Seznámení s nejvýznamnějšími queer zoologickými knihami

Biologické a zoologické narativy o sexualitě byly vždy ovlivňovány kulturou. Věda, prostředek k dosažení poznání objektivní reality, je kulturou ovlivňována podobným způsobem, jako umění (vždyť věda a umění nejsou tolik odlišné). Puritánský pohled na sexualitu a sexuální orientaci, vycházející z heteronormativity, vykostruované v evropském prostředí pochybnou křesťanskou morálkou, dominoval v období velkého rozvoje vědy, a nepochybně ovlivnil také biologické a zoologické výzkumy. Když v roce 1660 anglický přírodovědec John Ray objevil hermafroditismus u slimáků, byl zděšen - a zděšeni byli i jeho kolegové. Takřka dvě stě let před vydáním O původu druhů (On the Origin of Species), veledíla nejvýznamnějšího přírodovědce všech dob, Charlese Darwina, nedokázali tuto adaptaci vysvětlit. Existence stejnopohlavních vztahů u různorodých živočišných druhů zase mátla a děsila teoretiky "přírodního zákonu" a křesťanské teology 19. století, kteří se snažili hledat morálku v přírodě (pochopitelně bez úspěchu, neboť jak Stephen Jay Gould připomíná v knize Hen's Teeth and Horse's Toes, morálka v přírodě neexistuje). Mezi biology se přinejmenším v minulosti vyskytovali queerfobové, a jiným, kteří naopak chtěli stejnopohlavní vztahy a páření u zvířat studovat, to nebylo umožňováno z důvodu existence kulturních bariér. Bisexualita, homosexualita a asexualita tak byly u různorodých živočišných druhů ještě po většinu 20. století tabu. Změna přišla až v několika posledních desetiletích, a výzkum sexuální diverzity u rozličných druhů nám nyní skutečně pomáhá přiblížit se k dosažení poznání objektivní reality.

Probíhá Týden bisexuálního povědomí. V pondělí jsem na svůj blog přispěl úvodním článkem na toto téma, včera jsem pak zabrousil do populární fikce a představil (či připomněl) jsem vám sedm dobře známých bisexuálních postav z různorodých filmů, seriálů a komiksů. Dnešní článek nebude věnován bisexualitě, ale queer zoologickým knihám, v nichž se však jistě dozvíte mnohé o bisexualitě u rozličných živočišných druhů. Půjde o krátké seznámení s nejvýznamnějšími queer zoologickými publikacemi, které vyšly v posledních takřka 30 letech. 

Heterosexismus byl dlouho miláčkem biologů. Díky výzkumům autorů těchto publikací jej dnes můžeme s radostí vyselektovat. Ano, přátelé, s potěšením oznamuji, že přírodní výběr vyhrál. 😃 Rozmanitost zvítězila. 🌈 Queer zoologie je novým a nesmírně vzrušujícím teritoriem, které bude jistě prozkoumáváno čím dál konkrétněji. Dnes se však podíváme na publikace, kterými to vše začalo.

Bonobo: The Forgotten Ape

Populární kniha Bonobo: The Forgotten Ape (Bonobo: Zapomenutý lidoop) primatologa Franse de Waala a fotografa Franse Lantinga, vydaná poprvé v roce 1997, výrazně napomohla rozbít pseudobiologický narativ, podle něhož "veškerá sexuální aktivita směřuje k rozmnožování." De Waal v knize srovnává bonoba (Pan paniscus) s šimpanzem učenlivým (Pan troglodytes), a zabývá se jeho sociální organizací. Oba tyto druhy se totiž od sebe po stránce společenské organizace výrazně liší. Evoluční modely, které vycházely z pozorování agresivních šimpanzích samců, u bonobů absolutně neplatí; jejich společenství jsou poklidná a dominují v nich samice. Neustálá kopulace mezi bonoby nemá nic společného s rozmnožováním; samci se páří se samicemi či samci, samice se též páří se samicemi nebo samci, a to bez závazků, kvůli prohloubení sociálních vztahů nebo jen tak pro legraci. Kniha je doplněna nádhernými fotografickými esejemi Franse Lantinga, které čtenáře vrhají do světa umírněných, různorodé lásce oddaných bonobů.

Bonobo: The Forgotten Ape představuje protnutí teorie genderu a evoluce primátů. Vzhledem k tomu, že byla napsána odborníkem na primáty (letos v březnu zesnulý primatolog Frans de Waal byl dlouho profesorem na Katedře psychologie Emoryho univerzity v Atlantě) a vyplněna fotografiemi profesionálního fotografa divoké přírody (fotografie Franse Lantinga běžně končí v prestižním časopise National Geographic, je též ambasadorem Světového fondu na ochranu přírody v Nizozemsku), dostala se tato kniha do obecného povědomí zájemců o přírodu a zejména pak o naše nejbližší příbuzné z deštných lesů západní Afriky. I díky práci de Waala a Lantinga dnes všichni se zájmem o přírodu vědí, jakým způsobem vlastně bonobové žijí, a že je mezi nimi kopulace mezi zástupci stejného pohlaví běžná.

Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity

Jedna z nejvýznamnějších knih publikovaných v roce 1999. Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity (Biologická hojnost: Homosexualita u zvířat a přirozená diverzita) je zřejmě nejznámějším knižním dílem kanadského biologa a lingvisty Bruce Bagemihla. Na svém blogu jsem ji zmínil již několikrát, a to z dobrého důvodu. Tato publikace je totiž výtečným prostředkem k porážce všech těch anti-intelektuálních homofobů, kteří prostě nechtějí přijmout přirozenost stejnopohlavní přitažlivosti, a to z jakýchkoli iracionálních důvodů, jež si někde vyhrabali. Bagemihlova kniha, mající 768 stran, byla dokonce použita Americkou psychiatrickou organizací při soudním případu Lawrence v. Texas v roce 2003, při němž bylo Nejvyšším soudem Spojených států amerických rozhodnuto, že kriminalizace jiného než standardizovaného pohlavního styku (kterým je vaginální sex) je protiústavní. Přírodovědné muzeum v Oslu později, mezi zářím 2006 a srpnem 2007, hostovalo výstavu "Against Nature?" ("Proti přírodě?") založenou právě na Bagemihlově knize; cílem výstavy bylo seznámit návštěvníky s výskytem a funkcí homosexuality u různých živočišných druhů.

Biological Exuberance je rozdělena do dvou částí, z nichž první - A Polysexual, Polygendered World (Polysexuální, polygenderový svět) - se zabývá příklady homosexuality, změny pohlaví a nereproduktivní heterosexuality v říši zvířat. Čtenáři se dozví o stejnopohlavním páření žiraf, bonobů a dalších primátů, různorodých ptačích druhů, hmyzu... Bagemihl uvádí celkem 450 druhů, u kterých byly stejnopohlavní vztahy studovány (dnes, v roce 2024, víme již o 1500 druzích). Druhá část - A Wondrous Bestiary (Nádherný bestiář) - shrnuje případy homosexuálního chování zaznamenaného samotnými vědeckými odborníky u 190 druhů. Biological Exuberance není jen klasikou queer zoologické literatury, ale biologické literatury celkově.

Evolution's Rainbow: Diversity, Gender and Sexuality in Nature and People

Symbolem evoluce může být duha. Vždyť Charles Darwin věnoval více svého vědeckého bádání průzkumu a hledání vysvětlení diverzity u jednotlivých druhů, než samotnému (náhodně pracujícímu) mechanismu přírodního výběru (na něm ostatně není nic složitého, jde jen o adaptace na lokální prostředí). Knihu Evolution's Rainbow: Diversity, Gender and Sexuality in Nature and People (Evoluční duha: Diverzita, gender a sexualita v přírodě a u lidí), vydanou v roce 2004, napsala americká evoluční bioložka a ekoložka Joan Roughgarden. Byť její osobní vztah k evoluci přírodním výběrem mi není tolik sympatický (Roughgarden je coby křesťanka advokátkou teistické evoluce, tedy evoluce "řízené Bohem", alespoň však stejně jako každý jiný evolucionista odporuje náboženským fundamentalistům, kreacionistům), nemohu pochybovat o tom, že významným způsobem přispěla zvláště touto knihou k pochopení sexuální a genderové diverzity živočichů, včetně nás, lidí. Když oslavila své 52. narozeniny, vyoutovala se na svém webu jako transgender. Je kritičkou sociálního výběru a sexuálního výběru, jakož i genderové binarity v biologii.

V knize Evolution's Rainbow se Roughgarden staví do pozice proti Bibli, sociálním vědám i mainstreamovému darwinismu. Představuje odlišný, sympatičtější pohled na pohlaví, gender a sexualitu, oproštěný od původních kulturně podmíněných limitů, jež formovaly lidské chápání těchto záležitostí ve světě přírody. Akademik Jack Halberstam, autor knihy Female Masculinity, o této publikaci v době jejího vydání napsal: "Evolution's Rainbow zásadně změní mnoho probíhajících dialogů o sexualitě a vědě." Neurolog a primatolog Robert Sapolsky též sdílel veřejně svůj názor: "Věda se tu a tam soustředí na téma, na kterém záleží. Pohlaví a rozdíly mezi pohlavími jsou pro nás, sociální primáty, důležité. A budeme soudit, odsuzovat, omezovat nebo uvězňovat lidi na základě našich představ o biologicky normální variabilitě pohlaví a sexuality. Je nesmírně důležité, když se objeví kniha, napsaná jasně a autoritativně významným vědcem, která ukazuje, jak mylné jsou představy většiny lidí o tomto tématu."

Homosexual Behaviour in Animals: An Evolutionary Perspective

Akademická publikace od Cambridge University Press vydaná v roce 2006 a editovaná německým primatologem a evolučním antropologem Volkerem Sommerem a kanadským biopsychologem Paulem L. Vaseym. Na 394 stranách publikace Homosexual Behaviour in Animals: An Evolutionary Perspective (Homosexuální chování u zvířat: Evoluční perspektiva) se čtenář dozví o stejnopohlavním chování a vztazích u rozličných druhů živočichů v přírodě i v zajetí, od delfínů přes ptáky a bizony po domácí kočky. Kniha se zároveň snaží poskytnout evoluční vysvětlení existence rozmanitosti sexuálních orientací a sexuálního chování, a je napsána tak, aby jí porozuměli třeba už studenti biologických věd, kteří to ale zatím nedotáhli na bakaláře. Má se hodit jako doplňující literatura pro studenty zoologie, evoluční psychologie, evoluční biologie a etologie (vědy zkoumající zvířecí chování). 

Ze všech publikací uvedených v tomto článku je Homosexual Behaviour in Animals v podstatě největší učebnicí, chladným, disciplinovaně vysokoškolským způsobem vysvětlující témata, kterými se zabývá. Dalo by se říci, že jsou to taková doplňující skripta (a nevím, jak vy, ale já skripta nikdy moc nečetl). Musím upozornit na to, že Paul L. Vasey je webem Transgender Map, který tvoří Andrea James, označován za osobu propagující škodlivé názory na sexuální a genderové menšiny, zvláště pak na transgender osoby a osoby nebinární. James připomíná, že věda by měla být hodnotově neutrální, aby směřovala k nepředpojatým vědeckým výsledkům. Vasey prý však používá pseudovědeckou terminologii. To by se nemělo odrážet v této akademické publikaci se zoologickou tématikou, je ale třeba však mít na paměti, že jedním z jejích editorů je člověk, který je trans komunitou kritizován.

Bitch: A Revolutionary Guide to Sex, Evolution & the Female Animal

O této knize jsem se vám chtěl na blogu zmínit od té chvíle, co jsem se na twitterovém účtu její autorky, zooložky Lucy Cooke, dozvěděl o jejím vydání - a to už před dvěma roky. Bitch: A Revolutionary Guide to Sex, Evolution & the Female Animal (Fena: Revoluční průvodce sexem, evolucí a samičím zvířetem) má totiž veškeré naděje stát se stejnou queer zoologickou klasikou, jako výše uvedené knihy. Lucy Cooke si možná pamatujete z Watches na BBC; vystupovala i v jednom úryvku o žralocích velikých z Autumnwatch 2017, který jsem loni vložil na blog. V této knize se snaží rozbít onu falešnou představu o samčí dominanci ve zvířecích společnostech; dalo by se říci, že kráčí v šlépějích Stephena Jaye Goulda (vzpomínám nyní na jeho esej Big Fish, Little Fish z knihy Hen's Teeth and Horse's Toes), a boří sexisitické představy o "samicích coby loserech". Vrhá čtenáře do života stejnopohlavního samičího páru albatrosů, společně se starajících o mládě závislé na natrávené potravě, kterou mu matky nosí z širého oceánu. Mění čtenářův pohled na genderovou dynamiku u kachen divokých, u kterých byly samice (na které se občas vrhá několik samců za sebou) vnímány jako oběti. Cooke naopak představuje kachní samice jako ptáky různorodě se chovající, nikterak se diverzitou chování nelišící od kačerů. A je toho mnohem více.

Bitch, 400-stránková kniha od Basic Books, byla na trh uvedena v 1. vydání v březnu 2022. V červenci stejného roku pak díky svému úspěchu a velkému prodeji prvního vydání zamířila na trh ještě 2. edice, přejmenovaná na Bitch: On the Female of the Species (Fena: O samicích druhů). Na zadní obálce se setkáte s názorem mj. profesorky Alice Roberts, která provázela například dokumentárním filmem Po stopách ztracených předků na BBC: "Lucy Cooke přímo odstranila dvě století sexistických mýtů z biologie. Připravte se, že se toho budete hodně učit a nahlas se zasmějete. Krásně napsaná, velmi vtipná a hluboce důležitá kniha." Recenzent pracující pro Irish Times napsal: "Okouzlující směs vtipu a vědecké analýzy... Kromě srážení samců z jejich evolučního bidla a posílení postavení žen tato kniha může inspirovat LGBTQ komunitu, protože je jasné, že jejich identity a životy se odrážejí v celém přírodním světě."

Výše uvedené publikace osobně považuji za nejvýznamnější queer zoologickou literaturu, vynořit se však mohou další! Jaká z těchto pěti knih vás zaujala nejvíce? Četli jste už některou z nich, a pokud ne, přemýšlíte o jejich četbě?

Sedm dobře známých bisexuálních postav z populární fikce

Včera začal letošní Týden bisexuálního povědomí, a já jsem k této příležitosti přispěl na svůj blog úvodním článkem, který se částečně zabýval i diskriminací bi lidí, tedy bifobií. Jedním ze způsobů, jak bifobii (nesnášenlivost vůči bisexuálním lidem) v našem světě zmírňovat (žádná nesnášenlivost samozřejmě není přirozená) je správně reprezentovat bisexuální osoby v médiích a ve fikci. I lidé, kteří ve svém okolí nemají nikoho, kdo je bi, se tak mohou dozvědět více o této sexuální orientaci, což je velice důležité, a naší společnosti to pomáhá hned v několika směrech. Tyto postavy mohou být vzorem pro bisexuální lidi jakéhokoli věku, zvláště důležité však mohou být pro naše mladé přátele, kteří si uvědomují, že svým bytím neodpovídají vykonstruovanému a nerealistickému (přirozené rozmanitosti našeho lidského druhu neodpovídajícímu) heteronormativnímu "standardu". Mohou též pomoci rozbíjet škodlivé a nerealistické stereotypy, které o bisexuálních osobách panují. Bisexuální reprezentace - stejně jako reprezentace gayů, leseb, transgender lidí a lidí na asexuálním spektru - je nesmírně důležitá. Měla by samozřejmě zahrnovat i pansexuální a omnisexuální postavy. 

V tomto článku zabrousíme do populární kultury a představíme si sedm nejvýznamnějších bisexuálních postav, se kterými se ve fikci setkáváme v posledních několika desetiletích. Jedná se o postavy z filmů, seriálů i komiksů, a významným způsobem ovlivnily posun smýšlení naší společnosti, milující tyto příběhy, o bisexualitě. Poněvadž jsem nepochybně zaujatý, jako ostatně každý konzument fikce, vybral jsem pochopitelně postavy, které sám dobře znám. Budu však rád, pokud v komentářích pod příspěvkem započneme diskusi třeba o vašich oblíbených bi postavách, které jsem zde neuvedl. 😊

John Constantine

Britský okultista John Constantine z vesmíru DC, objevující se v komiksech vydavatelství DC Comics, je bisexuální legendou. Nestvořil ho nikdo jiný, než můj oblíbený komiksový scénárista a spisovatel Alan Moore, anarchista a okultistický mág z Northamptonu, který byl vždy velkým podporovatelem LGBTQ;+ lidí. Kromě něj se na vytvoření Constantina podíleli ještě kreslíři Steve Bissette a John Totleben, a společně s Alanem představili tohoto osobitého antihrdinu ve 37. čísle komiksu Bažináč (Swamp Thing) v roce 1985. 

Constantine je cynický okultní detektiv z dělnické třídy, narozený 10. května 1953 v Liverpoolu. Jeho předci byli známí jako Laughing Magicians, a podvedli několik bohů z DC universa. John vyrostl nenáviděn svým otcem Thomasem. V 70. letech vkročil do okultních kruhů v Londýně, v roce 1977 se pak stal fanouškem Sex Pistols, když navštívil jejich koncert v tamním Roxy Clubu. Na začátku 80. let začal vystupovat na jevišti jako kouzelník; při jednom ze svých vystoupení předpověděl atentát na Ronalda Reagana. S rokem 1985 se setkal s Bažináčem, a zažil s ním několik dobrodružství. Později v životě, v rámci kontinuity The New 52, se stal součástí týmu Justice League Dark, pokusil se ukrást schopnosti Shazamovi, a byl vrhnut zpět v čase do doby 1. světové války. Vystupoval také v sandmanovském universu Neila Gaimana.

