Ve snaze zabránit apokalyptické budoucnosti najali Dean Owen a Lovci kryptidů doktora Larryho Brickella, který ve spolupráci s Alessandrem Velázquezem postavil prototyp stroje času. Čas se krátí, a brzy bude nutné stroj použít. Aby se však Velázquez přesvědčil, že zařízení opravdu funguje, uspořádal malou výpravu do jurského období. Spolu s Deanem a agentkami Barbarou Kentovou a Amandou Lyonsovou se vrátil o 150 milionů let zpět v čase kamsi na západ Severní Ameriky. Setkání s prehistorickými živočichy na sebe nenechalo dlouho čekat. Skupina dobrodruhů se setkala s hejnem dlouhoocasých ptakoještěrů, stádem velkých sauropodů Diplodoků, Deana dokonce podrápal Ornitholestes a na tým nedlouho poté zaútočila zuřivá Allosauří samice. Když se Velázquez rozhodl přemístit sebe a své kolegy zpět do jednadvacátého století, ukázalo se, že stroj času, umístěný v přízemní laboratoři Velázquezova hradu na pobřeží Argentiny, patrně přestal pracovat... Znamená to tedy, že je čtyřka dobrodruhů nadobro ztracena v pravěku?
LOVCI KRYPTIDŮ 4: V ZEMI GIGANTŮ, ČÁST TŘETÍ:
S výrazy, které značily zklamání, zděšení i vztek, se tým vzdálil od nebezpečného lesa, a usadil se ve stínu obrovského sekvojovce na mechové pláni. Velázquez se z toho musel vydýchat. Nedokázal tomu uvěřit! Pokud byl přístroj závadný, nikdy se nepodaří portál znovu otevřít! Ani jejich kolegové v současnosti se pro ně tedy nemohli vrátit. Barbara z toho byla také celá špatná. Vypadala naštvaně, jak tak zamračeně seděla opřená o kmen stromu a hleděla do dálky na velké bílé mraky shlukující se na sytě modré obloze. Překvapivě nejklidnější byla Amanda, ačkoliv Dean také nevypadal zděšeně. Využila chvíle klidu a ticha, a obvázala Deanovi škrábnutí na rameni. Předtím ho ještě pořádně vydensifikovala. "Kdo ví, co měl ten tvůj Ornitholestes na drápech," poznamenala, "mohl se jimi šťourat v nějaké mrtvole." Potom si Amanda zase hleděla Barbary, sedly si vedle sebe, a jedna se opřela o druhou. "Pane Velázquezi," oslovil Dean argentinského filantropa, "myslím si, že to nakonec dobře dopadne. Uvidíte. Až si naši přátelé v roce 2020 všimnou, že se dlouho nevracíme, začnou stroj času pořádně zkoumat. A nezapomeňte, že muž, který ho sestrojil, jeden z největších géniů, jež kdy žili, je tam s nimi! On tu závadu najde. Nemusíme si zoufat." Velázquez se poněkud nevěřícně zasmál: "No, kéž byste měl pravdu. Stejně to byla moje chyba..." Vstal, přišel k Deanovi a posadil se kousek od něj. "Víte, nejsem žádný studovaný vědátor, ale příroda mě vždycky hluboce zajímala. Byl jsem ten typ mladíka, který nedokázal říct, o kolik bodů ve fotbale vyhrála Argentina nad Uruguayem při posledním zápase, protože jsem se o sport příliš nezajímal, ale dokázal jsem vyjmenovat všechny latinské názvy rodů stonožkovitých, zemivkovitých, strašníkovitých, stonohovitých... A všechny latinské názvy rodů allosauridů, tyrannosauridů, brachiosauridů... Na dráhu vědátorství jsem se nedal, protože mne více zajímaly peníze, a jak ty peníze využít pro výzkum, pro podporu lidí mnohem chytřejších, než jsem byl já. Lidí, kteří dokázali dělat pořádné výpočty, ne pouze počítat měsíční příjem," rozpovídal se. "Já bych se studiu přírody rád věnoval, vždyť můj otec byl studovaný zoolog," řekl Dean, "ale nikdy jsem k tomu nedostal příležitost. Narodil jsem se v době, kdy lidi v masách umírali... Ani na svou matku, Pauline, si pořádně nepamatuji..." "Počítám, že zemřela nepříliš dlouho poté, co jste se narodil?" zeptal se Velázquez. "Nějaký