Přináším druhou část příběhu Araripe, pravěký ráj! Minule jsme se seznámili se Santanaraptorem Rockem a Mirischií Ayou, kteří jsou hlavními hrdiny této povídky, odehrávající se na severovýchodě Brazílie před 100 miliony let... Jak bude jejich život pokračovat?
ARARIPE, PRAVĚKÝ RÁJ - ČÁST DRUHÁ:
Po pláni pochodovalo stádo obrovských titanosaurů, jejichž krky s malými hlavami se tyčily do výšky sedmi metrů. Zadku stáda dýchaly na paty drobní ornitopodi a okusovali vegetaci, kterou za sebou sauropodi zanechali, když rozdupávali nízké keře a malé stromky. Jednalo se o malé ornitopody, dorůstající sotva délky jednoho a půl metru včetně ocasu. Byli tedy stejně velcí jako Aya. Normálně by mladá Mirischia okamžitě přepnula svou mysl do loveckého módu, ale vyběhnout proti skupince ornitopodů chráněných zadními končetinami obrovitého starého titanosaura se jí tedy rozhodně nechtělo. Místo toho tedy šla dál podél hranice planiny a lesa. Zanedlouho narazila na malé jezírko stojaté vody. Zaplnili ho pulci pravěkých žab. Někteří dospělci se vyhřívali na oblých kamenech lemujících tuto stojatou nádrž. Aya dostala chuť na jednu zvláště vypečenou žabku, pořádně velkou samici, která už se musela na sluníčku vyhřívat celé hodiny. Vypadala tak líně. Aya zkusila štěstí. Připlížila se ke kameni. Zaměřila své bystré oči na macatého obojživelníka, učinila několik kroků vpřed a tiše rozevřela tlamu plnou ostrých zoubků. Plížila se k této drobné kořisti stejně, jako by se plížila k býložravému dinosaurovi. Měla už opravdu hlad a chtěla se nasytit. Nemohla si dovolit minout nebo snad nechat kořist uniknout. Jenže zrovna ve chvíli, když už byla Aya dost blízko na to, aby zkrátka natáhla krk a žábě prokousla tělíčko, vyskočila její kořist do vzduchu a s hlasitým žbluňknutím zmizela v tůni. Její potomstvo se ve vodě zavířilo jako inkoust. Ostatní, menší žabky hned nato též naskákaly do jezírka, a ponořily se, jak hluboko to jen šlo. Zapulčená, špinavá voda je dokonale skryla. Aya si odfrkla a naštvaně odešla. Možná toto místo přece jen nebyl takový ráj, jakým se zdál být, když jej poprvé uviděla. Instinktivně šla dál, prohlížela si své okolí, sem tam zahlédla nějakou tu ještěrku, ale ta jí vždycky unikla. Aya začínala být zoufalá. Její inteligentní myslí možná na chvíli pronikla myšlenka na mršinu Macrogryphosaura. Nehodlala se tam ovšem vrátit. Nechtěla riskovat, že by se náhodou opět setkala se Santanaraptory. Navíc by musela projít teritoriem jakéhosi obrovského teropoda, a riskovat tam svůj život jednoduše nestálo za to. Po několika minutách kradmé chůze mezi křovisky pohlédla Aya nad sebe. Zaujaly jí skřeky skupiny ptakoještěrů, nejspíše mířících k nedaleké řece! Byli to Araripedactylové, zdejší rezidenti s pětimetrovým rozpětím křídel. Přehnali se nad křovinatou planinou a zmizeli kdesi v dáli. Netrvalo dlouho, a Aye se následování ptakoještěří skvadry vyplatilo. Dorazila k řece. První, čeho si všimla, byla velká vážka Zygoptera, sedící na listu proteotvaré rostliny rodu Sapindopsis. Vážka sice vzlétla, když se k ní Aya přiblížila, nebyla však dostatečně rychlá na to, aby unikla jejím čelistem. Taková svačinka ovšem Aye nestačila. Chtěla víc. Teprve teď si všimla, že asi čtyři stovky metrů na východ od ní rybaří na břehu řeky obrovský spinosaurid Irritator. Musel mít přinejmenším osm metrů na délku. Zrovna popadl velikou, lesklou rybu mezi dlouhé drápy předních končetin a se slyšitelným cáknutím ji doslova vyhodil z vody. Pak do ní zabořil své zuby a utrhl z jejího boku kus masa. Aya přeskočila několik kamenů v řece, a dostala se tak na druhý břeh, který byl ovládán Irritatorem. Pomalu se k němu blížila. Kolem masožravce byla rozeseta spousta ostatků jeho předchozích obětí. Pro mladou Mirischii tu bylo dost masa na několik dnů! Otázkou bylo, zda přiblížit se k Irritatorovi nebude příliš riskantní...
Mezitím se smečka Santanaraptorů vrátila do hloubi pralesa. Rock byl jako vždy poslední. Zatímco se spolu ostatní Santanaraptoři družili, pískali na sebe a dotýkali se čumákem boku svých druhů, Rock je následoval se skloněnou hlavou a bystře pozoroval každý jejich pohyb. Mladá samice se pokusila navázat kontakt s tou starší, ale byla odbyta a trochu bolestně klovnuta do levé přední končetiny jejími předními zuby. Rockově pozornosti takové chování vůbec neuniklo. Nevydal ze sebe ani hlásku, jen to vše sledoval a dělal si neustále lepší obrázek o zranitelnosti svých druhů. Když se všichni členové smečky uvelebili ve svých peleších mezi hustými keři, vydal se Rock na průzkum. Nikdo se po něm nesháněl, nikdo netoužil po jeho společnosti. A on zase netoužil po společnosti ostatních. Vedl samotářský, dobrodružný život, a vyhovovalo mu to. Ostatní Santanaraptoři mu nevadili, ale ani je nevyhledával. Doběhl až k malému údolíčku, sjel po jeho úbočí a vyplašil skupinu namlouvajících se cikád. Jakmile bzučící hmyz odletěl, Rock si všiml pomalého plaza s krunýřem líně se hrnoucího proti němu. Přiběhl k němu a kousl ho do krunýře. Želva do něj zatáhla hlavu i končetiny, aby jí Rock nemohl ublížit. Šlo o Santanachelys, celkem běžnou želvu v této části světa. Zvědavý Rock se ji pokusil převrátit. Měl za to, že kdyby se zakousl do břišní části krunýře, povolila by. Kdyby to ale zkusil, možná by si zlomil zuby. Ještě štěstí, že převrátit těžkého plaza se mu nepodařilo. Santanachelys ho za několik minutek omrzela. Proběhl údolím a stanul u průzračně čistého jezera, na jehož hladině se okolní vegetace odrážela jako v zrcadle. Bylo tu krásně. Ale Rock zde nehodlal dlouho zůstat. Tato krásná vodní plocha byla totiž smrtelně nebezpečná. Důvodem, proč v jejím okolí nebyl žádný další živočich, byl fakt, že z jezírka vycházely jedovaté výpary. Jakmile Rock začal kýchat, usoudil, že bude nejlepší se ztratit. Mrtvola mladého Cearadactyla, na níž na břehu narazil, ho v tom jen ujistila. Běžel lesem dál, nevědom si toho, že právě vstoupil do teritoria onoho obrovitého teropoda, největšího zdejšího masožravce, a dostal se tak znovu do potenciálního nebezpečí...
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat