Správce dinosauřího parku - Zabiják Barbourofelis

Je 1. prosince 2017, zima je skoro tu, užíváme si sněhu... Ale v Dinosauřím parku zima vůbec není, naopak je tam pořádně horko, a jde do tuhého, když unikne jeho nový obyvatel!

Zabiják Barbourofelis

Tak se tedy takhle jednou, v časnou ranní hodinu, vydal jeden chlápek s bednou... Uznávám, že rýmy mi tvořit moc nejdou. Kdybych si jen, do Prčic, vzpomněl... "When the moon hits the sky..." Cosi s "piece of pie"? Nebo "pizza pie"? Či co? To jsem poslouchal jako malý na BBC Radio 4 v dětském bloku... Avšak zpět na začátek! Tak se tedy takhle jednou vydal Oliver zase na Isle of Die, tentokrát s odvážným cílem: přivést do parku další zvíře. Jako bychom už tak neměli dost problémů s kopajícím samcem Macrauchenie, řvoucím Siamotyrannem, nevrlým Giganotosaurem, nezbednými Tsintaosauřími bratry, agresivními Dsungariptery, množícími se Othnieliemi a Adelobasilei... Dokonce i ten Cronopio už začal zlobit. Šavlozubá veverka se zakousla veterináři, který mu na naší veterinární stanici odstraňoval klíště, přímo do palce, a pak ne a ne pustit! To bylo krve... Ne, že bych si z toho dělal legraci, bylo to docela vážné. Jizva na palci veterináře Jima Rayleho to dokazuje. Za odměnu, že kousnutí vydržel, a moc si z něho nedělal (na rozdíl ode mne, protože se mi při pohledu na jeho zranění sevřelo srdce hrůzou), jsem jej vyslal na dovolenou. Nevím proč, ale vybral si Sibiř. Ve středu mi poslal pár fotografií ze svého výletu. Proč tedy motám Olivera na Isle of Die a Jima Rayleho na Sibiři k sobě? No, je to proto, že právě, když jsem si prohlížel fotografie a štval se, že jsem si nevzal podobnou dovolenou (hrozně jsem to Jimovi záviděl), přiběhl do mé pracovny jistý udýchaný mladík. "Přivezli další zvíře... Z Isle of Die... Je... Je to..." vydechoval. "Tak se už, do háje, vymáčkni!" zakřičel jsem pln nedočkavosti. "Je to docela problémové zvíře... Zabilo nám jednoho pracovníka..." vydechl konečně mladík. Ani jsem se neptal, co to má být zač, okamžitě jsem vyskočil, na svou pracovní košili si hodil kabát, protože venku pořádně foukalo, a vyběhl jsem směrem na letiště. Vedle helikoptéry stála přepravní bedna. Byla otevřená. Na letišti nikdo nebyl. Osaměl jsem. Pak mne náhle k smrti vyděsil řev. Nepochybně patřil kočce. Ale nebylo to žádné zamňoukání. Řev to byl stejně majestátní, jako ten lví. Na chvíli jsem byl přesvědčen, že v mém okolí se lev skutečně nachází. Pak jsem však spatřil mohutnou, v kohoutku přibližně 90 centimetrů vysokou, okolo 60 kilogramů vážící kočovitou šelmu, jak vyběhla zpoza hlavní letištní budovy. Nechápal jsem, proč se po letišti volně prohání, a proč jsem tam sám. Vlastně nebyl ani čas to chápat. Dal jsem se na útěk, který by se však rozhodně nedal označit jako bezhlavý. Jenže vzhledem k tomu, že nejbližší stromy, na které by se dalo vylézt, byly ode mne dvakrát tak vzdáleny, jako cesta mezi mnou a tou šelmou, a auta byla zaparkována na druhé straně letiště, byla mi jediným místem úkrytu právě ta bedna...

Zavřel jsem za sebou víko a pozoroval, jak malou skulinou, sloužící k tomu, aby se zvířata v bedně přenášená neudusila, pronikl dovnitř zahnutý dráp, pocházející z přední končetiny. Šelma strašlivě řvala. Insinktivně jsem se přitiskl na opačnou stěnu bedny. Teď jsem teprve zařval zděšením. Má ruka se dotkla vlhké hlavy mrtvoly. Ve světle vycházejícím ze skulin jsem spatřil svou dlaň pokrytou čerstvou krví. Udělalo se mi zle. Šelma chvíli naléhala, pak mohutně zařvala, a nakonec odběhla. Nato jsem uslyšel Oliverův hlas. "Vylez, je po všem!" zvolal na mne. Doprovázen neovladatelným třesem, otevřel jsem bednu. Oliver mne trochu uklidnil. Kousek od nás už k uspané kočce přicházel Tim s dalšími třemi lidmi. Zabalili ji do pytle, naložili do auta a převezli do pozorovací ohrady. Oliver mi stručně popsal, co se stalo. Zvíře odchytil na planině na východě ostrova, když už tam zaútočilo na jednoho člena týmu, který naštěstí setkání přežil. A to proto, že byla kočka uspána. Oliver se rozhodl toho využít a přepravit uspané zvíře do parku. Na letišti pak došlo k incidentu. Kočka byla potichu, všichni si mysleli, že ještě spí. Muž, s jehož mrtvolou jsem se setkal, byl nerozvážný a bednu rovnou otevřel. Dýkovité čelisti prošly jeho krkem, krev postříkala jeho obličej, jeho tělo spadlo do bedny. Všichni se běželi skrýt, a čekali, až se na místo dostaví rangeři. Oliver mi poděkoval, že jsem se stal návnadou. Díky mně se podařilo kočku rychhle střelit uspávací šipkou, zvláště proto, že se na mě koncentrovala. Ještě mi řekl, že se jmenuje Barbourofelis. Prý to byl postrach miocénních a pliocénních býložravců z třídy savců na severoamerickém kontinentu. Myslím, že už je také mým postrachem...

Tak jo, lidi! První prosincový Správce dinosauřího parku skončil... Avšak nebojte se, vážení čtenáři, další část napíši opět za týden!