čtvrtek 31. října 2024

Tučňák brýlový je nyní veden jako kriticky ohrožený druh!

Kdo nemá rád tučňáky brýlové? Spheniscus demersus je jednou z ikon jihu Afriky. Malý druh tučňáka, měřící na výšku 60 až 70 centimetrů, aktivně v rozbouřených vodách jižního Atlantiku a Indického oceánu pronásledující ryby a olihně. Je evolučně spřízněn s tučňákem magellanským (S. magellanicus), tučňákem Humboldtovým (S. humboldti) a nejmenším z tučňáků, tučňákem galapážským (S. mendiculus); všichni tři jsou k nalezení na pobřeží Jižní Ameriky (respektive na Galapágách). Vyvrženec linie, jejíž ostatní zástupci se drží jiného kontinentu; jediný tučňák, kterého loví hyeny, královny Afriky. A v neposlední řadě i oblíbený obyvatel nemála zoologických zahrad; v ČR se s ním setkáte v Safari Parku Dvůr Králové nebo v Zoo Ústí nad Labem. Snad není člověka, kterému by tento černobílý rybožrout nebyl sympatický. Přitom se však tučňák brýlový čím dál více blíží k velmi reálné hranici existence; cupká na pokraji vyhynutí.

S 28. říjnem 2024 přišla nemilá zpráva. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) oficiálně vyřadil tučňáka brýlového z kategorie ohrožených taxonů, a přiřadil mu statut kriticky ohroženého. Nezasvěceným se to může zdát až absurdní, ale populace sympatických jihoafrických tučňáků poklesla o 97 % od začátku 19. století; tehdy jich žily zhruba 4 miliony. Do roku 1910 přišli o tři čtvrtiny svých počtů, sto let nato -  a jen čtrnáct let zpět - jich zbývalo 55 000. S rokem 2012 se objevovala první velká varování - tučňák brýlový může vyhynout v přírodě do roku 2026. Predikce se naplňují; v roce 2019 zbývalo v Jihoafrické republice a Namibii méně než 21 000 rozmnožujících se párů, dnes je jich už méně, než 10 000. Od roku 2010 přišli přinejmenším o další 2 % své pre-industriální populace. Podle IUCN může být tučňák brýlový vyhynulým druhem do méně než 4000 dnů, tedy 11 let. Jde o první z 18 žijících druhů tučňáků, jenž svými nízkými počty splňuje kritérium pro zařazení mezi kriticky ohrožené druhy; je nyní členem kategorie, která zahrnuje afrického slona pralesního (Loxodonta cyclotis), panamského lenochoda trpasličího (Bradypus pygmaeus) či vyzu velkou (Huso huso) z Černého a Kaspického moře. Vůbec to není povzbudivé; na seznam vyhubených druhů se za zhruba desetiletí může přidat další z "elitního klubu" živočichů dohnaných na pokraj existence neudržitelnou a nezodpovědnou činností související s naším stávajícím ekonomickým systémem.

Tučňák brýlový v lisabonské zoo. Fotografie z webu Zoo Institutes

Důvody, proč je tento ptačí druh kriticky ohrožený, je především komerční lov ančoviček a sardinek, spolu se současnou antropogenní klimatickou změnou. Populace ryb, které tučňáci brýloví loví, jsou změnou klimatu ovlivněny, jejich populační dynamiky se mění, a jejich počty jsou navíc snižovány lovem. Tučňáci tak mají méně kořisti a hladoví. Dalšími velkými problémy, jež tyto ptáky dlouhodobě zasahují, jsou ropné katastrofy; naposledy v letech 2016 a 2019 ve vodách u přístavu Port of Ngqura v Indickém oceánu. V minulosti byly vejce tučňáků brýlových považovány za delikatesu, tudíž byly horlivě a ve velkých počtech sbírány; třeba jen v roce 1953 přišli tito ptáci celkem o nějakých 12 000 vajec. Úspěch jejich tehdejší hnízdní sezóny byl tedy značně snížen. Dnes jsou vejce a ptáčata těchto živočichů ohrožena především domácími psy a kočkami. Ukázalo se, že populace tučňáků brýlových se mohou zvýšit, je-li rybolov v jejich domovině regulován. Jeho tříletá restrikce na ostrově Robben nedaleko břehů Kapského města napomohla zvýšit hnízdní úspěch tamní populace. Zásadní je nyní omezit rybolov i v dalších oblastech, jež tito živočichové obývají. Organizace BirdLife SA a SA National Foundation for the Conservation of Coastal Birds (SANCCOB) jsou v současné době ve sporu s jihoafrickou vládou; další soudní řízení mezi ministrem životního prostředí Dionem Georgem ze středové strany Democratic Alliance a jmenovanými organizacemi bylo odloženo na březen 2025. Strach z vyhynutí tučňáků brýlových je naprosto opodstatněný, a nebudou-li rychle učiněny potřebné změny, jež jsou však proti chuti rybolovného průmyslu, v příštím desetiletí se s tímto druhem skutečně rozloučíme.

Ochmýřená mláďata tučňáků brýlových - chceme, aby tito chundelatí roztomilouši již za jedenáct let nebyli na jihoafrických březích k vidění? Fotografie z webu U.S. Geological Survey

Dr. Richard Sheley, který se výzkumem tučňáků brýlových dlouhodobě zabývá, pronesl následující: "Navzdory tomu, že jsou dobře známi a studováni, čelí tito tučňáci stále vyhynutí, což ukazuje, jak vážné jsou škody na našich ekosystémech. Pokud tak ikonický druh, jako je tučňák brýlový, bojuje o přežití, vyvolává to otázku, kolik dalších druhů mizí, aniž bychom si toho vůbec všimli. Musíme jednat hned - nejen kvůli tučňákům, ale abychom chránili širší biodiverzitu, která je pro budoucnost planety klíčová." Natalie Maskell, vedoucí projektu SANCCOB, uvedla: "Zařazení tučňáků brýlových Mezinárodním svazem ochrany přírody mezi kriticky ohrožené znamená, že jsou jen krůček od vyhynutí ve volné přírodě. SANCCOB bude i nadále bojovat za budoucnost tohoto ikonického druhu; musíme zůstat optimističtí, že jejich trajektorii lze obrátit." Ano, tu trajektorii lze obrátit, ale chce to velké změny, a nelze dále čekat. Zodpovězte si, prosím, na jednoduchou otázku: je-li třeba něco rychle změnit proto, aby určitý druh a jeho ekosystém mohl přežít, jste pro tu změnu? Pokud jste odpověděli, že nikoliv - že podle vás vše funguje perfektně, jinými slovy jste-li jaksi konzervativní - mám pro vás novinku: jste otřesnými cynickými šašky, neschopnými pochopit, jaká hra je s životem na naší planetě hrána. V minulosti bych článek, jako je tento, zakončil slovy "musíme doufat, že...", ale to je již za mnou. Opravdovým závěrem je, že je třeba učinit rychlé změny, nebo se s tučňákem brýlovým nadobro rozloučíme - a to bude mít další vliv na ekosystém, v němž zatím stále, avšak v nesmírně malých počtech, existuje. Jeho existence visí na vlásku.

Zdroje informací pro tento článek:
African Penguin (IUCN Red List)

středa 30. října 2024

Vyhodnocení soutěže Jak dobře znáte význam jmen pravěkých zvířat?

Před více než měsícem, konkrétně 25. září, jsem po dlouhé době umístil na svůj blog malou soutěž, sestávající z dvanácti otázek, v nichž jsem se ptal na významy konkrétních rodových i druhových názvů rozličné prehistorické zvířeny. Mým cílem bylo učinit soutěž co nejlehčí, aby mohl soutěživému duchu propadnout každý paleofaunou nadšený návštěvník tohoto blogu, a zkusit v kvízu své štěstí. Objevil se jeden odvážlivec, který mi napsal odpovědi ke všem otázkám - vlastně hned dva dny po začátku soutěže. A pak se žel již nikdo do uzávěrky, jež byla 16. října, nezúčastnil. Ale to přece nevadí! Každý účastník se počítá - a toto není soutěž v pravém slova smyslu, nejde o to, zda bude něco "horší" či "lepší", jde zkrátka o zábavu!

Jediným účastníkem soutěže "Jak dobře znáte význam jmen pravěkých zvířat?" byl Dracovenator03. Nesmírně si toho vážím, Draco se ostatně účastnil i některých předchozích kvízů na tomto blogu, a jsem velice rád, že dal svůj čas i do této soutěže. O to více potěšující je, že získal 12 z 12 bodů, což si zaslouží velký potlesk. Ano, jako autor soutěže se chvástám, jak byla lehká - no, pro mě nebylo těžké ty otázky vymyslet! Chce to ale znalosti a orientaci v pojmech, a vůbec v historii života jako takového, co pak účastníkovi přinese takto dobrý výsledek. Ještě jednou díky za účast, Dracovenatore, nyní je na čase předat ti diplom. Neuvedl jsi, které z pravěkých zvířat bys na něm rád, rozhodl jsem se tedy pro brachiosaura, jehož vyobrazení z Putování s dinosaury se v samotné soutěži skvělo pod textem k páté otázce. Doufám, že text na obrázku je čitelný - zkoušel jsem různé barevné kombinace, černá však vycházela nejlépe. Snad se ti bude líbit.


Autorem obrázku je VJCreatures. Znovu děkuji Dracovenatorovi03 za účast a gratuluji ke krásnému výsledku. Časem se na Blogorgonopsidovi jistě objeví další soutěž, ve které i vy, ostatní čtenáři, budete moci otestovat své znalosti!

úterý 29. října 2024

Šupinatí z Jihoafrické republiky: Causus defilippii

Projekt Šupinatí z Jihoafrické republiky byl bohužel na více než rok na tomto blogu pozastaven. Vskutku to nebylo mým cílem, ale časové a energetické limity, rovněž jako psaní na různá jiná témata, mne od něj trochu odtrhly. Nebojte se však, Šupinatí z Jihoafrické republiky se vracejí! Minulá část ze srpna 2023 se věnovala chameleonovi druhu Bradypodion menalocephalum. Dnes pro změnu napíši popisek zase nějakého toho jihoafrického hada. Jedovatého hada!

Druh: Causus defilippii,
Zařazení: nadřád Lepidosauria, řád Squamata, klad Ophidia, podřád Serpentes, klad Caenophidia, klad Colubroides, čeleď Viperidae, podčeleď Viperinae,
Habitat: středně vlhké až suché nížinné savany.
Na území Jihoafrické republiky se vyskytují dva druhy pazmijí z rodu Causus, jenž zahrnuje celkem sedm specií, z nichž všechny jsou doma na africkém kontinentu. Těmi jihoafrickými druhy jsou C. rhombeatus, který je k nalezení v jižní, jihovýchodní a východní části země; a C. defilippii, jenž žije na východě JAR v provinciích Limpopo, Mpumalanga (konkrétně na jejím severu až východě) a KwaZulu-Natal (na severovýchodě a na jejím indickooceánském pobřeží). Druhý jmenovaný, snadno odlišitelný díky svému nahoru zatočenému čenichu, byl popsán italským přírodovědcem, taxonomem a herpetologem Giorgiem Janem v roce 1863 jako zástupce rodu Heterodon, který patří mezi užovkovité (Colubridae) z podčeledi Dipsadinae vyskytující se endemicky na severoamerickém kontinentu. Exemplář, který se Janovi dostal do rukou, mu možná příliš nepřipomínal hady z čeledi zmijovitých (Viperidae), alespoň tedy ne ty, jež znal z jižní Evropy, neměli bychom mu to však míti za zlé. Heterodoni jsou na první pohled docela podobní zmijovitým, a v angličtině si proto vysloužili obecná jména "hissing adders" ("syčící zmije") nebo "blowing adders" ("foukající zmije"). Ještě vtipnější je, že při ohrožení zvedají první třetinu těla do výše, podobně jako kobry z čeledi korálovcovitých (Elapidae). Dále mohlo italského přírodovědce zmátnout i to, že typový exemplář (tedy exemplář, na základě něhož druh popsal) měl na štítku napsáno, že pochází z "Buenos Ayres", a odkazoval tedy na západní polokouli. Janovo chybné zařazení jedovatého hada z jižní Afriky bylo ještě ve stejném roce opraveno německo-britským zoologem Albertem Güntherem. Ten zvíře přeřadil k pazmijím rodu Causus, zavedeného o třiatřicet let dříve Johannem Georgem Waglerem. Druhové přízvisko, které Jan pro hada vybral, pochopitelně této pazmiji zůstalo; ctí Janova krajana, zoologa Filippa De Filippiho, velkého odpůrce Cuvierova katastrofismu a zastánce evoluce v podobě transformismu ještě předtím, než Charles Darwin publikoval své veledílo On the Origin of Species. Causus defilippii není velký had; i s ocasem měří průměrně 20 až 35 centimetrů, ale vzácněji může dosáhnout i více než půlmetrové délky. Má poměrně širokou hlavou s velkými rostrálními šupinami, středně velkýma očkama, jeho supralabiální šupiny jsou od nich odděleny jednou až dvéma preokulárními (předočnicovými) šupinámi a stejným či podobným počtem postokulárů a subokulárů. Záda a boky jsou zbarveny světle hnědě, růžovo-hnědě, šedě či šedo-zeleně, a pokrývá je 20 až 30 tmavých vzorů táhnoucích se od hlavy až k ocasu. Mláďata bývají leskle černá nebo šedá. S délkou asi 10 centimetrů se líhnou z kožovitých vajec; v jedné snůšce jich může být šest až osm. Causus defilippii je zčásti nočním lovcem. Na rozdíl od mnoha zástupců své čeledi má tento had kulaté zorničky (další důvod, proč si ho Jan mohl lehce splést s heterodonem), ve tmě však vidí dobře, ale aktivní může být i za bílého dne. Jeho oblíbenou kořistí jsou žáby. Je dobrým plavcem, a může je aktivně pronásledovat v kalužích či v tekoucí vodě. Poněvadž se jedná o pazmiji a tedy zástupce notoricky jedovaté hadí rodiny, čekal by laik, že se může jednat o potenciálně nebezpečné zvíře. Pravdou však je, že jed C. defilippii zřejmě není pro člověka smrtící. Může způsobit napuchnutí v okolí místa uštknutí, intenzivní bolest a abnormální zvětšení mízních uzlin, symptomy však zdravého člověka opustí po dvou až třech dnech. Jen málo lidí bylo dosud tímto druhem uštknuto, a nikdo z nich nebyl zabit. C. defilippii samozřejmě svůj cenný cytotoxický jed na člověku vyplýtvá jen tehdy, cítí-li se ohrožen; útočníka se navíc bude snažit zastrašit tím, že nahrne do svého těla vzduch, zvětší tak jeho objem, a spustí hlasité syčení. Je známo, že jedinci chovaní v zajetí jsou neútoční. C. defilippii je doma v savanách do nadmořské výšky 1800 metrů. Kromě výše zmíněných provincií JAR je k nalezení také v Eswatini, Mozambiku, Zimbabwe, Zambii a Tanzanii. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je tato pazmije vedena jako málo dotčený druh.


Informace pro napsání tohoto článku byly čerpány z publikace Atlas and Red List of the Reptiles of South Africa, Lesotho and Swaziland od kolektivu autorů z roku 2014 (popisky pazmijí rodu Causus pro ni napsal Andrew A. Turner), z webu African Snakebite Institute a z anglické Wikipedie. Autorem přiložené fotografie, pořízené v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal, je Tyrone Ping. Projekt Šupinatí z Jihoafrické republiky bude pokračovat!

pondělí 28. října 2024

Dokumentární novinky z první poloviny podzimu a také z léta 2024

Slibované dokumentární novinky jsou tu! Poslední článek do této rubriky putoval přesně před měsícem, 28. září, a seznámil jsem vás v něm například se seriálem Big Cats 24/7, 5. řadou oblíbeného cyklu Deadly 60 se Stevem Backshallem či pětidílným dokumentem National Parks: USA. Za poslední měsíc toho opět vyšlo nemálo, zároveň jsem se však rozhodl uvést v tomto článku i dva dokumenty, jež měly premiéru v létě (oba vlastně dokonce v červnu), avšak donedávna jsem o nich neměl ani potuchy. Takhle to zkrátka chodí, dokumentární průmysl totiž neustále produkuje nové výrobky, a i někomu, kdo dění v něm sleduje (jako jsem já), může sem tam něco prosvištět kolem hlavy. Celkem tu mám pro vás osm nových titulů, šest z podzimu a dva z léta. Na nic tedy nečekejte, pusťte se do čtení!

South Africa: A Wildlife Adventure

Na nový nezávislý celovečerní dokumentární film South Africa: A Wildlife Adventure (Jižní Afrika: Dobrodružství v divočině) jsem vás upozornil již s koncem srpna, kdy na něj vyšla oficiální upoutávka. Premiéru měl v úterý 1. října v prostorech artsPlace ve městě Canmore v kanadské Albertě, a 3. října po půlnoci byl pak zveřejněn na YouTube kanálu Aleca McGratha, který je režisérem, scénáristou, producentem i kameramanem tohoto snímku. Film je zčásti encyklopedickým a zčásti zábavným vhledem do životů různorodých savců, ptáků a vzácněji i plazů několika národních parků Jihoafrické republiky; Alec se nicméně rozhodl neuvádět ve scénáři, kde konkrétně byly ty které záběry zvířat pořízeny, aby pak na tyto lokality po zhlédnutí filmu nejezdili pytláci. Snímek je také dokumentem cesty po jihoafrických národních parcích, na které se Alec vydal se svou přítelkyní Tabithou, jež při natáčení působila též jako kameramanka. Oba v něm vystupují, a diváci si mohou užít některá jejich setkání s divokými zvířaty, například s hyenami (Alec dokonce napodobí volání hyeny, aby si k sobě jednu přilákal a mohl jí fotografovat) nebo s nosorožci tuponosými. Zvířecími hvězdami South Africa: A Wildlife Adventure jsou paviáni, impaly, hroši, krokodýlové nilští, volavky, již zmíněné hyeny, levharti, drop kori (nejtěžší žijící pták schopný letu), žirafy, zebry, sloni afričtí, hovniválové, ohrožení zoborožci kaferští (jen připomínám, že české druhové jméno "kaferský" má rasistickou konotaci a mělo by se tedy změnit) nebo již uvedení nosorožci tuponosí. Komentář k úvodu snímku zprostředkoval James Burnett, a hovoří v něm o našem společném původu na africkém kontinentu. Po zbytek filmu pak čtení komentáře přebírá všemi milovaný televizní přírodovědec Nigel Marven (Giants with Nigel Marven, Prehistoric Park, Ten Deadliest Snakes, Wild Central America), a zprostředkovává divákům informace o jednotlivých zvířatech uvedené v Alecově scénáři. Alespoň jednou Alec před kamerou Nigelův čtený komentář ruší, ale jinak ho, řekněme, nechává mluvit. Není pochyb, že vyprávění od Nigela Marvena dává tomuto filmu pozoruhodný, podmanivý nádech; navíc si uvědomme, že anglický moderátor přírodopisných dokumentů měl po jednu dobu trvalé bydliště v Jihoafrické republice. Hudba k filmu je dílem řady skladatelů, například Codyho Martina (Melges: The Wizard of Zenda), Matta Wigtona (Pools of Blue) či Salona Dijona. South Africa: A Wildlife Adventure je dílem společnosti Alec McGrath Photography ve spolupráci se South African National Parks a společnostmi Nikon a Am Photography. Musím říci, že tento film se mi velice líbil, a vřele jej doporučuji - příjemný nezávislý snímek o délce 73 minut!


Wild Arabia

V první polovině podzimního období na filmografický seznam děl Nigela Marvena přibylo ještě jedno dílo. Nejnovější dokument společnosti Nigel Marven Productions, Wild Arabia (Divoká Arábie), byl na podzim tohoto roku konečně odvysílán na televizní stanici Nat Geo Wild. Sestává ze dvou epizod, jež byly premiérově uvedeny ve dnech 21. a 28. září na britské i americké verzi kanálu; v sobotu 26. a 27. října pak byly uvedeny i na jihoafrické verzi Nat Geo Wild, kde bude jedna z nich reprízována ještě 2. listopadu, a obě za sebou 26. listopadu. Česká verze Nat Geo Wild bude obě epizody Wild Arabia za sebou reprízovat v ten samý den, v časech 13:15 a 14:00. První díl v českém dabingu přitom uvedla už 28. září v 9:00 ráno. Osobně mám za to, že se jedná o verzi Wild Arabia, kterou Nigel Marven neprovází; jím moderovaná verze vyjde později (snad ještě tento rok) na streamovací službě MagellanTV. Nemoderovanou verzi by však měl v anglickém originále vyprávět. Obdobným způsobem jeho bývalá produkční společnost Image Impact přistoupila k Wild Philippines; existuje trojdílná verze moderovaná Nigelem a odvysílaná premiérově na jaře 2018 na Viasat Nature, v únoru stejného roku však Nat Geo Wild uvedla dvoudílnou verzi Divokých Filipín, kterou Nigel neprovázel (mnohé segmenty byly podobné, avšak pouze se záběry na zvířata a krajiny). Nigel Marven Productions pak přesně to samé udělala s Wild Central America; existuje čtyřdílná verze z let 2019 a 2020 provázená Nigelem a dvoudílná, zkrácená verze, kterou Nigel nemoderuje, a kterou opět odvysílal kanál Nat Geo Wild. S Divokou Arábií je to tedy podobné, jen v tomto případě by měli anglojazyční diváci přinejmenším slyšet Nigelův čtený komentář. První díl Wild Arabia nese název Oman, a pojednává o divoké přírodě Ománu, přičemž diváky seznamuje s delfíny dlouholebými a různými druhy ryb a plazů vyskytujícími se na území této země. Druhá epizoda, Saudi Arabia, je zaměřena na přírodu Saúdské Arábie, a diváci se v ní mohou těšit na štíry, paviány, chameleony a v neposlední řadě i kriticky ohrožené arabské levharty. Web IMDb potvrzuje, že verze provázená Nigelem zatím nemá stanovené datum vydání, oficiální web National Geographic nicméně obsahuje i několik propagačních fotografií s naším oblíbeným televizním přírodovědcem. 


