Lovci kryptidů 4: Brzy se přihodí něco strašného (5/5)

Přináším poslední část první kapitoly 4. série Lovců kryptidů. Brzy se stane něco hrozivého... Naši přátelé budou muset čelit většímu nebezpečí, než kdykoliv předtím...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: BRZY SE PŘIHODÍ NĚCO STRAŠNÉHO, ČÁST PÁTÁ:

Jack byl celý zachmuřený. Podíval se na Pauline, zuby měl zaťaté, jeho brada ve světle baterky vystupovala z obličeje, oči měl plné obav. Neřekl ale nic. Namířil na vrata laserovou pistolí, nastavil ji na paprsek nejvyššího stupně. Vystřelil. Byla to řacha jako z děla. Vrata se rozletěla na několik velkých kusů, některé z nich proletěly polovinou koridoru. Jen zázrakem na nikoho nespadly. Bloodslurper se polekal, a divoce se přimknul ke zdi. První, kdo reagoval, byl Gregson. "Promiň, chlape, nikdy jsem Ti nechtěl ublížit... Ale tohle už bylo příliš," řekl pomalu, a hned nato naopak velice rychle vystřelil ze samopalu. Bloodslurper, celý poděšený tím, co zde prováděl, jen taktak uskočil za velkou dřevěnou bednu. Ke Gregsonovi okamžitě přiběhl další voják. "Přestaňte! Ta bedna je plná výbušnin, copak si nepamatujete?!" zařval. Poručík zbledl. Kdyby bednu trefil, celým koridorem by proletěla gigantická ohnivá vlna a všichni, i Jack a Pauline, by se uškvařili. To by za dopadení Bloodslurpera byla příliš velká cena. "Co se stalo?! Co... se... stalo?!" zvolal modrý netvor, pořád se skrývající za bednou. Sám ale moc dobře znal odpověď. Zabil zde dalšího člověka. Pierre neotálel a přiblížil se k bedně s velkou puškou, ze které vystřelil síť. Bloodslurperova rychlá reakce jej však velice překvapila. Vyskočil na bednu zrovna ve chvíli, kdy síť dopadla přímo za ní. "Nechci nikomu ublížit!" zvolal Bloodslurper nakřáplým lidským hlasem. Všichni na něj hleděli. Stál zde, shrbený, vyděšený, ukazující svou lidskou stránku plnou utrpení a lítosti. A pak se ve vteřině jeho mysl proměnila, a stejně tak jeho fyzická stránka. Z jeho krku vyšel nelidský, odporný skřek, obočí mu vystouplo jako zlovolnému skřetu, a z jeho krku se začal soukat aparát k sání krve. Mířilo na něj mnoho světel, a v té záři bylo rostrum, postupující krkem směrem nahoru, do úst, skvěle vidět. Byl to nechutný pohled. Bloodslurper se dávil, z jeho nosu vytékaly sople, popadal dech. To, co mu bylo provedeno, to, čím se stal, jeho tělo velmi těžce snášelo. Bojoval však sám se sebou. Snažil se potlačit instinkt zabíjet. Ve chvíli, kdy se schoulil do klubíčka a třásl se jako myška, a neustále si nahlas opakoval, že už nikomu nechce ublížit, přistoupila k němu Pauline. "Co to děláš?! Zešílelas?! Zraní tě, stejně jako mě!" vykřikla na ni Kate. "Ticho!" okřikl ji Roger. "Pokusí se s ním promluvit," dodal Fahad, "v tom je Pauline dobrá. Ke každému, ať si jakýmkoliv člověkem, nebo třeba i příšerou, se chová stejně." Možná to Pauline takto nebrala; na rozdíl od Fahada, který si vždycky na toleranci stavěl. Možná byla Pauline prostě jen vybavena empatií, jež šla za hranice soucitu ostatních. "Oskare," oslovila ho jménem, "jsi v pořádku?" "Prosím, nechte mě být..." zašeptal hlasitě Bloodslurper. Pak se jeho oči střetly s Paulininými. Byl by ji uvedl do transu, cítil, jak se jeho hlas mění, jak se má proměnit v tu rajskou hudbu, která člověka uchvátí. Pauline vyděšeně vydechla, když pohlédla do jeho bílých, zářivých bulv. "Ne!!!" zařval Bloodslurper svým lidským hlasem. Opravdu se sebou bojoval. Vyskočil, ale ne na Pauline. Zamířil ke vchodu do budovy. "Fajn, zaženeme ho do rohu! Odtamtud už neunikne!" řekl Gregson a začal se hnát za ním, následován ostatními vojáky a Lovci kryptidů. Jack na Bloodslurpera namířil laserovou pistolí, a při běhu vystřelil. Laser však nedorazil ke krvelačnému netvorovi, nýbrž ke vchodu, a prorazil ho. Od té chvíle se všechno zdálo zpomalené. Bloodslurper proskočil otvorem ve vratech, a mizel v dáli, ve sněhobílém údolí. Gregson se otáčel na Jacka a něco na něj křičel. Jackovy oči jen upřeně hleděly na unikající cíl. Schytával mnoho nechápajících pohledů od svých Lovců kryptidů. Slow motion show skončila v momentu, kdy ho Gregson popadl za uniformu a přitiskl ke zdi. "Co jste to udělal?! Nechal jste ho utéci!!! A tam venku, tam venku teď číhá další potvora, která..." řval mu Gregson do obličeje a pak přestal. "Promiňte, poručíku," řekl Jack. Takřka vždy měl sklony k tajemným výrazům v tváři. Ale tentokrát to byl extrém. Tolik temnoty, tolik pochyb, nejistoty, otázek... To vše a mnohem víc byla teď jeho tvář. Udělal to Jack naschvál? Chtěl, aby Bloodslurper dostal druhou šanci a unikl ven, do světa, v němž již kdysi řádil a ublížil nesčetnému množství jeho obyvatel? Anebo to byla jen další z mnoha a mnoha chyb, které v posledních měsících učinil? Opět pohlédl na Pauline. Jejich mysl se vrátila o několik měsíců zpět, co Cryptid Swiftu, jenž mířil s ošetřovanou Chupacabrou z Londýna zpět na Portoriko. Vzpomněli si na to, co Jack řekl Pauline. "Ne, ještě ne, Jacku," řekla mu klidně Pauline a dotkla se jemně prsty jeho ramena. Jack na to nic neřekl. Bylo zde ticho.

