pátek 4. října 2024

Obrázek týdne 4. 10. 2024

Před týdnem jsem vám slíbil, že si budete muset ještě minimálně týden počkat na podzimně laděný příspěvek do obrázkové rubriky. Dnes máme již 4. října, listí na stromech za oknem budovy, do níž se každý večer vracím psát články a přespávat, je o dost žlutější, než před sedmi dny, a myslím, že je tedy na čase začít naši podzimní přehlídku paleoartu či maleb a fotografií současných zvířat. A tentokrát bude mezi Obrázky týdne zařazen právě paleoart. Toto skvělé dílo Billa J. Unzena, vystupujícího na internetu pod přezdívkou Orribec, působí ale spíše jako fotografie pořízená před nějakými sedmdesáti miliony roky. Jaký je váš názor?


Popisek k obrázku: Pětimetrový tyrannosaurin Nanuqsaurus hoglundi pátrá po něčem k snědku v listnatém lese, jenž se s příchodem podzimu začíná připravovat na mráz. Po suché půdě jsou rozprostřeny spadlé, zlatavé listy, jejichž zbarvení je zintenzivňováno paprsky vyslanými slábnoucím podzimním slunkem. Nanuqsaurus průběžně vtahuje do nozder chladný ranní vzduch ve snaze detekovat v širokém okolí vhodnou potravu. Když vydechuje, razí se mu z nozder i pootevřených čelití dva drobné obláčky teplého vzduchu, z nichž jeden nese zápach rozkládajícího se masa. Velký dravec se naposledy nasytil před několika dny, a nyní mu již kručí žaludek. Je možné, že po čase narazí na stopy edmontosaurů, kteří se v tuto dobu začínají shromažďovat do větších stád za účelem tažení na jih, nebo alespoň zachytí pak nějakého ornithomimida či tlustolebého Alaskacephale. Ačkoliv je ráno vzduch chladný, nanuqsaurovi není zima. V teple ho udržuje hustý pernatý pokryv těla, vztahující trochu tepla od slunce, jehož paprsky mění jeho obvod též dozlatova. Nanuqsaurus hoglundi je znám ze souvrství Prince Creek na Aljašce, jehož horniny jsou staré 70 až 68 milionů let. Formálně popsán byl v roce 2014 na základě fosilních pozůstatků nalezených o osm let dříve, v minulosti však souvrství vydalo řadu jeho zubů, přiřazovaných mylně ke gorgosaurovi (ten žil však před 76,5 až 75 miliony let) a poté k albertosaurovi (v tomto případě by stáří zubů odpovídalo). Tato scéna se odehrává v severní části Aljašky, v regionu Alaska North Slope, před 70 miliony let, ve svrchní křídě stupně maastricht.

Když je řeč o tyrannosaurinech, ve středu jsem napsal o novém druhu Labocania aguillonae, který byl popsán na konci září. Začínám mít pocit, že díky tomu objevu u mě začíná jakási tyranosauří fáze, kterou jsem si pěkně dlouho neprošel (nejspíše od raného dětství). Držte mi palce, ať si při ní samou fascinací těmi zvířaty uměle nezmenším přední končetiny ve snaze přiblížit se jejich majestátu.😂
Co vás na Blogorgonopsidovi čeká dále? Velice rád bych napsal o jedné záležitosti, která včera nakopla nemálo fanoušků Putování s dinosaury. Spoiler: Umělá inteligence. Také zamýšlím o přidání dalšího hadího článku. Určitě toho však bude více.
Užijte si první říjnový víkend, a nezapomeňte, že včera v jednu v noci měl premiéru nový celovečerní dokument vyprávěný Nigelem Marvenem, South Africa: A Wildlife Adventure! 

čtvrtek 3. října 2024

Dočkáme se třetí série Prehistorické planety?

Velkolepý dokumentární cyklus Prehistorická planeta (Prehistoric Planet) vyprávěný Davidem Attenboroughem vycházel v letech 2022 a 2023 na streamovací službě Apple TV+, a letos byl doplněn i sérií krátkých interaktivních filmečků s názvem Prehistoric Planet Immersive. Veteránský dokumentární průvodce byl prý po nahrání komentáře k poslednímu dílu zklamán z toho, že neměly vzniknout žádné další. Ale fanoušci paleodokumentů na internetu volají po dalších epizodách, a kdo ví, třeba se jich nakonec dočkají. Uživatel Palaeoncryptozoologist Briton dnes na Twitteru sdílel svůj drobný "nález" z oficiálního webu Jamese Granta, autora concept artu pro Prehistorickou planetu. A já si nemohl dovolit nesdílet s vámi tuto nadmíru zajímavou věc. James, který mimochodem dělal concept art třeba i pro letošní film Borderlands, má na svých stránkách uvedenu řadu maleb, které sloužily jako odrazový můstek pro natočení některých dnes již klasických scén z Prehistorické planety. Ale nachází se mezi nimi jeden obraz, který jsme ve filmovém zpracování neviděli - alespoň zatím. Podívejte se na něj.


Máme tu skupinu pravěkých lovců, kteří se setkávají s rozzuřeným mamutem. Ten je sledoval nejspíše kvůli tomu, že mu zabili mládě, jež vidíme - probodané oštěpy - v popředí. Do boje lovci zapojují plameny zřejmě čerstvě rozdělaného ohně. A napravo dole samozřejmě vidíme oficiální logo Prehistorické planety, pod nímž je umístěn Jamesův umělecký podpis. 

Obě dvě řady Prehistorické planety byly zasazeny do doby před 66 miliony roky, tedy na samý konec geologického útvaru křída a ještě konkrétněji pak na samý konec jeho poslední epochy, maastrichtu. A přece se na webu Jamese Granta objevuje tento "ledový" concept art s oficiálním logem seriálu, a nutí k zamyšlení. Bude nakonec třetí série? Co když se právě natáčí? Bude se odehrávat v pleistocénu, za dob ledových? Uvidíme v ní mamuty a naše lidské předchůdce? 

Anebo je to zahozený concept art, který vznikl třeba někdy v minulém desetiletí, než tvůrci z Apple TV+ a BBC Studios rozhodli, že Prehistorická planeta bude zaměřena jen a pouze na konec křídy? Když byla výroba dokumentu oficiálně oznámena v roce 2019, do obecného povědomí se dostalo, že se bude celá odehrávat právě v období konce éry neptačích dinosaurů. Je tedy docela dobře možné, že tento obraz je starým kusem concept artu, který se zrodil během dlouhého developmentu celé série, a na který se třeba big wigové z korporace Apple podívali se zamítavým zamračením. Kdo ví.

Nedovoluji si spekulovat o možném návratu Prehistorické planety, byť je to značka mimořádně úspěšná. Zároveň si však myslím, že se ještě v nějaké formě vrátí. Vždyť Prehistoric Planet Immersive bylo také překvapením, ohlášeným možná tak měsíc před vydáním prvního krátkometrážního dílu v únoru tohoto roku. Možná pro nás tvůrci přece jen něco chystají - a kdyby ne, i tak to už byla úžasná jízda. Přiznejme si však, že bychom rádi v tom "prehistorickoplanetárním" stylu nahlédli i do jiných období minulosti naší planety.

