Lovci kryptidů 4: Poslední z Lovců kryptidů (2/3)

V roce 2039 na Zemi, kdysi zelené planetě proměněné válkou mezi mimozemšťany Shai'ri a roboty X-77 v nehostinnou pustinu, přežívá už jen asi tisíc lidí. Pierre Leroy je jedním z nich. Je přesvědčen, že jeho plán, jak změnit běh dějin a zabránit strašlivé katastrofě s pomocí Deana Owena, vyslaného do roku 2019, nebyl úspěšný. A proto se poslední z Lovců kryptidů rozhodl vzít osud planety do vlastních rukou. Pokusí se naposledy zvrátit ovládnutí planety Shai'ri. Nemá sice žádné zbraně, žádné speciální schopnosti, a společníka mu dělá jen jeho přítel Tatzelwurm. Pierre je ale odhodlán dát všanc úplně vše... Nejprve se však bude muset vypořádat s dalším přeživším, nezničitelným inteligentním robotem Metallerem...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: POSLEDNÍ Z LOVCŮ KRYPTIDŮ, ČÁST DRUHÁ:

Čepel se pomalu blížila k Pierrově obličeji. Na čele mu vyrazily krůpěje potu. Naposledy se pokusil vzepřít se, bojovat, vytrhnout se z Metallerova sevření. Ale ruka kovového muže jen silněji a silněji tiskla jeho rameno, a ostří se dále vytahovalo z jeho zápěstí. Pierre však v koutku oka zahlédl, jak bojuje i Tatzelwurm, jehož Metaller stále držel ve druhé ruce. Brutální mysl inteligentního robota si tak vychutnávala Pierrovu blížící se smrt, jeho oči se tak upínaly na ostří natahující se k Pierrově poděšenému zjevu, že povolil prsty druhé ruky. Pierrův chytrý společník toho okamžitě využil. S hbitostí geparda vyskočil, uhýbaje rychlé reakci Metallerových prstů, dopadl do vířícího se prachu, a rozběhl se k přikrytému ohništi. Zamával ocáskem, a jako koštětem jím odkryl několik žhavých uhlíků, jež se během několika vteřin dokutálely k Metallerovým nohám. Ostří se v tu chvíli zastavilo přímo před Pierrovým obličejem. "Zpropadená kočka!" zaskřípalo mezi Metallerovými kovovými rty. Tatzelwurm byl více inteligentní, než by si kdo vůbec dokázal uvědomit. Po všech těch letech následování Pierra se z něj skutečně stal pravý bojovník, znalý slabin svých nepřátel stejně, jako jeho pán. Věděl, že roboti X-77 se automaticky zaměřují na jakékoliv teplé objekty, živé či neživé, přičemž většina z těch, které napadají, se nakonec ukáží být živými. Ale i v tomto případě zaměřili roboti své oči na žhnoucí uhlíky, a předpokládaje, že se jednalo o nějakého drobného nepřítele, jenž by Metallera napadl, začali po nich střílet. Z kanónů na jejich zápěstí vyšlo několik hlučných, svítivě žlutých střel. Jedna z nich zasáhla žhavé uhlíky i zeminu tak silně, že podemlela Metallerovi nohu. Kovový muž upadl, a povolil sevření na Pierrově rameni. Vousatý Francouz nemeškal. Zvedl ze země vrčícího Tatzelwurma a počal s útěkem. Skočil ze svahu. Oba se z něj skutáleli. Pierre nakonec dopadl těžce na břicho pár metrů pod bývalým táborem. Tatzelwurm se jen těsně vyhnul tvrdému pádu. To, že se natiskl k batohu na Pierrových zádech, ho zachránilo od těžké zlomeniny páteře.

Pierre ležel v nepříjemné pozici jen asi dvě vteřiny. S obtížemi se zvedl, ani si neutřel sliny, jež mu vytékaly z úst, a utíkal dál. Roboti X-77, z nichž ten největší nesl Metallera, již vzlétli. Opustili malé plató, ale Pierra a jeho přítele kryptida hodlali dále pronásledovat. Pierre se držel úpatí kopce. Nemělo smysl vyběhnout do otevřené krajiny. V té holé pustině by se zbraním X-77 vystavil jako model při procházce se psem. Přeskakoval balvany a pukliny v zemi, a Tatzelwurmovy drápy se mu při tom zarývaly čím dál hlouběji do masa. Bolelo to. Ale Pierre to chápal. Přítel pro něj udělal vše, co mohl. Teď Pierre musel snést bolest, jež byla nakonec ničím v porovnání bolestí vyvolanou ostřím pomaloučku pronikajícím lidskou hlavou. Jakmile první z robotů X-77 Pierra s Tatzelwurmem zaměřil, v podstatě jen vteřiny po začátku jejich spěšného útěku, pokusil se je zasáhnout nárazovou střelou. V tomto případě byl však Pierrův časový smysl naprosto přesný. Zaznamenal sluchem hluk z robotových trysek, a věděl, co přijde. S rychlostí olympického běžce vyběhl po úpatí, a jakmile přišla chvíle, jež podle něho měla předcházet momentu výstřelu, skočil s úpatí se všemi končetinami připnutými k sobě. To proto, aby byl jeho skok co nejrychlejší. Zatímco v podobě netvaré koule letěl vzduchem - a že to trvalo jen možná půl sekundy - zasáhla střela úpatí kopce, a snesla z něj hromadu štěrku, písku, prachu, zkrátka všeho. Všechno to dopadlo k Pierrovým nohám, když se znovu postavil na zemi. Opět se rozběhl, i když byl už pořádně zadýchaný, a celý tento krok zopakoval. Zase se střele vyhnul. Jen se tentokrát rozhodl riskovat. Skočil schválně tak, aby ho štěrk zasypal. Neměl na vybranou. Risk to byl však ohromný, jak si krátce poté uvědomil. Pod hromadou všelijakého materiálu se začal dusit. Tatzelwurmovi sice zakrýval čumáček, i on však bojoval s nadechnutím.

Silný otřes prozradil, že roboti společně dopadli na zem. Těžké řinčivé kroky pak patřily Metallerovi. Neřekl ani slovo, jen pohlížel na strženou vlnu štěrku a zeminy. Měl chvíli za to, že Pierre a jeho přítel nepřežili. Nechtěl ale odejít s pocitem, že mohou být stále naživu. Vytasil proto ze zápěstí obou rukou svá ostří, a několikrát jimi prašnou lavinu prosekal. Pierrovi se sevřelo srdce. Podobně jako pod sněhem oběti laviny slyší vše, co se děje na povrchu, poslouchal Pierre zvuky sekání a řezání, a zatínal zuby, bojuje s nedostatkem vzduchu, ve strachu, že jedna z čepelí brzy projede jeho tělem. Celý se skrčil, když čepel téměř zasáhla Tatzelwurmův ocas. Metaller pak pokračoval v obcházce. Pierre i jeho kamarád měli štěstí. Znovu unikli téměř jisté smrti. "Proklínám tě, Leroyi," řekl se zlostným úsměškem na povrchu Metaller, a rychle se vrátil k robotům X-77. Největší z nich prve vyletěl do vzduchu s ním, další ho pak následovali. Přestože kovový muž považoval Pierra skoro určitě za mrtvého, stále měl obavy, že sesuv půdy přežil. Nyní se však měl věnovat i jiným záležitostem, než pátrání po živém či neživém těle jednoho ze svých posledních lidských nepřátel...

Pierre a Tatzelwurm se ze svého dočasného hrobu vyhrabali poměrně rychle, ač je to velice unavilo. Pierre se pak po špinavé zemině rozvalil, protáhl si ruce, nahlas se nadechl a zase vydechl, a z očí mu začaly proudit slzy. Dnešní ráno bylo pro něj zážitkem až příliš silným, až příliš hrůzostrašným, aby v něm nezanechalo jistou míru emočního napětí...

Postavil se ovšem odhodlán dosáhnout svého cíle. Oprášil si oblečení, otřel Tatzelwurmovi zašpiněnou srst, položil ho na rameno, a dal se do kroku. Ať se mělo stát cokoliv, musel dojít do Vídně. Vypustil z hlavy to, co se stalo dnes ráno, a zaměřil se na blízkou budoucnost. Pokud Dean neuspěl, jsem pro náš svět jedinou nadějí, pomyslel si. Tato myšlenka v něm probudila ještě větší sílu než předtím. Neohlížel se zpět, kráčel pustinou, veden mapou, u které se čas od času posadil, aby se přesvědčil, zda jde správným směrem. Čekala ho však ještě dlouhá štreka, a slunce pálilo. A jak pálilo! Až Pierrova tvář pod jeho září rudla! Žízeň mu pomalinku svírala hrdlo. Položil Tatzelwurma na zem a řekl mu: "Zkus najít vodu, Tatzi! Vodu!" Divoký kočkočerv se po spáleném povrchu, pokrytém žlutooranžovým pískem, procházel několik minut. Až potom přiložil čumák k zemi. Nechal ho tam asi deset vteřin, a pak jednou hrábl do písku. Pierrovi tato značka stačila. Poklekl, vytáhl z batohu kus dřívka, a zarazil ho do země. Opakoval to tak dlouho, dokud nevytvořil malou prohlubeň, ve které se zaleskla kalná, ale zdravá voda. Pierre ji začal vylévat, zeminu a písek odstraňoval prsty, a po nějakém to snažení skončil se dvěma litrovými láhvemi skoro průzračně čisté vody. Tatzelwurm se napil rovnou z prohlubně v zemi. Když byli hotovi, Pierre nádrž pečlivě zakryl. "Kdyby tudy náhodou proletěli Shai'ri nebo X-77, a všimli si toho, co jsme tu zanechali, mohli bychom mít problém," usmál se na Tatzelwurma Pierre. Pak zvedl hlavu a podíval se proti slunku. "I když v téhle pustině nás beztak ze vzduchu uvidí každý... Riskujeme až příliš..." dodal. Řekl to hlasem nikoliv smutným, ale rozhodným. Byl si vědom, že tato cesta může být jeho poslední. Ale stálo za to ji dokončit.

I v tomto zničeném světě byl večer ve stínu Vídeňských Alp naprosto překrásný. Rudé slunce se zuřivě opíralo do jejich výběžků. Pierre se svým přítelem kráčel podlouhlými stíny. Necítil se však po denním pochodu příliš nejlépe. Zásoby vody už téměř vyčerpal. Nakonec se musel znovu posadit. Vytáhl z batohu zrcátko, a jím si pořádně prohlédl rány po Tatzelwurmových drápech. Nevypadaly vůbec pěkně. Zrovna tak včerejší rána, kterou utrpěl při souboji s Shai'ri, nehezky zahnisala. Pierra doháněla únava. "Oddechuju jako devadesátiletý stařík," řekl jen tak do vzduchu, sklonil hlavu a třesoucí se rukou si utřel čelo. Zbytek vody si z láhve si vylil na hlavu. Opět ožil v momentu, kdy rudou oblohou proletěl letoun Shai'ri. Nasadil si batoh na jedno rameno, popadl Tatzelwurma, a skočil za zbytky jakési chajdy, nejspíše turistické chatky, rozpadající se v této krajině po celá léta. Letoun se pronesl vzduchem pouze čtyřicet metrů nad ní. "Teď to bude ostré, kamaráde," řekl Pierre Tatzelwurmovi. Rozběhl se k pozůstatkům další chatky. A oblohou proletěl další letoun. "Jsou tady. Jsou jich tady spousty!" zašeptal. Pak se chvíli nic nedělo. Pierre s Tatzelwurmem doběhl k okraji popraskané asfaltové silnice. Shořelé, polorozpadlé budovy, k nimž vedla, a jež se tyčily na obzoru, patřily Vídni. Kdysi jednomu z nejkrásnějších, nejmalebnějších evropských měst. Nyní bylo ztělesněním chaosu. Pierre je však viděl velmi rád.

Nevěděl, kolik bylo hodin, když slunce ustoupilo měsíci. Ve tmě si však mezi zbytky vídeňských budov připadal neviditelný. Byla to ideální doba proniknout do města. Stále přemýšlel nad tím, proč se sem Shai'ri vydali. Že by měl Vládce zájem uchýlit se právě ve Vídni, to Pierra s Deanem nikdy nenapadlo! Musel pro to mít dobrý důvod. Zatímco probíhal mezi budovami, začal Tatzelwurm vrnět. Pierre se zastavil. Nebylo to ale výstražné vrnění. Pierre svého kamaráda vycvičil k tomu, aby mu hlasovými projevy, případně řečí těla, sdělil vše, co se Pierre pomocí svých smyslů dozvědět nedokázal. Takové vrnění vydával malý kočkočerv v případě, že byl na blízku člověk! "Kde? Kde je?!" zašeptal Pierre. Tatzelwurm samozřejmě jeho otázkám nerozumněl. Poslední Lovec kryptidů se dal do pohybu. Začal se strachovat, že Shai'ri unesli několik zástupců jeho druhu. Co když je chtějí mučit? Či využít k nějakým pokusům? Zloba a nenávist k mimozemskému druhu úplně ovládla Pierrovu mysl. Byl by ty lidi zachránil, a Shai'ri by sám nejradši oběsil a rozsekal zároveň. Proběhl uličkou, jež připomínala spíše skládku, když tu náhle ho někdo chytil za ruku a přikryl mu ústa vlastní dlaní. Pierre se docela klidně otočil. Věděl, že nebyl napaden, a že se onen člověk snažil spíše o to, aby nebyl vyplašen. Gestem mu naznačil, aby jej následoval. Pierre v té tmě poznal, že se jednalo o muže. Zavedl ho k jednomu rozpadajícímu se domku. Uvnitř bylo prázdno. Chodba i místnosti přízemí budovy tvořily jeden velký prostor, zdi byly už dávno zbourány. V rohu plápolal oheň. Tento muž byl zřejmě jedním z posledních přeživších ve Vídni.

"Co tady děláte?" zeptal se Pierra. Měl starostlivý výraz ve tváři, byl to starší chlapík, asi čtyřicetiletý, tedy mladší než Pierre. "A co to taháte s sebou? To zvíře vypadá jako..." "Kryptid? Jo, je to Tatzelwurm," odpověděl Pierre, "přišel jsem pro Vládce." "Vy jste se zbláznil, ne?" řekl mu ten chlapík. Jeho tón značil, že Pierrovi nevěřil. I jakýsi výsměšek se v něm objevil. "Odkud jste přišel? Z Francie? Ten přízvuk Vás prozradil... Proč? Zabijou Vás! Zabili tady všechny!" vyhrkl muž. "Tady snad žili lidé?" zeptal se Pierre. Chlapík se rozesmál a rozbrečel zároveň: "Bylo nás tu devatenáct. Patnáct Rakušanů, včetně mé dcery a syna, dvou osmiletých dvojčat, mého osmdesátiletého táty, a pak čtyřčlenná rodina ze Skotska... Všechny je pozabíjeli Shai'ri, před pár dny. Zabili mi je před očima!" Pak si sedl k ohni a zakryl si obličej. Vzlykal však nahlas. Pierrovi to rvalo srdce. "Co konkrétně se stalo? Potřebuju to vědět," zeptal se ho opatrně Pierre. "Prostě přiletěli. Proč? Někdy před jednadvaceti lety se začalo mluvit o tom, že Vídeň má velký geotermální potenciál... Neudělal se moc velký výzkum, protože pak přiletěla tahle monstra... Teď si myslím, že chtějí dělat něco s tou geotermální energií... My tady žili ve skupině, mysleli jsem si, že v pozůstatcích Vídně jsme byli v bezpečí, a najednou se stane tohle... A jako všude jinde na světě, Shai'ri pozabíjeli všechny lidi. Všechny! A já? Já nevím, co se svým životem," pokračoval muž. Představil se Pierrovi jako Jonas Hutter, bývalý zámečník, který se svého řemesla vzdal jen krátce po svém vyučení - a krátce předtím, než se z něj stal člověk bojující o přežití. Věřil, že se svou rodinou měl naději. Ale teď ji ztratil...

"Proto jsou X-77 tady. A Metaller taky," řekl si tiše Pierre, "kvůli Shai'ri. Asi vědí lépe než já, a lépe než chudák Jonas, co Shai'ri zamýšlejí. Ironií je, že kdyby mě Metaller poprosil o pomoc, místo toho, aby se mne pokusil kvůli naší minulosti zabít, měli bychom mnohem větší šanci zmařit plán Shai'ri, a možná i zabít Vládce." Tatzelwurm zazíval. Připadal si u ohně docela bezpečně a uložil se k němu. Jonas mu začal hladit srst. Tatzelwurm si to nechal líbit. "Máte moc hezkého mazlíčka... Věděl jsem, že tajemná zvířata existují, ale že se dají ochočit, to jsem vážně netušil," řekl trochu veseleji Jonas. "Proč ještě zůstáváte ve Vídni? Mohl jste utéci, tady je spousta Shai'ri, co když Vás dříve či později zabijí?" zeptal se Pierre. Jonas se zasmál: "Protože už mi nic jiného nezbývá. Říkal jsem si, že se jim postavím. Ale nevím, jak. Dříve či později bych chtěl aspoň jednoho zabít, bojím se ale ve dne vyjít ven..." Vydechl. "Chtěl bych pomstít svou rodinu, a vůbec všechny, co byli zabiti..." dodal. "Taky mi Shai'ri zabili spoustu přátel. A ty, kteří nebyli zabiti jimi, odrovnali jiní. Lidé, kryptidi, příšery... Já jsem Pierre Leroy," představil se konečně vousatý Francouz. Jonas ožil. "Pierre Leroy? Ten slavný Lovec kryptidů?!" vyhrkl nadšeně. Pierre se podíval do země. "Nejsem úplně to, co byste si myslel, že jsem," řekl. "Vy máte určitě nějaký dobrý plán. Člověče, vy něco dáte dohromady... Kdo by zapomněl na Lovce kryptidů? Udělejte to v jejich jménu... Byl jsem pitomec, že jsem ve Vás nevěřil. Zavedu Vás tam, kde se nachází Vládce..." prohlásil Jonas.

V tu chvíli se ozvala hlasitá rána, jako kdyby uhodil hrom. Jedna ze zdí budovy, jež sloužila Jonasovi jako úkryt, byla stržena. Pierre, Jonas i Tatzelwurm se natiskli ke druhé stěně, kousek od ohně. Zvenčí na ně zasvítilo několik světel. Dovnitř pak vstoupili tři vojáci Shai'ri. Hulákali na sebe ve svém jazyce, a ukazovali na přeživší lidi. Dívali se na ně jen jako na další oběti, jež bylo třeba odstranit, aby říše Shai'ri mohla růst.

Pokračování příště...

Obrázek týdne 29. 11. 2019

Je to neuvěřitelné, ale listopad se již chýlí ke konci. Všichni začínáme čekat na Vánoce, jež zkrášlí naše životy už za méně než měsíc (no, a přesně za měsíc už budeme čekat na začátek nového desetiletí). Každopádně dnes, 29. listopadu 2019, je na čase přidat další krásné dílo do rubriky Obrázky týdne. Poněvadž jsem včera v pozdních odpoledních, či spíše raných večerních hodinách pracoval na třetí části projektu Evropští sauropodi, nalezl jsem celou řadu pěkných obrázků oběch vybraných rodů, o nichž článek pojednával. Překvapilo mě, kolik rekonstrukcí Ohmdenosaura jsem nalezl, a tu nejhezčí jsem se rozhodl nechat si pro tento příspěvek...

Popisek k obrázku: Dvě samice Ohmdenosaurů dohlíží na svá hnízda v hustém pralese na území Německa před 180 miliony let. Jsou to dvě sestry, které se během hnízdní sezóny, ještě spolu s jednou samicí, jejíž hnízdo vidíme v pravém dolním rohu, odtrhly od hlavního stáda. Toto je jejich první hnízdní sezóna. Mladá nezkušená zvířata ještě netuší, jaká nebezpečí na ně v pralese čekají. V množství je totiž síla, a nepřidají-li se brzy znovu ke svému stádu, jistě je napadne smečka nějakých krutých dravých dinosaurů. Svých hnízd se však nemohou vzdát, a tak zkrátka pro novou generaci musí dát všanc své životy...

Máte-li jakékoliv poznámky k obrázku, napište je do komentářů!

Zároveň bych se chtěl ještě zmínit o příběhu Claude Ngoy Origins, který nepokračoval od konce září. Stále mě potěšuje vysoká návštěvnost blogu věnovaného jen a pouze Ngoyově příběhu, a mohu slíbit, že v psaní na něj budu pokračovat. V poslední době však mám čas věnovat se jen svému hlavnímu blogu, totiž Blogorgonopsidu, a ne všem ostatním. K příběhu o Claudu Ngoyovi se však rozhodně vrátím, a až se tak stane, upozorním Vás zde na to. Hlavní příběh, Lovci kryptidů, samozřejmě pokračuje každý týden na Blogorgonopsidu...

Evropští sauropodi - část 3.

Můj projekt o evropských sauropodech se dočkal již své třetí části. V rámci předchozích dvou dílů jsme se seznámili již s deseti sauropodními dinosaury z evropského kontinentu, stále jich však mnoho čeká na naši pozornost! Vrhněme se tedy na další pětku...

Jméno: Losillasaurus,

Velikost: délka 15 až 18 metrů, hmotnost okolo 15 tun,

Výskyt: Španělsko, pozdní jura až raná křída, před 148 až 142 miliony let.

Losillasaurus byl popsán v roce 2001 na základě pozůstatků kostry nedospělého jedince. Sestávala mj. i z částí lebky a ze 143 centimetrů dlouhé pažní kosti. Tyto ostatky byly odkryty na jihovýchodě Španělska, konkrétně v komarce Los Serranos.

Jméno: Ohmdenosaurus,

Velikost: délka 6,2 až 6,7 metru, hmotnost 1,1 až 1,3 tuny,

Výskyt: Německo, raná jura, před 182 až 174 miliony let.

Malý vulcanodontid Ohmdenosaurus je znám na základě fragmentárních pozůstatků nalezených poblíž německého Holzmadenu. I v současné době, jednačtyřicet let poté, co byl vědecky popsán, se jedná o jednoho z mála dosud známých toarciských sauropodů.

Jméno: Cetiosaurus,

Velikost: délka 16 metrů, hmotnost 11 tun,

Výskyt: Anglie, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, mimo Evropu také Maroko, střední jura, před 167 miliony let.

Jedna z hvězd originálního pilotu Putování s dinosaury (viz obrázek výše) byla popsána Richardem Owenem v roce 1841. Tehdy však nerozpoznal, že se jednalo o dinosaura. Koneckonců pojem "dinosaur" zavedl až o rok později. Myslel si, že kosterní ostatky, které zkoumal, patřily obrovskému krokodýlovi. Cetiosaurova páteř mu ovšem připomínala páteř velryby. Až v roce 1852 poznal Gideon Mantell, geolog proslulý svým popisem Iguanodonta, že i Cetiosaurus se řadil mezi dinosaury. Od té doby bylo popsáno až sedm druhů, ne všechny však mohou být platné.

Jméno: Cardiodon,

Velikost: neznámá, pravděpodobně však blízká velikosti Cetiosaura (délka okolo 15 metrů),

Výskyt: Anglie, Velká Británie, střední jura, před 170 až 160 miliony let.

Jeho jméno znamená v překladu "srdčitý zub". Popsal jej Richard Owen v roce 1841. Stejně jako v případě Cetiosaura vůbec netušil, jak zvíře, jež pojmenoval, vůbec vypadalo... Po více než 150 let byl Cardiodon považován za cetiosaurida, nicméně poslední výzkumy ukázaly, že je bližší turiasaurům.

Jméno: Magyarosaurus,

Velikost: délka 6 metrů, hmotnost 1,2 tuny,

Výskyt: ostrov Hateg, Rumunsko, pozdní křída, před 75 až 66 miliony let.

Jeden z nejslavnějších rumunských dinosaurů. Objevil se například v díle Podovy cesty ze seriálu Planeta dinosaurů (Dinosaur Planet) z roku 2003 nebo v šesté epizodě podobně pojmenovaného cyklu Planeta dinosaurů (Planet Dinosaur) z roku 2011. Magyarosaurus byl miniaturní ostrovní verzí větších titanosaurů, a je dokonalým příkladem ostrovního nanismu. Nebyl jediným dinosaurem z ostrova Hateg, který se zmenšil proto, aby v jeho omezeném prostředí přežil... Magyarosaurus byl blízce příbuzný madagaskarskému Rapetosaurovi.

Další várka zase za týden! Doufám, že se Vám tato část líbila... Budu rád za jakékoliv Vaše připomínky. Můžete napsat, který ze sauropodů v tomto článku Vás zaujal nejvíce!

Nigel Marven slaví 59. narozeniny

Přesně dnes, 27. listopadu 2019, slaví Nigel Marven své 59. narozeniny! Tento rok na podzim je to také již 20 let od chvíle, kdy se poprvé objevil na televizních obrazovkách ve Velké Británii jakožto průvodce přírodovědnými dokumenty. Stalo se tak v první epizodě seriálu Giganti s Nigelem Marvenem (Giants with Nigel Marven) televize ITV. Jeho televizní debut byl skutečně vzrušující: přidal se ke dvěma kamerunským lovcům krajt, a pronikl s nimi do podzemní nory hrabáče, kterou obývala pětimetrová krajta písmenková. Společným úsilím ji pak vytáhli na povrch, aby si ji mohli dobře prohlédnout. Tento dobrodružný styl si Nigelovy dokumenty udržují i po dvaceti letech! Ve svém nejnovějším dokumentu s názvem Divoký Honduras (Wild Honduras) neohroženě skočil do jezírka za užovkou brazilskou a uhýbal jedovým zubům nazlobeného křovináře aksamitového, ale zároveň se, tak jako vždy, zaměřil i na ochranu přírody, a na lidi, kteří se jí věnují. Nigelovy televizní pořady jsou skutečně velmi poutavé - jak to řekl skladatel Stephen Selby, který stojí za krásnou hudbou k Nigelovu Velrybímu dobrodružství z roku 2013, "Nigel nám dokáže předat tisíc faktů během deseti minut." Kromě toulání se překrásnými divokými kouty naší planety, chytání hadů a dalších lezoucích potvůrek, pozorování ptáků nebo občasného plavání se žraloky, se Nigel v několika seriálech vydal i zpět v čase, a setkal se s počítačovými dinosaury a dalšími prehistorickými tvory. Mně se představil, když mi bylo šest, prostřednictvím dokumentu Putování s dinosaury speciál: Obří dráp (A Walking with Dinosaurs Special: The Giant Claw). Pak jsem ho viděl v Lidských smyslech (The Human Senses), v Prehistorickém parku (Prehistoric Park), který je mým nejoblíbenějším televizním seriálem, a poté v Dobrodružství s jaguáry (Jaguar Adventure) a dalších skvělých, a mnohdy dobrodružných přírodovědných dokumentech. Nigel letos na jaře a v létě natáčel tři další dokumenty z cyklu Divoká Střední Amerika (Wild Central America); jeden o Panamě, druhý o Kostarice a třetí o Guatemale. Tyto pořady, natočené ve stylu Divokého Hondurasu, vyjdou příští rok. Nigel a jeho kolegové ze společnosti Nigel Marven Productions v současnosti pracují na jejich postprodukci...

Já Nigelovi děkuji za všechny ty úžasné dokumenty, kterými probudil či posílil zájem o přírodu nejen ve mě, ale i v tisících, ba dokonce v desítkách tisíců televizních diváků po celém světě. Měl jsem tu čest si s ním několikrát psát, a musím říci, že je velice příjemným, přátelským člověkem a také skutečným nadšencem do světa zvířat...

Popřejme tedy Nigelu Marvenovi vše nejlepší k narozeninám!!!

Jaký vliv měly na koaly letošní australské požáry?

O masivních dvoutýdenních požárech v australském Novém Jižním Walesu jste v poslední době již zřejmě slyšeli. Jde koneckonců o nejhorší lesní požáry (bushfires) v historii Nového Jižního Walesu, ovlivnily nespočet lidí a zvířat, a kouř jimi vytvořený dokonce zahalil Sydney. V posledních dnech však po internetu kolovaly zprávy, podle nichž letošní požáry dotlačily koaly na pokraj vyhynutí. Podle některých zpráv bylo dokonce zničeno 80 % jejich přirozeného prostředí, a vyhynulo přes 1000 zvířat. Je pravda, že tato čísla jsou nesmírně alarmující, a rozhodně je pravda, že koalích obětí letošních požárů bylo až přespříliš mnoho. Stále to však neznamená, že by koaly byly úplně na pokraji vyhynutí. Ve volné přírodě jich sice zbývá jen okolo 80 000, což není velké číslo, přesto jsou na tom však, řekněme, dvacetkrát lépe než tygři. Koala, roztomilý symbol Austrálie, poslední přeživší vačnatec z čeledi Phascolarctidae, jejíž nejranější zástupci se ve fosilním záznamu objevili v oligocénu, je v Červeném seznamu IUCN klasifikována jako zranitelný druh. To nemění fakt, že koaly potřebují pomoc. Jejich počty se snižují. Drastický vliv na ně měl lov pro kožešinu ve 20. letech 20. století, v současnosti trpí zvláště ztrátou přirozeného prostředí. Koaly mají velice specifické požadavky na habitat a živí se specifickou potravou. Je tedy pravda, že tyto lesní požáry pro ně neznamenají nic dobrého. Pokud však v plamenech zemřelo i tak velké množství koal, jako tisíc, stále to neznamená, že by byly zcela na pokraji vyhynutí. Tyto zprávy jsou docela nepravdivé. Pokud jste na ně narazili, a články jste již dále nečetli, neděste se, koalám opravdu nehrozí bezprostřední extinkce. Stále jde však o druh, který potřebuje přísnou ochranu! A to nejen proto, že vypadá roztomile, ale také proto, že je zkrátka nedílnou součástí ekosystému, jenž obývá...

Za upozornění na tyto zprávy opět děkuji twitteru Chrise Packhama, skvělého televizního moderátora a ochránce přírody. Za další informace pro článek pak vděčím webům Forbes, CNet a také anglické Wikipedii...

Nosorožec sumaterský vyhynul v Malajsii

O víkendu mne a všechny zájemce o svět přírody zasáhla těžká zpráva. Samice nosorožce sumaterského jménem Iman zemřela v sobotu 23. listopadu 2019 na rakovinu. Její odchod znamenal jediné - nosorožci sumaterští vyhynuli na území Malajsie. Iman žila v zajetí od března roku 2014, a již v té době trpěla nádory na děloze, které jí tlačily na močový měchýř. Přestože bylo ochráncům přírody jasné, že jednoho dne nádorům podlehne, došlo k tomu dříve, než předpokládali. Odhaduje se, že v době smrti bylo Iman 25 let. Její smrt velice zarmoutila ty, kteří se o ní během posledních pěti a půl let starali. Věděli moc dobře, že Iman se ocitla na hranici života a smrti již několikrát. Snažili se jí však poskytnout tu nejlepší péči, a právě díky ní se jí podařilo přežít masivní ztrátu krve. Je velmi smutné, že ji před dvěma dny skolily její dlouhodobé zdravotní problémy... O to smutnější je fakt, že letos v květnu zemřel poslední samec malajského nosorožce sumaterského. Iman byla již posledním zástupcem kdysi početného druhu, jenž byl lidským druhem dohnán na pokraj vyhynutí. Iman žila v malajském státu Sabah v severní části Bornea. Ten je nosorožci sumaterskými ještě stále obýván, žádní z nich však nežijí v Malajsii. Jen několik jedinců přežívá v posledních rozlehlejších zalesněných oblastech indonéského Kalimantanu, bude-li však těžba dřeva, kácení pralesů a především velkoplošné pěstování palmy olejné, spojené s destrukcí nejen nosorožčího habitatu, pokračovat, dožene je jejich krutý osud v průběhu několika let. Nezapomeňme také na důvod, proč jsou nosorožci neustále zabíjeni - i když jejich rohy, tvořené keratinem, stejnou látkou, jež tvoří naše nehty a vlasy, nemají žádné léčivé účinky... Smrt Iman je alarmem. Nosorožců sumaterských zbývá maximálně sto, ale podle některých odhadů jich možná přežívá už jen třicet. Všichni tedy žijí na území Indonésie, nejvíce z nich samozřejmě žije na Sumatře, a ta se zřejmě v příštích několika letech, nepodaří-li se je zachránit v indonéské části Bornea, stane jejich posledním útočištěm. Stále existuje možnost, že někde v divokých koutech pralesů malajského státu Sabah, jehož přírodní rezervace jsou poněkud rozlehlé a dobře chráněné, ještě nějaký ten nosorožec sumaterský přežívá. Ovšem ta šance je minimální. V tuto chvíli je nosorožec sumaterský ministerstvem životního prostředí pro stát Sabah považován v celé Malajsii za vyhynulý...

Během let, jež strávila v zajetí, však byla Iman odebrána vajíčka, takže je možné, že ještě po smrti bude mít potomstvo. Otázkou v příštích měsících či letech bude, kdo bude matkou, která mládě odnosí, a kdo bude otcem-dárcem. Rozmnožování nosorožců sumaterských v zajetí bylo po dlouhá léta úkolem takřka nesplnitelným. První zoologická zahrada, které se to povedlo, byla zoo v Cincinnati v americkém Ohiu...

O této zprávě jsem se o víkendu dozvěděl díky twitteru Chrise Packhama. Za některé informace pro článek, tedy zvláště za ty o smrti Iman, vděčím webu The Guardian...

Ztracení dinosauři Nového Zélandu

Během své 165 milionů let trvající vlády osídlili dinosauři celý svět, včetně ostrovů Nového Zélandu. Zdejší dinosauři jsou však zahaleni tajemstvím...

1: Titulek filmu

2: Hypsilophodont pečuje o svá vejce

3: Elasmosaurus útočí na ptakoještěra

4: Joan Wiffen nám ukazuje lebku Elasmosaura

5: Rozkládající se tělo megalosaura

6: Dvanáctimetroví novozélandští sauropodi

Ztracení dinosauři Nového Zélandu (v originále The Lost Dinosaurs of New Zealand) je dvaapesátiminutový dokument vyrobený společností Red Sky Film & Television pro Discovery Science v roce 2002. Nabízí velice poučný a poutavý pohled do světa novozélandských dinosaurů, jejichž fosilie jsou opravdovou vzácností, pročež se toho o tamní druhohorní fauně příliš mnoho neví. Vypravěčem v originále je Larry Rew, herec, který se mihl i ve filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Dokument se zaměřuje především na práci Joan Wiffen, novozélandské paleontoložky, která svými nálezy zkamenělin druhohorních mořských plazů a dinosaurů výrazně přispěla k poznatkům druhohorní fauny těchto ostrovů. Joan nám nejprve představí svůj zřejmě nejúžasnější nález, a to sice dosud nepojmenovaného teropoda, který by podle ní mohl patřit mezi megalosaury, ačkoliv to není nijak potvrzeno. Spolu s tímto teropodem však na Novém Zélandu v období Křídy žilo i několik dalších dinosaurů, například drobní hypsilophodonti nebo dvanáctimetroví sauropodi. Program se dále zaměřuje na ně, a v souvislosti s teplokrevností jihopolárních dinosaurů nám zároveň představí některá fakta a domněnky o australských dinosaurech. Kromě Nového Zélandu byl dokument natočen také v Austrálii, ve Spojených státech, Velké Británii a ve Švédsku, a vystupují v něm i Tom a Patricia Richovi, kteří popsali australskou Leaellynasauru, Jack Horner, vědecký poradce filmů ze série Jurský park, Kenneth Carpenter, jenž nám poví něco o zubech masožravých dinosaurů a o elasmosaurech, a Julia Day, jež mluví o rychlosti dinosaurů. Nakonec v dokumentu vystupuje švédská palynoložka Vivi Vajda, studující pyl z doby konce období Křídy. Závěr dokumentu se věnuje vyhynutí dinosaurů a možné hypotéze, podle níž jihopolární dinosauři, tedy možná i ti žijící na Novém Zélandu, mohli po pádu meteoritu přežít déle, než dinosauři ve zbytku světa. A to sice proto, že byli přizpůsobeni chladu; v období Křídy se v polárních oblastech střídala roční období, byli tedy zvyklí na velkou zimu, a zima, tzv. "impact winter", jež byla součástí kataklyzmatických událostí vyvolaných pádem asteroidu, je nemusela tolik zasáhnout. Zároveň je však ve Ztracených dinosaurech Nového Zélandu podotknuto, že tito ostrovní dinosauři jsou poměrně málo známí, a mnohé z toho, co je o nich řečeno, může být jen domněnkou... Mnozí druhohorní novozélandští tvorové, o nichž se ve filmu mluví, jsou zobrazeni prostřednictvím počítačové animace. Ta je sice jednodušší, než v soudobých dinosauřích dokumentech od Discovery (např. Toulky dinosaurů Amerikou nebo Planeta dinosaurů), a je pravda, že někteří dinosauři nesou ocas trochu podezřele nízko nad zemí, ale i tak je velice pěkná, a velice hezky ilustruje, jak život na Novém Zélandu před oněmi osmdesáti až pětašedesáti (či šestašedesáti) miliony let vypadal. Někteří z tvorů, jež Joan nalezla, jsou také představeni prostřednictvím 2D kreslené, "deníkové" animace... Tento dokument mohu rozhodně doporučit, je podle mě velice poutavě natočen. Zároveň představuje i takovou malou kapku nostalgie; přece jen je pravda, že Discovery se v současné době už natáčení dokumentů o dinosaurech nevěnuje, a každý z minulosti se počítá. Ztracené dinosaury Nového Zélandu můžete zhlédnout na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=mAe7y00Khxg.

