Po celou dobu, co nám Dan posílal své zápisky z Dinosauřího ostrova, museli jsme se ptát: Proč se na Isle of Die vyskytuje tolik pravěkých živočichů z různých období? Jak se všichni dostali na jeden ostrov v Pacifiku, a nezměněni tak přežili do jednadvacátého století? Minulý týden se ukázalo, že v okolí ostrova se nachází několik neviditelných průchodů do jiných světů... Ale co přesně to znamená? Bude již největší tajemství Isle of Die odhaleno?
Záhada portálů vyřešena
V pondělí přiletěl na Tedův ostrov proslulý americký vědec Daniel Gavin, zkušený fyzik a geolog. Nemohl se dočkat objasnit dost možná největší tajemství naší planety... Spolu s Oliverem, Timem, mnou a Charlesem nasedl na člun, a my ho odvezli přesně na místo, kde se minulý týden dočasně ztratila Jasonova loď. Obloha byla čistá, žádné mraky, moře bylo klidné... A ve vteřině se to všechno změnilo. Vpluli jsme do mlhy, která se zničehonic vyrýsovala všude kolem nás. Bylo nám jasné, že jsme tak pronikli do úplně jiného světa... Slyšeli jsme krákání ptakoještěrů, jeden dokonce proletěl přímo nad námi. V parku už od roku 2013 chováme Rhamphorhyncha; poznat ho i v mlze mi nedělalo problém. Oliver si myslel, že jsme neviditelným portálem, jakousi trhlinou v čase, propluli na pobřeží Anglie před 150 miliony let. Pro jistotu jsme zastavili člun. Nechtěli jsme se příliš vzdálit od místa, přes které jsme se tam dostali. A všude kolem nás byla jen mlha a ptakoještěři. Daniel vytáhl kompas. Nefungoval. Přesněji řečeno, ručička sebou házela ze strany na stranu. GPS systém totálně selhal. Zdálo se, že jsme opravdu nebyli nikde na Zemi v roce 2019... Daniel přemýšlel, čím je to způsobeno. Seděl na kraji člunu a nadšeně hleděl do šedavých vod jurského moře. Jeho přemýšlení však nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem se ve člunu nečekaně postavil, abych se protáhl. Oliver na mě řval, ať si sednu, že to prý není bezpečné. Ale já si ho nevšímal, a nahlas zíval, a protahoval si ruce a nohy, stál chvíli jako čáp, pak jsem začal trochu tancovat, pak mě napadlo dát si do uší sluchátka, abych Olivera opravdu neslyšel, tak jsem to udělal, a pustil jsem si nějaký dobrý nový rap song (nikdy jsem tento styl neposlouchal, ale pořád je to lepší, než Oliverovo "Sedni si, ty pitomo jeden!"). A pak se to stalo. Do hlavy mi narazil další Rhamphorhynchus. Ani jsem si toho nevšiml, a pokračoval v tanci. "Tada, tada, ta ta dada, tada, da..." řval jsem údajně velmi nahlas, zatímco ptakoještěr... proletěl mou hlavou. Ano, bylo to tak. Nic jsem necítil. Žádný náraz, prostě nic. A zvíře se bez jediného zařvání ztratilo v mlze. V tu chvíli ke mě Oliver přiskočil a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co blbneš, šišoune?!" vyhrkl jsem naň pln hněvu. "Padáme odsud! Je to past!" odpověděl ještě horším řevem můj přírodovědný přítel. Nahodil motor člunu, a přes Danielovy protesty nás odtamtud dostal. Jakmile jsme se ocitli na průzračné pacifické vodě s čistým nebem nad hlavami, nastala ve člunu hádka. "Chtěl jsem to tam prozkoumat! Zjistit, jak je možné, že jsme cestovali časem!" křičel Daniel. "Souhlasím! Chci zjistit, jaká senzace se to v okolí Tedova ostrova a Isle of Die nachází!" přidal se k němu Charles. "Vy nemožní grázlové!" řval do toho Tim. "Copak jste neviděli, že Rhamphorhynchus proletěl tomu popletovi hlavou, zatímco si tak falešně zpíval?!" vykřikl Oliver. Tak to jsem se ale fakt urazil! Já že falešně zpívám? Práskl jsem zatnutou pěstí o okraj člunu, abych všem ukázal své strašlivé naštvání; strašlivý berzerk, který ve mne Oliver svými neváženými slovy probudil. Ale místo toho jsem se v loďce svalil; byla to ohromná bolest, měl jsem pocit, že jsem si zlomil všechny prsty naráz. Nikdo si mě nevšímal. Mí kolegové na sebe hekali, že jim člověk ani nemohl rozumět. Když už jsem skoro natahoval, rozhodl jsem se loďku opustit, aby mne neviděli brečet. Skočil jsem šipku do vody, načež jsem se z ní vynořil a něco nesrozumitelného zařval. "Co je zas?!" vykřikl Oliver, jako by to byl můj táta. Držel jsem v ruce malou kostičku, ze které vycházel tenký, avšak rozšiřující se paprsek. "Záhada portálů vyřešena!" řekl jsem nadšeně, a zapomněl na bolest v prstech...
