Ještě pořád je naděje, že Lovci kryptidů zachrání svět před apokalyptickou budoucností, jež ho čeká. Po sérii neúspěchů se rozhodli využít neuvěřitelné moci Briddimského drahokamu pro sestrojení stroje času. Ten navrhl Larry Brickell, geniální vědec, bývalý spolupracovník Deylina Nieta a muž, kterému dal kdysi Jack druhou šanci. Brickell byl velice překvapen, když mu Dean řekl, že je Jackovým synem, který přišel z budoucnosti, a k cestování časem využil Brickellovy nedokončené plány. Vědom si toho, že stroj času nakonec bude fungovat, urychlil Brickell svou práci. Samotný stroj postavil Alessandro Velázquez v obrovské laboratoři v přízemí svého hradu na pobřeží Argentiny. Velázquezovým plánem je nyní přístroj otestovat, a rozhodl se zamířit do časů nám velmi vzdálených, člověkem dosud nepoznaných...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: V ZEMI GIGANTŮ, ČÁST DRUHÁ:
"Počkejte, vy se vážně chcete vydat do svrchní jury? Do doby před 150 miliony let?!" zeptal se překvapeně Dean. "Přesně tak," pousmál se Velázquez, "musíme přístroj pořádně otestovat. Čím dále do minulosti se vydáme, tím lépe." "Co když to nebude fungovat?" ozvala se agentka Kentová. "V tom případě víme, že jsme udělali chybu," odpověděl Velázquez. "Jak to myslíte? Chybu ve výpočtech, nebo chybu ohledně toho, že nás tam něco sežere?" řekla Amanda. "Proč se nevydat třeba jen o jeden den zpátky v čase? To by jako test stačilo," navrhl Roger. "Pan Velázquez má pravdu," vstoupil do rozhovoru doktor Brickell, "jedině otevření portálu do minulosti vzdálené desítky milionů let dokonale prokáže, že přístroj funguje." "Uvědomte si, že otevíráme vstupní bránu do jedné ze stovek milionů dimenzí mnohovesmíru, o kterém jste se mi zmínili. Chcete-li jednoho dne, nejspíše již brzy, změnit budoucnost, budete se muset vrátit do určité dimenze, jež reprezentuje tu danou sekundu té dané doby, do níž míříte. Bude tedy zapotřebí přesnost. Nebudete si moci dovolit chybovat," pokračoval Velázquez. Dean pokýval hlavou. O chybování ve výpočtech, alespoň co se cestování časem týče, věděl koneckonců své. Když Roger uviděl jeho reakci, zvedl obočí a usmál se na znamení pochopení. "Na druhou stranu to při prvním pokusu nemůžeme úplně přehnat. Vydat se do daleké minulosti, avšak prozatím nikoliv za účelem změnit budoucnost, je podle mě nejlepším prvním krokem," dokončil svůj výklad Velázquez. "Dobře," řekl Dean, "pojďme na to." "Doufal jsem, že vy budete mít zájem," řekl Velázquez, a gestem naznačil svému sluhovi, stojícímu ve dveřích, abych vstoupil do laboratoře. Thiago Raminez nesl v rukou dva batohy, každý s dvěma litrovými lahvemi vody. Následovala jej Sloane, jež přinesla ještě další dva. "Uspořádáme čtyřčlennou výpravu. Staneme se prvními lidmi, jež se kdy podívají do světa dinosaurů," dodal Velázquez. Navlékl batoh na svou světle modrou košili a nasadil si na hlavu klobouk. Dean se druhého batohu chopil s nadšením. Byl odhodlán podílet se na této výpravě. Zbylých dvou ruksaků se chopily agentky Kentová a Lyonsová. "My už se s panem Velázquezem domluvily před pár dny," informovala Kentová ostatní, "proto jsme tu ostatně na dokončení stroje čekaly." Velázquez schoval do kapsy malý ovladač, bez něhož by se nemohli vrátit do jednadvacátého století. "Tak fajn," řekl pak, když byli všichni členové expedice připraveni, "do Severní Ameriky před 150 milióny lety!" Doktor Brickell zmáčkl tlačítko na stroji času, Sloane uvedla do chodu zařízení na odčerpávání energie z Briddimského drahokamu, a v místnosti se začal tvořit podivný, zelenomodrý útvar. Pomalu rostl, až vytvořil průchod do zcela odlišného světa. Dean, Velázquez, Barbara a Amanda jím prostoupili, a zmizeli tak ve světě, který žádný člověk nikdy předtím nespatřil. "Nezapomeňte mi přinést suvenýrek, vy sůvy z nudlí!" zakřičel na ně Quartermaine. Pak se portál uzavřel... Expedice se ocitla na rozlehlé pláni pokryté mechem, sotva pár desítek metrů od hranice lesa tvořeného obrovitými sekvojovci a jehličnany. Jejich pocity byly smíšené. Velázquezovi se zatočila hlava, musel se posadit. Vše nasvědčovalo