Správce dinosauřího parku - Vykořisťován

Překvapení! Dnes ani příští týden se Obrázku týdne na blogu Blogorgonopsid nedočkáte, zato vás však čeká dvojitá jízda s bývalým správcem Dinosauřího parku Danem Jamesonem! Když nás Dan o svých patáliích informoval naposledy, schylovalo se k loňským Vánocům, a on je měl opravdu v háji - z čela mu crčela krev, byl vyfotografován nahý se studeným flákem masa mezi nohama, a uvažoval o sebevraždě v giganotosauřích čelistech. Již po více než dva roky není Dan správcem speciálního zařízení na Tedově ostrově, ale obyčejným pracovníkem, a učí se, jaké to je mít šéfovou, která ho nemá ráda. Má komunikace s Danem v posledních letech vázne, protože si za příspěvky na Blogorgonopsid fakturuje obrovské peníze. A protože je můj rozpočet omezený, jsem letos schopen zaplatit mu pouze dvakrát. Trend nižšího počtu Danových zápisků za rok tedy pokračuje. Avšak nezoufejte, vážení přátelé, neboť naše výtečná dohoda ozvláštní tyto jinak seriózní stránky na dva předvánoční týdny, a já jsem si jist, že si příběhy toho chodícího mímu užijete.

Vykořisťován

Pláču. Brečím. Křičím. Skáču. Mečím. Klečím. Mlčím. A řvu! Co jsem to vůbec zač?! Býval jsem Dan Jameson, jeden z největších lidí světa, hodný jedné z nejnebezpečnějších prací na téhle poťouchlé planetě v tomhle poťouchlém vesmíru, který je zašantročený někde v tomhle poťouchlém mnohovesmíru, ve kterém jsme nucení existovat! Lidé mě mívali rádi. Masy se přede mnou klaněly, uctívaly mne jako boha pána faraóna krále císaře Turka patnáctého s chundelatou čepicí zavěšenou za ušní boltec, a záviděly mi mé úžasné povolání! L. C. Clark, jeden z nejbohatších mužů tohoto poťouchlého světa v tomto poťouchlém vesmíru, který je zašantročený v tomhle poťouchlém atakdále, se přede mnou třásl jako tarbík vytažený po dvaceti minutách z mrazáku! Což mi připomíná... jednou jsem jako malý dal takhle svého domácího mazlíčka tarbíka do mrazáku, abych zjistil, co mu to udělá. Výsledek byl příšerný. V osmi jsem byl poprvé zatčen za týrání zvířat, a kníratému policistovi s prasečíma očičkama jsem pak na stanici musel slíbit, že když budu chtít strkat zvířata do ledu, budu to dělat pod veterinární přísahou, čímž byl můj život a má pracovní kariéra navěky determinovány, jen kvůli přísnému pohledu toho nabubřelého prašivce s odznakem na bradavce! Ehm... proč to tady u všech sauropodích lejn píšu? No, býval jsem zkrátka správce Dinosauřího parku, unikátní soukromé instituce lokalizované na malém soukromém ostrově uprostřed ne zase tak moc soukromého Tichého oceánu, a míval jsem skvělý život! Řval jsem na své podřízené, aby lopaty tlačili hlouběji do dinosauřího trusu, nad kterým jim zelenaly tváře. Kopal jsem do začátečníků, kteří nevěděli, že Aiolornis je mrchožrout, a ne mrchobýložravec, a že shnilé zelí vytažené při obědě z talíře teda rozhodně nechce! Hladil jsem se po tvářích, když se mí podřízení potili pod horkým rovníkovým slunkem a tahali bloky nutné ke stavbě sochy mého veličenstva... ehm, dobře, to se nikdy nestalo, ale mnohokrát jsem o tom snil, to přiznávám. Zkrátka býval jsem boss. Lídr. Nade mnou byli jen Charles a Oliver. Železnou rukou jsme dominovali. Byli jsme správní dominátoři. Já byl dominátor. Dominoval jsem nad každým. A těšilo mě to. Doteď mi při vzpomínkách na ty doby tluče srdce, jako kdybych seděl na zádech Dromiceiomima při střemhlavém závodě pštrosích dinosaurů. Bývaly to dobré časy, plné radosti! Jenže teď už dominátor nejsem. Vlastně dominátor nejsem už třetí rok. Jsem vykořisťovaný, stejně jako většina lidí nejen v Dinosauřím parku, ale na celé planetě. Nejsem nic víc, než poslušná benzínová jednotka, která umožňuje ekonomice parku, aby se nezastavila... A aby si Charles, ředitel a vlastník parku, shrabával čím dál víc peněz. Prohlédl jsem otřesnou lží Dinosauřího parku - lží, kterou jsem nerozeznal, dokud jsem se nestal jedním z těch bičovaných, seřvávaných, upocených, kopaných a dokola vyčerpávaných pracovníků. Jestli existuje kosmická spravedlnost nebo karma nebo parma nebo osel s křídly Warrena Worthingtona III z X-Menů, který sedí na mraku nebo vesmírném křesle nebo hnízdě slunečních kosů nebo stáji poletující volně nad Saturnovým prstencem, dala mi co proto. Už nikdy se nebudu na svět dívat tak, jako dřív! Už nikdy nebudu zlý dominátor! Pořád ale doufám, že ze mě nakonec po téhle krizi dominátor zase bude, jen hodný, ne zlý.

