I nadále se věnuji projektu Psovité šelmy pravěku, v němž se seznamujeme se psy, vlky a jejich předchůdci či příbuznými, kteří již vyhynuli. Tato část se zaměří na Pleistocénního kojota...
Jméno: Canis latrans orcutti,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: Severní Amerika.
Kojot prérijní, latinsky Canis latrans, je snad nejproslulejší a nejprohnanější psovitou šelmou Severní Ameriky. Ať už byl od dob Divokého západu jakkoliv ponižován na zapáchajícího či vzteklého tvora, můžeme zcela s jistotou tvrdit, že tato velice adaptibilní šelma patří v Novém světě k těm nejúspěšnějším a nejrozšířenějším. Nejedná se o ohrožený druh. Kojotům se daří na pláních, kde loví dnes již poměrně vzácnější bizony, psouny, zajíce, nejrůznější hlodavce, různé plazy i obojživelníky (s výjimkou ropuch) a v ojedinělých případech dokonce i smrtelně jedovaté chřestýše. Kojot jakožto druh existuje už minimálně od středního Pleistocénu. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují spolehlivě identifikované kosti kojota prérijního v době před asi 750 000 lety, nicméně jeho předkové, jemu velice podobní, žili v Severní Americe už před více než jedním milionem let. Kojot je dle výzkumu DNA velmi blízký tibetskému vlku, stejně jako vlku eurasijskému, vlku mongolskému a z vlka vyšlechtěným domestikovaným psům. Potvrzuje to, že evolučně je to druh celkově mladý, vždyť také méně než milion let není v geologickém čase zase tak moc... Dnešní kojot váží 8 až 20 kilogramů, mluvíme-li o velkém samci. Ale v minulosti žil na severoamerickém kontinentu kojot, který dosahoval velikosti daleko úctyhodnější. Při minimální hmotnosti 18 kilogramů to byl gigant mezi kojoty, a jednalo se o poddruh kojota prérijního. Byl pojmenován Canis latrans orcutti, a jednoduše se mu říká pleistocénní kojot. Nejkompletnější ostatky, z nichž si paleontologové utvořili dobrý obrázek o tom, jak vypadal a jakým způsobem žil, byly odkryty v asfaltových jezírkách La Brea Pits v Kalifornii. Toto slavné naleziště vydalo za desítky let tolik kostí mastodontů, mamutů, šavlozubých koček i pravěkých velbloudů, že by se jich člověk nedopočítal. Kostry pleistocénních kojotů, nalezených ve skupinách, dokazují, že šlo o smečkové zvíře. Tím se tedy podobal dnešním kojotům. Čím se však od nich lišil, byla jeho velikost. Jak již bylo uvedeno, hmotnost tohoto pravěkého "megakojota" byla mnohem větší. Tělo pleistocénních kojotů bylo robustní; lebka a dolní čelist byly mnohem širší než u dnešních kojotů, stoličky byly také širší a čenich byl kratší, ale zároveň široký. Zdá se, že všechny kosti i svaly byly na tomto kojotu široké. Důvod, proč tomu tak bylo, a proč byli tak velcí v porovnání se svými dnešními příbuznými, je jasný: byli specializováni na lov megafauny. V pozdním Pleistocénu dominovali severoamerickým pláním mamuti, mastodonti, koně a bizoni v obrovských stádech. Byla to skutečná zdivočelá Amerika, a tou se potulovali drsní predátoři, od šavlozubých koček až po proslulé pravlky, dosahující velikosti ještě úctyhodnější, než pleistocénní kojot. I s takovou konkurencí musel tento poddruh kojota žít. Po desítky tisíc let se však držel na svém místě v potravním řetězci. Pak ale přišel do Ameriky člověk. Začal lovit velká zvířata obývající pláně a tím tedy připravoval velké kojoty o potravu. Je možné, že tento poddruh zcela vyhynul, je však také možné, že se zkrátka jen zmenšil, a krev těchto kojotů možná ještě dnes, ačkoliv jen v malém množství, koluje tepnami a žilami jejich nynějších příbuzných, kojotů mnohem menších, ale s trochou obdivu k těmto šelmám řečeno, stejně tak působivých...
Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat