Emydops

Emydops byl malý dicynodont. Žil ve středním až pozdním Permu na území dnešní Jihoafrické republiky, kde byly také objeveny zkamenělé pozůstatky, i když je pravdou, že se mohl vyskytovat i mimo dnešní Jižní Afriku, neboť byly v té době všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent, Pangaeu. Omezit areál rozšíření Emydopse je složitější i z dalšího důvodu. Rod byl popsán roku 1912 proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem, a od té doby mu bylo přiděleno třináct druhů. Mezi nimi je i dicynodont z indické formace Kundaram. V roce 2008 byl však počet druhů Emydopse zúžen na dva: E. arctatus (popsaný Owenem roku 1976 jako Kistecephalus arctatus) a E. oweni (popsaný roku 2008 a pojmenovaný na Owenovu počest). Z některých Emydopsových lebek vystupovaly malé kly, prodloužené zuby. U jiných zase chyběly. Mohlo by se jednat o jeden ze znaků, podle nichž by šlo od sebe rozlišit samce či samice, anebo snad i pravděpodobněji mladé a staré jedince. Na jedné lebce se dokonce nachází cosi, co neuvidíme na lebce žádného jiného dicynodonta. Je to druhý pár prodloužených zubů, vystupující z čelistí. Dicynodont to byl malý: Emydopsova lebka měřila jen 5 centimetrů na délku, zvíře samotné mělo tedy maximálně několik desítek centimetrů. Emydops byl buďto hrabavý, tak jako Diictodon, nebo žil mezi keři a další nízkou vegetací. Co se ví jistě je fakt, že byl býložravcem, tak jako ostatní zástupci velkého infrařádu Dicynodontů...

Popis tohoto tvora naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Odontocyclops!

Lososí kvíz

Měsíc s lososy se pomalu, ale jistě blíží ke konci. V plánu mám ještě několik článků o těchto pozoruhodných rybách, které napíši v příštích několika dnech. I když jsem o lososech a dalších rybách z čeledi lososovitých za poslední měsíc psal opravdu hodně, vězte, že jsem pouze "scratched the surface". Jejich biologie je natolik zajímavá, že bych se jí mohl věnovat i půl roku... Jelikož vytvářím kvízy, řekl jsem si, že jeden o lososech mezi nimi nesmí chybět! Projeďte si tedy tento krátký kvíz o lososovitých rybách a zjistěte, jak na tom jste se znalostmi o těchto úžasných rybách! Pokud chcete, můžete si své odpovědi napsat do komentáře, zveřejnit ho, a počkat, až zveřejním správné odpovědi (učiním tak asi příští týden)...

1. Který pravěký losos dorůstal délky 2,7 metru a přezdívá se mu "šavlozubý losos"?

A) Oncorhynchus nerca

B) Oncorhynchus rastrosus

C) Eosalmo driftwoodensis

2. Kde se vyskytují lososi rodu Oncorhynchus?

A) V Severním ledovém, Atlantském a Tichém oceánu

B) Pouze v Atlantském oceánu

C) Pouze v Tichém oceánu.

3. Patří cejn mezi lososovité ryby?

A) Ano

B) Ne, ale dříve byl mezi ně řazen

C) Vůbec ne.

4. Nelma obecná je...

A) Lososovitá ryba, původně z Kaspického moře, jedná se o druh vyhynutý ve volné přírodě

B) Lososovitá ryba, žijící v Kaspickém moři, jedná se o druh zranitelný

C) Lososovitá ryba, která žije v Severním ledovém oceánu, a jedná se o druh neohrožený

5. Odkdy je hlavatka sachalinská (sachalinský taimen) považována za kriticky ohrožený druh?

A) Od roku 2012.

B) Od roku 2006.

C) Od roku 1999.

6. Který z těchto živočichů se neživí lososy rodu Oncorhynchus, který během léta a podzimu táhnou do severoamerických řek?

A) Medvěd grizzly

B) Medvěd baribal

C) Medvěd ušatý.

7. Siven Světovidův...

A) žije pouze na ostrově Sachalin

B) žije pouze v jezeře Bajkal

C) žije pouze v jezeře Elgygytgyn

8. Patří kranas Elagatis bipinnulata, kterému se anglicky říká Hawaiian salmon, mezi lososovité ryby?

A) Ano

B) Ne

C) Kranas je druh žáby, nikoliv ryby, tudíž ne.

9. Losos obecný obvykle měří...

A) 70 centimetrů

B) 120 centimetrů

C) 33 centimetrů.

Doufám, že jste si osvěžili své znalosti lososů. Podobných kvízů bude přibývat!

Hlavatka obecná, ohrožená ryba z povodí Dunaje

Blízká příbuzná tajmena sibiřského, hlavatka obecná, také známá jako hlavatka podunajská (Hucho hucho) je jednou z nejzranitelnějších ryb vyskytujících se na evropském kontinentu. IUCN ji už od roku 1990 klasifikuje jako ohroženou. Hlavatka obecná se vyskytuje pouze ve sladkých vodách povodí Dunaje na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině a také na východní Moravě v České republice. V současné době sice člověk její areál zvětšuje, děje se tak ale pouze z důvodu komerčního využití této ryby; je uměle vysazována v povodí Vltavy v Čechách, a také v Německu a Francii. Avšak divoká hlavatka obecná je v ohrožení z důvodu činnosti vodních přehrad. Ty totiž omezují sílu říčních proudů, v nichž hlavatky žijí. Když se navíc sečte plocha celého území, které hlavatka obecná obývá, zjistíme, že žije pouze v areálu 500 kilometrů čtverečních. To je dost na to, aby už byla považována za ohroženou rybu. Asi před stoletím začalo hlavatek obecných výrazně ubývat. V minulosti mělo tento úbytek na svědomí především rybářství, dnes je to spíše problém ochrany přirozeného prostředí hlavatek. Neznamená to však, že hlavatky brzy ztratíme úplně. Evropská unie vytváří EU LIFE projekt v Rakousku, jehož cílem je zlepšit prostředí, v němž hlavatky obecné žijí. Projekt byl už takřka dokončen a rozhodně byl dosud velmi úspěšný...

Hlavatka obecná je dravou rybou, živící se především mihulemi, bezobratlými a menšími druhy ryb. Údajně se také občas může přiživit na malých žábách či savcích, ti ale netvoří hlavní část jejího jídelníčku. Ve volné přírodě se dožívá věku až 20 let, jde tedy o rybu dlouhověkou. Samci hlavatek se poprvé účastní tření ve věku 3 až 4 let při tělesné hmotnosti jednoho kilogramu, samice ve věku 4 až 5 let, kdy jejich tělesná hmotnost činí dva až tři kilogramy. Ke tření dochází v březnu a dubnu, výjimečněji v květnu, ve vodách o teplotě 6°C až 10°C. Hlavatka obecná nikdy neobývá sladkou vodu o teplotě vyšší než 15°C. Na rozdíl od některých lososů, například tichomořských lososů rodu Oncorhynchus, s nimiž patří do stejné čeledi (lososovití - Salmonidae), hlavatka po tření neumírá, její život pokračuje dál. Poté, co samička naklade jikry, spolu se samečkem je přikryje substrátem, například štěrkem. Mláďata se líhnou 25 až 40 dní poté. Po dobu osmi až čtrnácti dní se skrývají ve štěrku, kde absorbují svůj žloutkový váček. Jakmile jsou dostatečně vyživena na opuštění svého úkrytu, vydávají se na první lov bezobratlých. Mladí jedinci preferují rychle proudící toky. Když dorostou plné velikosti v dospělém věku, budou měřit až 1,5 metru (největší česká hlavatka měřila 115 centimetrů).

Za informace velice děkuji webu IUCN. Doufám, že se Vám tento článek, jenž je součástí Měsíce s lososy, líbil. Zaujala-li Vás hlavatka obecná, napište o tom do komentáře...

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (2/6)

V předvánočním čase se v Anglii šíří zpráva o možné existenci Buckshawské příšery, která se údajně z okolí Manchesteru přesouvá do Wolverhamptonu. Roger už zařídil, aby místní policie nastražila v městských ulicích fotopasti. Brzy se k nim má přidat Jack, jenž by rád Buckshawskou příšeru podrobil výzkumu. Rozhodně však nejsou jedinými, kdo má na zvíře spadeno. Pierre měl na Vánočním trhu nedaleko základny Lovců kryptidů v jižním Londýně poněkud zajímavé setkání s nepříjemným staříkem, který v novinách slíbil, že Buckshawskou příšeru zabije. Roger zase ve Wolverhamptonu spatřil důvěrně známý kovový odlesk...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST DRUHÁ:

Do Wolverhampton Station dorazil odpolední vlak z Londýna. Mezi mnoha cestujícími byl i Jack. Na hlavě měl klobouk, na očích černé brýle, oblečen byl v tlustém kabátu. Byl by nerad, kdyby ho tu někdo poznal. Před nádražím stálo policejní auto. U něj stál Roger a starší, bělovlasý policista. Jack zamířil rovnou k nim. Přitom však jeho ucho postřehlo zajímavý rozhovor nějakých dvou teenagerů. "Viděl jsi už tu kovovou sochu na kraji města? Je docela srandovní..." řekl jeden z nich. "Jo, a oblékli ji do červeného spandexu. Vánoce jak vyšitý." Jack předstíral, že je neslyšel, a pokračoval k cestě k autu. Policista se mu představil jako Ian Crowley. Společně nasedli do auta a odjeli. "Stmívá se. Vydáme se tedy na naší objížďku městem. Předpokládám, že až se na vozovce provoz uklidní, objeví se to neznámé stvoření," konstatoval Ian. "Budeme si muset dávat pozor. Na stanici si spolu dva lidé povídali o nebezpečí, které nám hrozí," řekl Jack a pak se otočil na Rogera, který vzadu v autě seděl vedle něj, "považují ho za sochu. Asi se někde vystavil, aby působil 'nenápadně'." Roger se zasmál. Pak ale svůj výraz zvážnil. "Také jsem ho viděl. Docela blízko budovy policie," mínil. Policista dělal, že si jejich rozhovoru nevšímá a soustředí se na řízení. Avšak těžko by ve svém obličeji, viditelném ve zpětném zrcátku, zakrýval, že ho velmi zajímá, o čem se to vlastně baví. Wolverhampton zasypával sníh. Všude svítila Vánoční světýlka, děti v teplých čepicích a bundách utíkali po ulicích, některé z nich vyplazovaly jazyk a zkoušely sníh ochutnat, a to i k velké nevoli jejich rodičů, s nimiž byli na večerní procházce. Auto zastavilo v tmavé uličce. Zdejší domky byly trochu ošuntělé, a nebyly tolik zdobeny. Ian vytáhl tablet. Spolu s Rogerem a Jackem pak pozoroval, zda už kamerové pasti něco zachytily. Bylo to nudné čekání. Podle jejich předpokladů by se Buckshawská příšera měla objevit někde na okraji města. V tuto dobu už řídce obydlenými bloky nikdo neprocházel, takže před kamerou se během několika hodin neobjevila ani jedna lidská postava. Sněhu venku jen přibývalo a v autě začínala být docela zima. "Tohle bude trvat věčnost," řekl trochu hořce Roger a zkroutil pusu... "Sleigh bells ring, are you listenin'? In the lane snow is glistenin'. A beautiful sight, we're happy tonight, walkin' in a winter wonderland..." ozývalo se z poradní místnosti, v základně Lovců kryptidů. "Tak se mi zdá, že Británii zasáhla sněhová vánice," řekl Fahad a vyklonil se z otevřeného okna v patře budovy. "Zavři to, nebo tady umrznu," řekl mrzutě Pierre. "Mrznou spíš Roger s Jackem. Ve Wolverhamptonu. Pořád si říkám, že se k nim měl přidat ještě někdo z nás," pokýval zamyšleně hlavou Fahad. "Chlapi, nechcete už změnit tu Vánoční písničku? Hraje tady už nejmíň hodinu," navrhla Pauline, která vešla do pokoje se složkou formulářů, jež právě vyplnila. "Ne," řekl drze Pierre. "Hodinu poslouchám ta samá slova ve vedlejší místnosti. Hraje vám to tu moc nahlas," stěžovala si Pauline. "Tak si zvykej," zasmál se trapně Pierre. Fahad přišel k rádiu a hudbu ztlumil. "Co děláš, člověče? Je to super písnička," bránil se Pierre. "Hele, radši postavme Vánoční stromek," navrhl Fahad. "Hele, hele, to je dost dobrej nápad," usmál se Pierre a prudce vyskočil z gauče. Před základnou zatroubilo auto. Fahad opět vyhlédl ven z otevřeného okna. "Fuj, to je zima! Musíš vždycky otevírat okno?!" napomenul Pierre Fahada. "Přijela za tebou ta slečna, kterou jsi potkal na Vánočním trhu," usmál se Fahad na Pierra dost přesvědčivě. Do Pierra jako by udeřil blesk. Seběhl schody a vyrazil ven. Obličej, který před sebou spatřil, byl však spíše drsný než přátelský. A vůbec nepatřil té slečně, Kate. "Jsi hodný, žes mi otevřel," řekl Akihiko a poplácal Pierra po rameni. Vstoupil dovnitř a zkontroloval bezpečnostní systém. Po schodech sestoupil Fahad. "Dělal sis ze mně srandu!" zvolal naštvaným hlasem Pierre. Ale Fahad nevěnoval Pierrovi pozornost, ačkoliv ještě před chvílí musel zadržovat smích. "Je to pěkný model. Není to teda Batmobil, ale Lovci kryptidů mají konečně hezkou káru," řekl Akihiko Fahadovi. "Hned nechám otevřít garáž," informoval ho Fahad. "To udělej. Já se volantu ani netknu. Nastavil jsem řízení auta tak, aby automaticky do otevřené garáže vjelo. Ten stroj je chytrej." "Skvělý dárek pro Lovce kryptidů k Vánocům..."