Constantinova sexuální identita byla nejprve tajemstvím. Až v roce 1992, v 51. čísle jeho vlastní komiksové série, Hellblazer, byl scénáristou Johnem Smithem vyoutován jako bisexuál. Paradoxně to tedy nebyl jeho stvořitel, Alan Moore, kdo o něm tuto skutečnost odhalil (ale nebojte, Alan později vyoutoval třeba Alana Quartermaina v Lize výjimečných jako bisexuála). V minulosti chodil Constantine s mužem jménem Oliver, s Nicolasem Nolanem, Nickem Necrem, Margaret Ames, Veronicou Delacroix, Marj a Asou (neboli Nightmare Nature). Cítil také atrakci ke Gregoriovi de la Vegovi nebo k Heleně Bertinelli (neboli Huntress). 

Jack Harkness

Kapitán Jack Harkness, ztvárněný hercem Johnem Barrowmanem, z kultovního britského sci-fi seriálu Doctor Who (česky Pán času) patří k nejvýznamnějším bisexuálním postavám v populární fikci z prvního desetiletí tohoto století. Byl představen v dvoudílu The Empty Child/The Doctor Dances v 1. řadě obnoveného Doctor Who z roku 2005, k nimž napsal scénář pozdější showrunner Steven Moffat. Jack Harkness se stal tak populární postavou, že pro něj byl vytvořen spin-off seriál Torchwood, který se vysílal mezi lety 2006 a 2011. Byl a dodnes je vzorem pro nemálo bisexuálních a gay kluků. 

Byl představen jako bývalý agent z 51. století, který patřil k Time Agency, a jenž v roce 1941 nechtěně zavinil mor v Londýně. Poté, co 9. Doktor, kterého hrál Christopher Eccleston, zachránil situaci, stal se Jack Harkness jeho společníkem; dále byl také společníkem 10. Doktora, ztvárněného Davidem Tennantem, a později se stal součástí Torchwoodského institutu, který v roce 1879 založila královna Viktorie po událostech 2. epizody 2. série Doctor Who, Tooth and Claw. Začal chodit s Iantem Jonesem, tichým administrátorem institutu, který je Jackem popsán též jako bisexuál. Na svých dobrodružstvích se Jack setkal s bezpočtem mimozemšťanů a jiných příšer. Po takřka deset let trvající absenci v Whoniversu se Jack Harkness vrátil ve 12. sérii Doctor Who, ve které 13. Doktorku hrála Jodie Whittaker, a dále v Novoročním speciálu Revolution of the Daleks z roku 2021.

Ačkoliv je Jack bisexuál, má zájem spíše o muže. Už v 1. sérii obnoveného Doctor Who políbil 9. Doktora a často flirtoval s muži. Později chodil s již výše zmíněným Iantem Jonesem, se kterým měl dlouhodobý romantický a intimní vztah. Zapleten byl ale také s kapitánem Johnem Hartem, Angelem Colasantem, Christopherem Marlowem, Gregem Bishopem, Gween Cooper, River Song (se kterou byli v manželství on i Doktor, plus několik dalších mužů), vévodkyní Eleanor, a zájem projevil i o Doktorovu společnici Rose Tyler. 

River Song

Profesorka River Song, ztvárněná herečkou Alex Kingston, vystupovala v seriálu Doctor Who mezi lety 2008 a 2015. Její tvůrce Steven Moffat na Twitteru v roce 2012 odhalil, že je bisexuálkou; River Song pak sama v seriálu zmínila, že byla v manželství s muži i ženami, a to konkrétně ve Vánočním speciálu The Husbands of River Song (2015). Stala se z ní queer ikona. Poprvé se objevila v dílu Silence in the Library (2008), naposledy v televizním seriálu právě ve speciálu The Husbands of River Song (2015), ale dodnes vystupuje (dabovaná stejnou herečkou) v audio dramatech z Whoniversa, a to v dlouhé sérii River Song započaté v roce 2015. První řada nového audio příběhu The Death and Life of River Song vyšla v srpnu 2024, další dvě řady jsou plánovány na příští rok.

River Song je dcerou společníků 11. Doktora, kterého ztvárnil Matt Smith (mimochodem, 11. Doktor je podle Matta ace!😉), konkrétně tedy Amy Pond a Roryho Williamse. Ti ji pojmenovali Melody Pond. Protože byli vystaveni časovému vortexu, DNA jejich dcery bylo proměněno, a dítě se mohlo podobně jako Pánové času regenerovat; nemělo však zajištěných dvanáct regenerací a třináct podob, jako Doktor či jiní Pánové času, ale pouze dvě regenerace a tři podoby. River Song byla poslední ze tří podob Melody. Poté, co ji o spojení s rodinou připravili Silence, stala se River archeoložkou, a cestovala v čase za Doktorem, svou láskou. Setkala se s jeho desátou, jedenáctou, dvanáctou a třináctou inkarnací (v prvních třech případech šlo o mužské inkarnace, v posledním o inkarnaci ženskou), stejně jako s dřívějšími inkarnacemi, jež však přišly o vzpomínky na ní. Její cestování po časové ose je neskutečně komplikované. People usually need a flow chart (fanoušci seriálu understood that reference).

Kromě Doktora (v jeho mužských i ženských podobách) byla River v manželském svazku s pompézním Hydroflaxem, citlivým Ramonem, gay hercem Stephenem Fryem, kapitánem Jackem Harknessem, Kleopatrou, Bernice Summerfield, Jane a ještě s jednou ženou, jejíž jméno však nebylo odhaleno. 

Kayla Watts

Kayla Watts, ztvárněná herečkou DeWandou Wise, je historicky první vyoutovanou bisexuální postavou ve franšíze Jurský park. Objevila se ve filmu Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World: Dominion) z roku 2022. Je nezávislou pilotkou. Poté, co opustila americké letectvo, přesunula se do Středomoří a přemisťovala ilegálně prodávané dinosaury a různé další zboží z Malty. Je spojena s korporací BioSyn. Ačkoliv je Kayla ve filmu představena spíše jako antihrdinka, nakonec se přidává k hrdinům filmu. Po většinu filmu nosí své letecké rukavice, zbavuje se jich až po útoku dilophosaura.

Kayla se narodila do afroamerické rodiny s armádní historií. Po vzoru svých příbuzných se přidala k United States Air Force, výdělky jí však nestačily, a tak začala pracovat nezávisle coby pilotka letadel přenášejících nelegální náklad. Po útěku dinosaurů z Lockwoodova pozemku v Kalifornii na konci filmu Jurský svět: Zánik říše (Jurassic World: Fallen Kingdom) se Kayla zapletla do trhu s nublarskými potvorami na Maltě. Všimla si jí korporace BioSyn vedená Lewisem Dodgsonem, který byl nepřímo zodpovědný za incident na ostrově Nublar v prvním Jurském parku (1993), navázal s ní kontakt, a v únoru 2021 přemístila Kayla čtyři dinosaury do údolí vlastněného BioSynem v Dolomitech. V roce 2022 se setkala s Claire Dearing a Owenem Gradym na Maltě, když hledali svou adoptovanou dceru Maisie Williams, jež byla BioSynem unesena spolu s Betou, potomkem Owenovy velociraptorky Blue. Při pozdějším dobrodružství v údolí uprostřed Dolomitů zachránila Kayla Gradyho, Dearing, Iana Malcolma, Alana Granta a Ellie Sattler tak, že trefila dravého giganotosaura uspávací střelou. Na konci filmu si koupila nové letadlo, Midnight Oiler 2.

V Jurském světě: Nadvládě ukázala Kayla zájem o Claire Dearing a Iana Malcolma (druhému jmenovanému prohlížela chlupy na hrudi). Jde o druhou otevřeně LGBTQIA+ postavu v jurskoparkovských filmech; první byla Zia Rodriguez. Záhy po vydání filmu byla jako bisexuálka vyoutována ještě Yaz v animovaném seriálu Jurassic World Camp Cretaceous. 

Korra

Korra, dabovaná herečkou Janet Varney, je protagonistkou animovaného seriálu Legenda Korry (The Legend of Korra), jenž byl pokračováním Avatar: The Last Airbender a jenž se vysílal poprvé mezi lety 2012 a 2014 na stanici Nickelodeon. Stala se novým Avatarem po zesnutí Aanga (hlavního hrdiny předchozího seriálu). Narodila se jako waterbender, ale jako Avatar byla samozřejmě schopná ovládat kromě vody i ostatní tři živly. Bojovala s Amonem a jeho Equalisty, stala se i ztělesněním Raavy... a bylo toho mnohem, mnohem víc. Korra byla kanonicky bisexuálka, a její vztahy s lidmi různých genderů prozkoumal jak animovaný seriál, tak komiksy z avatarovského universa.

Korra vyrostla obklopena členy svého rodného kmene, Southern Water Tribe, a do svých sedmnácti se naučila ovládat tři ze čtyř živlů. Poté opustila polární kraj a přemístila se do Republic City, aby se od Aangova syna Tenzina (dabovaného J.K. Simmonsem!) naučila, jak ovládat vzduch. Právě v Republic City se dostala do křížku s Equalisty, kteří lidem odebírali schopnosti ovládat některý z živlů, a sama byla o ty své na krátký čas připravena Amonem (dabovaného Stevem Blumem!). Později bojovala s Unalaquem, který měl být původně jejím mentorem, a se Zaheerem, vůdcem Červeného lotusu. Další výčet událostí, které Korru potkaly, by zde zabral příliš mnoho místa, doporučuji vám tedy podívat se na samotný seriál. 😉 

V 1. sérii Legendy Korry započala Korra vztah s Makem, když se s ním a jeho bratrem setkala v pro-bendingovém, sportovním prostředí. Mezi 1. a 2. řadou seriálu začal jejich vztah drhnout, Mako se s ní nakonec rozešel, ale zůstali přáteli. Korra později začala projevovat zájem o Asami Sato (na fotografii výše se nachází v její společnosti), ale bála se jí lásku přiznat. Nakonec se k tomu odhodlala na konci poslední, 4. série, a společně vstoupily do Spirit World. V následujících komiksech oznámily svůj vztah zbytku světa. Vztah Korry a Asami byl před deseti lety, v roce 2014, považován za velký krok kupředu na televizním kanálu vysílajícím animované seriály pro děti a teenagery. Není divu, že Korra se stala vzorem pro mnoho bi lidí.

Mystique

Nebyl bych to já, abych v tomto článku nezmínil alespoň jednu postavu z X-Menů od Marvel Comics. Mystique, rodným jménem Raven Darkholme, je jednou z prvních LGBTQIA+ postav v marvelovském universu. Vytvořil ji scénárista Chris Claremont, který psal X-Meny mezi lety 1975 a 1991 (a občas se k nim dodnes vrací), a kreslíř Dave Cockrum. Společně ji představili v 16. čísle Ms. Marvel v roce 1978. S rokem 1980 se Mystique v komiksech poprvé střetla s Xavierovými mutanty v proslulé příběhové linii Days of Future Past. V průběhu 80. let odhalil Claremont, že Mystique je ve vztahu s mutantkou Destiny. Protože tehdy platil v amerických komiksech zákaz ukazovat jiné než hetero vztahy, použil Claremont v jednom dialogu mezi těmito ženami archaické slovíčko znamenající "milenka", když se spolu bavily. Cenzura si toho nevšimla, a queer čtenářstvu Marvelu byl tak tajně představen první stejnopohlavní pár tohoto universa - a rozhodně ne poslední.

Mystique je skutečně mysteriózní postavou. Neví se, kdy a kde se vlastně narodila, neboť je metamorfkou; dokáže měnit svou podobu. Nikomu není známo, jak vypadala jako malá; zda vyrůstala jako chlapec či dívka. Nachází-li se ve své pravé podobě, je ženou s modrou kůží a červenými vlasy. Její schopnosti výrazně zpomalují její stárnutí. V určitou část svého života se zapletla do životu Sabretoothe, hlavního nepřítele Wolverina, pak od něj utekla a vzala si německého barona Christiana Wagnera. Chtěli mít dítě, ale Christian byl neplodný, a Raven nakonec v mužské podobě počala dítě s hospodyní Irene Adler, přezdívanou Destiny. Výsledkem byl Kurt Wagner (Nightcrawler). Jednu dobu se myslelo, že Kurtovým otcem je démonicky působící Azazel, to ale není pravda. Raven nakonec Christiana zavraždila, když pochyboval o svém otcovství. Azazel byl přesvědčen, že byl Kurtovým otcem; později bylo odhaleno, že Destiny přesvědčila Raven ke změně v muže, aby syna počaly s cílem Azazela zmátnout. Kurt měl pak zastavit Azazelův plán na ovládnutí světa. Předtím, než Xavier zformoval X-Meny, Raven ho navštívila a poprosila ho, aby Kurtovi vymazal vzpomínky na matku. Později se Mystique stala adoptivní matkou Rogue, dívky neschopné dotknout se ostatních, aniž by jim ublížila. Pokusila se zabít Legiona, Xavierova syna, zformovala nové Bratrstvo mutantů bez vedení Magneta... V posledních letech byla také součástí rady mutantského ostrova Krakoa po boku Magneta, Xaviera, Apokalypsy, Sebastiana Shaw či Emmy Frost a svého syna Kurta.

Do komiksové historie se zapsal panel z 6. čísla komiksové série X-Men z roku 2020, napsané Jonathanem Hickmanem. V něm rozzuřená Mystique řve na Xaviera: "I want my wife back!" Proč konkrétně byla připravena o Destiny, kterou i po desetiletích miluje, to budete muset zjistit sami. 😉 Ve filmech ze série X-Men, v nichž postavu hrály herečky Rebecca Romijn a Jennifer Lawrence, bohužel nebyla bisexualita Mystique nikterak prozkoumána, nicméně Ian McKellen, podotkl v rozhovorech, že nevíme, do jaké podoby se coby blízká společnice Magneta mění. V prvním filmu z roku 2000 říká Magneto: "She takes on so many shapes." V rozhovoru z roku 2013, natočeném na San Diego Comic Con, Ian zmínil, že jeho Magneto je gay (doslova říká Michaelu Fassbenderovi, jenž ztvárnil mladší verzi postavy: "Did you know that Magneto was gay?"). V neposlední řadě bych zmínil scénu z Posledního vzdoru (2006), v níž Mystique přichází o své metamorfské schopnosti, Magneto ji pak uvidí nahou na zemi, v jeho tváři se objeví zklamaný výraz, a odchází pryč. X-Men filmy byly plné metafor. 

Tim Drake

Tim Drake, třetí Robin, byl představen komiksovým scénáristou Marvem Wolfmanem ve 436. čísle komiksu Batman, v roce 1989. Samostatný, nesmírně inteligentní chlapec se pak stal společníkem netopýřího muže v příběhové linii A Lonely Place of Dying, jež navazovala na hrozivé události A Death in Family - komiksu, v němž Batman přišel o druhého Robina, Jasona Todda. Na počátku 90. let Tim Drake získal svou vlastní komiksovou sérii, Robin. V srpnu 2021 byl vyoutován jako bisexuál v 6. čísle komiksu Batman: Urban Legends, ke kterému napsala scénář Meghan Flitzmartin. Dále byla jeho bisexualita prozkoumána ve sbírce DC Pride 2022 a jeho vlastním prajdovém speciálu Tim Drake: Pride Special.

Životní příběh třetího Robina se začal odvíjet určitým netopýřím směrem už předtím, než Dick Grayson, první Robin, přišel o své rodiče v cirkuse. Tim byl jako malý přítomen v publiku na představení Létajících Graysonů, a viděl Dickovy rodiče zemřít. Tehdy také poprvé uviděl Batmana, který do cirkusového stanu skočil chvíli po incidentu, a snažil se uklidnit rozesmutnělého Dicka. V průběhu let Timovi došlo, že Robin, Batmanův společník, musí být právě Dick. Kdo jiný by ostatně dokázal provést všechny ty akrobatické kousky? Dick Grayson nakonec od Batmana odešel a stal se lídrem Teen Titans, Bruce Wayne se ujal Jasona Todda, dalšího cirkusáckého kluka, který přišel o rodiče (Dick také Jasona znal po mnoho let), a když Jasona zabil Joker, s Batmanem to šlo z kopce. Tim se stal Batmanovým stalkerem, a dopátral se toho, že jím není nikdo jiný, než právě Wayne. Byl přesvědčen, že Batman potřebuje Robina, jinak není ničím jiným, než vzteklou bestií, která nakonec prohraje. Na konci příběhu A Lonely Place of Dying se stal třetím Robinem. Zbytek je komplikovaný, ale znáte-li DC universum, mohli byste tento odstavec dopsat (jen by to zabralo zase moc místa, vždyť bych musel napsat celý životopis této postavy!).

Tim Drake je v současnosti v komiksech ve vztahu s Bernardem Dowdem, bývalým spolužákem a velkým fanouškem Robina. Bernard dlouho nevěděl, že Tim je Robin. V minulosti měl Tim vztah se Stephanie Brown, dcerou záporáka Cluemastera, a s Cassie Sandsmarck neboli Wonder Girl.

Tak to bylo sedm dobře známých bisexuálních postav z populární fikce. Věřte mi, že tento článek by mohl být delší, a mohl bych jich zde uvést mnohem více. Nechám si je však pro případné další články v rámci budoucích Týdnů bisexuálního povědomí. 😃 Která z těchto postav je vaše nejoblíbenější? Je nějaká postava, která se do tohoto elitního výběru podle vás musela dostat, a teď jste zklamaní, že jsem ji ani nezmínil? Dejte mi o tom vědět v komentářích! 

Týden povědomí o bisexualitě 2024!