Tenhle rok byl příšerný. Jen když tohle píšu a vzpomínám na to, co jsem během něj zažil, tečou mi z očí obrovské lívance slz. Špiní můj krásně vyčištěný stůl a klávesnici počítače, a zbarvují ji nepopsatelnými barevnými tóny, ze kterých mi hodně bublá v břiše. Na rukou mám zvlhlou kůži, proměněnou do polotekutého stavu mým neustálým pláčem. Ach, jak hnusný to osud! Jaká to ohavnost karmy! V lednu  přivezl Oliver z Isle of Die nový přírůstek. Šlo o nosorožce známého jako Menoceras, který měl vyhynout někdy v miocénu, což má být epocha šestohor nebo jak to ten kumpán Sir Marsh říkal, a mě z něj mohla jít hlava kolem. Nosorožec byl přemístěný v bedně helikoptérou, a jakmile bedna přistála v pozorovacím kotci, zvíře se probudilo a prorazilo její... no, dveře. A pak běhalo pořád dokola po pozorovacím kotci. Já stál vedle Kory, mé šéfové a současné správkyně parku, na takové té plošince nad ohradou, za zábradlím, a nosorožci jsem se chechtal. "Hoří ti ocas! Utíkej!" křičel jsem na něj. Nosorožec zrychloval. "Hoří ti zadek! Utíkej!" nutil jsem ho k dalšímu zrychlení. "Smrdí ti ocas! Utíkej!" řval jsem na něj hlasitěji. "Smrdí ti zadek! Utíkej!" křičel jsem ještě víc. V tuhle chvíli vypadal nosorožec jako na kolotoči. Pořád utíkal dokola, jako by se snažil zachytit nozdrami zápach vlastního pozadí. Hezky jsem se naklonil, a zazubil jsem se na něj. Nosorožec se najednou zastavil, vyfrkl - to asi proto, že se mu zápach vlastního ocasu i toho pod tím moc nelíbil, a bodejť by, génie - a výhružně se na mě podíval. Já jsem se naklonil ještě víc, protože jsem si chtěl být jistý, že mě uvidí - nosorožci mají hodně špatný zrak, víte - a pak jsem se najednou odpojil od plošinky i zábradlí, a cítil jsem se na chvíli jako astronaut, který prozkoumává nový, neznámý a potenciálně nebezpečný svět. Než jsem se naděl, můj obličej ležel v písku, a já jsem si uvědomoval, že jsem spadl do ohrady za tím neohrabaným, rozdováděným čichačem vlastního zadku. A přitížilo se mi. Menoceras zabučel, třikrát za sebou hrábl přední nohou do písku, a pak se proti mně rozběhl. Srdce mi v tu chvíli zamířilo z hrudníku přes krk až do úst, a já ho div nevyprskl hrůzou. Učinil jsem snad rekord ve skoku do výšky z místa a bez přípravy, a můj rozkrok se jen taktak nedotkl nízkého dvojrohu té rozzuřené bestie. Přistál jsem zase na nohou, a hbitě jsem se otočil. Otáčel se i nosorožec, a chystal se na další výpad. Nadával jsem mu přitom do borových šištic, dinosaurů s omáčkou a pterosauřím guánem zanesených popelníků, což ho asi naštvalo ještě víc, a rozběhl se proti mně asi tak stokrát rychleji, než na první pokus. Opět jsem vyskočil, ale tentokrát jsem zadkem přistál na jeho zadku, a hezky jsem se na něm svezl. Musel jsem se držet jeho hýždí, a z hrdla se mi draly těžko popsatelné zvuky, zatímco sebou nosorožec poplašeně házel. Seděl jsem na něm jen pár vteřin, protože za chvíli mě smetl, a můj obličej skončil zase v písku. Kory se popadala smíchy. Volala na mě, ať toho nechám, že je to prý komedie, že má z toho úplný záchvat, že se tam usměje k smrti, že jí budu muset zavolat sanitku, a já ji proklínal, a připomínal jsem jí, že je to tragédie, a že z toho budu mít úraz, a že to budu já, kdo tam umře, a že mi ona bude muset zavolat sanitku! Menocerasův třetí výpad byl ještě rychlejší, bučivější a bolavější, protože jsem při výskoku zavadil nohou o jeho bok, a to docela bolelo, a zkroutilo se mi chodidlo! Spadl jsem na svůj bok, a dost sprostě jsem nadával, a proklínal jsem všechny nosorožce, koně, hyracodonty, indrikotéria a vůbec všechny jejich příbuzné, protože byli očividně evolučním omylem, když mi tenhle dvojrohý puchomil dával tolik zabrat, aniž by pro to měl sebeméně rozumný důvod! Při čtvrtém výpadu jsem to schytal do břišní dutiny. Jeho rohy mi zajely hluboko do masa, trošku jsem si ublinkl vínově zbarvené tekutiny kolující běžně mými žilami, ale občasně se dostávající ven při nějakém tom pracovním úrazu, a tohle byl jeden z nich, a zkroutil jsem se na zemi v bolestech odpovídajících svou intenzitou porodním bolestem našeho poťouchlého vesmíru, totiž odpovídajících svou intenzitou samotnému Velkému třesku. Bylo to strašné a bylo mi zle. Ne, dělám si srandu. Takhle to, ehm, nebylo, promiňte... Určitě jsem vás vyděsil, a to jsem neměl... Vím, že mne obdivujete... A já bych si s vašimi city neměl zahrávat... Mrzí mě to... Vůbec mě to nemrzí... Ne, mrzí mě to! Ale jdi ty, Dane, copak tě to mrzí?! Ano! Ne! Ano! Nikdy mě to mrzet nebude, že si s nimi zahrávám, protože nejsou nic víc, než obdivovatelstvo, které si má nedozírná velikost zaslouží, a basta saurus! Ehm, promiňte... Trochu mi na klávesnici ulítly prsty... To bude tím, že je mokrá od mých slz... Čtvrtý výpad nosorožce už nenastal, protože Kory vytáhla pušku s uspávací střelou, a dala mu perdu do boku. Okamžitě se složil, a začal nahlas chrápat. Oddychl jsem si, zamával jsem na Kory, poděkoval jsem jí, pak jsem ji proklel, a ona na mě začala řvát, že tohle si přece nemůžu dovolovat, nazývat ji tím, čím jsem ji nazýval, a že si nemůžu dovolit ani nadávat našim zvířatům, a proklínat celý jejich rod, čeleď a řád, a vůbec, že prý jsem si za to mohl sám, protože jsem se moc nakláněl na zábradlí, a navíc jsem nosorožce stresoval svými výkřiky, a ještě mi vyčetla, že kvůli mě park přišel zbytečně o jednu šipku s uspávadlem, a že je to sice jen jedna šipka s uspávadlem, ale protože jsem přihlouplý a připitomělý a dělám takové naschvály pořád, přichází park ročně kvůli mé přihlouplosti a připitomělosti třeba o tisíc takových šipek s uspávadlem, a to se pak nasčítá, a kvůli tomu prý celý rok nebudu mít prémie! A to jsem se teda urazil!

