Evropští lacertidi: Řecko

Další část projektu Evropští lacertidi přichází po více než měsíci... Pokud Vám tento projekt v průběhu srpna chyběl, pak se moc omlouvám. V tomto měsíci jsem se věnoval spíše pravěkým živočichům (projekty Vyhynulí tvorové z Karibiku, Ztracená fauna Nového Zélandu a Velké kočky z pravěku), a napsání třetího dílu Evropských lacertidů jsem tak trochu (byť nechtěně) odsouval... Tak, už stačilo povídání o tom, proč je tu třetí část tak pozdě... Pojďme se seznámit s některými vybranými řeckými lacertidy!

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?

ŘECKO

Řecko je zemí, která se může pyšnit mnoha zajímavými plazy. Na jeho území se můžeme setkat s vůbec největším evropskou zmijí, jeho ostrovy obývá jediný hroznýšovitý had, jehož areál rozšíření zasahuje do Evropy, a žije v něm také celá řada pozoruhodných lacertidů. Poněvadž je jich opravdu hodně, nebudou v tomto článku uvedeni všichni...

JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ

(Lacerta trilineata)

Tento druh obývá zvláště typické středomořské křoviny, písečné pláže, zemědělskou krajinu i zahrady. Jde o druhý největší evropský druh ještěrky, dosahuje délky 50 až 60 centimetrů. Její hlava je mohutná, ostatně asi jako zbytek těla. Většinou je zářivě zeleně zbarvená, ale setkáme se i s nahnědlými jedinci s výraznými nazelenalými pruhy na bocích. Loví velký hmyz, pavoukovce, z obratlovců třeba jiné ještěrky, možná i drobné savce. Kde najdeme jednu, tam obvykle nebudou další; vyskytuje se poněkud samotářsky. Rozmnožuje se v červnu, kdy samičky kladou asi 15 vajec. Dosti se podobá ještěrce zelené, se kterou se setkáme i na území ČR, ale od ní ji snadno můžeme odlišit přítomností žlutého hrdla. Podle IUCN se jedná o málo dotčený druh, je nicméně pravdou, že jí do budoucna hrozí nebezpečí v podobě ztrátě přirozeného prostředí, které už obývá. Naštěstí je značně adaptabilní (viz výčet některých míst, která obývá, výše), což je výhodou... Na Krétě je některými neznalci považována za jedovatou, což však není pravda - stejně jako ostatní lacertidi, není vybavena jedovými žlázami.

JEŠTĚRKA KRÉTSKÁ

(Podarcis cretensis)

Na rozdíl od výše uvedeného druhu, tato ještěrka je klasifikována jako ohrožená. Může za to ztráta přirozeného prostředí. To se na Krétě mění i z důvodu rostoucího cestovního ruchu. A to vede k pomalému mizení křovinatých oblastí, na nichž je její život závislý. Ještěrka krétská je druhem endemicky se vyskytujícím na Krétě, nesetkáme se s ní nikde jinde na světě. Je to drobný druh, většinou nazelenalý nebo nahnědlý, s bílými proužky a černými tečkami po celých zádech a bocích. Byla popsána rakouským zoologem Ottem von Wettsteinem v roce 1952. Do roku 2008 však byla považována za poddruh ještěrky Erhardovy, což nakonec vyvrátila genetická analýza; zcela jistě je to samostatný druh.

JEŠTĚRKA ERHARDOVA

(Podarcis erhardii)

Druh značně rozšířený po celé jihovýchodní Evropě; kromě Řecka se s ním lze setkat i v Bulharsku nebo v Albánii. V angličtině se mu říká "Aegean wall lizard", a je pravdou, že se nevyskytuje jinde, než v oblasti Egejského moře a jeho okolí. Druhový název ctí doktora D. Erharda, německého přírodovědce, který v roce 1858 zpracoval publikaci Fauna Kyklád (Fauna der Cycladen). I s ocasem měří ještěrka Erhardova asi 14 centimetrů (tělíčko od špičky hlavy po kloaku 7 centimetrů, ocas je tedy tolik dlouhý, co tělo), a její zbarvení se značně liší v různých regionech jejího výskytu. Samci však obvykle bývají šedí či zelení, samice jsou více vzorované; na zádech mají většinou dva bílé a dva černé proužky. Vajíčka kladou na konci léta. Malá ještěrčata se líhnou už v září, a po vylíhnutí měří pouze 3 centimetry. Dospělci loví hmyz...

