Ve stínu přízraků-část 5.

Je čas na další část mého příběhu! Z minula víte, že James a jeho tým nalezli nějaké podivné středisko přímo uprostřed jávanské džungle. Všichni byli omráčeni místními vojáky a ocitli se v té budově, kde se seznámili s jedním genetikem. Poté se do všeho vložil obří netopýr!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PÁTÁ:

"Utíkejte, všichni!!!" zařval Edward a vyběhl směrem k otevřeným dveřím budovy. Ten důstojně oblečený muž zakřičel něco na vojáky, kteří si okamžitě přichystali své zbraně a začali po Ahoolovi pálit co to jen šlo. Obrovského netopýra však nedokázali trefit. Pronásledovaný voják už padal na zem! Jeho společník sáhl po pistoli a okamžitě po Ahoolovi vystřelil. Zasáhl ho do oblasti ramene. Ahool však vojáka, po němž šel, chytil mezi drápy a odnesl do výšky. Všichni teď stříleli jako šílení. "Co to děláte, vy pitomci?! Nevidíte, že když to zvíře zastřelíte, poletí s ním dolů i ten chlap?!" řval James, zatímco palba pokračovala. Ahool, vyděšený střelbou, vojáka pustil a ten spadl z výšky patnácti metrů. Jednou se ještě od země odrazil, již definitivně mrtvý. Obrovský netopýr odletěl. "Tak tohle jsou ti lidé, které jste tu včera odchytili! Tento muž je, zdá se, velmi dobrý co se týká rozkazů... Bohužel vás mí vojáci neposlechli," řekl ten důstojně oblečený člověk a představil se jako Alan Reeve. Byl to očividně Angličan. "Alespoň víme, s kým máme tu čest," řekl James, když mu potřásl rukou. "Celé to tu vedu," řekl Reeve, "a vy jste nám trošku pokazili plány. Ale to nevadí. Nechci, aby s vámi můj velevážený pomocník Edward jednal jako s někým, kdo tu nemá co dělat. Jste vítanými hosty, pod jednou podmínkou. Určitě vám to už řekli. Nesmíte to nikde sdělit, rozuměno?" James se na něj díval pochybovačně, stejně jako ostatní. Andrew se snažil projevit nadšení, protože ho zajímalo, o co zde kráčí. "Předtím, než to zde opustíte, ukážu vám pár z našich zvířat," řekl Alan. "Tak tohle bylo v té kleci!" vyhrkl Yan, když tým došel ke kleci s pestře zbarveným tvorem. "Toto je Vetroceratops... Ehm... Vetroceraptor... Ehm... Edwarde, jak se to jmenuje?" řekl Alan. "Adasaurus! Adasaurus!" opravoval svého šéfa Edward, vracející se z budovy. Všichni mohli spatřit opeřeného dinosaura dlouhého asi dva metry, na jehož zadních končetinách se nacházely smrtící drápy. Živočich nebyl očividně nadšen ze svého pobytu v kleci, a k Alanovi se projevoval zlostným pohledem. "Vy tady klonujete dinosaury, že?" optal se pak James. "No, ne zrovna tady, ale... Víte co, to bych vám raději neprozrazoval. Přece jen nejste s tímto projektem natolik spjati, aby vám to mohlo být prozrazeno," odpověděl Alan. "A co Ahool? Ten je také naklonovaný? Je to jen nějaká příšera z Paleocénu?" řekl pak John. "Ne, Ahool je jediné současné zvíře, kterým se tu zabýváme. Dříve jsme jich měli pět, ale všichni se rozutekli. Teď létají po ostrově a my se snažíme je odchytit. Protože je kácen místní prales, jsou Ahoolové nuceni hledat potravu blíže lidským sídlům. Dochází k problémům. Zrovna včera ve vesnici Ahool zmasakroval člověka. Proto ho naši dva vojáci pronásledovali, chtěli ho chytit. Tenhle Ahool, Superbat, je ale větší než všichni ostatní. A jedna věc je jistá: nejde po ovoci nebo listech, on se živí masem. Někteří vědci mi říkali, že je to jiný druh zvířete, že prý Ahool je název pro dva druhy netopýrů s odlišným apetitem," rozpovídal se Alan. Edward začal trochu dráždit Adasaura v kleci, a ten svůj dráp zabodl do jeho kalhot. Potom drápem látku sevřel, a tak Edward zůstal "připoután" ke kleci. "Chacha! Edwarde, ty seš asi fakt blbej..." smál se Alan. Edwardovi však moc do smíchu nebylo. Adasaurus rázem chytil jeho doktorský plášť mezi zuby a začal jej trhat na cucky. James a Andrew pohotově zasáhli a silou Edwarda odtáhli od klece. "Poškrábal mě! Au!Pokousal mě!" řval vyděšený Edward. Bylo to tak. Adasaurus poprvé v životě okusil pár kapek lidské krve. Začal v kleci šílet. Nahlas řval, syčel a dělal prudké pohyby. Než stačil kdokoliv zavolat vojáky na pomoc, prorazil vchod do klece, jenž byl patrně špatně zajištěn, a skočil po Johnovi. Ten v tu chvíli omdlel strachem!