Zavřel jsem se ve svém skromném příbytku, a půl roku jsem z něj nevylezl. Za tu dobu mi narostly vlasy, chlupy a nehty, ani jednou jsem se neumyl, nepřevlékl, nevyvětral jsem, a tak když za mnou konečně na začátku července přišel Ivan, ten Čech, o kterém všichni říkají, že je stejně šílený jako já, což ale není pravda, protože já vůbec šílený nejsem, ale on je, to teda jo, musel se dost držet, aby mi na chodbu mezi kuchyní a ložnicí nevyložil svůj snězený oběd. Hodně mě litoval a pořád mi opakoval, že takhle přece nemůžu žít, a já dupal bosýma nemytýma nohama po podlaze a rozčiloval jsem se, že tak teda žít můžu, protože jsem si celý život spořil, a měsíční plat už nepotřebuju, a pak se mě Ivan zeptal, proč neskončím s prací na Tedově ostrově, a já jsem se rozbrečel, a odhalil jsem mu, že pořád toužím stát se znovu dominátorem, ehm, správcem, a dominovat, ehm, spravovat park! Kdyby to v mém skromném domku tolik nezapáchalo, vsadím se, že by se Ivan nezakuckal smradem, ale smíchy. Na chvíli se mu na tváři objevil náznak úsměvu, ale rázem mu z očí také začaly téct slzy, a následně zaskuhral. Přitom si ovíval obličej. Pak vyběhl ven, a skuhral ještě víc. Občas se jeho skuhrání změnilo v něco podobného pavímu zpěvu, ale k smíchu to mělo dost daleko. Strašně mě nazlobilo, že nechal otevřené dveře, protože jsem je musel jít zavřít, a to znamenalo jít si čichnout čerstvého vzduchu, a to jsem nechtěl, poněvadž jsem věděl, že to bude znamenat jediné, a to tedy konec mého self-imposed exilu, a to se také stalo, protože když jsem si čuchnul čerstvého vzduchu, deprese skončily, a já se začal radovat, a z breku se stal smích, skákal jsem po chodbě, pak jsem vyběhl na zahradu, půl roku neposečenou, poskakoval jsem v trávě, a pak jsem chytil klíšťata a skončil jsem na další měsíc doma s borreliózou! Kruci cipísek! Byl jsem tak blízko actual radosti, a zase to tak rychle skončilo. 

Když v srpnu skončila má nemocenská, vstoupil jsem do práce roztřesený. Všichni mi říkali, že páchnu. Kory si zacpávala nos, když se mnou mluvila ve své pracovně. Nakázala mi, ať začnu používat věci jako mýdlo, šampón a vodu, ale já to odmítl s tím, že tohle je má forma odporu, a že dokud se podmínky pro mou existenci nezlepší, nikdy znovu nezavoním. Kory mi řekla, že i když jí ze mě bylo na blití, má odpornost by nikomu moc v příštích týdnech vadit neměla, protože se rozhodla přiřadit mě k týmu nováčků pracujících 24/7 ve výběhu Othnielií. Dokořán jsem otevřel ústa, a řval jsem asi tři hodiny. Othnielií?! To měl vtip?! Ten puch už jsem nikdy nechtěl cítit! Bylo to jako za trest. Další měsíc moje práce sestávala čistě z nečistého, a pošlapával jsem Othnelií bobky. Každý den jsem s bandou pěti náctiletých pracovníků, vesměs studentů veterinárních středních škol v Americe a Británii, udělal pořádnou hromadu. Kupodivu na mě všichni reagovali stejně. Když jsem někoho potkal na ulici, v jídelně nebo na veřejných záchodcích, vyhýbal se mi stejným obloukem, jako předtím, než mě Kory přiřadila jen a pouze k Othnieliím. Nováčci se se mnou zkamarádili, protože i jim se všichni ostatní vyhýbali velkým obloukem. Smrděli jsme stejně. Já našel místo, kde jsem zapadl, a oni, amatéři, taky občas zapadli, a ve výsledku jsme vysílali velmi podobný pachový signál. 