Solar System

Velkolepá pětidílná série Solar System (Sluneční soustava) s podtitulem Voyage into the Unknown (Cesta do neznáma) je nejnovějším přírůstkem na ne zrovna krátkém seznamu epických dokumentů od BBC. Premiérově se vysílá od pondělí 7. října na BBC Two; stanice uvede poslední epizodu v pondělí 4. listopadu. Cyklus v anglickém originále moderuje a vypráví profesor Brian Cox (Horizon: Einstein's Equation of Life and Death, Wonders of Life, Forces of Nature), a dá se říci, že Solar System následuje jím dříve provázené dokumenty Wonders of the Solar System (2010) a The Planets (2019). Tato série seznamuje diváky s nejnovějšími poznatky ohledně naší Sluneční soustavy, získanými za posledních několik roků, přičemž se je snaží divákům přiblížit s pomocí obecného jazyka, kombinace počítačové animace i reálných záběrů, a v neposlední řadě i s pomocí různorodých experimentů. První epizoda, Volcano Worlds (Sopečné světy), se zabývá Marsem a největším vulkánem Slunečné soustavy, nazvaným Olympus Mons; dále se věnuje extrémně aktivnímu sopečnému měsíci Io obíhajícímu kolem Jupiteru; Enceladu, jednomu z měsíců Saturnu, a Tritonu, měsíci Neptunu. Druhý díl, Dark Worlds (Temné světy), je věnován tajemným prostorům mimo planety naší Sluneční soustavy, v dalekém temnu vesmíru za planetkou Pluto. Třetí díl, Storm Worlds (Bouřlivé světy), se zabývá "monzunovými dešti" daleko za hranicemi naší planety či písečnými bouřemi na jiných planetách; zkrátka projevy zcela jiných atmosfér, než na kterou jsme zvyklí. Ve čtvrté epizodě, Ice Worlds (Ledové světy), nás Brian bere na cestu na ledem pokryté měsíce a planetky; a poukazuje také na to, že na vzdálených kusech horniny pokrytých vodou v pevném skupenství může existovat život. A konečně pátý díl, Strange Worlds (Podivné světy), je zaměřen na ty nejroztodivnější úkazy naší Sluneční soustavy - kupříkladu na planetku Haumea, jež je vejcovitého tvaru, či na zdánlivě "oceánský" svět Jupiteru. Každá epizoda je dlouhá 58 minut. Producentkami seriálu jsou Suzy Boyles (Universe) a Alice Jones (One Strange Rock), výkonným producentem je Gideon Bradshaw (The Truth About Food), a režie se chopili Ben Wilson s Fleurem Bonem (Welcome to the Earth). Hudbu pro Solar System složili Anze Rozman (Prehistoric Planet) a Camilo Forero (Earthstorm). Trailer k sérii zhlédnete po kliknutí sem. Ještě uvedu, že vědecký časopis New Scientist cyklus Solar System doporučuje ke zhlédnutí


Fateful Planet

V posledních letech se skutečně roztrhl pytel s paleodokumenty, ne všechny jsou však z dílny britských a amerických produkčních společností. Nový pětidílný cyklus Fateful Planet (Zrod života na planetě Zemi) z dílny německé televize ZDF (potažmo společnosti ZDF Studios) vyšel 13. června na streamovací službě Curiosity Stream, a od úterý 3. září jej v češtině vysílá satelitní/kabelový kanál Viasat Nature. Tento cyklus se zabývá pěti velkými vymíráními, ke kterým v historii komplexního života došlo za posledních pět stovek milionů let; před začátkem současného, šestého vymírání. Je zaměřen na události, jež dramaticky změnily život na naší planetě, od pádů asteroidů přes devastující sopečné exploze, které roztrhaly kontinenty, po procesy, k nimž docházelo daleko v kosmu, ale jež život na naší planetě ovlivnily například smrtícími paprsky vyslanými k ní od zanikajících hvězd. Fateful Planet je příběhem o nestálosti, ba dokonce chaosu, který Země ztělesňuje; je příběhem o neočekávaných událostech, které mítily život, a smazávaly ze zemského povrchu i ty nejúspěšnější živočišné skupiny. Dokument se ale neštítí otázky současných environmentálních problémů, a umožňuje divákům vhlédnout i do potíží způsobených probíhající antropogenní změnou klimatu a s ní souvisejích jevů, jako je zvedání mořské hladiny či hladomory v chudých oblastech. Názvy epizod jsou následující: Dramatic Birth (Dramatický zrod), Snowball Earth (Země jako sněhová koule), Great Dying (Velké vymírání), Doom of the Dinosaurs (Zánik dinosaurů) a Age of Humankind (Doba lidstva). Stopáž každé epizody je 53 minut. V seriálu vystupuje nemálo prehistorických živočichů, ačkoliv jejich počítačové modely byly některými paleomediálními nadšenci kritizovány. Fateful Planet byl například nařčen z toho, že zkopíroval design modelů tyrannosaura rexe a triceratopse z Prehistoric Planet, nebo z nízké kvality modelů anomalocarise či dunkleostea. Setkal jsem se také s kritikou v paleomédiích již zažitého "gorgonopsiánování", tedy neuvádění rodů vyobrazených zástupců kladu Gorgonopsia. Další kritika směřuje k oficiálnímu logu série (nikoliv k tomu uvedenému pod tímto odstavcem), jež zobrazuje tyrannosaura vygenerovaného AI s naprosto nerealisticky působícími zuby. Režisérem série je Sven Markmann (ZDF.reportage), jejím výkonným producentem je Jörg Hartema (Planetopia), hudbu pro ni složil Petteri Sainio (Wrong Planet). V angličtině je vypravěčem dokumentu Mark Rossman (The Return of the Bears). Fateful Planet je ke zhlédnutí na webu Dailymotion.


Our Tiny Islands

Čtyřdílná dokumentární série Our Tiny Islands (Naše drobné ostrovy) vycházela premiérově na britské televizní stanici More4 každou středu 25. září do 16. října. Jde o dílo skotsko-severoirské společnosti Tern TV, zodpovědné i za oblíbené dokumenty Dolly: The Sheep That Changed the World a Back from the Brink. Vypravěčkou Our Tiny Islands je herečka a komička Meera Syal (The Real McCoy). Cílem tohoto dokumentu je prozkoumat co nejvíce z asi 6000 drobných ostrůvků mimo Británii, které náleží Spojenému království, a seznámit diváky s jejich krajinou, historií, přírodou a lidmi, jež je obývají. Jedná se spíše o cestopisný než přírodopisný dokument, zájemce o Británii však může zaujmout. Ostrovy, jež diváci prostřednictvím seriálu navštíví, jsou například skotský St Kilda, velšský Bardsey Island, souostroví Scilly a Vnitřní Hebridy či Piel Island v anglickém správním hrabství Cumbria. Jedním z participantů na tvorbě pořadu byl John Murphy, historik z Piel Island, který už 30 let provádí turisty po ostrově. Ve druhé epizodě se diváci vydají na fotografickou výpravu za zajíci, a dozví se také něco o sčítání mořského ptactva na ostrově Easdale. Producentem a režisérem Our Tiny Islands je Richard Weller (The Farm Fixer), jeho výkonnými producenty jsou Brendan Hughes (Scotland's Sacred Islands with Ben Fogle) a Harry Bell (Spooked: Ireland). V současné době je seriál ke zhlédnutí na YouTube.


Autumnwatch 2024

Ačkoliv byl Autumnwatch, podzimní oslava britské přírody ve čtyřech až osmi hodinových epizodách, zrušen vedením BBC na začátku roku 2023, což vyvolalo vlnu kritiky ze strany fanoušků Watches (panovalo podezření, že pořad byl zrušen i kvůli politickým názorům moderátora Chrise Packhama, podporujícího hnutí Just Stop Oil a Extinction Rebellion), loni na podzim se přece jen vrátil v jakési "miniaturní podobě" v rámci pořadu The One Show na stanici BBC One. A podobně je tomu i letos. Ve dnech 29., 30. a 31. října odvysílá The One Show tři krátkometrážní speciály nazvané Autumnwatch 2024, provázené Chrisem Packhamem (Earth, Springwatch, The Real T-Rex). V prvním z těchto speciálů nás Chris zavede do Wytham Woods v Oxfordu, "nejstudovanějšího lesa na světě", jak se této lokalitě občas říká. Je domovem jezevců, jež budou divákům představeni s pomocí záběrů pořízených tepelnými kamerami. Středeční speciál bude věnován dopadu pobytu v přírodě na naše mentální zdraví, a hostovat v něm bude entomolog Liam Crowley, jenž se věnuje nočním motýlům. Ve čtvrtečním a zároveň posledním speciálu, jenž bude halloweensky laděn, se Chris podívá na zdánlivě "strašidelná" zvířata, která ještě s koncem října můžeme venku zastihnout - ropuchy, netopýry, havrany a sovy. Loni Chris Packham a jeho nevlastní dcera Megan McCubbin dali dohromady vlastní, "nezávislý Autumnwatch" v podobě 8 Out of 10 Bats, nicméně si myslím, že kvůli letošnímu natáčení Inside Our Minds: Season 2 a Evolution pro BBC nemá Chris čas na to, aby vznikla i 2. série. 


Stunned by Silence

17. října byl v rámci Filmového týdne bristolského Puppet Place premiérově uveden krátkometrážní snímek Stunned by Silence, na jehož tvorbě se kromě Puppet Place podílely také společnost The Black Laboratory, RSPB, Curlew Action a Wader Quest. Jedná se o dokumentární film zabývající se kolihami velkými ve Spojeném království, jejich úbytkem a ochranářskými pokusy o zvýšení jejich počtů. Poskytuje intimní vhled do současné situace britských kolih, a snaží se zodpovědět na otázku, co s nimi bude v budoucnu. Vypráví ho velšský přírodovědec Iolo Williams, který letos na televizních obrazovkách vystupoval ve své nové sérii Iolo's Valleys, jakož i v nejnovější řadě Springwatch. Stunned by Silence je dílem filmaře Jonathana Evea, autora snímku A Short Film About Ice z roku 2020, jenž byl ověnčen cenou AHRC Research In Film Awards v kategorii Best Climate Emergency Film (Nejlepší film o klimatické krizi), a společnosti Greengage Films. Režisérkou filmu však není Eve, ale Malka Holmes ze společnosti Greengage Films. 


Spotlight: The Lough Neagh Monster

Nakonec se vraťme zpět do teplého období léta ještě za jedním dokumentárním filmem, na který jsem vás, stejně jako na Fateful Planet, dosud neupozornil. The Lough Neagh Monster (Monstrum z jezera Lough Neagh) je devětadvacetiminutovým dokumentem, který měl premiéru na BBC One 4. července ve 22:40 a o den poté byl ve 22:00 odvysílán na BBC Two v rámci pořadu Spotlight. Zabývá se environmentálním problémem, se kterým se potýká největší jezero Spojeného království a Irského ostrova - Lough Neagh v Severním Irsku. To v důsledku přemnožení toxických řas a znečištění, způsobeného ohromným množstvím odpadů z kanalizací, umírá. Přichází rychle o svou biodiverzitu a může být zdrojem i zdravotních potíží u lidí. Tým, který dokument natočil, si dal za cíl vystopovat ty, jež jsou za znečištění zodpovědní. Moderátorem The Lough Neagh Monster je Patrick Fee (My Son in a Warzone). Producentem pořadu Spotlight, jakož i tohoto konkrétního dokumentu vysílaného v rámci něj, je Guy Grandjean. Střihu se zhostila Gwyneth Jones (Spotlight on the Troubles: A Secret History). 


Příští měsíc nás čeká premiéra velkolepého dokumentu Asia vyprávěného Davidem Attenboroughem! Společnost Impossible Pictures nedávno ohlásila skončení postprodukce nadšeně očekávaného osmidílného paleodokumentu Surviving Earth, který bude takovou její moderní verzí Walking with Dinosaurs (s jehož pokračováním, které vyjde příští rok v létě, nemá nic společného). Tvůrci nezávislého paleodokumentu Forgotten Bloodlines: Agate nás prostřednictvím sociálních sítí informovali, že první z jeho tří částí s jistotou vyjde v roce 2025 (dokument opět vypráví Nigel Marven). Zmínit musím také to, že na americké stanici PBS začíná s koncem října 43. série cyklu Nature; s jednotlivými novými epizodami vás seznámím v příštích dokumentárních novinkách. Pokud vím, chystá se natáčení Wild Slovakia with Nigel Marven 2 (o čemž jsem se již dříve zmínil), a do konce roku snad vyjde Nigelem moderovaná verze Wild Arabia na MagellanTV. 

Další dokumentární novinky očekávejte se závěrem předposledního měsíce roku, listopadu!

neděle 27. října 2024

Ašdari

Ašdari nebo též osel syrský (Equus hemionus hemippus) je vyhynulým poddruhem osla asijského, který se vyskytoval na území Turecka, Sýrie, Palestiny, Izraele, Iráku, Íránu, Jordánska a Saúdské Arábie. Poslední záznam existence tohoto poddruhu je z roku 1927, kdy byl jeho dost možná jediný pozůstalý divoký exemplář zastřelen na území pozdější Mokřadové rezervace Azraq (vyhlášené až o 50 let později) v Jordánsku. O něco později ve stejném roce (nebo v roce 1928, informace se liší v závislosti na zdroji) zahynul i poslední exemplář chovaný v zajetí, ve Vídeňské zoologické zahradě. Tato zvířata byla podle záznamů evropských cestovatelů ještě v 15. a 16. století na Blízkém východě dosti hojná. K vidění byla jejich velká stáda, pasoucí se na travnatých pláních či putující suchou krajinou. V 18. a 19. století však jejich počty začaly klesat, a to kvůli lovu. Ašdari je jedním z těch "větších" savců, jež byli neudržitelně loveni, a které z toho důvodu už nikdy živé nespatříme. Jednalo se vskutku o pozoruhodného koňovitého. Ze všech zástupců čeledi Equidae a podčeledi Equinae žijících v našem letopočtu byl ašdari zdaleka nejmenším. Tento trpasličí oslík měřil v kohoutku pouhý metr; přežívající poddruhy osla asijského jsou poněkud vyšší, a takový mongolský džigetaj (E. h. hemionus) má v kohoutku 126 až 130 centimetrů, zatímco jihoasijský khur (E. h. khur) je v nejvyšším bodu ramen vysoký 110 až 120 centimetrů. Platných je celkem pět až šest poddruhů osla asijského, z nichž čtyři stále přežívají; jsou to již zmíněný džigetaj, khur (oba jsou na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody vedeni jako téměř ohrožení), dále středoasijský kulan (E. h. kulan), jenž je od roku 2016 považován za ohroženého, a nakonec ještě onager (E. h. onager), který je doma pouze v Íránu, a který je též ohrožený vyhubením. Ašdari patří do klastru dvou vyhynulých poddruhů, se subspecií E. h. hydruntius, i když ta je některými výzkumníky klasifikována jako samostatný druh. Jednalo se o divokého osla žijícího v Evropě, západní Asii a severní Africe; ve fosilním záznamu se objevuje před 600 000 roky, ve středním pleistocénu, a zcela vymizel asi 2500 let před začátkem našeho letopočtu. E. h. hydruntius se dokonce vyskytuje na jeskynních malbách z Francie, a byl s největší pravděpodobností loven neandrtálci i kromaňonci. Ašdari měl také dlouhou historii interakce s člověkem; jeho kosti byly nalezeny na 11 000 let starém archeologickém nalezišti Göbekli Kepe v Turecku.

Jedna z mála fotografií osla syrského, pořízená v roce 1915 ve Vídeňské zoo. Zdroj: Wikimedia Commons

Zobrazen byl ašdari také na assyrské rytině z Ninive, jež se datuje do 7. století před naším letopočtem. Tato rytina ilustruje lov oslů syrských dvěma muži, jež jednomu ze tří vyobrazených zvířat svázali krk s pomocí lan, zatímco další dva osli horlivě prchají pryč. Řecký filozof, historik a armádní velitel Xenofón zmiňuje ve svých spisech zhruba z roku 370 před naším letopočtem, že ašdari byl spolu s gazelami, pštrosy a dropy arabskými nejhojnějším zvířecím druhem, s nímž se setkal na území Sýrie. Čtenáři také vysvětluje, že tito osli byli nesmírně rychlí, a že nebylo možné je chytit bez předem promyšleného plánu. Chuť jejich masa přirovnal k chuti srnčí zvěřiny. Dále se o ašdarim zmiňovali zřejmě i autoři Starého zákona, jenž je posvátnou knihou pro tři abrahámovská náboženství. Za 1. světové války byl osud osla syrského uvržen ve velké nebezpečí. Přítomnost nemalého množství vojáků na Blízkém východě, vyzbrojených puškami, zřejmě vedla k významnému snížení počtů těchto drobných koňovitých, a méně než jediné desetiletí po skončení války pak druh zmizel úplně. Mimo lidí měli osli syrští nepřátele mezi velkými šelmami Blízkého východu; nacházeli se na jídelníčku dnes již ohroženého medvěda syrského, z oblasti zmizelého lva perského, levharta arabského (dnes kriticky ohroženého), vlka arabského (vedeného dnes jako ohrožený druh) a zcela vyhubeného tygra kaspického (ten zmizel v 70. letech minulého století). Středoasijští gepardi (dnes kriticky ohrožení) a šakalové obecní (pro změnu neohrožení vyhynutím) se mohli přiživovat na mláďatech oslů syrských. Je obrovskou škodou, že tento drobný lichokopytník, jehož barva srsti se měnila s ročními obdobími, a kterého nešlo zkrotit (což platí i o ostatních poddruzích osla asijského), vymizel. Vyhubení ašdariho je dalším důkazem toho, že neudržitelný lov není cestou.

Dva exempláře osla syrského v Londýnské zoologické zahradě v době kolem roku 1870. Fotografie Fredericka Yorka, zdroj: Recently Extinct Plants and Animals Database

Informace pro napsání tohoto článku byly čerpány z anglické Wikipedie, webu Recently Extinct Plants and Animals Database a z Animal Diversity Web Michiganské univerzity. Do rubriky o nedávno vyhubených živočiších budou i nadále přibývat články.

sobota 26. října 2024

Ace Week 2024: Asexuální čtení trilogie Temný rytíř

Dnešním dnem, 26. říjnem, končí Ace Week 2024. Letošní osvětová kampaň o asexualitě, mnohdy přehlížené sexuální orientaci, byla nepochybně úspěšná. Marshall John Blount nás ve svém nejnovějším videu na YouTube informoval o tom, že americký stát Pensylvánie právě letos začal Ace Week podporovat. Codymu Daigl-Oriansovi vyšel před pár dny knižní průvodce asexuálními a aromantickými vztahy. Internet ožil články, videi a diskusemi lidí o asexualitě a asexuálním spektru, a díky nim naše identity vstupují do obecného povědomí společnosti. A Blogorgonopsid, malý český blog o rozmanitém světě přírody, byl do této osvětové kampaně zapojen již šestým rokem, a přibylo na něj dalších šest článků o asexualitě, včetně tohoto.

Od neděle 20. října jsem se ve svých příspěvcích na blogu věnoval povinné sexualitě a jejím negativním dopadu jak na ace lidi, tak na lidi mimo asexuální spektrum; šesti brilantním ace YouTuberům a YouTuberkám rozšiřujícím povědomí o asexualitě; čtyřem knihám o této sexuální orientaci, jež pro vás mohou být zdrojem mnoha dalších, cenných informací; tématu apothisexuality; a také předsudkům lékařů vůči ace lidem. Poslední článek, který v rámci tohoto Týdne povědomí o asexualitě na blog přidám, zabíhá zase do jiných vod. A to sice do vod popkulturních. 

Podíváme se na to, zda je jedna z nejikoničtějších postav populární kultury, navíc ještě v jedné z nejvíce milovaných filmových trilogií vůbec, na asexuálním spektru. Pokusím se přesvědčit vás, že temný rytíř Gothamu ve filmech od Christophera Nolana z let 2005 až 2012 nepociťuje sexuální přitažlivost k ostatním lidem. Je netopýří muž ztvárněný Christianem Balem ace? A pokud ano, z čeho tak můžeme usuzovat? 

Batman začíná: Zrod temného rytíře... nebo dokonce origin netopýřího esíčka? Obrázek z webu Review Flow - Into Film

Proslulá filmová trilogie Temný rytíř (The Dark Knight Trilogy) britského režiséra Christophera Nolana je jednou z nejoblíbenějších filmových sérií vůbec. Trojice hyperrealistických, do urbánního prostředí s familiární texturou zasazených snímků adaptujících příběh Batmana, komiksové postavy těšící se od svého vzniku v roce 1939 obrovské popularity, je dodnes vyzdvihována filmovými kritiky, obyčejnými smrtelníky užívajícími si "pohybující se obrázky" i fanoušky světa DC. Sestává z filmů Batman začíná (Batman Begins, 2005), Temný rytíř (The Dark Knight, 2008) a Temný rytíř povstal (The Dark Knight Rises, 2012). Zároveň je součástí delší filmové franšízy složené z různých adaptací netopýřího hrdiny; od Warner Bros. jí předcházela duologie Tima Burtona a další dva filmy Joela Schumachera, a byla následována snímky ze sdíleného universa DCEU a nejnovější filmová verze pod režisérským vedením Matta Reevese. Dodnes je však trilogie Temný rytíř jediným filmovým vhledem do celého života Bruce Wayna, nebo alespoň do období od jeho dětství ještě před ztrátou rodičů až po konečné odložení pláště ve čtyřiceti letech.

Batman byl vždy fascinující postavou. Jeho spolustvořitel Bob Kane původně zamýšlel, že by se postava v komiksech pohybovala s robinhoodovskou škraboškou, v sytě červeném obleku a s pláštěm podobným netopýřím křídlům, pak mu ale Bill Finger navrhl, že by netopýří muž mohl připomínat spíše netopýra - celý v černém, v masce s netopýříma ušima. A tak se zrodila děsivá figura, jež měla vhánět strach do srdcí "pověrčivých, zbabělých kriminálníků", a jež se na poli městských ulic Gothamu (což byl ještě ve 30. letech slangový název pro New York) měla utkávat s padouchy, jako byli Joker a Catwoman. V průběhu 60. let 20. století si Batman prošel campy fází, kdy jej na televizních obrazovkách hrál Adam West. Po skončení seriálu v roce 1968 začala postava gravitovat zpět ke svým více či méně vážnějším začátkům (ač původní komiksy z konce 30. a začátku 40. let nebyly nikterak dospělé!) pod taktovkou mistrovského kreslíře Neala Adamse. V 80. letech Batman definitivně zahodil svou původní personu strýčka oblíkajícího se za netopýra (jak jej kdysi nazval Alan Moore), a Frank Miller z něj udělal randyánského objektivistu až fašistu. O dost lepší, vlastně docela spektakulární grafické novely Jepha Loeba a Tima Salea Batman: The Long Halloween a Batman: Dark Victory, asi netřeba rozebírat. Poslední dekády byly k postavě velmi příznivé, v roce 2020 dokonce Batman přišel v hlavní kontuitě DC Comics o své jmění a byl nucen svou samozvaleckou "práci" provádět na rozpočtu. Ne, že by to z něj udělalo socialistu, alespoň se však přiblížil svým materiálním založením Oliveru Queenovi neboli Green Arrow, a to byl pokrok.

Jedna věc ale na Batmanovi spoustu lidí fascinovala už od samého začátku jeho existence. Řeč je o jeho sexuální orientaci. Jak to má vlastně chlápek, který během bílých dnů prochází věžatou budovou Wayne Enterprises v obleku s kravatou, ale během nocí jen mlátí ty, jež vnímá jako své nepřátele? A můžeme v postavě, která je inherentně ochráncem kapitalismu, najít duhu? Jistě, že ano. V 50. letech minulého století američtí konzervativci z Batmana a jeho společníka Robina doslova šíleli. Měli za to, že "Batman a Robin dělají z dětí gaye". Pochybný německo-americký psycholog Fredric Wertham, ovlivněný Sigmundem Freudem, napsal v roce 1954 knihu Seduction of the Innocent (Svádění nevinných), v níž argumentoval, že "typ příběhů o Batmanovi může stimulovat homosexuální fantazie dětí, a to nátury, které si nejsou vědomy". Dále uvedl: "Jen někdo ignorující zásady psychiatrie a psychopatologie sexu může pochybět v rozeznání jemné atmosféry homoeroticismu, jež prostupuje dobrodružstvími dospělého Batmana a jeho mladého přítele Robina." Jinými slovy, Wertham považoval Batmana za pederasta, dospělého muže majícího sex s nezletilým Robinem. Částečně ho k tomuto závěru mohl dovést i jediný obrázek z 84. čísla komiksového časopisu Batman z června 1954, v němž se Dick Grayson (Robin) ráno probouzí v posteli umístěné hned vedle postele svého adoptivního otce Bruce Wayna (Batmana). Jenže tu máme problém. Wertham mohl v obyčejném komiksu pro mladistvé vidět své vlastní sexuální fantazie; výzkumnice a knihovnice Carol L. Tilley z University of Illinois v roce 2010 prošla jeho manuskripty, a došla k závěru, že "Wertham manipuloval, přeháněl, kompromitoval a vymýšlel důkazy - zejména důkazy, které připisoval osobnímu klinickému výzkumu s mladými lidmi - pro rétorický zisk." Werthamova práce byla kritizována i za jeho života (jeho texty o nebezpečí médií pro děti opravdu nikdo nechtěl publikovat, protože zaváněly pochybnostmi), a populární fikce - včetně té batmanovské - si z něj kontinuálně již celá desetiletí dělá legraci.

Ve svém článku Batman's Sexuality: The Asexual Nature of the Dark Knight (Batmanova sexualita: Asexuální nátura temného rytíře), publikovaném na webu ComicsVerse v roce 2016, píše Kenny Coburn, že komiksová historie Batmana poukazuje na to, že není gayem - ale že se nachází na asexuálním spektru! Coburn ve svém článku rozebírá vztah Batmana s Catwoman během příběhové linie Batman: Hush napsané Jephem Loebem, v níž vychází najevo, že netopýří hrdina nešel do blízkého vztahu s kočičí ženou proto, že by k ní cítil cokoliv sexuálního. Po celou dobu, co jí byl na blízku, se sám sebe tázal, zda tomu tak není proto, že si to přáli jeho nepřátelé. V 90. letech měl vztah s Vesper Fairchild, ženou, jež byla nakonec tragicky zavražděna, a Bruce Wayne byl za její vraždu obviněn. Z komiksů vyplývá, že Bruce cítil k Vesper náklonnost z lítosti - protože byla obětí. Podobně Kurt Cobain, který mohl být asexuálem, cítil jakousi náklonnost k ženám, neboť mu jich bylo líto - Cobain ostatně chtěl být jako mladý gayem, aby naštval homofoby. A podobně jsem to cítil i já (jako malý jsem prohlašoval, že jsem gay, abych naštval homofoby a heteronormativně smýšlející grázly... vidíte, autor Blogorgonopsidu vždy rebeloval!). Za zmínku ještě stojí to, že Damian Wayne, pátý Robin, je výsledkem znásilnění drogami opojeného Bruce, který si až po nechráněném sexu s Taliou al Ghul uvědomí, co mu vlastně provedla - jejím cílem bylo vytvořit následovníka rodin Waynů a al Ghulů. Důkazů Batmanovy asexuální či acespec identity je v komiksech více, ale dále se jimi zabývat nebudu.

Byl Bruce prezentován jako ace v předchozích či pozdějších DC filmech? Není důvod považovat Burtonovu verzi ztvárněnou Michaelem Keatonem za ace muže; verze hraná Valem Kilmerem a Georgem Clooneym v Schumacherových filmech je s největší pravděpodobností gay. V jednom z filmů Zacka Snydera se Bruce probouzí v posteli s ženou, ale ve verzi Matta Reevese působí dosti asexuálně. Jak je na tom ale ten zlatý standard - verze ztvárněná Christianem Balem v trilogii Temný rytíř? Je Nolanův Batman správnou adaptací této milované komiksové postavy právě proto, že vykazuje znaky člověka na ace spektru?

Christian Bale jako Bruce Wayne ve filmu Batman začíná (Batman Begins). Po sedmi letech mezi "kriminálníky", a místo intimního vztahu hledá způsob, jak vytvořit symbol strachu a mlátit lidi? Ace! Obrázek z webu Kwai

V trilogii Temný rytíř má Bruce Wayne platonické city k Rachel Dawes, dceře paní, jež po 20 let pracovala jako služebnice v sídle Wayneových v gothamských Palisádách (jak se té části města říká) po boku Alfreda J. Pennywortha. Po tragické smrti rodičů, z níž se osmiletý Bruce viní, Rachel odchází z jeho života, a vše, na co mladý dědic největší gothamské firmy myslí po celé své vyrůstání, je pomsta Joe Chillovi - chudému lupiči, který Wayneovi nedopatřením zastřelil, zatímco se je pokoušel nezkušeně okrást. Nemá žádné vztahy, žádnou romantiku, žádný zájem o dívky, ani mladé muže. Nakonec se dostává na univerzitu v Princetonu, kde očividně nevede nikterak zajímavý sociální život, a navíc tam ani nedostává dobré známky - i proto chce studium ukončit. Poté, co jeho plánovaná vražda Joe Chilla, propuštěného z vězení, nevyjde, a Rachel ho vyfackuje v autě, a poté, co ho kriminální boss Carmine Falcone poníží ve svém podniku, se Bruce vydává na sedmiletou cestu kolem světa s cílem poznat mysli kriminálníků - mysli takových, jako byl Joe Chill. Upravuje si svůj pohled na zločin, když je nucen krást, aby přežil, ale pořád se domnívá, že je nějak lepší, než všichni ostatní - důsledek jeho vyrůstání v privilegiu. Po celých sedm let nemá jediný vztah, žije pouze mezi muži, ke kterým necítí žádnou náklonnost a nikdy jim ani nesdělí, kým opravdu je. Vycvičen Ligou stínů pod vedením Ra's al Ghula, nesmrtelné legendy zastírající se přezdívkou Henri Ducard, vrací se Bruce z této dlouhé cesty do svého "království" - a vše, co ho zajímá, je jak správně děsit ty, jež pro jejich "zločinnost" nenávidí. Bruce Wayne je obsesivní sociopat, který chce předně nahánět hrůzu jiným - syn zrůdnosti kapitalismu a privilegia, nakažený zhoubnou nenávistí. Ale má i svou sympatickou stránku - je asexuál. A ještě k tomu aromantik.

Pořád má zájem pouze o Rachel, svou kamarádku z dětství, a necítí k ní nic než platonickou lásku. V prvních dvou filmech trilogie je sice zmíněno, že by teoreticky mohli jednoho dne žít spolu a být spolu v blízkém vztahu, ale jinak jsou tyto snímky zcela aromantické. V závěru filmu Batman začíná Rachel políbí Bruce a pak mu sdělí, že poté, co poznala jeho skutečnou osobnost - toho démona v plášti - nemůže s ním přece být. Rozpoznala, že Bruce není heterosexuální muž, ale někdo, kdo si na něj pouze hraje. O něco dříve ve filmu navštěvuje restauraci, kterou poté i koupí, se dvěma modelkami. Kam ty modelky zamířily po tomhle předváděcím rande? Určitě ne k němu domů. Ne, tenhle týpek nemá sex s ženami - nemá vlastně sex s nikým. Po nocích létá po střechách Gothamu oblečený jako netopýr, vkrádá se do zahrady Jimu Gordonovi (který s Batmanem tráví stokrát více času, než s vlastní manželkou) a vede s ním dlouhé diskuse, promlouvaje k němu šeptavým hlasem. Ani Gordon ale není předmětem jeho romantických a sexuálních zájmů. A ten netopýří kostým neznačí žádný sexuální fetiš, je to prostě ztělesnění Bruceova skutečného já. Mám dokonce za to, že Bruce se narodil jako psychopat, a své anti-sociální chování omlouvá tím, že musel přihlížet smrti svých rodičů. To, jak násilně se chová k ostatním lidem, ale nemá vůbec co do činění s jeho sexuální orientací!

Rachel v Temném rytíři umírá, zabita nepřímo Jokerem, a Bruce si pak již nikoho nehledá. Ve třetím filmu trilogie je ve svých osmatřiceti konfrontován největším strašákem ace lidí - povinnou sexualitou. Alfred mu v prvním aktu filmu - když se sejdou znovu v jeskyni - vyčítá, že po skončení "batmanování" a po smrti Rachel si nikoho nenašel, a nežil naplno svůj život. Vyčítá Bruceovi to stažení do ústraní, ten howardhughesovský životní styl miliardáře schovávajícího se před světem ve svém velkém domě. Je možné, že v nějakém vystřiženém dialogu se do Bruce pouští i proto, že smrdí a nemyje se, a že si nestříhá nehty a nečistí si zuby, ale to pro nás není důležité. Alfred považuje Bruce za heterosexuála, protože je starší generace - a nikdy se nesetkal s takovým mužem, jako je Bruce, tedy s někým, kdo má zájem čistě o jiné aktivity, než aktivity sexuální. Dokonce mu řekne, že by byl rád, kdyby Bruce chodil alespoň třeba s šimpanzem (hm, Alfredovy fantazie jsou podezřele... mezidruhové). V průběhu prvního aktu filmu pak svého svěřence provokuje k opuštění batmanovské persony, ke které se Bruce po osmi letech vrací z důvodu příchodu Banea, údajně nového lídra Ligy stínů. Alfred do Bruceovy mysli vhání jakýsi pocit viny - to ostatně činí po celou trilogii (v Batman začíná svého svěřence varuje, aby nepošpinil jméno rodiny Wayneů). A právě na tento popud začíná Bruce gravitovat k Selině Kyle neboli Catwoman, jež mu nemůže být méně podobná. Profesionální lupička, která je zároveň bisexuálkou a která žije se svou přítelkyní v zapadlém domku na okraji Gothamu, necítí k panu Wayneovi, jemuž ukradla perly po matce, žádnou náklonnost, a pro jeho privilegium jej přímo nenávidí. 

Na scéně se objevuje Talia al Ghul, dcera Ra's al Ghula, která se vydává za francouzskou businesswoman se zájmem o vedení Wayne Enterprises. Podobně jako v komiksu Granta Morrisona, ve kterém Talia v podstatě znásilní Bruce, i ve filmu Temný rytíř povstal se mu vkrade do života, zmanipuluje ho, a poprvé v jeho životě ho svede k intimnímu aktu... přičemž to vše je součástí jejího plánu, jak dostat Gotham do svých rukou, a dokončit práci, kterou začal její otec - zničit Gotham. Bruce, nakažený Alfredovými slovy vycházejícími z povinné sexuality a amatonormativity (předpokladů, že lidé mají mít sex a že všichni lidé potřebují lásku), se nechá Mirandou zcela zmanipulovat, opouští bezpečné mantinely své asexuality, a nakonec za to platí velkou daň. Bane, Taliin služebník, který předstírá, že Ligu stínů vede on (ač ji ve skutečnosti vede ona sama), mu pak zlomí páteř při souboji ve stoce. Co když jeden z důvodů, proč Batman bitku prohraje, je ten, že měl konfliktní pocity z toho, jak se tu samou noc miloval s Taliou? Těžko říci, ale možné to je. Jediné intimní setkání s jiným člověkem za celou trilogii těchto filmů se ukazuje býti ničím jiným, než taháním za nitky. Talia vůbec Bruce nemiluje, vlastně ho zcela nenávidí - nechal přece jejího otce zemřít ve vlaku na konci filmu Batman začíná. Pronikl-li do jejího těla při milostné scénce, pak mu to v závěru oplácí tím, že sama proniká do jeho břicha ostrým nožem. I to bych mohl hlouběji rozebírat, ale není na to čas ani prostor.

Do devětatřiceti bez jediného intimního setkání; to jediné je pak výsledkem manipulace ze strany ženy, která si jej po léta přála vidět mrtvého. Bruce Wayne byl ve filmu Temný rytíř povstal obětí sexuální machinace. Obrázek z webu Pinterest

Ve filmech Batman začíná a Temný rytíř nejeví Bruce žádný zájem o sexuální vztahy s jinými lidmi. Ve snímku Temný rytíř povstal se pak dostává do nesmírně krátkého intimního vztahu s ženou, která ho manipuluje a přeje si jej vidět mrtvého, po zmanipulování amatonormativními a kompulzorní heterosexualitou nasáklými, škodlivými slovy Alfreda. Se závěrem filmu očividně končí ve vztahu s Catwoman, ale v průběhu filmu vůči ní nevykazuje žádnou fyzickou atrakci. Jeho zájem o Selinu se zdá být čistě platonický, nikoliv romantický ani sexuální. Stejně jako Selina, i on žije zvláštní život, a vnímá se jako oběť. A obětí nespravedlnosti světa je i Selina, byť žije v úplně jiných poměrech - ve finanční nejistotě, se špatnou reputací. Sympatie a platonická přitažlivost - toť vše. Nijak jinak to Bruce necítí. Měl-li sen, že se svou platonickou láskou Rachel bude nakonec žít, aniž by s ní měl sexuální vztah, pak nahrazuje tuto fantazii platonickým vztahem se Selinou - ale je dost možné, že opět bez jakéhokoli sexuálního rozměru. Podívejte se pozorně na to, jak Bruce se Selinou mluví v průběhu třetího filmu. Kde je vidět ta atrakce? Žádná tam není. Alespoň ne ta fyzická. Bruce nemá v hlavě myšlenky na sex - ne, má v hlavě maximálně tak netopýry. A na tom rozhodně není nic špatně!

Bruce Wayne/Batman v podání Christiana Balea pod režisérským vedením Christophera Nolana a scénáristickým vedením nejen jeho, ale i Davida S. Goyera a Jonathana Nolana, je demiheteroplatonický aromantický asexuál. Bruceovo přemýšlení, jeho vztahy s ostatními lidmi, absence a nepotřeba intimity a jeho zájem o jiné činnosti, než činnosti sexuální, na to skutečně poukazují. Analýzou jeho chování při interakci s ženami, o které jeví zájem a k nimž cítí platonickou přitažlivost, zjistíme, že Baleův Bruce necítí sexuální ani romantickou přitažlivost. Protože si své aromantické a asexuální nátury není vědom, nechá se ve třetím filmu zmanipulovat Alfredovými slovy, ale nerozumí jim tak, jak jim rozumí Alfred. Pod vlivem narativů povinné heterosexuality pak Bruce činí rozhodnutí, jež jsou pro něj škodlivá. Když v poslední scéně na dálku zdraví Alfreda ve Florencii, je již vymaněn z jeho vlivu, a dá se očekávat, že vztah se Selinou, který si začal budovat, neodpovídá Alfredovým představám. Nikoliv. Bruceův vztah se Selinou může být aromantický - oba mohou být zuchcinis, tedy partnery v queerplatonickém vztahu. Tento vztah postrádá sexuální rozměr, což ale vůbec nevylučuje, že se ti dva lidé mají rádi. Spolu jsou přece proto, že o sebe mají zájem, jen spolu nechtějí intimně interagovat. To jejich vztah nečiní něčím "méně", je to zkrátka jejich zkušenost, a nelze to od nich očekávat jinak. Bylo by zvláštní, kdyby se Bruce ukázal být horlivým horny heterosexuálem ve svých devětatřiceti, po událostech z předchozích filmů.

Zmínit musím ještě to, že v průběhu filmu Temný rytíř zažívá Batman dosti patrnou flirtaci ze strany Jokera, mistrovsky ztvárněného Heathem Ledgerem. Joker, který opravdu může být queer (již zmíněný Neal Adams dokonce v 70. letech prohlásil, že Joker je možná gay, viz interakce obou mužů v komiksech), ve slavné vyslýchací scéně dokonce Batmanovi říká: "You... complete me!" Batman na to reaguje slovy: "You're garbage... who kills for money." Není si vědom toho, že Joker právě projevil zájem o něj! A Joker z toho má srandu. Flirtuje s Batmanem, jenž se pořád tváří tak vážně; pohrává si s jeho maskovanými city, a snad si ve své hlavě představuje toho macatého netopýřího muže nahého, jako bottom. Batman jeho sexuální zájem neopětovává, další znak jeho asexuality a aromanticismu, jakož i demiheteroplatoničnosti. O muže očividně nemá zájem. Jen z legrace zmíním, že v DCEU (konkrétně v Lize spravedlnosti Zacka Snydera z roku 2021) pak Joker hraný Jaredem Letem také vyjadřuje homoerotický zájem o Batmana ("kdo by tě obsloužil zezadu?"). 

Jediná horny věc na Batmanovi je jeho maska. Obrázek z webu ScreenCrush

Tolik tedy má esíčková analýza trilogie Temný rytíř. Osobně nepochybuji o tom, že Batman ztvárněný v těchto filmech Christianem Balem, je asexuální muž. Nolanovy filmy o netopýřím muži bychom mohli rozebrat i z jiných úhlů. Jde ostatně o takovou nietzscheovskou adaptaci Batmanova příběhu, a rozebrat by se dala i politicky. Nejsem si jist, zda tyto analýzy někdy provedu na svém blogu. Jsem však rád, že jste dočetli tento článek do konce, a pokud jste nyní též přesvědčeni, že trilogie Temný rytíř je asexuálním příběhem, pak splnil svůj účel.

Tímto tedy končí letošní Ace Week na blogu Blogorgonopsid! V šesti článcích jsem se vám snažil rozšířit znalosti asexuality a ace spektra, a doufám, že to pro vás bylo přínosné. Oslavujme lidskou diverzitu i nadále, nikoliv pouze během výjimečných událostí, jako je tato. Naše diverzita je obrovská, a ve vší podobě zcela platná. Budu se na vás s další várkou článků o asexualitě těšit i příští rok, během Ace Weeku 2025!

pátek 25. října 2024

Obrázek týdne 25. 10. 2024

Tento týden je Týdnem povědomí o asexualitě neboli Ace Weekem, a od neděle tedy přispívám každý den na svůj blog články o této často přehlížené či nepochopené sexuální orientaci. Například včera jsem se zde zabýval Předsudky vůči asexuálům ze strany lékařů, což je podle mne důležité téma - stále totiž nežijeme ve světě, kde by všichni poskytovatelé zdravotnických služeb naprosto akceptovali sexuální diverzitu našeho druhu. V úvodu do nedělního příspěvku, Povinná sexualita škodí asexuálům i allosexuálům, jsem zmínil, že jediný den tohoto týdne, kdy o asexualitě psát nebudu, bude pátek. Ten patří Obrázku týdne, opět podzimnímu, po celý říjen. Na blogu výtečných paleoartisty Cafnir, nazvaném Cafnir's Paleo Blog, jsem nalezl toto úžasné, podzimně laděné dílo! Jejich zobrazení jednoho z nejznámějších jihoamerických dinosaurů při té nejpohodovější podzimní aktivitě považuji za obraz vhodný zarámování na zdi, či na obálku knihy o pravěkém životě. Je to nádhera.


Popisek k obrázku: Sedimetrový "masožravý býk", Carnotaurus sastrei, si užívá slunné podzimní odpoledne válením ve spadlém, zlatavém listí. Z boku se pomalu přetáčí na záda, nadšeně otevírá své mocné čelisti, jako by se usmíval, a očkama sleduje drobné lístky vysílané stromy připravujícími se na zimu, a přitahované gravitací k zemi. Půda je ještě teplá, a carnotaurovi je příjemné vyhřívat se na ní. Je samozřejmě "teplokrevným" živočichem, jeho tělesná teplota nezávisí na teplotě okolí, ale malému prohřátí podzimním slunkem lehce nažhavenou půdou nemůže odolat. Zvedá své dlouhé zadní končetiny, máchá ocasem ve vzduchu, a raduje se ze svého života. Carnotaurus je jedním z nejznámějších abelisauridů. Byl formálně popsán roku 1985, rok poté, co souvrství La Colonia, jehož horniny se datují do doby před 73 až 66 miliony roky, vydalo jeho typový exemplář. S délkou až osmi metrů a hmotností až 2,1 tun byl tento teropod vrcholovým predátorem na onom území; letos popsaný Koleken inakayali byl nejspíše trochu menší - na délku měl asi 5 metrů. Své působivé rodové jméno dostal Carnotaurus na základě přítomnosti dvou výrazných růžků, posazených nad očnicemi jeho šedesáticentimetrové lebky. Neví se, k čemu sloužily. Snad se hodily k zastrašování soků nebo k lákání partnerů, objevily se i hypotézy o jejich užívání při vzájemných bojích. Carnotauři mohli těl svých soupeřů vrážet těmito růžky, obdobně jako žirafí samci při soubojích vrážejí jedna do druhé svými krky. Na soupeření s jinými carnotaury však tento šťastný jedinec v současnosti vůbec nemyslí. Scéna se odehrává na území Argentiny před 70 miliony let.

Carnotaurus je samozřejmě proslulým teropodním dinosaurem díky své antagonistické roli ve filmu Dinosaurus (Dinosaur) od Walt Disney Feature Animation, režírovaném Ralphem Zondagem a Ericem Leightonem, a vydaným v roce 2000. Recentněji se objevil v Prehistorické planetě (Prehistoric Planet) vyprávěné Davidem Attenboroughem, ve které se dokonale předvedl.
Zítra na svém blogu dokončím projekt Ace Week 2024 popkulturně orientovaným článkem. Rozebereme si asexualitu jedné z nejznámějších postav vůbec, v jedné z nejlegendárnějších filmových sérií. Rozhodně se sem zítra vraťte! 😊 Dále očekávejte do konce října další dokumentární novinky. Musím říci, že jejich sepsání mi dává dosti zabrat. Není jich málo - za letošní říjen na seznamu ostatně skončily dva nové dokumenty Nigela Marvena. Divoká Arábie (Wild Arabia) vychází už zítra v 18:00 (Central African Time Zone) na jihoafrické verzi kanálu National Geographic Wild.
Užívejte posledních říjnových dnů, a nebojte se vyválet v listí, jako náš Carnotaurus!

čtvrtek 24. října 2024

Ace Week 2024: Předsudky vůči asexualitě ze strany lékařů

Letošní Týden povědomí o asexualitě dosáhl svého pátého dne! Blogorgonopsid je do této osvětové kampaně již šestým rokem zapojen, a od neděle 20. října do soboty 26. října na něm tedy vycházejí jednotlivé články o aceness a ace spektru, ve kterých řeším různá témata. Zatím jste si v rámci Ace Weeku 2024 mohli na tomto blogu přečíst příspěvky Povinná sexualita ubližuje asexuálům i allosexuálům, Asexualita na YouTube II, Knihy o asexualitě a Co je to apothisexualita?, ve kterých jsme nahlédli do různorodých aspektů životů ace lidí. 

Dnešní článek bude řešit další důležité téma, o kterém jsem se zatím ani v rámci předchozích Ace Weeků na svém blogu vůbec nezmínil. Hovořím konkrétně o vztahu medicíny k asexualitě. Loni jsem napsal článek Vědecký výzkum asexuality, který se zabýval některými významným výzkumy naší dlouho zcela přehlížené sexuální orientace. Lehce jsem v něm nakousl vztah psychologie k asexualitě, když jsem se zmiňoval o publikaci Asexuality and Sexual Normativity od klinické psycholožky Morag Yule, jež má za to, že psychoterapeuti by měli ke svým ace pacientům přistupovat s ohleduplností a nepatologizovat jejich sexuální identity.

Jaký je ale vztah lékařství jako takového k asexualitě? S čím ace lidé v interakci se svými lékaři setkávají? Patologizuje medicína asexualitu a ace spektrum nebo je s nimi za dobře? Jaké předsudky vůči ace lidem může medicína reprodukovat, a jakým způsobem dosáhnout lepšího porozumění ze stran těch, jež zprostředkovávají zdravotnické služby?

Jak se na esíčkovou orientaci dívají doktoři? Je podle nich asexuální srdíčko v pořádku? Obrázek z webu Giddy

Nebudeme si nic namlouvat. Svět medicíny byl k nám, queer lidem, dlouho nepřátelský. Když se ve druhé polovině 19. století začalo hovořit o jednotlivých sexuálních orientacích, přičemž největší pozornost byla soustředěna na homosexualitu, většina z nich byla patologizována. Mnoho lidí to neví, ale i samotná heterosexualita byla po jeden čas považována za sexuální poruchu - a byla definována jako velmi silné, patologické tažení k zástupcům opačného pohlaví. Vnímáte-li se jako heterosexuálové, gratuluji - i vy máte sexuální orientaci, na kterou se doktoři po pár desítek let dívali jako na nemoc. Medicína je samozřejmě kulturně a společensky ovlivněna, stejně jako jsou kulturně a společensky ovlivněny věda, umění, spiritualita, představivost a vůbec samotné myšlení lidí. V každém ekonomickém systému, v každém politickém režimu, v každé komunitě je odlišná část lidského bytí vyzdvihována, slavena, normalizována, standardizována... zatímco jiná zkušenost, jiná část lidských bytostí, je haněna, diskriminována, patologizována, je na ni pliváno. V jednu dobu byla heterosexualita poruchou, jindy nikoliv; ještě po část 20. století byla homosexualita klasifikována jako mentální nemoc, nyní tomu minimálně v západním světě není již několik desítek let (v USA například od roku 1973). Jak tvrdil Petr Kropotkin, "vše se neustále mění, všechno se neustále obměňuje," a mění se tedy i pohled společnosti na tu či onu část lidské existence.

Mezi lety 1901 až 1934 byla heterosexualita vnímána jako nemoc, jako "perverzní apetit vůči opačnému pohlaví." Láska lidí stejného pohlaví měla v průběhu historie různá jména; Karl Heinrich Ulrichs, snad první gay aktivista vůbec, ji nazýval "uranismus". Poté, co v roce 1879 do slovníků vstoupilo slovo homosexualita, navázalo se v medicíně na dlouhou tradici diskriminace vůči stejnopohlavní lásce a přitažlivosti, a trvalo desítky let, než některé státy přestaly svými zákony diskriminovat gaye. Slovo bisexualita bylo od té doby, co jej poprvé v roce 1892 použil eugenický psychiatr Richard von Krafft-Ebing, spojováno s nereálným stigmatem. Krafft-Ebing také jako první použil termín asexualita ve vztahu k lidské sexualitě, a nijak hezky se o ace lidech nevyjadřoval (o lidech nepociťujících sexuální přitažlivost vůči ostatním se nicméně vědělo již dříve; Sherronda J. Brown nás v Refusing Compulsory Sexuality upozorňuje na používání slova "monosexuál" už v roce 1869). Zkrátka každá sexuální orientace byla v minulosti patologizována. Na každou se lékaři, psychiatři, psychologové a sexuologové po nějakou část moderní historie dívali jako na perverzi. Svět se naštěstí změnil, a medicína se alespoň trochu snažila držet krok.

Ale podařilo se jí to? Je v západním světě, kterého jsme snad součástí (upřímně doufám, že Česko nikdo neřadí na východ, byť politicky se to tu kvůli konzervám souká do špinavých spárů Putinových) jakákoliv sexuální orientace vyproštěna z pochybných narativů předchozích generací doktorů? Odpověď na tyto otázky bude složitá. Zatímco světová ekonomika směřuje tak nějak, ač s obtížemi, ke "kapitalismu s lidskou tváří", tedy kapitalismu liberálnímu - který je i tak vykořisťovatelský, ale je nepochybně přístupnější formou kapitalistické ekonomiky, než ty přísnější - čekal by člověk, že individualita a snad i jakási forma sexuální autonomie bude lidem zajištěna. Jenže to tak není, a nebude tomu tak do té doby, kdy kapitalismus a patriarchát nepadnou. V západní společnosti se stále setkáváme s bigoty - se směšnými homofoby, ubrečenými bifoby, dementními acefoby, zkrátka s idioty neschopnými pochopit sexuální diverzitu našeho druhu. A někteří z těch idiotů nemusí být jen fašounsky smýšlejícími Pepíky ze zasmrděné hospody uprostřed nanicovaté české vesničky. Ti idioti se totiž mohou vyskytnout i mezi lidmi zprostředkovávajícími lékařskou péči - mezi lidmi, kteří zapřisáhli pomáhat a podporovat ostatní, a činit jejich životy lepšími. Jak ostatně v roce 2013 pronesl Alan Moore, historicky bylo lékařství nejvíce heterosexuální profesí (jen se zrovna s tím slovem moc doktorů nechtělo identifikovat, důvody byly uvedeny výše). 

Doktor od doktora je jiný. Existují příjemní psychologové, kteří chtějí opravdu pomáhat lidem vymanit se z úzkostí, depresí, žalu. Existují však i psychologové, jež zneužívají jakousi pozici autority, ve které se nacházejí, a na své pacienty řvou. Jsou sexuologové, kteří akceptují asexualitu jako přirozenou součást lidského bytí. Ale můžete se setkat i se sexuology, jež hodlají ace lidi jen patologizovat. On totiž doktor není žádná autorita, která ví nejlépe, co je zdravý člověk, a co zdravý člověk není. Jak jsem již uvedl výše, to je kulturně a společensky ovlivněno - a kultura a společnost jsou vždy podmaněny ekonomickému systému. Nějaký doktůrek si může hloupě spojit to, že někteří ace lidé nemají sex s tím, že je to cosi "špatného", protože pak v kapitalismu nejsou "dostatečně produktivní", a boom, najednou máme na světě legitimizovaného acefoba (nikoliv legitimního, samozřejmě), který může svým pacientům - svěří-li se mu se svou sexuální orientací - dosti ublížit. Že jsou v liberálním kapitalismu všichni svobodní a nejsou pro svou sexuální orientaci nikterak utlačováni? Nesmysl! Útlak queer lidí neskončí, dokud tenhle predátorský systém nepadne, a nenahradí ho nový, lepší, skutečně svobodný ekonomický systém. Každá sexuální orientace je validní - ať jste hetero, gay, bi, pan nebo ace či acespec. A setkáte-li se s lékaři, kteří jsou queerfobní, a kteří sexuální diverzitu neakceptují, v klidu jim do očí řekněte, že jsou blbci, a že k nim už nikdy nepřijdete.

S asexualitou se ve světě medicíny dlouhodobě pojí stigmata. Ostatně 9. epizoda 8. řady slavného seriálu Dr. House (House), nazvaná Better Half, vyobrazila fiktivní asexuální pár, který byl v jejím rámci od začátku do konce patologizován. Podle názoru hlavní postavy seriálu, Gregoryho House (kterého ztvárnil Hugh Laurie), jsou ace lidé pouze "nemocní, mrtví nebo lžou". Díky, na tenhle seriál se v životě nepodívám. Ať už scénář k té epizodě nebo k celému seriálu psal kdokoliv, musel to být naprosto anti-intelektuální kretén. Slova, jež dal dr. Houseovi do úst, smrdí povinnou sexualitou, která existuje v rámci kapitalistického, patriarchálního a cisheteronormativního systému. Populární entertainment rád - kvůli ziskům, přece - reprodukuje tyto utlačovatelské narativy, a pomáhá tak nadále stigmatizovat naprosto přirozené lidské zkušenosti, jež jsou označeny nikoliv pouze za "menšinové", ale rovnou i "abnormální" či dokonce "nežádoucí" (mám takový pocit, že ta mršina eugeniky dost smrdí... nechcete jít někdo vyvětrat?). Bohužel existence oné epizody Dr. House může posloužit k legitimizace útlaku ace lidí (a ace párů) při setkání s lékaři. Populární fikce jako omluva pro předsudky, nevzdělanost a kažení lidských životů. Hrozné. Jak má potom člověk doktorům věřit?

Psychoterapie by měla být vždy ohleduplná. Povinností lékaře je učinit pacienta komfortního a nikterak mu v životě nepřihoršit. Fotografie z webu ZipRecruiter

Ve své knize Ace: What Asexuality Reveals About Desire, Society, and the Meaning of Sex z roku 2020 uvádí Angela Chen následující: "Lékařská autorita může být mocná, i když je imaginární... Lékaři nabádají asexuály k tomu, aby se sami sebe ptali, zda jsme nemocní, a také diagnostikují a činí prohlášení, aniž je jim co po tom, co si může ace člověk může myslet." Mnoho lékařských profesionálů dodnes vnímá asexualitu - opět kvůli své nevzdělanosti - jako patologii. Mohou tedy docházet k závěrům, že například něčí konkrétní problém s hormony "je způsoben" asexualitou, nebo že konkrétní problém jiného člověka se sexuální dysfunkcí (třeba neschopnost sexuálního vzrušení) "musí být inherentně" spojen s asexualitou. Vzpomeňme také na tzv. "hyposexuální poruchu sexuální touhy" neboli frigiditu, která je častěji diagnostikována ženám. Tato diagnóza je vskutku jedním z nejohavnějších produktů systematizované povinné sexuality! Lékaři je dána moc k tomu, aby deklaroval pacientku či pacienta "hyposexuálem" jen proto, že nejeví zájem o sex - ať už je ace nebo nikoliv. Ano, povinná sexualita, mocný nástroj patriarchátu, kapitalismu a cisheteronormativity, je přímo zapuštěna v lékařské praxi. "Nechceš sex? Nejsi tedy v kapitalismu dosti produktivní! Sex přece prodává! Honem na psychoterapii, ať znovu konzumuješ, a svou produkcí a konzumem přispíváš k ekonomickému růstu a prosperování trhu!" mohli by tito lékaři vyřvávat.

Medicína je na straně establishmentu. Je provázána hodnotami vládnoucí ekonomické třídy. Copak něčí nevyhledávání sexu je patologické? Nikoliv. Každého tělo, každého vůle. Doktor nemá, co někomu mluvit do jeho sexuálního života (či jeho absence). A už vůbec by neměl patologizovat něčí přitažlivost či neexistenci přitažlivosti vůči ostatním. Pokud lékař přistupuje k ace či acespec pacientovi, který ho navštívil z jakéhokoliv důvodu, urážlivě, pak je klinicky nekompetentní. Jen málo pacientů má však dost odvahy na to, aby se proti němu ozvali. Všichni jsme ostatně vychováváni k tomu, abychom byli poslušní, hodní, a abychom nezlobili autority (učitele, lékaře, kapitalisty). Můj názor: jsou-li vůči nám sami zlobiví, nemějte k nim absolutně žádný respekt!

V září 2021 vyšel ve vědeckém časopise Sexual and Relationship Therapy článek Cary Harbitter z Katedry psychologie na University of Massachussetts Boston a jejích kolegů, jež se v něm zabývali předsudky psychoterapeutů vůči asexualitě, ne-monogamii a BDSM praktikám. Závěrem výzkumu bylo, že psychoterapeuti by k zástupcům těchto stigmatizovaných sexuálních skupin neměli přistupovat s vlastními předpojatostmi či nevzděláním, ale měli by využívat akademické zdroje k rozšíření své vlastní informovanosti. Harbitter se svými kolegy uvádí, že takový Google Scholar, který nás všechny na vysoké škole naučili používat hned ze začátku, může postačit. Psychoterapie by měla být bezpečná, a neměla by stigmatizovat nebo patologizovat zkušenosti pacientů. Pokud se pacient svému terapeutovi svěří s tím, že nepociťuje sexuální přitažlivost a nemá ani zájem o sex, terapeut by neměl jeho zkušenost nikterak shazovat, ale měl by naslouchat a správně se informovat. Měl by být kulturně citlivý, a měl by se vyvarovat jakýmkoli slovům, která mohou urazit či nezjistět pacienta, nebo dokonce zhoršit jeho psychický stav. To samé platí u pacientů, jež se svěří s preferencemi k BDSM aktivitám, třeba ke svazování nebo ke konsensuálnímu sexuálnímu sadismu. Lidé jsou různí, a ta různorodost by měla být lékařskými profesionály (i všemi ostatními) maximálně respektována. 

Periodikum Journal of Gay & Lesbian Mental Health publikovalo v červnu 2023 článek Stelly A. Schneckenburger z University of Toronto a jejích kolegů, který byl v podstatě velkým review lékařské kompetence ve vztahu k asexualitě. Z 987 vědeckých článků na toto téma jich vědci vybrali 44, a vytáhli z nich hlavní poznatky o situaci ace lidí v medicínském prostředí. Došli k závěru, že se ace lidé při setkání s lékařskými profesionály setkávají s patologizací, mikroagresemi, nedostatečným povědomím lékařů o asexualitě, ale také s institucionálním zanedbáváním. Pokud se ace člověk svěří svému lékaři s tím, že je pro svou sexuální orientaci šikanován a kvůli tomu má úzkosti, může jej lékař odbýt s tím, že to není dostatečný důvod, aby mu mohl umožnit návštěvu psychoterapeuta, jenž by se pak touto úzkostí zabýval. Schneckenburger a její kolegové mají za to, že lékařští profesionálové by měli rozvíjet asexuálně-specifický přístup k ace a acespec pacientům, měli by se vzdělávat a bojovat proti institučním změnám, jež mohou mít na ace lidi negativní vliv. Doktoři by neměli být zbabělci poplatnými utlačovatelským institucím; měli by uvažovat kriticky, měli by být schopní dekonstruovat škodlivé společenské vlivy, dekonstruovat útlak a rozumět tomu, odkud vychází. Jinak budou v praxi jen dalšími gaslightery, a budou ace lidem činit spíše příkoří. 

Každému srdíčku by měl lékař pomoci. Patologizací LGBTQIA+ pacientů by zradil lékařský slib! Obrázek z webu Weill Cornell Medicine

Studie provedená výzkumnicemi Shelby K. Flanagan a Heather J. Peters z University of Minnesota, publikovaná v Archives of Sexual Behavior v březnu 2020, poukazuje na to, že většina ace lidí se raději se svou sexuální orientací lékařům nesvěřuje. To zrcadlí zkušenosti ace lidí, se kterými jsem interagoval a kteří mi sdělili, že se bojí svým doktorům vyoutovat. Stejná studie ale zase prokazuje, že pokud budou lékaři vzděláni o asexualitě, budou se jejich pacienti cítit mnohem lépe. Zahrnutí informací o asexualitě na zdravotních školách je naprosto nutné. Čím více kulturní citlivost bude medicína vykazovat, tím lepší budou zkušenosti pacientů s lékaři - a díky tomu pak budou lepší i jejich životy jako takové.

Vanessa A. Vanderzee z Oregon State University dopsala v roce 2017 svou diplomovou práci na téma "Přístup ke zdravotní péči na asexuálním spektru: Feministická analýza vztahů mezi pacientem a praktikujícím a povinná sexualita v lékařském diskurzu". Poukazuje v ní mj. na to, že queer i čistě asexuální literatura se málo věnuje vztahu této sexuální orientace a medicíny. V práci se pak zabývá patologizací queerness, "léčením" asexuality a naturalizací allosexuality, jakož i rolí povinné sexuality v medicíně v rámci existujícího kapitalistického, patriarchálního a cisheteronormativního systému. I tomuto výzkumu stojí za to věnovat pozornost.

Sexuální diverzita ve všech barvách duhy je přirozená, validní a zasluhující si akceptanci. Jsou-li lékaři, kteří toto odmítají, pak nejsou ničím jiným, než prohnilci zrazujícími poslání svého zaměstnání. Každý člověk si zaslouží, aby se cítil dobře, aby mohl být sám sebou, aniž by mu to někdo vyčítal nebo by ho za to šikanoval. Každý člověk má mít zajištěnu autonomii, a zajištěny by měly být i jeho potřeby. Medicína by se měla aktivně snažit o dosažení rovnosti všech, a ne o posluhování vykořisťovatelům. Psychologie by měla být kritická. Musí identifikovat společenské a systémové zdroje problémů lidí, a aktivně přispívat k odstranění všeho, co lidem škodí. Ace lidé by se neměli bát býti sami sebou před svými lékaři, a ti by měli ke svým pacientům vždy přistupovat jako k sobě rovným! ❤️ Ace Week 2024 bude zakončen sobotním příspěvkem, těšte se!

Nejčtenější