Když oblohu ozdobily červánky, vrátila se skvadra vojáků zpět do výzkumny. "Vítr z hor musel zakrýt jeho stopy," řekl jejich velitel Gregsonovi, "nemůžeme ho najít. Určitě je někde v horách, a mrzne tam. Je dost možné, že za pár dnů někde najdeme jeho mrtvolu." "Ne... Nenajdeme. Je to hubeňour, ale má tuhej kořínek," odpověděl Gregson, s úsměvem odfrkl a napil se teplého kafé. Ostatní Lovci kryptidů byli také v horách. Místo Bloodslurpera však nalezli někoho jiného. Akihika! Teprve teď se Jack probral ze svého nezvykle hlubokého přemítání. "Kdes celou dobu byl?! Potřebovali jsme tě!" zakřičel na něj. "Jacku, klídek. Klídek, kámo," vložil se do toho Fahad a naštvaného Jacka odstrčil od Akihika. "Dostal jsem se ven z budovy..." začal Akihiko. "Jak?! Proč?! Proč jsi to udělal?" přerušil ho Jack. Akihiko si všiml, že s Jackem něco není v pořádku. V jeho přivřených očích to bylo vidět. "... otvorem v laboratoři. Něco ho tam propálilo. Něco lepšího, než naše lasery," pokračoval Akihiko. Pak ostatním ukázal několik fotografií, které pořídil. "To je ten kryptid, kterého jsme viděli před budovou, když jsme sem přiletěli," reagovala na to Pauline. "Kushtaka," řekl poněkud klidněji Jack. "Dokáže se měnit. Podívejte se, jakmile jsem se k němu přiblížil, změnil se z masivního, Bigfootovi podobného lidoopa v cosi... zvláštního," sdělil jim Akihiko. Kate při prohlížení fotografií jaksi zabodalo v ráně v krku. Nebyl to příjemný pohled. "Co to je?!" řekla poděšeně. "Myslím, že se Rushtaka mění podle toho, co vidí. Když tě spatří, zapamatuje si, jak vypadáš, a pak se v tebe po nějaké době promění... Vím to, stopoval jsem ji celé odpoledne. Spatřila mne, když jsem ji fotil, a později odpoledne, při našem dalším setkání, se na chvíli proměnila ve mne. Zdá se, že je to obranný mechanismus. Parádní způsob, jak nepřítele vyděsit tím, že se změníš v něco jiného. A třeba potenciálně nebezpečného, jako jsem já, nebo ten... tvor," odpověděl Akihiko. Hnědý, vrásčitý živočich, jehož podobu Rushtaka na čas přebrala, se nepodobal ničemu, co kdy Lovci kryptidů viděli. Jack s Pauline se na sebe opět tajemně podívali. Jackovi totiž něco problesklo hlavou. Na něco si vzpomněl. Ale zatím opět nic neříkal. "Mám pro všechno vysvětlení," spustil zase Akihiko, "tady v horách se objevil jeden nebo víc těchto tvorů, kdoví,
odkud přišli, a nepozorovaně se dostali na střechu komplexu. Pak si s pomocí nějaké nám neznámé technologie propálili cestičku do budovy a vypojili její systém." "A otevřeli Bloodslurperovi dveře od cely, vědomi si toho, co dokáže napáchat," dodala Pauline. "Souvisí to nějak s mrtvolami vojáků v laboratoři, když patrně zemřeli na chodbě?" ozval se konečně Jack. "Ten tvor či tvorové mohli odtáhnout jejich těla zpět do laboratoře. Jako by na něco chtěli upozornit," odpověděl Pierre. "Anebo Bloodslurper ty dva vůbec nezabil. Možná jejich krky neprojelo jeho rostrum, ale zbraň tohoto... hnědáka," řekl nadšeně Roger. "Navíc právě v laboratoři byl, přímo za skříní, ten propálený otvor. A nikdo o něm nevěděl," mrkl na něj Akihiko. "Bylo to plánované. Někdo chtěl, aby Bloodslurper unikl, a způsobil zmatek. Povedlo se," dodal ještě Fahad, "pěkná konspirace, co?" "Na seznamu aljašských kryptidů tahle vrásčitá potvora není," promluvil znovu Jack, "takže co to vlastně bylo?" "Ať to bylo cokoliv, chtělo to způsobit zmatek, a povedlo se mu to. Máme tu něco velmi inteligentního," odpověděl Akihiko. Jack se nakonec usmířil s Gregsonem, který se mu omluvil za svou nepřívětivou, děs nahánějící reakci. Také vyjádřil obavu ohledně toho, jak svému nadřízenému, Conroyovi, oznámí, že Lovci kryptidů Bloodslurpera neodchytili, ale naopak, dle jeho slov nechtěně, netvora vypustili zpět do světa... Cryptid Swift z Aljašských hor zamířil přímo zpět do Londýna. Na palubě letounu nikdo nic moc neříkal. Fahad, Roger a Akihiko - bojová trojka - se spolu bavili spíše o cvičení a tréninku, Pierre a Kate si vykládali něco málo o svých plánech, ale Jack a Pauline prostě jen mlčeli... Každý si toho všiml, avšak nikdo pořád nechápal, proč...

