock (Our Changing Planet), letecké snímky z dronu jsou dílem Toma Aulda. Sestříhal ho Seb Swift (Earth Odyssey with Dylan Dreyer). Steve Backshall v oficiálním popisu videa poděkoval za spolupráci agentuře Environment Agency a environmentální charitě River Action.

Prehistoric World with Nigel Marven

Když je řeč o krátkometrážních filmech, musím zmínit i Prehistoric World with Nigel Marven, novou sérii krátkých videí uváděných od 1. září na YouTube kanálu Hoo Zoo and Dinosaur World. Oblíbený britský televizní přírodovědec a producent Nigel Marven (Prehistoric Park, Ten Deadliest Snakes, Untamed China with Nigel Marven) navštívil Hoo Zoo and Dinosaur World, zoologickou zahradu spojenou s parkem plným modelů pravěkých zvířat u anglického Telfordu, na začátku června; 3. a 4. června se tam totiž konala zvláštní událost "World Dinosaur Weekend with Nigel Marven". Poté se svou produkční společností Nigel Marven Productions vyrobil tuto sérii krátkých filmů, z nichž každý se věnuje nějakému prehistorickému živočichovi či geologickému období minulosti naší planety, jež jsou nějakým způsobem (nejlépe modely v životní velikosti) v Hoo Zoo and Dinosaur World reprezentovány. První díl Prehistoric World with Nigel Marven se zabývá dimetrodonem, druhý - uvedený včera, 8. září - pak obdobím triasu, reprezentovaným v parku postosuchem, coelophysisem (uslyšíte i jeho zvuky z Walking with Dinosaurs) a placeriasem. Dílů bude samozřejmě více. Není to poprvé, co Nigel natočil sérii webisodů (krátkých, několikaminutových epizod); je možné, že si vzpomínáte na hru Webosaurs, pro kterou v letech 2009 a 2010 natočil mnoho krátkých filmečků o současných zvířatech, v nichž však často hovořil i o zvířatech vyhynulých.

Scotland: The New Wild

Nová dokumentární trilogie od společností Maramedia, Terra Matter Studios, Skyland Productions a NDR Naturfilm nazvaná Scotland: The New Wild a věnovaná v některých případech skoro až nedotčené přírodě Skotska začne vycházet 17. září na kanálu BBC Scotland. Bude sestávat ze tří padesátiminutových dílů; první ponese název Highlands, a bude věnován Skotské vysočině a jejím zvířecím obyvatelům, jako jsou kuny lesní, orlovci říční, kulíci hnědí a lososi obecní; ve druhém dílu, Islands, navštívíme skotské ostrovy hostující největší populaci tuleňů kuželozobých v Evropě, podíváme se, co žije v rozsáhlých mořských loukách při skotském pobřeží, a budeme svědky životního dramatu vyder na Shetlandech; a konečně ve třetí epizodě, Lowlands, navštívíme skotské nížiny, jež jsou domovem 80 % lidské populace této země, a ve kterých žijí sokoli stěhovaví, motáci pochopové a jezevci. Oficiální stránky Terra Matter Studios nám dále slibují příběhy o bojujících samcích jelenů v říji, seznámíme se s největší skotskou populací sýkořic vousatých, a navštívíme největší ze zbytků slavného Kaledonského lesa. Scotland: The New Wild bude velkolepým dokumentárním seriálem, a jeho vypravěčem bude herec Thoren Ferguson, kterého jsme mohli vidět ve dvou epizodách krimi seriálu Shetland s Douglasem Henshallem. Scénář a komentář pro dokument napsali Nigel Pope (Chasing the Rains) a Jackie Savery (Nature: WildHeart). Výkonnými producenty seriálu jsou Andrea Gastgeb (Terra Matter) a Sabine Holzer (Attenborough's Life That Glows).

Larapinta

Od soboty 19. srpna se na australské televizní stanici NITV (National Indigenous Television) vysílá šestidílný dokumentární seriál Larapinta, věnovaný příběhům lidí žijících u jedné z nejstarších řek na naší planetě. Larapinta, kolonialisty nazývaná Finke River, je dlouhá více než 750 kilometrů a protéká horkou centrální Austrálií. Seriálem provází Talia Liddle, která patří do etnických skupin Arrernte a Luritja. V okolí Larapinty se setkává s jejími obyvateli, ale také s vědci, strážci přírodních rezervací, historiky, archeology a tradičními vlastníky půdy. Cestuje podél řeky, a navštěvuje různá místa, od vesnic původních obyvatel centrální Austrálie po chráněné přírodní rezervace. Zatím poslední odvysílaná epizoda - třetí v celé sérii, premiérovaná 2. září - zavedla diváky do Newhaven Wildlife Sanctuary, a seznámila je také s Tjuwunpa Women Rangers, jež jsou první čistě ženskou skupinou strážců chráněného území v Austrálii. Talia se v tomto dílu také vydala hledat vakorejsky (Dasycercus), anglicky nazývané mulgara, a dále i klokany kosmaté. To jsou vačnatci, kteří nevystupují zrovna v každém dokumentu o australské přírodě. Larapinta je seriálem jak o lidských obyvatelích této části světa, tak o zvířatech, která v ní žijí dokonce déle. Dokument sestává z šesti epizod, z nichž každá je 24 až 25 minut dlouhá. Pro NITV jej vyrobily Screen Australia’s First Nations Department a Ramu Productions ve společnosti s No Coincidence Media a Pursekey Productions.

Dále vás ještě upozorním na čtyřminutový speciál k sérii NOVA od PBS nazvaný Investigating the case of missing snow crabs in Alaska, který vyšel 31. srpna na oficiálních stránkách pořadu; věnuje se devastačnímu úbytku krabů v Beringově moři mezi lety 2018 a 2022. Deadline koncem srpna oficiálně oznámil, že MagellanTV příští rok uvede snímek Wild Arabia with Nigel Marven, v současné době vyráběný společností Nigel Marven Productions právě pro tuto streamovací službu v koprodukci s National Geographic. Netflix vydal 22. srpna oficiální trailer k hlavnímu dokumentárnímu velikánovi příštího měsíce, paleodokumentu Life on Our Planet vyprávěnému Morganem Freemanem. Dále nás na podzim čekají také Whale with Steve Backshall, dokumentární trilogie pro Sky, a Planet Earth III, závěrečný díl trilogie Planeta Země (či Zázračná planeta) vyprávěné Davidem Attenboroughem. Mimoto bylo nedávno oznámeno, že se příští rok dočkáme nového dokumentárního seriálu s Jeffem Corwinem o floridských zvířatech, pracovně nazvaného Journeys to the Southern Wild.

Další článek o nových přírodopisných pořadech očekávejte na začátku nebo v polovině října!