S 16. zářím 2024 začíná letošní Týden bisexuálního povědomí (Bisexual Awareness Week)! Jedná se o oslavu bisexuality, a nastává již od roku 2014, vždy ve dnech 16. až 23. září, přičemž celá kampaň je zakončena Dnem oslavy bisexuality (Celebrate Bisexuality Day), který se slaví už od roku 1999. Je skvělé, že tyto kampaně existují a že pomáhají šířit osvětu o životech a zkušenostech bisexuálních lidí. Podle průzkumu učiněného výzkumnou institucí Pew Research Center v roce 2013 tvoří bisexuálové asi 40 % LGBTQIA+ komunity. Není pochyb, že je třeba o diverzitě sexuálních orientací a o bisexualitě konkrétně hovořit; naši bi přátelé se často setkávají s negativními reakcemi ze stran nevzdělaných či nesnášenlivých, a cílem nás všech by samozřejmě mělo být vytvářet svět, který akceptuje všechny lidi, a ve kterém všichni lidé mohou oslavovat svou identitu a cítit se mezi ostatními bezpečně. Blogorgonopsid a jeho esíčkový autor tedy samozřejmě BiWeek podporují!

Biceratops - ceratopsiáni byli též nepochybně bisexuálové. S bisexualitou se setkáváme napříč celou živočišnou říší! Obrázek z webu Best Tree Store

Bisexualita je sexuální přitažlivostí k mužům i ženám nebo též k osobám stejného či jiného genderu. Může zahrnovat i sexuální atrakci k osobám bez závislosti na jejich genderu (tomu se říká pansexualita). V minulosti se pojem "bisexuální" užíval v botanice pro popis rostlin nesoucích samčí i samičí reprodukční orgány, v roce 1892 byl pak poprvé užit v angličtině neurologem a psychiatrem Charlesem Gilbertem Chaddockem v jeho překladu pochybné knihy Psychopathia Sexualis stejně pochybného německého psychiatra Richarda von Krafft-Ebinga. Tito bláhoví pánové učinili žel více pro potírání přirozenosti sexuální diverzity lidského druhu než pro započetí otevřené debaty o ní. Krafft-Ebing byl sexuální puritán, který považoval jakýkoliv pohlavní styk s jiným než reprodukčním účelem za jaksi špatný, a dnes se jeho škodlivé úvahy mohou hodit maximálně tak smrdutým incelům brečícím, že "poslední Star Wars jsou moc woke". Předsudečným psychiatrům 19. a 20. století se v současnosti můžeme zasmát, tak jako se můžeme zasmát vědeckým rasistům a vědeckým sexistům oněch časů. 

Bisexuálové se bohužel dodnes setkávají s diskriminací. Útlak bi lidí se nazývá bifobie. Jedná se o nenávistné postoje vůči bisexuálním lidem, zahrnující negativní stereotypy (například že "bisexuálové jsou lživí či promiskuinní"; pochopitelně na promiskuitě není nic špatného!) nebo vymazávání skupiny (tzv. bisexual erasure) prostřednictvím falešných narativů (například že "bisexualita je jenom experimentování"). Bohužel se stále i v dnešním světě setkáme s nenávistnými jedinci, kteří odmítají existenci bisexuality, a dělí lidi jen na "heterosexuály a homosexuály", což je naprosto mylné, nevědecké a ignorantské. Stigmatizace a diskriminace zvyšuje u bisexuálů riziko deprese, menšinový stres nebo též snížené sebevědomí, přičemž ze všech těchto záležitostí je vinno bifobní a heterosexistní prostředí, v němž se naši přátelé nacházejí. V nejhorších případech může bifobie vyústit v předsudečné násilí na bi lidech - sbití, znásilnění či vraždu. Podle průzkumu již zmíněného Pew Research Center mají bisexuálové v USA vyšší pravděpodobnost výdělků nižších než 30 000 dolarů za rok (tj. méně než 678 600 českých korun) nebo nižší pravděpodobnost, že budou vyoutovaní některému ze svých blízkých. Ví se také, že bisexuálové jsou častěji oběťmi domácího násilí ze strany intimního partnera. Jen cynik (a naprosto nesoucitné zvíře) by nemohl být z těchto skutečností zarmoucen. Bifobie je reálná, a má negativní vliv na všechny, i na lidi, kteří nejsou bisexuály. Vytváří totiž napětí ve společnosti tím, že stigmatizuje debatu o bisesexualitě, a naše bi přátele staví do pozice možných obětí. Je na čase s bifobií skoncovat.

Jenže to se lehce řekne. Odstranit útlak není lehké, když jej reprodukují média vlastněná bifobními a jinak queerfobními boháči nebo když jej reprodukují církve a jejich pokrytečtí představitelé. Jak je možné, že někdy v minulosti bylo něco tak přirozeného, jako bisexualita, identifikováno jako nenormální? Na vině je standardizace heterosexuality - heteronormativita a heterosexismus. Křesťanská morálka, středověká anti-intelektuálnost, špatný vzdělávací systém, a v neposlední řadě potřeba politicky, nábožensky a ekonomicky mocných činit z určitých menšin ve společnosti jakési "nepřátele" (když jsou to oni, mocichtiví, kdo skutečně lidské společnosti ubližuje) měly a mají za následek potlačování debaty o sexuální diverzitě našeho druhu, a jsou vinny z pokroucení znalosti této diverzity u obrovského množství lidí. Není to problém jen historický. Vzpomeňme na to, že v Putinově fašistickém Rusku je nelegální identifikovat se jako bisexuál; Ruský Nejvyšší soud loni označil LGBTQIA+ za "extremistickou organizaci". Je to otřesné. Kolik životů je takovou rétorikou a anti-LGBT zákony zruinováno. Kolik lidí kvůli nim trpí, je zavíráno do věznic, bito a znásilňováno jen proto, že jsou sami sebou. Toto je realita světa, v němž žijeme. A je třeba ho změnit.

Bisexuální vlajka. Fotografie z webu Parade

Problémem je také vymazávání bisexuality z médií. Reprezentace je důležitá, a v posledních desetiletích jsme se v populární fikci setkali s postavami, jež se otevřeně identifikují jako bisexuálové (plánuji na toto téma v rámci Týdne povědomí o bisexualitě 2024 napsat samostatný článek). Spojenci nenávisti, pochybná "anti-woke" batolata, se bohužel štvou kvůli jakémukoliv pokusu o reprezentaci, div jim vztekem plena nezhnědne. Vzpomínám si, že jeden bývalý paleobloger kdysi napsal komentář na jistý web, že se "směje" bi reprezentaci v seriálu Zaklínač (The Witcher). Alespoň dnes vím, že nestojí se s tímto ubožákem, neschopným obout se takříkajíc do cizích bot, vůbec bavit. Ignorantský až zlovolný přístup k bisexuálním lidem, a to i v médiích, jen podporuje bifobní útlak, který vede k ubližování lidem. Představte si, jaký ten člověk asi musí uvnitř být, když mu vadí otevřeně bisexuální postava. Doba, kdy seriály, filmy, knihy a komiksy zobrazovaly jen bílé heterosexuální muže, je ta tam. Je třeba napravit historické nerovnosti, a zvýšení vizibility bi lidí tomu může napomoci. Jaskier v Zaklínačovi je prvním krůčkem. Reprezentace bi lidí je však stále malá, a je třeba, aby vzrostla. Sexuální diverzita našeho druhu je ohromná, a všichni ti purističtí heterosexisté, jež jí oponují, by se měli zamyslet, nakolik se svými názory blíží k eugenice. Začíná to tak, že se jeden pochybný týpeček "směje" bisexuální reprezentaci ve streamovacím seriálu; jeho přístup však může vyúsťovat v útlak queer spolužáků nebo spolupracovníků, v urážlivá slova, a kdo ví, v co horšího. 

S bisexuálním a homosexuálním chováním se vědečtí odborníci setkali již u více než 1500 žijících druhů živočichů. Nejedná se o chování nikterak odlišné či méněcenné, než chování heterosexuální či asexuální. Samci se párují se samci a samice se samicemi běžně u sociálních druhů, ale sem tam i u druhů samotářských (příkladem jsou orangutani). Během BiWeeku, ale i neustále mimo tuto týdenní oslavu bisexuality, bychom si měli uvědomovat, že všechny sexuální orientace jsou validní a mají své místo v našem rozmanitém světě. Bisexualita je přirozenou součástí lidského bytí, stejně jako asexualita, homosexualita a heterosexualita. Umožňují nám je pochopit i queer teorie a vědecký, interdisciplinární obor queer studia. 

Všem návštěvníkům svého blogu přeji hezký Týden povědomí o bisexualitě, a doufám, že pokud jste tak neučinili dříve, započnete třeba právě při něm svůj vlastní průzkum světa bisexuality a všeho s ní spojeného. Začít můžete třeba na webu LGBTQIA+ Wiki. Věnujme pozornost útlaku bi lidí, kombatujme vymazávání bisexuality, hovořme o lidské diverzitě a snažme se o to, aby se co nejvíce lidem dobře dařilo a aby mohli být sami sebou, aniž by se museli bát nadávek, pochybů či předsudečného násilí. 💖💜💙

6 vybraných druhů ceratosaurů: Genusaurus sisteronis

Vědecký název: Genusaurus sisteronis,

Místo nálezu: Francie,

Velikost: délka 3 až 3,6 metru, hmotnost 50 až 130 kg.