Curupira unaveně, pomalinku otevřela oči. Zprvu nepřítomně hleděla před sebe. Viděla rozmazaně, ale dobře rozpoznala světle hnědé stěny svého vězení, pokryté překrásnými rytinami. Jakmile otevřela oči pořádně a rozhlédla se kolem sebe, uvědomila si, že pořád visí hlavou dolů. Lil stále spal v průhledné trubce. Curupira tu nikoho neviděla. Pamatovala si na to, co se stalo. Nevěděla, jak dlouho spala, ale bylo jisté, že její únosci ji nějak omámili. Ze stěn místnosti, či co to bylo, vycházely kruhovité předměty. Zcela jistě sem vypouštěly uspávací plyn. Tak tedy Curupiru omámili! Náhle se za ní ozval podivný, skřehotavý zvuk. Rychle vrhla pohled za své levé rameno, což v její pozici, hlavou dolů, nebylo zase tak lehké. Spatřila toho ohyzdného, vrásčitého tvora, se dvěma malýma, oranžovýma očkama. Vyfrkl vzduch s nozder, otočil se, kus stěny před ním se najednou otevřel, a on zmizel v nějaké zářivě žluté chodbě. Curupiru zachvátil strach. Začala chápat, že jí zde nedrží jen jako rukojmí. Uspali ji, počkali, až se probudí, a teď možná přijde to nejhorší! Zakřičela na Lila. Pořád spal. V trubce zřejmě pořád dýchal uspávací plyn. Jak tak Curupira házela hlavou ze strany na stranu, povšimla si, že některé rytiny ve zdech se dosti liší od těch, ve kterých se probudila "před chvílí". Museli ji přemístit do jiné, i když podobné místnosti.

