Araripe, pravěký ráj - část 1.

Každý rok se v létě na mém blogu obvykle objevuje nový příběh, a léto 2019 není výjimkou. Třetí série Lovců kryptidů skončila na konci června, do té doby, než přinesu první kapitolu čtvrté série, bude na můj blog přibývat povídka s názvem Araripe, pravěký ráj. Již několik let jsem nenapsal příběh, který by pojednával pouze o životě prehistorických tvorů. Je tedy nejvyšší čas vrátit se k tomuto typu příběhu, a jeho prostřednictvím Vám představit překrásné a mnohdy i nebezpečné dávné obyvatele Jižní Ameriky...

ARARIPE, PRAVĚKÝ RÁJ - ČÁST PRVNÍ:

Rudé slunce ozářilo tajemný, zamlžený les. Den pomalu přebíral vládu nad nocí a s jeho příchodem se probouzel všelijaký bzučící hmyz, primitivní včely a vosy, které se téměř okamžitě po opuštění svých nočních úkrytů vrhly na rosou ozdobené květiny. Mlha se překvapivě rychle ztrácela. Slunce pomalu šplhalo výš a výš, až jeho rudá záře pokryla celou krajinu. Listům cykasů a jinanů dala vskutku překrásný nádech. Pro jednu chvíli se celé toto území stalo rájem. Všechno tu vypadalo tak idylicky. Ale nic netrvá věčně. Zatímco si velký žhnoucí kotouč měnil oblečení z rudého na zářivě zlaté, ozval se z údolí uprostřed lesa řev plný bolesti a vyčerpání. Byl to jeden táhlý zvuk, nesoucí se ozvěnou na míle daleko. Pak les zase zdánlivě utichl.

Takto vypadalo ráno v pánvi Araripe, které jednoho dne podivné, dvounohé bezsrsté opice popíší jako rift nacházející se na severovýchodě Brazílie v Jižní Americe. Krajina, jež toho dne bude poseta především kaktusy, trnitými stromy a dominující rostlinou trávou, a která bude zabírat okolo 8000 čtverečních kilometrů, byla tehdy, před 100 miliony lety, ve spodní křídě, domovem těch nejpodivuhodnějších obratlovců vůbec - dinosaurů a dalších velkých druhohorních plazů. A zvláště tam, kde se po sto milionech let bude rozkládat geologická formace Santana, se těmto pohádkově kouzelným a zároveň hrůzostrašným zvířatům dařilo nejvíce...

Hejno ptakoještěrů Thalassodromeů, mířících z vnitrozemí k pobřeží s cílem nasytit se rybím masem, tiše přeletělo nad lesním údolím, které se toho rána stalo dějištěm kruté vraždy. Přímo v jeho středu ležela mrtvola Macrogryphosaura, plně vzrostlého šestimetrového jedince, a na ní hodovala smečka Santanaraptorů. Bylo jich tu celkem šest. Loveckou skupinu vedla velká samice, která stála na levém boku poraženého býložravce, trhala z něj maso, hlasitě ho polykala a neustále syčela na ostatní členy smečky. Další dva Santanaraptoři se rvali o kus masa vytržený z břicha. Přetahovali se o něj tak dlouho, že přestali mít pojem o všem, co se dělo kolem nich, až je náhle překvapil další Santanaraptor, libový steak jim ukradl a hned ho celý ohlodal. Menší samice chvíli ohlodávala hřbet zabitého Macrogryphosaura, ale když si uvědomila, že jí haštěřící se trojice samců uvolnila místo u břicha, využila příležitosti a hned si odtamtud odnesla pár hezkých kousků masa. Ocas kořisti střežil poslední člen smečky, mladý, hubený samec. Dáme mu jméno Rock. V celé smečce měl nejnižší postavení. Ostatní Santanaraptoři ho respektovali, ale nebrali ho jako někoho, s kým by se chtěli zrovna družit. Rock ukusoval maso z ocasu a chytrýma očima sledoval své druhy. Byl připraven, podobně jako mladá samice, že silnějším samcům případně ukradne kus masa, který by při své drobné rvačce jen tak odhodili. Ale nestalo se to. Ve chvíli, kdy se Rock jako první cítil nasycen, pomalu se od skupiny vzdálil a přišel se napít k průzračně čistému potoku. Odehnal od něj rodinku malých, rejskům podobných savců, kterých si ani nevšiml. Zpoza rozkvetlého keříku jej ale sledovaly oči ještě jednoho tvora. Byl velmi hladový, a cítil, že Rockova tlama nesla zápach krve. To pro něj bylo dobré znamení...

Tímto špiónem byla samice menšího teropodního dinosaura rodu Mirischia. Ještě nebyla dospělá, měřila pouze okolo 1,5 metru, přičemž asi polovinu délky jejího těla tvořil dlouhý, ohebný ocásek. Tiskla se k zemi, zatímco Rocka pozorovala, a odvážila se ze svého úkrytu vylézt až tehdy, kdy se vzdálil. Od té chvíle ji již Rock nezajímal. Mrkala na smečku Santanaraptorů a na jejich kořist. Doufala, že mrtvolu Macrogryphosaura brzy opustí. Pak by se mohla trochu najíst. Poté uslyšela šplouchnutí. Instinktivně se otočila zpět k potůčku. Nehrozilo jí však žádné nebezpečí. To jen velká tiplice dosedla na hladinu vody. A hned u břehu. Mirischia ji popadla do zubů a celou ji spolkla. Pak ovšem zaslechla šelest. Uvědomila si, že na chvíli ztratila pozornost a opatrnost. Rock se k potůčku vrátil, a jakmile uviděl potenciálního mrchožrouta, rozhodl se jej prohnat. Skočil na ní. Mirischia byla velmi rychlá a okamžitě se dala na útěk, hubený Santaranaptor se jí ani nedotkl. Ale pronásledoval ji. Hnal ji hlouběji do lesa. Mirischia hbitě přeskakovala padlé kmeny stromů a kličkovala mezi stromy. Nebylo jí to však nic platné. Santanaraptor byl rychlý a nechtělo se mu s pronásledováním přestat. Až když se Mirischia skryla v husté vegetaci pokryté močí mnohem většího predátora, nechal ji Rock být a zase se vrátil ke smečce. Mirischia v okolí těchto křovisek nehodlala dlouho zůstat. Strašný zápach moči obrovitého teropoda značil, že šlo o jeho teritorium. Mirischia se rozhlédla kolem sebe, a když se přesvědčila, že se zde nenachází žádný nepřítel, opět se rozběhla. Byla odvážná. Zároveň však preferovala raději útěk než boj. Při své velikosti by se s dvoumetrovým Santanaraptorem klidně mohla porvat. Tuto možnost si však nevybrala. Pojmenujeme ji Aya...

Po několika hodinách strávených v lese Aya vyšla na rozsáhlou planinu, po které se potulovala stáda obrovitých dinosaurů. Věřila, že právě tady najde něco většího k snědku... Toto místo byl skutečný ráj...

Pokračování příště...