Co se takhle jednou přihodilo Rogeru Neillovi při výletu do Guatemaly

Říká se, že pes je nejlepším přítelem člověka. Sám moc dobře vím, o čem mluvím. Většinu svého života jsem sloužil kanadské armádě a po návratu z misí mne doma očekával vždy jen jeden přítel. Můj pes Rony. Staral jsem se o toho dobráckého vlčáka od jeho narození po smrt. A konec jeho života byl něčím, co mne velmi hluboce zasáhlo. Jen krátce poté, co mě Rony navždy opustil, vyslala mě kanadská armáda do Číny na misi za záhadným magnátem Zhou Lenem. Nebyl to snadný úkol, a já po řadě útrap padl do zajetí onoho muže. Zachránil mě jistý Angličan, Jack Owen. Brzy se z nás stali přátelé, a já dostal úžasnou nabídku - stát se členem jeho týmu, Lovců kryptidů. Souhlasil jsem. Viděl jsem v tom příležitost začít po Ronyho smrti odznovu. Nikdy jsem nelitoval. Můj život se radikálně změnil. Viděl jsem tvory, místa, úkazy, o kterých jsem nikdy předtím ani nesnil. Nakonec jsem se plně ujal péče o malého Tatzelwurma, tajuplného kryptida z Rakouska, který s námi v naší londýnské základně, v mém novém domově, žije dodnes. Tato podivná směsice kočky, hada a žížaly se stala mým nejlepším kamarádem. Nahradil mi Ronyho. I přes jeho vzezření v tom tvorečkovi vidím víc psa než nebezpečnou divokou šelmu.

Přítulný pes je přítelem člověka, ale divoký vlk bývá často považován za ztělesnění zla. Za ztělesnění ďábla. Přesně tak nahlížejí obyvatelé Latinské Ameriky na mýtickou bytost, které říkají El Cadejo. Je to duch v podobě psa či vlka, a v noci se zjevuje cestovatelům. Charakterizují jej dvě inkarnace; bílý Cadejo, který cestujícího chrání před nebezpečím, a černý Cadejo, symbol zla, hrůzy a smrti. V některých oblastech Latinské Ameriky jsou však role těchto dvou inkarnací prohozeny; černý je ten dobrý a bílý je naopak ten zlý. Podobné povídačky mě vždycky fascinovaly. Ptal jsem se sám sebe, kolik je na nich pravdy. Netušil jsem, že někdy dostanu odpověď. Ale v posledních pár letech jsem se setkal už s tolika mýtickými zvířaty, jež se ukázala být skutečnými. Nikdy jsem neměl důvod legendě o dobrém a zlém psím duchu El Cadejovi nevěřit. Avšak můj výlet do Guatemaly v červenci 2019 mi skutečně rozšířil obzory. Věřím legendě o El Cadejovi. Protože je částečně založena na pravdě.

Do Guatemaly, hlavního města stejnojmenného středoamerického státu, jsem dorazil v sobotu sedmadvacátého července, konkrétně v šest hodin ráno. Následovala pětihodinová cesta autem do Acropolis Norte Yaxhá, kde měla má vytoužená dovolená, při níž jsem měl konečně zapomenout na události posledních měsíců, začít. Stanul jsem mezi mayskými pyramidami v Yaxhá v poledním horku, ale přesto to byl úžasný zážitek. Slunce opíralo své paprsky do asi pěti set jednotlivých struktur, které byly vybudovány někdy mezi lety 250 až 600 našeho letopočtu. Měl jsem za to, že prohlédnout si takový archeologický skvost bude nejlepší s průvodcem. Tím mi byl Antonio González, velmi sympatický učenec a guatemalský patriot, mluvící anglicky s velmi silným španělským přízvukem. Setkali jsme se v Plaze D, v jádru Yaxhá. Řekl jsem mu, jak jsem nadšen tím, že mne může provázet právě on. Antonio se jen usmíval a hned mi začal vyprávět o mayských pyramidách, o začátku a konci mayské civilizace a o pozoruhodných stelách, monumentech, do nichž byly vyryty obličeje. První z nich jsme měli možnost obdivovat v Plaze E. Bohužel byla rozpůlena. Musel jsem být trochu zklamaný, a Antonio to okamžitě poznal z mého obličeje. Řekl mi, že uvidíme i celistvé stely, ale nejprve navrhl skrýt se zase před sluncem do stínu. Pohodlně jsme si sedli pod sedmimetrovou ilamu a prohlíželi si okolí.