Ve Wolverhamptonu už bylo na chodnících přinejmenším deset centimetrů sněhu. Odbila desátá večer. Policejní auto pomalu projíždělo ulicemi. Náhle Ian zastavil. Pořádně se podíval na přímý přenos v tabletu. "Pánové, teď se před tou kamerou něco mihlo. Je to v ulici tak pět minut jízdy odsud!" řekl vzrušeným hlasem. Jack nařídil, aby se tam okamžitě vydali. Zastavili ve vedlejší ulici a pak pokračovali pěšky. "Vsadím se, že to byla Buckshawská příšera," řekl Roger a Jack zakýval hlavou. Opatrně vkročili do zasněžené ulice. Nic zde nebylo. Ian přišel ke kamerové pasti, uchycené na stožáru. "Hm. Divný," zamumlal. "Nezdálo se Vám něco?" zeptal se ho trochu podrážděně Roger. "Ne," odpověděl místo Iana Jack, "koukněte se na tohle." Přímo před ním se nacházela spousta odházeného sněhu. "Tady došlo k souboji. Škoda, že to nebylo přímo před kamerou," dodal. Všichni tři si dokázali představit, co se teď v ulici muselo odehrát. Jack zapnul svítilnu, která celou ulici mocně osvítila. Vrhl světlo na střechy domů, jako by měl nějaké tušení. Na střeše vysoké vily se světlo odrazilo od sebejistě stojící, dvoumetrové postavy. Z temnoty se vyrýsovaly masivní svaly potažené kovem. "Nasedněte do auta," poručil Jack. Kovový muž, inteligentní robot, Metaller, vysunul z ruky svou pětihlavňovou "pušku". Auto se rychle rozjelo. Sníh za ním létal do výšky minimálně tří metrů. Metaller vybil svůj zásobník, ale auto bylo rychlejší, než jeho muška. Sám pro sebe se usmál a s čímsi malým, co držel v ruce, tak křehkým, že to jemně přidržoval pouze dvěma prsty, zmizel v temnotě. Nejspíš seskočil ze střechy vily a ztratil se v chumelení. "Co tady dělal?" zeptal se Roger Jacka a hned navrhl, že to podle něj "měli do Metallera našít z laserových pistolí". "Sám moc dobře víš, že by ho to nezastavilo," oddechl Jack, "a co tady dělal? Měl asi spadeno na toho samého kryptida, jako my. Musel s ním bojovat ve sněhu, ale co s ním udělal, to těžko soudit." "Tak dost, pánové," dostal se konečně ke slovu Ian. "Chci od Vás vědět, co se tady děje. Nejdřív mluvíte o nějakém možném nebezpečí, pak o jakési soše... To myslíte tohle? Co to bylo? Proč se to tak lesklo? Proč to chodilo po dvou? Proč tomu vylezla puška z nitra ruky?" ptal se Ian a s každou otázkou se mu víc stahovalo hrdlo. "Je mi líto, pane Crowley, ale... My zatím nemůžeme nic říct," odpověděl hbitě Jack. Ian se možná, s pocitem bezbranného muže zákona, chystal protestovat, avšak jeho oko hned zaujal další pohyb v záznamu na tabletu. Tentokrát se před kamerou objevil rypákovitý čenich, jenž kameru očichával. Pak se z tmy vynořila půlka hlavy, s prasečíma očkama a beraními rohy. "Kde se to odehrává?!" vykřikl Jack. "V ulici kousek odsud. Počkejte, hned tam zajedeme!" zněla Ianova odpověď.

Co udělal Metaller s tím záhadným tvorem? Je to, co mají Roger, Jack a Ian Crowley možnost pozorovat na tabletu, skutečná Buckshawská příšera? A jak bude toto dobrodružsví v zasněžené, prosincové Anglii pokračovat? Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Noví nepřátelé

Správce dinosauřího parku pokračuje... Co se asi stalo v posledním týdnu?

Noví nepřátelé

Už jsou to dva týdny, co byla na Havaji nalezena smečka zabijáckých raptorů. Nikdo pořádně nevěděl, jak se na ostrov Kauai dostali. Poté, co zabili jednoho přírodovědce, později jeho rodinu, která se jej vydala hledat, a nakonec i několik členů policejního týmu, jenž však jako celek jednoho z nich nakonec odchytil, vyvstala spousta otázek. Nikdo pořádně nevěděl, jak se vlastně tito dinosauři na Havaji objevili. Že by tam žili jen tak sami od sebe, nepozorováni po pětašedesát milionů let? Ne, jak už mne dříve napadlo, musí za tím někdo stát... Oliver se v úterý vydal na další expedici na Isle of Die. V poslední době takových výprav uskutečnil opravdu hodně, a neustále přiváží nová zvířata. Tentokrát se rozhodl přivést zase nějakého prehistorického brouka, neboť si nadělal kontakty s pár předními světovými entomology, kteří měli velký zájem o studium prahmyzu v insektáriu Dinosauřího parku. Avšak místo prehistorických hmyzáků narazil Oliver na něco mnohem, mnohem nebezpečnějšího. Říká se, že nejnebezpečnějším druhem zvířete je člověk. Když se jedná o skupinu nevrlých, špatně naladěných chlapíků, z nichž každý drží v ruce samopal, je to ještě horší. Oliver, Tim a jejich tři parťáci procházeli lesem a hledali hmyz, když tu náhle po lesní cestě, kterou vychodili Iguanodonti, procházela skupina ozbrojených mužů. Ten vzadu si pískal, a ten vpředu na něj neustále řval. Nelíbilo se mu to. Ale zadák si ho nevšímal. Ostatní jim nadávali. Nechtěli už slyšet pískání, ani řev. Nakonec dal ten druhý tomu prvnímu pořádnou po puse. Strhla se bitka. Oliver šel dál po cestě. Náhle před něj spadli dva chlápci. Mlátili se do obličejů. "Pozoruhodný objev!" rozsvítil se Oliverův obličej. "Tato zvířata převezeme do parku," řekl s nadšením. Tim okamžitě přiběhl se síťovou pistolí. Mlátící se chlápci se mezitím probrali. Zvedli se, jak nejrychleji mohli, a začali po Oliverovi s Timem střílet. "Konec legrace, padáme odsud!" zavelel Oliver. A tak nastal útěk. Celá skupina ozbrojených mužů je po lese pronásledovala. Bylo to vážně divné. Normálně se na Isle of Die takhle utíká před dinosaury, a ne před lidmi! Takže, když Oliver s Timem, a pochopitelně jejich kolegy, setřásli ty nevrhlé, špatně naladěné chlapíky, začal se Oliver sám sebe ptát: "Jak se sem na ostrov dostali? A co tady chtějí?" Po hodině se vrátil na místo konfliktu. Oliver je vážně dobrý stopař, a sám se po stopách darebáků vydal do jejich tábora. Ani nevěděli o tom, že je přírodovědec, po kterém před nedávnem stříleli, nenápadně pozoruje zpoza malého pravěkého keříku.

Olivera velmi zaujala klec s raptorem. Nebylo pochyb, že tito muži si na Isle of Die přijeli, aby něco získali. A tím něčím byli právě dinosauři. Chvíli si spolu povídali, pak se zvedli, Oliver se raději přikrčil, aby ho nebylo zpoza listí vidět, a pak nasedli do vrtulníku a s cenným nákladem odletěli. Kam? To by se Oliver asi nedozvěděl, nechytil-li by se v poslední chvíli klece visící pod vrtulníkem. Ale to Oliver neudělal, přece by to bylo příliš riskantní. Vytáhl však vysílačku a kontaktoval Ochránce pravěké zvěře. S jejich vedoucím, Nickem Clarkem, jsem zrovna seděl ve svém skromném domku. Poslouchali jsme línou, plážovou hudbu, a hráli spolu karty. O peníze. Hrozně jsem se vztekal! Vstal jsem od stolu, mlátil jsem do něj (do stolu), pak jsem si zase sedl, pak jsem seřval Nicka Clarka za to, že podváděl, ale to nebyla pravda, protože on nepodváděl, tak jsem zase vstal, mlátil jsem do stolu, pak jsem kolem něj běhal, a hledal po skříních své výdaje. Nick se celou dobu usmíval. Nevím proč!!! Doteď jsem z toho uražený. Nick náhle zvedl svou vysílačku. Byl šokován. Chtěl jsem mu dát peníze, které vyhrál, ale on vyskočil z křesla a utíkal ven. Za chvíli nad Dinosauřím parkem přeletělo letadlo Ochránců pravěké zvěře. Nick byl neustále ve spojení s letounem. Ten se dal do pronásledování neznámé helikoptéry. Přistála na Tonze. Tam byla klec naložena do parníku, který zvíře odvezl na Havaj. A všude kolem klece se nacházely mikrokamery Ochránců pravěké zvěře. Ano, pár se jich dostali i do podpalubí lodi, a těsně před vyplutím odtamtud nenápadně zmizeli. Přes satelit se nám naskytl pohled na skučícího raptora, který musel přežít hroznou cestu přes oceán... Ale proč vypouštějí ti lidé raptory v havajských lesích? Mají snad s nimi nějaké plány? Nebylo by dobré o tom informovat veřejnost? Nebo si to máme nechat pro sebe? Ať už je to jakkoliv, máme nové nepřátele. Každý, kdo po nás střílí, je náš nepřítel. A stejně tak každý, kdo ničí přírodu Isle of Die, třeba jen tím, že její zvěř podrobuje strašlivým cestám přes oceán do neznámých míst. Oliver také odváží zvířata z Isle of Die, odváží je však do Dinosauřího parku, kde se pracuje dnem i nocí, aby se zvířatům v zajetí dobře dařilo. To, čeho jsme byli svědky, se nám vůbec nelíbí...

Pokračování zase za týden, tedy 15. prosince!

Objeven raptor, který byl výborným plavcem

Jak v posledních letech paleontologové zjišťují, ne všichni masožraví dinosauři byli nutně suchozemští. Jsou tomu už tři roky, co byl světu paleontologie představen nový vzhled Spinosaura, největšího masožravého dinosaura všech dob. Populární příšera z Jurského parku 3 byla ještě zajímavější, než se vědci a filmoví tvůrci do té doby domnívali. Spinosaurus se stal historicky prvním popsaným vodním dinosaurem. Nyní však přichází objev, který je přinejmenším stejně vzrušující. Nejen spinosauridi, ale i jiní masožraví dinosauři se specializovali na život ve vodě. O to více šokující je fakt, že toto zvíře, které popsala Andrea Cau z Geologického muzea Capellini v Boloni, patřilo do čeledi Dromaeosauridae. Byl to raptor, příbuzný proslulého Velociraptora, nemilosrdného Deinonycha, hbitého Dromaeosaura či malého a plachtícího Microraptora. Raptoři zaujali své místo nejen na souši a ve vzduchu, ale také pod vodou... Dinosaur byl pojmenován Halszkaraptor escuilliei. Byl nalezen v Ukhaa Tolgodu v Mongolsku, a žil před 75 miliony let, byl tudíž Velociraptorovým současníkem. Pomocí synchotronu byly odhaleny i kosti nacházející se hlouběji ve skále, jež obsahovala Halszkaraptorovu kostru. Vědce, jež kostru studovali, překvapilo, kolik měl Halszkaraptor tělesných znaků podobných typickým znakům dnešních vodních ptáků. Nejen, že měl na dromaeosaurida překvapivě štíhlý a dlouhý krk, silně připomínající ten husí. Jeho opeřené přední končetiny sloužily jako ploutve, v podstatě stejným způsobem, jako dnes slouží křídla tučňákům. Halszkaraptorovi však nechyběl proslulý dráp tvaru srpu. S jeho pomocí zřejmě znehybňoval svou kořist. Dráp nebyl uzpůsoben přímo k jejímu zabití, ale spíše k rychlé paralyzaci předtím, než na řadu přišly čelisti dravce. Zuby nejsou na nalezené lebce patrné, nacházejí se však v jejím vnitřku, což bylo zjištěno pomocí detailní mikrotomografie. Ta také přispěla k dalšímu cennému nálezu: neurovaskulární pletivo nacházející se uvnitř čenichu Halszkaraptora. Velmi se podobá tomu krokodýlímu, a jelikož jsou krokodýlové vodními predátory, je pak interpretace Halszkaraptora, také díky vnějším tělesným znakům, jasná. Tohle zvíře představuje příběh o raptorovi, který se chtěl stát rybou... Pokud zrovna neproháněl hejna ryb v pravěkých jezerech či řekách, zdržoval se Halszkaraptor v jejich blízkosti a sušil si své peří. Na suché zemi se pohyboval zřejmě trochu kolébavě, postoj měl podle odborníků podobný dnešním kachnám. Tím se liší od jakéhokoliv dosud popsaného dromaeosaurida. Proto byl zařazen do své vlastní podčeledi: Halszkaraptorinae. Pravděpodobně nebude prvním vodním raptorem, snad tedy budou v budoucnu popsány další, podobné rody. Nález, jako je tento, výrazně rozšířil naše znalosti o dromaeosauridech. Nyní je můžeme vnímat ve zcela novém světle: nejen jako zabijácké krocany, ale také jako srpodrápá torpéda svištící vodami...

Za informace pro tento článek děkuji stránkám Science Daily. Obrázek pochází z téhož webu... Jedná se o neuvěřitelný, a též velmi zajímavý objev, není liž pravda?

Bude třeba chránit lososy nerka v Kanadě?

Lososi se ve světě kulinářství těší velké oblibě. Jejich jemné, chutné maso je mnoha lidmi považováno za pochoutku. Život mnoha lidí při tichomořském pobřeží Severní Ameriky i Asie závisí na těchto rybách. Jsou jediným způsobem jejich obživy; lovem lososů a jejich následným prodejem si přinejmenším miliony, a možná i pár desítek milionů lidí, primárně vydělává na živobytí. Každoroční tah pacifických lososů rodu Oncorhynchus do asijských a severoamerických řek je jednou z nejúžasnějších událostí na naší planetě, a různí predátoři, od medvědů až po člověka, jí využívají. Každým rokem podnikají velkou migraci z moře do sladkých vod desítky, ba i stovky milionů lososů. Jsou to obrovská čísla. Některé z řek na Aljašce nebo na západě Kanady, zvláště v Britské Kolumbii, vypadají jako dopravní zácpa lososů. Může proto být poněkud překvapující, že se dle vědeckých výzkumů počet lososů nepříjemně nesnižuje. Kanadští vědci podrobili výzkumu proslulého lososa nerka (Oncorhynchus nerka). Minulý rok, tedy v roce 2016, připlavalo do řek Britské Kolumbie, zvláště pak do Fraser River, nejméně lososů nerka od doby, kdy jejich sčítání začalo (od roku 1893). Toto alarmující zjištění nakonec vedlo k tomu, že bylo před několika dny ohlášeno možné řešení. Losos nerka bude muset být zařazen na kanadský Species At Risk Act. Ačkoliv se nejedná o ohrožený druh, stále existující v milionech jedinců, jejich počet se zvláště v posledních letech snížil tak dramaticky, že podle některých odborníků už bude třeba je částečně chránit. A to by znamenalo zpřísnit rybářská opatření. Mezi kanadskými rybáři se lososi řadí k oblíbeným rybám. Ať už jde o rekreační, sportovní či komerční rybaření, losos je jedním z dominantních rybích rodů. Lov lososů ve velkém si, zdá se, začíná vybírat svou daň. Mezi rybami se také přenášejí různé nemoci, které je ještě před desítkami let tolik nepostihovaly. Všichni lososi, kteří se vytřou, umírají, to je o tichomořských lososech obecně známo. Avšak ještě předtím je lidmi spousta jedinců, jež by se mohli vytřít, vylovena. Důvody, proč lososů nerka ubývá, jsou však i složitějšího rázu. Minulý týden se nicméně v Ottawě hlasovalo o tom, zda bude 8 z 24 populací lososů, žijících poblíž a putujících každoročně do Fraser River, považováno za ohrožené. Bohužel politici nakonec uznali, že pouze 2 z těchto populací mohou být označeny jako zranitelné. Další populace jsou podle výboru stále zastoupeny dostatečně velkým počtem jedinců. Ale pokud bude trend postupného snižování počtu lososů nerka pokračovat, a víme, že pokračuje, budou muset být učiněna další opatření. Bohužel ani v zemi jakou je Kanada nemusí být vše perfektní. World Wildlife Fund Canada uvedl, že vláda země od roku 2003 uznala pouze 12 z 62 specifických druhů kanadských ryb za ohrožené, přičemž všech dvaašedesát byly nebo jsou druhy na pokraji vyhynutí. Komerčně lovená ryba, jakou je losos, má pak pravděpodobnost, že se na Species At Risk Act dostane, ještě menší. Nezbývá než doufat, že se populace lososů nerka v Britské Kolumbii zvýší. Bez těchto ryb by totiž neexistovalo tak úžasné přírodní představení, jaké velké řeky Kanady a Ameriky, do nichž lososi táhnou, nabízejí.

Burnetia

Burnetia byla rodem biarmosuchiána, který žil v pozdním Permu asi před 250 miliony let. Řadí se do čeledi Burnetiidae, jež byla pojmenována podle ní, a do které se řadí vzrůstově spíše menší biarmosuchiáni. Zástupci této čeledi jsou známí pouze z Ruska a Jihoafrické republiky. Burnetia je pak jihoafrickou specialitoum, pocházející z formace Balfour ve Východním Kapsku. Jediný dosud popsaný druh, B. mirabilis, byl popsán a pojmenován proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem už roku 1923. Broom sestavil popis zvířete na základě silně stlačené lebky, která nebyla skloubena s dolní čelistí. K poškození lebky došlo při procesu fosilizace. Exemplář je tedy pouze fragmentem, jenž je takřka zbaven jakýchkoliv výjimečných znaků. I podle výrůstků, jež se na lebce zachovaly, lze však odhadovat, že Burnetia měla na hlavě mnoho hrbolků. To bylo pro biarmosuchiány typické. Také se ví, že měla prodloužené špičáky, jednalo se tedy o masožravce. Jak velkou kořist lovila, to nevíme. Lebka je dlouhá 20 centimetrů, rekonstrukce délky trupu i s ocasem se pak od sebe více či méně liší. Biarmosuchiáni byli permskými zvířaty nesmírně zajímavými. Jejich tělo bylo mohutnější než například tělo gorgonopsiantů. Na rozdíl od nich také lebka neměla více ještěrčí či až vlčí tvar. Přesto se u těchto zvířat vyskytovaly mohutné špičáky. Gorgonopsianti tedy nebyli jedinými šavlozubými své doby. Biarmosuchiáni, včetně Burnetie, vyhynuli na konci Permského období, kdy Zemi zasáhlo největší vymírání živočišných druhů všech dob...

Její popisek naleznete na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Emydops!

Jeskynní lvi dokonale zachovalí v permafrostu

Už v roce 2015 zazářil v médiích velký objev. Na Sibiři totiž byla totiž nalezena dvě jeskynní lvíčata, dokonale zachovalá v permafrostu, tedy věčně zmrzlé půdě. Velký nález pochází z Jakutska, z odlehlé mrazivé části Sibiře, a okamžitě se spekulovalo o tom, že by mohlo být odebráno DNA lvíčat a zvířata naklonována. Jako je tomu u mamutů, jejichž klonování už bylo slíbeno japonským týmem přinejmenším už roku 2011, i zde je však malý háček. Nikdo zatím přesně neví, zda by se takový experiment vůbec zdařil, a i kdyby ano, nedojde k němu v blízké době. Jak nyní, v roce 2017, uvedl tým japonských vědců, který zmrzlá lvíčata, jejichž tělo je stále pokryto nefalšovanou srstí jeskynních lvů, tato dvě zvířata uhynula ještě předtím, než je jejich matka stačila poprvé nakrmit. Byla velmi malá, na světě byla ještě nedlouho. Něco se jim přihodilo, a ona zemřela. Vnitřek jejich žaludku, který se ve zmrzlém těle také skvěle zachoval, byl prázdný. Tento rok došlo k dalšímu významnému objevu. Opět se jedná o mumii jeskynního lva, tentokrát jde však o podstatně staršího jedince! V září jeden ruský lovec mamutích klů vyrazil na východ Sibiře s jasným cílem. Objevil ale něco zajímavějšího, než jen další kel, a tím objevem bylo právě zmrzlé mládě jeskynního lva. Proč se tak dobře zachovalo, a proč se tak dobře zachovali i "jeho dva předchůdci"? No, odpověď není těžká: na Sibiři je stále chlad. Zvířata, která uvízla v ledu, zůstala zkrátka prezervována po tisíce let. Stejně je to přece i s mamutími mláďátky... Perfektně zachovalé mládě jeskynního medvěda bylo tedy větší, než předchozí dvě nalezená. Ta pocházela z doby nám ne tolik vzdálené, jsou jen 12 000 let stará. Odhaduje se však, že tato mumie je až 50 000 let stará! Na délku měří 46 centimetrů, jeho hmotnost činí 4 kilogramy, bylo to tedy opravdu ještě lvíče. Soudě podle moderních lvů se usuzuje, že bylo 6 až 8 týdnů staré. I když je mumie takřka úplná, nechybějí jí končetiny, a dokonce se opět mluví o možnosti klonování, nemusí být tento živočich vším, čím se zdá být. Někteří odborníci si totiž myslí, že se ve skutečnosti jedná o zmrzlé mládě rysa. Mohl by to být rys ostrovid (Lynx lynx). V takovém případě by mládě uhynulo až ve věku 4 až 6 měsíců. Nález by pak byl o to zajímavější pro vědce zabývající se studiem rysů. Zkoumat jejich postupný vývoj (rys se objevuje ve fosilním záznamu před 130 000 lety, mládě je staré 50 000 let, jak již bylo zmíněno) a porovnat ho s vývojem dnešních rysů by tedy bylo velmi zajímavé. I kdyby se však jednalo o jeskynního lva, možnost naklonovat jej není v této chvíli na místě. Kdo ví, zda by to vůbec šlo. Je však pravdou, že si odborníci nejsou stoprocentně jisti, zda jde o jeskynního lva či o rysa ostrovida...

