středa 31. července 2024

Asiatyrannus a Harenadraco: Dva noví teropodi představení v červenci 2024

Letošní červenec zakončíme na tomto blogu seznámením se dvěma neptačími dinosaury z kladu Theropoda, kteří byli světu představeni právě v tomto měsíci. Paleontologie obratlovců je samozřejmě neustále rostoucím světem, a tento blog není výlučně zaměřen pouze na nově popsané taxony, takže jsem se zkrátka rozhodl zaměřit na tyto dva druhy. Příznivcům ostatních dinosaurů popsaných v tomto měsíci se omlouvám za jejich neuvedení.

Nejprve se seznamme s tyrannosaurinem nesoucím jméno Asiatyrannus xui. Popsali jej paleontolog Wenjie Zheng a jeho kolegové z Če-ťiangského přírodovědného muzea, a to na základě somaticky nedospělého exempláře sestávajícího z takřka úplné lebky a částečně zachovalé kostry, zahrnující mj. kosti končetin a ocasní obratle. Tento exemplář se nachází ve sbírkách výše jmenované instituce, avšak nepochází z provincie Če-ťiang; jeho domovinou bylo souvrství Nanxiong v sousední provincii Ťiang-si. Horniny této formace jsou staré 66,7 milionu let. Asiatyrannus xui byl tedy jedním z posledních zástupců podčeledi tyrannosaurinů, kteří kdy žili. Jednalo se o malého až středně velkého teropoda; Zheng se svými kolegy odhaduje jeho tělesnou délku na 3,5 až 4 metry. Lebka nalezeného exempláře měří 47,5 centimetru, stehenní kost (nejdelší kost v těle) pak 44 centimetrů; lebka je celkově o 8 % delší než femur. Autoři v článku zmiňují, že maxilární fenestra (otvory v horní čelisti) jsou poněkud podobné velikostí i tvarem těm vyskytujícím se u dospělých tarbosaurů; jejich tvar je zhruba kosočtverečný (nedospělí tarbosauři měly tyto otvory oválné). Spodní čelist měl Asiatyrannus robustní. Je důležité mít na vědomí, že tento taxon je vlastně prvním tyrannosaurinem ze samého konce křídy jihovýchodní Číny. Fylogenetická analýza jej usazuje v docela jiné pozici, než alioraminy (například rod Alioramus) s prodlouženými čenichy, a nejblíže je mu aljašský Nanuqsaurus hoglundi z doby před 70 až 66 miliony roky. Druhové přízvisko tohoto "asijského tyrana" odkazuje na paleontologa Xu Xinga, známého čínského dinosaurologa, jenž popsal východoasijské tyrannosauroidy druhů Dilong paradoxus a Yutyrannus huali. Asiatyrannus byl představen ve článku vydaném v Scientific Reports dne 25. července 2024.

Asiatyrannus v peří a barvách, a také ve srovnání s člověkem. Zdroj: BangBooDoragon na DeviantArt

Druhým teropodem, na kterého se krátce v tomto příspěvku podíváme, je Harenadraco prima, což v překladu znamená "prvotní písečný drak". Jedná se o prvního kdy nalezeného troodontida ze svrchnokřídového souvrství Baruungoyot v Jihogobijském ajmagu. Horniny tohoto souvrství jsou staré 72 až 71 milionů roků. Typový exemplář sestává ze dvou fragmentů kyčelní kosti, části stehenní kosti, distální (od hlavy vzdálené) části tibiotarsu (tj. kost nacházející se mezi kostí stehenní a tarsometatarsem, tedy kostí "spodní" části zadní končetiny u ptáků a dinosaurů) a kůstek prstů. Mezi pozůstatky byl nalezen i kus srpovitého drápu, tolik typického pro "maniraptorány", mezi něž troodontidé patřili. Harenadraco byl asi 1 metr dlouhým bipedním dinosaurem, s největší pravděpodobností měl opeřené tělo, a dá se čekat, že to byl rychlý a aktivní běžec. Lovil nejspíše malé savce, jako byl multituberkulát Chulsanbaatar vulgaris. Fylogeneticky nejblíže byli harenadracovi dosud nepojmenovaní troodontidé ze souvrství Wulansuhai ve Vnitřním Mongolsku na území Číny, méně spřízněni jsou s ním na vývojovém stromě čínští troodontidi Mei long, Sinusonasus magnodens a Sinovenator changii. Autory popisu, vydaného v Journal of Vertebrate Paleontology 15. července tohoto roku, jsou Sungjin Lee z Národní univerzity v Soulu a jeho kolegové nejen z této instituce, ale také z Mongolské akademie věd. V tuto chvíli je známo již 35 druhů čeledi Troodontidae.

Rekonstrukce harenadraca od Yusika Choie. Zdroj: Sci.News

Zdroje informací:

úterý 30. července 2024

Putování s pravěkými lidmi, 3. epizoda


Třetí díl dokumentárního cyklu BBC Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) nás při sledování evoluční cesty lidského rodu přesouvá do doby před jedním a půl milionem až půl milionem let za dvěma druhy lidí, kteří se velmi blízce podobali tomu našemu. Zbaveni nadměrného osrstění a schopni vyrábět nástroje, vděčili tito lidé za svůj úspěch novému znaku - velkému mozku.

Na začátku epizody jsme seznámeni s tlupou lidí druhu Homo ergaster, jež po několika dnech štvaní zahnala nemocného pakoně do středu ohromné solné pláně ve východní Africe. Vedeni starším samcem vybaveným krokodýlím zubem, sledují vyčerpané zvíře, jak padá k zemi, a vyčkávají. Nezkušený mladý samec neuposlechne radu zkušenějšího lovce, a vyráží po pakoni, jen aby zvíře v poslední chvíli nabralo zbylé síly a uteklo. Robert Winston skupinu ergasterů sleduje s pomocí čtyřkolky. Dozvídáme se, jaké výhody mají lidé tohoto druhu oproti svým předchůdcům. Jejich těla jsou pokryta mnohem méně chlupy, potí se, a chápou svět kolem sebe v souvislostech. Jsou dobrými stopaři - podle směru šlépějí jsou schopni určit, kam kořist směřuje. Navíc používají pěstní klíny. Nakonec vyčerpaného pakoně znovu nacházejí, a tentokrát spolupracují při jeho skolení. Starý samec vyplivne při hodování na syrovém mase svůj krokodýlí zub, a mladší, nezkušený člen tlupy si ho přivlastní. Návrat skupinky k širší tlupě, jejíž členové se věnují kradení ptačích vajec, je skutečně vítězoslavný. Ukazuje se, že starší samec čeká dítě se svou partnerkou. Horlivý nezkušenec se také snaží o zpárování s některou ze samic, a jako dar jí přináší kus pakoního masa. Dosti na ni zapůsobí i krokodýlí zub, který si po vzoru staršího samce vloží mezi zuby. Následný boj s rivalem majícím zájem o stejnou samici skončí tragicky - sokovi je utržen kus ušního boltce. Sociální život ergasterů s sebou nesl vše možné, od přátelství po konflikty. Díl však není zaměřen jen na tento druh. Nakonec jedna vývojová větev lidského rodu opustila Afriku, a asi před milionem let dorazila do východní Asie. Přizpůsobivý Homo erectus se usídlil mj. i v bambusových lesích střední Číny. Sledovaná skupina tří samců se při svém hledání potravy - jsou nevybíraví, a nepohrdnou ani sklípkany - setká s "původním King Kongem", obřím gigantopitékem. Při úprku jeden z nich omdlévá poté, co hlavou narazil o stonek bambusu. Jeho pospolití druzi jej však později vzkřísí u řeky. Robert se dále přesouvá do doby před 500 000 roky, a zjišťuje, že Homo ergaster se za celý milion let ve svém používání nástrojů neposunul - stále používá pěstní klín. Zvládl však něco jiného, a to ovládnout oheň. Po návratu do doby před 1,5 milionu let si Robert vychutná příjemný večer u táborového ohně v přítomnosti mladého, dříve nezkušeného samce a jeho partnerky, kteří již čekají potomka.

V této epizodě vystupují: Homo ergaster, pakůň (Connochaetes sp.), Homo erectus, Gigantopithecus blacki, sup, ponrava brouka, sklípkan, vlaštovka, slon africký.


Příště popisek závěrečného dílu Putování s pravěkými lidmi!

pondělí 29. července 2024

Springwatch 2024 - Jezevčí doupě v Garston Wood

Jezevčí doupě v Garston Wood. Iolo Williams zavítal na území čtyřiatřicetihektarové přírodní rezervace Garston Wood na hranici anglických hrabství Dorset a Wiltshire. Pátrá zde po jezevcích lesních (Meles meles), nezaměnitelných černobílých lasicovitých šelmičkách, které se řadí k největším přežívajícím masožravcům v Británii. Zkoumá okolí dobře známého doupěte jedné jezevčí rodinky. Satelitní doupě, nacházející se blízko většího hlavního doupěte, je využíváno i širší rodinou; k hlavní jámě v zemi vedou cestičky ve vegetaci. Jezevci se svých zvyků jen tak nezbavují, takže si každou noc vytvářejí pěšinky (hlavně s pomocí svého bříška), na základě nichž si lze vytvořit obrázek o jejich nočních dobrodružstvích. Série jam v zemi, kterou nakonec Iolo objeví, připomíná - jeho slovy - povrch Měsíce. Rozhodně je jich více, než by laický smrtelník očekával. Je jich více než sedmdesát, a rozprostírají se na území 150 krát 100 metrů. Jde o jedno z největších jezevčích doupat, jaká kdy Iolo viděl. Podzemní systém tunelů, ve kterých zvířata žijí, musí být ještě komplexnější. Jen asi tucet vstupů a výstupů z této sítě byl v nedávné minulosti jezevci využíván. Kolik jich na území žije, to Iolo nedokáže odhadnout. Svých rolí se tedy dále zhošťují fotopasti, před nimiž se po setmění objevují dva až tři jedinci. Před jednou z využívaných jam nalezl tým řadu kostí, patřících jezevčí kořisti. Patří mezi ně kosti některého ze zajícovců, nejspíše králíka; lebka, žebro, pánevní kost, kost stehenní, tibia a fibula. Iolo nám ukáže také kost jakéhosi středně velkého opeřence, snad vrány nebo holuba. V okolí doupěte se však nacházelo více kostí. Jezevci jsou všežravci, a rozhodně si rádi pochutnají na jiných druzích savců, na ptácích, ale i na žábách a různých plazech. Kromě toho mají rádi žížaly, hmyz a jeho larvy, vyhrabávají však také kořínky rostlin, a požírají jejich plody.

Klip ze sedmé epizody naučného pořadu Springwatch 2024 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

neděle 28. července 2024

Pár propagačních obrázků k nadcházející hře Ark 2

Hrajete-li videohry s pravěkými zvířaty, pak asi již nějakou dobu víte o Ark 2, pokračování legendární Ark: Survival Evolved z roku 2015. Na konferenci NobleCon19 bylo oznámeno, že sequel vyjde koncem roku 2024, ale přesné datum stále není známo. Dříve bylo vydání stanoveno na rok 2022, ovšem ve světě her se původní plány jen málokdy dodrží; Ark 2 navíc potřeboval převod na Unreal Engine 5, tedy na nejnovější formu nejúspěšnějšího videoherního enginu (jak je veden v Guinessově knize rekordů) vydanou v dubnu 2022. Zda se s koncem tohoto roku dočkáme plné hry nebo jen dema, to vůbec není známo. Málo se toho ví i o samotném příběhu hry. Pro připomenutí, jednička byla zasazena do otevřeného světa obývaného jak lidmi, tak různými prehistorickými zvířaty; cílem bylo vytvořit si základnu, získat oheň a zbraně, případně ochočit dinosaury a krmit je... Herní prostředí obývalo 194 různých prehistorických živočichů, od tyrannosaura a utahraptora přes doedicura a dronte mauricijského až po titanomyrmu a beelzebufo. Později byli do hry přidáni i zcela originální tvorové, třeba "Velonasaur". Očekává se, že Ark 2 se bude odehrávat v novém světě, odlišném od toho původního. Oficiální trailer slibuje větší příběhovost sequelu; dá se tak usuzovat z vyprávění dcery Santiaga, postavy dabované Vinem Dieselem (svou roli si Diesel zopakoval i v letos vydaném seriálu Ark: The Animated Series). Hovoří se o možnosti, že se dočkáme nových verzí původních postav... Ať už to bude jakkoliv, Ark 2 bude rozhodně velice zajímavá hra.

Rád bych s vámi sdílel několik oficiálně vypuštěných obrázků, které vás mohou na hru navnadit. Začněme u obrázku Santiaga a jeho dcery vezoucích se na zádech silně oplátovaného T-Rexe.


Máme tu také neozbrojeného, "obnaženého" a opeřeného tyrannosaura, se kterým se setkává skupina lidí vybavených primitivními zbraněmi.


Potom tu máme Dieselovu postavu v bojovné pozici. Míří svým oštěpem na nepřítele...


A jak vypadá tvář jednoho z těl nepřátel s lebkami šavlozubých koček na hlavách?


Santiago před opeřeným T-Rexem, který se na něj usmívá se zakrvavenou tlamou. 


Jste navnazeni? Nebo na Ark 2 čekáte už delší dobu? Podělte se o své názory v komentářích!

sobota 27. července 2024

Dokumentární novinky z července 2024

Uběhl měsíc a den, a jsou tu slíbené dokumentární novinky, tentokrát zahrnující nové přírodovědné filmy a seriály vydané pouze v průběhu letošního července. A že jich není málo! V předchozím článku do této rubriky jsem vám představil 10 nových dokumentů, včetně Megafauna: What Killed Australia's Giants?, T. rex či Springwatch 2024. Teď jich tu mám dalších osm, byť se vám přiznám, že jsem se rozhodl několik novinek ignorovat; červenec je totiž měsícem žraloků, na Discovery Channel probíhá Shark Week a na National Geographic Channel zase SharkFest, a kdybych vyčetl všechny nové filmy uvedené v rámci těchto žraločích událostí, zubaté paryby by tomuto článku dominovaly. Doufám, že se vám tento článek bude líbit a že vás třeba bude inspirovat některé z těch nových dokumentů zhlédnout. Pojďme se na ně podívat!

Jaws vs. Leviathan

V rámci Shark Week, každoroční a také docela kontroverzní, komerční oslavy žraloků na Discovery Channel, se v USA premiérově 7. července odvysílal snímek Jaws vs. Leviathan (Čelisti versus leviatan). Cílem tohoto dokumentu je vytvořit simulaci hypotetického souboje dvou velkých, vrcholových predátorů, jež se však neměli šanci setkat; až sedmimetrového velkého bílého žraloka (Carcharodon carcharias) a obřího dravého kytovce rodu Livyatan, který mizí z fosilního záznamu před 9 miliony let. Vycházejíc z toho, že se dnešní bílí žraloci utkávají s ještě většími kosatkami, snaží se tvůrci Jaws. vs Leviathan vytvořit hypotetický scénář setkání neprávem obávaného krále dnešních moří s jedním z nejděsivějších vyhynulých kytovců. Nechybí samozřejmě počítačová animace, díky níž je možné tento scénář zrealizovat. Hlavními účinkujícími ve filmu jsou zoolog a behaviorální ekolog Dr. Tristan Guttridge (Jaws vs. The Meg), podmořský kameraman Kina Scollay (The Meg), paleoekoložka Sora Kim a mořská bioložka Odette Howard. Vypravěčem je v anglickém originále Jack Dennis (Jaws vs Kraken). Snímek je dílem společnosti Hazmat Productions. Produkovali ho mj. Jack MacClay (Mystery at Blind Frog Ranch), Andrew Neal (Shark Hunters: Ultimate Tournament Series) či Candice Allgood (Air Jaws: Final Frontier). Kameramany jsou Mike Reid (Alone Across the Arctic) a Aaron Smith (Meet the Penguins). Jaws vs. Leviathan je dalším ze série hodinových speciálů v rámci Shark Weeku, který se zabývá hypotetickou bitvou bílého žraloka s jiným velkým zvířetem; předchozími byly Jaws vs Kraken (2022) a Jaws vs. The Meg (2023).  