Tento zástupce kladu Ceratosauria a nadčeledi Abelisauroidea je znám na základě částečně zachovalé kostry, odkryté mezi lety 1984 a 1986 v oblasti Bevons Beds, jež se nachází ve vocontiánské pánvi na jihovýchodě Francie. Spodnokřídové horniny této lokality se datují do albu, konkrétně jsou staré okolo 106 milionů let. Zvíře bylo formálně popsáno kolektivem vědců vedených Accariem v roce 1995 pod názvem Genusaurus sisteronis; druhové přízvisko odkazuje na komunu Sisteron, v současnosti obývanou asi 7700 lidmi, jež se nachází poblíž místa nálezu kostry. Rodový název bychom mohli přeložit jako "kolenatý ještěr". Ví se toho o něm opravdu velice málo; typový (a zároveň jediný známý) exemplář sestává pouze ze sedmi částečně zachovalých zádových obratlů, jednoho neúplného křížového obratle, kusu kyčelní kosti, fragmentu kosti stydké, stehenní kosti, svrchní části holeně a lýtkové kosti a jediné nártní kosti. Nenašly se žádné zuby, kosti lebky ani pozůstatky předních končetin. Kdyby však nic jiného, lze z takto nedokonale zachovalé kostry zvířete vyvodit jeho příbuzenské vztahy a jeho velikost. Podle O. N. Grilla a R. Delcourta je Genusaurus sisteronis nejmenším zástupcem čeledi Abelisauridae. Různé fylogenetické studie (v letech 2016, 2017 a 2023) jej umístily buď mezi abelisauridy nebo mezi noasauridy. V každém případě šlo o abelisauroida. Je možné, že lovil menší neptačí dinosaury nebo jiné nikoliv zrovna velké obratlovce, nebo snad pojídal mršiny. 

Zdroj obrázku:

Grimlock108 na webu DeviantArt

Zdroje informací:

Wikipedia

Ngamalacinus nigelmarveni - nově popsaný třetihorní bratránek vakovlka z naleziště Riversleigh

Před dvěma dny, 12. září, se Nigel Marven, významný britský moderátor a producent přírodopisných dokumentů, na svém twitterovém účtu nechal znát o nadšení ze skutečnosti, že byl na jeho počest pojmenován už druhý fosilní živočich. Možná si vzpomínáte, že jsem vás v únoru 2022 informoval o křídové vosičce Diameneura marveni ze Španělska. Nyní na seznam taxonů pojmenovaných na počest hvězdě Prehistorického parku (Prehistoric Park) přibyl pravěký bratránek vakovlka, Ngamalacinus nigelmarveni, popsaný v článku vydaném 6. září 2024 ve vědeckém časopise Journal of Vertebrate Paleontology. Jeho autoři - Timothy J. Churchill, Michael Archer a v neposlední řadě významná australská paleontoložka Suzanne J. Hand, zodpovědná za popsání většiny oligocénních a miocénních netopýrů ze země u protinožců - se rozhodli dát tomuto zvířeti druhové přízvisko ctící Nigela Marvena "za jeho celoživotní odhodlání inspirovat mladé paleontology prostřednictvím jedinečného a odvážného stylu moderování dokumentů o pravěkém životě." Kromě Prehistorického parku samozřejmě Nigel moderoval také speciály k legendárnímu cyklu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), který letos na podzim oslaví své 25. narozeniny. Konkrétně provázel epizodami Země obrů (Land of Giants) a Obří dráp (The Giant Claw), jakož i trilogií Monstra pravěkých oceánů (Sea Monsters). Dále se pak s pravěkými zvířaty setkal ve filmu Dobrodružství s nosorožci (Rhino Adventure) a v epizodě sci-fi dramatu Pravěk útočí (Primeval). Moderoval také epizodu čínského pořadu Natural Code věnovanou neptačím dinosaurům. Vystupoval ve hře Webosaurs, pro kterou prezentoval řadu krátkých filmečků (webisodů) o současných zvířatech, a svůj hlas propůjčil třem počítačovým hrám s dinosaury v posledních letech: velkolepé budovní strategii Prehistoric Kingdom a minecraftovským addonům A Giant Dinosaur Adventure a Claws: A Dinosaur Adventure. Příští rok by měl vyjít jím vyprávěný snímek Forgotten Bloodlines: Agate o miocénních savcích z Nebrasky, rozdělený na tři patnáctiminutové epizody. Není pochyb, že popularizační práce Nigela Marvena byla pro paleontologii obratlovců velkým přínosem.

Pravěký bratránek vakovlka Ngamalacinus nigelmarveni (vpravo dole) se žene za macropodem druhu Gumardee springae (vlevo dole). Nahoře vidíme dravého vačnatce nimbacina (vpravo) a diprotodiána druhu Kuterintja ngama (vlevo). Obraz Petera Schoutena z článku Churchilla a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)

Nyní se blíže seznamme s druhem Ngamalacinus nigelmarveni. Jedná se o druhého zástupce rodu Ngamalacinus, zavedeného v roce 1997, kdy Jeanette Muirhead popsala specii N. timmulvaneyi. Ngamalacinové byli na všech čtyřech se pohybující masožraví vačnatci z čeledi vakovlkovitých (Thylacinidae), jež pochopitelně zahrnuje též vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus), který vyhynul ve 30. letech minulého století (poslední exemplář zemřel v Hobartské zoo roku 1936). Stoličky ngamalacinů byly dobře uzpůsobeny ke žvýkání masa. Oba druhy tohoto rodu pocházejí z pravděpodobně nejslavnější australské fosilní lokality, a to z Riversleigh, jež je součástí Světového dědictví UNESCO a jež se nachází v severozápadním Queenslandu. Toto naleziště, jehož horniny jsou především pozdně oligocénního a raně miocénního stáří, vydalo světu nemalé množství savčích a ptačích zkamenělin. Mezi nimi byly například pozůstatky pravěkých netopýrů rodů Riversleigha, Petramops, Brachipposideros či Rhinonicteris tedfordi, které popsala právě profesorka Suzanne J. Hand z Univerzity v Novém Jižním Walesu. Ngamalacinus nigelmarveni není jediným novým přírůstkem na dlouhý seznam tzv. riversleighské fauny; v článku z 6. září totiž Churchill, Archer a Hand popsali rovnou tři nové fosilní vakovlkovité z této lokality. Dalšími dvěma jsou tedy Badjcinus timfaulkneri, který svým druhovým přízviskem ctí další dokumentární legendu, Tima Faulknera (The Wild Life of Tim Faulkner); a Nimbacinus peterbridgei, jehož druhové přízvisko odkazuje na mineraloga Petera Bridge. Co se druhu Ngamalacinus nigelmarveni týče, byl popsán na základě ulomeného kusu z levé části spodní čelisti se třemi zuby, a to tedy moláry (stoličkami) 2 až 4. Tato fosilie pochází ze svrchně oligocénních vrstev naleziště White Hunter Site, starých zhruba 26 až 23 milionů let. 

Typový exemplář vakovlkovitého druhu Ngamalacinus nigelmarveni ze svrchně oligocénních vrstev White Hunter Site v rámci naleziště Riversleigh. Fotografie z článku Churchilla a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)

Zajímavé je, že Ngamalacinus nigelmarveni byl schopen účinnějšího podélného řezání masa s pomocí svých stoliček, než ostatní dva nově popsaní vakovlkovití z Riversleigh. Jinak se toho ale o tomto taxonu moc neví. Velikostně zaživa odpovídal zhruba dnešní lišce obecné (Vulpes vulpes), která byla mimochodem z palearktiku na australský kontinent zavlečena člověkem, a žije v místech, po nichž kdysi, před více než 23 miliony roky, pobíhal tento vačnatec. Jeho hmotnost činila asi 5,1 kilogramu; pro srovnání, liška obecná váží 2,2 až 14 kilogramů (záleží na velikosti a pohlaví), vyhubený vakovlk tasmánský zase vážil 15 až 35 kilogramů. V porovnání se svým bratránkem, který zcela zmizel ze světa v minulém století, byl tedy tento vačnatec menší. Celé jméno zvířete znamená v překladu do češtiny "vyhynulý pes Nigela Marvena"; rodové jméno, které Muirhead v roce 1997 pro zvíře vybrala, je kombinací slov ngamala z jazyka domorodých Waanyi, žijících v Queenslandu a v Severním teritoriu, jež znamená "vymřelý", a řeckého kynos, tedy "pes". Doufejme, že se toho časem o tomto pozoruhodném živočichovi zjistí více. A kdo ví, třeba se s ním jednoho dne setká i sám Nigel. Nebylo by skvělé, kdyby se mu poštěstilo vystupovat v dalším dokumentárním seriálu o prehistorických zvířatech, a v jednom dílu by třeba na území oligocénní až miocénní Austrálie stanul tváří v tvář tomuto vačnatci? 

