Vážení čtenáři, pokud můj blog pravidelně navštěvujete, pak si určitě vzpomínáte na příběh Plameňák, který jsem psal v říjnu a listopadu tohoto roku jako třetí část série započaté loňským Vřískotem v džungli a pokračující letošním Ekofašounem. Jde o příběh o šestici aktivistů - Russu Androvi, Bethany Wemyss, Colinu Yarboroughovi, Zacku Riversovi, Ruth Armstrong a Hanku Isaacovi - kteří cestovali do Putinova fašistického Ruska, aby v malé komunitě Chernaya Latuga nedaleko Uljanovsku provedli velice zajímavý experiment, jenž by tamním obyvatelům mohl umožnit získat společnou kontrolu nad jejich životním prostředím a vymanit ho z rukou vysoce postaveného oligarchy. Příběh se zároveň dotýká témat rostoucího počtu požárů v souvislosti s měnícím se klimatem v důsledku jeho změny zaviněné mj. nadměrným využíváním fosilních paliv. Je to zkrátka a dobře příběh, který mne baví psát, neboť se týká témat, která asi nikomu z nás nejsou cizí a lhostejná. Je to příběh o nerovnosti a nesvobodě, jak společenské, tak osobní.
Možná se ptáte, proč v jeho psaní nepokračuji? A právě proto dnes přidávám na blog tento příspěvek. Plameňák je můj oblíbený příběh, protože se zabývá problémy reálného světa - environmentální krizí, násilím na ženách, fašismem, queerfobií, dominancí privilegovaných nad ostatními a životním prostředím, environmentálním aktivismem a nutností každého pomoci učinit změnu, jež povede ke zhlazení hierarchií a ke zpomalení klimatické krize. Předem vás mohu ujistit, že Plameňák bude pokračovat. Příběh dokončím, až na to budu mít čas. A touto větou v podstatě už odpovídám na ten první dotaz. Ano, na Plameňáka nemám v současné době čas. Rok 2023 se střemhlav blíží ke konci. Jsem si vědom svého časového plánu do skončení tohoto roku, a zároveň jsem si vědom svých plánů na blogu, jež se budou týkat naší společné cesty k 15. výročí založení tohoto blogu. Plánů mám dost, času však málo. Příběhy na blog mne vždy bavilo psát, ale nemám na to už tolik času. Navíc jsem přece jenom člověk, a člověk je tvor sociální, takže nechci trávit půlku jednoho ze dvou víkendových dnů sezením u počítače. Odmítám být součástí trendu Generace Z a být terminálně online.
Plameňák je obětí mé časové vytíženosti. Nevím, zda věnujete pozornost časům vydání příspěvků v posledních měsících, ale většinou vycházejí v pozdních večerních hodinách. Proč? No, nejsem žádný Bruce Wayne, který by si celý den pohodlně seděl ve svém luxusním domě na kopci za Gothamem. Nejsem z privilegované ekonomické třídy, můj život je daleko od "dělej si co chceš, debile, protože seš bohatej" a když už se stávám svobodným v pozdních odpoledních či večerních hodinách, nehodlám sedět za počítačem ťukáním do klávesnice. Z tohoto důvodu ostatně v poslední době produkuji kratší příspěvky. A Plameňák a ostatní příběhy rozhodně krátkými příspěvky nejsou.
Znovu tedy píši toto: Plameňák se vrátí. Ale podobně, jako divák marvelovky, která mu po závěrečných titulkách slibuje návrat jeho oblíbeného hrdiny "někdy v budoucnu", i já vlastně nevím, kdy bude Plameňák opravdu pokračovat. Do konce roku 2023 už jistě ne. Příští rok? To snad, ale bude to v lednu? V únoru? Nebo až v prosinci? Co já vím? Zkrátka a dobře bude pokračovat, až na to budu mít čas, ale i energii a chuť.
Poslední věcí, ke které bych se ještě chtěl vyjádřit, je editace stávajících čtyř kapitol Plameňáka, ze kterých zmizely části textu. Nejsem žádný puntíčkář, ti mě vždycky příšerně štvali (jak ve světě blogovém, tak ve světě reálném), ale s některými částmi Plameňáka jsem nebyl, řekněme, literárně spokojen. Budu-li mít v budoucnu pocit, že jsem dosáhl kvality textu takové, jakou jako autor sám požaduji, znovu ony části oživím. Jde mi čistě o to vytvořit co nejlepší příběh, který vás, čtenáře, dokonale vtáhne do toho temného světa, jen málo odlišného od světa reálného. Do té doby... please stand by.
Russ, jeho LSD, Colin, jeho fialové pankáčské háro a plameny touhy po svobodě se vrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat