Van Goghovy slunečnice kryté sklem, dva roky poté: Zkorumpovaný soudce Hehir rozdal další nespravedlivé tresty

V říjnu 2022 navštívily aktivistky Phoebe Plummer a Anna Holland z hnutí Just Stop Oil proslulou Národní galerii v Londýně, a sklo kryjící jednu z maleb ze série Slunečnice Vincenta Van Gogha pokryly rajčatovou polévkou. Vyjádřily tak nesouhlas s těžbou ropy a emisemi skleníkových plynů, kvůli nimž se naše planeta nachází v klimatické krizi, jež je hrozbou pro stovky milionů v nejchudších regionech světa. Média všech typů a se všemi možnými agendami reportovala odvážný čin těchto dvou mladých žen. V pátek 27. září 2024, takřka dva roky po události, byl v Korunním soudu v Southwarku vynesen rozsudek o jejich trestu - a pokud dlouhodobě sledujete, jak britský soudní systém s klimatickými aktivisty hází, jako s bezcennými hadrovými panenkami, určitě vás nepřekvapuje, že je to trest naprosto nespravedlivý. Rozhodl o něm soudce Christopher Hehir, jenž letos v létě odsoudil pětici aktivistů složenou z Rogera Hallama, Cressie Gethin, Louise Lancaster, Daniela Shawa a Lucii Whittaker k celkem jednadvaceti letům vězení. Nespravedlivý trest za jejich poklidný protest na dálnici M25 se pochopitelně setkal s obrovským nesouhlasem veřejnosti, včetně oblíbeného průvodce přírodovědnými dokumenty Chrise Packhama. Phoebe Plummer a Anna Holland za něco tak malého, jako hození rajčatové polévky na sklem kryté Slunečnice, dostaly každá od soudce Hehira dva roky vězení. 

A to přitom soudce Hehir dlouhodobě snižuje tresty odnětí svobody mužům, kteří zneužili mladistvé. V roce 2022 rozhodl, že notorický sexuální predátor z Peckhamu, zodpovědný za sexuální zneužití mladistvého/mladistvé o věku třinácti let, měl být poslán do vězení na jediný rok. Takže si to zopakujme. Pokud se v Británii postavíte ropnému průmyslu a na kus skla v muzeu hodíte rajčatovou polévku, dostanete od soudce Hehira dvacetiměsíční trest odnětí svobody. Pokud se dopustíte sexuálního násilí, dá vám soudce Hehir pouhých dvanáct měsíců. Dvacet měsíců za pošpinění skla versus dvanáct měsíců za násilný čin, který zřejmě navždy poznamená psychiku oběti, a ze kterého je každý soudný člověk zhnusen. Věřím, že dále není nutné opakovat, že trest, který byl Phoebe Plummer a Anně Holland udělen, je naprosto nepřiměřený a nespravedlivý, a že Christopher Hehir je morálně zkaženým, zkorumpovaným a systém zneužívajícím soudcem.

Phoebe Plummer a Anna Holland před Van Goghovými Slunečnicemi krytými sklem, jež bylo pokryto rajčatovou polévkou. Fotografie z webu CNN

Hehir je očividně zaujatý proti klimatickým aktivistům stavícím se těžbě fosilních paliv. Proč, to si můžeme domyslet. Úplatky? Kamarádství s vysoce postavenými v ropném průmyslu? Možné je vše. Naopak s muži zneužívajícími děti má Hehir opravdu bizarní sympatie. Zasloužil si letos v létě Roger Hallam pět let vězení za to, že na zoomovém setkání aktivistů z Just Stop Oil řekl pár slov o tehdy chystané, nenásilné blokádě dálnice? Proč je sexuální násilí triviálnější, než varování před klimatickým a ekologickým kolapsem? Proč je někdo, kdo ublížil dítěti, potrestán menší měrou, než někdo, kdo se jen tak postavil na dálnici či kdo jen tak hodil na sklo polévku? Člověk opravdu kroutí hlavou nad tím, co je takový zkorumpovaný soudce schopen udělat - jak je schopen zruinovat odvážným aktivistům životy, a jak horlivě zachraňuje ty, jež se dopustili skutečných zločinů na mladých lidech. Jen naprostý cynik bez špetky empatie a s pochybnými choutkami by s Hehirovými rozhodnutími souhlasil (v české kotlině snad jen Whiny15 neboli Blogplateosaurus, což mohu kterémukoli zájemci dokázat screenshoty komentářů toho nanejvýš pochybného ňoumy).

Kromě toho dal Hehir pouze podmíněný trest muži, který naschvál vrazil autem do brány na Downing Street, a který měl ve svém vlastnictví urážlivé fotografie nezletilých. Další podmíněný trest udělil policistovi zodpovědnému za znásilnění ženy, jež byla pod vlivem alkoholu, a kterou sám nalákal do automobilu s tím, že jí slíbil odvoz domů. Pohlavní zneužití, ale také velké škody na - dokonce vládním - majetku, očividně nejsou pro Christophera Hehira něčím, za co by měli být pachatelné nikterak potrestáni. Zájem o budoucnost naší planety, zájem o budoucí generace, jež budou muset vyrůstat v chudším, klimatickou krizí negativně ovlivněném světě, ve světě se sníženou biodiverzitou a s mnohem větší četností extrémních jevů počasí, to je zřejmě podle tohoto muže, tohoto soudního boha, skutečný zločin. V jakém světě to jen žijeme...

Když Hehir při soudu minulý pátek promlouval k Phoebe Plummer, řekl jí: "Akce, kterou jste podnikli, byla extrémní, nepřiměřená a kriminálně idiotská vzhledem k rizikům, která s tím souvisí. Na házení polévky není nic mírumilovného ani nenásilného. Házet někomu polévku do tváře je násilné." Opět vzpomeňme na to, jaké skutečně násilné činy toho nejohavnějšího kalibru Hehir omluvil. Polévka na skle versus ublížení lidem. Je-li něco kriminálně idiotského, pak Hehirovy rozsudky. A jen tak mimochodem, do tváře nikdo nikomu polévku neházel. Sklo není lidská tvář.

Phoebe Plummer pak k Hehirově rozsudku, podle něhož má být zbavena svobody na dva roky, prohlásila následující: "Mé rozhodnutí je dnes přijmout jakýkoliv rozsudek, který obdržím, s úsměvem a s vědomím, že jsem našla klid v tom, co dělám, abych zabránila utrpení a umírání bezpočtu milionů nevinných lidí. Našla jsem klid v jednání podle svého svědomí.

V těchto procesech měly poroty na výběr, jaké verdikty nám vynesou, a to je něco, za co jsem nesmírně vděčná. Být souzena porotou složenou z vašich vrstevníků je základem naší demokracie a soudního systému. Diskutabilní však může být, zda porota měla možnost se plně svobodně rozhodnout. V obou procesech, i dnes, byl vědecký fakt nazýván ideologií a názorem, a největší ohrožení života bylo považováno za irelevantní.

Na Parliament Square, tepajícím srdci demokracie ve Spojeném království, jsou sochy Pankhursta, Gándhího a Mandely… proč? Protože tito lidé bojovali za naši demokracii. Bojovali za nastolení práv, která dnes vidíme. A jak to udělali? Porušili zákon, aby dosáhli spravedlnosti, když společnost, ve které se nacházeli, byla nespravedlivá."

Na podporu Phoebe Plummer a Anny Holland se před budovou Korunního soudu v Southwarku sešlo mnoho dalších aktivistů z Just Stop Oil. Fotografie z webu CNN

"Splníme-li pouze současné závazky, dosažení nulových emisí do roku 2050, možná nějaká část lidstva přežije. To není ideologie, to je věda Mezinárodního panelu pro klimatickou zěnu, OSN, Výboru Spojeného království pro změnu klimatu... v době, kdy tyto akce proběhly, požadovaly, aby již nebyly vydávány žádné další licence na těžbu fosilních paliv, a přesto konzervativní vláda stále bouřila s více než 100 novými licencemi. Odmítání naslouchat vědě, rozumu nebo morálce je to, co se mi jeví jako nebezpečná a extrémní ideologie.

Pokud si myslíte, že dnešní autoritářský přístup k odsouzení nějakým způsobem zastaví obyčejné lidi, aby se postavili za spravedlnost, věřím, že se ukáže, že se mýlíte... Myslím, že máme na výběr mezi autoritářským režimem nebo volbou ochrany demokracie, ochrany života. Vybrala jsem si a jsem s tím spokojená. V obou těchto akcích jsem se rozhodla pokojně narušit systém, který je nespravedlivý, nečestný a vražedný," zakončila svůj projev Plummer.

Anna Holland řekla před začátkem soudu následující: "Neočekáváme spravedlnost od rozbitého systému, který byl zkorumpován svou závislostí na fosilních palivech. Tresty odnětí svobody, ať už jsou jakkoli dlouhé, nás neodradí. Nepřestaneme volat po ukončení veškeré těžby a spalování fosilních paliv; pokud chce Keir Starmer dokázat, že je lepším předsedou vlády než posledních šest konzervativních premiérů, vyslyší tyto výzvy a bude podle nich jednat."

Ale Starmer, bezobratlý centrista a takový "nový Tony Blair", tedy další lídr údajně socialistické strany, který absolutně není socialistou (na rozdíl od svého předchůdce Jeremyho Corbyna, který byl ale z pozice lídra strany vytlačen na jaře 2020), asi nic moc pro příznivější budoucnost Británie a světa neudělá. A žádný z členů jeho vlády, sestavené po parlamentních volbách v červenci, se aktivistek z Just Stop Oil nezastal. 

Odradil Hehirův rozsudek aktivisty z Just Stop Oil? Nebudu vás napínat. Neodradil. A to je sakra dobře. Jen pár hodin po skončení soudu v Southwarku se totiž Slunečnice zopakovaly. Tři aktivisté z hnutí zavítali do Národní galerie v Londýně, a na protest proti rozsudku a proti další těžbě fosilních paliv znovu pokryly sklo zakrývající malbu polévkou. Účinné, nenásilné, zasloužené.

"Budoucí generace budou na tyto zajatce svědomí pohlížet jako na ty, jež byli na správné straně historie," pronáší ve videu čtyřiadvacetiletá klimatická aktivistka Philippa Green. Co mohu dodat? Má naprostou pravdu. Ze soudce Hehira se nám už dnes zvedá žaludek, za desítky let na něj budeme vzpomínat v nejhorším jako na nebezpečného spolupachatele otřesných zločinů a potlačovatele lidských svobod, v nejlepším pak jako na ostudného šaška.

Zdroje informací pro tento článek:

Broken Britain: Judge Christopher Hehir’s bizarre sentencing record demands Investigation (Political Concern)

Sent down for throwing soup? Judge Hehir turns state repression into an art form (Just Stop Oil)

Just Stop Oil protesters who threw soup on Van Gogh’s Sunflowers painting are jailed (Independent)

UK court hands prison terms to climate activists who threw soup on Van Gogh’s ‘Sunflowers’ (CNN)

Just Stop Oil (X/Twitter)

Přírodovědné muzeum ve Vídni 2024: Geologie a paleontologie

Před třemi týdny jsem potřetí v životě stanul v prostorech Přírodovědného muzea ve Vídni, jednoho z nejkouzelnějších míst, jaké jsem kdy poznal, a do kterého jsem předtím zavítal v letech 2017 a 2018. Čtyři dny po návratu z Vídně jsem s vámi sdílel první várku fotografií z letošní návštěvy, jež sestávala ze snímků pořízených v prostorech, které do 22. září hostovaly výstavu Arktis. Doufám, že jste byli navnazeni jet se na ní do hlavního města Rakouska podívat; výstava byla ukončena přesně před týdnem, a již nikdy se zřejmě nezopakuje, minimálně ne v té samé formě. 

V předchozím článku jsem vám slíbil, že budu věnovat svému letošnímu výletu do vídeňského Naturhistorisches Museum celkem tři příspěvky. Za ta léta jsem začal dost ujíždět se psaním i fotografováním, a tak mám z letošního výletu obrovské množství snímků, které ani jeden, ani dva příspěvky nejsou schopny pojmout (ne, že bych si třeba stovku fotografií neodnesl z předchozích návštěv, ale tentokrát je jich určitě více, než stovka!). Tento článek chci věnovat geologické a paleontologické části muzejní expozice, lokalizované v 1. patře budovy. V první jsem strávil celkem dvě hodiny času, ve druhé pak ještě další dvě hodiny. Vlastně musím přiznat, že výstavu Arktis jsem prošel během asi 40 minut (nenacházela se však ve velkém množství sálů), a většinu času jsem opravdu strávil mezi šutříky a zkamenělinkami. A bylo to vskutku kouzelné.

Začněme naši exkurzi před budovou Přírodovědného muzea ve Vídni, pod hezkou letní oblohou za teplého zářijového dne, jehož jedinou nevýhodou bylo, že docela foukalo. Nedaleká oslava rakouského venkova, které jsem přihlížel při pěší chůzi ze zastávky metra na Stephansplatz do MuseumsQuartier, o sobě už v těchto místech nedávala znát (vítr přeřval zpěv lidí v krojích), já si koupil lístek u malého zeleného "stánečku" před budovou (stará pokladna je z důvodu rekonstrukcí zavřena), pak mi byl lístek přetrhnut hrozně tough týpkem v černých brýlích, a já byl uvnitř volný...

Zamířil jsem vpravo po schodech do prvního sálu geologické expozice. Abych řekl pravdu, v letech 2017 a 2018 jsem jí prošel jen rychle, neboť jsem mnohem více času věnoval expozici vývoje života a zoologické sbírce ve 2. patře. Jenže tentokrát to bylo jinak, a jak už jsem uvedl výše, odhodlal jsem se mezi moc hezkými kamínky strávit na dvě hodiny času. První sál je opravdu skvělým úvodem do světa atomů, prvků a celkové klasifikace minerálů.

Zájemci o pravěký svět se však ani v mineralogické, všemi barvami hýřící části expozice nebudou nudit, a mohou si zalovit nějaké ty fosilie skryté mezi tisíci pestrobarevných kamínků. Vyskytuje se mezi nimi i tahle trojička amonitů z Anglie.

Zde jsem pro vás vybral fotografii ledově zbarveného aragonitu z Griechenlandu, totiž z Řecka. Mylně jsem se domníval, ve chvíli, když jsem na něj pohlížel, že Griechenland je Grónsko... silly me 😂. Takhle to vypadá, když nějaký Tschechische týpeček zajede do země, kde se hovoří německy, a sám nezná ani jedno německý slovo... prostě utter confusion ve vzdělávací instituci. 

Hrozně se mi líbil tento creedit (složený z vápníku, hliníku, síry, fluoru, vodíku a kyslíku) z mexického státu Chihuahua. Je to taková ostnitá kulička oranžové barvy, která působí jako nabarvený ježek stočený do klubíčka nebo jako nějaký zvláštní kus masa z mexické kuchyně... 

A tady máme sbírku krásných zelených pyromorfitů, které jsou směsicí fosforečnanu olova a chloru. Nacházejí se mezi nimi exempláře z německého Saska, rakouského Štýrska, Anglie a dokonce i z ČSSR (ano, cedulky pod dvěma pyromorfity z Horního Benešova a Jihlavy neuvádějí "Česká republika", ale "ČSSR"... Američané nejsou jediní, kdo neví, že ČSSR už zanikla). 

Podívejte se na ten halit! Toto je sůl kamenná, kterou si běžně sypeme na brambory, veganské řízky... nebo kterou si proplachujeme nosní cesty, když jsme nemocní. Mám takový pocit, že nějaký kolemjdoucí se ten velký kus dokonce pokusil olíznout... anebo to bylo před šesti lety? Hmm, už si nevzpomínám. Mohu vás ale ujistit, že jsem to nebyl já.

Nikomu to neříkejte, ale spáchal jsem ve vídeňském přírodovědném muzeu strašlivý zločin. Nemohl jsem si pomoci, když jsem spatřil blyštivé drahokamy na bouqetu Marie Terezie, který jí daroval Franz I. Štěpán, a šlohnul jsem je. Doteď je mám doma. 😉 Chích chích. Pamatujte si, děti, jíst se musí. A na jídlo musíte mít peníze. Díkybohu za muzea!

Nemálo času jsem strávil mezi meteority. Pokud si dobře vzpomínám, ještě před šesti roky nebyl kamenům z kosmu věnován v geologické expozici celý sál (tehdy se však v 1. patře nacházela dočasná výstava komet). Tentokrát si tu ale milovníci meteoritů přijdou na své. Jen se podívejte na tenhle obrovský kus z Ukrajiny! Je to exemplář z Knyahinye v Zakarpatské oblasti, kam spadl 9. června 1866. 

Vzhledem k tomu, že v polovině srpna vyšla studie, jejímž závěrem bylo, že ve střední kůře Marsu se nachází voda v tekutém stavu, byl jsem zvláště zaujat částí expozice věnované právě Rudé planetě. Nová zjištění vědců z NASA bude muset muzeum nějak zakomponovat do toho krásného information sheetu, i tak jsou ale všechny ty mně dobře známé informace o vyschlých řečištích a bývalém oceánu na Marsu opravdu fascinující. No, neměl ten J'onn J'onnz pěkný domov?

Velice se mi líbí, že information sheet o Měsíci, nacházející se hned napravo od Marsu, zdobí velký vypouklý model poloviny našeho oběžníku, vystupující ze zdi. Působí opravdu kouzelně. Ve Vídni se můžete přiblížit k Měsíci více, než kdekoliv jinde.

Další nová věc, na kterou si z let 2017 a 2018 vůbec nevzpomínám, je několik black smokerů z Bismarckova moře u Nové Guineje. Tohle jsou vlastně otvory pro vývěry lávy z mořského dna, kolem kterých se usazují zinek, železo a měď. Níže vyobrazený black smoker je asi nejúplnějším, který si v muzeu budete moci prohlédnout, a přijde mi hrozně zajímavý. Pokud se před něj postavíte, představte si, že tenhle konkrétní kus horniny prostě chrlil lávu na mořském dně, a kdo ví, jak dlouho...

Ale zpět ještě k meteoritům... Nebylo by to asi ono, kdyby přírorodovědecké muzeum vystavující meteority neupozornilo návštěvníky na tu důležitou událost, jež před 66 miliony let vyhubila neptačí dinosaury, kterým se i na konci křídy nebývale dařilo, a zcela náhodou tak uvolnila místo pro naši třídu, totiž pro savce. Zde vidíte modely primitivního kopytníka diacodexise a cantia, předchůdce lemurů, z doby před 55 miliony let.

A nyní přejděme k vývoji života! Paleontologická část navazuje na tu geologickou, takže po seznámení s minerály, horninami, meteority, sopečnou činností a dalšími procesy utvářejícími naši planetu se můžete nechat unést vývojem živé přírody. V evoluci samozřejmě hrají roli náhody. Směr v přírodě neexistuje, vše je zkrátka o náhodách. Žádný druh tu není věčně, a kdo ví, kolikrát vůbec na naší planetě za první půl miliardy let její existence vznikl život a pak zanikl (vzpomínáte na Clauda Ngoye z Lovců kryptidů, který byl pozůstatkem ranější formy života na naší planetě, toho metamorfního slizu?). Studenti z Katedry výzkumu designu na vídeňské Univerzitě aplikovaných umění vytvořili pro Naturhistorisches Museum řadu modelů a maleb alternativních forem života, které mohly nebo nemusely na naší planetě existovat. Na snímku níže vidíte i "screenshot" z neustále přehrávaného animovaného videa, které jejich pozoruhodné výtvory ukazuje. Je fascinující přemýšlet o tom, že evoluce nemá žádný směr, že náš vzhled a podobu života celkově určují čiré náhody. Jak prohlašoval Stephen Jay Gould, kdybychom vrátili čas na začátek a znovu jej spustili, život by se vyvinul do úplně jiných podob.

Nic není jako nahlédnout do počátků komplexnějšího, mnohobuněčného života na naší planetě. Tento ortocerový vápenec člověka vrací zpátky do ordoviku...

A podívejte se na tohle, další Tschechische týpeček! Paradoxides bohemicus z jineckého kambria! 

Anomalocaris... První superpredátor. Na snímku níže se nachází zvětšená fotografie, samotný exemplář je vlastně o dost menší, ale nachází se v reálu hned napravo od ní (promiňte mi to, že jsem vás o něj připravil... jak jsem psal výše, na jídlo prostě musíte mít peníze).

OK, tahle stopní dráha z Bromackeru v Německu, stará 270 milionů let, je legitimately cool. Člověk až cítí nutkání na ní vylézt a zopakovat pohyby, které náš prehistorický praprabratránek učinil na tom mělkém bahně.

A pak tu máme dimetrodona, nejoblíbenějšího pelykosaura ze všech. To je hlavička, co?

Model desoptáka druhu Paraphysornis brasiliensis se v třetihorním sále nacházel i před šesti a sedmi roky, a jsem rád, že jsem se s ním mohl znovu shledat. Za jeho zobákem vidíte fosilii palmového listu!

Nikam neodkráčela ani kostra pozoruhodného chobotnatce druhu Prodeinotherium bavaricum. Pohlédnout na ni zblízka má pořád to stejné kouzlo... Jaké by to asi bylo, setkat se s tím chobotnatcem naživo? Vždycky mě na deinoteriích fascinovaly ty kly vyrůstající ze spodní čelisti...

Víte, že miluji hady. Ale k plazům (a dále k obojživelníkům a ptákům) se letos v létě nešlo v muzeu dostat, kvůli rekonstrukcím. Musel mi tedy postačit tento nádherný fosilní Palaeopython, eocénní škrtič, který navzdory svému jménu nepatří mezi krajtovité (Pythonidae), ale hroznýšovité (Boidae). Jak říkával Steve Irwin, what a little beauty!

Druhohorní sál je zdaleka největším lákadlem 1. patra budovy. Paleontologická část jím v podstatě končí, dále už se pokračuje vývojem člověka (po východu z druhohorního sálu šlo také zavítat do výstavy Arktis). Vybral jsem pro vás krásnou kostru ichthyosaura...

... pak tu máme archelona, největší želvu všech dob...

A jistě, pohyblivý Allosaurus nikam nezmizel! Velký robotický masožravec z pozdní jury západu Severní Ameriky řve pořád stejně, jako při mé poslední návštěvě. Musím říci, že bylo velice komické dát si v druhohorním sále svačinu, sedět na lavičce, čumět do mobilu (so what, we're Gen Z!), a pak být ze čtení zpráv na internetu vytržen křikem malého klučíka, který se k allosaurovi přiblížil, když byl zrovna statický, a jenž byl náhlým pohybem robotického teropoda k smrti vystrašen. Začal jsem se řechtat, načež mi otec toho malého kluka přišel pohrozit pěstí, ale to je jiný příběh...

Zde ještě malá fotografie autora blogu pózujícího s oštěpem a v kožešině před zrcadlovkou, jež byla dána do rukou tomu naštvanému otci (poté, co jsme se po pár ranách zklidnili). 

Ne, dělám si z vás legraci. Ve skutečnosti jsem já tohle...

Mimochodem, ne že bych měl něco proti kromaňoncům a neandrtálcům. Nestřílím si z nich. Střílím si z vás. To vy jste oběti mého matoucího humoru. Ale abych už dál nebyl tolik zlý, ujišťuji vás, že tohle nejsem já.

Jéééééé, babííííííí! Hele, tohle je moje babička. A vlastně i vaše. 350 000 generací nazpět.

Výběr fotografií ze čtyř hodin strávených v geologické a paleontologické expozici Přírodovědného muzea ve Vídni opravdu nebyl jednoduchý. Doufám však, že jsem tímto článkem učinil jedno - probudil ve vás nadšení z tohoto krásného muzea, a navnadil vás k jeho návštěvě. Pokud se zajímáte o vývoj života na naší planetě, o evoluční procesy, o ten velký fylogenetický strom, jehož součástí jsme i my (přičemž nejsme na jeho vrcholu, ani spodku, ale jsme zkrátka jednou z jeho nesčetných větví), pak se vám v paleontologické části bude nesmírně líbit. Je to opravdu cesta časem, a člověk se na jejím konci, když pohlédne do očí své australopitéčí babičky, cítí neskutečně malý. 

Geologická expozice je však neméně zajímavá, a abych se ještě znovu zopakoval, strávil jsem v ní stejně mnoho času, jako v té paleontologické. Ohromná diverzita minerálů a hornin, kus korálového útesu z devonu Čech, fosilní bahno z břehů třetihorní řeky, ty black smokery, z nichž jeden je vyobrazen výše... to všechno je nesmírně zajímavé. Je důležité vědět, jaké procesy utvářejí naši planetu, a stejně tak je důležité vědět, jak se vyvíjí život. Přírodovědné muzeum ve Vídni poskytuje krásný vhled do evoluce naší planety a její biosféry - opravdu nezapomenutelný a hodný mnoha návštěv.

Třetí příspěvek z mé letošní návštěvy vídeňského přírodovědného muzea bude zaměřen na zoologickou sbírku a výstavu drobných organismů z půdy a lesní hrabanky!

Další nové dokumenty o přírodě a zvířatech z léta 2024

Poslední dokumentární novinky zamířily na tento blog 31. srpna, a věnoval jsem se v nich takovým titulům, jakými byly Secret Life of Orangutans s hlasem Davida Attenborougha, OceanXplorers na National Geographic či důležitý snímek Brian May: The Badgers, The Farmers and Me, zabývající se masovým jezevčím vybíjením v Británii. Do konce léta, se kterým jsme se rozloučili minulou neděli, toho ale vyšlo zase nemálo, a já mám pro vás dalších 8 titulů. Většina z nich vyšla v srpnu či září, jeden však dokonce v červenci (ano, pořád se stává, že mi nějaké novinky unikají, ale co se dá dělat, tentokrát se to ještě dalo zachránit). Tak na nic nečekejme, a podívejme se spolu na ně!

Big Cats 24/7

Nový šestidílný dokumentární cyklus Big Cats 24/7 (Velké kočky: 24 hodin, 7 dní v týdnu) se vysílá v premiéře každou neděli od 25. srpna 2024 na britské stanici BBC Two. Tým složený z kameramanů a moderátorů přírodopisných dokumentů Gordona Buchanana (The Bear Family & Me, Expedition Borneo, Life in the Snow), Vianeta Djengueta (Silverback), Anny Dimitriadis (Epic Adventures with Bertie Gregory) a Brada Bestelinka (Savage Kingdom) se v této sérii vydává za lvy, levharty a gepardy žijícími v deltě Okavango v Botswaně. Gordon a Vianet se zabývají především natáčením lví smečky, vedené samci se jmény Big Toe a Madumo; Anna se zaměřuje na gepardy, zvláště pak na samici Pobe; a Brad, který dlouhodobě žije v Botswaně, zase sleduje svou oblíbenou levhartici, pojmenovanou Xudum. Cílem týmu je učinit pro diváky co nejdetailnější vhled do životů těchto kočkovitých šelem, a seznámit je se všemi strastmi, s nimiž se v divočině potýkají. První epizoda je spíše seznámením se zvířecími protagonisty cyklu, v dalších dílech se už jejich příběhy stávají dramatičtějšími. Například ve druhém díle Brad sleduje, jak se Xudum učí lovit ze stromů; ve čtvrtém díle Gordon sleduje lov lví smečky na buvola; v pátém díle, uvedeném minulou neděli (22. září), Anna stopuje svou gepardí samici na samý okraj jejího teritoria, kam byla vytlačena spolu se svými mláďaty. Dalo by se říci, že Big Cats 24/7 je v podstatě takovou moderní verzí proslulého Deníku velkých koček (Big Cat Diary), populárního dokumentárního cyklu BBC, který se vysílal mezi lety 1996 až 2008. Každá epizoda Big Cats 24/7 je dlouhá 58 minut. Producentem seriálu je Rowan Crawford (The Zoo, Dogs in the Wild), výkonnými producenty jsou Roger Webb (OceanXplorers) a Tom Jarvis (Nature's Miracle Orphans). Hudbu pro seriál složil William Turner (Life on the Rocks). Big Cats 24/7 je dílem BBC Studios a BBC Natural History Unit v koprodukci s americkou PBS. Krátký trailer můžete zhlédnout zde. 

Animal Genius

8. září 2024 měl na televizní stanici National Geographic Channel v USA premiéru 1. díl nového dokumentu Animal Genius (Zvířecí géniové), kterým provází moderátorka přírodovědných a vědeckých pořadů Liz Bonnin (Blue Planet Live, Drowning in Platic, Secrets of the Jurassic Dinosaurs). V tomto cyklu se vydává na cestu po celém světě, aby zjistila, jakými způsoby různí živočichové přežívají v různorodých podmínkách odlišných koutů naší planety. Vydává se do pouště Kalahari v jižní části Afriky a zjišťuje, jakým jazykem dospělci učí svá mláďata o pouštních predátorech, jež pro ně představují nebezpečí. Věnuje také pozornost matabelským mravencům, kteří díky vzájemné kooperaci dokáží vybudovat komplexní společnosti; divák se dozví, jak zástupci tohoto hmyzu pomáhají svým zraněným druhům. Na březích Mexika se Liz setkává s mláďaty mořských želv, jež se líhnou synchronně, všechna v jednu chvíli, aby společně v ohromném množství opustila hnízda a zamířila do moře; jejich velký počet má samozřejmě zajistit, že alespoň pár z nich unikne rackům a dalším predátorům, a úspěšně skončí v moři. Týmová práce, komunikace, kooperace a vzájemná pomoc jsou hlavními tématy tohoto seriálu; Animal Genius je dokumentem nesoucím se v kropotkinistickém duchu (kooperace je klíčem k přežití a evolučnímu úspěchu). Každá epizoda cyklu je asi 25 minut dlouhá. Animal Genius je dílem společnosti Offspring Films, která stojí také za dokumenty Impossible Animals nebo Animals at Play. Ve Velké Británii má být seriál uveden později letos na podzim, v USA jej lze sledovat kromě kanálu Nat Geo i na streamovacích službách Disney+ a Hulu.

Trophy Hunting: A Cruel Hobby? Or Species Conservation?

Dvaačtyřicetiminutový dokumentární film Trophy Hunting: A Cruel Hobby? Or Species Conservation? (Lov trofejí: Krutý koníček? Nebo ochrana druhů?) byl premíérově uveden na německé stanici Deutsche Welle ve středu 7. srpna 2024, a opakován byl pak na ní do neděle 11. srpna celkem osmkrát. V současnosti je v angličtině ke zhlédnutí na webu DW. Film se zabývá lovem zvěře za účelem získání trofejí; jde o oblíbenou aktivitu mezi Němci, ostatně Německo je druhým "horkým místem" hobbistických střelců na světě. Trofejní lov však ve velkém probíhá také na africkém kontinentu, a jeho obětí se stávají čím dál rychleji mízící velcí savci, od antilop přes nosorožce po slony. V dokumentu vystupují zastánci loveckého turismu, kteří jsou přesvědčeni, že je důležité lákat do afrických zemí (například do Zimbabwe) bohaté cizince a umožňovat jim zabíjet tamní zvířenu. Vidí tyto aktivity jako možnost posílení ekonomiky těchto států. Jedním z vystupujících je Willy Pabst, který se snaží rozbít stereotyp krutého trofejního lovce a přímo před kamerou lže, že trofejní lov napomáhá ochraně přírody a chudým v lokálních vesnicích (Pabst je vlastníkem safari; typický soukromý podnikatel, který jaksi populisticky a pseudoochranářsky omlouvá barbarský lov slonů a dalších zvířat). Musím říci, že z některých segmentů tohoto filmu jsem rozhořčen; jeho autoři se snaží poukázáním na zvýšení počtů nosorožců v jediném zimbabweském údolí omluvit Pabstův lov těchto ohrožených savců. Cílem Trophy Hunting: A Cruel Hobby? Or Species Conservation? je poskytnout divákovi komplexnější vhled do problematiky trofejního lovu; problémem je, že většina diváků už asi před sledováním filmu tuší, že to komplexní téma opravdu je. Snímek ani neřeší alternativy k dosažení ekonomického růstu v afrických zemích. Scénáristy a režiséry filmu jsou Manuel Daubenberger (Planet Without Apes) a Felix Meschede (Georgiens Nationalparks). Hudbu k němu složili Michael Dommes (Das Tessin - Zwischen Lago Maggiore und Gotthard) a Michael Rother (20th Century Women).

Deadly 60: Season 5

Významnou událostí letošního září je pro přírodovědný dokumentární průmysl premiéra 5. série mimořádně oblíbeného cyklu Deadly 60 (Vražedných šedesát), který započal v roce 2009, a kterým provází všemi milovaný dobrodruh Steve Backshall (Expedition, Steve Backshall vs The Monster Mountain, King Cobra: Eye to Eye). Podobně jako čtvrtá série, uvedená v roce 2020, i pátá řada Deadly 60 sestává "pouze" z 11 epizod, nikoliv z šestadvaceti, jako v případě prvních tří sérií (nepočítám samozřejmě spin-off seriály jako Deadly Pole to Pole; ten měl třeba dokonce 31 dílů). První díl nové řady se odvysílal na CBBC 13. září 2024, a nesl název Braving the Bait Balls (Uvnitř rybí hostiny), přičemž se v ní Steve u břehů Mexika vrhl do rybího hejna, na které se snášeli predátoři ze vzduchu i z mořských hlubin. Několik z těch predátorů, kteří ho pod vodou v hejnu ryb div nepokousali, pak vybral pro svůj seznam 60 zvířecích zabijáků. Druhý díl, Big Cat Special (Velké kočky - speciál), se věnoval čistě velkým kočkovitým šelmám Afriky, jež nejsou schopné vyluzovat řev. Ve třetí epizodě, Very Hungry Hippos (Velmi hladoví hroši), zamířil Steve do Zambie za nejnebezpečnějším zvířetem Afriky (fanoušci Deadly 60 si jistě vzpomenou na Stevův úprk před hrochem na kajaku v JAR v 1. epizodě 1. série). Názvy dalších dílů jsou následující: Steve's River Expedition (Stevova expedice na řece), Saving the Pangolins (Záchrana luskounů), The Deep (Hlubiny), Giant Otter Stakeout (Hledání vyder obrovských), South America's Weirdest (Nejpodivnější tvorové Jižní Ameriky), Sharks and Eels (Žraloci a úhoři), Saving Wild Dogs (Záchrana psů hyenových) a Mexico Mayhem (Chaos v Mexiku). Tři z jedenácti epizod nové série byly natáčeny v Surinamu, kam se tým Deadly nikdy předtím nevypravil; další tři pak ještě v Mexiku (a to sice první, devátý a jedenáctý). Mexico Mayhem byl na CBBC odvysílán premiérově teprve včera, 27. září. Každá epizoda je dlouhá 28 minut, což je pro franšízu Deadly standardní délka. Režisérkou a producentkou nové řady je Emma Cole (Planet Defenders), dále ji produkovali Ruth Harries (Wild Case Files) a Jo Shinner (Deadly Mission Shark). Hlavním zvukařem při natáčení seriálu byl opět Nick Allinson, kterého si můžete pamatovat z předchozích sérií Deadly (často se objevuje před kamerou, stejně jako kameraman Johnny Rogers). Deadly 60 je dílem společnosti BBC Studios Natural History Unit. V současné době má seriál dohromady již 107 dílů.

Michael Mosley: Wonders of the Human Body

Novinka z trochu jiného soudku, a to sice ze soudku biologie člověka. Poslední dílo nedávno zesnulého moderátora, žurnalisty a spisovatele Michaela Mosleyho, známého z dokumentů Inside the Human Body (2011), The Genius of Invention (2013) či Australia's Sleep Revolution (2024), bylo premiérově odvysíláno na britské stanici Channel 5 mezi 22. srpnem a 5. zářím 2024. Michael Mosley nečekaně zesnul v červnu tohoto roku během obyčejné dovolené v Řecku, a vedoucí stanice si nejprve nebyli jistí tím, zda chtěli tento seriál vůbec odvysílat. V trilogii Michael Mosley: Wonders of the Human Body (Michael Mosley: Zázraky lidského těla) sedmašedesátiletý moderátor testuje své tělo při různorodých experimentech, aby vysvětlil, jak je vlastně naše tělesná schránka schopná ustát fyzický i psychický stres, jak si udržet mladistvý mozek a kognitivní zdraví po co nejdelší část života, a zabývá se i nemocemi, od chřipky po nemoci nervové soustavy. Představuje také divákům nové technologie a výzkumy, jež mohou přispět k prodloužení lidského života v budoucnosti - kupříkladu nový typ scanu, díky němuž jsou lékaři schopni lépe predikovat, zda máte náběh na zástavu srdce. Michael Mosley: Wonders of the Human Body je dílem společnosti Storyboard Studios, kterou založila Natalie Humphreys (The Great British Photography Challenge). K nečekanému odchodu oblíbeného televizního průvodce prohlásila: "Mnozí z nás měli radostnou zkušenost z pravidelné spolupráce s Michaelem v průběhu let, a nedávno jsme společně dokončili spolupráci na novém seriálu. Celý tým je zarmoucen. Michael svým obsahem pomohl tolika lidem po celém světě, a dokonce i lidé, kteří se s ním osobně nesetkali, s ním mohli cítit silné spojení. To je jeho neuvěřitelný vliv. Bojujeme o správná slova, abychom vyjádřili, jak velké prázdno zanechává. Michaele, chybíš nám."

An Icy Journey from Tibet's Sky Village

Vraťme se ještě krátce do období největších veder, do července, kdy na japonské televizní stanici NHK vyšel cestopisný a přírodopisný film An Icy Journey from Tibet's Sky Village (Ledová cesta z nebeské vesnice v Tibetu). Tento padesátiminutový počin, uvedený 12. července 2024, je v angličtině vyprávěn britskou herečkou Emmou Howard, jejíž hlas si můžete asociovat s mnoha dokumenty na NHK (Tokyo Eye, A Century on Film, Science Zero), a která si zahrála v historickém seriálu Fumô chitai (2009). Film dokumentuje nebezpečnou cestu tibetských ovčáků, kteří každoročně (a to již 500 let, generace po generaci!) z nitra Himálaje míří k zamrzlému jezeru, aby na menším ostrově na něm pásli své ovce během kruté zimy. Při cestě se setkávají s nemalým množstvím nástrah, a po dosažení břehů jezera to též nemají jednoduché, zvláště proto, že přechod přes ledové jezero je značně riskantní, a může je stát celé ovčí stádo. An Icy Journey from Tibet's Sky Village je v podstatě velkou padesátiminutovou reportáží, která bez zbytečného melodramatu či dramatické hudby vrhá diváka do reality ovčáků z Tibetu, a představuje mu tuto část světa takovou, jaká doopravdy je. Kameramany snímku byli Zhao Changtong (Maizishule) a Shi Liangjie, sestříhal jej Takeuchi Yuki, a režírovali jej Liu Shanshan a Ren Xinyi. Snímek je dílem společností NHK Temjin a NHK Global Media Services. V současné době je volně ke zhlédnutí na YouTube. 

National Parks: USA

Od 8. září 2024 se na americké verzi National Geographic Channel vysílá nový dokumentární cyklus National Parks: USA (Národní parky: USA), vyprávěný hercem Michaelem Spearsem, kterého si můžete pamatovat jako Vydru (Otter) z proslulého tříhodinového westernu Tanec s vlky (Dances with Wolves) z roku 1990 či jako Dannyho ze seriálu Reservation Dogs (2021-23). National Parks: USA má celkem 5 epizod, a nabízí v nich divákovi vhled do významných chráněných území Spojených států amerických, jakými jsou Národní park Zion v Utahu, Katmai na Aljašce, Everglades na Floridě, Yellowstone ve Wyomingu, Montaně a Idahu, a také do Národního parku Olympic ve státě Washington. V seriálu vystupuje obrovské množství známých i méně známých zvířecích obyvatel těchto národních parků, od aligátorů amerických přes horské ovce po medvědy grizzly a kanadské rysy. Zájemci o severoamerickou zvířenu si při sledování tohoto seriálu bezpochyby přijdou na své. Každá z pěti epizod je dlouhá asi pětačtyřicet minut. Na natáčení cyklu se podílel letecký kameraman Thomas C. Miller, který má na svém kontě i dokumenty, jakými jsou Aerial Argentina (2022) či Secrets of the Whales (2021). Kromě National Geographic Channel je série vydávána i na americké streamovací službě Hulu. Nezaměňte tento seriál za America's National Parks, který má již 2 série, a který vychází na Nat Geo od roku 2022! Krátkou ukázku si můžete přehrát zde.

The Killer Hornets

Krátkometrážní dokument The Killer Hornets (Zabijácké sršně) o délce 15 minut a 36 vteřin odvysílala stanice BBC News v premiéře dne 6. září 2024. Zabývá se sršněmi mandarínskými, jež jsou na území Spojeného království invazivním druhem, a dopadem zvýšení jejich počtů na původní včely medonosné, jakož i na byznysy včelařů, které jsou tímto fenoménem negativně ovlivněny. Jediná sršeň je schopna za den zabít padesát včel, a do pár dnů či týdnů tedy zruinovat celý úl. V dlouhodobém měřítku pak samozřejmě srsně mandarínské mohou velmi negativně ovlivnit i divoké včely, a snížit výrazně jejich počty, což se odrazí na celých ekosystémech. Do Británie se přitom dostaly čirou náhodou, zřejmě na lodích či letadlech přenášejících zboží z východní Asie. Film byl zčásti natočen na Channel Islands jižně od Anglie, kde už invaze sršní mandarínských dosáhla pozdní fáze. Vypravěčkou The Killer Hornets je Fiona Irving, reportérka BBC South East (South at Six). Produkovali jej Anna Michaux a Bethan Head z BBC News, kameramanem byl Tim Everest, a střihačkou pak Carel Nell. The Killer Hornets je volně ke zhlédnutí na Dailymotion.

Na podzim bychom se měli dočkat premiér nových dokumentů Nigela Marvena. Hned 1. října bude premiérově uveden nezávislý snímek South Africa: A Wildlife Adventure, který Nigel vypráví, a který je dílem Aleca a Tabithy McGrathových. Také se zdá, že Wild Arabia with Nigel Marven (Divoká Arábie) bude co nevidět uvedena na National Geographic Channel či Nat Geo Wild a také na streamovací službě MagellanTV. Úvod epizody o Ománu byl coby short tento týden uveden na YouTube kanálu abusadra09. Mezi paleofanoušky kolují zvěsti o tom, že nový osmidílný paleodokument Surviving Earth, který produkuje Tim Haines (Walking with Dinosaurs), skončil v září postprodukci. Je možné, že se jeho premiéry dočkáme ještě do konce tohoto roku! Upřímně také doufám, že s koncem října nám Chris Packham a Megan McCubbin dodají druhou sérii 8 Out of 10 Bats, tedy nezávislé náhrady žel zrušeného Autumnwatch. Zatím se však neobjevila jediná oficiální zpráva o návratu tohoto pořadu. V neposlední řadě vás musím navnadit i na 43. sérii cyklu Nature na PBS, která se začne vysílat od konce října, a bude zahrnovat i dokumenty BBC uvedené dříve tento rok (například celovečerní film Silverback s Vianetem Djenguetem, o kterém jsem vás již informoval). Rozhodně je, na co se těšit!

Další dokumentární novinky očekávejte na konci října!

Obrázek týdne 27. 9. 2024

Blíží se konec září. V pondělí začal podzim, listy na stromech již žloutnou, noci jsou chladnější... Ne, že by to však souviselo s posledním zářijovým Obrázkem týdne. Na podzimní malby a fotografie si budete muset ještě minimálně týden počkat. 😉 Říkal jsem si, že bych obrázkovou rubriku rád zase spestřil nějakou tou fotografií současného zvířete, neboť paleoart zde skutečně dominuje, a to nemusí být zrovna to nejlepší (vždyť se tento blog věnuje obrovskému množství témat, nikoliv pouze pravěké přírodě). Před dvěma týdny jsem s vámi sdílel fotografii od Chrise Packhama, a dnes mě napadlo... co takhle přispět do rubriky fotografií od jeho přítele, známého fotografa exotické zvěře, Paula Goldsteina? Britský deník The Mirror vydal před pěti lety několik Paulových snímků z Indie, a zvláště jeden se mi dosti zalíbil.

Popisek k obrázku: Dvě mláďata tygra indického (Panthera tigris tigris) spolu zápolí v bahnitém jezírku uprostřed Národního parku Bandhavgarh. Jejich hrátky, byť nevinné, mají násilný charakter. Mladé kočky cvičí svou rychlost, hbitost a pohotovost, a jdou si vzájemně po obličejích, zatímco se zvedají na zadních ze špinavé vody. Jedné se právě podařilo zasáhnout druhou do tváře, pochopitelně se zataženými drápy. Jedná se o sourozence, a vzájemně si nijak nechtějí ublížit, jen jeden druhého trochu postrkují na okraj, a testují, co snese. Teplota vyšplhala na na 40°C, a pobyt u malého bahnitého jezírka je v tuto dobu, v období sucha, tygry skutečně vítaný. Kdyby se nenacházeli ve vodě, nejspíše by neměli tolik nadšení pro nějaké nekonsekvenční bitky. Pokud se unaví, mohou se alespoň napít špinavé vody, a doplnit tak trochu energie. Z povzdálí je sleduje jejich matka, jež obvykle své potomky chrání dva až tři roky po jejich narození. Koťata jsou nyní již dost velká na to, aby se k matce přidávala na lovech gaurů, vodních buvolů, jelenů barasinga, axisů indických a další zvěře. Tygr indický je na tom v současné době početně lépe, než v průběhu minulého století; v roce 2018 žilo v Indii 2603 až 3346 tygrů, dalších 300 až 500 pak žilo alespoň o tři roky dříve v Bangladéši. Díky ochranářským projektům se počty těchto kočkovitých šelem, dříve horlivě lovených britskými kolonisty, zvedly. To však neznamená, že jsou v naprostém bezpečí. Stále jsou loveni pytláky, stříleni v okolí lidských obydlí, a v důsledku urbanizace přicházejí o své přirozené prostředí. V Národním parku Bandhavgarh, kam se za touto a dalšími fotografiemi Paul Goldstein vydal, se jim ale daří dobře; jedná se o jejich "horké místo", a v roce 2012 jich v něm žila necelá padesátka.

Na Paula si můžete pamatovat ze Self-Isolating Bird Club, tedy z broadcastů Chrise Packhama a Megan McCubbin během covidového lockdownu. Zasvěcení (tím neodkazuji na záporáky z Lovců kryptidů 😆) vědí, že Chris a Paul jsou vůči sobě nesmírně zlí, co se týče vzájemného hodnocení fotografií. Klikněte sem pro zobrazení 79. dílu SIBC z února 2021, v němž Paul vystupoval.

O víkendu očekávejte na Blogorgonopsidu zářijové dokumentární novinky! Opět budu zřejmě zodpovědný za vyplnění vašich víkendových večerů přírodovědnými dokumenty, z nichž zvláště některé (kdo přece nemá rád Stevieho B?) opravdu stojí za to. Čekají vás ale i další články, více zatím nechci prozradit.

Doufám, že týden po těch strašných záplavách jste v pohodě, a přeji vám pěkný zbytek týdne.

Bouře Boris byla dalším varováním: Změna klimatu je reálným problémem pro Evropu

Před týdnem se střední Evropa - konkrétně pak Rakousko, Itálie, Česká republika, Polsko, Slovensko a Rumunsko - potýkala s rekordními a po několik dnů neustávajícími srážkami. Tato masivní bouře, nazvaná Boris, vyústila v záplavy, které stály život minimálně 24 lidí a způsobily škody o několika miliardách eur. Akademická asociace World Weather Attribution, jež vyhodnocuje extrémní meteorologické události, oznámila, že celá událost byla posílena současnou klimatickou změnou. Zároveň uvedla, že čtyřdenní období, během něhož ve střední Evropě neustále pršelo, bylo tím nejdeštivějším, jež bylo kdy na našem kontinentu zaznamenáno. Je to vskutku alarmující fakt. Ačkoliv doba popíračů antropogenní klimatické změny je již zřejmě za námi (nikdo nebere vážně asociály typu Trumpa, Mileie či Klause, nemá-li tedy seriózní kognitivní potíže), avšak ledabylost, se kterou mnozí uvědomělí k tomuto fenoménu přistupují, nic neřeší. A situace se zhoršuje. Bouře Boris byla velkým varováním pro Evropu; stala se hmatatelnou ukázkou toho, co antropogenní změna klimatu způsobuje. Lidé ve střední Evropě již nejsou nuceni pokusit se vžít se do těžkých životů obyvatel Bangladéše, jež byli též zasaženi povodněmi způsobenými oteplováním, přičemž poslední z těchto záplav nastala na jihu a jihovýchodě státu v srpnu tohoto roku. Nyní máme všichni čerstvě v paměti extrémní meteorologickou událost, která byla přímým důsledkem nezodpovědného ovlivňování atmosféry naší planety skleníkovými plyny, a jež ovlivnila naše životy. Vědci z World Weather Attribution vytvořili model, pomocí kterého zjistili, jak by bouře Boris vypadala, kdyby klima naší planety v posledních 200 letech nebylo ovlivněno spalováním fosilních paliv. S pomocí klimatických modelů také došli k závěru, že v budoucnu bude čtyřdenních dešťů, jako byl tento, více. Pokud se globální průměrná teplota zvýší o více než 2°C oproti hodnotám z předprůmyslové doby, pak hrozí 50% nárůst pravděpodobnosti takových extrémních jevů. 

Rakousko, jak ho běžně neznáme - bouře Boris proměnila okraj tohoto městečka v mokřad. Fotografie Manfreda Fesla z webu France 24

Studie prokázala, že centra měst, včetně Bratislavy, Ostravy, Opavy, Krnova, Litovele, Jeseníku, Vídně nebo Wroclavy, jsou náchylná k zaplavení. Při představě, co se jim může stát při příští události tohoto typu, člověka mrazí. Že k masivním srážkám bude docházet dále, o tom nikdo nepochybujeme. Obdobně sucha podpořená současnou změnou klimatu souvisejí s nárůstem počtu lesních požárů na evropském kontinentu, ale i v jiných částech světa. Abychom o nárůstu pravděpodobnosti katastrofických srážek neuvažovali nijak abstraktně, musíme si uvědomit, že jde o naprosto logické vyústění negativního ovlivňování klimatu Země spalováním fosilních paliv. Oxid uhličitý a další skleníkové plyny posilují přirozený skleníkový efekt naší planety, díky němuž na ní vlastně může existovat život, a kvůli němu dochází v některých částech Země k oteplování. Čím teplejší je vzduch, tím více se v něm kondenzuje vodní pára. Velké oteplení za krátké časové období může dát vzniknout ohromnému množství mračen, a voda, jež se z nich při několikadenní bouři vyprší, pak samozřejmě naprosto promění krajinu. Záplavy, ke kterým došlo, ovlivnily nejen životy lidí, ale také mnoha dalších živočichů. Kolik domovů bylo ztraceno, kolik škod bylo napácháno, kolik životů třeba navždycky proměněno... Vědecké výzkumy nás jasně informují o tom, že změna klimatu posiluje události, jakou byla bouře Boris. Jistě, předpovědi počasí jsou dnes efektivnější, než v letech 1997 a 2002, kdy střední Evropu zasáhly velké záplavy, ale připravenost na extrémní události není vším. Je-li kořen problému stále zapuštěn - a kořenem tohoto problému jsou fosilní paliva a emise uhlíku - bude k těmto událostem docházet i nadále.

Zdroje informací pro tento příspěvek:

Climate change and high exposure increased costs and disruption to lives and livelihoods from flooding associated with exceptionally heavy rainfall in Central Europe (World Weather Attribution)

Climate change supercharged Europe floods - scientists (BBC)

Global heating ‘doubled’ chance of extreme rain in Europe in September (The Guardian)

Jak dobře znáte význam jmen pravěkých zvířat?

Po velmi dlouhé době přispívám znovu do soutěžní rubriky, a mám tu pro vás malý kvíz, který má otestovat vaše znalosti významů jmen různých prehistorických živočichů. Půjde o skutečně lehkou soutěž, nemusíte se tedy bát, že bych vás chtěl nějak trápit. Mým cílem je hlavně zapojit návštěvníky blogu, a užít si trochu zábavy. Vždyť Blogorgonopsid by primárně měl být takovým místem pro "prehistoric & wildlife fun". 

Soutěže se může zúčastnit každý, a to středy 16. října 2024. Pokud se rozhodnete zkusit v soutěži štěstí, napište odpovědi na jednotlivé otázky, nejlépe očíslované, jednoduše do komentáře. Další možností je poslat mi je na e-mail blogorgonopsid@gmail.com, ale opravdu to není nutné - komentář postačí. Na diplom si můžete vybrat kteréhokoli z živočichů, jejichž název se v soutěži objevuje. Co správná odpověď, to jeden bod, maximálně jich tedy můžete získat 12. Přeji vám mnoho štěstí!

1. Co znamená rodový název Deinosuchus?

2. Přeložte rodové jméno Diplodocus.

3. Jak byste přeložili druhové jméno Genusaurus sisteronis?

4. Jaký je význam druhového jména Ceratosaurus nasicornis?

5. Co je zač tento neptačí dinosaurus, a jaký význam má jeho rodový název?

6. Co znamená v překladu do češtiny Inostrancevia alexandrii?

7. Jaký je význam rodového jména Smilodon?

8. Přeložte do češtiny tyto tři rodové názvy pravěkých savců: Megatherium, Brontotherium, Indricotherium. 

9. Jaký je význam rodového jména Ankylosaurus?

10. Co znamená rodový název Eophis? Do které skupiny (stačí obecně třeba řád nebo podřád) tento živočich patřil?

11. Pojmenujte rodovým názvem tento hmyz a uveďte význam jeho rodového názvu:

12. Co znamenají rodová jména Tyrannotitan a Tyrannomimus? Čím se jejich nositelé od sebe odlišovali?

Je to opravdu primitivní. Vždyť není cílem vás nějak testovat, ale zkrátka si užít trochu zábavy při malém paleovertebrátním názvovém opáčku. Budu se těšit na vaše odpovědi!

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Infinitum: Subject Unknown

Po více než roce přináším konečně další příspěvek do rubriky Filmová doporučení. A ta konečně přechází do neblockbusterovské fáze. S koncem léta jsem totiž poprvé zhlédl film, který se na jakémsi pomyslném seznamu toho, co jsem opravdu chtěl vidět, držel po tři roky. Jedná se o britský sci-fi snímek, který má jistou hodnotu, neboť je takovou kapsulí času, ve kterém byl vyroben. Času, kdy ulice byly prázdné, a kdy venku vládlo to zvláštní, děsivé ticho. Je to film, který se ze strany obyčejných "konzumentů" filmu, zkažených divokými očekáváními a nezdravým nářezem CGI, setkal s ostrou kritikou. Od přemýšlivých kritiků a znalců filmu k němu naopak směřovaly více či méně pozitivní ohlasy. Osobně se řadím k těm, kteří si tento snímek užili, a kterým něco dal. Myslím si, jde o odvážné nízkorozpočtové sci-fi, které si zaslouží mnohem, mnohem více pozornosti. V tomto článku vám představím Infinitum: Subject Unknown.

Ian McKellen jako Dr. Charles Marland-White a Tori Butler-Hart jako Jane ve filmu Infinitum: Subject Unknown. Obrázek z webu CatchPlay

Ráno dne 11. března 2020 jsem vyhlédl z okna, a zarazil jsem se. Venku bylo ticho, absolutně nic se nedělo. Bylo pod mrakem, sem tam zazpíval některý z jarních ptáčků, ale jinak bylo vše tajemné, zalezlé, hrobově tiché. Žádní školáčci, kteří by jeden druhého otravovali, a já na ně musel házet cihly z okna, protože mě probudili. Zkrátka nic. Pamatuji si, že jsem si pomyslel: "Tohle je jako po Thanosově lusknutí v MCUčku. Začátek Endgame." Předešlého dne česká vláda uzavřela všechny školy, včetně univerzit. Do kina se snad ještě smělo, ale jen, když počet osob v sále nepřesáhl stovku. Vzpomínám si, že jsem ještě rychle uvažoval nad tím, že si zajdu na nový disneyovský film Onward. Ale nepřálo mi. Další den, 12. března, už totiž začal oficiální lockdown. Měl trvat měsíc, nakonec se ale prodloužil na takřka dva měsíce, a poté se vrátil s pomstou na podzim, načež trval dlouhých sedm měsíců. Na to období si dobře pamatujeme všichni. Vzdělávání přes zoom, MS Teams a BBB, naše domácí pokusy o úpravu džunglových účesů, pro některé z nás dokonce první pokusy se změnou barvy hára... A specifičtější záležitosti, jako byl - pro mne a pro další wildlife nadšence - Self-Isolating Bird Club Chrise Packhama a Megan McCubbin. Ale to už se dostávám moc do detailů.

Jarní lockdown byl výjimečným stavem. Zcela poprvé v moderní historii jsme se museli vypořádat s šokem, který přinesla rychle se šířící nemoc. Bylo to jako z mezititulkové scény Zrození planety opic. Covid-19 se rychle šířil z jedné části světa do druhé. Ulice se vylidnily, zavládla nespokojenost, anxieta a deprese zachvátily nemálo z nás. Ale umění nikdy nespí, ani za světové pandemie. Britský režisér Matthew Butler-Hart přišel se zajímavým nápadem - natočit v tomto období sci-fi film na svůj iPhone. A ne jen tak ledajaký sci-fi film. Ulice bez lidí, hrobové ticho a úzkostné pocity s tím vším spojené totiž vytvořily unikátní prostředí pro jeho příběh, v němž se měla před objektivem držet pouze jediná postava. Během jarního lockdownu 2020 byl natočen film Infinitum: Subject Unknown, který řeší pozoruhodná témata fyziky a etiky, ale který je zároveň časovou kapsulí období, které proměnilo náš svět. O rok později, konkrétně 22. března 2021, zamířil na různorodé VOD platformy.

Poprvé jsem zhlédl Infinitum: Subject Unknown teprve v sobotu 14. září 2024. A byl to opravdu zajímavý zážitek. Nemohl jsem při sledování filmu nemyslet na první lockdown na jaře 2020. Ačkoliv se film vůbec netýká světové pandemie, nelze na něj myslet jinak, než jako na film z oné doby; a ta doba je zaznamenána v každé venkovní scéně. Těžko říci, zda lze dobu výroby odseparovat od finálního produktu. Věřím, že ano, protože Infinitum: Subject Unknown nabízí vstup do jiného světa, tolik podobného tomu našemu, ale pouze z pohledu jeho protagonistky, Jane. Tu hraje Tori Butler-Hart, kterou si můžete pamatovat jako Lanthe Innis z mysteriózního thrilleru The Isle (2018), který též režíroval Matthew Butler-Hart. Pokud máte rádi filmy, ve kterých fikčním světem procházíte s jednou konkrétní postavou, a vše vidíte v podstatě z její perspektivy, pak je tento film jistě pro vás. Jistě, Infinitum není Memento. A není to žádný found footage film jako The Dinosaur Project. Je to indie sci-fi, film s minimem speciálních efektů, s minimem postav. Jedním z největších lákadel filmu byl pro široké publikum Ian McKellen, kterého máme rádi snad všichni (Gandalf z filmů o Středozemi a Magneto z mých oblíbených filmů o X-Menech). Ten se však ve filmu objevuje jen krátce, na jeho začátku; stejná scéna se pak objevuje ještě ke konci filmu na monitoru počítače. Kromě Iana McKellena ve filmu vystupuje ještě jedna hvězda, Conleth Hill. Ten hraje profesora Aarona Östergaarda, ale také pouze v několika scénách. Je to Torin herecký výkon, co diváka vtahuje do příběhu. Jsou to strasti Jane, která vůbec netuší, kde je, co diváka nutí sedět na kraji židle po celý film.

Tori Butler-Hart jako Jane ve filmu Infinitum: Subject Unknown. Obrázek z IMDb

O co vlastně ve filmu jde? Jane se na jeho začátku probouzí připoutaná k židli, s roubíkem v ústech, v jakési místnosti, ze které zdánlivě není úniku. Venku se nacházejí jen prázdné ulice. Po obloze létají vzducholodě, v nočních hodinách se dokonce zvenčí ozývají hrozivé zvuky, jako by po ulicích pobíhali vojáci s honícími psy. Jane se sice podaří vyprostit se ze zajetí provazů, ale nemá, jak se z místnosti dostat pryč. Občas slyší něčí hlasy, ale nikdo se nikdy neukáže, a nikdo jí neodpoví, když zavolá. Netuší, že je z rohů místnosti sledována, a že je předmětem experimentu, kterému ani nemůže rozumět. Nakonec se z místnosti dostává pryč, prozkoumává dům, nachází auto a musí se rozhodnout, co dál. Pojede pryč autem nebo půjde pěšky? Občas se jí v hlavě objeví nějaký podivný obraz. Občas jako by sní o místě, které nikdy nenavštívila, a přece ho vidí na chvíli jasně a zřetelně ve své hlavě. A občas má pocit, že jí někdo za zády zavřel dveře, nebo že jí mimo zraky někdo přeběhl. A čas od času její příběh končí. Čas od času je to celé u konce. A Jane se zase probouzí v té samé místnosti, připoutaná k židli a s roubíkem v ústech.

Dezorientace, zmatení, prekognice, strach, útěk před neznámými nepřáteli, odhodlání vypořádat se s naprostou neznámou situací, prázdnota okolního světa a nekonečné opakování stejných aktivit... Jane se nachází v jakémsi zvláštním loopu. Neví, co se s ní děje. Neví, proč je venku tak pusto, tak prázdno... A když nakonec navštíví místo, které jí má poskytnout odpovědi, je více než zděšena. Dokáže se její mysl vypořádat s nekonečností? Právě o tom Infinitum je. O setkání lidské mysli a lidského chápání s nekonečnem. A jak říká postava Iana McKellena, doktor Charles Marland-White, v úvodní talking-head scéně, jde také o vývoj nového druhu člověka ve zcela odlišné realitě. V paraverzu. Více vám však neprozradím.

Musím říci, že Infinitum: Subject Unknown se mi velice líbil. Je to výtečný film. Již výše jsem s vámi sdílel svůj názor, že dnešní filmová publika jsou opravdu zkažena magnitudou CGI festů, které možná vytvářejí zajímavé fikční světy, ale pořád jsou o tom samém. Jsou zkažena i magnitudou Nolanových filmů, které část internetu začala považovat za jakýsi zlatý standard moderních old-school-looking blockbusterů. Jak je možné, že mne více nadchl Infinitum než Oppenheimer? Tím nechci tvrdit, že druhý jmenovaný není brilantní, ba naopak, je to dost možná nejlepší film roku 2023. Ale small-scale, nezávislý sci-fi snímek jako je Infinitum, krásná ukázka toho, co je mistrnný filmař schopen natočit s nesmírně omezenými zdroji a možnostmi, mi přijde tisíckrát cennější, než horlivě propagovaný americký film s plejádou nejznámějších a nejobdivovanějších herců současnosti. Možná je chybou srovnávat indie sci-fi se sci-fi blockbustery. Tenet, Inception, Interstellar, to všechno je jiná kategorie. Nikoliv jiná liga, ale po filmařské stránce je Infinitum nesrovnatelné s nahajpovanými snímky, obsahujících z poloviny záběry natočené na IMAX kameru.

Je to brilantnost té small-scaleness, té maličkosti, té po filmařské stránce vynucené subjektivity vyprávění, co činí Infinitum tolik zajímavým snímkem. Rozhodnete-li se na něj podívat, doporučuji nemít takřka žádná očekávání. Nečekejte speciální efekty, nečekejte nikterak zvláštní, nerealistickou atmosféru. Očekávejte obyčejně působící thrillerový film natočený na iPhone s několika postavami a cameem Iana McKellena; očekávejte film, který byl limitován událostmi jara 2020. A pak, až se pustíte do jeho sledování, úplně zapomeňte na všechno. Žijte jen tím, co se odehrává na obrazovce vašeho počítače či televize. Bude to pozoruhodný zážitek.

Jane konfontována něčím naprosto děsivým. Obrázek z webu The Guardian

Politická message filmu je opravdu "subtle". Infinitum: Subject Unknown v podstatě hovoří o tom, co je vláda schopna schválit na úkor obyčejných subjektů, podvoleným její moci. Život Jane byl radikálně změněn, aniž by komu kdy dala svůj souhlas. Je nekonečno, ve kterém je uvězněna, porovnatelné s nekonečnem našeho úsilí ve světě, kde je nám vládnuto, a kde dochází k rozhodnutím, se kterými nemohou lidé souhlasit? To, čím Jane prochází, může být metaforou pro pracující s nízkými výdělky. Každý pokus, ukončený terminací možnosti, směřuje k návratu do chudého stavu. Jane se snaží dostat se k původcům jejího trápení, jen aby byla nakonec konfrontována děsivou realitou - sama nezmůže absolutně nic. Jako individuum je izolována ve světě, který mají pod kontrolou jiní. Právě beznaděj její situace, ze které se nezdá být východiska, diváka na konci vrazí do hrudi. 

Co dál? Může neznámý subjekt akceptovat nekonečnost svého strádání nebo může učinit nějakou změnu a vysvobodit se? Je příběh tohoto filmu jen prvním krokem k získání svobody nebo nihilistickým vypovězením kruté pravdy o nekonečném utrpení subjektu neetického experimentu? Nakolik je svět, ve kterém se Jane nachází, výsledkem neetického experimentu... a nakolik je svět, ve kterém se nacházíme vy a já, výsledkem neetického experimentu (a to sice experimentu nazvaného třídní společnost; experimentu založeného na vytvoření nerovných podmínek pro život)? 

Viděli jste film Infinitum: Subject Unknown? Pokud ano, jaký na něj máte názor? A pokud ne, přesvědčil jsem vás pustit si jej?