Během jara a léta přivezl Oliver z Isle of Die další tři druhy zvířat, konkrétně pár velkých pozemních lenochodů rodu Nothrotherium, jednoho gorgonopsida jménem Dinogorgon a pětihlavé stádečko Ajnabií, kachnozobých dinosaurů o velikosti poníka. Poslední jmenovaní dávali pracovníkům parku obzvlášť zabrat, protože jak se ukázalo, mají velice úzké požadavky, co se krmiva týče, a po zbytku buď nekontrolovaně kálí nebo v horším případě omdlévají. Potřebují tuhou listovou stravu s dostatečným množstvím vitamínových doplňků. Jsou to takoví ti chovanci, do kterých když foukne vítr, sníží se jim život o 90 ze 100. Vůbec nechápu, proč Oliver takové omyly přírody z Isle of Die dovezl, a proč Kory schválila, aby se v parku chovali! Taková nestydatost, taková amatérskost, taková nezbednost a neúcta k rozmanitému světu přírody, ze kterého jde vybírat tak moc víc, než jenom lehce odfouknutelné Ajnabie! Kdybych byl správcem parku já, nikdy by se to nestalo! Ale na problémy mé šéfové a ostatních jsem upřímně zvysoka kašlal. Hleděl jsem si Othnieliích hovínek, nově získaných kamarádů prokletých Othnieliími hovínky, a ničeho jiného. Užíval jsem si dny potlačené deprese, mazlení s Dinem, který si přivykl na můj tělesný oder, a po večerech jsem se v televizi ve svém skromném domečku díval nejprve na všechny DCEU filmy v řadě, pak všechny Jurské parky v řadě, pak všechny Star Wars v řadě, pak na všechny díly Clone Wars, pak zase na všechny DCEU filmy v řadě, protože už jsem na ně zapomněl, pak na nějaký brutální horor s Jasonem, po kterém jsem křičel ze spaní tak moc, že mě soused musel jít probrat úderem bačkorou do hlavy, a pak jsem čirou náhodou zhlédl dokument We The Workers, a v hlavě mi najednou svitlo. Nemusím být přece vykořisťovaný! Ten film zkoumal, jak se pracující organizují někde v Číně, v nějakém Kan-čou, Pan-čou, Ančou a Jeníkem nebo kde to bylo... Došlo mi, že už nemusím být otrok! Když vezmu svůj osud do svých Othnieliími bobky zašpiněných rukou, stane se zázrak, a já budu vykoupený! A můj sen o porážce Kory se stane realitou, a bude ze mě zase domin... ehm, správce!

Víte, už dva roky sním o tom, že Kory svrhnu, a zase budu mít práci, kterou jsem měl dřív. Teď, po všech těch útrapách, co jsem zažil v pozici obyčejného pracovníka, už nikdy nebudu zlým diktátorem, kterým jsem býval! Už nikdy nebudu nikoho kopat a nikdy nebudu na nikoho řvát! Aspoň to jsem si říkal prvních pár dní, zatímco jsem lopatou šťouchal do Othnieliího trusu a zatímco mě ti malí metr a půl dlouzí bastardi švihali ocasy po hýždích, a přitom jsem si přehrával v hlavě scény z toho dokumentu. Po několika milionech let nudného vegetování jsem konečně zapojil své neurotické spoje, nebo jak se to jmenuje, a usilovně jsem přemýšlel. Objem hlavy se mi za pár dnů zvětšil asi tak o tisíc procent, a na čele, v místě mé loňské vánoční rány, se mi vyvinula boule. To asi jak můj mozek rostl, a využil každého otevřeného prostoru, aby ho zaplnil novou hmotou plnou myšlenek nedozírné kvality. V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Rozhodl jsem se vytvořit něco, s čím by Charles coby soukromník nikdy nesouhlasil. Něco, čeho by se nezbedný Oliver vždy obával. Noční můru vykořisťovatelské Kory. Odbor! Ve chvíli, kdy jsem to celé domyslel, jsem se nacházel v jídelně, a pojídal jsem syrový biftek s cibulí. Moc mi ale nechutnal. Jeho odpudivá chuť se zkombinovala s mým tělesným pachem, a najednou jsem si uvědomil, jak hluboko jsem to klesl, a z kombinace chuti a zápachu se mi udělalo zle. Utíkal jsem na pánský záchod, kde jsem asi třicet minut lomcoval s klikou dveří. "Obsazeno!" ozvalo se občas zpoza dveří. Byl tam Ivan, a dával si vážně načas, což pro něj nikdy nebylo typické. Stál jsem za dveřmi a zhluboka jsem se nadechoval ve snaze potlačit reflex, k němuž jsem byl nucen. Ivan se podivoval, proč jsem za tu dobu strávenou za dveřmi jím obsazené toalety nezamířil na toaletu jinou, třeba tu venkovní před jídelnou, jenže na to jsem neměl odpověď, na to mi mozek dostatečně nenarostl. "Pusť už mě na ten zasranej hajzl!" zařval jsem nakonec. "A nevadí ti, když zůstane zasranej?" ozval se Ivan, a následně mě pustil dovnitř. Tam se mi udělalo tak zle, že jsem potřeboval další nemocenskou.