středa 2. října 2024

Labocania aguillonae, nově popsaný tyrannosaurin z Mexika

Tyrannosaurus, Tarbosaurus, Zhuchengtyrannus, Lythronax, Dynamoterror, Teratophoneus, Bistahieversor, Daspletosaurus, Thanatotheristes, Qianzhousaurus, Alioramus, Raptorex, Nanuqsaurus, Asiatyrannus a Labocania. Takový je dnes seznam zástupců podčeledi Tyrannosaurinae, jedné ze dvou v rámci čeledi Tyrannosauridae. Nejnovější přírůstek do této elitní skupiny, zahrnující nejstaršího (Lythronax argestes) i nejmladšího (Tyrannosaurus rex) ze všech tyrannosauridů, je druhou specií posledního uvedeného rodu, zavedeného roku 1974 Ralphem Molnarem, jenž popsal jeho typový druh, Labocania anomala, na základě pozůstatků z pozdně křídového souvrství La Bocana Roja na Kalifornském poloostrově v Mexiku. Nový druh, a v tuto chvíli nejrecentněji popsaný tyrannosaurin, byl popsán Héctorem E. Rivera-Sylvou a Nicolasem R. Longrichem v článku publikovaném 25. září 2024 v periodiku Fossil Studies 2. Celé druhové jméno zvířete je Labocania aguillonae, přičemž ctí paleontoložku Marthu C. Aguillón, objevitelku jeho fosilií, jež se dlouhodobě věnuje studiu zkamenělin v severomexickém státu Coahuila (byla například spoluautorkou popisu pozdně křídového rohatého chasmosaurina coahuilaceratopse v roce 2010). Fragmentární kostra tohoto tyrannosaurina pochází ze svrchní části souvrství Cerro del Pueblo, asi 54 kilometrů od Saltilla, hlavního a největšího města státu Coahuila, a nachází se v paleontologické sbírce tamního Museo del Desierto. Sestává z úlomků horní i spodní čelisti, čelní kosti, kosti nosní, fragmentů křížových obratlů, kostí levé zadní končetiny (včetně úlomků kostí stehenní, levé kyčelní, levé sedací, holenní, lýtkové a některých prstních kůstek) a dalších neúplných kostí. Rivera-Sylva a Longrich odhadli délku tohoto exempláře na 6,3 metru, což z L. aguiollanae činí menšího nebo středně velkého tyrannosaurina. Teratophoneus, se kterým patří Labocania do kladu Teratophoneini, měl kolem 6,4 metru na délku; další zástupce tohoto kladu, již zmíněný "drobásek" Lythronax, dosahoval délky 5 až 8 metrů (odhady se liší). Jedno je však jasné, mohu-li si dovolit sdílet s vámi svou neohrabanou obzervaci; L. aguillonae se rozhodně nemohl měřit s montanským králem dinosaurů, s druhem T. rex o délce nějakých 12,3 nebo 12,4 metru. S tím se ale nikdy neměl šanci opravdu poměřit; "t-rexové" žili před 67 až 66 miliony let, kdežto tenhle přerostlý krocan běhal po jižní Laramidii (ostrově, na kterém později T. rex "vládl") před 72,5 miliony let. 

Typový exemplář druhu Labocania aguillonae; bílou barvou jsou značeny nalezené části kostry. Obrázek z článku Rivera-Sylvy a Longriche (pro odkaz viz níže)

Zatímco na severu Laramidie tehdy, na konci kampánu (stupni svrchní křídy trvajícího v době mezi 83,6 až 72,1 miliony roky, plus mínus 200 000 let), dominovali tyrannosaurini z tribu Daspletosaurini, který zahrnoval daspletosaura a thanatotheristise, a dařilo se tam také zástupcům oné druhé podčeledi tyrannosauridů, a to sice albertosaurinům (jejichž nejznámějším zástupcem je Albertosaurus), jižní část tohoto velkého ostrova byla naopak "ovládána" zástupci tribu Teratophoneini. Ten kromě labocanie v této části Laramidie zahrnoval i dynamoterrora, dlouhého až 9 metrů, stejně velkého bistahieversora, a nám už známého a menšího teratophonea. V rozhovoru pro web Sci.News uvedl Rivera-Sylva následující: "Během cenomanu a turonu (před 100 až 89 miliony let) byli tyranosauři relativně malí, nespecializovaní a s nízkou diverzitou. Do kampánu (před 83 miliony let) však prošli velkou radiací, diverzifikovali se a produkovali větší, specializovanější formy. Klad Labocania dominoval jižní Laramidii v době, kdy na severu dominovali daspletosaurini a albertosaurini. Vysoký endemismus pozorovaný u tyranosauridů je pozoruhodný, vezmeme-li v úvahu, že moderní vrcholoví predátoři mají velký areál rozšíření, a to naznačuje, že rozmanitost masožravých dinosaurů byla podceněna." Je fascinující zamyslet se nad tím, jaké konkrétní změny v prostředí vedly ke vzniku odlišných druhů labocanií, tedy L. anomala a L. aguillonae, a jaké ekologické niky mohly tyto druhy ve sdílené domovině vyplňovat. Setkávali se? Konkurovali si sem tam o potravu? Mohli se dokonce křížit? Nebudu zde samozřejmě začínat nějakou fikci, ale myslím si, že není žádnou herezí navádět vás k imaginaci možných setkání těchto odlišných druhů. Muselo to být, jako když se na území Indie setká tygr s levhartem (oba jsou zástupci rodu Panthera). Podobní, evolučně spříznění, a přece tak odlišní, už na první pohled. Otázkou je, proč velcí dinosauři, jako byli tito tyrannosauriné, byli na ostrovech tolik rozrůznění. Velcí karnivoři pozdní křídy nejsou jediným příkladem velké diverzifikace endemitů Laramidie; dosti různorodí byli i tamní ceratopsiáni. Vzpomeňme na letos popsaného lokiceratopse a jeho současníky z podčeledi centrosaurinů, jmenovitě medusaceratopse, albertaceratopse a wendiceratopse.