"Tak vy lovíte kryptidy?" optal se mě s úsměvem Antonio, načež vypil půlku sklenice džusu.

"Dalo by se to tak říct," odpověděl jsem s přivřenýma očima, "my a mí přátelé neustále dokazujeme existenci dalších a dalších druhů. Těší mě, že se o nich svět dozvídá."

"Tím ale ztrácejí své tajemství," řekl na to Antonio.

"Jo, to je pravda," povzdychl jsem si, "a to je asi škoda. Někdy si říkám, že lidé by se o našich objevech neměli dozvídat v novinových článcích. Snad bychom si je měli nechat pro sebe."

"Taky to tak vidím," řekl můj nový kamarád a zase se napil džusu.

"Jenomže počet lidí, kteří vědí o kryptidech, stále roste... Ti, kteří byli odhaleni světu, jsou většinou chráněni, ale i tak nikdo neví, jestli náhodou nějaký šílenec kryptidy nezneužije... Nebo třeba nevyhubí..."

"Tady v Guatemale žije spousta kryptidů. A nikdo ještě vědecky nedokázal, že existujou," zasmál se Antonio, "a taky na ně nevěří každý. Takže se nemusíte bát o jejich budoucnost. Žijí si hezky ve skrytu pralesa."

Trochu mne zaujal. "Jací kryptidi tu žijí?" zeptal jsem se takřka se zájmem zvídavého dítěte.

"Mluví se tu třeba o Sisemitovi. To by mohla být taková obdoba slavného bigfoota. Prý žije v pralese za námi."

"Myslíte, že bych ho mohl najít?"

"Heh, to těžko," zasmál se Antonio, "to zvíře se drží daleko od lidí. Ovšem jiný tajemný tvor, El Cadejo, přímo vyhledává takové, jakým jsi ty, Rogere."

Vylíčil mi legendu o El Cadejovi. Přišla mi velice zajímavá, jen jsem nepochopil, proč tak učený člověk Antoniova typu neustále mluví o "duchovi". Na konec přišlo to nejlepší: "El Cadejo prý v noci chodí sem, mezi ruiny Yaxhá. A setkává se s cestovateli, kteří si chtějí zbytky osady prohlédnout pouze za svitu hvězd."

Jsem lovec kryptidů. Nemám důvod se jim nevěnovat i na původně archeologicky lomítko turisticky zaměřené dovolené. Antonio u svého šéfa po telefonu zajistil, abychom mohli v Yaxhá zůstat přes noc. Celé hodiny jsme jen tak seděli na schodcích pyramidy ve středu naleziště a pozorovali okolí. Pak jsme konečně uslyšeli šelestění v trsech vysoké trávy, mezi keříky jen pár metrů od nás.

"To bude on. El Cadejo! Připrav se! Teď se vynoří..." komentoval to Antonio.

Celý jsem se rozjasnil. Zapnul jsem kameru, připraven natočit nového, dosud nezdokumentovaného kryptida. To budou mí kolegové v Londýně hledět, pomyslel jsem si. Místo bizarního, vlku podobného tvora, nebo snad ducha, však z křovisek vylezl velmi hlučný pásovec devítipásý, pátrající o samotě po hmyzu. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou.

"No, no, jen se nečerti," smál se potichu Antonio, "ne každý noční savec je El Cadejo."

"Já se nečertím," bránil jsem se s úsměvem, "jen jsem trošku zklamaný."

