Krajta písmenková-Největší had Afriky

Je tu popis dalšího z mých oblíbených plazů-obrovského hada, který dorůstá takových velikostí, že je schopen zabít i antilopu, a navíc skrývá ještě jedno podivné tajemství... Je to krajta písmenková!

Latinský název: Python sebae,

Rozšíření: Subsaharská Afrika,

Velikost: Délka až 6 metrů, někdy se udává i 7 metrů.

Krajta písmenková dostala svůj český název díky podivuhodným znakům na šupinách, které z určitého úhlu pohledu mohou připomínat písmena. Rozeznáváme dva poddruhy, z nichž jeden se vyskytuje pouze v jižní části Afriky, kde je značně ohrožen. Přes rozdíly ve zbarvení poddruhů je tento had jednoduše identifikovatelný. Zbarvení je světle hnědé s nepravidelnými hnědými sedly. Vršek hlavy pokrývá vzorování ve tvaru šípu, jež je tmavě zbarveno. Jinak lze tohoto hada rozeznat velmi jednoduše, a to díky velikosti. Nejen, že jde o největšího hada afrického kontinentu. Krajta písmenková patří mezi šest největších hadů světa. Průměrní jedinci měří 3 až 3,5 metru, což je mezi hady skutečně značná velikost. Staří dospělci, hlavně tedy samice (ty jsou u krajt mnohem větší než samci) měří 6 metrů, ale nejsou příliš hojní. V minulosti byli právě tak velcí hadi loveni a zabíjeni pro kůži i maso. Ještě nedávno kamerunští lovci v západní Africe lovili krajty právě kvůli tomu, nicméně vzhledem k nebezpečí této práce se to stává vzácněji. Ze západní Afriky také pocházejí údaje o pozorování největších kdy nalezených krajt, ačkoliv nevíme s jistotou, zda jsou zcela pravdivé. Dva angličtí přírodovědci ve 30. letech minulého století zabili dva velké hady, jejichž kůže měřily okolo 9 metrů. Hadí kůže se však mohou roztáhnout do více než 20 % původní délky zvířete, takže nejde o spolehlivé potvrzení obří velikosti tohoto hada. Pozorování gigantických jedinců je však více. Po celé Africe je tento gigant respektován, v mnoha oblastech se lidé krajt dokonce bojí. V mládí loví spíše ptáky, velké hlodavce nebo netopýry a kaloně. Velké krajty byly viděny a dokonce i natočeny při požírání antilop a koz, dovolí si ovšem i na lvy, varany a krokodýly. Jedním z tajemství, které si tento had nese, je i zabíjení lidí. Došlo k tomu jen několikrát v lidské historii, proto krajty písmenkové nejsou vůbec nebezpečné. Kromě několika útoků na lidi v zajetí však krajta písmenková napadla a uškrtila několik lidí v divoké přírodě. Tito nesmírně silní hadi klasicky čekají v záloze, a když se kořist přiblíží, zaútočí. Výpadová délka může být překvapivá. Když had zachytí kořist svými dozadu zatočenými zuby, kterých má v tlamě až sto, začne ovíjet kolem kořisti smyčky a udusí ji. Kořisti jen málodky popraskají kosti, zemře skutečně na udušení. Útoky na lidi jsou však opravdu vzácností. Dnes k nim již nedochází, jde spíše o případy z minulosti. Krajta písmenková je převážně noční had, i když lovit může občas i ve dne. V obou takových periodách je však schopna vnímat okolní teplo svými infračervenými detektory-tepločivnými jamkami nebo-li termoreceptory podél rtů. Jde o jednu z výhod krajt, hroznýšů a chřestýšů. Jižní poddruh tohoto druhu je sice ohrožen, ale celkově je druh považován za nepříliš ohrožený. Je však zranitelný v důsledku vypalování a ničení přirozeného prostředí, úbytku kořisti nebo komerčnímu lovu. Na jaře samice krajt nakladou snůšku 30-50 vajec (i když rekord byl až 100), obtočí se kolem ní a produkují teplo. Inkubace trvá asi 90 dnů, po celou tu dobu matka hnízdo chrání...

Příště bradavičník malý!

Sir David Attenborough slaví 90 let!

Přesně dnes slaví britský televizní hlasatel, přírodovědec, ochránce přírody a televizní průvodce přírodou David Attenborough své 90. narozeniny! Už před mnoha lety mu za jeho zásluhy britská královna udělila titul Sir, a televizní pořady jím provázené se vysílají ve více než stovce zemí světa s obrovským úspěchem. Sir David Attenborough se stal inspirací pro řady generací přírodovědců, ochránců divoké přírody i televizních průvodců. Vystupoval v desítkách televizních programů věnovaných přírodě a její historii a stal se známý pro svůj encyklopedický styl vyprávění... Sir David Attenborough se narodil 8. května 1926 v Isleworth, v Anglii. Vyrostl však v Leicesteru a v mládí sbíral zkameněliny. K televizi se dostal na samém začátku 50. let minulého století. Původně byl producentem tehdy ještě černobílých pořadů, ten první trval 10 minut a věnoval se latimérii podivné. Známý se pak stal vystupováním před kamerou v sérii pořadů nazvaných Zoo Quest, v nichž s týmem Londýnské zoo cestoval do různých částí světa za odchytem zvířat. V 70. letech byl také kontrolorem nově vzniklého kanálu BBC Two. Od té doby se však v natáčení přírodovědných programů mnohé změnilo. Sir David vyprávěl každou epizodu dlouho běžícího seriálu Wildlife on One, stal se vypravěčem slavných pořadů jako Modrá planeta a Planeta Země a prezentoval devět sérií s názvem Život (Život savců, Ptačí život, Svět plazů a obojživelníků atd.). Stal se také osobností ochrany přírody, podporuje mnoho různých společností bojujících za divokou přírodu. Před třemi lety řekl, že ve své práci bude i nadále pokračovat, což se stále děje. I tento rok mělo premiéru několik pořadů, například Attenborough a gigantický dinosaurus (Attenborough and the Giant Dinosaur). Podle nových zpráv bude Sir David vypravěčem seriálu Planeta Země 2 (Planet Earth II), který naváže na podobný cyklus z roku 2006... Popřejme tedy Siru Davidu Attenboroughovi pevné zdraví a doufejme, že tu s námi bude ještě hodně dlouho. Patří mezi ty lidi, kteří pravděpodobně viděli a zažili za svůj život více, než kdo jiný... Za svou práci si Sir David Attenborough určitě zaslouží mnoho přání...

Na obrázku vidíte Sira Davida Attenborougha s mambou zelenou... Za sebe chci Siru Davidovi popřát vše nejlepší k 90. narozeninám!!!

Svět opičích ještěrů, 5. část

V minulé části se Megalancosaurus Stephen utkal se svým starším nepřítelem, a naštěstí se mu podařilo souboj o teritorium vyhrát. Pak se ale objevila nová hrozba, jelikož se na území objevil velký predátor. Byl to Liliensternus, který zabil vůdce stáda Plateosaurů... Co se stane dál???

Svět opičích ještěrů, 5. část:

Uběhl další den. Stephen se ráno, jako obvykle, probudil zavěšen na větvi vysokého stromu. Bylo už krátce po osmé hodině ranní a všichni Megalancosauři líně vstávali. Denní hmyz začínal být aktivní a tak bylo na čase zajít si na lov. Několik vážek kroužilo nad jezerem. Do vody patrně kladly vajíčka. Do některých se však ihned pouštěl bizarní vodní hmyz, používající první ze tří párů končetin jako klepítka k jejich sběru. Stephen slezl ze stromu a porozhlédl se po okolí. Liliensternus zde nebyl, tedy prozatím. Asi odpočíval někde ve skrytu stromů hustěji pokrytých listy, takže by se nacházel ve stínu. Mrtvola Plateosaura ležela poblíž jezera. Byla jen z části obrána, dravec se například vůbec nepustil do hlavy kořisti. Stephen se podíval mezi větve stromů vyčnívající nad jezerem. Tam spatřil podivného tvora. Strnule se na něj díval jakoby ho nikdy předtím neviděl. Ve skutečnosti však Stephen tohoto tvora znal. Byl to jeho blízký příbuzný, jiný druh opičího ještěra vyskytující se ve zcela stejné oblasti. V něčem se od Megalancosaurů vůbec nelišil, ale při bližším pohledu se zdál být dosti odlišný. Šlo o Drepanosaura, 50 centimetrů dlouhého stromového plaza. Stejně jako Megalancosauři, i Drepanosaurus měl ocas zakončen drápem. Na rozdíl od svých příbuzných měl však i silný dráp na předních končetinách. Momentálně se jím držel větví. Stephen se na to zvíře díval s trochou nervozity. Drepanosauři jsou větší než Megalancosauři a jsou jejich úhlavními nepřáteli. Konkurence zde byla na místě. Stephen se konečně odhodlal přiblížit se k jezeru. Pod hladinou žádný pohyb, tedy žádné nebezpečí. Stephen začal hltavě pít. Brzy se k němu připojili další opičí ještěři. Při hladině jezera stála i dvě mláďata. Na nohou byli sotva pár dní, proto byli oba mladí jedinci nesmírně zranitelní. Samice Nothosaura, stále hlídkující ve vodách jezera, se však toho rána neukázala. Mláďata tak v pořádku přežila svůj první výlet k jezeru. Jejich matka s nimi strávila jen prvních pár hodin, ale jako u všech plazů, i malí Megalancosauři byli od mala plně soběstační. Teď se jen drželi jeden vedle druhého ze strachu z napadení predátory. Stephenovi se podařilo chytit jepici. Zrovna prolétla nad vodou, když se Stephen vymrštil a lapl ji. Trochu se při tom namočil, protože předními končetinami zapadl do vody, ale hbitě vyskočil vzad a byl zase na suché zemi. Lovu byl ale za chvíli konec. K jezeru přišel Liliensternus. Měl velkou žízeň, soudě podle množství vody, kterou vypil. Jeho tlama konečně ztratila děsivou krvavou barvu a také pach krve Plateosaura, jehož včera ulovil. Teď tedy mohl jít znovu na lov. Megalancosauři v rychlosti vylezli na stromy. Liliensternus si všiml dvou mláďat, nepříliš hbitě vylézajících na nízký jehličnan. Nebyl to vysoký strom, samotnému Liliensternovi svou špičkou sahal po oči. Dravý dinosaurus se přiblížil a mláďata se přitiskla k jehlicím. Nyní instinktivně spoléhala na své ochranné zbarvení. Liliensternus je ale viděl moc dobře, zejména jejich blyštící se oči. Prudce strčil do jedné z větví. Ze strany predátora to byla provokace, neměl v plánu zabývat se tak malými sousty. Náhle však spatřil Stephena na vedlejším stromě. Pětadvaceticentimetrový stromový ještěr by možná už stál za snídani. Liliensternus se pokusil získat ze vzduchu jeho pach. Stephen byl ovšem příliš vysoko. Když si všiml, že ho dinosaurus sleduje, vylezl ještě výše. A pevně se držel větve jako při zemětřesení. Liliensternus byl naštván. Nahlas zavrčel a nato se vrátil k jezeru. Tam vyčkával několik hodin... Plateosauři se po celé dopoledne drželi v lese. Pro mnohé již měl přijít čas kladení vajec a tak se samice snažily najít co nejvíce potravy před cestou do aridních, suchých oblastí za lesem. Poledne bylo velmi horké. Liliensternus se skryl neznámo kam. V takovém horku se ani Megalancosauři neodvážili být nějak aktivní, přestože hmyz nad jezerem tančil jako během žádné další části dne. Zato Drepanosaurus jen tak nespal. Stephen si náhle všiml, že jeho podivný příbuzný nemotorně přelézá vzájemně se dotýkající větve dvou stromů. Jedním z těchto stromů byl právě ten, na němž byl Stephen. Drepanosaurus možná jen hledal potravu, ale Stephen si to vyložil jako možný útok. Když se Drepanosaurus nevědomky přiblížil, Stephen hlasitě zasyčel. Druhý opičí ještěr stál jako přibitý. Takovou reakci opravdu nečekal. Jen po chvilce si uvědomil, že strom patří Megalancosaurovi, a ten je přece menší. Nemotorně a s patřičnou opatrností se k němu přibližoval. Stephen to již nevydržel a Drepanosaura sekl drápem na přední končetině. Drepanosaurus překvapivě hbitě uhnul. Pak také zasyčel a hlavou vrazil do Stephena. Všechny jeho končetiny se teď nacházely nad zemí! Vůbec se jimi nedržel větve a hrozil mu pád z výšky asi deseti metrů. Naštěstí jeho drápem opatřený ocas ovíjel jednu tenkou větvičku, ale ta se začala lámat. Stephen byl v koncích. Navíc na něj mohl Drepanosaurus dosáhnout a útok mu ještě jednou oplatit. Teď to s Megalancosaurem vypadalo zle...

Pokračování příště... Pokud se Vám pátá část příběhu líbila, můžete komentovat!

Správce dinosauřího parku - Záchrana Isle of Die začíná

Po týdnu je čas na další část Správce dinosauřího parku! Možná již víte, že Isle of Die se momentálně potýká s nemalými problémy... Podaří se ostrov zachránit?

Záchrana Isle of Die začíná

Minulý týden pozorovali Ochránci pravěké zvěře na Isle of Die lidi ničící tamní přírodu. Na něčem neznámém pracují na západě ostrova, pálí tamní prales a přivezli si tam i vybavení. Před týdnem jsme věděli o tom, že bylo vypáleno asi padesát metrů pralesa, což mohlo vyhubit některé z druhů Isle of Die, protože ostrovní ekosystémy jsou velmi křehké. Nyní se Dinosauří park a Ochránci opět spojili, aby toto ničení zastavili. Západ ostrova je sice rozprodán, ale to neznamená nic proti naší síle. Hned v pondělí byly na Isle of Die vyslány speciální hlídkové letouny. Při proletu nad ostrovem měli jejich piloti a ochránci přírody možnost vidět všechnu tu zkázu. Západní pobřeží ostrova bylo zcela vypáleno. Po půdě s dosud hořícími keři běhali dinosauři jako například Parasaurolophové pronásledovaní jeepy s lidmi, kteří do zvířat stříleli z pušek. Byla to šokující podívaná. Ochránci okamžitě pořídili fotografie. Když byla letadla zahlédnuta, bylo po nich dokonce stříleno... Ihned tedy opustila prostor. Ničitelé ukázali, že během týdne se dají zničit desítky milionů let evoluce. Až vyhrajeme, v což věříme, zřejmě se ukáže, že desítky druhů rostlin i zvířat už na Isle of Die vyhynuly. Tedy pokud se to nezmění. Závažné věci, které se dějí, můžeme zastavit. Fotografie Parasaurolopha, jenž byl střelen uspávací šipkou v doutnající krajině již oběhla celý svět. Dostala se na hlavní strany všech možných druhů novin...

Jelikož už v úterý věděl o událostech celý svět, představil se mu ten, kdo za tím vším stojí. Multimiliardář John Kerry chce totiž vybudovat velkou zábavní atrakci s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty. Nejprve se zdálo, že všechno půjde špatně. Veřejnost totiž o jeho projekt měla velký zájem. Jakoby zapomněli, že jeden park s dinosaury už existuje. Když byla s Kerrym pořádána tisková konference, byl poměrně zaskočen otázkami jako například: "Kde bude ten park stát?" či "Proč kvůli tomu ničíte krajinu Isle of Die?" Kerry to vyřešil jednoznačně podvodným způsobem. Označil všechny, kdo mu takové otázky položili, za "hlupáky a pitomce neschopné ocenit jeho skvělé schopnosti". Když Ochránci na západní část Isle of Die zavítali ve čtvrtek, nic nenašli. Lidé byli pryč, nezůstalo zde po nich žádné vybavení, jen vypálená část pralesa a plání. Okamžitě na místech přistáli. Zjistili, že téměř stometrový pás lesa tedy zmizel a že minimálně deset až dvacet metrů čtverečních travnatých plání bylo doslova rozžhaveno na padrť. Nezvyklé bylo, že právě v těchto místech se nevyskytoval žádný život. Jak to však bude nadále, nevíme. Oliver se chystá na další expedici, tentokrát nebude lovit dinosaury, ale zjišťovat, které z jím identifikovaných druhů zmizely. Ochránci pravěké přírody si zároveň posvítí na bandu těch zločinců a, tedy doufejme, překazí jejich strašlivé plány!

Pokračování příběhu za týden, i když to nemohu tvrdit s jistotou!

Tento den slaví Blogorgonopsid své sedmé narozeniny!!!

Rok uběhl jako voda a tak dnes, 5. května 2016, slaví Blogorgonopsid již své sedmé narozeniny! Zdá se to být téměř neuvěřitelné, bylo to přesně před sedmi lety, kdy jsem si tento blog založil. Jsem však velmi rád, že nejsem jediný, kdo má blog zaměřený na dinosaury a pravěk, a že je tu mnoho skvělých lidí. Od 6. května minulého roku až dodnes jsem napsal 325 článků, což je podle mě pěkné číslo. Za celých sedm let jsem na tomto blogu napsal až 2189 článků (s každými narozeninami mě číslo překvapí)! Toto vše ale neuvádím proto, abych se tím chlubil. Jste to právě vy všichni, díky kterým tento blog tak dlouho vydržel, a to je důvod, proč je tu tolik článků! Tři roky starý rekord návštěvnosti, 409 lidí za den, zůstal nepřekonán, ale stále sem chodí řada čtenářů. Děkuji Vám všem, kteří jste tento rok podporovali jak čtením, tak komentáři. Za poslední rok bych chtěl poděkovat Martinoraptorovi, Dinosaurssovi, Alfaraptorovi, Kryptoraptorovi, Bleskoblesce, Nonychromkovi, Ankylosaurovi i mnoha ostatním, které jsem teď třeba zapomněl uvést. Jsem také rád za blogy Vás všech, které mě mnohdy inspirovaly k novým článkům, nebo mi poskytly velké množství pro mě nových informací. Opravdu děkuji! Věřte, že tento blog se zde budu snažit udržet ještě hodně dlouho...