JEŠTĚRKA PELOPONÉSKÁ

(Podarcis peloponnesiacus)

Druh popsaný Bironem a Borym v roce 1833, vyskytující se jen a pouze na Peloponésu. Opět obývá křovinaté oblasti, zemědělskou krajinu, a setkáme se s ním i v zahradách, a od špičky hlavy po kloaku měří v průměru 8,3 centimetru. Ještěrku peloponéskou zajímá opět hlavně hmyz, pavoukovci a další členovci. Při hledání kořisti hbitě šplhá po kamenech, na kterých se i sluní. Samičky kladou snůšku o šesti vejcích, po šesti týdnech se z nich líhnou mláďata dlouhá 3,5 centimetru. V období rozmnožování jsou samci teritoriální, a vůči sobě projevují agresi. Někdy se při soubojích o samičky či teritorium zuřivě koušou... Většina druhů s omezeným areálem rozšíření patří mezi ohrožené, ale ještěrka peloponéská tvoří výjimku. Přestože se jako druh vyskytuje jen asi na 2000 čtverečních kilometrech, je na Peloponésu poměrně hojná, a proto ji IUCN klasifikuje jako málo dotčenou.

JEŠTĚRKA ŘECKÁ
(Hellenolacerta graeca)

Endemický druh, vyskytující se jen v Řecku, a pojmenovaný po Heleně, dceři nejvyššího boha Dia. Z vědeckého hlediska je ještěrka řecká tak odlišná, a to zvláště po genetické stránce, že opravdu patří do svého vlastního rodu, jenž je monotypický (tzn. zahrnuje pouze jediný, a to sice tento, druh). Obývá pouze Peloponés, a může se vyskytnout v nadmořské výšce až 1600 metrů nad mořem. Obvykle však obývá oblasti v nadmořské výšce od 300 do 700 metrů nad mořem. Většino
u je k nalezení v okolí vodních zdrojů; potůčků či řek. Jinak se vyskytuje převážně v křovinatých oblastech středomořského typu. Ještěrka řecká je velice rychlá, a chce-li ji člověk chytit, musí se pořádně vynasnažit. Obvykle utíká už když zahlédne potenciálního predátora ze vzdálenosti více než pěti metrů. Dobře šplhá i po stromech. Jejím největším nepřítelem jsou požáry. Také vysazování eukalyptů na Peloponésu ji zbavuje jejího přirozeného habitatu, a přestože je místy hojná, vyskytuje se jen na území o 20 000 čtverečních kilometrech (Peloponés má rozlohu více než 21 000 kilometrů čtverečních). Její areál rozšíření není tak omezený, jako u ještěrky peloponéské, ale na rozdíl od ní má velice specifické požadavky pro přirozené prostředí, a to je důvod, proč ji IUCN klasifikuje jako téměř ohroženou. Tento drobný, šestnácticentimetrový plaz, však rozhodně není v nebezpečí vyhynutí.

JEŠTĚRKA SKYROSSKÁ

(Podarcis gaigeae)

Žije jen na Skyrosu a přilehlých malých ostrůvcích. Mezi skyrosskými jedinci a jedinci z ostrůvků je však jeden velký rozdíl; a to sice ve velikosti. Zatímco na Skyrosu měří tato ještěrka okolo 16 centimetrů, na menších ostrůvcích může dorůst délky až 25 centimetrů. Říká se tomu ostrovní gigantismus; v tomto výjimečnějším případě je zkrátka druh z jednoho ostrova mnohem větší na ostrovech, které jsou menší. Jakožto druh, který se vyskytuje jen na území o 20 kilometrech čtverečních, je ještěrka skyrosská klasifikována jako zranitelná... Je poměrně variabilní; může být olivově zbarvená, zelená nebo nahnědlá. Krk jí zdobí několik černých skvrn. Žije v křovinách, mezi kameny a na kamenitých plážích.

V Řecku žije opravdu velké množství různých druhů lacertidů (já sám se před sedmi lety na Kosu setkal s klasickou ještěrkou zední, ale tu jsem už popsal v rámci dílu o ještěrkách ČR). Vypisování informací o všech by však zabralo až příliš mnoho místa, a také mého času... Vynechal-li jsem Váš oblíbený druh, který mj. obývá i Řecko, pak se moc omlouvám! Tento projekt však rozhodně bude pokračovat...