tomu, že se skutečně vrátili do doby před 150 miliony let. Ten pocit byl na Velázqueze zkrátka trochu moc. Dean si pomalu prohlédl okolí. Bylo tu ticho. Nikde žádné zvíře, žádný dinosaurus ani létající ptakoještěr prohánějící se po obloze. Ale ta vůně byla jiná. V tomto světě neexistovaly květiny, a tak tedy pláň i les voněly docela jinak. "Zdá se, že jsme tu," poznamenala Kentová, "jenom bych čekala, že uvidíme nějaké stádo dinosaurů." "Takže to vyšlo," usmála se Amanda, "kdy se teda vrátíme do současnosti?" V tu chvíli se ozvalo nepopsatelné zakrákání. Oblohu proťalo hejno malých dlouhoocasých ptakoještěrů, jež vyletělo z lesa. Prováděli všelijaké akrobatické kousky, chytali hmyz a neustále na sebe volali. "Vy byste se chtěla hned vrátit? Dejme si aspoň pár hodin, vždyť zásob máme v batozích dost," zasmál se Velázquez, vytáhl z batohu fotoaparát s dlouhým objektivem a pořídil několik fotografií těch úžasných tvorů.
Poté se dali na pochod podél hranice lesa. Netrvalo dlouho, a z dáli se začaly ozývat prapodivné zvuky. "Slyšíte to houkání? Nezní to jako cokoliv, co jsem kdy v životě slyšel," řekl Dean, "a že jsem už slyšel všelijaké zvuky." "Stádo nějakých dlouhokrkých dinosaurů," řekl Velázquez a ukázal před sebe. Ano, z lesa právě vyšlo deset sauropodů, nesoucích krky takřka vodorovně na úrovni těla, s bičíkovitými ocasy a výraznými krátkými ostny, jež se táhly po celé délce jejich hřbetů. "Nejsem žádný odborník na dinosaury," řekla Amanda, "ale vypadají jako Diplodokové. Na Discovery kdysi vysílali jeden britský dokument o dinosaurech, a Diplodokové v něm několikrát vystupovali." "Zajímavé. Nemají příliš výrazné zbarvení," poznamenal Velázquez. Dean se ke skupince dinosaurů přiblížil trochu více než ostatní, a vyfotografoval si mladého jedince, jenž byl ostatními držen ve středu stáda. "To je neuvěřitelné... My fakt koukáme na dinosaury," řekla agentka Kentová. Diplodokové se pomalu pohybovali po mechem zarostlých pláních, a někteří okusovali větve jehličnanů a listy cykasů. Tým se odebral do lesa. Bylo v něm poněkud chladněji. Obě agentky se posadily na padlý kmen stromu a vykládaly si o tom, co právě viděly. Velázquez vytáhl z batohu průhlednou plastovou nádobu, přiblížil se k nízkému keři, a lapil do nádoby nějaký okřídlený hmyz. "Entomologie mě vždycky moc zajímala," řekl pomalu, pohlížeje zkoumavě na chyceného bezobratlého, naříkavě bzučícího v nádobě, "ale tady jsou mi mé znalosti skoro k ničemu. Nejsem schopen tohohle pidižvíka pořádně zařadit. Maldición!" Dean se vydal sám na průzkum. Jak tak procházel jurským lesem, naslouchal zlověstným zvukům jdoucím odkudsi ze severu. Dovedly ho až k dinosauřímu hnízdu, jež mělo být právě vyloupeno. Dva Ornitholestové se hašteřili o získanou kořist. "No tohle! Tenhle druh jsem chtěl vždycky vidět," zašeptal si pro sebe Dean. Za svého hektického života neměl mnoho času věnovat se studiu prehistorických živočichů, na rozdíl od mladých lidí předchozích generací, vyrůstajících v poměrně klidném období, některé z nich však přece jen znal z knih. A malí predátoři se mu vždycky líbili nejvíce. Hlasité hašteření Ornitholestů sem však nepřilákalo pouze Deana. Země najednou začala dunět. A dříve, než to hnízdní zloději zaregistrovali, objevila se na scéně samice Allosaura. Popadla jednoho z nich mezi zuby, a zakroutila mu krkem. Druhý Ornitholestes se s křikem dal na útěk. Proskočil křovinami, a skoro narazil do Deana. Přitom ho lehce podrápal na levém rameni. Samice Allosaura zkontrolovala, zda jsou její vejce v pořádku, když tu ucítila pach krve. Prudce se otočila, nahlas zařvala, a dala se do Deanova pronásledování, pravděpodobně v domnění, že se také chystal vyloupit její hnízdo. Nebo jej snad považovala za snadnou kořist? Dean neměl šanci nad tím přemýšlet. Utíkal, co mu nohy stačily. Přeskakoval větve, hnal se křovisky, kličkoval mezi stromy, užívaje všech útěkových taktik, které se kdy v životě naučil, a jež mu už tolikrát zachránily život. Ovšem setřást devítimetrovou nazlobenou obludu, za kterou při běhu létaly chuchvalce slin, se mu nedařilo.