Zdroje informací pro tento článek:

Three new thylacinids (Marsupialia, Thylacinidae) from late Oligocene deposits of the Riversleigh World Heritage Area, northwestern Queensland (Journal of Vertebrate Paleontology)

Three new ancestors added to Tasmanian tiger’s storyline (UNSW Sydney)

Ngamalacinus (Wikipedia)

Thylacinidae (Wikipedia)

Obrázek týdne 13. 9. 2024

Zase uběhl týden - během něj jsem napsal o lysce americké, o připravované hře Ecos: La Brea, o dopadech změny klimatu na tuleně grónské, sdílel jsem s vámi dva klipy z devadesátkových X-Menů, seznámili jsme se s vymřelým chřástalem ascensionským a nahlédli jsme do arktické výstavy ve vídeňském přírodovědném muzeu - a je na čase sdílet s vámi další Obrázek týdne. Tentokrát to ale nebude paleoart. Obrázkovou rubriku jsem se rozhodl spestřit fotografií některého ze současných zvířat - nejlépe takovou fotografií, jež upozorňuje na současné environmentální problémy. Jak víte, mám velice rád dokumentární filmy moderátora a aktivisty Chrise Packhama, který je však zároveň fotografem přírody. Následující snímek, který jsem se rozhodl do obrázkové rubriky zařadit, pochází z Chrisovy série "Litter in Nature" ("Odpad v přírodě"), a publikoval jej web Nature TTL.

Popisek k obrázku: Ježek západní (Erinaceus europaeus) se pohybuje po lesní půdě s neobvyklým břemenem v podobě kusu plastu, zaklíněného mezi jeho bodlinami. Drobný, šestnácticentimetrový hmyzožravec se v určitou část svého života - snad před několika týdny, snad i před měsíci - dostal do kontaktu s jedním z nejproblémovějších materiálů, jaký kdy lidstvo vynalezlo. Nemůže se plastu zbavit, takřka každý moment jeho života je tím břemenem ovlivňován; omezuje jeho pohyb ve vegetaci, znemožňuje mu svinout se do dokonalého bodlinatého klubíčka, zůstává s ním při spánku, a časem mu může způsobit komplikace při páření. Přitom ježek o toto výrazné, zbarvením do očí bijící břemeno nikdy nežádal. Snad to byla něčí nezodpovědnost, co způsobilo přemístění tohoto materiálu do lesa. Snad se mu plast mezi bodliny zaklesl kdesi v zahradě, kam byl ježek přilákán v noci hojností žížal. Ať už to bylo jakkoliv, nyní se malý savec není schopen dostat z plastového sevření. Ježci to ve Velké Británii nemají jednoduché. Podle průzkumu dokončeného v roce 2012, který zorganizovaly společnosti British Hedgehog Preservation Society, British Trust for Ornithology a People's Trust for Endangered Species, se za jediné desetiletí počty britských ježků snížily minimálně o 25 %. V roce 2013 na britských ostrovech žilo podle odhadů méně než milion ježků. Ačkoliv se pak jejich počty začaly zvyšovat díky ochraně, neznamená to, že by byli zcela v bezpečí před škodlivými antropogenními vlivy. Plastové znečištění je obrovským problémem, nejen pro oceány. Plasty jsou toxické, každoročně v Británii zabijí na jeden milion mořských ptáků, a v podobě mikroplastů putují potravním řetězcem do našich těl. Nezabíjejí jen ostatní zvířecí druhy, ale i nás. A podobně jako tento ježek, ani většina z nás nesouhlasila s tím, aby naše životy byly omezeny a zničeny plastovým znečištěním. Mezi našimi druhy není rozdílu, žádný není výše či níže, všichni jsme obětí současné environmentální krize, a je na čase, abychom ji začali vážně řešit.

Chris Packham začal fotografovat zvířata v 80. letech minulého století, ještě předtím, než po získání titulu z oboru zoologie na southamptonské univerzitě odešel do televizního světa pracovat původně jako kameraman. Znáte-li ho dobře, pak asi víte, že vlastně odešel z punk rockové kapely právě kvůli své lásce k fotografování; potřeboval totiž peníze na film do fotoaparátu. Časem s vámi možná budu sdílet některé z jeho dalších fotografií, umístění mezi Obrázky týdne si totiž mnohé zaslouží.

Co dalšího pro vás chystám na blogu? Včera jsem se již zmínil o dalších dvou chystaných článcích s fotografiemi z mého letošního (nedělního) výletu do Přírodovědného muzea ve Vídni. Znovu nahlédnete do geologických, paleontologických a zoologických sbírek této krásné instituce, a snad neopomenu zmínit některé novinky z ní. Mimoto uvažuji o obnovení jednoho projektu, který jsem nechal ležet ladem před takřka třemi lety, ale nebudu nic slibovat.

V každém případě očekávejte do příštího pátku další várku příspěvků na zajímavá témata!

Přírodovědné muzeum ve Vídni 2024: Výstava Arktis

Po více než dvou letech konečně znovu přispívám do rubriky věnované muzeím, výstavám, zoologickým zahradám a dinoparkům. A mohu vás ujistit o tom, že tento článek nebude jediným, který letos do této rubriky přibude. Během léta jsem docela cestoval, navštívil jsem pár hezkých muzejních institucí mimo ČR, nafotil jsem si ještěrky ve Středomoří, a naposledy jsem si zavýletil minulý víkend, kdy jsem letos již počtvrté stanul ve Vídni. A po šesti letech (vzpomínáte na mou drobnou reportáž ze stejného muzea z července 2018?) jsem se vrátil do jednoho z nejkrásnějších přírodovědeckých muzeí Evropy - do nádherného Naturhistorisches Museum Wien. 

Protože mám fotoaparát (svou starou dobrou zrcadlovku Canon EOS 40D) přímo narvanou fotografiemi, rozhodl jsem se napsat o své poslední návštěvě Přídodovědeckého muzea ve Vídni ne jeden, ale rovnou tři články. Ano, je to tak, tentokrát to trošičku prodloužím (a vážně nevím, kdy s vámi posdílím i fotografie z jiných muzeí, třeba z vídeňského Mumoku, kam jsem se jel podívat na začátku srpna; věřte mi však, že se pokusím najít si na napsání těch článků čas). Ze všeho nejdříve bych se rád vrhl na výtečnou výstavu, která ve vídeňském muzeu nebude navěky - vlastně si budete muset pospíšit, pokud se vám zachce ji navštívit. Proto první z trojice článků o mé letošní návštěvě vídeňského přírodovědeckého muzea bude zaměřena na ni.

Letošní léto panuje v Přírodovědném muzeu ve Vídni v chladu arktického světa. Do 22. září se totiž v prvním patře budovy nachází výstava "Arktis - Polare Welt im Wandel" neboli "Arktida - Měnící se polární svět". Je to výstava poměrně malá, zabírá vlastně dohromady dva velké sály a tři nebo čtyři sekce chodby, ale je nesmírně důležitá. Částečně se totiž týká klimatické krize, ve které žijeme, a jež svět za severním polárním kruhem nevratně poznamenává. Jak se dočtete v letáčku, který je v přízemí muzea k rozebrání zadarmo, za posledních 40 let přišel Severní ledový oceán o 40 % svého ledového pokryvu a 80 % ledového objemu. Antropogenní činnost, jež pohání současnou prudkou klimatickou změnu, poškozuje unikátní ekosystém, kterému odtikává čas. Výstava "Arktis - Polare Welt im Wandel" prezentuje návštěvníkům přístupnou formou fakta o současné změně klimatu a jejích dopadech na Arktidu, a také historii rakouského výzkumu arktického světa a různorodou faunu, jež za severním polárním kruhem žije.

V rámci této takřka rok trvající výstavy, započaté již 8. listopadu loňského roku (ubývajícího chladu arktického světa se tedy muzeum nezbavilo ani přes zimu a jaro) uvidíte mapu naší zeměkoule s veškerým oteplováním a ochlazováním od počátku průmyslové revoluce, projektovanou na stěnu chodby. Ta je doplněna rostoucím grafem značícím oteplení k hranici 1,5°C, která již byla překročena. Dále pak uvidíte obdobnou mapu ukazující zvýšení hladiny mořské vody (viz fotografie níže), přičemž nejtmavší červená značí největší zvýšení. 

Dozvíte se, proč tenčí led a voda pod ním absorbují více slunečního záření, než tlustší led (viz první obrázek pod tímto odstavcem), a při vstupu do první chodby, v níž výstava začíná (a to při opuštění paleontologické části v prvním patře), vás uvítají i cedule pojednávající o různorodých arktických živočiších, z nichž někteří, jako racek Sabinův, příležitostně zavítají i do Rakouska (viz druhý obrázek pod tímto odstavcem). Veškerý text je mimochodem v němčině i angličtině, to v muzeu platí ostatně všude (a v jiných vídeňských muzejích, třeba v mnou letos navštíveném Mumoku, též).

První ze dvou sálů, ve kterých se výstava nachází, je věnován živočichům žijícím na mořském ledu ("Meereis"). Čeká zde na vás skvostný výběr vycpaných těl medvědů ledních, čepcolů hřebenatých, tuleňů několika druhů, nádherná běluha zavěšená ze stropu... Nechybí ani různorodí zástupci arktické mořské fauny, zejména z parafyletické třídy ryb. Velice mne zaujal též exemplář alkouna tlustozobého (viz poslední obrázek pod tímto odstavcem), který byl kdysi nalezen v Rakousku; byl to opravdu vzácný návštěvník.