Pro Blogorgonopsida již čeká další chutný dort, nebo snad hladový Blogorgonopsid po dlouhých a únavných toulkách Permskou pouští čeká na něj? Zdá se, že se k dortu blíží i malý Diictodon, snad se ale oslava obejde bez problémů... A snad bude dort Blogorgonopsidovi chutnat! Co se zde v brzké době objeví nového? Budu pokračovat v psaní popisů dinosaurů a prvohorních tvorů, příběhů i soutěží. Hlavně mám však v plánu již slibovaný projekt o vývoji želv a také doufám v napsání asi dvoudílného projektu, který bude navazovat na současný seriál Původ plesiosaurů. Novinek však jistě bude více, snad se tedy máte, na co těšit! Ještě jednou všem děkuji za podporu, doufám, že zde tento blog bude ještě hodně dlouho!

HAAS

Zvláštní znaky dinosaurů-Ceratosauridi

Tato část projektu Zvláštní znaky dinosaurů bude pojednávat především o jednom pozoruhodném znaku skupiny středně velkých jurských masožravců...

Čeleď Ceratosauridae patří mezi dobře známé skupiny theropodů, ačkoliv přinejmenším jeden zvláštní znak stále skrývá tajemství. Tito dinosauři byli představiteli jedné velké vývojové linie, do které patřili Allosauridi (např. Allosaurus a Yangchuanosaurus) a později zřejmě i Abelisauridi (jako byl Carnotaurus). Ceratosauridi představují výchozí bod v evoluci karnosaurů. Do této čeledi ale přece jen patřily pouze dva rody, Ceratosaurus a Genyodectes. Přesto nám o sobě mohou mnohé prozradit. Perfektně zachovalé zuby a čelisti Ceratosaura a Genyodecta prozrazují, že tito tvorové byli masožravci schopní trhat maso a tkáně, a nejspíše to byli aktivní predátoři. Ceratosaurus měl na předních končetinách čtyři prsty a nikoliv tři, jako u některých vývojově mladších theropodů. Tento tvor žil v Severní Americe před 150 miliony let. Z Genyodecta známe pouze úlomky čelistí a zuby, jež byly nalezeny v Jižní Americe. Tito dinosauři hráli úlohu středně velkých dravců Jurského období. Byli větší, než např. compsognathidi, ale nedorůstali takových velikostí, jako Allosaurus či Torvosaurus. Občas se mohli živit mršinami, ale byli také schopni lovit a s velkou pravděpodobností se živili malými ornitopody, typu Dryosaura a jemu podobných. Ceratosauridi dorůstali délky okolo 5 nebo 6 metrů. Tito dinosauři na první pohled nevypadají příliš zvláštně. Avšak při bližším pohledu si jistě každý všimne výčnělku na horní čelisti. K čemu sloužil?

Rozhodně to nebyli jediní dinosauři s "rohem" na čenichu. Někteří další, avšak menší dravci, jako například Ornitholestes, byli vybaveni podobným znakem. Ale proč se nacházel i u šestimetrových Ceratosaurů? Přesný důvod, proč jím tito dinosauři byli vybaveni, neznáme. Vznikla ale řada teorií, které to vysvětlují. Jako takřka u všech bizarních dinosauřích znaků, i zde můžeme nejprve říci, že roh snad sloužil samcům k upoutání pozornosti samice. Mohl být pestře zbarven. To by ale znamenalo, že jej samci mohli zároveň používat k zastrašování rivalů. Jedna teorie tvrdí, že samci mohli roh používat i ve vzájemných soubojích. Snad se tak mohli přetlačovat-roh byl ovšem krátký, nepříteli by nijak neublížil, spíše by tedy šlo o takové jemné přetlačování a bití toho druhého do boků či krku. Podle jiné teorie sloužil tento výrůstek pouze mláďatům. Podobně jako ptáci nebo hadi používají mléčný zub k vyklubání se z vajíčka, mohla Ceratosauřata využít svůj roh k prolomení skořápky, aby se dostala ven z vejce. Těžko ale říci, proč by mláďatům roh zůstal až do dospělosti. Nicméně, právě díky rohu si Ceratosaurus vysloužil své jméno. Vždyť v překladu z řečtiny znamená "rohatý ještěr".

Ceratosauridi byli alespoň díky svému rohu skutečně zajímaví... Do komentárů můžete napsat, čím Vás tito tvorové zaujali!

Knihy o pravěku: Velcí dinosauři

Pro dnešek jsem se rozhodl napsat článek o knize, kterou mám doma. Je tu tedy další část Knih o pravěku...

Velcí dinosauři s podtitulem Příběh evoluce gigantů je podle mě skvělá knížka od profesora Zdeňka V. Špinara a dr. Philipa J. Currieho. Ilustroval ji známý český ilustrátor pravěku Jan Sovák, jeho povedených rekonstrukcí (většinou barevných) se v knize nachází opravdu hodně. Autoři a zároveň významní paleontologové v této knize popisují svět dinosaurů od začátku do konce, od počátku Triasu a evoluce prvních dinosaurů až po zánik těchto majestátních zvířat na konci Křídy. Pro začátek v knize najdete předmluvu od Zdeňka V. Špinara, pak už následuje celý epický příběh vývoje gigantů. Po krátkém pohledu do historie objevů dinosaurů se již seznámíte s Triasem, jeho flórou, faunou a prvními dinosaury. Tato kapitola je kratší, zato ta o Juře už je obsáhlejší (v té době se samozřejmě dinosauři rozrostli). Vždy se seznámíte s jednou velkou skupinou dinosaurů (např. Sauropoda) a poté se samostatnými čeleděmi (Cetiosauridae, Diplodocidae atd.), přičemž v textu se nacházejí informace o různých druzích, jejich velikosti, kde a kdy žili a nechybí ani různé zajímavosti (na okraji jedné strany je například uvedeno několik největších sauropodů). Mnohé barevné obrázky popisovaných zvířat přitom ještě doplňují perokresby detailů, jako jsou zuby, hřebeny některých dinosaurů nebo nákres nalezené zkameněliny. Na okrajích stran, hned vedle textu, jsou čas od času také výčty známějších i méně známých druhů, a k nim jsou uvedeny informace. Poté se kniha věnuje tajemstvím úspěchu dinosaurů, jejich objevy učiněnými lidmi v posledních cca 150 letech, a vyhynutí těchto tvorů. Na konci se nacházejí tipy na navštívení muzejí s expozicemi dinosaurů, odstavce o nových objevech a závěr. Nakonec nechybí ani informace o významných současných paleontolozích. Mě osobně se tato kniha, kterou jsem dostal jako dárek, opravdu moc líbí. Nachází se v ní toho skutečně hodně o příběhu dinosaurů...

Údaje:

Autoři: Zdeněk V. Špinar a Philip J. Currie,

rok vydání: 1994 (dnes najdete spíše v antikvariátech, ale je možné ji sehnat),

počet stran: 176.

Snad se Vám popisek této knihy líbil, další napíši již brzy!

Equijubus

Equijubus ("koňská hříva") byl primitivní hadrosauroid žijící v období Křídy stupně Alb, tedy přibližně před 125 miliony let. Podle některých paleontologů představuje vývojový stupeň mezi iguanodontidy a hadrosauridy, jistě tedy svědčí o tom, že se už v rané Křídě hadrosauroidi vyvinuli z asijských iguanodontidů. Equijubus totiž kombinoval některé znaky těchto dvou velkých skupin ornitopodních dinosaurů, jež byly v období Křídy hojně rozšířeny. Jedním z hlavních znaků Equijuba byly dlouhé čelisti typické pro iguanodonty, ale v nich se nacházely tzv. baterie zubů, tedy těsně vedle sebe uspořádané, malé zuby až ve čtyřech vrstvách (když se horní vrstva odlomila, ihned ji vystřídala spodní), což je typické pro hadrosaury. Čelisti byly velmi dobře pohyblivé: kachnozobí dinosauři často "přežvykovali", nebo přesněji řečeno třeli čelisti od sebe (nežvýkali jako savci). Díky těmto a několika dalším charakteristikám je Equijubus považován za nejstaršího známého hadrosauroida. Své jméno dostal tento dinosaurus ze zajímavého důvodu. Oblast Ma Zong v čínské provincii Gansu, jež je v současnosti jednou ze tří provincií, kde se vyskytují ohrožené pandy velké, lze v překladu označit jako "koňská hříva". Equijubus je tedy latinským překladem čínského názvu lokace, ačkoliv podle některých odborníků takové jméno není příliš validní a tak možná bude Equijubus přejmenován (v současné době to ale není nijak nutné). Druhové jméno, normanii, bylo Equijubovi dáno na počest anglického paleontologa Davida Normana, specialisty na iguanodontidy. Autory jména jsou You, Luo, Shubin, Zhi-lu Tang, Witmer a Feng Tang, kteří zvíře popsali roku 2003. Z Equijuba byla nalezena kompletní lebka, krční, zádové a pánevní obratle... Před 125 miliony let byla Čína hojně zalesněna. Z té doby známe spoustu opeřených dinosaurů. Equijubus se na svých denních cestách lesem s takovými dinosaury setkával. Byl to spásač nízko i vysoko rostoucí vegetace, a svou listnatou potravu hledal i mezi prvními kvetoucími rostlinami. Podobně jako iguanodonti a hadrosauridi, i tento dinosaurus žil ve stádech, což jej činilo silnějším vůči predátorům. S délkou 5 metrů a váhou až 2,5 tuny patřil Equijubus k celkově velkým dinosaurům čínských lesů, ale potkával se i s většími, například se sauropodem Borealosaurem. Podobně jako jeho příbuzní, byl i Equijubus dobrým běžcem a utíkal po zadních končetinách. V případě napadení predátora mohl dosáhnout vysoké rychlosti, alespoň tedy na svou váhu. Mnohé ohledně tohoto rodu však ještě čeká na objevení...

Popis tohoto dinosaura můžete najít kupříkladu v knize "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Kotasaurus!

Čtyři největší varani

Dinosauři jsou zřejmě nejpopulárnějšími pravěkými zvířaty. Vládli světu v době plazů, tedy v druhohorách. Mnozí lidé však vědí, že na světě dnes přesto existuje řada velkých plazích predátorů. Na některých místech se nástupci dinosaurů stali ještěři ze skupiny varanů. Dnes na Zemi žije přes čtyřicet různých druhů, ne všichni z nich jsou opravdovými obry. Ale najdeme mezi nimi i takové, kteří dorůstají úctyhodných velikostí a jsou zároveň největšími ještěry... Jako největší varani se často uvádějí čtyři druhy...

4. Varan obrovský (Varanus giganteus):

Varan obrovský je v angličtině známý pod názvem "perentie", což je něžné jméno, které se používá nejen v jeho rodné Austrálii, ale po celém světě. Tento ještěr skutečně dostál svého latinského i českého jména jakožto obrovský ještěr, jelikož dospělci měří minimálně 2 metry na délku. Nejdelší jedinci však měli 2,5 metru a vážili 15 kilogramů. Perentie je dominantním predátorem australské buše. Tyto velké ještěry najdete jak v rozpáleném centru Austrálie, tak i na pobřežních územích pokrytých trávou rodu Spinifex. Varani obrovští se vyskytují i na pobřežních ostrovech západní Austrálie. Jediným australským státem, který neosídlili, je Nový Jižní Wales, a nežijí také na Tasmánii. Varan obrovský se živí prakticky čímkoliv, od jedovatých hadů po králíky a malé vačnatce. Varani mají jednu velkou výhodu: rychlost. Při běhu rozloží končetiny pod tělo jako savci, ne jako jiní ještěři. Jejich krk je dost široký na to, aby jej použili jako vak, do něhož uskladní vzduch. Většina ještěrů nemůže dýchat a běžet zároveň, ale varani jsou výjimkou. Proto běhají rychle na dlouhé vzdálenosti, a varan obrovský dokáže běžet rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Je to ale jejich velikost, která je proslavila...

3. Varan skvrnitý (Varanus salvator):

Ačkoliv má možná přiléhavé jméno, není varan skvrnitý na rozdíl od varana obrovského v dospělosti tak pestře zbarven. Je to druh vyskytující se po celé jihovýchodní Asii. Drží si titul největšího ještěra Číny, Srí Lanky, Indie, Filipín i Malajsie. V Indonésii byl však překonán jiným druhem varana. Přesto je obrovský. Opravdu velcí jedinci měří 2,7 metru na délku, ale rekord je přes 3 metry, a byl naměřen na Srí Lance. Anglický název "water monitor" svědčí o tom, kde se tito ještěři cítí nejlépe. Jsou to brilantní plavci užívající svůj zploštělý ocas k pohánění těla ve vodě. Dokáží zadržet dech na půl hodiny a potápět se při lovu ryb a žab. Sežerou ale vše, co jim přijde do cesty. Krysy ani opice nepatří k ničemu, nad čím by varan skvrnitý ohrnul nos. V některých případech byli tito ještěři sledováni při vyhrabávání lidských mrtvol. V 19. století jeden cestovatel popsal, že domorodý kmen ze souostroví Mergui nechával varanům lidské mrtvoly na speciálních plošinách. Ještě ve 20. století kmeny na indonéském Bali nechávaly lidské ostatky v košících, do kterých se nedokázaly dostat opice, zato varani ano. I když jsou tato dravá zvířata skutečně veliká, zápasí o titul 2. největšího ještěra ještě s jedním obrem...

2. Varan papuánský (Varanus salvadorii):

Snad nejtajemnější z velkých varanů se vyskytuje pouze ve vnitrozemí Nové Guineje, především na indonéském území tohoto zalesněného tropického ostrova, s názvem Irian Jaya. Vyskytuje se však v různě velkých počtech i na sousedním teritoriu, tedy na území Papui-Nové Guineje. Varan papuánský patří do tzv. podrodu Papusaurus, které zní jako název prehistorické příšery. Vyvinul se asi před 15 miliony lety z australských předků. Anglický název "crocodile monitor" si tento varan vysloužil díky zaoblenému, velkému čenichu a tlamě plné ostrých zubů. O životě tohoto druhu se toho moc neví. Žije v tak vzdálených lokacích, že jakákoliv vědecká pozorování jsou celkem vzácná. Je to ale skvělý lezec, používající své lesklé, černé a dlouhé drápy ke šplhání, také ovíjivý ocas mu může posloužit jako pátá končetina. V žaludku jednoho jedince bylo nalezeno ptačí vejce, proto se lze domnívat, že se tito ještěři živí hlavně ptáky. Možná však loví i stromové vačnatce. Po vylíhnutí měří varan papuánský asi 45 centimetrů. V dospělosti může dosáhnout délky 2,4 metru, alespoň tolik měřil největší změřený jedinec. Existují však doklady o pozorování varana papuánského dlouhého přes 4,5 metru. Podle některých místních obyvatel Nové Guineje měří velcí jedinci až 6 metrů. Vzhledem k těžkosti získání mnoha informací je varan papuánský opravdu tajemný. Mohl by však být 2. největším ještěrem...

1. Varan komodský (Varanus komodoensis):

Varan obrovský, skvrnitý a papuánský spolu "zápasí" o místo 2. největšího ještěra. Dorůstají přibližně stejné velikosti a tak je u nich opravdu těžké určit, který z nich je větší. Zprávy o více než čtyřmetrových papuánských varanech jsou zajímavé a mohly by nám napovědět, že tento druh je snad i větší, než ten, jehož v současnosti považujeme za nejdelšího. Určitě však není tak těžký. Asi žádný z trojice obrovského, skvrnitého a papuánského varana není schopen zabít býka nebo kozu. Toto prvenství patří největšímu, nejdelšímu a nejtěžšímu ještěrovi světa. Je to zvláštní, ale varan komodský byl ještě před 104 lety vědeckému světu zcela neznámý. V Indonésii se sice šířily pověsti o "zemním krokodýlovi" už stovky a stovky let, ale bylo to až v roce 1912, když Lieutant van Steyn van Hensbroek z Holandska zabil dvoumetrového varana a jeho fotografii spolu se staženou kůží poslal jávskému vědci Majoru P. A. Owensovi. Později došlo k nalezení i větších, zhruba 2,3 metru dlouhých jedinců. Owens zvíře popsal jako Varanus komodensis. V angličtině se dnes hojně používá název "Komodo dragon", protože více než ostatní varany toto zvíře připomíná pravé draky. Několik malých ostrovů v Indonésii, kde tito ještěři žijí, jsou jediným místem, kde plazi po 65 milionech let stále vládnou. Národní park Komodo je však jediným chráněným územím střežícím tento kriticky ohrožený druh. Na světě zbývá jen pár tisíc těchto velkolepých plazů. Nejdelší změřený jedinec měl 3 metry a vážil 70 kilogramů. I přes svou velikost v dospělosti jsou tito ještěři rychlí a mají výdrž. Dříve se myslelo, že jejich sliny obsahují toxické bakterie, jež po hryznutí způsobí kořisti horečku a tím ji zabijí. Od roku 2010 víme, že komodští varani mají jedové žlázy a ve slinách se tedy nachází velice účinný jed. Ani ti největší savci vyskytující se na Komodu, Rince nebo Floresu, nemají proti varanu komodskému šanci. Nejsou to ale jen buvoli, čím se varan komodský živí. Požírají vše, od zdechlin po živé gekony, hady, ptáky a jiné varany. Jsou to totiž kanibalové. Varan komodský, nebo Komodský drak, je skutečně největším ještěrem současné doby a pravým králem plazů...

Mnohé informace o varanech mi poskytla kniha Giants od Nigela Marvena, jež byla napsána ke stejnojmennému seriálu ITV z roku 1999. Poslední obrázek v tomto článku byl vyfotografován Conradem Maufem, který byl výzkumníkem týmu při natáčení komodských varanů. Pokud si dokážete představit podobnou fotografii jako tuto, samozřejmě na zcela stejném místě s naprosto stejnými jedinci varanů, a za nimi Nigela Marvena v tričku a s batohem, pak získáte představu, jak vypadá i fotografie v knize... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Do komentářů můžete napsat, kterého z velkých ještěrů máte nejraději, a dále můžete hlasovat i v anketě pod článkem...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Abelisauridae

Tato část mého seriálu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" se zaměří na další skupinu theropodů. Na rozdíl od Dilophosauridů, které jsme si představili v předchozím díle, nebyli tito predátoři primitivní...

Název čeledi: Abelisauridae,

Autor názvu a popisu: Novas a Bonaparte, 1985,

Nejznámější zástupci: Abelisaurus, Carnotaurus, Rugops, Majungatholus,

Doba výskytu: Pozdní Jura až pozdní Křída.