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (1/6)

Je čas na pátý díl druhé série Lovců kryptidů... Vánoce se kvapem blíží, a Lovci kryptidů se jich už nemohou dočkat. To však neznamená, že by se nemohlo přihodit něco, co poklidné čekání na Vánoce možná trochu změní...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST PRVNÍ:

Bylo poklidné prosincové ráno. Na předměstí jižního Londýna se rozkládaly velké Vánoční trhy. Mnoho místních obyvatel se těšilo krásné Vánoční atmosféře. Chodili od jednoho stánku ke druhému, popíjeli teplé nápoje a obdivovali velký Vánoční strom, vysoký smrk, ozdobený zářivými řetězy a třpytivými baňkami. Sníh ještě nenapadl, ale byl už mráz, tráva vedle chodníků byla pokryta bílou jinovatkou, která zazářila pokaždé, co zpoza světle šedých mraků vyhlédlo slunce. Každou chvíli někdo řekl svému příbuznému: "Podívej, támhle jsou nápoje, kup mi jeden", a hned poté u jiného stánku tajně kupoval nějaký ten dárek. Mezi stánky se procházel Pierre. Měl na sobě slušivý zimní kabát, ruce měl v kapsách, a prohlížel si všechny ty drobnosti, přemýšleje o tom, zda by nějakou z nich nekoupil nějakému svému kolegovi z Lovců kryptidů. Zamýšlel se zvláště nad tím, jaký dárek koupit Jackovi. Zatímco tak bloudil po trhu, začal se trochu klepat zimou. A proto jakmile uviděl stánek s horkými nápoji, přišel k němu. Otočila se na něj mladá slečna. Pierre na vteřinu zapomněl, co vlastně chtěl, ale velmi brzy se vzpamatoval a poprosil ji o jeden z nápojů. K tomuto stánku na okraji trhu mnoho lidí nechodilo, takže spolu na chvíli osaměli. Slečna na něj působila velmi přátelsky, takže si začali povídat. Jmenovala se Kate, a vůbec neměla potuchy o tom, že Pierre Leroy patří ke slavným Lovcům kryptidů. Pierre tak alespoň usuzoval podle toho, že se o nich ještě nezmínila. Spousta lidí z jižního Londýna jinak vědělo, kdo Pierre Leroy je. Zatímco spolu mluvili, za což byl Pierre rád, protože si se svými kolegy příliš nepovídal, prolétly trhem ztracené noviny. Nikdo si jich nevšímal. Prudký, mrazivý vítr, si s tím salátem pohrával jako s hadrovou panenkou. Co chvíli noviny zašustily o zem, někdo se u nich zastavil a přečetl si hlavní titulek. Nikoho nijak nevzrušoval. Pierre se chystal rozloučit se s Kate, když tu náhle do něj narazil jakýsi stařík. Byl malé postavy, s hrbem na zádech, vystouplou bradou, pokrytou ostrými, stříbrnými vousy. Zpod bavlněné čepice vylézaly nepříjemné, zlé oči. "Nemůžete dávat pozor, vy jedno nemehlo?!" vykřikl stařík, který vinu srážky svedl na Pierra. "Promiňte, pane. Ale to vy jste do mne narazil," řekl mu Pierre a poodešel. Ale stařík ho pevně chytil za ruku. "Počkej, tebe si zapamatuju. Ty jsi jeden z těch Lovců kryptidů, že?" prohlásil drsně starý muž. Kate se na Pierra podívala s překvapením v očích. "To má něco znamenat?" zeptal se celkem upřímně Pierre. "Ty ještě uvidíš..." varoval ho starý muž a na svůj věk překvapivě rychlou chůzí opustil tržiště. Pierre se tím nenechal vytočit. Byl v klidu. Pak ale zavál vítr a do Pierrova obličeje narazily ty noviny, které nikoho nezajímaly. Teď se Pierre trochu naštval, a kdyby tu nebyla Kate, možná by i naštváním vykřikl. Hodlal noviny zahodit, ale titulek ho doslova šokoval. "Únik Buckshawské příšery. Z okolí Manchesteru se údajně přesouvá na jih." Pierre vykulil oči a prohlédl si rozmazanou fotografii pod titulkem. Ještě více ho však zaujal titulek dalšího článku na stejné straně. "'Slibuji, že to zvíře odstřelím,' říká lovec Gregory Martin." Vedle něj se nacházela fotka starého muže. Byl to ten stejný, nepříjemný muž, se kterým se Pierre právě setkal...

Pierre vtrhl do Jackovy kanceláře v základně Lovců kryptidů se zdánlivým přesvědčením, že noviny, které drží v ruce, budou pro Jacka perfektním Vánočním dárkem, jenž mu však předá už teď. "Pierre, stalo se něco?" zeptal se Jack, zdvihaje hlavu od počítače. "Přečti si tohle!" vydechl Pierre a položil mu noviny na klávesnici. "Buckshawská příšera. Už jsem o tom četl. Něco nového?" reagoval pohotově Jack. "Ehm... Myslel jsem, že o tom ještě nevíš," zbrzdil Pierre. "Včera večer nám jedna paní, chovatelka ovcí, poslala video. Přehraji Ti ho. Dnes ráno tam odjel Roger. Brzy se k němu přidám," konstatoval Jack. "Kam odjel?" "Do Wolverhamptonu." Roger zrovna minul Vánoční strom na Wolverhamptonském náměstí a vkročil do šedé, mrazivé uličky. Šel celkem poklidně, maje teplou zimní bundu na svém spandexovém obleku. Netušil, že ze střechy vysokého domu jej sledují oči dychtící po jeho smrti. Přestal foukat vítr a v ulici zavládl klid. Náhle však začal padat sníh. Roger se otočil, aby spatřil první sněhové vločky letošní zimy. Přitom ho zaujal pohyb na střeše budovy. Mihlo se tam něco lesklého. Během chvilenky se to ztratilo z jeho dohledu. Rogerova pohodlná nálada se však rázem změnila. Sáhl si na opasek, a pak na laserovou pistoli v pouzdře. Jen se přesvědčil, že je dostatečně nabitá. Pak konečně vkročil do hlavního sídla Wolverhamptonské městské policie. Seržant mu řekl, že kamerové pasti v městských ulicích byly na přání Lovců kryptidů umístěny. Roger mu poděkoval za informaci. "Večer společně objedeme několik ulic v centru města. Vzhledem ke všem informacím se ta neznámá příšera přemístila z nedaleké farmy až do centra města. Jen nevíme, kde se skrývá," pokračoval seržant a nabídl Rogerovi horký čaj. Ten nabídku přijal. "Hlavní je, seržante," řekl Roger a upil si čaje, "aby se veřejnost nedozvěděla o tom, že ve Wolverhamptonu řádí nějaký kryptid. A co víc, nejde tu jen o kryptidy. Viděl jsem tu cosi, co může být ještě nebezpečnější a nevypočitatelnější. Ale zatím nebudu specifikovat." "V pořádku," usmál se seržant. "Kdy že přijede Váš kolega, případně kolegové z Londýna?" "Pokud vím, alespoň jeden z nich v tuto chvíli opouští Londýn. Asi tak za dvě a půl hodiny dojede vlakem do Wolverhamptonu," zněla Rogerova odpověď.

Jak bude toto dobrodružství v Anglii během prosince pokračovat?

Migrace lososů

Ve světě přírody dochází k úžasným událostem. Některé se zdají být obyčejné, při jiných nezbývá člověku, než obdivovat výkony zvířat, jež se jich účastní. Ať už se jedná o pakoně putující za dešti a úrodnými travinami ve východní Africe, o masivní migraci monarchů stěhovavých přes severoamerický kontinent nebo snad o největší migraci ve světě savců, velké putování plejtvákovců šedých při tichomořském pobřeží Severní Ameriky, zvířecí migrace člověka vždy ohromí. Mezi nejúžasnějšími zvířecími cestovateli jsou také ryby: lososi. Atlantičtí i tichomořští lososi většinou každoročně podnikají velkou cestu z moře do sladkých vod za účelem tření. Mohou přitom překonat velké vzdálenosti, někdy i 5000 kilometrů! Lososi jsou rybami anadromickými. To znamená, že v době rozmnožování putují ze slané vody do sladké. Při této migraci však na ně čeká celá řada predátorů. Zvířat, jejichž život mnohdy na lososech závisí. A stejně tak na tomto velkém tažení ryb závisí život mnoha lidí. Podle jedné statistiky je až 96 % populace Aljašky alespoň trochu spjato s touto událostí. Rybáři i původní Indiáni vděčí za své živobytí právě těmto rybám. Zvláště význačná je tedy migrace severoamerických lososů. Jedná se o lososy rodu Oncorhynchus, tedy o tichomořské lososy. Jejich život začal v severoamerických řekách, zvláště velké množství se jich narodilo po tažení jejich předků v aljašských a kanadských sladkých vodách. Několik let strávili životem v moři, kde se živili jinými rybami, různými korýši a dalšími menšími živočichy. Pak však začíná jejich velký tah. Tato migrace probíhá především v létě. Už v červenci začínají do aljašských a západokanadských řek táhnout miliony lososů, a to doslova. Migrace pak končí zhruba v říjnu. Na 300 000 000 lososů vtrhne do aljašských řek. Mohou si vybrat z 12 000. Ale každý losos si vybírá jen jednu; tu, ve které se narodil. Stačí, aby se k jejich nozdrám dostala jediná kapička vody, kterou znají od té doby, kdy se narodili. Podle pachu pak řeku vyhledají. Čeká na ně však řada dravců, od orlů přes vlky až po medvědy. Medvědi grizzly i medvědi baribalové se na lososech přiživují. Za sezónu snědí tisíce kilogramů lososího masa, čímž si vytvoří tukové zásoby na zimu. Především medvědům baribalům, a zvláště pak Kermodským medvědům (někteří z nich jsou bílí) se daří rybařit za bílého dne. Lososi musejí překonat také spoustu překážek. Jsou však rekordmany ve skákání. Vertikální skok může být až 3,65 metru vysoký...

Tato masa proteinu tedy přiláká spoustu predátorů. Není třeba se divit, že méně než 1 % lososů, těch nejlepších ze všech, se dostane na místa tření. Tam pak proběhne metamorfóza, která je stejně pozoruhodná, jako u kteréhokoliv druhu motýla. Lososi, kteří jsou normálně stříbrní nebo namodralí, prodělají velkou změnu. Barvivo z šupin se absorbuje, a někteří lososi, jako jsou losos keta (Oncorhynchus keta) a losos nerka (Oncorhynchus nerka), zčervenají. Samičky se tolik nemění, ale samci prodělají skutečně velkou proměnu. Na zádech se jim vyvine hrb a jejich čelisti se změní do tzv. kype. Tyto prodloužené čelisti, většinou s velmi prominentními, vystupujícími zuby, pak používají při vzájemných soubojích o nejlepší místa ke tření. Jedná se o místa, kde je ve vodě dostatek kyslíku. Tam se vajíčka mohou vyvíjet. Samička lososa vytvoří svým tělem ve štěrku na dně řeky malý důlek, kam naklade jikry. Voda nad nimi nemusí být nikterak vysoká. Někdy se jikry nacházejí i překvapivě nízko pod vodní hladinou, která je doslova velmi "tenká".

Lososi patří mezi semelparitní ryby. Umírají poté, co se vytřou. Jejich nehybná těla pak poslouží jako potrava dalším dravcům. Je však podivuhodné, kolik se jich do aljašských a kanadských řek vrhá každým rokem. Není divu, že někteří pozorovatelé migrace tvrdí, že některé části řek byste klidně mohli překročit suchou nohou po zádech lososů. Tolik jich do řek společně vplouvá. Je to úžasný spektakl...

I nadále budu psát články spadající do Měsíce s lososy. Další již brzy...

Správce dinosauřího parku - Zabiják Barbourofelis

Je 1. prosince 2017, zima je skoro tu, užíváme si sněhu... Ale v Dinosauřím parku zima vůbec není, naopak je tam pořádně horko, a jde do tuhého, když unikne jeho nový obyvatel!