Sedět takhle mezi mayskými ruinami a čekat, až mýtický El Cadejo přijde k nám, se ukázalo být dosti neefektivním způsobem pátrání po kryptidovi. Antonio chtěl být překvapivě pořád se mnou. Věřil,
že bájného tvora uvidí jen tehdy, bude-li v mé přítomnosti, tedy v přítomnosti cizince, cestovatele. Šeptali jsme o všem, co se týkalo kryptozoologie, a nenudili jsme se u toho. Cítil jsem však, že má naděje na setkání s "duchem" se minutu po minutě snižuje. Pokud je na té legendě něco pravdy, musím být sám! Jedině pak mne El Cadejo navštíví.

"Hele, kamaráde, musím si odskočit. Nepůjdeš, doufám, za mnou," vyhrkl jsem náhle.

"Ale co by mě mělo odradit? Odskočíme si spolu. Tak ani jeden z nás nepřijde o možnost El Cadeja zahlédnout!" navrhl s rozjasněnou tváří.

"Ne, Antonio, tohle je osobní. Zůstaň prosím tady," řekl jsem vážně a klidil se pryč.

Ušel jsem jen pár metrů, a hned za rohem astronomického komplexu jsem uslyšel vrčení. Fungovalo to! Když jsem byl o samotě, měla ona bytost důvod pro malou návštěvu. Mé oči již byly zvyklé na tmu, a rychle zaregistrovaly rychlý pohyb před malým otvorem ve zdi. Musel jsem jít za ním. Srdce mi začalo prudce bušit. Přece jen jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu! Vstoupil jsem do té až nepohodlně malé chodbičky. Musel jsem se krčit, a nemotorně jsem prostupoval tmou dál, hlouběji a hlouběji do toho komplexu. Vrčení bylo stále hlasitější. Blížil jsem se k tomu živočichovi. Když už se jeho vrčení ozývalo jen pár metrů přede mnou, popadl jsem baterku a noční kameru. Teprve pak jsem se sám sebe v hlavě zeptal: Co to vlastně dělám?! Když na mě něco vrčí, asi to se mnou není spokojené! Právě jsem svou přítomností mohl něco jen pořádně naštvat! V Guatemale nežijí vlci, ale co když se tu uchýlila alespoň nějaká skupinka zdivočelých psů, starající se o štěňata? Půjdou po mě, když se k jejich potomstvu přiblížím. Miliony myšlenek procházely mým mozkem. Byl jsem však odhodlán tomu zvířeti pohlédnout do tváře. Rozsvítil jsem baterku a zároveň jsem zapnul kameru. Zařval jsem hrůzou.

Antonio mě zvenku slyšel a okamžitě přiběhl k otvoru.

"Rogere?! Rogere?!" volal, pln strachu o mou maličkost.

"Ano?! Jsem tady, Antonio! Jsem uvnitř! Pro všechno na světě, kamaráde... Nechoď sem!!!" zněla má odpověď.

"Proč?!" ozval se Antonio. Nemohl jsem odpovědět. Studený čumák černého psa s ďábelskýma rudýma očima očichával mou tvář. Už přestal vrčet, i tak však nepůsobil zrovna přátelsky.

"Rogere?! Slyšíš mě?! Máš ho? Máš Cadeja?!" křičel Antonio. Zaslechl jsem, jak tře svá záda o stěnu chodby. Vešel dovnitř, a El Cadejo zneklidněl. Nepřál si, aby tu s námi byl někdo jiný. Hbitě se v chodbičce obrátil a zamířil do věčné temnoty hlubin komplexu. Ztratil se prakticky během pár vteřin. Přestože jsem prve nechtěl, aby mne opustil, nahlas jsem si po jeho útěku oddechl. Hned potom se můj zrak střetl s Antoniovým, a oba jsme se strašlivě polekali.
"Teda, ty řveš jak nějaký dinosaurus, když se bojíš!" řekl se smíchem Antonio a poplácal mě po zádech.