Obrovitý, několik desítek metrů vysoký objekt s masivní hlavicí a končetinám podobnými výrůstky, dopadl doprostřed Konžského deštného pralesa na území Gabonu. Hlasitá rána, zvuk podobný motorové pile, a strachu plné ječení ptáků přilákalo na scénu nejpodivnějšího z místních obyvatel. Jediného žijícího zástupce svého druhu, který se před dvěma měsíci skryl ve své pralesní domovině, a neopustil ji. Z malé vápencové jeskyně vystoupil dva metry vysoký slizký humanoid, nesoucí mezi lidmi jméno Claude Ngoy. Netušil, co je zač ten obrovitý objekt, který se právě usadil na jeho území, ale pochopil, že je s jeho pomocí chce někdo kolonizovat. Rozpustil se na tisíce slizových praménků, a v několika minutách se ocitl u té obrovité, hlavici připomínající konstrukce. I nyní se před ní ocitlo několik dvounohých, takřka nahých, vrásčitých tvorů, nesoucích futuristicky vypadající zbraně. Slizové praménky se stabilizovaly v křovinách nedaleko od nich. Ngoy drobnými otvory v nich zaznamenal chemické složení okolí. Tito tvorové byli zcela jistě organičtí, ovšem složením se nepodobali ničemu, s čím kdy Ngoy předtím přišel do styku. Ovšem jeho citlivý chemický smysl zaznamenal také osobu, kterou znal. Její "pach" vycházel z té hlavice tam nahoře. Byla to osoba, se kterou měl mnoho společného. Poslední zástupce jejího druhu - a bytost, kterou kdysi zachránil před zánikem. Slizové praménky se proměnily v sérii ostrých střel, jež projely těly hlídek. Pak neuvěřitelnou rychlostí vylezly po několik desítek metrů vysokých stožárech do hlavice. Tady se Ngoy proměnil zpět ve slizkého humanoida, a stanul tváří v tvář velké, dvounohé, hnědé potvoře s obrovskou hlavou a tenkými končetinami. Z jejího hrdla se ozval chraptivý zvuk. Ngoy mu jej probodl svou vlastní končetinou, přeměněnou v obrovitý hrot. Pak pomocí chemického smyslu nalezl Curupiru, drženou v jakési cele, a rozbil všechny ty kulovité předměty, do kterých byly umístěny její ruce a nohy. Rozmlátil tubu, ze které Curupira vytáhla ke smrti vyděšeného Lila. Do cely následně vniklo asi deset dalších vrásčitých bytostí. Ve stejnou chvíli na Ngoye vystřelily z těch futuristických zbraní. Ngoyovo tělo poprvé po dlouhé době poznalo agonii, byť jen krátkou. Zdál se být uvězněn v sérii modrých paprsků, zničehonic ale ze svého těla odlepil řadu zvrdlých, slizových kulek, a zkosil jimi své nepřátele. Do cely ovšem přiběhli další. Teď už Ngoye, Curupiru a Lila obklíčilo možná dvacet z těchto příšer. "Jak jsi mě našel? Kde jsme? Co tu děláš? A co jsou zač oni?" zeptala se Curupira. "To všechno bych taky rád věděl. Promluvíme si o tom později. Teď se drž," odpověděl rychle Ngoy svou bravurní lidštinou, vlastně angličtinou. Obalil Curupiru s Lilem, a dočasně je proměnil ve sliz. Obrovská slizová koule proletěla hlavicí a spadla do pralesa. Tam se přeměnila v jakýsi zelený, kráčející hlen, a odplazila se co nejdál to jen šlo...

Toto byl teprve začátek. Brzy se přihodí něco strašného!

Konec první kapitoly. Pokračování již brzy...