Shark Beach with Anthony Mackie

Méně kontroverzní komerční oslavou žraloků (a na rozdíl od Shark Weeku neprovázenou neviditelným Johnem Cenou) je SharkFest na National Geographic Channel. I v rámci něj vyšlo letos nemálo žraločích dokumentů, a jedním z nejvíce viditelných a nejpopulárnějších je Shark Beach with Anthony Mackie (Žraločí pláž s Anthonym Mackiem), uvedený 30. června na Nat Geo a 1. července na streamovacích službách Disney+ a Hulu. Americký herec známý jako Sam Wilson/Falcon a v posledních letech i jako nový Captain America z filmové série Marvel Cinematic Universe (příští rok ohromí diváctvo po celém světě v bijáku Captain America: Brave New World) se v tomto hodinovém dokumentu vrací do okolí rodného New Orleans, aby zjistil, proč v oblasti Mexického zálivu roste počet setkání lidí se žraloky. Cílem dokumentu je prozkoumat způsoby, jak zajistit koexistenci lidí a pradávných paryb na pobřeží Louisiany. Anthony se dozvídá, proč žraloci "kradou" ryby z rybářských sítí, a jaká rizika z toho vycházejí jak pro rybáře, tak pro samotné žraloky. Lokální problémy podle tvůrců snímku indikují větší environmentální potíže celého zálivu. Režisérem Shark Beach with Anthony Mackie je Matt Kay (Little Miss Sumo), hudbu pro film složili Roahn Hylton (Brave The Dark) a Jacob Yoffee (Dream Big: The Michelle Wie Story). Za střih byl zodpovědný Kel McKeown (Welcome to Earth). Ukázku můžete zhlédnout zde. Připomínám, že nejde o první díl franšízy Shark Beach moderovaný marvelovským hercem; před dvěma roky v rámci SharkFestu vyšel film Shark Beach with Chris Hemsworth


Supersized Sharks

Dalším z novinek představených v rámci SharkFest 2024 je hodinový dokument Supersized Sharks (Supervelcí žraloci), premiérově uvedený na National Geographic Channel v USA 1. července a později ve Spojeném království na Nat Geo Wild 18. července. Tento snímek se snaží odpovědět na otázku, proč jsou masy žraloků tygřích lákány k ostrovu Norfolk asi 1400 kilometrů od břehů Austrálie? Jeho hlavními účinkujícími jsou vědci Lauren Meyer a Charlie Huveneers z Flinders University, Laurent Vigniola z francouzského Institute of Research and Development a Adam Barnett z James Cook University. Jejich cílem je přilákat některé ze žraloků tygřích vyskytujících se u Norfolku ke své výzkumné lodi, a vybavit je technologiemi umožňující sledování jejich migrací. V Korálovém moři poblíž ostrova Nové Kaledonie dokonce vybaví březí samici žraloka tygřího sledovacím přístrojem, aby se dozvěděli, kde se nachází porodnice těchto starodávně působících paryb. Režisérem a producentem Supersized Sharks je Mark Woodward (Shark Below Zero), dále se na produkci podíleli Emma Roberts a James Wilson. Sarah Cunliffe (The Dolphins of Shark Bay) sloužila jako výkonná producentka. Hlavním kameramanem byl Joseph Brunette. Snímek je dílem společnosti Big Wave Productions.


Attack of the Red Sea Sharks

Posledním z nových žraločích dokumentů uvedených v rámci letošního SharkFestu, který jsem se rozhodl vybrat pro tento článek, je Attack of the Red Sea Sharks (Útok žraloků v Rudém moři). Tento čtyřiačtyřicetiminutový snímek se zabývá vzrůstem žraločích útoků na lidi na pobřeží Egypta. Za méně než rok došlo v oblasti ke třem zabitím turistů těmito parybami. Cílem dokumentu je představit divákům fakta o těchto vzácných, ale i tak děsivých případech, aniž by samozřejmě došlo k jakékoli démonizaci žraloků. Vystupují v něm lidé, kteří zažili nebezpečná setkání se žraloky, ale navzdory zranění přežili, a vědci, jež se žraloky zabývají. Film se také snaží zodpovědět na otázku, zda existuje nějaký globální trend zvýšení počtu útoků žraloků na lidi (mějme samozřejmě na paměti, že žraloci globálně zabijí ročně méně než deset lidí). Režiséry jsou Peter Gauvain (Mygrations, Secrets of the Dead) a Alex Tate. V anglickém originále je Attack of the Red Sea Sharks vyprávěn hercem Demetri Goritsasem (Snowden). 


The Hungry Games: Alaska's Big Bear Challenge

Ve čtvrtek 11. července vyšel na americké streamovací službě Peacock trojdílný dokument The Hungry Games: Alaska's Big Bear Challenge (Hladové hry: Velká výzva pro aljašské medvědy). Snaží se aljašské medvědy hnědé dosti antropomorficky (ke vší škodě) prezentovat jako soutěžící v extrémní survivalové soutěži, v níž je cílem do 150 dnů zvýšit svou tělesnou hmotnost o 200 liber (90 kilogramů). Každý z nich se tedy musí snažit co nejvíc, aby nasbíral 3 miliony kalorií, a to především z masa táhnoucích lososů, jež každý rok od července do října směřují z Tichého oceánu do aljašských řek za účelem rozmnožování. Tvůrci se rozhodli hodnotit soutěžící ve třech kategoriích: nabušenost (beefiness), vynalézavost (ingenuity) a statečnost (grit), jež dohromady dávají B.I.G. Bear Score. Medvědi v nich mohou získat dohromady až 100 bodů, kdo však s koncem série nebude mít alespoň 70, bude zcela eliminován a zapomenut v propadlišti dějin této televizní show. Seriál byl inspirován tzv. Fat Bear Week, což je každoroční událost v Národním parku Katmai na Aljašce, při níž lidé hlasují pro "nejtlustšího" medvěda z oblasti Brook Falls, který tedy očividně slupl nejvíce lososů. Vypravěčem dokumentu je komik Rhys Darby (Rise of the Teenage Mutant Ninja Turtles). Producenty jsou mj. Kylie Stott (Great Barrier Reef with David Attenborough), Alison Barrat (Valley of the Sharks) a David Brown. Na výrobě se podílely společnost AMPLE a televizní kanál Love Nature.


Horizon: The Battle to Beat Malaria

V pondělí 22. července ve 20:00 greenwichského času byl na britské stanici BBC Two premiérově uveden speciální díl dlouhodobě vysílané série Horizon (ze které jste mohli vidět i paleodokumenty T-Rex: Warrior or Wimp, Extreme Dinosaurs či My Pet Dinosaur) zabývající se malárií. Té každý rok podlehne 600 000 ze 200 milionů nakažených osob, z nichž většina jsou děti. Malárie je jednou z nejhouževnatějších a nejnebezpečnějších nemocí, a boj s ní stále nebyl vyhrán. Tento dokument byl natáčen na čtyř kontinentech, a umožňuje divákům nahlédnout do práce vědců a lékařů, kteří se snaží nalézt způsob, jak malárii porazit. Je zvláště zaměřen na novou vakcínu R21/Matrix-M™, za kterou stojí stejný tým, jenž vyvinul vakcínu Oxford/AstraZeneca proti Covidu-19 (a ta byla dosti efektivní). Doufá se v to, že toto očkování proti malárii bude mít až 75% účinnost, a dosáhne tedy cíle Světové zdravotnické organizace. The Battle to Beat Malaria je 58 minut dlouhým snímkem, režírovaným Catherine Gale, autorkou celovečerního dokumentu Race for the Vaccine z roku 2021. Producentem je Alex Keefe (Marcus Wareing's Tales from a Kitchen Garden), vedoucí výroby byla Hannah Vincent, a film sestříhala Cathy Houlihan (Trump Takes on the World). Vypravěčem je v anglickém originále herec Lucian Msamati (Gangs of London). Dokument je dílem společností Wingspan Productions a HHMI Tangled Bank Studios, a byl vyroben pro televize BBC a PBS. Na PBS byla zkrácená verze filmu odvysílána již dříve jako součást série NOVA (americké obdoby Horizon).


Sea Change: The Gulf of Maine, A NOVA Special Presentation

Nová dokumentární trilogie o proměnách Mainského zálivu se na americké televizní stanici PBS vysílá od čtvrtka 25. července. Tento dokument, zařazený do vědeckopopularizační série NOVA, slavící letos své 50. narozeniny, si dává za cíl seznámit diváky s hrozbami pro jeden z nejohroženějších mořských ekosystémů na naší planetě. Vody Mainského zálivu se oteplují o 97% rychleji než zbytek světového oceánu; okyselení vod a vymírání organismů, jež je obývají, se zde tedy odehrává na úplně jiné časové škále - je rychlejší, a je více vidět. Tvůrci Sea Change: The Gulf of Maine si dali za cíl poukázat na tyto hrozivé změny s komentáři od rybářů, vědců a původních amerických obyvatel žijících na březích Mainského zálivu, pro než je zdejší příroda očividně mnohem cennější, než pro potomky kolonistů. První díl, Bounty in the Gulf of Maine (Štědrost Mainského zálivu) se zabývá diverzitou tamního živočišstva a rostlinstva, jakož i dopadem mezinárodního rybářského průmyslu na něj. Druhý díl, který bude uveden příští čtvrtek, nese název Peril in the Gulf of Maine (Nebezpečí pro Mainský záliv), a vyloženě se bude zabývat globálním oteplováním a jeho dopady na tuto část světa. Survival of the Gulf of Maine (Přežití Mainského zálivu), poslední epizoda, jež bude premiérově odvysílána 8. srpna, bude plná doplnění od vědeckých odborníků i indigenních Američanů, a bude v ní zodpovězeno na zásadní otázku: Co dělat, aby se dopady klimatické změny a dalších hrozeb v Mainském zálivu zmírnily? Producentem tohoto důležitého pořadu je podmořský kameraman Brian Skerry (Secrets of the Whales), a výkonným producentem je John Bredar (National Geographic Explorer). Série je dílem společností GBH, PBS a Vision Maker Media. Více se dozvíte na oficiálním webu.


The Earth Unlocked: Season 3

Třetí série populárního naučného cyklu The Earth Unlocked (Země odemknuta) se v premiéře vysílá od 14. července každou neděli na The Weather Channel. Cílem tohoto cyklu je seznámit diváky s různými fenomény naší planety, od počasí po tvary na povrchu planety. První série se odvysílala v červnu a červenci 2022, a byla věnována lesům, oceánům, pouštím, tundrám, zkrátka různým typům prostředí Země, a také nitru naší planety a větru. Ve druhé sérii z loňského července a srpna se zase diváci seznámili s počasím ve vesmíru, kaňony, horami, mokřady či obecně s fyzikální veličinou tlakem. Letošní nová řada se konkrétně zabývá jeskyněmi, krátery a různými otvory na povrchu Země (epizoda Caves, Craters & Holes), nočními úkazy (Mysteries of the Night) či schopností některých organismů využít vzduchové pohyby na naší planetě k přemisťování se na jiná místa (Flight). The Earth Unlocked je skvělým materiálem pro výuku, pro dovzdělávání se každého z nás, neboť se týká základů fungování neživé přírody, o nichž je rozhodně dobré něco vědět. Vypravěčem je v anglickém originále herec Jeff Wilburn (Payback) a producenty jsou David Francombe (Deadline to Disaster) a Aubry Losito (Top 100 Weather Moments). 


Před několika týdny bylo oznámeno, že BBC Studios Natural History Unit se pustily do natáčení nové velkolepé dokumentární série Evolution, kterou bude provázet Chris Packham. Ta do značné míry naváže na podobný paleodokument Earth též moderovaný Chrisem, z loňského roku. Společnost Silverback začala pro National Geographic připravovat nový dokument s Davidem Attenboroughem o hrozbách pro naše oceány, nazvaný pracovně David Attenborough: Ocean. Nadále čekám na novinky ohledně osmidílného paleodokumentu Surviving Earth od Tima Hainese (Walking with Dinosaurs), který má vyjít nejspíše letos na podzim, jakož ohledně 5. série Deadly 60 se Stevem Backshallem, jenž by se měl do konce roku objevit i na Channel 5 v dvoudílném cyklu o hroších. Nigel Marven v nedávném rozhovoru pro Heritage Expeditions zmínil, že Wild Arabia nejspíše vyjde trochu později, než se čekalo (možná až po létě 2024), neboť bylo třeba opravit před skončením postprodukce menší chybku ve snímku (faktická hodnota je důležitější, než kdy dokument vyjde; Nigelovi skutečně můžeme důvěřovat). A když je řeč o Nigelovi, musím zmínit také to, že v současné době natáčí Wild Slovakia 2 with Nigel Marven, tedy pokračování letos na Nový rok uvedeného a mimořádně úspěšného Divokého Slovenska. 

Dalších dokumentárních novinek byste se měli na tomto blogu dočkat koncem srpna!

pátek 26. července 2024

Obrázek týdne 26. 7. 2024

Červenec se blíží svému konci. Hezké letní období si někteří z nás nespojují jen s výlety k vodě, na koupaliště nebo k moři. Mnozí se jistě v teplých slunných dnech vydali i do zoologických zahrad. A do jedné zoologické zahrady nahlédneme i prostřednictvím tohoto Obrázku týdne. Před několika dny jsem obdržel výtečné fotografie od Matyho z instagramového účtu Zoo Moravia. Zastihnout jej můžete také na stejnojmenném blogu, který vám vřele doporučuji navštívit, a pamatovat si ho můžete z jiné domény jako autora Zoo kontinentů. Nedávno se zapojil i do soutěže v rámci česko-slovenské komunity Toy Photographers. Prostřednictvím této fotografie se přeneseme do expozice pradávně působících zvířat v jeho vlastní zoo tvořené nemalým počtem zvířecích modelů.


Popisek k obrázku: V tropickém skleníku rozsáhlé zoologické zahrady dva zvídaví návštěvníci obdivují velkého samce aligátora amerického (Alligator mississippiensis). Čtyřmetrový kolos se rozvaluje v mělké vodě, otevíraje přitom své čelisti, aby se ochladil. Jeho ocas je zapuštěn v hlubší vodě, kde se skrývají jeho menší, ale stejně krásní a zároveň hrůzu budící přátelé. Oba návštěvníci jsou majestátem prehistoricky působícího krále bažin učarováni. Američtí aligátoři žijí na naší planetě už 7,5 milionu let; od pozdního miocénu se tento druh nachází v morfologické stázi, neboť je perfektně přizpůsoben na život v mokřadech jihovýchodu Severní Ameriky. Samotný rod Alligator existuje už po 37 milionů let, a první zástupci čeledi aligátorovitých (Alligatoridae) se vyskytovali na Zemi už v pozdní křídě; byl s nimi vývojově spjat i známý Deinosuchus, jedenáctimetrový alligatoroid, jenž žil na obou březích Západního vnitrozemského moře Severní Ameriky v době před asi 80 miliony roky. Návštěvníkům zoo pohled na toto zvíře připomíná dlouhou evoluční historii řádu krokodýlů, o které toho možná ani tolik nevědí; jen intuitivně tuší, že se dívají na jeden z obrovského množství druhů krátkonohých, semiakvatických obrněnců, kteří se za desítky milionů let vystřídali v různých prostředích Země. A nejsou jedinými, u koho se vůči aligátorům probouzí úcta. Tato zvířata jsou oficiálně vedena jako "státní plazi" Floridy, Louisiany a Mississippi. V minulosti šlo o ohrožený druh, naštěstí se však díky práci ochránců zotavil. 

Matyho fotografie se mi obecně velice líbí, a jsem potěšen tím, že mohu jeho práci propagovat tímto příspěvkem. Doporučuji vám podívat se také na Matyho kresbu dilophosaura, kterou jsem do Obrázků týdne zařadil v listopadu 2019. I ta byla velice povedená. Rozhodně doporučuji jeho tvorbu sledovat!
Co dalšího vás v blízké době čeká na mém blogu? S potěšením vám mohu slíbit brzké vydání dokumentárních novinek, s největší pravděpodobností již zítra. Malý spoiler: dozvíte se o pár filmech se žraločí tématikou. Jinak hodlám obnovit další zanedbanou rubriku, Díly seriálů o pravěku. Ano, konečně cílím dokončit stručné popisky Putování s pravěkými lidmi, dokumentární klasiky, na níž mnozí z nás vyrůstali.
Užívejte konce července, a přesně za týden se na vás budu těšit s prvním srpnovým příspěvkem do obrázkové rubriky!

čtvrtek 25. července 2024

Springwatch 2024 - Smrt a hniloba

Smrt a hniloba. Příchod jara si asociujeme se začátkem nového života. Avšak životy mnoha tvorů také končí. Kde je život, tam musí být i smrt. Na lesní půdě se objevilo nehybné tělo veverky obecné. Její rudá srst se mění v šedou, jak se postupně její tělo rozkládá a jeho chemická kompozice se tedy proměňuje. Zapáchající, rozkládající se mrtvola je jako sirénou, jež láká život z širokého okolí. Na scéně se náhle objevuje mršiny chtivý slimák, a se svou typickou šnečí rychlostí se k ní sune, připraven hodovat. Pouhé minuty po smrti veverky se začíná ozývat bzučení. Přilétají mouchy - dvoukřídlý hmyz z čeledí bzučivkovitých (Calliphoridae), anglicky známých jako "blow flies", a masařkovitých (Sarcophagidae), anglicky "flesh flies". Nejen, že se cpou hnijícím masem; bzučivky do něj také kladou svá vajíčka. Ze stovek podlouhlých bílých útvarů nakladených do husté veverčí srsti se má vylíhnout nová generace nenasytných mrchožroutů. Slimák doráží zrovna ve chvíli, kdy velká hostina much skončila. Během dvou dnů pak otevírá cestu do hlubin veverčích útrob. Tímto tunelem se na povrch dostávají larvy bzučivek, a ty tělo hlodavce mění na podivnou polotekutou směsici smradlavé masové omáčky a zčernalé srsti. Hniloba láká saprofágní brouky (Coleoptera). Z vegetace se vynořuje mrchožrout znamenaný (Oiceoptoma thoracicum), nevybíravý generalista uplatňující se i ve forenzní kriminalistice, který je takovým broučím sběratelem těl. Pochutná si na kterémkoli, bez reptání. Mršníci z čeledi Histeridae jsou specializovanější. K mrtvole je láká možnost nasytit se larvami jiných brouků a much. Než veverka zcela shnije, vystřídají se na ní stovky bezobratlých a vytěží z ní, co se dá. Živiny z hnijícího těla jsou však důležité také pro houby a rostliny, jež napomáhají dekompozici. Distribuce těchto živin po okolí je bází pro nový jarní život. Vypráví Chris Packham.

Klip ze šesté epizody naučného pořadu Springwatch 2024 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na BBC Two.

středa 24. července 2024

Hon na britské aktivisty z Just Stop Oil: Ozývá se nesouhlas s nespravedlivými tresty

Ve čtvrtek 11. července odsoudil britský soudní systém pět klimatických aktivistů asociovaných s hnutím Just Stop Oil k nejdelším trestům odnětí svobody za poklidný, mírumilovný protest v celé historii země. Byli obviněni z konspirace s cílem působit na veřejnosti obtíže v listopadu 2022 na londýnské dálnici M25. Jak se k těmto obviněním ze spiknutí vlastně došlo? Oněch pět aktivistů se totiž na podzim 2022 setkalo na Zoomu; platformě, která se nám všem stala za covidového období dobře známá. Jejich online setkání, na němž se pouze domlouvali na organizaci přímých akcí, byla infiltrována žurnalistou z bulvárního časopisu The Sun, kterého má ve spárech pochybný Rupert Murdoch, miliardářský podporovatel populistické pravice, včetně bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, nenažraný australský magnát a v mládí dokonce leninista. Setkání na Zoomu, které pětice odsouzených zorganizovala, nemělo žádný jiný cíl, než rekrutovat na mírumilovnou přímou akci nové aktivisty, jež se k online setkání se zájmem přihlásili. Samotná akce na dálnici M25 pak způsobila několikahodinovou dopravní zácpu, a to bylo vše - nedošlo k žádným zraněním ani škodám na lidských životech. Novara Media v živém vysílání z 18. července upozorňuje, že za násilné činy bývají ve Velké Británii pachatelé průměrně odsouzeni na 1,7 roku; za zločinné škody na majetku je to 2,4 roku. Roger Hallam, zakladatel hnutí Extinction Rebellion a v mládí sociální anarchista, byl ale odsouzen na 5 let odnětí svobody! Ostatní čtyři - Daniel Shaw, Louise Lancaster, Lucia Whittaker De Abreu a Cressie Gethin - pak dostali čtyřletý trest. Pět let v případě jednoho aktivisty a čtyři roky v případech dalších čtyř účastníků akce, a to jen za to, že se setkali na Zoomu, aby akci prodiskutovali, a pak se postavili na dálnici. Nelze pochybovat o tom, že britský soudní systém je zkorumpovanou žumpou, jež odvážné a změnu požadující, demokraticky vystupující a nenásilné občany odsuzuje k trestům odnětí svobody o dost delším, než ke kterým jsou odsuzovány osoby páchající násilí. Hon na klimatické a environmentální aktivisty v Británii pokračuje. A poselství, které vysílá, je opravdu děsivé: "Co nějaká vraždička, tak za ni dostanete maximálně 2 roky... ovšem kdo se postaví fosilnímu kapitalismu, ten ať hnije v cele aspoň dvakrát déle!"

Nespravedlivě odsouzení, zleva doprava: Lucia Whittaker De Abreu, Cressie Gethin, Louise Lancaster, Daniel Shaw a zakladatel hnutí XR Roger Hallam. Fotografie od Just Stop Oil, převzatá ze zpravodajského webu The Guardian

A britské soudy se rozhodně nemají čím chlubit. Tyto rekordně dlouhé tresty za nenásilný protest totiž překonaly předchozí, též nepřiměřeně dlouhá potrestání Morgana Trowlanda a Marcuse Deckera z Just Stop Oil za výstup na most Dartford Crossing v Kentu. Trowland dostal za akci tři roky vězení, Decker pak dva roky a sedm měsíců, a s počátkem roku 2024 se samozřejmě proti rozhodnutí soudu ozývalo nemálo hlasů. I nyní zaznívají názory proti trestům Hallama a dalších čtyř aktivistů. Právě ve čtvrtek 18. července se před Korunním soudem v Southwarku, kde byl finální rozsudek učiněn, setkali jejich podporovatelé. Jeden z mezinárodně slyšených hlasů patří tváři dokumentárních filmů o přírodě, moderátorovi významných naučných pořadů BBC jako Earth, The Really Wild Show, Springwatch či Secrets of Our Living Planet, Chrisu Packhamovi. Dlouhodobý podporovatel hnutí Just Stop Oil se již letos u soudu zastal zmíněné Cressie Gethin, souzené za jinou nenásilnou protestní akci, které se účastnila v červenci 2022. Sám coby dosti viditelný environmentální aktivista, který se v minulosti stavěl například proti legalizaci nehumánního vybíjení jezevců schváleného Konzervativci, veřejně slíbil, že se setká s Richardem Kermerem, generálním prokurátorem Anglie a Walesu, a bude s ním o trestech pro pětici aktivistů jednat. Chris před budovou Korunního soudu v Southwarku pronesl: "Vyjádřeme se jasně - velmi, velmi jasně. Nejde jen o klimatický aktivismus. Navržené zákony, a nespravedlnosti, které jsou páchány, ohrožují všechna práva na svobodu projevu. Stojíme zde dnes, protože naše bezpečnost může být v budoucnu ohrožena bezohledným a nezodpovědným narušováním našich lidských práv, našich základních svobod." Na demonstraci byli kromě Chrise Packhama přítomni i členové parlamentu Jenny Jones z britské Zelené strany a Clive Lewis z Labouristické strany. "Mělo by nám být jasné, že tyto zákony rovněž odstraňují práva každého britského občana účastnit se pokojného protestu," zmínil ve svém vyjádření Chris.

Chris Packham před Korunním soudem v Southwarku vyjadřuje nesouhlas s tresty pro pětici aktivistů. Fotografie Vuk Valcic z webu The Guardian

Zopakujme si to tedy. Novinář z bulvárního časopisu se přihlásil na Zoomové setkání, a z toho vzešel celý dva a půl týdne trvající soudní proces s otřesnými výsledky. Roger Hallam se u soudu bránil tím, že při samotném setkání na Zoomu sotva mluvil - a přitom dostal nejdelší, pětiletý trest. Ačkoliv soudce Christopher Hehir souhlasil s nepopiratelnými fakty, že současná klimatická změna má antropogenní příčinu a že dvanáctiměsíční průměr teploty vzduchu v Británii je o 1,63°C vyšší, než před začátkem průmyslové revoluce, vůbec nedovolil souzeným prezentovat jejich 250 stran dlouhý výčet důkazů klimatické krize. Hallam se nakonec před soudcem vyjádřil k tomu, že rozsudek nemůže být legitimní, když mu nebyly poskytnuty všechny důkazy. "Pokud vám není dovoleno slyšet to, co je oslnivě zřejmé, pak to není spravedlivý proces, že?" prohlásil. 

Ať už celý proces dopadne jakkoliv, ať už budou tresty pro tyto odvážné lidi zmírněny (a osobně zastávám, že by se od nich mělo zcela upustit; vždyť to nejsou žádní kriminálníci) či nikoliv, uvědomme si jednu věc. Naše planeta je v problémech, a ty nevyřeší umlčování těch, jež o nich hovoří. Nevyřeší je ani žádný udržitelný rozvoj či zelený kapitalismus. Nakonec to bude lidská solidarita a odvaha pokusit se o potřebnou změnu, co bude skutečně ceněno, a co přinese výsledky. A jak to kdysi řekl Chris Packham, jednoho dne nakonec "postavíme sochy těm, kteří protestovali proti ropě."

Zdroje informací:

úterý 23. července 2024

Kaloň guamský

Kaloň guamský (Pteropus tokudae) byl druh kaloně, jenž se endemicky vyskytoval na pacifickém ostrově Guam v souostroví Mariany. Vymizel necelých čtyřicet let poté, co byl formálně popsán. Guamští kaloni jsou dodnes tajemní; příliš mnoho se toho o nich neví, a protože je dosti nepravděpodobné, že by tito velcí netopýři někde v lesích Guamu přežívali dodnes, nedozvíme se toho o nich více ani v budoucnu. Šance porozumět těmto zvířatům byly promarněny. Kaloň guamský patřil do rodu Pteropus, jenž zahrnuje alespoň 60 druhů kaloňů z východní Afriky, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie a ostrovů Indického a Tichého oceánu. Tito generalističtí herbivoři, pojídající v Austrálii listy eukalyptů a v jižní Asii papáje, jakož i obrovské množství dalších rostlin a jejich plodů, vytvářejí v některých případech až patnáctitisícové kolonie, byť zástupci pár taxonů v rámci tohoto rodu žijí samotářsky. V ekosystémech, jejichž součástí jsou, slouží jako opylovači a roznašeči semen; kaloní guáno pak semenům v něm obsaženým poskytuje cosi, co bychom mohli přirovnat k hnojivu. Náš vyhynulý guamský kaloň se vzhledem a velikostí dosti podobal kaloni mikronéskému (Pteropus pelagicus), se kterým byl evolučně spjat. Kaloň mikronéský se vyskytuje na třech oddělených lokalitách v rámci Federativních států Mikronésie; na souostroví Nomoi a na atolech Truk a Weito. S krémově bílou až hnědou hlavou, načervenalým hrdlem, krátkou (maximálně asi půldruhého centimetru měřící) srstí a až 1,4 metru dlouhým rozpětím křídel jde o nezaměnitelného letouna, často se za denního světla pohybujícího po obloze ve skupinách okolo deseti zvířat (na rozdíl od mnoha svých příbuzných nejsou tito kaloni aktivní v noci). Guamští kaloni byli oproti svým šíře rozšířeným mikronéským bratránkům asi poloviční velikosti; podle brilantních (a mnou jako zdroj informací již po deset let užívaných) stránek Animal Diversity Web, spravovaných Michiganskou univerzitou, se jejich rozpětí křídel pohybovalo v dospělosti okolo 70 centimetrů. 

Rekonstrukce vyhynulého kaloně guamského. Zdroj: Animals Wiki

Jak to tedy bylo s vyhynutím tohoto letouna, se kterým jsme se my, lidé, bohužel neměli příležitost dostatečně seznámit? Pro začátek si musíme povědět něco o tom, jak byl vlastně objeven. V roce 1931 dorazila na Guam expedice, jíž se v rukou ocitl minimálně jeden exemplář tohoto druhu. Na základě něj byl pak o tři roky později guamský kaloň popsán a pojmenován zoologem G. H. H. Tatem, který se hojně zabýval savci Pacifiku a východní Asie. Pouhých 152 gramů vážící exemplář měl hnědé až tmavě hnědé bříško s občasnými bílými chlupy, záda a strany krku byly zlatavé a hlava, vyzbrojená docela velkýma, vystupujícíma ušima, byla zbarvena šedě až světle hnědě. Lesy, ve kterých tito tvorové žili, byly tvořeny cykasy, fíkovníky či stromy rodu Guamia. Jak již bylo zmíněno výše, o biologii tohoto druhu se vlastně nic moc nevědělo, a dříve, než se svět naděl a vzpamatoval z přidání bratránka mikronéských kaloňů na nepříliš krátký seznam žijících druhů letounů, byl guamský kaloň nadobro pryč. Naposledy se s ním člověk setkal nejspíše na konci 60. let minulého století. V roce 1968 v jednom lese na severu ostrova několik lovců zastřelilo samici doprovázenou mládětem; to kulkám z pušek uniklo a ztratilo se kdesi mezi patnáctimetrovými stromy. Toto setkání bylo posledním potvrzeným spatřením kaloně guamského; jen v 70. letech pak ještě kdosi zahlédl na Guamu velkou "létající lišku" (kaloňům se anglicky přezdívá "flying foxes"), ale neměl pro to materiální důkaz. Snad se mohlo jednat o poetické rozloučení onoho přeživšího mláděte? Kdo ví. Od té doby kaloni z Guamu zmizeli. Proč tato zvířata vymřela? Lov hrál zřejmě svou roli, ale nebyl jediným faktorem. Kaloň guamský byl i lovci létajících savců z oblasti po celou dobu, co byl znám, považován za vzácnost. O to více si ho cenili lidé z marianské kultury Chamorro, jež jeho maso považovali za delikatesu. Odborníci T. H. Fritts, G. H. Rodda a Gary Wiles se domnívali, že za vymizení kaloně guamského byla zodpovědná také introdukce nepůvodních druhů na Guamu. Jedním z nich je bojga hnědá (Boiga irregularis), nádherný stromový užovkovitý z Austrálie, vybavený zadními jedovými zuby, který byl na Guam zavlečen lidmi po roce 1945, a způsobil na něm vskutku velké škody - zvláště pak na tamních ptačích populacích. Wiles dále zdůrazňoval i roli degradace guamských lesů. V roce 1987 začala U.S. Fish and Wildlife Service rozvíjet plán, jak tyto kaloně zachránit, ale bylo již pozdě. Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody jej od roku 2020 konečně (ach, kéž by sem to slovo vůbec nepatřilo) vede jako druh vyhynulý.

Příbuzný a dodnes žijící kaloň mikronéský (Pteropus pelagicus) na fotografii Thibauda Aronsona z webu iNaturalist

Zdroji informací pro napsání tohoto článku mi byly weby Animal Diversity Web anglická Wikipedie. Příspěvky do nedávno obnovené rubriky o zvířatech vyhynulých v našem letopočtu budou přibývat.

pondělí 22. července 2024

Užovka Kirtlandova - téměř ohrožený natricin z amerického středovýchodu

Zájemcům o šupinaté, kteří můj blog navštěvují, dlužím omluvu. Kdysi regulérní popisky hadů, publikované alespoň měsíčně, z Blogorgonopsidu od dubna 2023 zcela zmizely. Posledním čistě hadím článkem byl popis mravencojedky černohlavé, ale po dalším beznohém zvířeti, jehož představení jsem vám sliboval, se tu slehla zem. Promiňte mi mou nedostatečnou pozornost skupině živočichů, jež je i po tolika letech tak blízko mému srdci. Popisky hadů snad začnou vycházet častěji.

Vědecký název: Clonophis kirtlandii,
Rozšíření: středovýchod USA,
Velikost: délka 30 až 46 centimetrů.
Clonophis je monotypickým rodem užovkovitých (Colubridae) z podčeledi Natricinae, česky označované jako vodní užovky. Ta zahrnuje známé rody jako je eurasijský Natrix (do kterého patří i naše užovka obojková, N. natrix), africký Afronatrix (s jediným druhem A. anoscopus) či severoamerická Nerodia (včetně užovky mokasínové, N. sipedon). Jak již bylo zmíněno, Clonophis je rodem monotypickým, tudíž podobně jako Afronatrix zahrnuje jediný druh - a to konkrétně užovku Kirtlandovu. Tento nejedovatý, zčásti vodní natricin je k nalezení na území amerických států Kentucky, Indiana, Illinois, Michigan, Ohio a Missouri, a do roku 1966 se vyskytoval i v západní části Pensylvánie (od té doby však ve státě nebyl znovu spatřen). Jídelníček užovky Kirtlandovy je poměrně pestrý; zahrnuje žáby, ropuchy, mloky, čolky, drobné sladkovodní ryby a korýše, žížaly a dokonce i slimáky a pijavice. S maximální délkou ani ne půl metru (včetně ocasu) je užovka Kirtlandova malým hadem; natricini obvykle nebývají příliš velcí, takový sumaterský Rhabdophis akraios měří maximálně 88 centimetrů, užovka obojková pak asi metr, ale mnoho druhů se velikostně pohybuje právě okolo zhruba dvou stop. Jedná se o vejcoživorodého hada, což znamená, že samice v podstatě přivádějí na svět živá mláďata; dalo by se říci, že háďata opouštějí skořápky kožovitých vajíček ještě v těle matky. K "porodům" dochází v pozdním létě, v srpnu a září. Nejmenší počet mláďat, který kdy pozorovaná samice užovky Kirtlandovy porodila, se rovnal čtyřem kusům. Největší pak dvaadvaceti. Délka novorozených užoveček se pohybuje od 13 do 17 centimetrů; největší z háďat tedy mohou být poloviční velikosti dospělců! Podobně jako ostatní zástupci podčeledi vodních užovek, je tento druh naprosto neškodný člověku. Pokud se s ním - nebo s jiným potenciálním predátorem - užovka Kirtlandova ve volné přírodě setká, pak se stočí do klubíčka a ztuhne v naději, že bude ponechána vlastnímu osudu. Pokud nebezpečí nepomine, vydá se užovka na rychlý úprk. Může v rychlosti zmizet ve vegetaci nebo se odplazit do vody a uplavat pryč. Podle webu USA Snakes nebyl do roku 2020 zaznamenán jediný případ, ve kterém by užovka Kirtlandova někoho kousla. Tento plachý a nejedovatý had skutečně ani nebojuje, ocitne-li se ve stresové situaci. Jak by se dal vzhled užovky Kirtlandovy popsat? Je to plaz s našedlými šupinami na zádech, zdobenými dvojitou sérií velkých černých skvrn. Boky jsou světlejší, a vyskytují se na nich menší černé skvrny. Břišní šupiny jsou něco docela jiného; mají cihlově červené zbarvení, a jsou v kontaktu s bočními šupinami lemovány (po obou koncích břišních šupin, viz obrázek) dvěma řadami drobných černých teček. Zádové šupiny jsou kýlnaté, tzn. středem každé takové šupiny prochází výrazný výstupek, díky němuž je kůže hada na omak hrubá, drsná. Užovka Kirtlandova ctí svým jménem amerického přírodovědce, politika, někdejšího člena Americké filozofické společnosti a zaměstnance Clevelandského přírodovědného muzea Jareda Pottera Kirtlanda. Existuje ještě jeden druh hada, jenž nese jeho jméno, a tím je liánovec lesní (Thelotornis kirtlandii), vysoce jedovatý stromový užovkovitý ze subsaharské Afriky. Na Kirtlandovu počest byl pojmenován také ornitologický klub v severním Ohiu, kde přírodovědec žil a kde byl politicky aktivní. Prostředím, které užovka Kirtlandova preferuje, jsou mokřady, bažiny, lesy a travnatá krajina s keři. Na Červeném seznamu IUCN je tento druh veden jako téměř ohrožený; ve státech Indiana, Michigan a Pensylvánie je považován za ohrožený. Může za to především destrukce prérijních mokřadů, ale také snížení počtů žížal v důsledku nepřiměřeného používání pesticidů. V zemědělské krajině se užovkám Kirtlandovým nedaří.

Příště zmije pobřežní!

neděle 21. července 2024

Springwatch 2024 - Lira Valencia sdílí svou lásku k přírodě

Lira Valencia sdílí svou lásku k přírodě. Příchod jara znamená na instagramovém účtu @outsidewithlira začátek série videí o různorodých zvířatech, jež se probouzejí a zaplňují městskou krajinu Londýna. Lira Valencia je urbánní environmentalistka, influencerka a držitelka titulu z oboru zoologie na University of Reading. Pracuje jako rangerka London Wildlife Trust na území největšího evropského mokřadu - Walthamstow Wetlands. Její rodiče dorazili do Velké Británie, konkrétně do jižního Londýna, v 70. letech minulého století, a to z Jižní Ameriky. Lira získala na Instagramu velkou popularitu, a pomáhá novým generacím vybudovat si vztah s přírodním světem nejen v zastavěné krajině. Její práce dokazuje, že sociální sítě mohou být v tomto ohledu nesmírně přínosné. Někteří jsou stále přesvědčeni, že mladí lidé, lidé z nižších ekonomických tříd a z imigrantských rodin toho nevědí příliš mnoho o přírodě; nemohou být více na omylu. Znalosti, které Lira má, se uplatňují hned na několika polích. Ať už se svými followery sdílí lásku k lišajům topolovým (Laothoe populi) nebo k "obyčejným" městským holubům, činí důležitou práci. V mokřadech je její hlavní úlohou průvodcovství; provázení lidí tímto úžasným místem a prezentace všemožných tvorů, s nimiž se na vycházkách potkají. Walthamstow Wetlands jsou obývány kupříkladu husicemi nilskými (Alopochen aegyptiaca), poláky chocholačkami (Aythya fuligula), kormorány velkými (Phalacrocorax carbo) hnízdícími ve velkých koloniích... kdyby jen pod jejich hnízdy nebylo tolik páchnoucího a vše sžírajícího guána! Lira nás seznámí také s volavkou popelavou (Ardea cinerea), klasickým zástupcem většího ptactva běžně se vyskytujícího ve městech. Hnízdní kolonie volavek se nachází na Heron Island ("Volavčím ostrově") uprostřed mokřadů, a v rámci natáčení tohoto segmentu se na něj Lira vydá s Paulem Roperem, jenž je držitelem licence na kroužkování volavčích mláďat. Má to být již podruhé, co se Lira kroužkování zúčastní, a nemůže se dočkat. Označení jednotlivých volavek je důležité pro studium pohybu a distribuce těchto opeřenců. Na závěr Lira dodává, že městské komunity mají často problémy s vytvořením vztahu mezi svými členy a okolní přírodou. Někteří Londýňané ani neví, že v centru svého města mají obrovský mokřad! Lira má za to, že pokud víte, kam se dívat, opravdu vždy něco zajímavého najdete. 

