Mnozí z nás mají rádi hady, skupinu plazů, která si během milionů let osvojila unikátní strategie k přežití. Pravěcí hadi byli přinejmenším stejně zajímaví jako ti dnešní, a mnozí dorůstali velkých rozměrů. Prostřednictvím tohoto článku Vám představím pár australských hadů, kteří byli skutečnými giganty...
Austrálie je zemí hadů, o tom není pochyb. V současnosti žije na kontinentu, který je zároveň státem, 140 druhů hadů. Asi stovka z nich je jedovatých a patří mezi korálovcovité hady, včetně legendárních taipanů, pakober, smrtonošů, pseudoploskolebců a dalších. Austrálii však obývá také několik poměrně velkých hadů. Krajta ametystová, která se vyskytuje na severním cípu Yorského poloostrova, žije v korunách stromů v hustě zalesněných oblastech. Tito hadi prý mohou být až 8 metrů dlouzí, i když obvykle dosáhnou délky okolo 4 metrů (výjimečněji i 6). Také krajta olivová, žijící především na severu země v kamenitých, skalnatých oblastech, může být velmi dlouhá. Dosahuje délky 4 metrů, existují však zprávy i o šestimetrových jedincích. V případě krajty olivové je délka šesti metrů možná něčím zvláštním... Nedá se to však říci o prehistorických hadech, jež kdysi Austrálii obývali. Dvojice obrovitých hadů, kteří se ve své vládě vystřídali během pozdních třetihor a dále i čtvrtohor, byla schopna zabít a uškrtit i velkého vačnatce. Tito hadi se řadí do čeledi zvané Madtsoiidae (podle paleogénního hada rodu Madtsoia), jež je dnes vyhynulou. V současnosti již zástupce této čeledi na světě nenajdete. V období Křídy byli hojní po celém světě, ale pak náhle vymizeli. Jen Austrálie byla jejich posledním útočištěm, posledním místěm, kde byste se ještě před pár tisíci lety s některými madtsoiidy setkali. První zástupci čeledi byli malí a žili ve stínu dinosaurů. Naši dva hadi však byli obři, a jeden z nich jako by zapadal do kultury australských domorodých obyvatel. Byl pojmenován Wonambi, "duhový had". V jejich mytologii je to nadpřirozená bytost, jež je velice význačná. Stejně tak podivuhodný byl i skutečný Wonambi (druhy W. naracoortensis a W. barrei). Při délce pěti až šesti metrů se snadno rovnal plně vzrostlé krajtě ametystové. Nebyl však tolik úzký, jako stromová krajta, byl to poměrně zavalitý had žijící zřejmě ve skalních štěrbinách. Tam čekal na svou kořist, a když se nějaká přiblížila, bleskurychle ji popadl mezi zuby a uškrtil ji svými masitými smyčkami. Kořistí se mohlo stát cokoliv od klokana a wallabyho až po menšího jedince Diprotodona. Wonambi vyhynul teprve před 50 000 lety, jakožto poslední zástupce čeledi Madtsoiidae. V této době dorazili do Austrálie lidé a je dost pravděpodobné, že se s Wonambim setkali. Takový obří had mohl představovat nebezpečí pro jejich děti. Ačkoliv dnešní hadi, jmenovitě krajta mřížkovaná a krajta písmenková, již zabili několik lidí pro potravu a je to velmi neobvyklé, vzácné chování (snad nejvzácnější události na světě), velký pravěký had mohl být schopen se na lidech přiživit. Je nicméně pravdou, že lebka Wonambiho byla poměrně malá, takže na dospělého člověka by si snad nedovolil (možná by ramena dospělého muže byla příliš široká na to, aby je vcelku spolkl).
Na obrázku vidíte Wonambiho číhajícího na pravěkého příbuzného (nebo snad i předka) dnešního ďábla medvědovitého... Wonambi nebyl jediným gigantickým hadem, který kdy v zemi u protinožců žil. V období před 15 až 11 miliony let, v pozdním Oligocénu a části Miocénu, poskytovala Austrálie domov pro dalšího madtsoiida, pro rod Yurlunggur. Y. camfieldensis byl 6 metrů dlouhý (někdy se uvádějí i větší míry, ale držme se lépe stanovených velikostí) s tělem tlustým 30 centimetrů. Z tohoto hada toho není známo tolik, jako z Wonambiho. Zatímco fosilie Wonambiho byly mnohem zachovalejší a našlo se více kostí, z Yurlunggura máme "pouze" lebku i se spodní čelistí. Není to však málo. Kosti hadů jsou křehké a obtížně se fosilizují, a nález lebky pravěkého hada je vzácností (i když tento nález zdaleka není jediný). Důvodem, proč se lebka tohoto hadího obra tak dobře zachovala, je fakt, že byla uložena v sedimentech, jež byly jednou dnem mělkého jezera. Jinak řečeno, had mohl zahynout ve vodě, nebo byla lebka vodním proudem dopravena na ono bahnité místo. Pokud však had opravdu zahynul ve vodě, mohlo by to znamenat, že byl alespoň částečně vodní. Je to jen domněnka, ale obrovské tělo Yurlunggura by bylo vodou dobře nadnášeno. Na to se ostatně spoléhají i dnešní velcí hadi, anakondy a velké krajty, které v dospělosti tráví nemalou část svého času ve vodě. Čekání na kořist mezi vodními rostlinami není špatnou taktikou lovu, a anakonda občas uloví volavku nebo kapybaru. Yurlunggur mohl podobným způsobem lovit miocénní savce... Wonambi i Yurlunggur patří do australské megafauny, jež z velké části vymizela celkově nedávno. Snad v tom mohl mít prsty i člověk, nový příchozí do Austrálie, ačkoliv se zdá být pravděpodobnější, že tato zvířata podlehla spíše přírodním zákonům. Izolovanost Austrálie však představovala pro tyto dva velké hady, oba žijící v jiné době, něco skutečně důležitého. Možná právě díky tomu dokázali dorůst takových rozměrů. Byli schopni pohltit relativně velkou kořist a přežít v prostředí, které jim též vyhovovalo, a jejich velká těla jim pomáhala udržet tělesné teplo. Wonambi a Yurlunggur jsou již jen stíny minulosti a jediné, co z nich máme, jsou jejich zkamenělé kosti, ale přesto to byli úžasní živočichové...
Zdroje obrázků:
4 komentáře:
Skvělý článek :). Jsou to opravdu pozoruhodní hadi, o obou jsem už četl.
Četl jsi už tohle?
to byla zvířata :D
[3]: Jenže to s tím vzácným chováním mě zmátlo.
Okomentovat