Lovci kryptidů 4: Poslední z Lovců kryptidů (1/3)

Pierre Leroy již prošel ledačím. Několikrát jen těsně unikl smrti. Přežil otřesné experimenty, a jejich výsledky se nenechal zlomit. Přišel však o své nejbližší, které měl ze všech na světě nejradši. Pierre byl jedním ze zakládajících členů Lovců kryptidů, společně s Jackem Owenem a svou sestrou Sabine Leroyovou. Ale ti, a mnozí další, kteří se k nim během let plných akce a dobrodružství přidali, jsou dávno pryč... Tento příběh navazuje na první dva odstavce kapitoly Zabijácký červ, zároveň je to však příběh samostatný, nepříliš ovlivněný kontinuitou předchozích sérií. Pokud jste Lovce kryptidů nikdy předtím nečetli, stále pochopíte, o co v tomto příběhu jde... Přidejme se tedy k Pierru Leroyovi, poslednímu z Lovců kryptidů, na té nejnebezpečnější a nejprapodivnější výpravě, jakou kdy podnikne...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: POSLEDNÍ Z LOVCŮ KRYPTIDŮ, ČÁST PRVNÍ:

Ze stropu podzemní komory se v pomalých pramíncích začal sypat písek. Země se stále otřásala. Ať už na povrch dopadlo cokoliv, bylo to obrovské. Někdo sem přiletěl, a měl pro to důvod. Pierre v horlivosti přemýšlel, proč by se současní vládci světa, ti, proti kterým mnoho let bojoval, vydali právě k doupatům Tatzelwurmů v rakouských Alpách. Museli vědět, že sem Pierre a Dean zamířili. Možná, že zaznamenali ono gigantické množství energie, jež vytvořil stroj času. Pierre se poškrábal ve vousech a nahmatal v tmavé komoře svůj batoh. Vytáhl z něj baterku, rozsvítil ji, a jejím světlem přejel po dalším vybavení, naskládaném podél stěn komory. Neměl času nazbyt. Vzal několik důležitých věcí, lano, zapalovač a mapu, a natlačil je do svého batohu, tmavě modrého, avšak se špinavými šmouhami, svědčícími, stejně jako zašpiněná hnědá kožená bunda a tmavě modré triko, o životě rychlém a zběsilém, protkaným minimální hygienou a nedostatkem času si vůbec nový batoh či nový oblečení pořídit. Dunění stále přetrvávalo. Pierre se podíval na svého malého prapodivného přítele, malého Tatzelwurma. Přilísal se mu bojácně k nohám. Z jeho vrnění vycházel strach. Drobný, naježený, metr a půl dlouhý mazlík, maje hlavu a pracky kočky a druhou polovinu těla takřka červí, přestože pokrytou srstí, jako by na svého pána doléhal, a snažil se mu sdělit, že je nejvyšší čas toto místo opustit. Pierre byl stále celý poděšený. Jeho přítel, jeho jediný zbývající společník, Dean Owen, se před několika minutami vydal do minulosti, aby změnil běh dějin. Oba muži během let plánování došli k závěru, že moment, který Dean navštíví, změní vše, co se stane později. Zabrání smrti některých členů Lovců kryptidů, a především zabrání tomu, aby svět padl rukou nově příchozího druhu, jenž se vidí jako něco víc než druh lidský. Cestování časem není žádná hračka, to Pierre věděl. Ale Dean se už měl vrátit každou chvíli! Proč to tak dlouho trvalo? Nebo se měl uplatnit jiný zákon cestování časem? Měla snad tato děsivá realita, které byli Pierre a jeho podivný přítel součástí, navěky zaniknout? Jak moc by si teď Pierre přál otevřít oči v mnohem hezčím, příjemnějším a přátelštějším světě. Ale realita se nezměnila. Vteřiny plynuly jedna za druhou, odtikávaly tiše na Pierrových poničených hodinkách, a doupata Tatzelwurmů se stále chvěla. Něco se asi stalo, pomyslel si Pierre. Ať už bude běh dějin změněn či ne, v tuto chvíli je stále nucen žít v té jediné skutečné realitě. A jediné, co nyní mohl podniknout pro svou záchranu, bylo utéci. Říci sbohem Tatzelwurmímu doupěti, a doufat, že z něj vyvázne živý...

Pro jistotu zničil stroj času. Několikrát kopl to té hromady harampádí, až se rozpadla. Nechtěl, aby se tohoto vynálezu nepřátelé zmocnili...

Z komory, hloubené Tatzelwurmy po celá staletí, v níž v klidu mohl kráčet ve vzpřímené poloze, vedla úzká chodbička, která by byla nejspíše noční můrou každého klaustrofoba. Pierre se sehnul a delikátně do ní vklouzl, s batohem před hlavou, načež jej jeho kočkovitý přítel, s velkou pravděpodobností poslední Tatzelwurm na světě, věrně následoval. Plahočili se otřásající se chodbou po břiše, a na hlavy se jim stále sypal písek. Naštěstí netrvalo dlouho, než na konci chodby zazářilo světlo. Tato sekce průchodu do komory byla v podstatě malou boční prohlubní v kopci, dostatečně velkou na to, aby se v ní člověk Pierrovy výšky, okolo sto sedmdesáti pěti centimetrů, postavil se shrbenými zády. Co na něj však čeká tam venku? Světlo, ve své smutné šedi procházející do průchodu, náhle zahalil tmavý obrys těla dvounohého tvora. V rukou držel střelnou zbraň. Šlo o jednoho z vojáků Sha'ri, kteří si sem pro Pierra přiletěli. Do prohlubně vstoupil osamocen. Pierre nemeškal, a přiběhl k němu. Sevřel oběma rukama jeho vyzáblý krk, a natlačil ho ke stěně. Kolenem mu podlouhlou střelnou zbraň s kruhovitým, svítivým koncem, z rukou vykopl. "Tatzi, teď!" vykřikl přidušeným hlasem, tónem značící spěch, na svého přítele kryptida. Ten ve vteřině skočil na hruď mimozemšťana, přichytil se na ní ostrými, zahnutými drápky předních končetin, otevřel zasliznatělou tlamičku a vtlačil své podlouhlé špičáky do jeho krku. Nepřítel to měl rychle za sebou. Ale brzy měli přijít další. Pierre zvedl ze země mimozemšťanovu zbraň, a vykročil ven z prohlubně.

Spatřil ono monstrum, jímž byla mohutná přepravovací loď Shai'ri. Musela být široká přinejmenším dvacet metrů, a na výšku měřila určitě alespoň patnáct metrů. Její pevné, chapadlovité chůdy se agresivně zanořovaly do země, div že již nepronikly do Tatzelwurmích doupat, vybudovaných pod vlnitým kopečkem, na němž kolos stál. Byl to úděsný pohled. Obklopena pahýly dávno shořelých kmenů stromů, jako by loď Shai'ri chtěla podat důkaz o tom, že všechnu tu destrukci způsobili právě její majitelé. V jejím okolí pochodovalo několik dalších mimozemšťanů. "Tatzi, skoč na mě!" vyhrkl Pierre na zježeného Tatzelwurma, a ten se mu po hbitém skoku uchýlil na levém rameni, přičemž ocáskem se přidržoval batohu na Pierrových zádech. Lidský hlas Shai'ri okamžitě zaujal. Pierre věděl, že na něj obrátí svou pozornost. Ze získané zbraně vystřelil svítivou modrou střelu po nejbližším z mimozemských vojáků. Ten s propáleným břichem vyletěl do vzduchu, zatímco jeho končetiny komicky létaly ze strany na stranu, jako by se snažil vybalancovat pád. Na Pierra se snesla smršť obdobných modrých střel. Podařilo se mu zasáhnout ještě jednoho nepřítele, pak se však již musel dát na útěk. Tatzelwurm raději zavřel svá svítivě žlutá očka. Všechna ta záře ho neskutečně znervózňovala. Pierre pádil jako o život. Ale také, že mu o život šlo! Sjel po štěrkovitém svahu. Podnikl to tak rychle, že se mu Tatzelwurm drápy musel zcela zarýt do ramene, aby nespadl. Pierre se postavil se sykotem. Byl však již v dostatečné vzdálenosti od lodi. Otočil se, a vypálil po ní několik střel. Explodovala. Několik Shai'ri stačilo z jejích okenních otvorů vyskočit ještě předtím, než byla roztrhána na tisíce kusů. Ty hlučně přikryly zbytky Tatzelwurmích doupat. Pierre je již nikdy neuvidí. Všechny věci, které tam nechal, poničeného stroje času nevyjímaje, už nikdy neuvi
dí.

Exploze však několik Shai'ri nezabila. Stále Pierra následovali. Dva sjeli po stejném svahu, a nezdráhali se po něm neustále střílet. Pierre skočil za skalní vyvýšeninu. Byl sám proti dvěma. Tatzelwurm se mu tiskl k zádům. Opravdu moc se bál. Nemělo cenu ho vyslat proti nim, zastřelili by ho. Pierre však rychle obhlédl okolí. Možná, že kdyby svah zasáhl, způsobil by malý sesuv půdy. Ten by mohl přijít vhod! Prudce se postavil, a napálil to do štěrku. Oba nepřátelé byli zezadu odrovnáni dříve, než si stačili uvědomit, co se právě stalo. Jen jeden z nich ještě po Pierrovi vystřelil. Téměř padesátiletý Francouz uskočil, dopadl však levou rukou na ostrou skálu, a vážně se o ní pořezal. Rukáv roztržené kožené bundy okamžitě krev nasál, vyteklo jí skutečně mnoho. Pierre se i přes bolest postavil, zakryl si ránu dlaní pravé ruky a opět se podíval na Tatzelwurma. "Jdeme," zavelel mu. Museli odsud zmizet.

Pierre byl jen obyčejným člověkem. Účinky séra agresivity, jež mu v době okolo třiceti let daly úžasné, nadlidské schopnosti, již dávno vyprchaly. V tomto apokalyptickém světě, zbaveném jakékoliv civilizace, by se klidně mohl nakazit chřipkou a zemřít na ni, tak jako na ni umírali lidé před několika stovkami let. Léta práce pro Lovce kryptidů se mu vyplatila. Byl stále zkušeným bojovníkem, a za ty roky bloudění tímto pochmurným, prašným světem, se naučil, jak mimozemské vetřelce porazit. Měl štěstí, patřil mezi pár privilegovaných tisíc lidí, jež v roce 2039 stále žili na Zemi. To, co viděl, ho každý den děsilo. Shai'ri učinili z planety Země pustinu. Lidé umírali po milionech. Všechno se to stalo tak rychle... Z kdysi malebného podhůří rakouských Alp byla teď krajina připomínající maďarskou Pusztu. Jednalo se o zničený svět, bičovaný povětšinou chladným větrem, a dominovaný šedavým a žlutavým prachem a pískem. Nikde ani trocha zeleně. Ptáci v tomto kraji už dávno přestali zpívat.

Když se Pierre s Tatzelwurmem posadil na velikém oblém balvanu a pohlédl z kopce na tu nekonečnou poušť, hromadil se v něm smutek. Přesto se však nehodlal vzdát. V tomto světě stále žijí lidé, a on pro ně bude bojovat do konce svých sil. Ať už Dean běh dějin změní či ne, může Pierre podniknout ještě něco. Neustále o tom přemýšlel, zatímco si na kameni ovíjel zraněnou ruku obvazem. Také ho napadlo, že Deanovi se možná podařilo běh dějin změnit, ale realita, ve které Pierre žil, zůstala v jakési časové větvi. Netušil, že jeho kolegu, syna jeho nejlepšího kamaráda, který před Pierrovým zrakem zemřel ve zcela odlišném světě před dvaceti lety, potkaly při výpravě do roku 2019 problémy.

"Co bychom mohli udělat? Co myslíš, kamaráde?" zeptal se Pierre Tatzelwurma. Ten se spokojeně rozložil na rozehřátém balvanu a zavřel očka. "Moc dlouho nespi, Tatzi. Neodrovnal jsem je všechny. Brzo přijdou. A my už nemáme žádné zbraně," řekl upřímně svému chundelatému kamarádovi a promnul mu prsty srst na zádech. Pak Pierre otevřel batoh a vytáhl z něj pokrčenou mapu. "Možná by stálo za to vydat se odsud k české hranici. Ta nížinná údolí jsou tam tak nehostinná, že do nich Shai'ri jen málokdy zamíří. Třeba bychom se mohli skrýt tam," zamyslel se nahlas Pierre. Pomalu se poškrábal ve vousech a přemýšlel. "Je to dobrý nápad... Problém je, že Dean a já netušili, že Shai'ri zamíří i sem. Na rakouském území jsme je nezaznamenali několik let..." přemýšlel dál nahlas. Pak vytáhl z kapsy ošuntělý kovový předmět, vlastně přístroj na lokaci velké akumulace energie. Lovci kryptidů měli tolik vymožeností, nicméně tato malá věcička byla tou poslední, která Pierrovi zbyla. Zapnul ji. Musel čekat, než se systém přístroje načetl. Trvalo to několik minut. Tatzelwurma mezitím začal otravovat komár, jenž s vervou neustále usedal na jeho čenichu. Zřejmě se nenapil krve po celé týdny. Naštvaný kočkočerv po něm chňapl, uvěznil ho mezi zuby. Pierre na přístroji zaznamenal obrovské množství energie vycházející z Vídně. Zařízení ji bylo schopno přesně identifikovat. Mělo jít o energii vytvořenou imperiální lodí Vládce, nejvyššího z Shai'ri, arogantního monstra primárně zodpovědného za destrukci Země poté, co se lidstvo rozhodlo Shai'ri oponovat. Pierre zatnul zuby. Předtím, než se s Deanem začal definitivně zaměřovat na sestrojení Brickellova stroje času, pátrali spolu po Vládci po několik let. Zabít ho by znamenalo uvrhnout Shai'ri v chaos, než by si vybrali nového vůdce. V případě, že by k tomu nebyli způsobilí, poněvadž stejný Vládce je vedl po několik posledních desítek let, zničili by se mezi sebou navzájem. Pierre moc dobře věděl o tom, jak se některé skupiny mimozemšťanů mezi sebou nenávidějí. Srdce mu začalo prudce bít. Nemá sice žádné zbraně, nemá žádné speciální schopnosti, ale toto je šance, které zkrátka musí využít!

Na večer se s Tatzelwurmem uchýlil do jeskyňky na boční straně příkrého kamenitého srázu. Zprvu se zdráhal rozdělat oheň, ale chlad vzduchu v alpském podhůří jej nakonec donutil riskovat. Byl si moc dobře vědom toho, že kdyby oheň spatřili někteří z jeho pronásledovatelů, nebo další jednotka Shai'ri, či někdo jiný, zrovna tak nebezpečný, dostal by tvrdou lekci, a už by to nerozchodil. Těšil ho ale pocit tepla. Natahoval k ohníčku prokřehlé prsty a hvízdal si. Tatzelwurm si křečovitě protahoval ocásek. "Vidíš, zůstali jsme tu sami. Svět se změnil, všichni jsou pryč... Zůstal jsem jen já a můj prapodivný přítel," řekl Pierre částečně Tatzelwurmovi, a částečně jen tak sobě do vzduchu. Sáhl do batohu a vytáhl z něj pár fotek svázaných gumičkou. Prohlížel si je ve světle ohnivých plamenů. Dlouze se díval na fotku Kate, své přítelkyně, kterou nedokázal zachránit. Ale stejně tak dlouze pohlížel na skupinovou fotografii Lovců kryptidů. Nahlas si zopakoval jejich jména. "Jack, Pauline, Fahad, Roger, Akihiko... A Pierre... To byli časy, lidi. To byly časy!" řekl smutným i veselým hlasem zároveň, a pak fotku prudce pustil k zemi. Při prohlížení rodinných fotografií, s dávno zemřelými rodiči a sestrou, mu zvlhly oči. Překonal se však, a všechny fotografie vrátil do batohu.

Nevěděl, kdy usnul. Ovšem když se probudil, bylo již slunce docela vysoko. A Tatzelwurm do něj šťoural čumákem. "Co je, co je, krucinál? Co se stalo?" ptal se ho Pierre a mnul si oči. Pak se v šoku postavil. Oheň plápolal celou noc. Ležel před jeskyňkou, ani se neschoval. Cokoliv jej zde mohlo zahlédnout! "To snad ne," řekl nahlas, a byl by si dal facku, na to však již nebyl čas. Znečištěnou oblohu, ze které však tohoto dne slunce vystupovalo tak jako kdysi, jako mohutný žhavý kotouč, proletělo několik velkých objektů. Nebyli to Shai'ri. "Skoč na mě, dělej!" vykřikl Pierre na Tatzelwurma, kopl do prachu a zakryl jím dohasínající oheň, a rychle si batoh nasadil na záda. Byl by zkusil vylézt někam do vyšších poloh, kdyby k tomu měl čas. Ale tady, před jeskyňkou, byl v pasti. Na zemi rychle dopadli čtyři velcí roboti X-77...

="text-align:center">

Před dvaceti lety dostalo lidstvo šanci se bránit Shai'ri. Jeden muž, jakýsi nicota z Latinské Ameriky jménem Deylin, byl odhodlán svět zachránit, a použil k tomu svůj nejstrašnější výtvor. Válka mezi Shai'ri a jeho robotickými posluhovači způsobila nukleární holokaust, a navždy proměnila svět. Pierre právě stál před stroji stejně nebezpečnými, jako byli Shai'ri.

Roboti X-77 natáhli ruce směrem k Pierrovi, načež se jim ze zápěstí vysunuly puškám podobné střelné zbraně. Pierre se raději ani nehýbal. Tatzelwurm syčel, ale Pierre ho okřikl. Nechtěl roboty vyprovokovat. Věděl, že k tomu stačí třeba jen jediný špatný pohyb nebo dokonce i zvuk. Téměř do středu nepravidelného polokruhu, který X-77 vytvořili okolo bezbranného muže, přistál ještě větší robot X-77. Nesl v rukou zašpiněného kovového obra, oděného v červených spandexových kalhotách a stejně zbarveném tílku. Ten prošel prachem, zvedajícím se po přistání robota, jako přízrak. Oči mu zlostně, rudě zasvítily. Pierre na něj pohlížel pochybovačně. "Metallere," oslovil ho, "co tady děláš?" Dvoumetrový, nezničitelný kovový muž k němu pomalu přistoupil a položil mu ruku na rameno. "Někdo tady způsobil explozi přepravovací lodi Shai'ri," usmál se zlověstně Metaller, "napadlo mě, že by to mohl být jeden z těch pitomých Lovců kryptidů. Poslední z nich, Pierre Leroy, a jaká je to čest vidět ho ještě stále na nohou." Pierre by se nejradši napil jedu. Věděl, že Metaller, naprogramovaný svým pánem k zabíjení, se s ním nebude špinit. Rychle splní svůj úkol, a odletí. Nebo to snad takto nezamýšlel? "Jak se má starý pán?" zeptal se opatrně Pierre. Snažil se přitom přijít na to, jak odsud vyklouznout, jen aby si znovu a znovu uvědomoval, že je v tom až po uši. Metaller se na něj usmál, až jeho kovové rty zaskřípaly. "Žije ještě vůbec?" zeptal se Pierre. "Proč bych ti to říkal?" reagoval na to Metaller. Pak sáhl po Tatzelwurmovi, stále přítomném na Pierrových zádech. Pomalu ho z nich sňal. "To je ale roztomilá kočka. Taky jsem něco takovýho kdysi měl. Mazlíček by se mi hodil, zvlášť v těchto nepříjemných časech..." pousmál se Metaller. Představa, že by Metaller zmáčkl Tatzelwurmův krk Pierra úplně vyburcovala. Rychle popadl kámen, přiskočil ke kovovému muži, a praštil ho jím do hlavy. Nemělo to žádný výsledek. Metaller mu zmáčkl rameno a přitáhl si ho k tělu. "Nesnaž se klást odpor. Myslíš si, že tím snad něčeho dosáhneš?" řekl stoickým hlasem. Pierre se celý otřásl. Sledoval, jak se z Metallerova zápěstí pomaloučku vysunovalo ostří se zaschlou krví jeho předchozích obětí.

Pokračování příště...

Chcete vědět, jak se cítí Pierre Leroy? Představte si, že jste jedním z posledních lidí na světě. Představte si, že jste přišli o všechny, kteří Vám byli blízcí. Představte si, že svět, ve kterém žijete, je jen jedna velká nehostinná pustina, plná bytostí, které jsou silnější, než jste vy. Představte si, že v tomto světě nemáte šanci. A že jediný způsob, jak to všechno zvrátit, zřejmě nefungoval. A přesto se rozhodnete riskovat, a pokusit se ještě naposledy něco změnit. Vaše odhodlání je tak silné, že za to klidně zaplatíte i životem. Pusťte si tuto hudbu, a přeneste se do mysli Pierra Leroye...

Poslední z Lovců kryptidů - trailer

Svět se změnil. Všichni jsou pryč...

Svět se zmenšil. Zůstal jsem jen já...

... a můj prapodivný přítel...

Tohle je má poslední šance...

... ale nevím, zda dosáhnu svého cíle...

Vím, že skoro nemám šanci... a přesto budu riskovat.

Jmenuji se Pierre Leroy. Jsem Poslední z Lovců kryptidů.

Obrázek týdne 22. 11. 2019

Další pátek znamená další Obrázek týdne! Do této rubriky většinou přidávám obrázky, na které jsem, často třeba jen náhodně, narazil na internetu, a zalíbily se mi. Tentokrát jsem se ji však rozhodl obohatit tímto překrásným výtvorem, který mi před několika týdny poslal Maty, autor blogů www.zookontinentu.blog.cz a www.herbartropickychrostlin.blogspot.com.

V současnosti ho zastihněte na jeho Instagramu: https://www.instagram.com/maty26_creations/. Je to nádherné dílo, a já Matymu moc děkuji za svolení uvést ho v rámci Obrázků týdne na tomto blogu...

Popisek k obrázku: Dilophosaurus prochází hustým pralesem, rozléhajícím se na území americké Arizony v období rané jury před 193 miliony let. Je to největší masožravec v okolí. Na délku může mít až 7 metrů, přičemž jeho hmotnost se pohybuje okolo 400 kilogramů... Je to taková větší, a ještě nebezpečnější prehistorická verze moderního kasuára...

Rozhodně Vám doporučuji navštívit Matyho instagram, najdete tam spoustu krásných maleb.

O víkendu se na Blogorgonopsidu dočkáte pokračování Lovců kryptidů, příští týden bude určitě pokračovat projekt Evropští sauropodi, a také si říkám, že bych měl napsat nějaký další hadí popisek... To vše v brzké době...

Evropští sauropodi - část 2.

Projekt Evropští sauropodi pokračuje. Minule jsme si představili první pětku mnou vybraných dlouhokrkých dinosaurů z našeho světadílu. Nyní je na čase představit si dalších pět dinosaurů, kteří byli v podstatě těmi největšími zvířaty, jež kdy kráčela prehistorickou Evropou...

Jméno: Europatitan,

Velikost: délka 25 metrů,

Výskyt: Iberský poloostrov, raná křída, před 125 miliony let.

Europatitan eastwoodi byl na základě fragmentárních pozůstatků popsán v roce 2017. Jde o největšího sauropoda, o němž je dosud známo, že žil na území Španělska. Svým druhovým jménem ctí proslulého herce, režiséra a hudebníka Clinta Eastwooda.

Jméno: Normanniasaurus,

Velikost: délka 12 metrů,

Výskyt: Francie, raná křída, před 110 miliony let.

Normanniasaurus byl bazální titanosaur, a tedy jeden z primitivnějších zástupců této překvapivě úspěšné skupiny křídových sauropodů. Jeho pozůstatky byly nalezeny ve francouzském departementu Seine-Maritime v regionu Normandie. Je nicméně znám jen z několika kostí, včetně obratlů.

Jméno: Soriatitan,

Velikost: délka 13 až 14 metrů, hmotnost 8 tun,

Výskyt: Španělsko, raná křída, před 138 až 132 miliony let.

Tohoto středně velkého až velkého sauropoda popsali španělští paleontologové teprve v roce 2017, přestože vykopávky jeho kostí započaly již v roce 2000. Patřil do čeledi Brachiosauridae. Nejen na základě nálezu Soriatitana odborníci předpokládají, že Evropa a Severní Amerika mohly být na počátku křídového období spojeny. Důkazem toho může být značná diverzita brachiosauridů vyskytujících se v tomto období na obou světadílech. Soriatitan je také jediným dosud popsaným raně křídovým brachiosaurem Evropy.

Jméno: Eucamerotus,

Velikost: délka 15 metrů,

Výskyt: Isle of Wight, Anglie, Velká Británie, spodní křída, před 129 až 125 miliony let.

Dříve byl považován za brachiosaurida, dnes na něj paleontologové nahlížejí zkrátka jen jako na zástupce kladu Macronaria. Dlouho byl považován za synonymum rodu Pelorosaurus. Je znám jen z několika kosterních úlomků, a o jeho životě se téměř nic neví.

Jméno: Oplosaurus,

Velikost: délka až 25 metrů,

Výskyt: Isle of Wight, Anglie, Velká Británie, raná křída, před 125 miliony let.

Roku 1852 popsaný sauropod, jehož zařazení dodnes láme paleontologům hlavu. Jeho zuby se velikostí rovnaly zubům Brachiosaura, což, spolu s jinými znaky, Darrena Naishe k závěru, že mohl dorůstat zhruba stejné velikosti. Byl také spoluautorem článku, který Oplosaura zařadil do čeledi Camarasauridae, i když předtím předpokládal, že šlo ve skutečnosti o turiasaura. Tyto teorie byly každopádně neformální, a tak je Oplosaurus v systému sauropodů stále tak jaksi "sám". Jeho jméno znamená v překladu "obrněný ještěr", hodilo by se možná lépe nějakému ankylosaurovi.

Další várka zase příští týden ve čtvrtek! Doufám, že se Vám zatím tento projekt líbí...

Návrat nosorožců dvourohých do Malawi

Nosorožci dvourozí byli v africkém státě Malawi zcela vybiti v 80. letech 20. století. Způsobil to neuvěřitelný boost komerčního pytláctví, které v druhé polovině minulého století nezasáhlo pouze Malawi, ale většinu afrických států, jež se mohly chlubit značně velkými populacemi slavných afrických savců, ceněných pro své keratinové rohy či slonovinu. V roce 2003 však byli nosorožci dvourozí, v angličtině též známí jako nosorožci černí, reintrodukováni do přírodní rezervace Majete. Byly zavedeny zákony, jež znemožňovaly legální zabíjení nosorožců v zemi, a nová populace zvířat prosperovala. Je tomu tak dodnes. Před několika dny, v polovině listopadu 2019, přišly další dobré zprávy. Z Jihoafrické republiky, konkrétně z provincie KwaZulu-Natal, bylo do Národního parku Liwonde v Malawi přivezeno dalších 17 nosorožců dvourohých. Šlo o jeden z největších mezinárodních přesunů ohrožené velké zvěře za posledních několik let. Cesta to nebyla dlouhá. Uspaní nosorožci se zahoupali pod letadlem. Bylo to tak lepší, cesta po prašné silnici a v autě by zabrala 33 hodin, během kterých by někteří nosorožci nebyli ze stěhování zrovna dvakrát nadšení. Tým expertů se o ně ale dobře postaral, a všechna zvířata let přežila bez obtíží, a údajně se rychle zabydlela ve svém novém domově. V Národním parku Liwonde by je prý neměly čekat žádné nebezpečné nemoci. Je možné, že v novém prostředí, které si oblíbili, se začnou brzy rozmnožovat. To by byla dobrá zpráva, Malawi totiž zvýšení nosorožčí populace přece jen potřebuje. A zrovna tak celý africký kontinent, vždyť těchto tunových kolosů zbývá v divočině jen okolo 5500. IUCN i WWF klasifikují nosorožce dvourohého jako kriticky ohrožený druh. Nová sedmnáctka je nicméně v Liwonde v naprostém bezpečí, což snad populaci tohoto druhu trochu pomůže...

První důkaz, že dinosauři z jižního pólu byli opeření

Že někteří polární dinosauři byli opeření, to není žádná novinka. Peří koneckonců sloužilo těmto zvířatům i k udržení tělesného teplota. V období křídy se začala střídat roční období, ne však po celé planetě, nýbrž zprvu jen v okolí pólů. Přestože však paleontologičtí nadšenci měli možnost vidět již celou řadu rekonstrukcí antarktických dinosaurů s pernatým pokryvem, dosud neexistoval jediný hmotný důkaz, že by tomu tak bylo ve skutečnosti. Až doteď. Mezinárodní tým vědců analyzoval sadu deseti per, nalezených v geologické rezervaci Koonwarra Fish Beds Geological Reserve na jihovýchod od australského Melbourne. Některé z těchto nálezů pocházejí již z 60. let 20. století, tedy z doby, kdy se o opeřených dinosaurech ještě neuvažovalo. Odborníci si po celá desetiletí mysleli, že tato pera, nádherně zachovalá v křídových horninách, patřila pravěkým ptákům, nikoliv neptačím dinosaurům. K analýze nálezů došlo na Uppsalské univerzitě ve Švédsku, na výzkumu se však podílel slovenský vědec Martin Kundrát z Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Jak řekl, zkoumané dinosauří protopeří sloužilo dinosaurům z jižního pólu zejména k tepelné izolaci, jinými slovy k zahřívání. Další skvělou zprávou je, že některá z per obsahují malé množství melanosomů. Víme tedy, jak byli polární dinosauři zbarveni! Jejich peří bylo povětšinou tmavé, tak aby absorbovalo co nejvíce slunečního tepla, bylo-li peří slunci vystaveno. Samozřejmě však mohlo sloužit ke splynutí s tmavou pralesní vegetací. Polární dinosauři jistě hýřili i jinými barvami, než jen šedou či černou. Melanosomů se na perech zachovalo opravdu jen velmi málo. K tomu ještě není jasné, jakým druhům dinosaurů tato pera patřila. Možná pocházejí z několika různých druhů. Poněvadž však nebyla nalezena v blízkosti dinosauřích koster, zřejmě se nedozvíme, zda pocházela z Leaellynasaury, z Australovenatora či z nějakého dalšího australsko-antarktického dinosaura... Peří bylo objeveno v sedimentech pocházejících ze dna dávného jezera - lze tak usoudit z množství rybích fosilií, nalezených v jeho blízkosti. Datují se do doby před 118 miliony let. Tehdy byly Austrálie a Antarktida, spolu s Indií, Jižní Amerikou a Afrikou, součástí Gondwany, a tak tomu bylo ještě po několik dalších desítek milionů let. Jižní Austrálie byla mnohem blíže jižnímu pólu, než dnes. Ten byl však stále pokryt hustými zelenými lesy, přestože po určitou část roku, tedy během polární zimy, byly tyto lesy zahaleny rouškou temnoty a sněhovou pokrývkou. Život na takovém místě byl velice krutý, ale dinosauři se mu dokázali přizpůsobit. Právě fakt, že dinosauři osídlili i místa tak blízko jižnímu pólu, vedl spolu s několika dalšími poznatky paleontology poprvé před několika desetiletími k hypotéze, že druhohorní veleještěři byli teplokrevní.

Nqwebasaurus

Nqwebasaurus ("ještěr z Nqweby") byl raný coelurosaur, dosahující délky 80 centimetrů. Žil v rané křídě před 140 miliony lety tam, kde se dnes nachází samý jih afrického kontinentu. Byl nalezen ve Východní Kapské provincii v Jihoafrické republice v červenci 1996 expedicí amerických paleontologů. K objevu došlo v geologické formaci Kirkwood, jež je součástí tzv. uitenhagské skupiny. Proto se mu, předtím než byl tento dinosaur oficiálně pojmenován, přezdívalo "Kirky". Popis zhotovili v roce 2000 de Klerk, Sampson, Forster, Chinsamy a Ross. Rozhodli se dát "Kirkymu" jméno Nqwebasaurus, poněvadž Nqweba je původním, místním označením pro formaci Kirkwood. Zařazení tohoto tvora do systému bylo dlouho tvrdým oříškem. Od začátku bylo jasné, že šlo o teropodního dinosaura, snad o nějakého celulosaura, ale do jaké konkrétní skupiny patřil, na to odborníci nedokázali přijít, a to přesto, že kostra, na základě které byl popsán, byla zachována ze 70 %, tudíž poskytovala velké množství informací. V současnosti je Nqwebasaurus považován za ornithomimosaura; "pštrosí dinosauři" jsou ve své podstatě nejbazálnější skupinou celurosaurů. Tento rod vykazuje jisté primitivní znaky, díky nimž byl již od doby svého objevu považován za jednoho z nejranějších celurosaurů nalezených na jižní polokouli. Zdá se, že tito dinosauři se rozšířili po celé planetě ještě předtím, než se Velký jižní kontinent, Gondwana, stačil oddělit od Velkého severního kontinentu, tedy Laurasie... Tak jako je tomu u většiny ornithomimosaurů, nevíme přesně, čím se Nqwebasaurus živil. Býval tradičně považován za dravce, ale v současnosti je nám dovoleno hypoteticky tvrdit, že mohl být všežravcem. Jeho zuby byly dokonce dosti redukované, a navíc byly v jeho útrobách objeveny gastrolity. To by mohlo potvrdit, že Nqwebasaurus se živil rostlinnou stravou. Berme však na vědomí, že kameny, pomáhající k trávení potravy, polykají i masožravá zvířata (činili tak i někteří draví dinosauři, kupříkladu Lourinhasaurus). Tvrdit, že Nqwebasaurus byl všežravý, je přinejmenším v současné době nejbezpečnější... Není známo, zda byl Nqwebasaurus opeřený. Mnozí z jeho příbuzných však peří zřejmě měli, a nebylo by žádným překvapením, kdyby se jednoho dne prokázalo, že i on samotný nesl "pernatý oděv". Krk Nqwebasaura byl dlouhý a ohebný. Zvíře bylo vybaveno dlouhými zadními končetinami, uzpůsobenými k rychlému běhu. Pravděpodobně byl schopen neuvěřitelného zrychlení z nuly na víc než čtyřicet kilometrů v hodině, i víc... Je znám jediný druh, a to N. thwazi. Kromě typového exempláře už nebyly nalezeni žádní další jedinci. Je možné, že osmdesáticentimetrový exemplář nalezený v roce 1996 byl pouze mládětem. Pokud tomu tak bylo, pak možná na své objevení čekají i kostry dospělých jedinců. Nedá se určit, jak velcí by mohli být...

Popisek Nqwebasaura najdete například v knize "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona. Rekonstrukci tohoto dinosaura (viz obrázek) uvidíte v Jihoafrickém muzeu Iziko.

Příště Brachytrachelopan!

Fossil Grove

Slíbil jsem, že se tento víkend vrátím k rubrice, na kterou jsem, jak jsem uvedl, na nějakou dobu zapomněl. Jde o rubriku Muzea, výstavy, zoo a dinoparky, do které jsem nepřidal článek od konce července 2018! Je však ještě tolik nádherných míst, o kterých stojí za to napsat... Pokusím se tedy do této rubriky přispívat poněkud častěji...

Fossil Grove je nejstarší atrakcí pro návštěvníky skotského města Glasgow. Nachází se na území dvacetihektarového parku, pojmenovaném v roce 1886 po královně Viktorii, a to sice Victoria Parku. Samotná Fossil Grove je v podstatě budovou, pod jejíž střechou jsou chráněny zbytky kmenů, snad bychom možná mohli říci i pařezy, velkých karbonských rostlin. Již od roku 1890, kdy bylo toto malé muzeum v Glasgow vybudováno, mohou návštěvníci obdivovat 11 pařezů a kořenů Lepidodendronů, klasických karbonských plavuní (tento rod nicméně přežil až do konce Triasu), jež dosahovaly výšky až 30 metrů. Někdy se jim také říká "giant club mosses". Naleziště samotné bylo objeveno v roce 1887. Stalo se tak jednoduše; ve Victoria Parku měla být vybudována silnice, a při jejím budování se dělníkům náhodou podařilo narazit na karbonské vrstvy obsahující tyto úžasné přírodní poklady. Ukázalo se tak, že před více než 300 miliony let bylo Skotsko pokryto hustými pralesy a mokřinami, jimž tyto gigantické stromové plavuně dominovaly. Kromě toho se v tomto malém muzeu nacházejí i zbytky kořenových systémů Stigmarie, další obrovské stromové plavuně, jež údajně dosahovala výšky ještě úctyhodnější, než Lepidodendron, a to sice až 50 metrů... Přibližně padesát metrů na východ od muzea byla postavena dubová skulptura karbonské plavuně s gigantickou stonožkou rodu Arthropleura, jejíž stopy byly nalezeny na skotském ostrově Arran. Muzeum je pro návštěvníky otevřeno jen od dubna do září, a to pouze o víkendech od 12:00 do 16:00. Není příliš velké; naleziště, jež je vlastně pozůstatkem starého lomu, je dlouhé přibližně 400 metrů. I zvídavý návštěvník jej může projít během několika desítek minut, případně během hodiny či hodiny a půl.

Pokud si někdy zajedete do Glasgow, a budete ve městě zrovna v ten pravý čas, kdy je muzeum otevřené, navštivte ho! Určitě to nebude ztráta času...

Lovci kryptidů 4: Zabijácký červ (3/3)

V této kapitole se Pierre, Kate, Pauline a nový člen týmu, Dean Owen, který přicestoval z budoucnosti, aby zabránil strašnému osudu, jenž naši planetu potká, vydali na dobrodružství do Mongolska. Uprostřed nehostinné pouště Gobi hodlali pátrat po Olgoji chorchojovi, gigantickém zabijáckém červu, který nedávno zaútočil na čtrnáctiletého Mongola a zabil ho. Setkání s nebezpečným zabijákem na sebe nenechalo dlouho čekat, ale jak se ukázalo, právě poušť Gobi byla místem, kde se měla vylodit další skupina Shai'ri. Střetli se s Lovci kryptidů, což vedlo ke krvavému konfliktu. Naštěstí se objevili dva Olgojové, a napadli rozzuřené mimozemšťany. Dean navrhl, aby Pauline namířila Cryptid Swift k vysílacímu zařízení, jež Shai'ri postavili nedaleko své lodě... Otázkou je, co bude dál... Bohužel, brzy se přihodí něco strašného...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ZABIJÁCKÝ ČERV, ČÁST TŘETÍ:

Pauline rychle zmáčkla velké červené tlačítko poblíž kniplu, načež se z křídel Cryptid Swiftu vysunuly laserové pušky, a svými jemnými, svítivými střelami pokropily pouštní písek. "Letíme moc rychle, nemůžu ho zaměřit!" vyhrkla Pauline. Stáhla k sobě kokpit takovou silou, že kdyby nebyla připoutána k sedadlu, nejspíše by byla uvržena až do zadní části palubního prostoru. Letoun se lehce naklonil těsně před vesmírnou lodí Shai'ri. Byl by se s ní střetl, kdyby Pauline kniplem opět nezatočila. Minul raketu jen o několik metrů. Pauline pak použila počítač k rychlému zaměření vysílacího zařízení, zatímco se letoun obracel, vraceje se rychle zpět k místu konfliktu. Laserové pušky zaměřily vysílací přístroj, když tu náhle jeden z vojáků Shai'ri vystřelil ze své futuristicky vypadající zbraně, a zasáhl Cryptid Swift! Rána z laserové pušky nezasáhla přístroj, ale nebohého, ač agresivního, mimozemšťana, a učinila z něj černé škvarky. Cryptid Swift se zatočil ve vzduchu, a nekontrolovaně se řítil zpět k raketě. "Zapni autopilota!" zařval Pierre a nahrnul se k řídícímu panelu. "Nepůjde to..." řekla se zatnutými zuby Pauline, snažíce se udržet letoun v takové poloze, aby přistání bylo co nejměkčí. V tu chvíli další Shai'ri zaměřil svou zbraň na strmě klesající letoun, byl však zaživa roztrhán Olgojem chorchojem, jenž se jako blesk vynořil z písku pod ním. Ostatní Shai'ri se dali na ústup. Zamířili zpět do lodi. Před vchodem do ní se nicméně vynořil další, již třetí Olgoj. Byl mnohem menší než ostatní, měřil možná pouhý metr na délku, a z písku vylézala pouze polovina jeho sytě rudého těla. Zaměřil se na nejmenšího z vojáků - na toho úplně vepředu. Ten by se zřejmě mohl stát jeho kořistí. Zpoza velkých kusadel na něj vystřelil dávku zeleného toxinu, který okamžitě začal rozežírat mimozemšťanovu tvář a krk. Ostatní Shai'ri se však nenechali příliš znepokojit. Naráz menšího červa zastřelili. Odebrali se zpět do vesmírné lodi, kde byli konfrontováni s mnohem vyšším Shai'ri. "Vládce už ví o těch písečných nestvůrách," řekl jim v jejich složitém jazyce, "nechce, abyste je zabíjeli. Obyvatele této planety vidí stejně jako nás. Jako nepřátele. Toho by se dalo využít." Mezitím špička Cryptid Swiftu nabrala vysílací přístroj, a rozbila jej. Pauline se těsně před tím podařilo částečně obnovit systém letounu, takže začala fungovat jedna ze záchranných trysek. Bohužel neměla dlouhou životnost. Letoun se tedy alespoň ještě jednou zvedl ze země, pak tryska zcela odešla, a on se začal znovu snášet k zemi. Prudkou rychlostí se vzdaloval od vesmírné lodi, opět se zatočil ve vzduchu, a svištěl tak opačným směrem, než odkud původně přiletěl. Na palubě bylo horko. Kate a Pierre se chytli za ruce těsně před tím, než přistáli na čelním skle. Dean si nestačil zapnout bezpečnostní pás, a tak vyletěl ze svého sedadla, ač se jej stále držel a snažil se zachovat klid. Působil neskutečně stoicky i v situacích tak nebezpečných, jako byla tato. Zažil toho totiž v budoucnosti mnohem víc. Zažil mnohem horší věci, než pád letounu do písečné pouště. Pauline se ze všech sil snažila letoun udržel v jakési strmé křivce. Táhla k sobě knipl a naťukávala možnosti na monitoru vedle něj, bohužel se však v té rychlosti překlikla, a Cryptid Swift náhle těžce narazil do země. Písek vyletěl do výšky několika metrů, a pomalu se otáčející letoun s jemností zasypal. Pauline si odepla bezpečnostní pás a sletěla ze sedátka. Udělalo se jí špatně. V její tváři bylo vidět, jak bojovala s nutností zvracet. Pierre dopadl těžce na hlavu, ale nebyl uvržen v bezvědomí. Jen zvednout se mu dělalo trochu potíže, a když tak učinil, ztratil rovnováhu. Kate dopadla na záda, jen její noha se zapletla do bezpečnostního pásu sedadla hned vedle Pauline, a zatímco se z něj snažila dostat, nemohla podat Pierrovi pomocnou ruku. Ten se svalil jako poražený býk. Dean byl v pořádku. Otevřel dveře a doporučil ostatním, aby se nadýchali čistého vzduchu. Pauline se úplně rozšířily zorničky, něco si uvědomila. Okamžitě vstala, skoro jako by se jí nic nestalo, a nastavila na monitoru další opravu systému. K jejímu překvapení k němu mělo dojít do několika minut. Usmála se na ostatní. Vypadalo to, že z téhle kaše nakonec přece jenom rychle vyváznou.

Dean vyšel ven z letounu a prohlédl si okolí. Všude samé písečné duny, čas od času nějaký ten keřík, žádné stopy po zvířatech... Vesmírná loď Shai'ri však byla vzdálena možná jen šest, sedm set metrů dál na západ. Kate vyvedla Pierra na čerstvý vzduch, posadila ho na horký písek, ale on se bránil. "Jsem v pohodě! Mimoto, co když k sobě zase přilákáme ty děsivý potvory?!" vykřikl. "Jak hluboký může být písek pod námi?" zeptal se Dean. "Jak to jako myslíš, kámo?" reagoval na to Pierre. "Je možné, že by ti červi zachytili naše vibrace i z takovéhle dálky?" zeptal se znovu Dean. "To nevím. Nikdo se jejich výzkumu nikdy nevěnoval. Ti, co po nich pátrali, je nikdy nenašli. A když jo, tak jim stejně nikdo nevěřil... Jó, Deane, o Olgojovi chorchojovi panuje tolik zkazek, tolik příběhů o něm vypráví, tolik různých verzí existuje, a tolik písku tady je, sakra, a horkého, takže, kruci, Kate, nech mě, do Prčic, vstát, nechci na týhle peci sedět!!!" vykřikoval Pierre. "Asi jsme neměli vycházet ven..." řekl tajemně Dean. "Teď by k tobě ještě měla dramaticky přijet kamera, a..." dodala Kate, ale větu nedořekla. Přímo zpoza ní a Pierra se vynořil největší Olgoj chorchoj, kterého zatím měli šanci spatřit. Byl to asi dva a půl metru dlouhý obr, a vyrazil z písku s takovou vervou, že div nezpůsobil jeho sesuv! Pierre a Kate jen tak tak uskočili. Dopadl kusadly na písek, ale nezanořil se do něj. Namísto toho se na něm zakroutil, vztyčil přední část svého těla a vystříkl po nich kyselinu. Pierre se pokusil ji vykrýt svou rukou, věděl přeci, že se po zásahu zahojí. Ale Kate ho povalila k zemi. Byla úplně vyplašená. Gigantický červ se blížil k ní. "Co to děláš?! Skoro tě zasáh! Vykryl bych to!" zařval Pierre. Dean opět vytáhl svou pistoli, jenže pak ji úlekem upustil. Z písku pod ním se vynořil další, menší červ, a podobně jako onoho mongolského chlapce, i jeho popadl kusadly za nohu. A začal ho táhnout do svého podzemního světa. "Deane! Počkej, kámo, jdu pro tebe!" zařval Pierre a skočil k hlavě menšího červa. Zanořil do ní prsty, a zmáčkl. Dal do toho všechnu sílu. Měkký povrch červovy hlavy rychl
e prorazil. Červ sebou začal zmítat, pustil Deana, ale v bolesti se stáhl pod zem, a tak s sebou táhl i Pierra! Jakmile se jeho hlava ocitla pod pískem, ucítil bolest na čele. Červ po něm vystřelil další dávku toxické kyseliny. Pustil jeho hlavu, a s řevem se vynořil na vzduch. I vnitřek červova těla byl toxický. Kapalina, jež mu stékala po dlani, neskutečně pálila na kůži, a odhalovala maso. Zatímco Pierre bojoval s menším Olgojem, popadl Dean svou pistoli a začal střílet po velkém jedinci, který se blížil ke Kate. Nečekal však tak rychlou reakci tvora, o kterém předpokládal, že bude pomalý a neinteligentní. Olgoj rázem vztyčil celou polovinu svého těla, a střela jej těsně minula. Kate poznala, že chce plivnout po Deanovi, a vzhledem ke své velikosti by to určitě dokázal. Zvedla ze země malý kámen a hodila ho po červovi. Ten nyní reagoval poměrně impulzivně. Natáhl ke Kate hlavu, a kusadly sevřel zápěstí její pravé ruky. Kate vykřikla bolestí i zděšením. Pierre, vzpamatovávající se ze strašlivého zážitku, byl okamžitě na nohou, a nadlidskou rychlostí se začal blížit ke zvířeti, jež ubližovalo jeho přítelkyni. Pauline navíc vyběhla z letounu s laserovou pistolí v ruce. Nesměli v tom Kate nechat!

To, co následovalo, je však velmi znejistilo. Malý Olgoj chorchoj, kterého Pierre před chvílí zranil, se opět vynořil, a postříkal kyselinou Pierrova záda. Byla to taková dávka, že jej paralyzovala. Dopadl na zem, neschopen ani vykřiknout. Měl pocit, že se mu ta kyselina dostala až ke kostem, až k páteři. Dean dostal pořádnou ránu zadní částí těla červa do hlavy. Odletěl o dva metry dál, přímo k chřtánu dalšího Olgoje, velikostně srovnatelného s tím prvním, který Pierra napadl sotva před pár desítkami minut. Svou pistoli však stále svíral v rukou, a tak když se jeho ucha jen lehce dotklo jedno z Olgojových kusadel, hbitě se přetočil a dvěma střelami spálil jeho hlavu. Zmítající se červ vylezl z písku celý, a začal se koulet k Deanovi. Pauline byla nyní pro Kate jedinou nadějí. "Pusť ji, ty potvoro!" zařvala na velkého Olgoje, jenž Kate stále mocně držel. Po obličeji ji stékaly slzy. Ta bolest byla nepopsatelná. Pauline vystřelila, jenže laser Olgojovi vůbec nevadil. Látka, která tvořila povrch jeho těla, se lišila od té, jež tvořila tělo mnohem zranitelnějšího jedince, kterému Pierre vlastnoručně dokázal proniknout do hlavy, a to doslova. Olgoj však Kate na chvíli pustil. Nebyla schopná pohybu. Ležela na zemi a mnula si prsty levé ruky zraněné zápěstí ruky pravé. Z ran v ruce crčela krev. Olgoj vystřelil dávku toxinu po Pauline. Uhnula, vždyť byla vycvičenou bojovnicí. Látka přistála na letounu, a zanechala v něm viditelné stopy. Pierre se mezitím vzmohl vstát. "Kate! Proboha, neboj, už běžím," řekl nesmírně protektivním hlasem. Kate k němu natáhla ruku...

Obrovský červ se k ní pak vrátil. Probodl kusadly její hrudník. Pierre zařval jako zvíře. Při běhu se začal třást. Sledoval, jak se Olgoj chorchoj zanořoval s Kate zpět do svého písečného, podzemního království. Bezvládné tělo Kate v písku zmizelo tak rychle... Pierre stačil ještě chytit špičku zadní části Olgojova těla. Chtěl jej vytáhnout. Byl by to udělal, byl by toho ohavného vraha své přítelkyně roztrhal na kusy, kdyby mohl. Cítil, jak ztrácí sílu. Cítil zlobu, naštvání, bolest i smutek, a přesto se necítil být silnějším. Na rozdíl od časů nedávných, na jeho rukou se nevyrýsovaly zelené žíly. Ocas Olgoje se zanořil do písku, a Pierrův zaslzený obličej do něj dopadl s hlasitým žuchnutím... Jakmile ostatní Olgojové ucítili, že největší jedinec pro ně získal potravu, také opustili povrch... Po náhle ztichlé písečné rovině se ozývalo jen Pierrovo skučení. Byl to řev člověka, který ztratil, zcela náhle a bez očekávání, další osobu, která mu byla blízká. Není možné popsat, co procházelo jeho hlavou. Bylo toho tolik. Pauline se tiše rozbrečela. Deanovi se zatočila hlava. Začaly se mu klepat zuby. Tak už to začalo...

Od Jackovy smrti neuplynuly ani dva měsíce. A Lovce kryptidů opustil jejich další člen. Kate Henshallová, se kterou se Pierre seznámil na prach obyčejném Vánočním trhu na jihu Londýna v prosinci roku 2017, téměř před dvěma roky. Odvážná anglická dívka, která od té doby byla jedním z nejlepších spojenců Lovců kryptidů, která Pierra doprovázela na jeho dobrodružstvích v paralelním vesmíru, a která se v červnu 2019 stala oficiální členkou týmu. Po několika nebezpečných misích odešla... A nejhorší bylo, že nemohla být pohřbena tam, kde by ji Pierre mohl často navštěvovat. Ne, jejím hrobem byla tato opuštěná, nehostinná pustina. Skončila někde pod jejím povrchem, v ráji jedněch z nejnebezpečnějších kryptidů, se kterými se kdy tým setkal...

Po opravě systému se Cryptid Swift vydal zpět na základnu v Londýně. Akihiko mezitím zavolal Pauline a zeptal se na vesmírnou loď Shai'ri. Pauline mu místo toho řekla, že Kate zemřela. To bylo vše. Akihiko raději zavěsil, aby jeho další otázky nevyprovokovaly Pauline, Pierra a Deana. Pauline samotná řídila letoun, a neustále myslela na to, co se stalo. Vinila se z toho. Přitom se však snažila tak moc! Pierre bolestně pohlédl na Deana. I teď, přestože byl smutný ze ztráty osoby, jež byla tak blízká osobě, jež jemu samotnému bude jednoho dne blízká, totiž Pierrovi, vypadal docela klidně. "Věděl jsi to?" zeptal se ho Pierre. Dean se na něj otočil, ale z jeho obličeje ani očí nevycházela žádná odpověď. "Tak věděl jsi to?!" zařval Pierre, vstal a přikročil k němu. "Věděl jsi, co se stane?! Jestli jo, proč jsi nám to neřekl?! Přišel jsi sem změnit budoucnost?! A místo toho přicházíme o jednoho člověka za druhým!" křičel Deanovi do obličeje. Dean nevěděl, co odpovědět. Ale snažil se zachovat klid. "Sakra!!!" zařval Pierre a kopl do sedadla, na kterém Dean seděl. "Všichni, všichni odcházejí... Moje sestra... Jack... Teď i Kate! Kdo bude další?! Řekl jsi mi, že jsem tě sem poslal! Jenom já! Že všichni ostatní zemřou! Kdy?! Jak?!" pokračoval Pierre. Dean stále mlčel, ale gestem se pokusil Pierrovi naznačit, aby se uklidnil. "Deane!!!" vykřikl Pierre, popadl ho za krk a zvedl ho ze sedadla. "Co seš vlastně zač, ty blbče?! Snažíš se něco změnit? Anebo jsi spíš přišel urychlit smrt nás všech?!" Pak se Pierre zklidnil. Pustil Deana. Pauline bylo skoro do breku, když je takhle spolu viděla. "O tom, co se stalo Kate, ses mi v budoucnosti nikdy nezmínil," řekl Dean. Z jeho očí vycházela pravda. "Ale vím, jak moc tě to zranilo... Snažil ses na ní... zapomenout... posunout se dál... Ze všeho. Snažil ses zapomenout na všechny ostatní, co zemřeli. Ne proto, že by ti na nich nezáleželo, ale proto, že ti jejich odchod až příliš moc ublížil," pokračoval Dean. "Kruci!!!" zařval Pierre a strhl své sedadlo. "Něco se se mnou děje. Nejsem už jako dřív. Anebo... snad jsem? Připadám si teď stejně bezmocný jako předtím, než mi ta banda zlotřilců napumpovala krev tím pitomým sérem," řekl rozesmutněle Pierre a sedl si dál od Deana a Pauline. Sám tam seděl až do konce letu...

V hangáru základny se členové výpravy setkali s Akihikem. "Sdělil jsem tu zprávu ostatním členům týmu," řekl tiše Pauline. Pierre ho jenom minul. "Pierre," oslovil ho Akihiko, aniž by se jeho francouzský přítel otočil, "úplně chápu, jak se cítíš. Stalo se mi v životě to samé. Nenech se tím zlomit." Pierre se odebral do svého pokoje. "Byl to Olgoj chorchoj. Napadla nás celá skupina, bránili jsme se, Kate prostě byla v nesprávný okamžik na nesprávném místě... Byla to hloupost. Neměla jsem nás do Gobi brát. Možná jsme prokázali existenci nějakého kryptida, ale co je nám po tom..." řekla velmi smutným hlasem Pauline. "Alespoň jsme viděli vysílací zařízení Shai'ri," řekl Dean, "všechno se bude hodit. Nesmíme polevit." Pak se ještě zamyslel: "Kdyby mi Pierre v budoucnu o událostech v Gobi pověděl, zabránil bych jim. Udělal bych pro to všechno... Škoda, že... že se o tom prostě nezmínil... Anebo... Kate zemřela jinak? A její smrt jsem nějak ovlivnil já tím, že jsem se k vám přidal? Vždyť všechny ty události prve proběhly beze mně..." "Z ničeho se neviň," řekla mu Pauline, "myslím, že Jack by na tebe byl hrdý. Mluvíš jako on. To, co bys pro Pierra udělal... Přesně takhle to viděl i on." Pak Akihiko sdělil Deanovi a Pauline důležitou zprávu: "Jen tak mimochodem, určitě byste to měli vědět, náš zelený 'přítel' se v průběhu posledních hodin vyplazil ven ze základny. Je pryč." "Claude Ngoy?! Ne!" řekl Dean. Do hangáru jen tak vstoupil Quartermaine, stále "vězněný" v základně. Jakmile ty tři uviděl, začal tančit. "Tadadá, tududů, tadé dé, de jů! Hele, jak je možný, že se odsud odplazila ta divná protopříšera, nebo jaký trilobit zesliznatělý to byl, u všech ostrouhaných tužek číslo dvě, a já tu musím být s Jakem zavřený?" vyhrkl jak jen nejhlasitěji mohl. Pauline se podívala na Deana a Akihika. "Právě mě něco napadlo... Měli jsme ho použít," řekla jim. "Co?" zeptal se Dean. "Tu věc, která nám může pomoci změnit budoucnost," odpověděla Pauline.

Pierre seděl ve svém pokoji a pohlížel z okna. Byl už večer. Obloha se zatáhla, potemněla... Přestože Pierra sžíral smutek, nechtěl se jím nechat zničit. Nechtěl, aby jej dostal do další deprese. Už toho bylo dost. Ačkoliv si bude do smrti vyčítat, že nedokázal zabránit smrti Kate, že nedokázal zabránit smrti Sabine, a zřejmě že i nedokázal zabránit smrti Jacka, nebo jí přinejmenším musel bezbranně přihlížet, nenechá se tím zlomit! Už bylo dost ztrát, které by z něj učinily neschopného slabocha, řízeného jen hněvem a nenávistí. Ale ztratí-li každého, s kým naváže vztah, kolik takové bolesti jej ještě v budoucnosti čeká? Měl by se snad zatvrdit a přestat se ostatním věnovat, zaměřit se na pomoc Deanovi s jeho důležitým úkolem, a tedy i na záchranu tohoto světa? Ve chvíli, kdy o tom přemýšlel, vkročil do jeho pokoje malý Tatzelwurm. Přilísal se k Pierrovi a poprvé mu tak nabídl své přátelství. Jako by se mu tak pokusil nastínit, co přijde. A že se s tím vším pokusí projít společně, i když v tuto chvíli se příliš dobře neznají... Přijde čas, kdy jejich nové spojenectví, vybudované krátce po tragické smrti Kate Henshallové, přijde vhod...

Příště: Poslední z Lovců kryptidů.

Obrázek týdne 15. 11. 2019

Dnes je 15. listopadu - Den Steva Irwina! Je to skvělá příležitost připomenout si jednoho z největších ochránců přírody a televizních moderátorů přírodovědných pořadů všech dob. Steve miloval všechna zvířata, ale jeho nejoblíbenějším druhem, jak sám několikrát řekl, byl krokodýl mořský. Práci s nimi, a též jejich ochraně, se věnoval už od poměrně raného věku. Jeho rodina nyní pokračuje ve výzkumu krokodýlů mořských ve Steve Irwin Wildlife Reserve - jde vůbec o nejdéle běžící vědecký projekt zabývající se jediným živočišným druhem v historii. Protože jsem v souvislosti se Stevem pomýšlel na tyto majestátní plazy, rozhodl jsem se na internetu hledat jejich malby či počítačové rekonstrukce... Narazil jsem na jednu, která se mi vcelku dosti líbí...

Popisek k obrázku: Statný krokodýl mořský leží na dně průzračně čisté řeky na severu Queenslandu v Austrálii. Sleduje dění kolem sebe, a číhá na kořist. Možná se už brzy k vodě přijde napojit zdivočelé prase nebo některý z původních australských vačnatců. Uváží-li krokodýl, že by mohlo jít o dobrou kořist, zaútočí...

Slavíte Den Steva Irwina? Já si rozhodně dnes večer pustím alespoň jednu epizodu Lovce krokodýlů či jiného z jeho seriálů! Zítra napíši pokračování Lovců kryptidů, v neděli se zřejmě vrátím k rubrice, na kterou jsem na čas bohužel tak trochu zapomněl, a příští týden budu pokračovat v projektu Evropští sauropodi...