Zabiják Barbourofelis

Tak se tedy takhle jednou, v časnou ranní hodinu, vydal jeden chlápek s bednou... Uznávám, že rýmy mi tvořit moc nejdou. Kdybych si jen, do Prčic, vzpomněl... "When the moon hits the sky..." Cosi s "piece of pie"? Nebo "pizza pie"? Či co? To jsem poslouchal jako malý na BBC Radio 4 v dětském bloku... Avšak zpět na začátek! Tak se tedy takhle jednou vydal Oliver zase na Isle of Die, tentokrát s odvážným cílem: přivést do parku další zvíře. Jako bychom už tak neměli dost problémů s kopajícím samcem Macrauchenie, řvoucím Siamotyrannem, nevrlým Giganotosaurem, nezbednými Tsintaosauřími bratry, agresivními Dsungariptery, množícími se Othnieliemi a Adelobasilei... Dokonce i ten Cronopio už začal zlobit. Šavlozubá veverka se zakousla veterináři, který mu na naší veterinární stanici odstraňoval klíště, přímo do palce, a pak ne a ne pustit! To bylo krve... Ne, že bych si z toho dělal legraci, bylo to docela vážné. Jizva na palci veterináře Jima Rayleho to dokazuje. Za odměnu, že kousnutí vydržel, a moc si z něho nedělal (na rozdíl ode mne, protože se mi při pohledu na jeho zranění sevřelo srdce hrůzou), jsem jej vyslal na dovolenou. Nevím proč, ale vybral si Sibiř. Ve středu mi poslal pár fotografií ze svého výletu. Proč tedy motám Olivera na Isle of Die a Jima Rayleho na Sibiři k sobě? No, je to proto, že právě, když jsem si prohlížel fotografie a štval se, že jsem si nevzal podobnou dovolenou (hrozně jsem to Jimovi záviděl), přiběhl do mé pracovny jistý udýchaný mladík. "Přivezli další zvíře... Z Isle of Die... Je... Je to..." vydechoval. "Tak se už, do háje, vymáčkni!" zakřičel jsem pln nedočkavosti. "Je to docela problémové zvíře... Zabilo nám jednoho pracovníka..." vydechl konečně mladík. Ani jsem se neptal, co to má být zač, okamžitě jsem vyskočil, na svou pracovní košili si hodil kabát, protože venku pořádně foukalo, a vyběhl jsem směrem na letiště. Vedle helikoptéry stála přepravní bedna. Byla otevřená. Na letišti nikdo nebyl. Osaměl jsem. Pak mne náhle k smrti vyděsil řev. Nepochybně patřil kočce. Ale nebylo to žádné zamňoukání. Řev to byl stejně majestátní, jako ten lví. Na chvíli jsem byl přesvědčen, že v mém okolí se lev skutečně nachází. Pak jsem však spatřil mohutnou, v kohoutku přibližně 90 centimetrů vysokou, okolo 60 kilogramů vážící kočovitou šelmu, jak vyběhla zpoza hlavní letištní budovy. Nechápal jsem, proč se po letišti volně prohání, a proč jsem tam sám. Vlastně nebyl ani čas to chápat. Dal jsem se na útěk, který by se však rozhodně nedal označit jako bezhlavý. Jenže vzhledem k tomu, že nejbližší stromy, na které by se dalo vylézt, byly ode mne dvakrát tak vzdáleny, jako cesta mezi mnou a tou šelmou, a auta byla zaparkována na druhé straně letiště, byla mi jediným místem úkrytu právě ta bedna...

Zavřel jsem za sebou víko a pozoroval, jak malou skulinou, sloužící k tomu, aby se zvířata v bedně přenášená neudusila, pronikl dovnitř zahnutý dráp, pocházející z přední končetiny. Šelma strašlivě řvala. Insinktivně jsem se přitiskl na opačnou stěnu bedny. Teď jsem teprve zařval zděšením. Má ruka se dotkla vlhké hlavy mrtvoly. Ve světle vycházejícím ze skulin jsem spatřil svou dlaň pokrytou čerstvou krví. Udělalo se mi zle. Šelma chvíli naléhala, pak mohutně zařvala, a nakonec odběhla. Nato jsem uslyšel Oliverův hlas. "Vylez, je po všem!" zvolal na mne. Doprovázen neovladatelným třesem, otevřel jsem bednu. Oliver mne trochu uklidnil. Kousek od nás už k uspané kočce přicházel Tim s dalšími třemi lidmi. Zabalili ji do pytle, naložili do auta a převezli do pozorovací ohrady. Oliver mi stručně popsal, co se stalo. Zvíře odchytil na planině na východě ostrova, když už tam zaútočilo na jednoho člena týmu, který naštěstí setkání přežil. A to proto, že byla kočka uspána. Oliver se rozhodl toho využít a přepravit uspané zvíře do parku. Na letišti pak došlo k incidentu. Kočka byla potichu, všichni si mysleli, že ještě spí. Muž, s jehož mrtvolou jsem se setkal, byl nerozvážný a bednu rovnou otevřel. Dýkovité čelisti prošly jeho krkem, krev postříkala jeho obličej, jeho tělo spadlo do bedny. Všichni se běželi skrýt, a čekali, až se na místo dostaví rangeři. Oliver mi poděkoval, že jsem se stal návnadou. Díky mně se podařilo kočku rychhle střelit uspávací šipkou, zvláště proto, že se na mě koncentrovala. Ještě mi řekl, že se jmenuje Barbourofelis. Prý to byl postrach miocénních a pliocénních býložravců z třídy savců na severoamerickém kontinentu. Myslím, že už je také mým postrachem...

Tak jo, lidi! První prosincový Správce dinosauřího parku skončil... Avšak nebojte se, vážení čtenáři, další část napíši opět za týden!

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (5/5)

Roboti typu X-77, železný zabiják Metaller, zlověstný boháč Deylin Nieto a sérem agresivity doslova nabití ptakoještěři mohou být pro Lovce kryptidů až příliš... Jak dopadne velký souboj v lese nedaleko vesničky Yuliría, jež se stala prvním místem, kde se kryptidi jen tak ukázali světu v celé své mase... Jaké plány má s ptakoještěry Nieto? Uniknou Lovci kryptidů ze spárů svého nepřítele?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST PÁTÁ:

Pierre přiběhl k autu. Otevřel kufr. Vytáhl z něj asi tak dva metry dlouhou věc. Byla zabalena v papíru. Trhal papír, jak jen nejrychleji mohl. Klel u toho. Roboti už přilétali k Pauline, která stále zápasila se skálou. Natáhla ruku po kameni, kterého by se mohla zachytit a zabránit tak svému pádu. Jenže kámen vypadl z důlku. Pauline se opět skály držela jen jednou rukou. Jeden z robotů už natahoval svou paži. Chystal se k vypálení žhnoucího paprsku. Stejného paprsku, který vypálil mozek v hlavě starého Mexičana. Pierre konečně rozbalil zbraň. Byla to žlutá puška, vystřelující neuvěřitelně silné střely. Cokoliv, co zasáhly, se rozletělo na kusy. "Nevím, z jakého materiálu ti létající pošuci jsou," řekl si Pierre, "ale jestli to výjde, s radostí je rozflákám na kousíčky!" Vystřelil. Rána zasáhla svůj cíl. Technicky vyspělý robot X-77 se ve vzduchu rozletěl na miliony kousíčků. Mnohé z nich proletěly kolem Pauline, která se teď tiskla ke skále, zatímco se stále bolestně držela jediného výstupku. Druhý robot se pro změnu zaměřil na Pierre. Ten opět vystřelil. X-77 byl střelou rotrhán při letu nad autem. Pierre se skrčil, a byl rád, že půlka robotovy hlavy dopadla dvacet centimetrů od té jeho. Schválně ji zkusil potěžkat. Ani ji neuzvedl. "Téda, tohle kdyby mi rozmlátilo kebuli..." zasmál se. "Jsi v pořádku, Pauline?!" Ale Pauline neodpověděla. Soudě podle jejího rychlého výstupu na výstupek před jeskyní se však dalo usuzovat, že v pořádku je. Zde se Pauline střetla s Nietem. Ještě stále byl šokován tím, že Pierre zničil dva z jeho robotů. Jako vycvičená bojovnice kopla Pauline Nieta do hlavy. Zařval a zhroutil se. Z první komory v jeskyni to však na skalní výstupek přilákalo dva ozbrojence. Nicméně dvě rychlé rány z laserové pistole je prozatím odrovnaly. Pauline vnikla do jeskyně. Teprve zde přestala mít jistotu. Nevěděla, co si má počít. Všude kolem ní stáli roboti X-77. A ona, na rozdíl od Pierra tam dole, neměla pušku s výbušnými střelami, kterou by se mohla bránit. Skoro až směšně působila další laserová střela, jež se od mohutného těla jednoho z robotů odrazila a pouze zvířila prach v jeho okolí... Ozbrojenci drželi Jacka stále za ruce. Ten byl však klidný. Soudě podle hluku, který vycházel z několika předchozích komor jeskyně, odhadoval, že Pierre a Pauline způsobili pořádný zmatek. Jeho oči spočívaly na doktoru Brickellovi. Zprvu nedokázal pochopit, proč se přidal k Nietovi. Vždyť ještě v Montaně působil tak důvěryhodně. Ať se však stalo cokoliv, nyní je tento geniální technik, jeden z nejlepších ve svém oboru, zaměstnancem Nieta. To znamená jediné: X-77 není posledním prototypem nebezpečného robota. Brickell klidně vyrobí další, nebezpečnější stroje. V souvislosti s tím Jack přemýšlel o tom, jak by mohl svět dopadnout, ovládnou-li ho kryptidi a roboti. Doktor Brickell teď něco kutil na kovovém stolku. Byl k Jackovi otočen zády. Většina ozbrojenců utekla z komory, aby se přidali k robotům X-77, jež obklíčili Pauline. Teď už byli v komoře jen Jack, dva ozbrojení chlapíci, doktor Brickell, a Fahad, Akihiko a Roger, připoutaní ke skalnaté stěně komory. "Teď nebo nikdy," řekl si Jack. Prvního ozbrojence kopl do holeně, druhému dal ránu pěstí. Hbitě popadl pušku toho prvního. Ten zvedl hlavu. Pořádně to před ním zakřupalo. Jack jeho pušku rozlámal při nárazu o své koleno. Jeho výraz naznačoval, že to asi bylo bolestivé, ale přinejmenším zneškodnil jednu zbraň. A druhou pušku si už nechal. "Žádné blbosti, pánové," zasupěl. Přiběhl k doktoru Brickellovi, který byl tak zabrán do své práce, že tuto událost ani nepostřehl. Jack ho natlačil ke stěně. "Žádné blbosti, nebo to tady doktor šeredně odnese," varoval je. "Vždyť mi taky nic neděláme," usmál se drze jeden ozbrojenec, "jenom bych Vám chtěl říct, pane Owene, že má puška nebyla nabitá." Jack zamířil na strop jeskyně a zmáčkl kohoutek. Bohužel to byla pravda. Oba darebně vzhlížející muži se dali do prudkého běhu proti němu. Jack po prvním hodil pušku, ovšem nezasáhl. Stále měl však po ruce jednu zbraň. Na doktorově kovovém stolku stále ležela injekční stříkačka se sérem agresivity. Jakmile ji Jack namířil na doktorův krk, muži se zastavili. Tahle výhružka na ně měla podobný efekt, jako kdyby jim někdo namířil pistoli ke spánku. "Nedělejte to, proboha! Copak nevíte, co se s ním stane? Začne útočit na všechno, co mu přijde do cesty! Na nás, na Vás..." mluvil jeden z mužů a přitom se mu klepala ruka. Jack schválně nasadil takový výraz, jako kdyby mu to bylo jedno a chce doktoru Brickellovi ublížit. "Nedělejte to, by tupče!" zařval ozbrojenec, který stál blíž, a rychle k Jackovi přiběhl. Srazil Jacka pěstí k zemi. Přitom ale jeho ruka zavadila o jehlu injekční stříkačky. Klekl si a držel se za ruku, jako by ho právě bolestivě bodl štír. Druhý chlapík radši z komory utekl. Doktor Brickell se na Jacka nenávistně díval. Aby zabránil jakékoliv agresy z jeho strany, skolil ho Jack k zemi pěstí. Přiběhl k Fahadovi. "Odepni to tady," řekl mu jeho arabský přítel a ukázal na spínač na kovovém držátku. Po jeho zmáčknutí byl Fahad volný. "Osvobodím Akihika s Rogerem, ty už běž do další komory! A vezmi si tady nějakou zbraň!" navrhl Fahad. Jack popadl dvě malé pistole a dal se do běhu. Akihiko s Rogerem byli osvobozeni jen chvíli poté. "Miluju pomstu," usmál se japonský samuraj, Akihiko, a před jeho obličejem se zaleskla teleskopická tyč. Bojovná trojka následovala Jacka... Roboti chvíli stáli okolo Pauline. Čekali na další rozkazy. Nieto byl totiž v bezvědomí a neúkoloval je. Když si Pauline uvědomila, že X-77 se vůbec nehýbou, pronikla dál do jeskyně. Deset po zuby ozbrojených drsných chlapů překvapila tolik, že skoro nereagovali, když jim kopanci zlámala nosy. Skoro se srazila s Jackem. "Pauline! Jsi v pořádku!" zvolal Jack. Nieto se mezitím probral. Bylo mu na zvracení. Ležel totiž na okraji skalního výstupku. Pod ním byly desítky metrů! Navíc na něj Pierre mířil tou strašnou žlutou puškou. Chvíli se vzájemně dívali do očí. "Sakra, Pierre, dělej něco, ne?" vyhrkl pro sebe Pierre. Vystřelil. Nieto vyskočil a jen těsně se vyhnul zásahu. Kus skalního výstupku se ulomil. Nieto vyhrnul rukáv a vzkázal svým robotům, ať útočí na veškeré vetřelce, které potkají. Jack, Paline, Akihiko, Roger a Fahad zrovna probíhali komorou, v níž stáli nehybní roboti. "Usnuli?" zeptal se Jack své přítelkyně. "Asi jo..." usmála se Pauline. "Asi ne!" vykřikl Akihiko. Pěst jednoho z nich prosvištěla kolem jeho hlavy. Jack pokropil hlavu robota kulkami z pistole. Překvapivě byly dost silné na to, aby jí pronikly. X-77 byl však stále aktivní. Stačila ovšem jediná rána do prohlubní v hlavě, a padl. Tuto ránu mu dala Akihikova železná tyč. Ostatní roboti stříleli výbušné paprsky, a tak byla komora brzy plná prachu a létajících kamenů. Vyznat se tu bylo takřka nemožné. A přesto Lovci kryptidů vyběhli z toho oblaku prachu. "Sjeďte po skále!" křičel zezdola Pierre. Už nasedl do auta, a jen čekal, až se k němu jeho přátelé přidají. Nieto chytil Jacka za tílko. "Tohle si spolu ještě vyřídíme. Nejdřív Nikaragua, teď Mexiko! Ale věř mi, chlapečku, jestli o tomhle povíš na veřejnosti, je lidstvo minulostí. Tak si rozmysli, jestli má pro tebe cenu o tom někde kecat!" supěl Nieto. "Jen se nebojte, ještě není ten pravý čas. A my se ještě znovu setkáme," usmál se Jack. Pak kopl kolenem Nieta do břicha a sjel ze skály. Nasedl do auta jako poslední. To se rychlostí rozjelo. Pierre řídil jako šílenec. Musel...

Musel, protože z jeskyni už opustili zbývající roboti X-77 a následovali auto. Jeden ničivý, výbušný paprsek létal k zemi za druhým. I když byli roboti velice pohotoví, a jejich oči se neustále soustřeďovaly na tento pohyblivý bod, nakonec byli odvoláni. Auto se totiž včas dostalo do blízkosti vesničky. Nieto rozhodně nechtěl, aby jeho roboty někdo viděl... Pierre šlápl na brzdu. "Fuj, to byla jízda... Nechce se mi věřit, co všechno jsem v té jeskyni viděl," řekl Jack. "Asi nejvíc tě překvapil doktor Brickell, že? Když nás tam připoutali, slyšeli jsme, že mluvil o vývoji nového robota. Možná ještě silnějšího a schopnějšího... Sakra, jsou to ale pitomci, tohle dělat," vydechoval Roger. Náhle bylo auto něčím zdviženo. "Kruci! Co to...?!" zařvali snad všichni zároveň. Cosi vůz zase odhodilo a ten se převalil na bok. Jedny dveře se prohnuly. Přitiskly Pierre na Pauline a Jacka. "Metaller!" vyhrkl Jack. Kovová pěst prorazila okýnko. Doletěla až k Pierrově obličeji, ale nezasáhla ho. Místo toho ho Metaller pouze chytil pod krkem za spandexový oděv a vytáhl z auta ven. Práskl s ním o zem a sáhl po Pauline. Jack zuřivě vyskočil z auta a pistolí, kterou si "vypůjčil" od Nietových mužů, Metallera trefil. Avšak střela s ním nic neudělala. "Doktore Brickelle, kdyby jste se k nim nepřidal a radši mi tehdy poslal informace o složení Metallerova těla..." pomyslel si Jack. "Zhebneš!" vykřikl Metaller a rukama sevřel Jackova ramena. Z poničeného auta rychle vyskočili Akihiko s Fahadem. Bezbranný Fahad skočil Metallerovi na záda. Kovový muž se jen otřepal a shodil ho. Akihikova železná tyč se opět téměř zlomila při styku s neznámým kovem. Pomlácený Pierre se však postavil na nohy, přiběhl ke kufru auta a opět z něj vytáhl žlutou pušku. Rána byla dobře mířená. Metaller Jacka pustil a odletěl kousek od něj. Dopadl tak těžce, že se kolem něj zvedl obrovský oblak prachu. Když však oblak padnul, Metaller zde již nebyl. Jen stopy v písku prozrazovaly, že zase utekl! Návrat do Yulírii byl vyčerpávající. Nějaký novinář se dozvěděl o tom, že do vesničky přijeli o Lovci kryptidů. Strkal Jackovi mikrofon před pusu a dotazoval se ho: "Přijeli jste sem studovat ptakoještěry? Kde je vědec Alejandro Reyes, který s Vámi údajně byl? Co si myslíte o skále poseté ptakoještěry? Proč jste tak vyřízení?" Jack jemně chytil mikrofon, zklopil ho a novináře obešel. "Bylo by šílené, kdyby se někdo dozvěděl, co se nám tu přihodilo..." řekl pak svým přátelům v hotelu. "Takže si to shrňme: starý Mexičan byl zabit robotem X-77. Ptakoještěři na nás útočili jen proto, že bylo do jejich těla vpraveno sérum agresivity. Metaller zavraždil pana Reyese, což je... Opravdu ohavné. A Nieto? Ten má teď armádu robotů, má sérum agresivity, má agresivní ptakoještěry, a k tomu podvodní budovu v jezeře Nikaragua s těmi svými dráčky... A má 'syna' Metallera. Co chce? Ať už má jakékoliv plány, zatím to musí zůstat tajné. Kdybychom něco prozradili, mohla by za to zaplatit spousta nevinných obětí," pokračoval Jack. "Jednou se nám stejně dostane na mušku," zasmál se Roger, "a pak mu s radostí vymlátím zuby z pusy." "Nebude třeba být tak agresivní, Rogere," řekl Pierre, "dokonale bude stačit ho v té jeho podvodní budově navěky uvěznit." "Anebo v té mexické jeskyni. I když tam by se mohl udusit," přidala se Pauline. Všichni to říkali tak trochu z legrace, ale moc dobře věděli, že tohle legrace není... V podvodní budově na dně jezera Nikaragua byl mezitím Nietovi a Metallerovi spuštěn jakýsi záznam. Za nimi stál doktor Brickell a komentoval ho: "Bezpečností kamery zachytily, jak útočí prakticky na vše. Vidíte? Řekl bych, že dosáhl pátého stupně agresivity. Bude se rvát do té doby, než z něj třeba někdo udělá řešeta. Prakticky nevnímá nic ve svém okolí, jen ničí a odpočívá." "Tak se mi zdá," pousmál se Nieto, "že nám Jack Owen vlastním přičiněním tak trochu pomohl." "No, on ten chlápek do toho šel sám. Owen mi chtěl dát dávku séra, tenhle k němu přiběh a bod se tím... Takže to bylo jeho rozhodnutí," usmíval se Brickell. "Na tom ani tolik nesejde. Hlavně, že máme další biologickou zbraň. A navíc tak silnou..." pousmál se tajemně Nieto.

Díl "V hnízdě okřídlených netvorů" je tímto u konce. Lovci kryptidů však budou čelit mnoha dalším nebezpečím. Svět je v nebezpečí ze strany robotů, kryptidů a zlých lidí... A jedině oni ho dokáží zachránit!

Losos masu

Každý, kdo dobře zná lososy, ví o rodu Oncorhynchus. Jedná se o lososy z Tichomoří, pro něž je typický anadromický způsob života: narodí se ve sladké vodě, pak dlouho žijí ve vodě slané, a do řek a potoků se vracejí za účelem tření (zástupci některých druhů po něm umírají). Velká lososí migrace, která se během léta a podzimu odehrává v Severní Americe, zvláště pak v oblastech Kanady a americké Aljašky, proslavila lososy rodu Oncorhynchus jako žádné jiné. Avšak tento rod zahrnuje dvanáct druhů, z nichž každý je skutečně pozoruhodný, ačkoliv nemusí nutně podnikat obrovské migrace. Jedním z nich je i losos masu (Oncorhynchus masou). Volně žijící jedinci severoamerické pobřeží nikdy neuvidí. Tento druh se totiž vyskytuje pouze v západním Pacifiku, tedy při asijském pobřeží. Areál jeho rozšíření se táhne od ruského poloostrova Kamčatka přes vody okolo Kurilských ostrovů a Sachalinu až po pobřeží Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a Japonska. Podobně jako jeho příbuzní, je i losos masu anadromický. V období rozmnožování tedy masy jedinců táhnou ze slané vody do sladké. Po tření většina z nich uhyne, výjimkou jsou pouze malí, trpasličí samečkové, které ještě smrt nestihne. Žijí tedy o rok déle, a obvykle umírají poté, co povyrostou a zúčastní se tření následujícího roku. Pohlavní dospělosti dosahují lososi masu v době mezi 3. a 7. rokem života. Malí lososi po narození neputují hned do moře, ale po nějakou dobu zůstávají ve sladkovodním prostředí. Většina dospělých lososů masu měří okolo půl metru na délku, hmotnost této ryby činí 2 až 2,5 kilogramu. Ty z Přímořského kraje v Rusku však mohou dosáhnout délky i 70 centimetrů. Jsou to největší z lososů masu. Losos masu je dravec; živí se korýši, méně obvykle požírá i jiné druhy ryb... Dosud byly popsány čtyři různé poddruhy, a každý z nich je velmi osobitý. Popsat tuto rybu jako anadromickou je sice dobrý začátek, rozhodně však neplatí, že by všechny ze čtyřech poddruhů obývaly alespoň částečně moře. Velmi pozoruhodný je totiž poddruh O. m. formosanus (nebyl mu udělen oficiální český ekvivalent), v angličtině známý jako Formosan landlocked salmon. Jak jeho jméno napovídá, žije pouze ve vnitrozemí. Jedná se o endemita chladných, pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Dříve byl bohužel hojně loven pro maso, proto už zbývá pouhých 400 jedinců, a druh je tedy kriticky ohrožený. Nezbývá než snažit se o jeho záchranu. Tato ryba žije pouze ve sladké vodě, a stejně jako ostatní poddruhy, je dravá. Vody v okolí Japonska obývá O. m. ishikawae, na západě Japonska (při jeho tichomořském pobřeží) pak žije O. m. macrostomus. Dalším japonským endemitem je čtvrtý poddruh, O. m. rhodurus. Někdy se však uvádí, že jde už o samostatný druh. Ať tak či tak, přirozeně se vyskytuje pouze v jezeře Biwa v prefektuře Shiga na japonském Honšú. Byl však uměle vysazen i do několika dalších jezer: Ashi a Chuzenji...

Cladophlebis

Cladophlebis byl rod kapradin řádu osladičotvarých, jenž se ve fosilním záznamu objevuje v geologické periodě Perm a vymírá v Křídovém období. Byl to tedy mimořádně úspěšný rod; žil přibližně 200 milionů let (nejstarší fosilizované exempláře jsou 279 až 299 milionů let staré, ty nejmladší naopak pocházejí z hornin datujících se do doby před 70 miliony lety). Otisky listů v dávných horninách byly nalezeny po celé planetě. Cladophlebis tvořil velkou řadu druhů, což je poněkud očekávatelné, mluvíme-li o tak dlouho existujícím a tak úspěšném rostlinném rodu. Například druh Cladophlebis patagonica pochází, jak jeho druhové jméno napovídá, z oblasti Patagonie v Jižní Americe. Druh C. wyomingensis je zase západoamerickou specialitou, kdežto druhy C. antarctica a C. denticulata jsou hojně nalézány na Novém Zélandě. Tam je dokonce Cladophlebis nejčastěji nacházenou fosilní rostlinou z geologické periody Jura. Jeho zkameněliny jsou k nalezení v prakticky každé Jurské formaci jak na Severním, tak na Jižním ostrově. Proto ji roku 1974 Mildenhall nazval "Mesosoic weed". Ne každý užívá tento obecný anglický název, dobře však k této rostlině sedí. Velmi dobře zachovalé exempláře Cladophlebise však pocházejí i z Kolumbie nebo z Austrálie. Jakožto rod žijící po tak dlouhé období se Cladophlebis postupně měnil, rozdíly mezi některými druhy jsou skutečně znatelné. Někdy se uvádí, že charakteristik, které ze všech popsaných druhů činí jediný velký rod, opravdu není mnoho. Například tvar lístků je velmi variabilní. Okraj lístků je u některých druhů znatelně zoubkovaný, u jiných je zase naprosto hladký. Již jmenované novozélandské druhy jsou dobrým příkladem první jmenované možnosti. V novozélandském Catlins bylo dokonce nalezeno zkamenělé dřevo, a to poblíž otisků lístků Cladophlebise. Je tedy obvykle asociováno právě s tímto rodem kapradiny. Nález je též z Jurského období. Během oněch zhruba dvou set milionů let, kdy žil, byl však Cladophlebis rozšířen po celé planetě, jak na severní, tak na jižní polokouli. Tento rod kapradin zažil rozpad Pangaei, dále rozpad Gondwany a Laurasie a vyhynul až v době, kdy už byly pozice kontinentů velmi podobné těm dnešním. Postupný vývoj kontinentů měl pochopitelně za následek areál rozšíření některých jeho druhů: kupříkladu Cladophlebis patagonica je sice jihoamerickým druhem, podle některých vědců se však vyskytoval i v Austrálii (nepatří-li tedy nalezené australské fosilie jinému druhu, například tomu pro Austrálii jinak velmi typickému). Důvodem, proč tato rostlina vyhynula, mohla být jednoduše změna klimatu či nástup adaptabilnějších kapradin, snad i jejích potomků...

Popisek kapradiny rodu Cladophlebis naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Nilssonia!

Nelma: Pozoruhodná ryba Arktidy i Kaspiku

Mezi lososovité ryby podčeledi Coregoninae patří dva rody síhů a také ryba, běžně známá jako nelma (Stenodus). Rod se skládá ze dvou existujících druhů, kterými jsou nelma arktická (Stenodus nelma) a nelma obecná (Stenodus leucichthys). První jmenovaný se vyskytuje v oblasti Arktidy, jak značí jeho české druhové jméno. V angličtině je znám jako nelma, connie, inconnu nebo sheefish. Patří mezi komerčně lovené druhy, ceněné pro své maso. Zajímavější než jeho chuť je však bezpochyby jeho biologie. Jako mnoho lososovitých ryb, i nelma arktická je anadromická, tzn. v období rozmnožování putuje z moře do sladké vody. Významné řeky, do nichž v době tření vplouvá směrem ze Severního ledového oceánu, jsou například ruská řeka Ponoj na Kolském poloostrově nebo proslulá řeka Mackenzie v kanadských Severozápadních teritoriích. Při migraci může urazit vzdálenost až 1500 kilometrů. Patří k velkým lososovitým rybám; velké nelmy arktické dosahují délky až 1,5 metru a mohou vážit okolo 40 kilogramů! Je to dravec, predátor. Živí se jinými rybami, včetně svých příbuzných síhů. Zvláště síh malý se nachází na jídelníčku každé nelmy. Dříve byla nelma arktická považována za poddruh nelmy obecné, později se však ukázalo, že je odlišným druhem. To samotné však znamená, že nelma obecná už ve volné přírodě nežije. Proč?

Jednoduše proto, že nelma obecná byla, jak dnes víme, endemitem Kaspického moře, největšího jezera na naší planetě. Oba druhy nelm se od sebe evolučně oddělily teprve nedávno, proto jsou si tak podobné. Jedna, nelma arktická, se vyskytuje v chladných arktických vodách, zatímco nelma obecná zamířila pouze do Kaspiku a řek do něj vtékajících (Volga, Ural a Terek). Když se ještě vyskytovala ve volné přírodě, prováděla velké migrace z řek do jezera, kde probíhalo tření. Mohla urazit až 3000 kilometrů, dvakrát tolik, co její člověkem dosud nikterak vážně ohrožená příbuzná! První rok života požírá nelma obecná plankton, pak se stává aktivním dravem a živí se především jinými rybami. Tím se tedy také výrazně neliší od své mnohem více rozšířené příbuzné. Bohužel byly divoké populace nelm obecných člověkem vyloveny, druh však nevyhynul a stále je chován pro maso v relativně velkém počtu v umělých lovištích. Je však škoda, že už v dnešní době nemáme možnost sledovat skutečnou, nespoutanou migraci těchto ryb. Snad se je v budoucnu podaří navrátit do divoké přírody, tam, odkud pocházeli jedinci, které roku 1772 baltskoněmecký přírodovědec J. A. Güldenstadt popsal...

Snad se Vám tento článek líbil. Pokud Vás tyto ryby zaujaly, napište o tom do komentářů... Měsíc s lososy pokračuje!

Lososovité ryby z Elgygytgynu

Daleko na severovýchodní Sibiři se nachází jezero Elgygytgyn. Vzniklo tak, že voda v průběhu času zaplnila kráter, jenž byl vytvořen meteoritem. Zdrojem jezerní vody je sníh. V oblasti jezera Elgygytgyn, v Čukotském autonomním okruhu, je přinejmenším po část podzimu, přes celou zimu a na začátku jara pořádná zima. V létě dosahuje teplota vody pouhých 3°C. Přesto je toto jezero, zabírající území asi 110 čtverečních kilometrů, domovem dvou neobyčejných lososovitých ryb. Chladná voda jim očividně nevadí; během evoluce se životu v ní dokonale přizpůsobily. Jsou to siven Světovidův (Salvethymus svetovidovi) a siven čukotský (Salvelinus elgyticus). Oba byli ještě po většinu minulého století vědeckému světu prakticky neznámí. Siven Světovidův byl popsán až roku 1990. Žije ve velké hloubce, a tedy i ve velmi chladné vodě. Jezero Elgygytgyn je má v jednom bodě hloubku okolo 174 metrů. Tato ryba je tedy skutečně houževnatá. Jedná se však o zranitelný druh. Jakákoliv přírodní katastrofa způsobená člověkem by jej mohla vymítit. Siven Světovidův se totiž vyskytuje pouze v jezeře Elgygytgyn, a nikde jinde na světě. Je však velmi málo známý. Dokonce by se dalo tvrdit, že se jedná o jednu z nejméně prozkoumaných lososovitých ryb na světě. Jednoduše už proto, v jaké mrazivé hloubce žije. Ale siven čukotský, který je sivenu Světovidovu blízce příbuzný, také není druhem nějak detailně prostudovaným. Je též endemitem jezera Elgygytgyn, a dosahuje délky okolo třiadvaceti centimetrů. Tělesná hmotnost se pohybuje jen okolo 110 gramů. Byl vědecky popsán roku 1981, avšak od té doby se o jeho biologii a životním cyklu zjistilo jen pramálo. Dobře se však ví, že preferuje oblast přítoku řek Anadyr a Enmyvaam do jezera. Siven čukotský je též druhem zranitelným. Vzhledem k tomu, že po 10 měsíců v roce je povrch jezera Elgygytgyn zamrzlý, lze oba tyto siveny označit za velmi adaptabilní ryby. Proč však neumrznou v tak chladné, opravdu až nepříjemně ledové vodě? Daří se jim přežít ze stejného důvodu, jako antarktickým či arktickým rybám. Jejich krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, díky kterým prakticky nemají možnost zmrznout. Je to jen spekulace, ale jejich život se zdá být dost pomalým. Prozatím vědci měli možnost pracovat na detailnějším zařazení těchto ryb do zoologického systému. Dle všech výzkumů jsou tyto ryby blízce příbuzné arktickým sivenům, včetně druhu Salvelinus alpinus, který se vyskytuje na Islandu, v Severní Americe, ale také v Británii (kde je nejvzácnějším rybím druhem). Snad by se ještě mělo uvést, že v jezeře Elgygytgyn žije možná další lososovitá ryba, siven druhu Salvelinus boganidae. Ten je však tak málo prozkoumaný, že se ani úplně přesně neví, zda je samostatným druhem...

Toto je jeden z mála publikovaných obrázků sivena Světovidova. Rozhodně je to ryba, která je velmi málo známá... Snad tedy o ní budoucí generace ichtyologů zjistí víc!

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (4/5)

Skála nedaleko vesničky Yuliría je hnízdištěm ptakoještěrů. Je to vůbec poprvé, co se kdy celé hejno létajících kryptidů jen tak samo ukázalo světu. Zatímco televizní štáby z celého světa tuto úžasnou událost natáčejí, probíhá v jejich sousedství boj mezi Lovci kryptidů, kovovým obrem Metallerem a skupinou hrozivých robotů. Akihiko, Roger a Fahad jimi byli chyceni do elektrické sítě. Reyes byl zmasakrován Metallerem, jenž teď číhá na Jacka Owena. Pauline v souvislosti se spálením muže, jehož smrt je přisuzována ptakoještěrům, přišla s nápadem. Ale o co se tady vlastně jedná? Proč to vše na jednom místě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST ČTVRTÁ:

Jack přemýšlel, co udělat. Když učiní možná jen jediný krok dál, Metaller si ho už povšimne. Stál na místě jako přibitý. Mezi křovisky uviděl lesknoucí se kov. Metaller se zřejmě zvedal ze své odpočinkové polohy. Jack začal pomalu couvat. Jeho oči stanuly na zkrvaveném těle Reyese. Vzpomněl si na Metallerovo slavné ostří a na chvíli, kdy kovový obr v Montaně stejným způsobem takřka probodl Akihika. Takto tedy Jack nechtěl skončit. Sklonil se a pomalu se plazil mezi křovisky co nejdál od Metallera. Pak se ozvala prudká rána. Jack se instinktivně podíval nad sebe. To, co viděl, nebyl Metaller, nebyl to ani jeden z těch pterodaktylů. Jednalo se o robota, který levitoval nad ním. Z jeho nohou syčela pára. Namířil ruku na Jacka. Ten vyskočil. Vytáhl svou laserovou pistoli a střelil po robotovi. Byl to ten stejný typ, který ho předtím pronásledoval, když byl ještě s Rogerem, Fahadem a Akihikem. Laser se od jeho těla bezpečně odrazil. Jack se dal na útěk. Tím se ale ukázal Metallerovi. Pár řinčivých skoků, a Metaller byl u něj. Silně chytil Jacka za rameno. "Owene," usmál se zlověstně inteligentní robot, "dlouho jsme se neviděli." "Taky jsem se díky tomu měl dobře, ty imbecile," řekl Jack. Dvoumetrový železňák se usmál ještě zlověstněji. "Vidíš ho?" ukázal na Reyese. "Skončíš tak taky." Jack zařval a kopl do Metallera, ovšem nebylo mu to nic platné. Metaller ho pustil, ale jen proto, aby levitující robot vystřelil na Jacka síť. Tentokrát nebyla elektrická, byla provazová, avšak ani při použití všech svých svalů ji Jack nedokázal přetrhnout. Síť byla zachycena na řetězu čnícím z robotovy ruky. Se vzlétnutím odnášel Jacka kamsi do neznáma. Metaller je následoval, pochopitelně po zemi. Utíkal však velmi rychle. Nicméně neběžel dlouho. Uslyšel hluk motoru. Zastavil se, otočil hlavu a spatřil Reyesovo auto, jak asi tak patnáct metrů za ním prudce zabrzdilo. "Říkala jsem, že bychom se měli vrátit k té pterosauří skále," řekla Pauline Pierrovi, který seděl na sedátku za ní, zatímco ona byla u volantu. "Co je tohle za zrůdu?!" vykřikl Pierre a ukázal prstem na Metallera. "Jeden náš starý známý. V Montaně, kdes s námi nebyl, nám dal na silnici pořádně zabrat," odpověděla Pauline. "Drž se!" Auto se rozjelo na plné otáčky, projelo kolem Metallera, který včas svou kovovou pěstí prorazil zadní sklo. "Fuj! Teď mám sklo za límcem!" řval Pierre. Auto projíždělo mezi všemi těmi keři, vířil se za ním písek a prach, a Metaller ho zuřivě pronásledoval. "Tam na obloze, vidíš to?" zeptala se Pauline, jinak naprosto zabraná do řízení. "Vidím co?!" křičel Pierre. "Je tam nějaký robot nebo co...! A v síti odnáší Jacka! Musíme za ním!" "Jo?! Já tam vidím jenom tyčinku, do které si někdo kousl!" "Pierre!" "Co je? Dobře, byl to vtip!" "Dávej, sakra, pozor!" vykřikla Pauline. Metaller zezadu do auta znovu narazil a přichytil se ho. Probíjel zadní sklo, střepy padaly na Pierra, který se jen deset centimetrů pod Metallerovou pěstí ve strachu o život krčil, co to šlo, aby ho ruka darebáka nezasáhla. "Nechtěla bys jet trošku rychleji?!" řval vysokým hlasem, plným strachu, Pierre. Auto se dostalo do smyku. Metaller od něj doslova odletěl. Spadl kamsi do rokle. Pauline dupla na brzdu, a auto se zastavilo těsně na okraji rokle. Pierre se vyklonil z auta. Bylo mu špatně, chtělo se mu zvracet. Hystericky vykřikl, když si jeho oči přeměřily hloubku rokle. "Pořád vidím toho robota! Pojedeme směrem, kterým letí!" navrhla Pauline. "Počkej... Ten... Ten kovovej chlap... On žije... Staví se tam dole na nohy! Jak je to možný?!" klepal se Pierre. "To Ti ještě vysvětlíme, jestli teda tenhle výlet přežijeme," řekla mu Pauline... Robot i s Jackem, uvězněným v síti, přistál na výstupku vysoké skály, před vchodem do prostorné jeskyně. "Co má tohle znamenat? Tady, hluboko v divočině?" ptal se sám sebe Jack. Robot vkročil do jeskyně, táhne Jacka v síti za sebou. "Zásilka doručena," ozval se mechanický hlas robota. Jack zvedl hlavu. "Rád Vás znovu vidím, pane Owene," řekl muž se známým, bizarním obličejem. "Naposledy jsme se setkali v mé podvodní základně na dně jezera Nikaragua, vzpomínáte si?" "Jistě že. Na staré známosti nezapomínám," odvětil Jack. "Dovolte mi zeptat se Vás, je-li ta síť pohodlná..." usmál se až se zvláštní upřímností, ale také zlostí, Nieto. "Nezdržujme se pitomými dialogy. O co tady jde?" zvýšil na něj Jack hlas. "Robote X-77* číslo 14, odepnout síť," zavelel Nieto, a robot uvolnil sevření, kvůli kterému se Jack takřka nedokázal hýbat. Přišli k němu dva muži s puškami a postavili ho na nohy. "Oba jsme v podstatě gentlemani. Proč se tajit s mým úspěchem? Proč bych Vám neřekl, o co tu jde? Následujte mě..." řekl Nieto. Při těchto slovech působil dost upřímně, jen poslední dvě vyslovil se zlostným úsměvem.