Čeleď Abelisauridae byla do 80. let 20. století velice málo známá. Většina do té doby nalezených abelisauridů pocházela z Jižní Ameriky a kvůli krátkým končetinám a mohutné lebce byli proto považováni za jihoamerické tyrannosauridy. Ve skutečnosti měli k tyrannosauridům celkem daleko, ačkoliv s nimi patřili mezi masožravé theropody. Je ale pravda, že abelisauridi tak trochu zastávali pozici svých vzdálených příbuzných. Tyrannosauridi se vyskytovali na severní polokouli, abelisauridi zase převážně na jižní. Mohutná hlava plná zubů, jež však u některých druhů (jako např. Rugops) byly malé a slabé, poukazuje na jasné masožravce. Přesto není jisté, zda byli abelisauridi plně dravci, nebo spíše mrchožrouti. Přední končetiny byly ještě kratší, než u tyrannosauridů. Zato zadní končetiny byly mohutné-tito dinosauři museli být opravdu rychlí. Abelisauridi jsou dobře známi jako dinosauři Křídy, ale některé druhy se objevily už na konci Jury. Fosilie zástupců této čeledi byly nalezeny v Jižní Americe, Indii a Africe. Avšak některé druhy se vyskytovaly i dále na severu, například Tarascosaurus žil na území Evropy a jeho zkameněliny známe z Rumunska. Evropské formy měly zřejmě původ v Africe a právě asi před 80 miliony let pronikly do Evropy, jež však tehdy byla roztroušena do mnoha malých ostrovů. Jedním z nejznámějších abelisauridů byl mocný Majungatholus, někdy také zvaný Majungasaurus. Vyskytoval se na území prehistorického Madagaskaru v pozdní Křídě a mohl být postrachem velkých sauropodů Rapetosaurů. Některé zkameněliny dokládají, že byl kanibalem. V tamním ekosystému byl asi dominantním predátorem. Ne všude však abelisauridi zcela dominovali, pravěká Argentina nebo sever Afriky byly v Křídě domovem ještě větších zabijáků, carcharodontosauridů a spinosauridů. Většina abelisauridů nepřesahovala délku 6 metrů, i když některé druhy měly i 8 metrů. Bizarnost je slovo, které by mohlo popsat hlavu abelisauridů. Například Carnotaurus ("masožravý býk") měl na hlavě dva malé, podivné rohy, jejichž význam je neznámý. Snad sloužily samcům k upoutání pozornosti samice, nebo jako výhrůžka jiným samcům při boji o teritorium. Poslední členové čeledi Abelisauridae vyhynuli před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...

Abelisauridi byli rozhodně velice zajímaví dinosauři. Pokud chcete, můžete do komentářů napsat, co Vám na nich připadá "nejzajímavější"...

Správce dinosauřího parku - Blížíme se k dalšímu incidentu?

Předposlední dubnový den znamená tentokrát i další díl Správce dinosauřího parku! Co všechno náš správce zažil? Nyní Vám o tom povypráví...

Blížíme se k dalšímu incidentu?

Otázky padají v Dinosauřím parku často. Avšak dlouho se mezi nimi neobjevila taková, jakou si pokládáme nyní. Minulý týden došlo k podivné události na Isle of Die. Západní část ostrova, která byla rozprodána tajemným miliardářům, byla svědkem nerovného zápasu mezi lidmi a ptakoještěrem Tapejarou, bránícím své hnízdo. Ptakoještěr byl zabit, hnízdo vykradeno a vejce jsou nyní bůhví kde. Většina ostrova je pod správou Ochránců pravěké zvěře, se kterými se Dinosauří park spojil a společně jsme schopni vytvořit z Isle of Die něco jako "nejvzácnější národní park světa". Ovšem majitelé západního pobřeží by nám to mohli překazit. Navíc se ukazuje, že už tak krátce po rozhodnutí o rozdělení Isle of Die, jsou k tomu ti lidé připraveni. Povím Vám tedy, co se přihodilo během středy a včerejška, tedy čtvrtka... Letadlo Ochránců pravěké zvěře opět hlídkovalo nad ostrovem. Strážce zvěře Joe Tits, jeho manželka Joanna a pilot letadla Robert Dixon zkoumali "z ptakoještěřího pohledu" skály ve středu ostrova. Ty jsou domovem velkých pterosaurů, kteří zatím nikým nebyli identifikováni. Podle našeho odborníka, Olivera, by to snad mohli být Quetzalcoatlové či jim příbuzný druh, třeba i trochu menší (neboť Quetzalcoatlus byl jedním z největších pterosaurů). Brzy je zaujal sloup dýmu vycházející z blízkého pralesa. Po pár minutách letu se ukázalo, že tam, kde kdysi panoval prales, je nyní asi padesát metrů široká pláň bez života, pokrytá jen hlínou a suchými keři. Takřka přesně ve středu toho padesátimetrového kruhu se nacházel oheň, zničující obrovský, snad desetimetrový cykas. Kusy dřeva jiných rostlin byly do ohně házeny též. Kolem bylo shromážděno na čtyřicet, možná i padesát lidí. Na plošině se nacházely motorky a malé letadlo. Ještě větší zděšení přišlo po chvíli. Joanna si všimla, že těsně za letadlem stojí velká klec. Jistě byla na místo přepravena právě letadlem. Pohled z dalekohledu to jen dosvědčil, klec byla dosud připoutána mohutnými řetězy ke spodku letadla. Ale proč klec, a k čemu? Odpověď na tuto otázku padla samozřejmě brzy, ti lidé sem přijeli s jistými zájmy. Problémem je, že celé sídliště, které ničí prehistorický les, se nachází už na území západní části ostrova, jež nepatří nám! Její majitelé si tam mohou dělat, co chtějí... Ale opravdu to tak je? Opravdu mohou ničit tamní přírodu a možná i chytat tamní zvířata, jistě hrubými způsoby sotva srovnatelnými se skvělými metodami Oliverovými, jen proto, že to území patří jim? Ne! Isle of Die je jeden celek a ať už politicky nebo jakkoliv patří více lidem z více zemí a společností, to místo musí být zachováno do posledního detailu! Jenže jak to ukázat světu a přesvědčit všechny o tomto faktu, to není jednoduché...

Letadlo Ochránců zůstalo nepovšimnuto, tedy až do chvíle, kdy se objevilo přesně nad velikým tábořištěm. Ochránci navázali z těmi neznámými ničiteli kontakt pomocí rádia. Nebyla jim zodpovězena jediná otázka. Když jsem včera večer s Joem Titsem mluvil, přehrál mi, co mu ti darebáci řekli: "Kliďte se odsud. Tohle místo vám nepatří..." a po chvíli "Vypadněte nebo letadlo sestřelíme!!! Vypal odsud, blbečku!" Dále to již bylo horší. Kromě nadávek však padalo v rozhovoru stále více výhrůžek. Joe informoval "ničitele" o tom, že vše nahlásí ve správě Ochránců pravěké zvěře, která se zabývá bezpečností pro prehistorická zvířata nejen na území naší části Isle of Die, ale kdekoliv po světě, včetně Tichého oceánu, jež obývají mořští plazi. Poté vypnul rádiové spojení a letadlo z místa zmizelo. Včera pak přišla od Ochránců zpráva, že jim bylo "oficiálně" (to je však jen formální slovo, v tomto případě bez významu) zakázáno navštěvovat západ ostrova. Organizace však chystá uveřejnit informace o všem v tisku. Doufejme, že vše dobře dopadne... Na začátku jsem zmínil otázku, kterou si nyní klademe. Blížíme se k dalšímu incidentu? Co když takové ničení krajiny na Isle of Die zničí tamní přírodu? Co když vypálení padesáti metrů pralesa už vyhubilo několik druhů z toho křehkého ekosystému? Ochránci pravěké zvěře a Dinosauří park se chystají na rozhodující úder. Budeme se muset přemístit na nepřátelské území, a možná svedeme velký boj o budoucnost ostrova. Nikdo však neví, zda existuje šance k vítězství...

Pokud budou Dan a jeho přátelé bojovat s "ničiteli", zvítězí? Jak to ovlivní Isle of Die? Pokračování opět za týden!

Mapování času

Tento článek byl napsán díky knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona. Kniha mi totiž poskytla některé informace pro článek, stejně jako samotný námět...