Labocania aguillonae v interakci s další neptačí dinosauří faunou jižní Laramidie. Obrázek Andreye Atuchina z blogu Species New to Science

Proč vykazovali neptačí dinosauři větší ostrovní diverzitu, než současní savci? Toť otázka pro budoucí generace hledačů faktů o nejúspěšnější obratlovčí skupině vůbec.

Zdroje informací pro tento článek:
Tyrannosaurinae (Wikipedia)
Labocania (Wikipedia)

úterý 1. října 2024

Random Bird #27: Raroh lovecký

Vědecký název: Falco rusticolus,
Rozšíření: arktické a subarktické regiony Evropy, Asie a Severní Ameriky,
Velikost: délka 48 až 65 cm, rozpětí křídel 110 až 160 cm, hmotnost 805 g až 2,1 kg.
Raroh lovecký (někdy též raroh islandský) je jedním ze čtyř druhů dravých ptáků z podrodu Hierofalco, který dále zahrnuje raroha velkého (Falco cherrug), raroha lagara (F. jugger) a raroha jižního (F. biarmicus). Jedná se o obyvatele arktické a subarktické tundry, vyskytujícího se na severu eurasijského kontinentu a Severní Ameriky, a také v Grónsku. Vývojová větev, kterou tento druh reprezentuje, se od ostatních "hierofalkonů" oddělila na počátku pozdního pleistocénu, během eemského interglaciálu. Z Wyomingu, Nového Mexika a Kalifornie jsou známy fosilie vyhynulého poddruhu raroha loveckého (F. r. swarthi), a jež se datují do doby před 125 000 až 13 000 roky. V poslední době ledové byl tedy tento dravý pták rozšířen (přinejmenším na severoamerickém kontinentu) mnohem dále na jih, než dnes, což však není nikterak překvapivé. Ekologicky se tento poddruh podobal spíše dnešním populacím rarohů loveckých ze Sibiře. Potravou raroha loveckého se stávají výlučně savci a ptáci; první jmenovaní vlastně tvoří větší procentuální zastoupení jeho jídelníčku, než u kteréhokoli jiného dravce rodu Falco. Konkrétně tito ptáci loví sysly Parryovy, lumíky norské, zajíce polární, hryzce či mláďata polárních lišek. Ptačí část jídelníčku pak tvoří třeba čečetky, bělokuři, sem tam i nějací ti havranovití, jiné druhy dravců, a v pobřežních oblastech i kachny a alky. Hnízdění rarohů loveckých probíhá většinou na útesech; pár nestaví hnízdo, raději přebere opuštěné hnízdo havranů, orlů či jiných ptáků. Samice klade 1 až 5 vajec, nejčastěji však 2 až 4, inkubační doba pak trvá pětatřicet dnů, deset až patnáct dnů po vylíhnutí je o ptáčata intenzivně pečováno, a ta pak ve věku 7 až 8 týdnů hnízdo opustí. Zcela se však od závislosti na rodičích odprostí až ve 3 či 4 měsících. Ačkoliv je raroh lovecký v současné době na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody veden jako "málo dotčený", do roku 1994 patřil do kategorie "téměř ohrožených". Ve druhé polovině 20. století totiž nepřiměřené používání pesticidů vedlo k drastickému snížení jeho počtů. V současné době je pro něj hrozbou změna klimatu (kvůli ní se do oteplujících se oblastí severního Grónska přesouvají sokoli stěhovaví a soupeří s rarohy o potravu) a také ptačí chřipka.


Zdroj obrázku:

Zdroje informací:
The Peregrine Fund

Nejčtenější