"Lidi! Máme tu problém!" zařval Dean z dálky na zbytek týmu. Velázquez upustil plastovou nádobku na zem, když uviděl Deana a jeho vskutku děs nahánějícího pronásledovatele. Chycený hmyz se každopádně osvobodil, a skoro posměvačně zabzučel Velázquezovi u uší, než se dočista ztratil. Kentová a Lyonsová vytasily pistole. "Zbláznily jste se?" vykřikl Velázquez. Kentová vypálila po Allosaurovi první. Teprve nyní si Velázquez uvědomil, že držela v ruce raketovou pistoli. Ta pekelná rána, jež zavibrovala lesem, každého k smrti vyděsila. Dean pokračoval v útěku, Velázquez, Kentová a Lyonsová na sebe hodili batohy, a v rychlosti vyběhli z lesa. Allosauří samice zůstala stát jako solný sloup, k smrti vyděšená tím nečekaným hlasitým zvukem. Když se vzpamatovala, ti zvláštní tvorové, páchnoucí trochu jako zdejší drobní savci, jen o hodně hůř, byli už dávno pryč. Vrátila se tedy ke tedy k hlídání svého nenarozeného potomstva... "Mladý Owene... tohle se ti teda... fakt... povedlo," vydechla Kentová. "Moc se omlouvám," řekl Dean, "našel jsem dva Ornitholesty u hnízda..." "Zbytek radši ani neříkej. Byl to pěkně hloupý nápad, k něčemu takovému se přiblížit," řekla na to Amanda. Pak se nahnula k Velázquezovi: "Tak, teď už to snad stačí, ne?" "No, musím říci, že po takovém půlmaratonu bych si rád natáhl nohy u nějakého dobrého filmu," zasmál se Velázquez, "souhlasím s Vámi." Nato vytáhl z kapsy ovladač, a zmáčkl tlačítko k vytvoření portálu. Po prvním zmáčknutí jen popotáhl a nahlas vydechl, podíval se kolem sebe, pak zmáčkl tlačítko znovu, tentokráte již se znepokojením v obličeji, a při třetím zmáčknutí už nevěřícně zakroutil hlavou. Pak vrhl rychlý pohled na své kolegy. "Alessandro, co se děje?" řekla nervózně agentka Kentová. "Ten portál... nejde znova otevřít," odpověděl třesoucím se hlasem Velázquez, "ale... tohle se nemělo stát. Tohle není možné! Ne! Vždyť přece..." Velázquez otevřel ovladač a pořádně si prohlédl baterie. Dean se na ně také podíval, vše bylo ale v naprostém pořádku. "Myslím si, že v laboratoři nastal nějaký problém. Zřejmě nějaká závada ve stroji času," řekl relativně klidně Dean. "Ale co teď? Máme čekat 150 milionů let, než se ta závada opraví?!" vyhrkla Kentová. "Klid, klid, Barbaro," zašeptala Amanda a poplácala ji po rameni. "Nemusí to být jenom závada... Přístroj nemusel pořádně fungovat. Poslal nás sem, ale nepošle nás zpátky... Tak by to mohlo být," řekl Velázquez a zakryl si obličej, "nakonec přece jenom nebyl dobrý nápad vracet se o 150 milionů let zpět v čase."
Co bude dál? Co si Dean Owen, Alessandro Velázquez, Barbara Kentová a Amanda Lyonsová počnou v jurské divočině? Jejich životy jsou teď v sázce... Cestování časem přece jen není tak jednoduché, jak si naši přátelé mysleli... Nenechte si ujít další část!
Žádné komentáře:
Okomentovat