ten rok se ještě držela... No, každopádně, jak říkám, kdybych měl šanci žít normální život, schoval bych se mezi keře s knížkami o plazech, obojživelnících a hmyzu, a s pinzetou a lupou, a už bych z těch keřů nevyšel." Nato se zasmál. "Má dcera si na svou matku také moc nepamatuje. To máte společné," řekl Velázquez, "Sloane je samozřejmě adoptovaná. Její rodiče nebyli Argentinci, ale Britové. Jenže oba zahynuli při autonehodě v Argentině. Znal jsem je, a financoval jsem jejich výzkum ptáků. Její strýc, který ji teoreticky mohl adoptovat, žil v Austrálii, a já se rozhodl se o ní postarat, udělat něco víc pro staré Walkerovy. Sloane byla adoptována mnou a ještě nějakou osobou, kterou jsem ani nikdy neviděl, bylo to komplikované..." "Zajímavé. Byl bych se Vás na Sloane zeptal, říkal jsem si, že nemohla být Vaší dcerou," řekl Dean. "Sloane je mou dcerou," usmál se Velázquez, "a věřte mi, je to ta nejmilejší osoba, kterou kdy potkáte. Dorozumívá se s ostatními jen znakovou řečí, o sluch přišla kvůli ušním infekcím, jež prodělala po narození. Je ale strašně chytrá." "Třeba nám právě ona pomůže opustit tuto pravěkou divočinu," dodal Dean. "Vy mi fakt dáváte naději, Deane. Kde jste propána pobral tolik pozitivity?" reagoval na to se smíchem Velázquez. Najednou se však ozvalo hrozivé zařvání. Diplokové na pláních stuhli strachem, dokonce i velký Stegosaurus, trhající svým zobanem větve nízkého jehličnanu, zneklidněl. Z lesa vyběhla lovecká smečka Ceratosaurů, šest metrů dlouhých zabijáků s charakteristickým růžkem na čenichu. Bylo jich celkem pět, a vypadali hladově. Vůdce smečky ucítil pach krve smíšený s desinfekcí. Byl to pach, který v životě předtím nepoznal. Jeho zrak se zaměřil na skupinu dvounohých savců, sedících ve stínu sekvojovce. Normálně by se k lovu malých smrdutých savců nesnižoval, ale tihle byli jiní. Byli větší, a představovali kaloričtější kořist. Zařval na znamení útoku. "Barb?" vyhrkla Amanda. Kentová vytasila raketovou pistoli, a vystřelila jí do vzduchu. Ceratosauři se na chvíli zastavili. Čenichali, a naslouchali. "Vylekali se, stejně jako ten Allosaurus," řekla Amanda. Vůdce smečky však náhle opět zařval, ještě zuřivěji než předtím, a smečka se rozdělila. Dva běželi na tým zprava, dva zleva, a vůdce sám vedl útok rovnou čarou přímo k sekvojovci. "Slavná poslední slova, slečno Lyonsová," řekl Dean, a hbitě vytáhl z batohu lano. Gestem naznačil svým kolegům, aby jej následovali. Větve sekvojovce byly příliš vysoké, aby na ně mohli vylézt. Potřebovali se dostat k nižšímu jehličnanu vzdálenému pouhých deset metrů. Když Dean proskočil vysokými kapradinami, vyplašil dvanáctihlavé stádečko Othnielií, jež se ve vegetaci dosud tiše skrývalo před Ceratosaury. Nenechal se jejich chaotickým pohybem a vystrašeným houkáním zmást. Přehodil lano přes větev jehličnanu, a začal šplhat. "Chytněte se toho, a běžte za mnou!" zařval. "Po jednom laně?! Děláš si srandu?!" zařvala Barbara. Ceratosauři útočící zprava se už přibližovali. Barbara s Amandou vytáhly pravé pistole, a začaly po nich střílet. Pár kulek proniklo krky obou dinosaurů, tomu rychlejšímu a bližšímu jedna dokonce vylomila zub. Amanda přiběhla ke stromu a vyskočila na větev. Nemusela vůbec šplhat! Barbara provedla podobný akrobatický kousek, a byla v bezpečí. Jeden z Ceratosaurů útočících zleva po ní sice chňapl, ona se však jako správný profesionál včas vyhnula jeho čelistem. Velázquez stále šplhal po laně. Dravý Ceratosaurus chytl mezi zuby nohavici jeho kalhot...
"Jedeš!" vykřikl Velázquez a kopl ho do růžku. Ceratosaurus odfrkl, a zatáhl. Velázquez si spálil dlaně, když sjel po laně asi o dva metry níže, snaže se jej udržet. V tu chvíli však zasáhl Dean. Namířil na Ceratosaura svou poměrně futuristicky působící pistoli, a napálil mu to do oka. Dravec pustil, ačkoliv Velázquez přišel o půlku nohavice! Vyškrábal se na větev za Deanem. "Chudák zvíře, je mi ho líto. Byla to ale jediná možnost," pronesl Dean. S krví crčící z prostřeleného oka a možná i vážným otřesem mozku se vůdce skupiny dal na pomalý pochod zpět k lesu. Jeho živí druhové jej následovali. Ti dva, kterým se agentky ubránili, však podlehli zraněním. Z krků jim vyteklo příliš mnoho krve. "To je hotový Jurský park," řekla Kentová a polila si obličej vodou. "Barb, být tebou, moc tou vodou neplýtvám," řekla jí na to Amanda. "Jsme tu jen pár hodin, a koukněte, jak po nás ti dinosauři jdou. Říkám Vám, zítra někdo z nás zemře," pokračovala naštvaně Barbara. Velázquez se podíval na Deana. Ten jen pokýval hlavou na znamení nesouhlasu... Atmosféra v přízemní laboratoři Velázquezova sídla byla tak napjatá, že by se dala krájet. Po několika hodinách čekání už začali Roger, Brickell a Thiago Raminez teorizovat o možnosti vyčerpání pitné vody, kterou s sebou členové týmu do jury nesli. Očekávali jeho návrat každou chvíli, něco tu ale nesedělo. "Jsou tam moc dlouho," řekl nakonec Roger, "přestává se mi to líbit." "Nemyslíte, že se jim mohlo něco stát?" zeptal se se svým výrazným přízvukem Raminez. "Možná," vydechl Brickell, "podívejte se, můžu se pokusit portál znovu otevřít. Někdo z Vás jím pak projde a zkusí je najít. Otevřu portál do doby pár hodin poté, co do toho světa vkročili." Pak se odebral k řízení stroje času. Quartermaine, stojící jako vždy v rohu místnosti, se otočil na svůj stín a nahlas vykřikl: "Jakeu, to je ale napětí! Woo! Jak to dopadne? Přežijí, nebo zahynou? Vyletí, nebo se opijou? Výbuch, či bomba? Ze zubu mi leze plomba! Asi bych měl jít k zubaři..." Nikdo si jeho hlasitých výlevů samozřejmě nevšímal. Brickell se pokusil portál otevřít, ale s hrůzou zjistil, že to nebylo možné. Stroj času nereagoval. "Neudělal jste to náhodou záměrně?" zeptal se ho podezřele Roger. "Propána, za co mě máte, pane Neille?" vyhrkl zděšeně Brickell. Raminez se pomalu otočil k místu, kde se předtím portál vytvořil. "Pane? Doufám, že jste v pořádku," zašeptal oddaně. Roger a Brickell se mezitím pokusili použít další ovladač. Ale portál se ne a ne otevřít. Sloane celou situaci pozorovala, a ačkoliv nadávky ostatních neslyšela, moc dobře rozuměla tomu, co se právě dělo. Tiše přistoupila k Raminezovi a něco mu ukázala znakovou řečí. On jen zakýval hlavou se zdviženým čelem. Na něco určitě přišla. Přiběhla k přístroji odebírajícímu energii z Briddimského drahokamu. "Koukni, Jakeu," pronesl Quartermaine, "teď nastane exploze! Tři, dva, dva a půl, dva a čtvrt, jedna celá devadesátdevět..." Sloane se dotkla Briddimského drahokamu, a postrčila ho. Sám se totiž trochu vychýlil z místa, ve kterém měl být. Dále Sloane povolila šrouby držící kužel v určité vzdálenosti od drahokamu, a posunula ho k němu blíže. "Pět, šest... Důchod se blíží, Jakeu. Vypadávají mi zuby, to je dobré znamení," mumlal si pro sebe v rohu Quartermaine. Brickell se pokusil portál znovu otevřít, opět však neúspěšně. Sloane pomalu zvedla Briddimský drahokam a ještě výše ke kuželu, a portál se náhle začal rýsovat. "Fungovalo to," usmál se Raminez, "Sloane jako jedinou napadlo, že problém byl v zařízení sajícím energii z drahokamu. Měla pravdu." Dean prohlížející si krajinu z větve jehličnanu náhle spatřil portál, objevující se v místě, kde jej Velázquez před několika desítkami minut chtěl otevřít. Poklepal Velázquezovi na rameno. "Měl jste pravdu. Nakonec to dobře dopadne," usmál se starý Argentiňan.
