pondělí 10. března 2025

Winterwatch 2025 - Dovádějící lišky, námluvy samců kachniček mandarinských, sněhule severní a nejvzácnější netopýr Británie

Dovádějící lišky, námluvy samců kachniček mandarinských, sněhule severní a nejvzácnější netopýr Británie. Chris Packham, Michaela Strachan a Iolo Williams nám představí několik zimních zvířecích celebrit z jihu Anglie. Po celý týden vysílání letošního Winterwatch sledoval štáb hrátky a honičky lišek obecných (Vulpes vulpes) uprostřed rezervace Arne, v okolí srnčí mršiny, která si je každý večer po setmění přitáhla. Před kamerami se ukazovalo pět lišek; dva samci, dvě samice a jeden blíže neidentifikovaný jedinec. Lišky se vzájemně honily, požíraly hnijící maso, zanechávaly své pachové stopy v trávě s pomocí žláz na tvářích, a také vyluzovaly ony přírodovědcům dobře známé upoutávací zvuky. Leden je pro lišky vrcholem období rozmnožování, a dosti děsivě v něm štěkají. Občas jejich hlasy můžete zaslechnout i v městském prostředí - pro neznalce lišek jsou to zvuky jako z hororu. Chris nám popovídá o dvou samcích kachniček mandarinských (Aix galericulata) z Pool Park, nádherně zbarvených kachnovitých pocházejících z Číny a introdukovaných do Británie na začátku 18. století. Tito dva samci se mají rádi - vzájemně se sobě namlouvají. Homosexualita je známa u více než 1500 druhů na naší planetě, a u vodního ptactva, zvláště pak u kachnovitých, můžeme stejnopohlavní námluvy a vztahy pozorovat velice často. Chris zmiňuje, že v některých populacích kachen divokých (Anas platyrhynchos) se 2 až 19 % samců páruje se zástupci stejného pohlaví. Připomíná nám také obrovské hnízdní úspěchy striktně samčích párů australské labutě černé (Cygnus atratus), které úspěšně vyvádějí mláďata v 80 % případů; heterosexuální páry těchto labutí mají hnízdní úspěchy pouhých 30 %! Často se stává, že se dva samci dají dohromady se samicí (vytvoří threesome), spáří se s ní, ona naklade vejce, a samci ji odeženou. Pro mláďata je očividně mnohem výhodnější mít stejnopohlavní pár rodičů! Iolo nás seznámí s nádhernou sněhulí severní (Plectrophenax nivalis), arktickým specialistou, který zavítal do Dorsetu. Tito pěvci hnízdící ve Skandinávii, arktické Kanadě a Grónsku běžně přezimovávají na východě Anglie a ve Skotsku, ale v jižní Anglii jsou vzácní. Tento návštěvník má dokonce vlastní instagramový účet - fotografové ptáků se kolem něj v lednu nonstop točili! Na závěr nám Michaela popovídá o další zimní výtečnosti - o historicky prvním záznamu samice netopýra velkého (Myotis myotis) na území Spojeného království od roku 1992, kdy byl druh prohlášen za lokálně vyhynulý. Tento vespertiolinid je nejvzácnějším britským letounem, a týden před vysíláním letošního Winterwatch se vědci Daniel Hargreaves a Daniel Whitby vydali na průzkum hřadů hibernujících netopýrů v South Downs National Park v Sussexu, kde se jim poštěstil tento úžasný nález. V posledních letech byli v Británii zaznamenáni dva samci tohoto druhu, ale žádná samice. Mezi lety 1969 až 1985 byli tito netopýři velcí rezidenty ostrova, pak ale vymizeli. K tomu došlo podle Chrise v důsledku úbytku velkého okřídleného hmyzu na britském venkově; tito velcí, 40 gramů vážící netopýři mají nároky na velkou potravu, malý hmyz je neudrží. Důvod, proč se vracejí, souvisí možná s klimatickou změnou; jejich areál rozšíření se posouvá na sever. Také však mohou být vzácnými migranty. Vzrušující je hypotéza o možné rezidentní populaci, která dosud nebyla objevena.

Klip ze čtvrté epizody dokumentárního pořadu Winterwatch 2025 od BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě v pátek 24. ledna na stanici BBC Two.

sobota 8. března 2025

Kniha Feminism in the Wild vychází již za pár dnů

K příležitosti Mezinárodního dne žen, který je každoročně příležitostí k reflektování úspěchů feministického hnutí cílícího dosáhnout rovnostářské společnosti, jsem se rozhodl představit vám nadcházející publikaci, na kterou jsem již několik desítek dnů natěšen. V úterý 11. března 2025 vyjde kniha Feminism in the Wild: How Human Biases Shape Our Understanding of Animal Behaviour (Feminismus v divočině: Jak lidské předsudky ovlivňují naše porozumění zvířecímu chování). Jejími autorkami jsou evoluční bioložka Ambika Kamath, zaměřující se na studium evoluce chování zvířat a působící v akademickém světě do roku 2023, a profesorka Melina Packer, zabývající se rasovými, genderovými a sexuálními studii na University of Wisconsin-La Crosse. Společně si daly za úkol zkoumat, jak dominantní kultura protkaná sexismem, homofobií, rasismem, ableismem, kapitalismem a dalšími neduhy ovlivňuje pohled a předsudky biologů studujících zvířecí chování. Jejich cílem je touto knihou vyvolat diskusi o tom, jak vědu osvobodit od pasti dominantní kultury - jak ji vylovit z nešťastné jámy útlaku a učinit ji demokratičtější. Přitom Ambika Kamath a Melina Packer vycházejí z feministických, antirasistických, marxistických, queer a disability justice příspěvků v akademické literatuře - včetně těch od feministických, marxistických a obecně kritických biologů. Jak se to má s kategoriemi pohlaví? Proč je pohlaví definováno tak, jak je definováno? Vždyť jeho definice více reflektuje naši stále nerovnostářskou společnost, ale ne přírodu, která je nesmírně rozmanitá. Co je fitness? Proč nahlížíme na adaptace tak, jak na ně nahlížíme? Jak moc jsou vědci, zvláště ti v biologických a jiných přírodovědných oborech, náchylní k reprodukci sociálních konstruktů pohlaví, genderu, sexuality a vykonstruované standardizace toho či onoho chování? Jak se můžeme z omezujících perspektiv dominantní kultury vymanit, a jak proměnit vědu, aby byla kvalitnější? Feminism in the Wild bude vskutku brilantním výstupem ze spolupráce dvou vědkyň z odlišných vědeckých oborů - tolik potřebným spojením přírodovědy a humanitních věd; biologie a kritických teorií. Vydavatelem této knihy je MIT Press, tedy nakladatelství proslulého Massachusettského technického institutu. Kniha má mít rozsah 208 stran.

Přední obálka brilantní nové knihy Feminism in the Wild: How Human Biases Shape Our Understanding of Animal Behaviour autorek Ambiky Kamath a Meliny Packer. Zdroj: Amazon

Recenze na knihu jsou vskutku pozitivní. Vypadá to, že Feminism in the Wild bude knižním hitem letošního března, protože si to opravdu zaslouží. Gabriel Winant, který se zabývá historií na University of Chicago, napsal ve své recenzi: "The Dialectical Biologist se setkává s Donnou Haraway v této knize bohaté na výsledky pozorování. Feminism in the Wild mobilizuje feministické a queer výzvy vědeckému redukcionismu a konformismu, aby odhalil bujně komplexní přírodní svět. Kniha, na kterou jsem čekal." Profesor Winant zmiňuje brilantní knihu The Dialectical Biologist (1985) marxistických biologů Richarda Lewontina a Richarda Levinse, jejíž četbě mimochodem autor tohoto blogu věnuje poslední dva týdny; i ji vám musím doporučit, je to naproto výtečná publikace, která každého člověka zajímajícího se o přírodu nesmírně obohatí. Dále zmiňuje Donnu Haraway, feministickou bioložku, jež je autorkou mj. význačné knihy Primate Visions (1989), která rozbořila rodinné a heteronormativní modely používané dříve pro studium života primátů. Popularizátor vědy a autor fikce Asher Elbein napsal o Feminism in the Wild následující: "Jasný, poetický a hýřící možnostmi, Feminism in the Wild převrací kámen tradiční zoologie, aby poukázal na pozoruhodné věci skryté pod ním. Tato kniha je objevnou a podnětnou cestou k tomu, jak kulturní předpoklady utvářejí naše studium přírodního světa." Lucy Cooke, britská zooložka, kterou si můžete pamatovat z Watches na BBC, a která je autorkou knihy Bitch: A Revolutionary Guide to Sex, Evolution & the Female Animal (2022), napsala ve své recenzi: "Tuhle knihu jsem zhltnula za den; je to fascinující pohled na zákeřný efekt kulturní zaujatosti. Jakožto chytrá a stimulující kniha nutí Feminism in the Wild čtenáře přehodnotit optiku, kterou nahlížíme na přírodní svět. Vřele doporučuji." Americký biolog a evoluční ekolog Jonathan Losos, jehož výzkum anolisů byl zpopularizován dokumentárním pořadem The Lizard's Tale, se ke knize též vyjádřil velmi pozitivně: "Jasné, poutavě napsané a provokativní. Důstojný nástupce Levinsova a Lewontinova Dialektického biologa."

Myslím si, že nelze pochybovat o obrovské přínosnosti, kterou bude Feminism in the Wild mít pro nejednu generaci přírodovědců. Biologie je oborem, jenž se těžko potýká s nutnou proměnou. Jména, jako jsou Ambika Kamath, Melina Packer, Richard Lewontin, Richard Levins, Stephen Jay Gould, Lucy Cooke, Donna Haraway a další bychom si měli zapamatovat jako ta zdaleka nejvýznamnější. Co nějaký E. O. Wilson, který svou sociobiologií jen přispíval k omluvám patriarchátu a vykořisťování (což jej však dovedlo do vypjaté debaty se zmíněným Stephenem Jayem Gouldem, který mu silně oponoval)? Věda je lidskou činností cílící poznat objektivní realitu - tu však nelze poznat skrze konstrukce, které dominují našim životům. Pokud nepochopíme, že binární gender, heteronormativita, sexismus, ableismus, rasismus a další omezenosti naší kultury do vědy a do poznávání světa přírody absolutně nepatří, pak se nikam nedostaneme; budeme jako had polykající vlastní ocas. Feminism in the Wild může být pro všechny z nás příručkou k potřebnému dekonstruování mnohého z toho, co nám znemožňuje přírodu poznat ve vší její diverzitě. Jde o první knihu Ambiky Kamath, a věřím, že ne poslední. Melina Packer už má na svém kontě jednu knížku, a to sice Toxic Sexual Politics: Toxicology, Environmental Poisons, and Queer Feminist Futures (Toxické sexuální politiky: Toxikologie, environmentální jedy a queer feministické budoucnosti), kterou v lednu tohoto roku vydalo nakladatelství newyorské univerzity NYU Press.

Knihu Feminism in the Wild si můžete již nyní objednat na webu Amazon jako paperback za 23,20 amerických dolarů (tj. 534 českých korun). Kromě toho si ji můžete koupit i pro čtečku v edici Kindle za 18,99 amerických dolarů (437 českých korun). Nabízí se také audio verze za 39,99 dolarů (920 korun). Zvažujete koupi této publikace? Osobně si myslím, že bude výtečná, a určitě si ji přečtu! 

pátek 7. března 2025

Obrázek týdne 7. 3. 2025

V sobotu začal březen, a nyní máme první pátek třetího měsíce tohoto roku! Uběhl již týden od incidentu v Bílém domě, kdy se i těm nejzatvrzilejším idiotům ukázalo, že současný americký prezident, náckovská satsuma s přehazovačkou, je jednoznačně na straně ruského agresora zodpovědného za brutální útok na ukrajinské obyvatelstvo. Žijeme v době politického rollercoasteru, a člověku se těžko někam jde, aniž by nemyslel na to, v jak úděsné situaci se brzy můžeme ocitnout. Přesto se pokusím vám zpříjemnit pár chvil pohledem do prehistorických časů, díky němuž si snad od všech těch nepříjemností oddechnete. Tento skvělý paleoart je dílem paleontologického nadšence El Morgana. Jak se vám obraz líbí?


Popisek k obrázku: Na břehu napajedla v otevřené, zčásti řídce zalesněné krajině se střetávají wapiti arizonský (Cervus canadensis merriami) a jaguár (Panthera onca). Samec velkého vyhynulého poddruhu známého severoamerického jelenovitého není z pohledu na velkou kočku zrovna nadšen, a žene se proti ní svým mohutným parožím napřed. Hlavu má skloněnu, bučí do trávy, a v rychlosti se pohybuje k jaguárově pravému boku. Šelmě se z otevřené tlamy dere táhlý, nervózní výdech, zatímco v šoku pohlíží na agresivního wapitiho, schopného v říji zaútočit na cokoliv. Nyní rozhodne jaguárova hbitost a rychlost. Bude-li dostatečně rychlý, parohům uskočí a uteče či odplave; blízké jezero mu může být záchranou. Je dosti pravděpodobné, že šelma se za jelenem neplížila; nejspíše si hověla ve vyšší trávě vedle suchého stromu, zatímco se wapiti přišel napít. Pohlédl na ni, vyděsil se, a jeho strach okamžitě nahradil vztek. V bezpečí je před ním jen jaguárův ptačí společník, datel knížecí (Campephilus principalis), který celý den poletuje v okolí dutiny ve kmeni stromu. Právě je usazen na větvi, vysoko nad možným dosahem wapitiho paroží, a o náhlou potyčku dvou velkých savců zatím nemá zájem. Tato scéna se odehrává na území pozdějšího mexického státu Sinaloa ve středním holocénu. Wapiti arizonský se po Mexiku a amerických státech Arizoně, Novém Mexiku a Texasu proháněl až do roku 1906, kdy v důsledku lovu a ztráty přirozeného prostředí (velice mu ublížily záběry krajiny a její přeměna na farmy a ranče v 19. století) zcela vyhynul. Jaguáři jsou dnes v oblasti severně od Yucatánu velice vzácní, nicméně čas od času se ještě zatoulají až do Arizony (mezi lety 1996 a 2023 to bylo osm jedinců). Podle posledních studií dnes v Mexiku žije asi 4800 jaguárů. Co se týče třetí zvířecí hvězdy tohoto obrazu, patří samozřejmě k nejznámějším vyhubeným druhům západní polokoule. Datel knížecí, největší známý datlovitý, byl naposledy viděn na Kubě v roce 1987.

O mexických jaguárech jsem psal v listopadu 2021. O rok dříve, v listopadu 2020, se zde v obrázkové rubrice objevila malba datla knížecího. Pokud by vás zajímaly vyhynulé poddruhy jaguára, nezdráhejte se do vyhledávače v menu napsat slovo "jaguár" nebo "Velké kočky pravěku" (jedna část projektu zaměřená na poddruh P. o. mesembrina se vám zobrazí po kliknutí sem). 
Čeho se dočkáte na Blogorgonopsidu v příštích dnech? Mám pro vás vybraný ještě jeden úryvek z Winterwatch 2025, tentokrát již z jeho poslední epizody. Rád bych vám také představil nějakou tu paleonovinku. Kromě toho se však možná brzy na mém blogu objeví něco... příběhového. Ano, je dost možné, že příběhová rubrika opět ožije. A vězte, že budete vskutku překvapeni, čím!

čtvrtek 6. března 2025

Suta zavíjivá - Malý jedovatý had z Austrálie rodící živá mláďata

V závěru posledního Obrázku týdne jsem slíbil návrat popisků hadů, a abych tento slib do vydání příštího příspěvku do obrázkové rubriky splnil, přináším nyní, ve čtvrtek, popisek suty zavíjivé. Tohle pěkné zvířátko z Austrálie vás určitě zaujme. Pokud však do země u protinožců někdy zavítáte, doporučuji vám nestrkat mu do prsty do úst - jeho jed totiž nemá zrovna příjemné účinky!

Vědecký název: Suta suta,
Rozšíření: Austrálie,
Velikost: délka 40 až 60 centimetrů.
Mezi korálovcovité hady rodu Suta patří jedenáct druhů, endemicky se vyskytujících na australském kontinentu. Vesměs jsou to hadi malého vzrůstu; druh S. dwyeri z Nového Jižního Walesu a jižního Queenslandu dosahuje průměrné velikost 29 až 31 centimetrů, S. gouldii ze Západní Austrálie je průměrně dlouhý 31 centimetrů (s největším nalezeným exemplářem o délce 47 centimetrů) a takový S. spectabilis ze středojihu australského kontinentu měří také obvykle do 30 centimetrů na délku. Suta zavíjivá mezi svými příbuznými působí jako takový obřík, a ačkoliv průměrně dosahuje délky 40 centimetrů, byly nalezeny a změřeny i exempláře dosahující šedesáticentimetrové i o něco málo větší délky. Tento druh suty je poměrně hojně rozšířen; setkáme se s ním v travnatých oblastech, eukalyptových a akátových křovinách, otevřených lesích a obecně v aridní krajině států Victoria, Nový Jižní Wales, Queensland a Jižní Austrálie, vyskytuje se také ve značné části Severního teritoria a ve východní až severovýchodní části Západní Austrálie. Přes den se suta zavíjivá většinou skrývá pod spadlými listy stromů, pod kameny a tlejícím dřevem či v opuštěných norách jiných zvířat. Na lov vyráží většinou až po soumraku, a aktivně slídí v hrabance či mezi kameny po různorodé "teplokrevné" i "studenokrevné" potravě. Raymond Hoser ve své knize Australian Reptiles and Frogs z roku 1989 uvádí, že 20 % jídelníčku suty zavíjivé tvoří malí savci. Zbytek dávají dohromady různorodí šupinatí plazi, zvláště pak ještěři, včetně agam (Agamidae), gekonů a scinků, sem tam se na něm ale objeví i jiní hadi. Suta zavíjivá má širokou hlavu, v některých případech zbarvenou tmavěji, než zbytek těla. Zorničky v očích má poměrně malé a duhovky má světle zbarvené. Svýma očima se už na první pohled liší od většiny ostatních australských korálovcovitých, díky čemuž je snadno identifikovatelná. Celkové zbarvení těla je tmavě až červenavě hnědé, a po obou stranách hlavy má tmavé proužky; co tvář, to proužek, směřující od oblasti za okem až po špičku čenichu, před nozdry. Břišních šupin má tento had na 150 až 170. Kloakální šupinu má jen jednu. Jako typický zástupce čeledi Elapidae má suta zavíjivá fixní, nepohyblivé, poměrně malé jedové zuby lokalizované v přední části horní čelisti. Její jed je vskutku paralyzující; pokud had uštkne člověka v sebeobraně (nechce samozřejmě svůj jed plýtvat, a tak nevypustí jed, dokud k tomu není vyprovokován!), musí se postižený poprat s popraskáním mízních uzlin. Jed suty zavíjivé je neurotoxický a myotoxický. Lékařská pomoc je po uštknutí naprosto nutná - zvláště velké potíže může jed způsobit malým dětem. Ačkoliv není známo, jak moc silný onen jedovatý koktejl suty je, nelze vyloučit, že dokáže člověka zabít. Větší jedinci mohou do rány vypustit více jedu, možná tedy záleží na velikosti hada, v každém případě sutu nelze podhodnotit. Potenciálním útočníkům však had nejprve dá najevo, že si nepřeje být rušen - stočí se jako by do pružiny, z níž vystrkuje hlavu. Pokud útočník neustoupí, začne sebou had mrskat a činit výpady s otevřenými čelistmi. Navzdory potenciální nebezpečnosti lidem je tento had, byť je na Červeném seznamu IUCN veden jako málo dotčený, sám v mnohem větší nevýhodě oproti nám. Ve státu Victoria je považován za druh zranitelný, a to kvůli antropogennímu narušení jeho přirozeného prostředí. Ostatní australské subpopulace však přinejmenším v roce 2016 byly stabilní. Zajímavostí je, že na rozdíl od mnoha jiných australských suchozemských elapidů neklade suta zavíjivá vejce, ale rodí živá mláďata (ve skutečnosti jde o vejcoživorodost, mláďata se líhnou z vajec ještě v těle matky). V jednom vrhu jich může být jedno až sedm, přičemž při narození měří na délku 15 centimetrů; tedy více než třetinu průměrné tělesné délky dospělců! 

Příště bungarec tonkinský!

středa 5. března 2025

Dočkáme se 3. a 4. řady Jurassic World: Chaos Theory!

Mezi nejnadšeněji očekávané animované seriály na streamovací službě Netflix se bezpochyby řadí pokračování loňského hitu Jurassic World: Chaos Theory, druhého animovaného spin-offu jurskoparkovské franšízy pokračujícího v šlépějích mimořádně úspěšného Jurassic World: Camp Cretaceous z let 2020 až 2022. První dvě série Chaos Theory byly vydány v květnu a říjnu 2024. Od loňského 17. října, kdy se na Netflixu objevila druhá várka deseti epizod, se fanoušci franšízy Jurský park nemohou dočkat vydání třetí série - a začaly se šířit zkazky, že tato série by mohla být sérií poslední (a že bude jistě vydána do té doby, než do kin půjde sedmý film jurskoparkovské série, Jurassic World: Rebirth). V lednu tohoto roku bylo oznámeno, že se 3. série dočkáme s 3. dubnem! A před dvěma dny, tedy měsíc před uvedením řady na Netflixu, vydala společnost DreamWorks Animation, která je za seriál zodpovědná, první propagační obrazové materiály, jež nás mají na třetí sérii navnadit. Pověnujme jim tedy trochu pozornosti.


Vrací se Ceratosaurus! Nemálo jurskoparkovských fanoušků, zvláště těch, kteří si váží snímku Jurský park 3 (Jurassic Park III) - tak poznáte kvalitního JP fandu! - z tohoto odhalení na sociálních sítích přímo šílí. Středně velký teropod s růžkem na nose, který se pouze mihnul v Johnstonově akčním spektáklu z roku 2001, ve scéně se spinosauřími lejny, si zjevně ve 3. řadě Chaos Theory zahraje větší roli, a bude představovat nebezpečí pro Dariuse Bowmana.


Jak víme již od konce 1. série, Brooklynn je živá, a ve 3. sérii si očividně na palubě letadla zahraje šachy s překupnicí naklonovaných potvor Sayonou Santos, jež byla představena ve snímku Jurassic World: Dominion (v Chaos Theory ji dabuje stejná herečka, která ji ztvárnila v hraném filmu, tedy Dichen Lachman). Brooklynn stále postrádá svou levou ruku, o níž ji připravil zuřivý Atrociraptor Ghost. 


A do třetice všeho dobrého tu máme pohled na hlavní postavy seriálu s různícími se výrazy ve tváři. Ben Pincus, Kenji Kon, Darius Bowman, Sammy Gutierrez a Yasmina Fadoula se očividně nacházejí v nějakém chladném prostředí; na střechách domů za nimi je trocha sněhu. Na co pohlížejí... nebo snad, na koho? To se dozvíme za méně než měsíc!

Dobré propagační obrázky, že? Člověk je hned natěšený. Musím s vámi však sdílet ještě jednu novinku - čerstvou novinku! 3. řada Chaos Theory nebude poslední. Vzhledem k nově oznámeným plánům Mattelu vydat další řadu figurek nejen naklonovaných dinosaurů s touto značkou ve druhé polovině tohoto roku usuzují někteří fanoušci, že se zhruba v září dočkáme i 4. série. Původně se myslelo, že Chaos Theory skončí před vydáním Jurassic World: Rebirth, ale nyní to vypadá, že oblíbený animák bude pokračovat i poté, co v kinech znovu zařvou InGenem naklonovaná monstra (tentokrát i monstra tak děsná, jako D-Rex). Dokonce se spekuluje o tom, že by se Chaos Theory mohl dočkat i 5. řady, ale to je už je vskutku nepotvrzené. Osobně bych však byl rád, kdyby se toto animované drama udrželo co nejdéle. 

Těšíte se na třetí sérii Jurassic World: Chaos Theory? Co se vám líbilo nejvíce na těch předchozích? V co doufáte, jaká zvířata a jaké postavy chcete ve třetí řadě vidět, a kam si myslíte, že příběh bude směřovat po jejím skončení? 

úterý 4. března 2025

Obezita není nemoc

Dnešní den, 4. březen, je Mezinárodním dnem obezity. K jeho příležitosti se tedy o obezitě šíří různorodé zkazky, z nichž mnohé ji označují za nemoc a pouze přispívají k útlaku lidí, kteří obezitu mají. Žijeme ve fatfobním světě, v němž je velikost těla měřena skrze vykonstruované kulturní standardy, a pokud nejste štíhlý, ale svalnatý, bílý, cis heterosexuální muž v určitém věkovém rozmezí, s takzvaně neurotypickým mozkem, ze střední či vyšší třídy a zastávající hodnoty třídy kapitalistické, pak nejste nikterak upřednostněni a setkáváte se s rétorikou či přímo činy, které vám brání žít svůj život naplno. Útoky na lidi s nadváhou jsou samozřejmě zavrženíhodné a hyenní, a každý, kdo má ždibet soucitu, se samozřejmě ani jednou nenechá, aby takové útoky sám zkoušel. Lidí s obezitou, tedy s nadměrným množstvím tuku v těle, se však málokdo zastává. Vždyť mnohé články o Mezinárodním dni obezity reprodukují ten otřesný narativ, že obezita je čímsi individuálním; některé dokonce lidi s obezitou viní za jejich tělesný stav. A proto říkám jedno: obezita není nemoc!

V dubnu 2014 vydal prestižní vědecký časopis Nature článek amerického lékaře Davida L. Katze, zakladatele instituce Yale-Griffin Prevention Research Center a někdejšího prezidenta American Colege of Lifestyle Medicine. Onen článek nesl název Perspective: Obesity is not a disease. Katz v něm argumentoval, že nutkání patologizovat obezitu je zavádějící, a že reflektuje neschopnost naší společnosti dohodnout se na potřebě prevence. Jako certifikovaný lékař ve sféře preventivní medicíny Katz zcela oprávněně vznesl kritiku "diagnostikování" lidí se "zdravou nadváhou" jako "nemocných", jakož i rozhodnutí Americké lékařské asociace (AMA) vnímat obezitu - která se od "zdravé nadváhy", pro více viz poslední odstavec, liší - jako onemocnění. Není to tak, že by chtěl ignorovat fakta; obezita je spojena s chronickými onemocněními srdce a cukrovkou, což jsou vážné zdravotní problémy, které je třeba u každého člověka řešit, aby měl co nejlepší a nejzdravější život. Zároveň však podotkl, že tato chronická onemocnění srdce či cukrovka se vyvíjejí i při absenci obezity - u lidí, kteří obezitu nemají. A statisticky je také dokázáno, že ne každý člověk s obezitou trpí onemocněními srdce nebo cukrovkou! Proti kategorizaci obezity jako nemoci lze vznést námitku: jde-li o nemoc, pak by měla být možnost ji "léčit" s pomocí léků, lékařských technologií, chirurgie či fyzické terapie. A jak Katz ve svém článku podotkl, taková "léčba" by samotné Spojené státy americké stála obrovské množství peněz. K tomu je třeba si uvědomit, že snaha o změnu něčí těla je neetická, pokud s ní "pacient" nesouhlasí - a souvisí s fatfobií a sizeismem, tedy útlakem lidí na základě velikosti jejich těl. Dovolím si také citovat jeho slova o zcela přirozené schopnosti našich lidských těl akumulovat tuk: "Stejně jako dýchání vzduchu je naše schopnost tloustnout součástí normální fyziologie. Dělicí čára mezi normálním a abnormálním hromaděním tuku nemá nic společného s hromaděním tuku jako takovým, ale spíše s tím, zda se tyto zásoby energie, základní strategie přežití všežravých a masožravých zvířat, někdy vyčerpávají. V kontextu našich předků se vyčerpávaly; v našem moderním kontextu nikdy." Proč patologizovat to, čeho je lidské tělo schopné? Proč to, jak jsme se vyvinuli, abychom přežili, nálepkovat jako nemoc?

Body shaming, fatfobie a sizeismus - ubohé praktiky urážení těl lidí vážně nemají v našem světě místo! Obrázek z webu St. Louis Mum

Katz nahlíží na problematiku patologizace obezity z lékařského pohledu, a v americkém kontextu. Ne všechny země světa ji však klasifikují jako nemoc. Světová zdravotní organizace (WHO) i Evropský parlament tak činí, například Spojené království (i před Brexitem) nikoliv. V dubnu 2023 vyšel ve odborném časopise eClinicalMedicine článek britských a irských lékařů, který shrnul možné dopady klasifikace obezity jako nemoci v Británii. Tým se zabýval implikací patologizace obezity na samotné osoby s obezitou, dále na National Health Service a širší ekonomiku, na politické dopady v ohledu na zprostředkovávání "léčby", a nakonec také implikace činů veřejného zdravotnictví ve spojení se soukromými zúčastněnými stranami a britskou vládou. Kritici patologizace obezity, s nimiž pochopitelně sympatizuji, prohlašují, že způsob identifikace "nezdravé nadváhy" v podobě indexu tělesné masy (BMI), je špatný, dokonce hrubý. Jedním ze zjištění výzkumníků bylo, že patologizace obezity by mohla vést ke změnám v chování lidí, kteří byli identifikováni jako lidé s obezitou; další změny by nastaly také v péči o lidi s obezitou. Patologizace je často spojena se stigmatizací - "nemoc" existuje pouze v kulturním kontextu, a tak zatímco v jedné kultuře může být určitý fyzický či psychický znak považován za nemoc, v kultuře jiné tomu tak nikdy nebude. Autismus není žádná nemoc, jiné sexuální orientace lišící se od standardizované heterosexuality rozhodně nejsou nemocemi, obezita není nemoc. Odlišnosti mozku, sexuality, těla či čehokoli jiného od sociálního konstruktu neurotypičnosti, heteronormativity či "zdravého těla" jsou všechny zcela validní, a jsou jen projevy obdivuhodné variability jedinců jednoho druhu - našeho druhu. Jak jen bych si přál žít ve světě, kde za nemocného bude považován jen jeden typ člověka - ten, který má s diverzitou problém. Člověk neschopný akceptance rozmanitosti by měl být patologizován. Vždyť svou neakceptancí jen rozděluje společnost, reprodukuje útlak a ubližuje lidem - a to je skutečná asociálnost, kterou vnímám jako nemoc.

Některé kultury nejen v minulosti našeho lidského druhu vnímaly obezitu pozitivně, a spojovaly ji s plodností nebo bohatstvím. Podle WHO je obézní člověk někdo, kdo má index BMI nad 30 kilogramů na metr čtvereční. Pro nadváhu je zvolena míra 25 až 30 kilogramů na metr čtvereční. Je možné, že naměření těchto hodnot může někomu pomoci, ale ani v nejmenším by nemělo sloužit patologizaci lidí! Index BMI by neměl dopadnout tak, jako IQ; jako něco, co bylo a je zneužíváno pro ospravedlňování ubližování lidem na základě číselné hodnoty, jež má údajně vypovídat o kvalitě určité vlastnosti nositele (už samotné měření této kvality, ať je to inteligence nebo "zdravé tělo", s pomocí jediné číselné hodnoty je zkrátka kontroverzní). Pokud může měření BMI někomu pomoci, pak byl index využit dobře, ale pokud má přispět k body shamingu a nucení osoby změnit své tělo proti vlastní vůli, pak je jen nástrojem dalších asociálních praktik umožňujících ospravedlnit něčí nerespektování jiných. Na závěr bych si dovolil uvést, že stigmatizovaná obezita není problémem v naší společnosti; problémem jsou veškerá omezení, která nám umožňují žít naše životy naplno. Nezdravá strava, která je nám prodávána, má negativní vliv jak na lidi "štíhlé", tak na lidi s "nadváhou" a obezitou. Tvary našich těl by pro nikoho neměly být potíží. Skutečné problémy jsou systémové; vždyť svět, ve kterém vládne kapitál, je plný kontradikcí, a kvůli tomu nemůžeme žít své životy naplno, ať jsme kýmkoli.

Citované články:

pondělí 3. března 2025

Winterwatch 2025 - Kachnovití z Walthamstow Wetlands s Lirou Valenciou

Kachnovití z Walthamstow Wetlands s Lirou Valenciou. Ačkoliv to může být pro mnohé překvapením, londýnská přírodní rezervace Walthamstow Wetlands, vlastněná soukromou společností Thames Water, je největším městským mokřadem celého evropského kontinentu. V zimním období je tato mezinárodně významná lokalita lákadlem pro obrovské množství ptactva. Jedna skupina patří k těm poněkud přehlíženým, a to zcela neoprávněně. Urbánní environmentalistka a zooložka Lira Valencia, která v rezervaci pracuje jako rangerka London Wildlife Trust, nás s některými zástupci této skupiny seznámí. Řeč je o ptácích z čeledi kachnovitých (Anatidae). Walthamstow Wetlands lákají kachny na zimu proto, že jsou hlubokým mokřadem, a voda zde tedy nezamrzá. Liřiným cílem je ukázat nám druhy ze dvou hlavních podskupin - z tribu Aythyini (anglicky "diving ducks") a podčeledi Anatinae ("dabbling/dabbler ducks"). První jmenovaní hledají potravu tak, že pod vodní hladinu potápějí své hlavy; druzí se nepotápějí, a potravu si hledají na hladině. Druhem, na který Lira zaměří svůj dalekohled nejdříve, je polák chocholačka (Aythya fuligula), anglicky "tufted duck". Jeho samci mají na temeni rockstarovský pernatý výrostek. Během roku se ve Spojeném království nachází na 80 000 rozmnožujících se párů těchto ptáků, v zimě však jejich počet v důsledku příletu islandských a severoevropských migrantů naroste na více než 100 000. Walthamstow Wetlands se mohou chlubit největší přezimující populací poláků chocholaček v celém Londýně! Dále uvidíme poláka velkého (Aythya ferina) s výrazným pohlavním dimorfismem; zvláště v zimě jsou samečci velice nápadní díky kaštanově hnědým perům na hlavě. Británie je v nejchladnějším období roku domovem na 29 000 párů poláků velkých. Jsou také dobrými indikátory zdravé vody. Co se týče "dabblerů", zaměří se Lira nejprve na lžičáky pestré (Spatula clypeata), jejichž samci mají výrazně jasnou zelenou hlavu, kdežto samice ji mají zbarvenou tmavě, skoro až černě. Lžícovitý tvar zobáku se odráží v jejich rodovém jménu (jak českém, tak vědeckém). S jeho pomocí filtrují z vody drobné bezobratlé. Na dalšího "dabblera" upozorní Liru pohybující se zadečky na hladině, zatímco hlavy jejich majitelů lapají potravu zcela ponořeny. Jde o kopřivku obecnou (Mareca strepera), anglicky nazývanou "gadwall". Předtím, než Lira začala aktivně pozorovat ptáky, nikdy kopřivkám nevěnovala pozornost, neboť je považovala za nudné. Opak je pravdou - když se na ně zadíváte zblízka, uvidíte tolik vzorů na jejich peří! Nakonec čeká Liru milé překvapení - první hvízdák eurasijský (Mareca penelope) neboli "wigeon", kterého kdy v životě spatří. Od blízce příbuzné kopřivky obecné se hvízdák liší jasným krémovým proužkem směřujícím od zobáku až po vrcholek hlavy. Na zimu přilétá do Británie z Ruska, Skandinávie a Islandu, v dubnu pak ostrov opustí a vrátí se domů. Ačkoliv se za léta práce v rezervaci Lira setkala už s tolika ptačími druhy, nový přírůstek na jejím seznamu zpozorovaných jí vykouzlí úsměv na tváři.

Klip ze třetí epizody dokumentárního pořadu Winterwatch 2025 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě ve čtvrtek 23. ledna na stanici BBC Two.

neděle 2. března 2025

I za současné brazilské administrativy hrozí extrakce fosilních paliv v Amazonii

Amazonský deštný prales bývá nazýván plícemi planety. S rozlohou kolem 5 500 000 čtverečních kilometrů jde o největší deštný prales na světě. Zabírá více než polovinu celkového území pralesů na Zemi, je domovem více než 16 000 druhů a 9 procent jeho lidské populace tvoří původní obyvatelé Amazonské pánve. Jak je každému známo, toto prostředí je v obrovském nebezpečí. Deforestace, požáry, ztráta biodiverzity spojená s nimi a také s antropogenní klimatickou změnou, útlak indigenního obyvatelstva, ekocida... Amazonie je v plamenech, a postupně se zmenšuje. Přicházíme o plíce naší planety, a boj za jejich záchranu se stává těžším. Ti, kterým byla péče o Amazonii svěřena, činí jedno špatné rozhodnutí za druhým. Předchozí brazilský prezident, pravicový populista Jair Bolsonaro, vnímal Amazonii jen jako nekonečný zdroj, a mezi lety 2019 a 2023, kdy byl u moci, došlo k obrovské akceleraci plundrování pralesa - míra deforestace v onom období vzrostla ročně o 75,5 % oproti předchozímu desetiletí, přičemž s rokem 2021 dosáhla nejvyšší hodnoty za předchozích 15 roků. Za Bolsonara bylo také schváleno na tisícovku nových pesticidů škodících životnímu prostředí, a se značnými problémy se potýkaly mokřad Pantanal a Národní park Iguaçu. Když byl v roce 2023 do prezidentského křesla usazen sociální demokrat Luiz Inácio Lula de Silva, mělo se za to, že bude učiněno vše proto, aby se Amazonie zotavila. Lula sliboval například eliminaci ilegální těžby přírodních zdrojů, zvláště pak zlata, v územích, na nichž žije původní obyvatelstvo. Současné kroky, které však jeho administrace činí, už nejsou tak slibné - opět se ukazuje, že nakládání s přírodními zdroji seshora vždy přináší problémy.

Brazílie bude letos hostitelem 30. Konference OSN o změně klimatu (COP30). O přechodu k udržitelným zdrojům energie se v páté největší zemi světa neustále hovoří. Lula si skutečně klade za cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů, a do nynějška byl za svou snahu více či méně uznáván; jeho environmentální politika posledních dvou let nebyla zrovna špatná. Nyní se však mezi experty objevuje opodstatněné znepokojení z Lulovy podpory - a podpory brazilské vlády - zrychlování projektu na těžbu ropy v ústí řeky Amazonky. Někteří tvrdí, že se dokonce snaží využít nadcházejícího COP30 ke greenwashingu svých rozhodnutí. André Corrêa, prezident nastávající akce, která bude probíhat v brazilském Belému ve dnech 10. až 21. listopadu 2025, odmítl jakákoli nařčení z rozporu mezi podporou těžby fosilních paliv v Amazonii a hostováním klimatické konference, s tím, že Brazílie je podle něj "plně zavázána" ke splnění cíle nulových uhlíkových emisí do roku 2050. Dokonce k této kontroverzi prohlásil: "Jsme jediní, kdo bude jíst chléb s vodou? Ne. Máme rádi chleba s mortadelou." Sám Lula též podporuje těžbu ropy u břehů Amazonie, neboť věří, že činnost zajistí ekonomický růst, který si extrakcí fosilních paliv v Amazonské pánvi zajistily také sousedící státy Guyana a Surinam. Prezident se nebrání využívání přírodního bohatství Brazílie na úkor dalšího ničení zmenšujícího se ekosystému. Těžbu ropy v Amazonii dále podporuje také nově zvolený senátor za severobrazilský stát Amapá, Davi Alcolumbre z liberálně konzervativní Brazilské unie. Má za to, že jeho státu těžba výrazně prospěje po ekonomické stránce. Brazilští vědci se ozývají proti současným plánům, a podle jejich výzkumu by tato těžba mohla vést k tolika emisím skleníkových plynů, že je samotný prales nebude moci mitigovat. V reálu tedy hrozí, že Brazílie vůbec k původním plánům uhlíkové neutrality směřovat nebude, navzdory tomu, co Lula a lidé kolem něj slibovali před volbami.

Těžba zlata napáchala v Amazonii obrovské škody. Jen si představme, jaký negativní přínos zredukovaným plícím planety přinese těžba ropy! Fotografie Alana Chavese z webu NPR

Kde konkrétně má těžba probíhat? V oblasti známé anglicky jako "Equatorial Margin", nacházející se mezi státy Amapá a Rio Grande do Norte. Má se za to, že tato oblast má významný ropný potenciál, přičemž státní těžební společnost Petrobras slibuje navýšení zaměstnání a participaci jak v regionálním, tak celostátním rozvoji. Do těžby ropy v oblasti hodlá Petrobras investovat 3 miliardy amerických dolarů v letech 2025 až 2029, a na svém webu slibuje v souvislosti s těžbou "péči o environment." Tomuto mletí samozřejmě málokdo věří; Petrobras má už na svém kabátu skvrny z politicky korupčního skandálu v roce 2014, kdy miliony dolarů zamířily od této společnosti do kapes nemalého množství politických reprezentantů Brazílie - zvláště pak těch ze středolevicové až levicové strany Partido dos Trabalhadores. Kontroverze vyústila i v obrovskou demonstraci, které se účastnily miliony Brazilců dne 15. března 2015 k příležitosti 30. výročí návratu demokracie do země. Brazilská environmentální agentura IBAMA v roce 2023 zamítla návrh Petrobrasu na těžbu v oblasti "Equatorial Margin", nyní je však její licence znovu zkoumána. Proces bude u konce možná už za měsíc, zcela určitě po březnu 2025, a environmentální odborníci se shodují, že pokud by Petrobras dostal možnost v oblasti těžit ropu, významně by se zvětšily rozpory mezi slovy o klimatickém vedení Brazílie a skutečnou činností, kterou země podporuje a ze které hodlá mít finanční zisk. Jak již bylo uvedeno výše, těžba v oblasti by vedla k více emisím uhlíku, než kolik je schopen mitigovat Amazonský prales; navíc by probíhala pouhých 160 kilometrů od pobřeží Národního parku Cabo Orange, zabírajícího nemalou oblast o více než 650 000 hektarech a nacházejícího se na rozhraní Brazílie a Francouzské Guiany. Prezident Lula se po zvolení Alcolumbra senátorem zasazuje o vytváření tlaku na agenturu IBAMA, a veřejně ji nařkl z prodlužování procesu znovuprozkoumávání licence Petrobrasu. Přitom však IBAMA rozdala už 2000 dalších licencí na těžbu fosilních paliv! Lula dále prohlásil, že současná ministryně životního prostředí a změny klimatu Marina Silva, jež tuto ministerskou pozici zastávala i v letech 2003 až 2008, bude těžbu podporovat, protože je, jeho slovy, "inteligentní." Silva na jeho slova přímo nereagovala, avšak nějakou dobu poté, co je Lula vyřkl, sama bránila energii z udržitelných zdrojů. Brazilská asociace kariérní služby environmentálních specialistů (ASCEMA) Lulův tlak na agenturu IBAMA veřejně kritizuje. Brání agenturu s tím, že její nechuť umožnit těžbu v regionu je podložena technickými a vědeckými daty: "Jakýkoli druh politického nátlaku, který se snaží zasahovat do technické práce agentury, je nepřípustný, zvláště pokud jde o rozhodnutí, které může mít za následek nevratné poškození životního prostředí."

Oblast těžby zmapovaná kontroverzní ropnou společností Petrobras. Obrázek z webu Mongabay

Je známo, že se v potenciálně zasažené oblasti nachází značná druhová diverzita, navíc by však možný únik ropy, který nikdy nelze vyloučit, mohl katastroficky zasáhnout pobřežní komunity, zvláště v oblasti Oiapoque ve státě Amapá. Toya Manchineri z Koordinace domorodých organizací brazilské Amazonie (COIAB) prohlásil: "Tyto projekty nejen ohrožují životy původních obyvatel, ale také způsobují nevratné škody na životním prostředí, ničí lesy, kontaminují řeky a ohrožují budoucnost příštích generací." Environmentální aktivisté již také upozornili na to, že Petrobras dosud nekonzultoval možnou těžbu v oblasti s původním obyvatelstvem, což by však podle smlouvy The Indigenous and Tribal Peoples Convention (též nazývané Convention 169, tedy Konvence 169) měl ze zákona učinit. Když ohledně tohoto problému environmentální a ochranářský web Mongabay (Environmental and conservation news) směřoval dotaz k Petrobrasu, nedostalo se mu odpovědi. Mongabay zároveň požádal o komentář k současné kontroverzi prezidenta Lulu, Ministerstvo životního prostředí a klimatické změny i agenturu IBAMA, ani od nich však dosud nedostal žádnou zprávu. Kritici projektu upozorňují na to, že pokud IBAMA těžbu ropy v "Equatorial Margin" schválí, bude možná následovat i řada dalších těžebních projektů v ústí Amazonky. Petrobras by v této oblasti mohl vytěžit na 10 milionů barelů ropy, většina z nich má být určena pro export. Není to tak, že by těžbu ropy Brazílie nutně potřebovala, to vůbec - jedinou záminkou pro ní je další ekonomický růst na úkor zhoršujícího se stavu naší planety. 

Nakonec se dokazuje jedno: ať už jsou u moci politici pravicoví nebo levicoví, není ani takové území, jako brazilský Amazonský prales, v bezpečí. Ropný průmysl je zhoubným nádorem. Fosilní kapitalismus byl již dávno diagnostikován jako nemoc, kterou je potřeba vyléčit jeho včasným ukončením. A přesto má docházet k dalšímu plundrování planety, k další těžbě fosilních paliv, přestože politici zpívají o údajně úspěšném pokroku k udržitelnosti. Lži. Nedbá se ani na původní obyvatelstvo, ani na přírodní bohatství, ani na druhovou diverzitu, ani na klima. Nedbá se na planetu. Lula ujišťováním, že Brazílie směřuje k uhlíkové neutralitě, nejdiverznější ekosystém naší planety nezachrání, a ve výsledku má docházet jen k jeho dalšímu ničení, jako za Bolsonara. Co myslíte, nebylo by lepší, kdyby samotné místní komunity zodpovídaly za své přírodní zdroje? Kdyby bylo vše jen v jejich rukou? Jiný svět je možný - klimaticky spravedlivý a environmentálně udržitelný. Ale nevypadá to, že jsme mu jakkoliv blízko!

Zdroje informací pro tento článek:
Petrobras scandal (Britannica)
Amazon rainforest (Wikipedia)

sobota 1. března 2025

Random Bird #35: Kormorán Stewartův

Vědecký název: Leucocarbo chalconotus,
Rozšíření: region Otago, Jižní ostrov Nového Zélandu,
Velikost: délka 70 cm, hmotnost 2 až 3 kg.
Do rodu Leucocarbo patří 16 druhů kormoránů z jižní polokoule, konkrétněji z jižní části Jižní Ameriky, Antarktidy a Aotearoi (Nového Zélandu). Nemálo z těchto druhů je endemity ostrovů - tak například kormorán bountský (L. ranfurlyi) je k nalezení pouze na souostroví Moutere Hariri (nebo též Bounty), kormorán aucklandský (L. colensoi) zase žije pouze na souostroví Motu Maha (Aucklandových ostrovech), a kormorán Stewartův je doma jen a pouze na jihovýchodním pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu v regionu Ōtākou (Otago). V minulosti byl L. chalconotus spojován dohromady s druhem L. stewarti z ostrova Rakiura (Stewartova ostrova) a průlivu Te Ara-a-Kiwa (tento pták podle webu BioLib.cz nemá český ekvivalent; české názvosloví je zde opravdu nešťastné, když by české jméno pasovalo spíše druhu L. stewarti). Zajímavé je, že kormorán Stewartův je dimorfním ptákem - nicméně nejedná se o pohlavní dimorfismus. Existují dva typy jeho opeření; zhruba čtvrtina zástupců tohoto druhu má strakaté peří s tmavými a bílými pery, zbytek ptáků je však zcela tmavý (na Novém Zélandu se takovým kormoránům obvykle říká "bronze shag"). Dimorfní, avšak nikoliv pohlavně, je v období rozmnožování také obličej těchto opeřenců - zhruba polovině dospělců se objeví na tváři nepříliš velké, tmavě oranžové kožovité výrůstky, kdežto druhá polovina ptáků si na bázi zobáku nechává narůst výraznou, světle oranžovou kůži zhruba kulovitého tvaru. Barva zobáku je u kormoránů Stewartových proměnlivá, zadní končetiny jsou růžové. Jedná se o téměř ohrožený druh, neboť počet kolonií těchto kormoránů se v čase snižuje. Mezi lety 1994 a 2016 byl tento pták klasifikován jako zranitelný, nicméně populační úbytek za ony zhruba dvě desítky let donutil odborníky stanovisko přehodnotit, a jako téměř ohrožený je druh veden od roku 2018. Ví se, že v roce 1994 se ve volné přírodě pohybovalo na 3300 až 5300 dospělých jedinců, v roce 2016 jich zbývalo už jen 2500. Co tomuto kormoránovi způsobuje problémy? Především jsou to rybářské sítě. Kormoráni Stewartovi se do nich při lovu ryb na moři zapletávají, a nakonec se utopí. Čas od času jsou také stříleni rybáři, jež je považují za nepřátele. Obdobně jsou kormoráni "vítáni" i na rybích farmách. Dalším problémem je lidská činnosti na samotném pobřeží, která kormorány vyhání ze starých hnízdních území, a také introdukce nepůvodních savců, kterými jsou kočky, hlodavci a lasicovité šelmy. V roce 2000 se však většina hnízdních kolonií vyskytovala na ostrůvcích, které těmito invazivními zloději vajec nebyly dobyty. Podle fosilních dokladů byli tito ptáci ještě zhruba kolem roku 1280 našeho letopočtu rozšířeni i po celém východním pobřeží Jižního ostrova, odkud však začali mizet už jen sto let po příchodu lidí. Hnízda si tito ptáci staví v době od května do září, přičemž využívají guána a dalšího organického materiálu k jejich konstrukci. Kormoráni Stewartovi jen málokdy opouští pobřeží; téměř nikdy nezalétnou do vnitrozemí ani na otevřené moře, ryby nejraději chytají v moři do hloubky 30 metrů. 


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:

Nejčtenější