Hledání členů Odboru pracujících Dinosauřího parku, jak jsem se tuto naši zaměstnaneckou organizaci rozhodl pojmenovat, nebylo zrovna svižné. Nejdřív jsem oslovil pár svých starých známých, třeba veterinářku Catherine, ošetřovatele Rogera i samotného Ivana, ale všichni mě odmítli, protože jsem prý příliš zapáchal, což mě zase urazilo, dohnalo mě to k slzám, a dlouho jsem pak doma přemýšlel, proč vlastně lidem smrdím a oni mě nemají rádi. Nakonec jsem usoudil, že poťouchlou vesmírnou radu Kory vyslechnu, a poprvé po osmi měsících jsem použil mýdlo, šampón a vodu na svou pokožku, vlasy a chlupy, ostříhal jsem si vlasy tak, abych si je mohl nagelovat nahoru a trošku dozadu, a postříkal jsem si je zeleným sprejem. Vytáhl jsem z truhlice, kterou jsem měl deset let uloženou pod postelí, aniž bych ji za celou tu dobu otevřel, nějaký děsně cool náhrdelník s obrázkem šíleného kostlivce střílejícího ze samopalu, a na ruce jsem si napsal propiskou slova No More. Nikdy více, Kory! Nikdy více, Olivere! Nikdy více, Charlesi! Nikdy více, dominátoři! Ehm... No, v říjnu se členové našeho odboru poprvé setkali, a začali jsme spolu řešit, co a jak. Stížnosti vůči Kory se plnily. Nový veterinář Karl si stěžoval, že mu Kory ani jednou nezaplatila přesčasy, a přitom kvůli jeho těžké práci přežil jeden z Lagosuchů, jenž potřeboval po Karlově pracovní době vytáhnout z žaludku dřevěnou třísku, kterou asi omylem spolkl s masem. Uklízečka Cassie přišla s návrhem o zvýšení platu všem, kteří v parku odvádějí takovou práci jako ona, o 180 %. Mluvilo se i o tom, že by Charles měl proplácet letenky nás, pracovníků, na cesty domů a zpátky na ostrov, neboť takřka každý z nás má trvalé bydliště mimo Tedův ostrov! Také se ale ozvaly hlasy, že jsem dal odbor dohromady hlavně proto, abych Kory, očividně dnes již nepříliš oblíbenou, vykopl z jejího místa, a dostal tam zase sebe. Snad každý ze čtyřiceti lidí, kteří se mnou byli na prvním setkání v opuštěném skladu na západním pobřeží ostrova, na to tehdy kýval hlavou. Nikdo mi nevěří! Úhuhů! Proč?! Copak nejsem dostatečně skvělý? Dobrá, přiznávám, že jsem byl zlý a malicherný, ale změnil jsem se! Chci velkou změnu! A ta nastane! Kory poletí, a my už dál nebudeme vykořisťováni... Anebo budeme? Když to teď píšu... Co když mají všichni pravdu? Co když to dělám jenom proto, abych se Kory pomstil, a solidarita s ostatními je, s prominutím, přilepena na mé zádi? Co jsem to za člověka? What have I become, my sweetest friend?!

Danova pošta: What have I becoooome, my sweetest friend? Everyone I know goes away in the end... And I could have it all! My empire of dirt! I will let you down... I will make you... ehm... ehm... ehh... ehm... Promiňte mi to, obdivovatelé mí skvělí! Vlastně bych měl možná upustit od těch obdivovatelů, protože si uvědomujete, stejně jako já, že jsem se stal zvířetem, že ano? Býval jsem domin.. ehm, boss... a líbilo se mi to! Ale teď už tím být nechci! Jak se mám vyprostit ze sevření dominovatelské libosti? Jak mám zachránit svou nově vonící kůži a stát se dobrým správcem, pokud bude převrat úspěšný? Ach, jak ohavné mé činy coby vykořisťovatele byly! Kéž bych to mohl zachránit... Ale kdo ví, třeba jsem vše přece jen zachránil, když jsem dal čtyři desítky pracovníků dohromady! Což nejsem hrdina, fanoušci mí?!

A tímto klasickým závěrem docela netypické části Správce dinosauřího parku se s Danem na týden loučíme. Další část vyjde v pátek 22. prosince! A já se budu muset nechat vykořisťovat, prodávat se - jako většina lidí v současném světě - abych měl peníze na zaplacení Danova dalšího zápisku, neboť peníze, které po mne požaduje, jsou vskutku obrovské.