"Toto je má základna pro malý výzkumnický projekt," řekl Nieto. Jack šel za ním, z každé strany za paži držen ozbrojenci. "Předpokládám, že jste sem s Lovci kryptidů přiletěl zkoumat ptakoještěry, ostatně jako všichni ti lidi z televize, desítky vědců a další mimoni. Já jsem tu pro to samé. A určitě znáte tohle," pokračoval Nieto a zvedl z kovového stolku v malé dutině jeskyně injekční stříkačku. "Sérum agresivity," pousmál se Jack. "Jeden můj známý už ho vyzkoušel na Vašem příteli," zasmál se Nieto. Jack si vzpomněl, jak Pierre v temné ulici na pokraji Tokia útočil na Pauline. Zhrozil se, když pomyslel na to, že ty dva spolu poslal do Yulírii. Vstoupili do další části jeskyně. Byla tu spousta ozbrojenců a několik mužů v pláštích. "Tohle je pterodaktyl," řekl Nieto, a jeden doktor zvedl pištící zvíře za křídla. "A tohle je sérum agresivity, díky kterému útočí na jiné pterodaktyly. Máme zajímavé výsledky," usmíval se drze Nieto. "A tohle je sérum agresivity, které způsobuje, že pterodaktylové útočí na lidi," pokračoval. "Takže útok na Pierra, a vzápětí na mě s bojovnou trojkou nebyla obrana hnízda, ale reakce na přítomnost séra agresivity v jejich krvi..." zamyslel se v duchu Jack. Nieto viděl, že Jack přemýšlí, a okamžitě ho z toho vytrhl: "Nebojte, sérum agresivity na Vás zkoušet nebudu. Ale slibuju Vám, že tohle místo bude Vaším hrobem. Stejně jako hrobem Vašich přátel." Teprve teď Jack uviděl Akihika, Rogera a Fahada, připoutané ke stěně jeskyně kovovými pásy. Kolem nich kráčeli ti velcí, létající roboti. "X-77, náš nejnovější model. Úžasný robot, létá, poslouchá rozkazy, je vybaven speciálním paprskem, který spálí prakticky vše..." řekl Nieto svému nepříteli. "To jistě souvisí se smrtí toho starého Mexičana," šeptl mu naschvál do ucha Jack. Nieto se toho polekal. "Jste chytrý," řekl a
poškrabal se na nízkém čele, "a takový lidi nemám rád. Jestli Vás kdysi nezabil Metaller, tak Vás klidně zabiju sám. Užiju si to." Celá jeskyně se náhle otřásla. A znovu. A pak ještě jedna rána. "Pane, pane!" vykřikl kdosi. Přiběhl do jeskyně. Byl to muž v bílém plášti. Jack poznal jeho obličej. "Dole je auto. Někdo střílí šíleně silný lasery do první dutiny jeskyně! Zabili nám už tři lidi! Viděl jsem, jak nějaká holka šplhá po stěně jeskyně nahoru a... Skoro mě trefila!" informoval muž v bílém plášti Nieta. Ten se podíval na Jacka. "Na popravy asi nebude čas," řekl Jack a trochu svraštil čelo. "Hlídejte ho," nakázal Nieto ozbrojencům. "Dejte mě dvě X-77, podívám se s nimi před jeskyni," řekl pak svým podřízeným. Jakmile odešel s roboty z jeskyně, oslovil Jack muže v bílém plášti. "Doktore Brickelle, nezapomněl jste mi poslat informace o složení těla Metallera? Pamatuje si na naše příjemné setkání v Technologickém institutu v Heleně?" Brickellovou jedinou reakcí byl posměšný pohled a: "Hm..." Před jeskyní docházelo k souboji. Pierre odpálil s pomocí laserové pistole dalšího ozbrojence, který chtěl sestřelit Pauline. Ta šplhala po stěně skály jako profesionální horolezkyně. Náhle se ve vzduchu ocitl jeden z robotů X-77. "Tohle se dalo čekat!" vyhrkla Pauline. Pierre po něm střílel jako o závod, ale lasery se od něj jen odrážely. "Kruci! Co teď?!" zeptal se Pierre sám sebe, jakmile spatřil, že z jeskyně vylétá další a oba rychle letí k Pauline. Té navíc ujela noha, ruka jí samou nervozitou sklouzla z kluzkého kamene a držela se teď skály jen jednou rukou... A robot, vrah starého Mexičana, se blížil...

* X-77 - komiks Lovci kryptidů, odehrávající se mezi 1. a 2. sérií těchto příběhů.

Nieto má zřejmě s ptakoještěry jakési plány. Proto tedy sérum agresivity... Ale čeho chce dosáhnout s pomocí robotů X-77? A přežijí Lovci kryptidů toto hrozivé dobrodružství? Pokračování příště.

Správce dinosauřího parku - Problémy v džunglích

Vážení čtenáři, mám pro Vás další část Správce dinosauřího parku! O čem asi Dan Jameson píše tentokrát? To se nyní dozvíte!

Problémy v džunglích

Z chladných aljašských vod jsme se přesunuli na teplé australské pobřeží, teď zase jiný problém stíhá souostroví Havaj. Pravěká zvířata, zvláště ta vodní, se stěhují po celém Pacifiku. Z vod okolo Tedova ostrova, na němž je vystavěn Dinosauří park, a divokého a nezkrotného Isle of Die, míří do všech koutů světa zabijáci všech různých tvarů a velikostí. Jsou mezi nimi žraloci, kteří vzácně útočí na lidi, jsou mezi nimi mořští plazi, jejichž čelisti dokáží stisknout a rozervat celý trup parníku... Jeden z těchto mořských zabijáků se dostal až na pobřeží ostrova Kauai. Ochránci pravěké zvěře okamžitě přiletěli na místo nehody. Výletní loď zdemoloval obrovitý ještěr. Od pondělí, kdy k incidentu došlo, se spekulovalo o tom, že nehodu způsobil Kronosaurus. Ale veškeré záběry pořízené výletníky z jiných lodí dokázaly, že tomu tak nebylo. Jedná se o mořskou příšeru, která se dosud neukázala, tedy až doteď. Kenneth McFarlane, Roger Stewart, přední světoví odborníci na studium mořských plazů, a renomovaný (a občas trochu ulítlý) přírodovědec Oliver Marsh (z proslulého Dinosauřího parku, jehož jsem já správcem!) byli pověřeni identifikací toho tvora. Mnoho ze záznamů jej ukázalo, jak zvedá ploutev nad mořskou hladinu. Poté dokonce vynořil hlavu, protáhlejší, než má Kronosaurus. McFarlane, Stewart i sir Marsh (má úcta, Olivere) se shodli na tom, že se jednalo o Pliosaura. Avšak Havaj zažil ještě víc. V deštném lese na Kauai došlo k dalšímu prapodivnému útoku. Mladý přírodovědec zrovna studoval masožravé píďalky, jedny z mála housenek, které nejsou býložravé, ale živí se jiným hmyzem (na Havaji je málo vos či podobných hmyzích masožravců, takže píďalky během evoluce zaujaly jejich místo). Sám se vydal do lesa pouze s fotoaparátem a vším vybavením, které potřeboval k fotografování a následnému studování píďalek. Dlouho se nevracel, proto se ho jeho rodina vydala hledat. Ještě předtím o tom informovali sousedy (šlo o rodinu žijící na předměstí jednoho havajského městečka). Když se také dlouho nevraceli (mluvíme o celém dni), zavolali sousedé na policii. Ta vtrhla do lesa a našla rozežraná těla všech členů rodiny, včetně o něco dříve zabitého přírodovědce... Byl jim vyžrán především obsah břicha. Bylo to strašné. V okolí se nacházela spousta stop. Vedly do nějakého doupěte. Na Havaji by byla přítomnost nějakého velkého zvířete už tak dost překvapivá, i kdyby šlo třeba o uprchlé prase. Ale v tomto případě šlo o dinosaura, o nějakého raptora, který pozabíjel půlku členů policejního týmu. Byl odchycen, ale při převozu na speciální stanici zahynul. Pravděpodobně šokem z přítomnosti v kleci, do které byl umístěn...

Tým Ochránců pravěké zvěře odletěl na Havaj hned ve středu. S pěti chlápky byl i Tim, Oliverův parťák od nás z parku. V tom samém lese při své výzvědné výpravě našli další dva raptory, kteří zrovna pili vodu z rychle tekoucího potoka. Pořizovat videozáznam bylo vážně hodně nebezpečné, raptoři měli uši nastražené, reagovali na každé prasknutí větvičky, jednou se dokonce skoro podívali do objektivu kamery, jinak perfektně skryté v hustém listoví keřů. Ale jak se takoví raptoři na Havaj dostali? Přece se tam nevyskytli jen tak sami od sebe! Na tom musí něco být... Něco mi říká, že někdo na téhle planetě musí mít pěkně černé svědomí. A bude člověk, či skupina lidí... Než se o raptorech, jejichž existence na Havaji je světu pochopitelně přísně tajena, dozvíme více, musíme zjistit, kde sehnat dost peněz na nový teréňák. Včera jsem se nechal Oliverem přemluvit, abych s ním odletěl na Isle of Die. V tamní džungli, na západě ostrova, chtěl hledat prehistorické netopýry, studovat je a možná přivést nějakého do parku. Ve velmi řídké džungli, mixované se savanou, jsme zrovna projížděli teréňákem, zatímco vrtulník kroužil nad námi. "Dávejte pozor. Zezadu se k Vám blíží nějaký zuřivec," informoval nás pilot ze shora. Oliver se otočil, a stejně tak já. V závěsu za autem si to za námi hnal pořádně velký Albertosaurus. Kličkovali jsme, ujížděli jsme, ale terén nám nepřál. Auto na to doplatilo. Když tedy Oliver pořádně troubil a Albertosaurus se dostatečně vzdálil, narazili jsme do stromu. Ještě nikdy jsem neměl obličej v airbagu, přísahám. Tedy až doteď. A jsem za to rád, jinak by se můj obličej omlátil o kmen pravěké aurakárie stejně dobře, jako přední sklo našeho auta. Z expedice za netopýry nakonec nebylo nic. Místo toho jsem sledoval, jak vrtulník odnáší poničený teréňák zpátky do parku, zatímco jsem seděl u otevřených dveří helikoptéry a nad sladce působícím Pacifickým oceánem se snažil vzpamatovat z toho, co se mi právě přihodilo...

Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte příští týden...