Kromě toho se v sále dozvíte něco o různých formách, v nichž se vyskytuje led - o ledovcích, ledových šelfech, věčně zmrzlé půdě (permafrostu), mořském ledu a ledových příkrovech, a také o vzniku ledu. Neméně zajímavá je přehlídka náčiní, které rakouští vědci používají při výzkumech na stanicích ve východním Grónsku, a filmečky o čtyřech rakouských odbornících, včetně paleoklimatoložky, kteří studují svět arktického ledu.

Druhý z hlavních sálů, v nichž se výstava nachází, je věnován fauně tundry. Zde na vás čekají vycpaní sobi, pižmoni, arktičtí vlci, zajíci, lišky, lasice hranostajové nebo bernešky velké. Osobně se mi velice líbilo stát kousek od vycpaného pižmoně, ale pak... pravdou je, že postavit se v předchozím sále pod běluhu taky stálo za to!

Dále v "tundrovém" sále uvidíte také model jisté lodi, na které se rakouští vědci plavili do Arktidy na jedné významné expedici (mohl bych vám toho prozradit více, zmínit alespoň název lodi, ale naschvál vám to nedopřeji, to byste pak asi do muzea nešli!). Můžete se dozvědět o různých osobnostech, jež jsou s rakouskými expedicemi do Arktidy spojeny, a prohlédnout si obrovský narvalí zub, připnutý ke zdi! Nechybí ani dobové rekonstrukce polární zvířeny ve starých knihách, na které si však nebudete moci sáhnout (jsou ve vitríně) a staré mapy Arktidy.

Ještě bych měl zmínit, že při vstupu do arktické části vídeňského muzea vás přivítají fotografie Briana Adamse, a s výstavou se prostřednictvím nich v podstatě i rozloučíte. Brian je fotografem pocházejícím ze severozápadní Aljašky, a jeho předchůdci patřili k lidu Inupiaq. Fotografie, jež zdobí stěny chodeb, jsou součástí projektu "I am an Inuit", a aby je pořídil, navštívil 270 lidí ve 20 inuitských komunitách. Fotografie basketballového koše obklopeného vysokém sněhem, inuitskéno rybáře čekajícího s obnaženýma rukama u díry v ledu na ryby... to jsou jen některé z mnoha záblesků ze života původních obyvatel rychle se měnícího arktického světa. Návštěvníci expozice jsou několikrát upozorněni na to, že původní obyvatelé Arktidy by měli mít zajištěnu roli při rozhodování o budoucnosti své tající domoviny.

Na závěr vás čeká hezká animace matky ledního medvěda a jejích mláďat procházejících se po tundře, a to na jedné stěně chodby; na stropě pak uvidíte ledního medvěda chodícího po ledu, jako byste se nacházeli pod ním (občas strčí hlavu pod led!). Dozvíte se také o hybridech medvěda hnědého a medvěda ledního (tzv. "kapučinových medvědech") a o medvědí samici ze Schönbrunnské zoo, která musela být utracena. Její vycpanina je v podstatě konečným rozloučením návštěvníka s arktickou výstavou.

Doufám, že se vám tento výběr fotografií líbil, a že jste byli navnazeni zavítat letos do 22. září do Přírodovědeckého muzea ve Vídni třeba jen díky jejich spatření. Nezapomeňte, výstava brzy skončí!

Musím říci, že "Arktis - Polare Welt im Wandel" je hezkou náhradou v současnosti uzavřené, renovované části zoologické sbírky věnované obojživelníkům, plazům a ptákům. Kromě ní je v muzeu ještě jedna dočasná výstava, zaměřená na drobné bezobratlé. O té se snad zmíním v dalších článcích!

Chřástal ascensionský

Chřástal ascensionský (Mundia elpenor) byl zástupce ptačí čeledi chřástalovitých (Rallidae) endemicky se vyskytující na sopečném ostrově Ascension jižně od rovníku v Atlantickém oceánu. Existuje jediný záznam o jeho pozorování, které roku 1656 učinil britský cestovatel Peter Mundy. Zvíře se pokusil nakreslit (viz obrázek níže), zatímco utíkalo, a slovně jej popsal jako "podivný druh drůbeže" s "barvou šedou nebo kropenatou, směsicí bílého a černého peří, očima červenýma jako rubíny, křídly velmi nedokonalými, takže se nemohou zvednout ze země." Od té doby zřejmě živého chřástala ascensionského nikdo nespatřil. Pták byl formálně popsán až na základě nalezených kostí nevelkého stáří, a to v roce 1973 americkým biologem Storrsem Olsonem, který se věnoval studiu fosilií Ascensionu, Svaté Heleny a Havajských ostrovů. Olson měl za to, že byl tento pták blízce příbuzný chřástalovi Rogersově (Laterallus rogersi), dříve řazenému do rodu Atlantisia; jedná se o zranitelný druh vyskytující se pouze na Nepřístupném ostrově, který je součástí sopečného souostroví Tsistan da Cunha (to spolu se Svatou Helenou a Ascensionem patří do celého britského závislého území vzniklého v roce 2009). Drobní, 13 až 15,5 centimetru dlouzí a maximálně devětačtyřicet gramů vážící chřástalové Rogersovi obývají strmé útesy při pobřeží Nepřístupného ostrova, vytvářejí si na nich teritoria, a v hustých porostech pobřežních travin loví různorodé bezobratlé, od žížal přes můry a jejich housenky až po stonožky. Jsou to monogamní ptáci, o snůšku tvořenou dvěma vajíčky se v období romnožování starají oba rodiče. Zajímavé je, že chřástal Rogersův má velmi nízký bazální metabolický výdej, který je podle výsledků vědeckých výzkumů výsledkem životního stylu tohoto ptáka; na Nepřístupném ostrově nežijí žádní predátoři, kvůli kterým by chřástalové museli být čilí, a tak se u těchto nelétavých ptáků v průběhu vývoje jaksi zpomalila rychlost energetického výdeje za jednotku času. Vlasům podobné peří tohoto druhu je kaštanově hnědé až tmavě šedé. Do již neplatného rodu Atlantisia byli v minulosti řazeni nejen chřástal ascensionský a chřástal Rogersův, ale také chřástal svatohelenský (Aphanocrex podarces), endemit Svaté Heleny, který vymizel na počátku 16. století. Dnes jsou všechny tyto druhy řazeny do jiných rodů; rod Mundia pro chřástala ascensionského zavedli v roce 2003 Bourne, Ashmole a Simmons.

Mundyho kresba chřástala ascensionského; mimo kostí, spolu s Mundyho slovním popisem, jediný doklad existence tohoto ptáka. Obrázek z Wikimedia Commons

Co bylo zodpovědné za tiché vymizení chřástala ascensionského? Nebyl loven, lidé se s ním vlastně setkávali velmi vzácně. Olson se domníval, že za něj mohly být částečně zodpovědné krysy, jež byly na Ascension zavlečeny v 18. století. V únoru 1701 se na ostrově objevilo asi šedesát mužů posádky britské lodi HMS Roebuck, jež se vracela z vědecké expedice do Austrálie a jež nešťastně skončila pod mořskou hladinou právě u Ascensionu. Muži přežívali v drsném pouštním prostředí ostrova po asi dva měsíce, než byli zachráněni. Je také možné - byť historických materiálů, jež to potvrzují, je velice málo - že Britové na Ascension posílali muže obviněné ze zločinů na moři. Holandský námořník Leendert Hasenbosch byl v květnu 1725 vyhnán na Ascension, tehdy stále neobydlený, za to, že měl pohlavní styk neodpovídající tehdejším striktním, neskutečně omezujícím zákonům a morálce standardizující pouze určitou část širokého spektra přirozeného lidského chování. Zda se však krysy na Ascension dostaly s posádkou HMS Roebuck nebo později s příjezdem lodi, jež Hasenbosche na ostrově ponechala, to se neví. Organizované osídlování Ascensionu započalo až v roce 1815. Tehdy se na ostrov dostalo další zvíře, které už podle Olsona mohlo být pro chřástaly ascensionské skutečným hřebíčkem do rakve. Tím zvířetem byla kočka domácí. Těžko říci, zda tito ptáci měli též nízký bazální metabolický výdej; Mundy je popisoval a kreslil v běhu. Každopádně z toho důvodu, že měli zakrnělá, nefunkční křídla, nebyli vybaveni k tomu, aby ustáli predační tlak ze strany introdukovaných koček. O biologii chřástala ascensionského není známo takřka nic, Olson se jen domníval, že jeho jídelníček sestával (alespoň částečně) z vajec rybáka černohřbetého (Onychoprion fuscatus). V letech 2000 a 2004 vydalo spojenectví nevládních organizací BirdLife International oficiální prohlášení, jež chřástalovi ascensionskému vysloužila na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody status vyhynulého druhu.

Nepříbuzný chřástal Rogersův, nejmenší žijící nelétavý pták, z Nepřístupného ostrova. Fotografie z webu Atlas Obscura

Informace pro napsání tohoto článku jsem čerpal z anglické Wikipedie a webu Červeného seznamu IUCN. I nadále můžete očekávat příspěvky do nedávno obnovené rubriky o zvířatech vyhynulých v našem letopočtu.