Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Opět jsem obdržel manuskript od Dana Jamesona, jen jsem opravil několik hrubek, a nyní ho předávám Vám k přečtení. Pohodlně se usaďte, vážení přátelé, a připravte se na jízdu!
Sám s raptory
Všichni odjeli. Už zase. Obvykle se to stávalo v červenci, alespoň tedy v posledních letech. Tentokrát je to v srpnu. Oliver, Tim, Charles, jeho rodina, prostě všichni opustili Dinosauří park. Zůstal jsem tu sám se dvěma mladými nadšenci, kteří se nedávno stali veterináři. Jsou to Sergej a Jared. Moc je nevídám, většinou společně kontrolují ohrady, spravují je, a taky krmí naše zvířata. Kromě toho zůstala v parku i nová hlavní veterinářka Veronica. Celý týden se starala o zraněného Mesembriornise v pozorovacím kotci. Je skutečnou odbornicí, a nevím, co bychom si tu bez ní počali. Mesembriornis vyžaduje denní péči. Rangeři mu minulý týden pěkně ublížili, i když nechtěně... Problémem je, že Veronica nás zítra opouští. Letí na dva měsíce do Spojených států amerických, kde si vezme svou přítelkyni, a poté spolu vyjedou na svatební cestu. Dnes ráno jsem jí přál, ať se jí daří. Nicméně od zítřka do úterka budu na ostrově pouze se Sergejem a Jaredem, a na všechno budeme jen tři... A musím říci, že se trochu bojím, co se stane. Budeme tu tři na tu neuvěřitelnou spoustu prehistorických tvorů, kterým Dinosauří park poskytuje domov... Navíc jsme v neustálém nebezpečí ze strany Scrapperů. Pořád nevíme, kde jsou. Ani nevíme, kam zmizela jejich loď poté, co na nás minulý týden zaútočila. Předtím než nás Oliver opustil, teorizoval dokonce o teleportaci nebo o tom, že se v okolí našeho ostrova mohou nacházet nějaké, jak to říci, portály. Možná to zní šíleně, ale... Kdyby tu nějaké byly, nevyřešilo by to konečně záhadu Isle of Die? Proč tam ti tvorové žijí? Jak se všichni během milionů a milionů let dostali na jeden ostrov v Pacifiku? A přežili tam do jednadvacátého století? Mohou Scrappeři vědět více, než my? Na Isle of Die rozhodně před pár týdny byli jako doma! Třeba tuhle lokaci znají ještě déle než my! Musíme to přijmout, jsou zkrátka velice nebezpeční. Nebezpečnější než členové zřejmě již neběžící Operace Hon na Kronosaura, jež nám dávala po léta dosti zabrat... Tento týden se ale Scrappeři neobjevili. Možná se jen zbytečně obávám. Ne, nic se nestane, jsem o tom přesvědčen! Každopádně naši chovanci nám mohou dát velmi zabrat; předevčírem jsem po dlouhé době navštívil našeho Quetzalcoatla v aviariu. Hodil jsem mu rybu, on po ní chňapl, a skoro mi tím svým megazobanem usekl ruku! Také úterní mazlení s mladými jeskynními lvy nedopadlo dobře. Už zkrátka vyrostli. Když byli lvíčaty, mohl jsem se o ně starat jako jejich vlastní matka. Pečoval jsem o ně, krmil jsem je, hladil jsem je... Teď když se přiblížím na dva centimetry, sekají po mě drápy. Navíc jsou tihle dva darebové trochu teritoriální, a navzájem se začínají pošťuchovat. Čas od času ten větší natlačí toho slabšího až k ohadě, a drží ho tam klidně i několik minut, zatímco jemně kouše do jeho hrdla, aniž by vytekla krev. Bojím se, že tyhle přátelské bitky přerostou v něco horšího. Velké prakočky by asi měly žít samy; koukněte například na našeho Barbourofelise. V pondělí na mě sice zavrčel, ve středu se dokonce postavil za ohradou a nenávistně mi pohlédl do očí, ale jinak je v pořádku. A třeba Jaredovu přítomnost snáší velmi dobře. Třeba bude i našim mladým lvům vyhovovat samotářský život...
To nejhorší, co se mi za poslední týden stalo, se událo včera ve čtyři odpoledne. Šel jsem nakrmit Deinonycha, když tu náhle jsem si při házení fláků masa do výběhu všiml, že není doma. Zmizel! Už zase! Tak jako na začátku července! Začal jsem panikařit, a tentokrát nevtipkuji. Úplně se mi rozbušilo srdce. Čeho všeho je takový dareba schopný! Seběhl jsem z lešení u ohrady, a pak uslyšel funění. Deinonychus se ukryl v křovině přímo u plotu, a sledoval mě. Promluvil jsem na něj, a on mi do obličeje frkl z nozder! Byl jsem náhle oslepen prachem! Nemohu tomu uvěřit, on prostě natáhl prach do nozder a pak čekal, až se k němu přiblížím, aby mne mohl dočasně oslepit? Divím se, že nekýchl. Já bych to tedy nevydržel... Není náhodou obvyklou reakcí, že živočich kýchá, když se mu do nozder něco dostane? No, každopádně, Deinonychus s pomocí svých srpovitých drápů vylezl až nahoru, skočil na lešení, pak z něj zase seskočil a vrhl se na mě. Začal jsem s útěkem, ač mne stále bolely oči. Zavřel jsem se ve skladu uspávacích pušek, a poslouchal, jak Deinonychus zuřivě vráží do dveří a vrčí. Popadl jsem jednu uspávačku a vyběhl ven druhým vchodem, a co tam nevidím! Deinonychus tam na mě už číhal. Zkusil jsem ho trefit, ale strašně se mi třásly ruce, a tak jsem minul. Opět jsem se zavřel uvnitř. Slyšel jsem, jak Deinonychus běží pryč. Vzal jsem mobil a pokusil se uvědomit Sergeje, Jareda a Veronicu o tom, co se stalo. Ale nešlo to. Ve skladu nebyl signál! To byl pech! Vyběhl jsem ven, a zatímco jsem mával s mobilem ve vzduchu, dělal piruetky a všechno možné, jen abych zase chytil signál, vloupal se Deinonychus do aviaria, a přímo do klece Microraptorů! Velký raptor mezi malými raptory! Začal po nich chňapat, ale ti chytří malí tvorečkové vyšplhali až na vrcholky suchých stromků zdobících jejich klec, a on na ně nedosáhl. Když jsem tam přiběhl, spatřil jsem ho, jak se pokouší po jednom vylézt nahoru. Suché dřevo se pod jeho váhou rozpadlo a pořádně ho praštilo do hlavy. Vážně jsem se lekl. Vběhl jsem dovnitř. Microraptoři mne nyní považovali za novou hrozbu, a snesli se na mě jako hejno dravých ptáků. Klovali mě do hlavy, já nadával, a Deinonychus se probouzel. Sestřásl ze sebe kusy suchého dřeva a zamířil přímo proti nám. "Leťte pryč, Microuši!!!" zařval jsem tak nahlas, že mi skoro popraskaly vlastní bubínky, a to Microraptory asi docela dost vyděsilo. Sletěli ze mě. Deinonychus mířil přímo za mnou. Vyběhl jsem ven, a on běžel za mnou. Neměl jsem čas za sebou zavřít dveře! Microraptoři toho využili, a taky pláchli. Deinonychus mi už skoro dýchal na záda, když tu se náhle zapotácel, padl a usnul. Všiml jsem si, že má v boku zabodnutou uspávací šipku. A spatřil jsem Sergeje, odříkávajícího nějakou ruskou básničku. Ještě štěstí, že byl poblíž! Nebo jsem snad chytil signál a zavolal mu? Už ani nevím. Microraptoři se nakonec vrátili do aviaria, a Deinonychus byl umístěn do kotce. Musím vymyslet, jak vylepšit jeho ohradu. Jestli velcí raptoři umějí takhle šplhat, nejsou za obyčejnými dřevěnými ploty bezpeční!
Ani tentokrát pro nás Dan nemá žádnou extra zprávu, která by vyplnila drobnou sekci "Danova pošta", tak už jen uvedu dvě věci: zaprvé, Správce dinosauřího parku zase za týden! Zadruhé, třetí část první kapitoly nové série Lovců kryptidů zítra!
1 komentář:
Bláznivé, ale zajímavé!!
Okomentovat