V dnešní době není složitým úkolem datovat stáří zkamenělin. Existuje řada metod, jak zjistit, v jaké geologické éře a před kolika miliony let daný druh živočicha či rostliny žil. Zkušený geolog se dnes jen podívá na jakýkoliv geologický útvar a je schopen alespoň odhadnout, z jaké doby pochází. Bylo tomu tak ale vždy? Zmapovat čas ještě před stovkami let nebylo jednoduché. Bylo to přesně před 201 lety, kdy byla vytvořena první geologická mapa. A jaké metody se k mapování času používají dnes? V době začátků geologie a paleontologie si vědci mysleli, že se horniny a fosilie objevují na různých místech zcela náhodně. Později si však uvědomili, že souvrství se na některých místech opakují, při ukládání těchto vrstev tedy musely existovat nějaká pravidla, geologická pravidla. Začali se zabývat ukládáním sedimentů, zvětráváním, zákoninostmi vzniku fosilií atd. V 19. století se zformoval nový vědní obor řadící se ke geologii, a to stratografie. Za jejího otce je považován William Smith, který roku 1815 vytvořil první geologickou mapu Anglie. Smith se zabýval vyměřováním tras pro kanály a také hledal cenné nerosty. Svou geologickou mapu byl schopen vytvořit právě proto, že se zabýval porovnáváním hornin z různých míst, od sebe často velmi vzdálených. Byl to první krok, který vedl k dataci vzniku různých vrstev a tedy i zkamenělin. Geologická období tak, jak je známe dnes, byla zavedena ve 20. a 30. letech 19. století-bylo to právě tehdy, když byly druhohory rozděleny na Trias, Juru a Křídu. Do té doby se například některým anglickým souvrstvím říkalo Lias, ale protože pocházely ze stejné doby, jako souvrství Jury z kontinentální Evropy, nebyl tento název nijak zaveden. V současnosti se hodně používají metody tzv. biostratigrafie. Jde o určování stáří hornin s pomocí fosilií. Aby byla určitá vrstva datována, musejí její zkameněliny splňovat několik základních podmínek: například, musí být jednoduše identifikovatelné (mořští tvorové jako mlži, trilobiti či graptoliti se k tomu sami přímo nabízejí) a musejí u nich být patrné vývojové změny od počátku do konce existence druhu. Říká se jim vůdčí fosilie... Proces, kterému můžeme jednoduše říkat mapování času, lze tedy provést i s pomocí ostatků pravěkých živočichů. Metod je však více...

Národní muzeum dinosaurů v Austrálii

Po více než měsíci je tu další popisek významného světového muzea! Toto místo by se mohlo zalíbit milovníkům dinosaurů...

Národní muzeum dinosaurů (National Dinosaur Museum) se nachází ve vesnici Gold Creek nedaleko města Canberra, tedy v Teritoriu hlavního města Austrálie. Jedná se o největší, nestěhující se výstaviště dinosaurů v Austrálii, a možná že i jedno z největších na jižní polokouli. Hlavním cílem tohoto muzea je ukázat návštěvníkům evoluci života na Zemi, především pak dinosaurů, a proto je většina exponátů i celé prostředí zaměřeno na druhohory. Mezi exponáty patří jak rekonstrukce dinosaurů, tedy modely, tak i samotné kostry. Asi před třemi nebo čtyřmi lety navíc Národní muzeum dinosaurů začalo vystavovat i kosti australských dinosaurů. Samotné modely tvoří hlavně Dinosauří zahradu, mezi nejpovedenější figury (většinou v životní velikosti) patří například Stegosaurus s červeně zabarvenými pláty na zádech... Podle informací na webových stránkách muzea je v něm nyní 23 kompletních koster dinosaurů a více než 300 samotných kostí, nicméně, jak bývá zvykem, muzeum se stále rozrůstá. Do Národního muzea dinosaurů jezdí i školy a školní zájezdy-takové edukativní programy jsou skvělé, vezmeme-li v úvahu, že mohou v dětech vzbudit zájem o prehistorii života. Prostředí muzea je velice přátelské a je důkazem toho, že i seriózní věda může jít ruku v ruce s velkou zábavou. Vchod do budovy je celkově jedinečný: velká otevřená tlama theropodního dinosaura, snad Tyrannosaura...

Na fotografii vidíte modely Archaeopteryxe a Compsognathů, obyvatel pravěkého Německa v období Jury, kteří spolu zuřivě soupeřili... Máte-li zájem zjistit o tomto muzeu více, navštivte http://www.nationaldinosaurmuseum.com.au .

Pravěké antilopy-Tragoportax

Minulá část Vám představila Miotragocera, ve druhé části projektu Pravěké antilopy se zase podíváme na Tragoportaxe! Do komentářů pak můžete napsat, zda se Vám článek líbil...

Antilopy patří mezi nejrozmanitější savce současné doby. Už v pravěku žilo mnoho různých druhů této skupiny kopytnatců, která patří do blízkého příbuzenstva s buvoly, ovcemi či kozami. Tyto býložravce má řada lidí spjata hlavně s Afrikou, avšak antilopy žijí také v Novém světě (příkladem jsou vidlorozi). Je ale pravdou, že v minulosti ze Starého světa antilopy skutečně vzešly. Mezi ty nejranější patřil Tragoportax...

Tragoportax gaudryi patří mezi několik druhů pravěkých antilop, jež není složité identifikovat. Doslova vynikajícím určovacím znakem tohoto druhu jsou násadce rohů. Samotné rohy byly zatočeny dozadu a nebyly příliš dlouhé. Dokonce v nejvyšší části nebyly ani příliš štíhlé, spíše zavalité. Pokud Tragoportax používal rohy k obraně, mohly být skutečně nebezpečnou zbraní skrývající velkou sílu. Tragoportax patřil mezi první antilopy. Objevil se snad už před 11 miliony let, a žil až do doby před 7 miliony let, tedy v období Miocénu. Jakožto rod obýval velkou část Eurasie (od Řecka přes Gruzii až po Pákistán). Jeden druh je známý dokonce i z Jižní Afriky. T. gaudryi byl však striktně evropským druhem, alespoň jeho fosilie pocházejí jen odsud. Byly nalezeny mnohé pozůstatky čelistí a zkamenělé lebky, podle rekonstrukcí vážila tato antilopa okolo 200 kilogramů a velikostí by se dala přirovnat ke svým žijícím příbuzným. Když byl Tragoportax objeven, byl pojmenován Tragocerus. Toto jméno však již bylo použito pro jeden druh brouka (to v paleontologii není zrovna neobvyklé) a tak musel být vědecký název změněn. Tragoportax byl stepní druh antilopy, jeho domovem byly zejména savany a podobná prostředí...

Informace pro tento článek jsem získal mj. z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera... Další část tohoto seriálu přinesu v brzké době!

Hovasaurus

Hovasaurus byl jedním z příbuzných známějšího Claudiosaura. Oba tito živočichové patřili mezi primitivní diapsidy, tedy plazy se dvěma spánkovými jamami. Hovasaurus patřil do skupiny Eosuchia a jako většina jejích zástupců, připomínal i on ještěra. I když eosuchové nebyli zcela pravými ještěry, jako například varani, bývají považováni za jejich předchůdce. Navíc tomu nasvědčuje řada znaků. Hovasaurus žil v období pozdního Permu, asi před 250 miliony let. Jediné zkameněliny tohoto tvora byly nalezeny na Madagaskaru, který byl v pozdním Permu součástí obrovského kontinentu Pangaea. V minulosti tedy Hovasaurův výskyt nemusel být omezen jen na toto území, stejně jako jiná tehdejší zvířata, měl i on možnost rozšířit se prakticky kamkoliv. Hovasaurus byl 50 centimetrů dlouhý, avšak značnou část této délky tvořil ocas. Byl dvakrát tak dlouhý, jako tělo, a ze stran byl zploštělý. Připomínal veslo, ale to ve zvířecí říši není ojedinělé: dnešní mořští hadi mají stejně tak zploštělý ocas. Díky tomu jsou také perfektními plavci. Hovasaurus byl tedy vodním eosuchem, stejně jako Claudiosaurus. Zajímavým znakem byly ocasní obratle vybíhající nahoru a dolů v dlouhé výběžky. Kromě toho se mezi kostmi Hovasaura nalezly i kameny, jež plaz polykal. Podobně jako např. u pozdějších plesiosaurů, využíval i Hovasaurus kameny jakožto zátěž. Spolknuté oblázky mu pak usnadňovaly potápění do větších hloubek, kde lovil svou kořist. Ta byla tvořena rybami. Tento pozoruhodný živočich vyhynul s mnoha dalšími typickými zvířaty permské doby při masovém vymírání na přelomu prvohor a druhohor... Hovasaurus byl popsán roku 1926 Piveteauem...

Informace o tomto permském plazu najdete v knihách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnson a "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů (mj. Barry Cow a Colin Harrison).

Příště Eothyris!

Zvláštní znaky dinosaurů-Hadrosauridi

Tato část Zvláštních znaků dinosaurů se zaměří na mou oblíbenou skupinu býložravců, pozoruhodných kachnozobých dinosaurů!

Dinosauři z čeledi Hadrosauridae byli v pozdním období Křídy nejvýznamějšími býložravci severní polokoule. Známe celou řadu různých rodů, druhů i podčeledí. Tito "dinosauři s kachním zobákem" jsou velmi oblíbeni. I lidé, kteří se o pravěk příliš nezajímají, znají například Parasaurolopha, až desetimetrového býložravce žijícího před 75 miliony let na území Severní Ameriky. Jeho zvláštním znakem byl podivuhodný hřeben na hlavě. Hadrosauridů existovala v Křídě celá řada, další známí jsou např. Corythosaurus, Lambeosaurus, Kritosaurus, Tsintaosaurus, Brachylophosaurus, Anatotitan, Edmontosaurus, Hypacrosaurus, Jaxartosaurus, Prosaurolophus, Saurolophus, Telmatosaurus, Maiasaura... Jen vypsání jmen všech dosud známých rodů by zabralo mnoho místa. Kromě typického vzhledu měli samozřejmě ještě něco společného-předka. Paleontologové se domnívají, a vlastně pro to existují přinejmenším částečné zkamenělé důkazy, že se hadrosauridi vyvinuli z iguanodontidů. To byla skupina dinosaurů, která naopak prosperovala spíše v rané Křídě. Iguanodontidi byli podobně stavěni: chodili po čtyřech končetinách, ale při běhu používali pouze ty zadní. Také to byli býložravci, spásající nízko i vysoko rostoucí vegetaci. Dříve byl Headem popsaný severoamerický Protohadros považován za předka hadrosauridů, široká dolní čelist tomu vždy napovídala. Až po letech se vědecký názor změnil a nyní je považován za specializovaného iguanodontida. Jiní pokročilí iguanodonti, kupříkladu Probactrosaurus, by ale mohli představovat nějaký článek mezi těmito dvěma skupinami dinosaurů. Nyní si představíme některé typické, a občas i bizarní znaky kachnozobých dinosaurů...

Hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae, včetně Parasaurolopha, Charonosaura či Labeosaura, měli na hlavě charakteristický hřeben. Mohl být pestře zbarven a snad sloužil k upoutání pozornosti samice, ale hlavním důležitým poznatkem je fakt, že byl dutý. Byl tedy hlavně používán k vytváření a zesílení zvuků. Zvíře natáhlo nozdrami vzduch, ten se dostal do hřebenu a vyšel ven tlamou, spolu s hlasitým zvukem. Hadrosauridi byli stádová zvířata, což víme i z nálezů celých uhynulých skupin. Díky zvukům spolu komunikovali, občas snad mohli hlasitou kakofonií zahnat i predátory. Známe ale i takové rody, u nichž je význam hřebene zatím neznámý. Čínský Tsintaosaurus byl vybaven jedním skutečně neobvyklým-tak nezvyklým, že si někteří paleontologové dosud myslí, že při rekonstrukcích byla na hlavu omylem posunuta nějaká jiná kost. Tenký, k hlavě kolmo vztyčený útvar Tsintaosaurovy lebky je tedy předmětem diskusí. Jiní hadrosauridi, např. Edmontosaurus, měli na ocase vysoké čepelovité štíty. Ocas kachnozobých dinosaurů byl celkově tuhý. Ale proč si vlastně tito veleještěři vysloužili název kachnozobí dinosauři? No, stačí se podívat na jejich zobák. Není pravda, že by byl bezzubý, jako u kachen, vlastně nesl tisíce zubů. Takovým shlukům někdy i malých zubů, nashromážděných těsně jeden vedle druhého, se říká baterie. Chrup pokrýval pouze hrany a vnitřní povrch čelistí. Zuby byly na svých pozicích až ve čtyřech vrstvách. Když se zuby v horní vrstvě odlomily (mohlo k tomu dojít i v rámci jednoho zubu), řada se posunula nahoru. Hadrosauridi patřili mezi malé množství druhohorních plazů, kteří svou potravu žvýkali. Je možné, že právě to byla jedna z jejich evolučních výhod. Podle některých vědců byli nejdokonalejšími býložravými veleještěry. Jejich úspěch je nepochybně alespoň z části spjat se způsobem, jakým efektivně zpracovávali potravu. Kdyby tito tvorové před 65 miliony let nevyhynuli, zřejmě by se jim dařilo i nadále...

Při psaní tohoto článku jsem čerpal informace z knih "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona a také knihy "Velcí dinosauři" od Zdeňka V. Špinara a Philipa J. Currieho. Do komentářů můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 4. část

Z minulé části víte, že se náš Megalancosaurus Stephen utkal se strašlivým Eudimorphodonem. Po nočním zápasu těchto dvou velice odlišných plazů někteří Plateosauři odešli od napajedla, ale mnozí tam stále zůstávali. To způsobilo, že se k vodě přiblížil nějaký velký predátor. Zraněného Stephena ráno vyzval k boji o teritorium jeden starý Megalancosaurus... Jak bitva dopadne?

Svět opičích ještěrů, 4. část:

Oba Megalancosauři proti sobě stáli jako kamenné sochy a jen očekávali, kdy ten druhý udělá nějaký výpad. Dívali se na sebe už asi dvacet vteřin a to téměř bez pohnutí, když tu se náhle z jezera vynořila obrovská hlava plná zubů. Patřila Nothosauří samici, která v boji obou malých zvířat spatřila velkou příležitost. Ocasem směřoval k vodě Stephen a samice ho takřka lapla mezi zuby, mladý opičí ještěr jen taktak uskočil a to už se samice vyškrábala na břeh, aby se do něj znovu zakousla... Ale Stephen byl rychlý a vyhnul se i druhému chňapnutí. Starý samec mezitím utekl. Po chvíli byl Stephen v bezpečí, protože Nothosauři nebyli na souši nijak obratní a samice vlastně ani nezkusila další útok. Pomalu se ponořila do vod jezera a opět čekala na nějakou kořist, která by netušíce přišla k napajedlu, a ona by ji mohla v rychlosti překvapit. Boji dvou Megalancosaurů byl konec, tedy na chvíli. Stephen cítil, že ho starý samec pozoruje. Proto nevyšplhal na strom jako vždy, v jakékoliv nebezpečné situaci. Nothosauřice ho už nepronásledovala, a tak se jen přitiskl ke kmenu vysokého jehličnanu a pozoroval okolí. Sok se brzy vynořil ze spleti malých kapradinám podobných rostlin, zrovna pokrytých čerstvě vytvořenými semeny. Stephen se rozhodl jít nepříteli naproti. Ten se náhle zastavil a začal mu ukazovat červeně zbarvený spodek krku. Tuto zastrašovací metodu, starou přes 200 milionů let, dodnes používají někteří ještěři, například leguáni. Stephen se ale hrdlem svého soka nenechal zastrašit a vrhl se přímo proti němu. Oba samci se do sebe pustili, jakoby vůbec nepatřili ke stejnému druhu. Sekali po sobě drápy předních končetin, vráželi do sebe hlavami, syčeli na sebe a starý samec Stephenovi dokonce obtočil nohu svým ocasem a pak prudce trhl, což způsobilo pád našeho samce. Stephen se ovšem nehodlal vzdát a praštil nepřítele ocasem do hlavy. Rána byla silná, až to starého samce natolik překvapilo, že se na pár kroků vzdálil. Byl tím podrážděn, syčel teď ještě hlasitěji a z krku navíc vyluzoval pískavé zvuky svědčící o jeho naštvání. Stephen na něj také zasyčel, a jako odpověď se mu dostala rána přední tlapou přímo do otevřené tlamy. I Stephen byl teď skutečně rozzuřen. Nepřítel mu vylomil zub a z tlamy mu tedy tekla krev. Měl teď o důvod víc ukázat starému vetřelci zač je toho loket. Prudkým výpadem přistál na jeho hřbetu a doslova jej klovl do krku. Pak zase seskočil. Nyní se ukázalo, že náš Megalancosaurus vůbec není bezbranný, a to i přes zranění na končetině, jež mu způsobil Eudimorphodon. Vetřelec se vzdal a pomalu odešel. Boj to byl možná krutý, ale na Megalancosauří poměry naprosto obyčejný. Takovéto bitky se mezi samci odehrávaly den co den a většinou neskočily hůře, než pár lehkými škrábanci. Ani vylomený zub Stephenovi tolik nevadil... Brzy nastalo poledne. Nothosauří samice se jako obvykle vyhřívala na velkém balvanu. Za několik týdnů, možná i dnů, už měla naklást vejce. Plateosauři se před poledním sluncem skryli do stínu několika pravěkých aurakárií rodu Arraucarioxylon. Nevěděli, že je z povzdálí sledují dvě hladové oči dravce, který podnikl sem dlouhou cestu, stejně dlouho trvající, jako samotní Plateosauři. Tento predátor je sledoval po celé týdny, a nyní dostal příležitost k útoku. Vyrazil ze svého úkrytu mezi keři a než se Plateosauři nadáli, přistály zadní končetiny té příšery v písku a rozvířily ho! Všichni dinosauři zvedli hlavy a dívali se na hlavu s několika pestře zbarvenými hřebínky a tělo dlouhé okolo 4 metrů... Tohoto dravce znali dobře i ze své domoviny na severu. Mnozí se v panice zvedli ze země a začali utíkat. Vůdce stáda se predátorovi nebojácně postavil. Po kousnutí do přední končetiny a vážného škrábnutí drápem do krku si ale obranu rozmyslel. Bylo však již pozdě na útěk. Masožravec popadl Plateosaura za krk a zaťal do něj zuby. I když byl seknut Plateosauřím drápem do hlavy, nedal se odradit. Najednou Plateosaurus vydechl naposledy a stal se kořistí tohoto děsivého predátora. Megalancosauři, včetně Stephena, to všechno pozorovali z bezpečí korun stromů. Velký masožravec byl Liliensternus, dávný příbuzný Dilophosaura. Šlo o další problém pro napajedlo, a také pro opičí ještěry. Zdá se, že horší načasování si masožravci vybrat nemohli. Jezero teď bylo domovem neustále hladového Nothosaura, krvelačných Eudimorphodonů a dokonce i dinosaura, kterého však opičí ještěři nikdy předtím neviděli...

Pokračování příště!!! Do komentářů můžete psát své názory na příběh...

Správce dinosauřího parku - Isle of Die v možném nebezpečí

S koncem pracovního týdne přichází pátek, celkem oddychový den, a proto nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku Dan a jeho zážitky!