"Propána ne! Ne!" křičela Alice. James po Adasaurovi skočil zrovna tak, jak skáčou zápasníci s aligátory na své šupinaté přátele. Chytil Adasaura za hlavou, ale ten jej shodil. John se mezitím trochu probral. Postavil se, komicky se otočil a začal utíkat. Na místo hned přiběhli tři vojáci a Adasaura uvěznili v síti. "Drahoušku, nestalo se Ti nic?" ptala se Johna starostlivá Alice. "Padám odsud! Nemyslete si, že Vám tohle projde! Vaše mozky musí být velké jako shnilá jablka, vy vřešťani! Podám o tom zprávu doma..." rozčiloval se John. Ani James, Andrew a Yan nebyli nadšeni. "Musíme odsud zmizet," řekl James. Ani nepodal Alanovi ruku, a už byl na útěku. Andrew, Yan, Alice a John běželi za ním. Nestarali se ani o to, zda mají všechno. Většinu své výbavy si totiž nechali v budově, kam byli po omráčení odtaženi. Utíkali jak nejrychleji jen mohli. Měli k tomu dobrý důvod. Vojáci se za nimi hnali jako dravé šelmy! Alan, Edward a několik dalších nasedli do vrtulníku, aby zahájili pátrání po těchto lidech. Ve zmatku si nikdo nevšiml toho, že se Adasaurus prosekal sítí a přiběhl k další kleci. James a jeho společníci o této kleci nevěděli. Mysleli si, že je tu jen jedna klec, a to ta s Adasaurem. Ve skutečnosti bylo však místo pokryto klecemi a ještě více budovami. Adasaurus vyděsil obrovské částečně dvounohé a částečně čtyřnohé býložravce, kteří v té velké kleci byli natěsnáni jako sardinky. Tolik se vyděsili, že také prorazili vchod do klece a utíkali pryč. Byli to Massospondylové, velcí prosauropodi. Okamžitě zadupali vojáka, který se jim postavil na odpor. Když zvedající se prach odkryl mrtvé tělo vojákovo, ukázalo se, že jeho lebka byla promáčknuta jako míč. Adasaurus svou přítomností vyprovokoval k útěku ještě jedno zvíře. Byl to poměrně velký predátor. Okamžitě zmizel v pralese. Tento tvor byl velmi nebezpečný a s jeho útěkem byla spojena jen panika a několik mrtvol. James a jeho přátelé mezitím doběhli k místům, kde se poprvé setkali s obrovským varanem. Tam se uklidnili a posadili se na padlý kmen stromu, aby si odpočinuli. Věděli, že spatřili něco, co neměli. Tady, uprostřed jávanského pralesa, pravěk ožívá. Ale proč a jak, to zatím přesně nevěděli. V myšlenkách se na to snažili přijít a ani nevěděli, že je zpoza toho kmenu sledují hladové oči...

Pokračování příště!!!