Sloane pomohla Brickellovi portál na monitoru znovu uzavřít, když se tým vrátil do Velázquezova sídla. "Nedařilo se nám vrátit se zpět!" vykřikl Velázquez. Thiago Raminez ho informoval o tom, že vše nakonec vyřešila jeho dcera. Velázquez Sloane objal a znakovou řečí jí poděkoval. Dean ze sebe shodil batoh a přistoupil k Brickellovi. "Vypadá to, že prototyp Vašeho přístroje nakonec přece jen funguje," řekl. Brickell však nevypadal nadšeně. "Obávám se, že nemáte pravdu. Pokud pan Velázquez opravdu portál nemohl otevřít, znamená to, že jsme někde udělali chybu. Ano, přístroj možná funguje. Ale jeho zařízení na odsávání energie z toho kamene ne. Tady Sloane Vás sice nakonec zachránila, ale já mám pocit, že Briddimský drahokam se chová... nestabilně. Je potřeba sestrojit přístroj, který ho dokonale ovládne," vysvětloval a pak nahlas oddechl, "máme před sebou ještě hodně práce." "Aspoň jsme ale začali," řekl Dean, a pak se odebral k Rogerovi. "Jsem ráda, že nás tam nic nezabilo," řekla Amanda Barbaře. "Tak jo, když je test za námi, vrátíme se my dvě zpátky do Langley za Arikem Thomsonem," pronesla Kentová. Náhle k nim přiběhl Quartermaine. "Já chci jít s Vámi! Prosím! Z těchhle znuděných medvědů se s Jakem zblázníme. Chci, abyste mě chránily! Prosím, vojny, prosím!" křičel hystericky. Barbara s Amandou se na sebe podívaly. "Možná bychom ho mohli vzít. Quartermaine se pořádně proletí, a v Langley pak pro něj budeme mít malé překvapení," řekla Amanda. Barbara k němu přistoupila a chytla ho za rameno. "Tak jo, šašku. Letíš s náma. Ale budeš zticha!" zasyčela mu do obličeje. Quartermaine se otočil na svůj stín: "Jupí! Jupijé! Jakeu, konečně zase uvidíme Ameriku. Shodím bombu!" Dean považoval test přístroje za úspěch, ale dal Brickellovi zapravdu. Práce není u konce. Naděje, že by však nakonec mohl splnit svůj úkol a zabránil invazi Shai'ri, jej rozradostnila. Briddimský drahokam byl ponechán v sídle. Velázquez slíbil, že se pokusí sestavit zařízení na čerpání energie, jež bude fungovat lépe. Kentová, Lyonsová a Quartermaine, cítící se osvobozen ze zajetí Lovců kryptidů, odletěli vysokorychlostním letounem do Spojených států amerických. A Dean, Roger a doktor Brickell se Cryptid Swiftem měli vrátit zpět do Velké Británie... Když opouštěli argentinské břehy, pohlížel Dean z okna letounu na útesy, vzpomínal na dobrodružství ve světě dinosaurů, a zároveň si říkal, že už je tak blízko záchrany budoucnosti. Tak blízko...
Cestování časem rozhodně není jednoduché. Lovcům kryptidů se však po delší době podařilo dosáhnout prvního většího úspěchu. Problémem je, že v tomto světě mohou nová a nepříjemná překvapení přijít v podstatě kdykoliv...
Žádné komentáře:
Okomentovat