Isle of Die v možném nebezpečí

Začíná se dít přesně to, čeho jsme se obávali. Asi před měsícem se Dinosauřímu parku ve spojenectví s Ochránci pravěké zvěře podařilo získat značnou část ostrova Isle of Die, což je zatím jediné známé místo na světě, kde stále žijí vyhynulí tvorové. Západní část ostrova ale připadla jednomu miliardáři, který ji pak rozprodal svým známým. Snažili jsme se zjistit, kolik lidí za tím stojí, ale přesných čísel jsme se nedohledali. Víme jen, že je jich minimálně pět. Západ Isle of Die tvoří deštný les a pláně, stejně jako kamenité pobřeží, jež je díky vysokým útesům ideálním hnízdištěm pterosaurů. Nyní se objevil první problém, za který může špatná domluva o budoucnosti ostrova. Neznám mnoho miliardářů, kteří jsou přinejmenším zaujati ekosystémem, a zdá se, že ti, kterým západní část ostrova patří, by ho mohli ohrozit. Ekosystémy ostrovů jsou vždy velmi křehké vzhledem k omezenému počtu druhů a malému území souše. Jen vysušení jediného jezera by mohlo vyhubit několik druhů dinosaurů na Isle of Die. Ochránci pravěké zvěře byli v pondělí velice zaskočeni, když při okružním letu nad ostrovem spatřili velký "škuner" (popravdě řečeno, byla to nesmírně otlučená rybářská loď) houpající se na vlnách malé laguny. Na pobřeží bylo již několik člunů a ochránci si brzy všimli, že několik lidí se rozhlíží po krajině z vysokého útesu. Pak se na ně náhle snesl veliký ptakoještěr Tapejara. Lidé si ho všimli a zastřelili ho-chudák ptakoještěr spadl do moře přímo po tomto přesném zásahu! Pak několik těch darebů posbíralo vejce z jeho hnízda, slezli z útesu a vrátili se na loď. Když zaregisterovali, že je někdo sleduje z malého letadla, kontaktovali ho vysílačkou s výhrůžkami a tvrdili, že na jejich území nemá nikdo co dělat, natožpak hlídkovat! Ochránci okamžitě oznámili kdo jsou a co tu chtějí, ale místo toho jim bylo vyhrožováno, že jejich let na tomto území je považován za provokaci. A také, že pokud jejich hlídka bude pokračovat, letadlo sestřelí. Vysvětlení, proč ti lidé kradli pterosauří vejce a dokonce jedno zvíře i zabili, už ochránci nedostali. Ze záběrů, které při letu pořídili, je jasné, že na staré lodi se nachází několik zbraní. To není zrovna mírové, zvláště když Vám někdo takto vyhrožuje. Ochránci se rozhodli kontaktovat takové organizace, jako Spojené národy, ale zatím jim nebylo zodpovězeno. Vše je ale jasné: lidé, kteří odkoupili západ ostrova, mají skutečně nekalé úmysly. Boj o Isle of Die ještě neskončil, vlastně se mi zdá, že teprve začíná...

Oliver byl velmi naštván, když mu ředitel parku Charles tuto zprávu sdělil. Okamžitě začal nadávat a nyní říká, že se připojí k Ochráncům pravěké zvěře, zajede na Isle of Die a všechny ty zločince postřílí, do jednoho! Jsou to trochu ostrá slova... Ale uvědomme si, že jsme to právě my, kdo získali k Isle of Die takové pouto. Mnohé expedice byly sice neúspěšné, ale podívejte se, jaký projekt nyní díky Isle of Die tvoříme-Dinosauří park! A ta pravá divočina Isle of Die musí být zachována do nejposlednějšího detailu. Proto je třeba něco učinit. Isle of Die je opravdu v potencionálním nebezpečí... Během týdne jsem v parku jakožto jeho správce také zažil horké chvilky. Děsopták Mesembriornis teď projevuje více agresivity, než dříve, zejména vůči krmičům. Také pravěcí pštrosi Palaeotisové se chovají nějak zvláštně. Samice je velice tajnůstkářská, čemuž se moc nedivíme-asi snesla vejce a nyní je hlídá. Zato samec, jenž by se měl chovat normálně, neustále obchází ohradu a klove krmiče do hlavy! Jeden se po něm už ohnal, ale drzého pštrosa to neodradilo a klovl ho znovu, skoro mu vypíchl oko! Také Masiakasaurus je již několik týdnů tak tajemný. Zalezl si mezi křoviska, a když nepožírá ryby k obědu, někde si tam leží a nic nedělá. Děsivé momenty jsem zažil s Dsungaripterem, který napadl mého přítele Charleyho, dvacetiletého veterináře. V aviáriu jej jen tak napadl, když chtěl Charley zkontrolovat jeho zdravotní stav. Vylétl po něm, ale Charley včas unikl, bohužel při útěku zakopl a hlavou spadl na ostrý kus dřeva. Zranění nebylo tak vážné, ačkoliv Charley musel z parku odjet do nejbližší nemocnice ve Francouzské Polynésii-vrátí se asi až za měsíc, až se rána zahojí...

V jiném, nezapomeňte, že dnes je Den Země! Tento svátek byl poprvé zaveden v roce 1970 v USA a rozšířil se do celého světa, proto se i vy dnes můžete zapojit do ochrany přídody a vůbec, celé této planety! Snad si zbytek Dne Země užijete...

Hadí diplom od Ankylosaura

Nedávno jsem si opravdu zasoutěžil na Ankylosaurových stránkách www.sites.google.com/site/svetpaleontologie! Soutěž se týkala Ankylosaurova příběhu Deset nejnebezpečnějších hadů jižní Evropy a samozřejmě zvířat, která v této dvoudílné povídce vystoupila. Moc rád jsem se zúčastnil! Otázky byly skvělé, i když některé nebyly úplně jednoduché, ale mě osobně se můj výsledek velmi líbí... Ankylosaurovi chci poděkovat za tento krásný diplom se zmijí růžkatou, jedním z mých oblíbených jedovatých hadů Evropy, a už se nemůžu dočkat dalších soutěží!!!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Dilophosauridae

V této části projektu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" popíši jednu skupinu masožravců, která je spolu s Allosauridy a několika dalšími mou nejoblíbenější... Jsou to Dilophosauridi!!!

Název čeledi: Dilophosauridae,

Autor názvu a popisu: Madsen a Welles roku 2000,

Nejznámější zástupce: Dilophosaurus,

Doba výskytu: Pozdní Trias až raná Jura.

Čeleď Dilophosauridae byla popsána relativně nedávno, v roce 2000. Jeden z autorů popisu, Samuel Paul Welles stál už roku 1970 za popisem Dilophosaura, nejznámějšího zástupce této čeledi, který byl ale původně řazen do rodu Megalosaurů. Fosilie Dilophosaura byly totiž nalezeny už roku 1942, tehdy jim bylo ovšem přiřazeno jméno Megalosaurus wetherilli. V minulosti se stalo mnohokrát, že byl nějaký nově objevený, jednoznačně masožravý dinosaurus nazván Megalosaurem. Dilophosaurus se však v mnohém odlišoval. Nebyl to žádný megalosaurid, bylo to zvíře odlišného vzhledu. S délkou 6 až 7 metrů patří mezi největší zástupce čeledi Dilophosauridae. V čelistech měl okolo 30 zubů, všechny byly zašpičatělé a pefektní k projetí do masa kořisti. Tento rod žil v Severní Americe v pozdní Juře před 190 miliony let. Dlouho se spekulovalo o tom, že se ale rozšířil i do Asie. Vědci tak soudili podle toho, že ostatky nějakého "dilofosauřího dinosaura" byly objeveny v Číně, ale teprve před pár lety se ukázalo, že nešlo o ten samý rod dinosaura. Proto byl čínský dilophosaur nazván Sinosaurus. Žil před 196 miliony let a zřejmě se specializoval na lov prosauropodů. Z Jižní Afriky je zase známý Dracovenator, také jurský lovec. Možná, že mezi Dilophosauridy patřil i Cryolophosaurus, historicky první kdy nalezený dinosaurus Antarktidy-na ledovém kontinentu byl objeven roku 1990 Williamem Hammerem a jeho týmem. Protože je ale zařazení Cryolophosaura nejisté, neví se, zda opravdu mezi tyto dravé theropody patřil. Má s nimi však několik společných znaků. Co měly všechny ty různé rody a druhy společného? Především to byly podivné útvary na hlavě. Někteří vědci si myslí, že byly rouzlišovacím znakem mezi samci a samicemi. Možná, že byly pestře zbarveny, pak by se samcům hodily k oputání pozornosti samice. Nebo mohly sloužit k zastrašování jiných samců, snad při vzájemných soubojích. Dalším podivuhodným znakem těchto středně velkých masožravců, pohybujících se po zadních končetinách, byly zuby podobné těm krokodýlím. Někteří paleontologové (např. David Norman) si proto myslí, že nebyly dost dobré k zabíjení velikých dinosaurů a že tedy Dilophosauři byli mrchožrouty. Kromě toho byly v Utahu, Spojených státech, nalezeny fosilizované stopy dilophosauridů, podle kterých se soudí, že uměli dobře plavat. Možná pak své krokodýlí zuby užívali k chytání ryb...

Snad se Vám tato část projektu líbila... Další napíši možná příští týden, zatím ale neprozradím, na kterou čeleď se bude zaměřovat!