"Mám Cadeja natočeného! A zdá se, že je to nějaký nový druh psovité šelmy. Paráda!" řekl jsem mu.

Vylezli jsme z budovy, jež kdysi dávno Mayům sloužila ke studiu hvězd a planet, a která se pro mne stala místem setkání s jedním z nejhrůzostrašněji působících kryptidů, s nimiž jsem se kdy setkal.

"Rogere, můžu se tě zeptat na malý detail?" vyhrkl na mě Antonio.

"Jistě? Ehm, eh... Ne! Nechtěl jsem si odskočit. Chtěl jsem... být na chvíli sám," odpověděl jsem rozpačitě.

"Koho to zajímá? Chci se zeptat na něco jinýho. Měl ten duch místo psích tlapek kopýtka?"

"Jak jsem si toho jako měl všimnout?"

"Jenom se ptám," odpověděl vždy usměvavý Antonio, "traduje se totiž, že Cadejo má na nohou býčí kopyta. A tady v Guatemale se taky tvrdí, že dobrý Cadejo chrání všechny opilce před zloději. Ale... Tohle nebyl dobrý Cadejo, že ne?"

Výrazem v obličeji jsem Antoniovi naznačil, že na tyhle pověry úplně nevěřím. "Dobrý nebo zlý Cadejo... Tak bych to zvíře úplně neviděl. A mimochodem, není to duch, jak jsi řekl, je to psovitá šelma. Jsem si tím absolutně jistý."

Antonio sebou náhle trhl. Chytil mne za rameno a zmáčkl. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme nebyli sami. Tiše nás obklíčila smečka těch ďábelských šelem, a jejich vůdce se k nám zepředu blížil. Nechtěl se však maskovat - plížil se tak, abychom jej viděli. Upnuli jsme na něj naše zraky.

"Jak jsme si jich mohli nevšimnout? Odkud se tu vzali?!" zašeptal jsem.

"Říkal jsem ti, že El Cadejo je duch," odvětil Antonio.

Protentokrát jsem sáhl do kapsy pro světlici. V případě potřeby bych ji zapálil a hodil na první z těch příšer.

"Nic netahej z kapsy," řekl mi prudce Antonio, "nesmíš jim ukázat, že se jim chystáš ublížit. Toto je černý Cadejo - již mnoho lidí se mu postavilo, ale nikdy nebyli úspěšní. Za pouhý pokus zaplatili smrtí."

"Takže se tu necháme zabít, jo? A proč se tu vůbec objevili, když jsi se mnou?! Až dosud to vypadalo, že guatemalští patrioti, jako jsi ty, Cadejům vadí!" zněla má reakce.

Antonio na to neodpověděl. Vůdce smečky se k nám však přestal plížit. Stoupl si před nás a podíval se na nás s očividnou hrdostí v očích. Bylo to poprvé, co jsem kdy v nějakém kryptidovi či jiné bájné bytosti uviděl kus člověka. Můj kamarád v Cadejových očích spatřil to samé.

"Říká se, že El Cadejo je člověk vtělený do těla psa. Alespoň to je jedna z verzí. Bílý a černý Cadejo byli bratři, který se zády obrátili k černému kouzelníkovi, a proměnili se," zašeptal Antonio. Zhrozil se. Psovitá šelma na něj pohlédla, jako by rozuměla každému jeho slovu.

Antoniův hlas se začal třást: "A podle jiné legendy... před námi teď... stojí samotný ďábel."

"Už dost, ty pověrčivče," sykl jsem a zapálil jsem světlici. Všechny členy smečky to okamžitě odehnalo. Jen vůdce před námi stále stál, a hleděl nám do očí. V tu chvíli jsem ho pochopil. Přišel nám říci, abychom tajemství o jeho smečce nevyzradili! Aby svět El Cadeja nikdy skutečně nepoznal. Přistoupil ke mne a čumákem se dotkl kamery v mé kapse. Nechtěl, abych ty záběry někde ukazoval. Jak se mohl dozvědět o tom, že jsem předtím natočil jiného El Cadeja? Zkrátka to věděl. Napadlo mne, že se snad se členem své smečky mohl telepaticky spojit.

Pak utekl zpátky do džungle. S Antoniem jsme se na sebe podívali.

"Neuvěřitelné. Neuvěřitelné!" zaradoval se.

Když ráno v
ysvitlo slunce, byli jsme oba velmi unavení. Mezi mayskými ruinami se již začali objevovat turisté a zvědavě si je prohlíželi. Měl jsem sto chutí se vrátit do svého hotelu, zachumlat se pod peřinu a prospat celý den. Ale přemýšlel jsem stále o tom, co se stalo. Jaký smysl to setkání vlastně mělo? El Cadejo mne nalákal do astronomického komplexu svým vrčením. Anebo to bylo jinak. Snažil se mne odehnat. A já hlupák za tím chudákem, vystrašeným zvířetem, šel, a Antonio ho nakonec ještě více vyplašil. Zbytek se smečkou byl jasný. Nechystali se na nás zaútočit, představovali jen jakési posly.

Ať už ty psovité šelmy, hrdé, hrůzostrašně vypadající a zároveň velice plaché, byly čímkoliv - bájný El Cadejo nebo zkrátka obyčejný, dosud nepopsaný druh vlka či psa z lesů Střední Ameriky (to se mi zdá mnohem pravděpodobnější) - mé setkání s nimi bylo rozhodně něčím, na co nikdy nezapomenu. A navěky budu myslet na onu naléhavou zprávu vůdce jejich smečky - neodhal jejich tajemství!

Pokud jde o Antonia, nyní věří, že se jako pravý Guatemalec s El Cadejem neměl setkat, čemuž jsem ostatně donedávna věřil i já. Ovšem mě osobně to dnes připadá zvláštní. Vždyť přece slavný guatemalský umělec Carlos Loarca věřil, že Cadejo opatroval jeho otce, který byl též Guatemalcem. Myslím, že to jen dokazuje, že se pohled na toto stvoření v různých částech Guatemaly i celé Latinské Ameriky liší. Legendy se různí, to ano. Ovšem pravda zůstává - El Cadejo existuje! A setkání s ním byl jen první z celé myriády přenádherných zážitků, jež jsem nasbíral na své červencové cestě po Guatemale. Je-li však jeden zážitek z této cesty, který mne poznamenal na celý život, pak je to právě tento.

Naše planeta je tajemná. Stále na ní žijí tvorové, kteří ještě čekají na své objevení. A někteří se svému objevení dokonce chtějí vyhnout. Jako by věděli, že lidstvo není vždy zrovna přívětivé a přátelské. Jsem rád, že alespoň v nás ten starý divoký pes viděl přátele.

___

Tento krátký příběh jsem chtěl napsat již velmi dlouho, a nyní je tu. Třetí série Lovců kryptidů skončila v červnu, slibovaná čtvrtá série začne v srpnu, krátce poté, co dokončím svůj současný příběh Araripe, pravěký ráj. Rogerův příběh se odehrává mezi těmito dvěma řadami příběhu, které se od sebe budou velmi výrazně lišit. Právě touto povídkou jsem se chtěl vrátit k duchu první série Lovců kryptidů. Doufám, že se Vám tento malý comeback líbil... Čtvrtá série bude totiž něco úplně nového, a bude se velmi výrazně lišit od předchozích třech sérií... V současnosti píši také příběhy Agentka Kentová a Claude Ngoy, odehrávající se ve světě Lovců kryptidů a sloužící jako prequely.

Možná, že v budoucnu napíši jednotlivé příběhy i o dobrodružstvích dalších členů Lovců kryptidů, třeba o Akihikovi nebo Fahadovi. Roger se nicméně může pyšnit svým vůbec prvním samostatným příběhem... Tak, doufám, že se Vám zalíbil...