Někdo si z nás nejen střílel, ale chtěl nás i oklamat! Někdo vyvinul technologii, která se rovná té Mysteriově (mám rád pop culture references). Vody v okolí Tedova ostrova byly doslova posety podobnými krychličkami, plovoucími těsně pod vodním povrchem. Jak se tam udržely? Co já vím, nějakými zvláštními vrtulkami? Vytvářely však trojrozměrné, nebo co já vím, možná i čtyřrozměrné, možná i dvaapadesátirozměrné či stotisícpadesátjednarozměrné iluze. V době, kdy Scrappeři zaútočili na pobřeží našeho ostrova - už je to pár týdnů - vyhodili do oceánu řadu těchhle krychliček, a díky nim pak zmizeli. Díky nim jsme je nikdy nenalezli! Projeli za pár z těch krychliček, a zneviditelněli se - ne doopravdy, protože je prostě jen kryl "jiný obraz". Ech... můj nevědecký jazyk to zkrátka nedokáže dobře popsat. Ale chápete to, ne? Žádné portály, jen iluze! Takže záhada Isle of Die není vyřešena... To naštve. Tyto iluzionistické triky na úrovni však Scrapperům umožnily skrývat se před zákonem. A kdo ví, co teď dělají! Možná zase loví dinosaury na Isle of Die, a my o tom ani nevíme! Ale Oliver má v plánu si je pěkně podat! Najde je, to nám všem slíbil... Dnes ráno mi poslal dárek. Velice mi děkuje za to, že jsem tak důmyslně vyřešil celou záhadu portálů. Otevřel jsem dárek, a co tam nebylo! Vaječný koláč! Podivné, nikdy jsem nic takového nejedl. Když jsem do toho rýpl prstem, zůstal v tom. Jo, a já se pak třicet minut před snídaní snažil s pomocí nože svůj prst z té plastelíny, či co to bylo, vytrhnout. K výběhu Troodonů jsem přiběhl až moc pozdě, a s neklidem jsem zjistil, že už velmi hladověli. Jak jsem jim tak házel fláky masa, kvíkali na mě, jako kdybych měl být jejich příští obětí. Představte si, že by se nějak dostali z toho výběhu... Hladoví, nenažraní, zabili by mě! To Ti nedaruju, Olivere! Každopádně on a Tim jsou zpátky na Isle of Die. Včera večer prý z tábora odehnali šavlozubou kočku, jež jej navštívila nedorozuměním, a dnes chtějí začít pátrat po lidských stopách. Oliver je přesvědčen, že naši nepřátelé na ostrově skutečně jsou... Uvidíme, co z toho bude!
Danova pošta: Doufám, že jsem se v tomto pátečníku trochu moc nerozjel, ale víte, prostě jsem se snažil co nejvěrněji a nejrealističtěji popsat vše, co se nám přihodilo. Bylo to opravdu bláznivé... Ale můj pátečník snad ještě bude pokračovat - aspoň doufám, protože jsem editorovi zaplatit sto babek, což je dle mého ještě pořád dost prachů - a já budu ve svých bláznivých vypravováních pokračovat...
Neboj Dane, Správce tu bude jistě ještě příští týden! A děkuju za peníze, ale sto dolarů není moc... Vyřešíme to soukromě přes e-mail, ano? Ozvi se mi. Ehm... Tohle ignorujte. Prostě další Správce dinosauřího parku zase za týden!
Žádné komentáře:
Okomentovat