Klip z páté epizody naučného pořadu Springwatch 2024 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

sobota 20. července 2024

Rozhodnutí Botanického kongresu v Madridu: Stovky urážlivých názvů rostlin budou změněny

Ve čtvrtek 18. července 2024 hlasovali vědci účastnící se Botanického kongresu v Madridu o budoucnosti druhových názvů rostlin obsahujících urážlivé slovo "caffra". 351 účastníků kongresu hlasovalo pro změnu všech takto pojmenovaných druhů, zatímco 205 účastníků změně oponovalo. Výsledek je nepochybně historickým úspěchem a dalším krokem k nápravě alespoň některých neomluvitelných nespravedlností, jež byly lidem jiné než "kavkazské" či "bílé rasy" (a mějme na paměti, že rasa je pouze sociální konstrukt) způsobovány. Slovo "caffra", nadávka pro osoby afrického původu, je spojeno s kolonialismem, a nese ho více než 200 druhů rostlin, hub a řas. Například taková Erythrina caffra, česky zarděnice kaferská, díky rozhodnutí na kongresu ponese od roku 2026 název Erythrina affra. Je velice důležité si uvědomit, že slovo Kafersko má rasistické kořeny; území takto označované bylo roku 1866 britskými kolonisty připojeno ke Kapsku. Samotné slovo Kapsko (Cape), označující část jižní Afriky, též nevychází z původního jazyka místních; pochází ze staré francouzštiny a znamená "hlava"; tento název byl jižnímu cípu afrického kontinentu dán v 60. letech 17. století. Kaapstad, původní název pro Kapské město, pochází z dánštiny či afrikánštiny, přičemž afrikánština je jazykem vycházejícím z dánštiny (podobnosti mezi nimi jsou opravdu velké). Mys Dobré naděje, anglicky Cape of Good Hope, byl osídlen dánskými kolonisty v roce 1652, a šlo o jednu z tzv. Dutch Cape Colonies (dánských kapských kolonií). Je dobré ponechávat rostlinným druhům názvy spojené s kolonistickou minulostí? Nadpoloviční většina na Madridském kongresu rozhodla, že nikoliv. Názvy jako je tento jsou odkazem na historickou a z ní vyplývající současnou nerovnost. Ti z nás, kteří s historickým kolonialismem i současným neokolonialismem nesouhlasí, proto samozřejmě mají pádný důvod; útlak lidí není vůbec nic hezkého, a neměl by se promítat do vědy. Škoda, že v historii hrála věda - původně osvoboditelský směr, na rozdíl od mytologie či náboženství - též roli v pošlapávání lidských svobod (vědecký rasismus, vědecký sexismus, tabuizace různorodosti sexuálních orientací v biologii do 2. poloviny 20. století, eugenika, psychiatrie, lobotomie... každý z těch bodů by si zasloužil vlastní odstavec). Lze-li nerovnosti napravit, pak by se tak vskutku mělo činit.

Erythrina caffra, zarděnice kaferská, se do dvou let dočká změny názvu na Erythrina affra. Fotografie z webu The National Gardening Association

Výsledek týkající se změn názvů jihoafrických rostlin, hub a řas je prvním krokem. Hovoří se i o dalších záležitostech, neméně palčivých. S návrhem hlasovat o změnách názvů rostlin ctících otrokáře a rasisty přišel australský botanik Kevin Thiele z Australské Národní univerzity v Canberře. Thielův původní záměr byl, aby se přejmenovaly všechny druhy, jejichž názvy odkazují na ty, jež reprodukovali útlak. Ačkoliv kolektivní stanovisko vedoucí k této změně zatím nebylo učiněno, byla na Botanickém kongresu v Madridu vytvořena etická komise, a Thiel pro prestižní vědecký časopis Nature řekl následující: "Alespoň je to střípek uznání problému." Dobrým příkladem rostlin, jejichž název je třeba změnit, je Hibbertia, česky známá jako hibercie či hibbertie. George Hibbert, kterého svým rodovým jménem tyto kvetoucí rostliny z Austrálie, Nové Guineje, Fidži, Nové Kaledonie a Madagaskaru ctí, byl anglickým obchodníkem těžícím velké zisky z otrokářství. Hibbert se stavěl proti zrušení otroctví, a v roce 1790 napsal, že z prodeje otroků měl ročně 200 000 až 250 000 liber; importovaní otroci byli posíláni hlavně jeho obchodním partnerům na Jamajku. Hibbert možná pomohl založit Královskou národní instituci záchranných člunů (Royal National Lifeboat Institution), o jejíchž členech se s obdivem vyjadřoval geograf, geolog a darwinista Petr Kropotkin (viz poslední kapitola knihy Vzájemná pomoc: Faktor evoluce), a je dodnes jedním z patronů botaniky, ale to neznamená, že postoje tohoto bohatého anglického obchodníka k otrokářství nemůžeme zapomenout. Lidé, kteří byli advokáty otroctví - včetně Hibberta - rasisté a kolonialisté by neměli být nikterak uctíváni, když ve službě svým imperialistickým vlastem a trhu připravovali lidi o svobodu. Vědci, kteří nejsou příliš entuziastickými zastánci změn názvů těchto rostlin, většinou vyjadřují své obavy z uvržení nomenklatury rostlin v chaos. Lze však očekávat, že po případném budoucím rozhodnutí o potřebné změně žádný chaos nepřijde; vždyť éra internetových databází v mnohém překonává staré časy pouze tištěné akademické literatury, i amatérští zájemci se dnes mohou v měnící se nomenklatuře vyznat, a pečlivá práce vědců jistě přinese dobré výsledky, které nakonec budou stát za to.

Hibbertia scandens, česky hibbertie šplhavá, z Austrálie. Jde o jeden z asi 280 druhů rodu pojmenovaného po zastánci otroctví. Fotografie z webu Australian Plants Society

Lennard Gillman, evoluční biogeograf z novozélandského Aucklandu, který je dnes již v důchodu, prohlásil pro Nature následující: "Bylo by skvělé mít nějaký mechanismus pro odstranění některých nejurážlivějších jmen." Osobně doufá v to, že v budoucnu budou některé rostliny přejmenovány tak, aby ctily svými názvy indigenní skupiny obyvatel z oblastí výskytu těchto druhů. "Bylo by skvělé, kdyby se jim podařilo dostat něco takového přes čáru. Změna se často děje postupně," dodal. První změna přišla letos ve čtvrtek; historicky poprvé bylo rozhodnuto o přejmenování asi dvou stovek druhů. Nezbývá než doufat, že budoucnost bude ještě příznivější, a že toto byl skutečně první krok k dosažení cíle Kevina Thiela a dalších, jež nejsou s urážlivými vědeckými názvy spokojeni. Pro úplnost dodávám, že existuje The Ecology and Evolutionary Biology Language Project, jehož cílem je vnést do těchto vědeckých oborů inkluzivní terminologii a zvýšit povědomí o škodlivosti některých termínů ve vědecké literatuře, mezi nimiž jsou například "cizí", "nepůvodní", "exotický", "gypsy", "man" (v anglickém pojetí totiž "man" označuje jak muže, tak lidstvo celkově), "přežití nejzdatnějšího" (termín prosazený sociálním lamarckistou Herbertem Spencerem, kterého hojně kritizoval výše zmíněný darwinista Petr Kropotkin), "virgin" ("panic" nebo "panna", což jsou heteropatriarchální konstrukty), "harém" a v neposlední řadě také vědecké názvy organismů ctící rasisty, eugeniky a kolonisty. Doufejme, že i těchto cílů bude dosaženo, a jazyk v přírodovědě se tedy promění.

Zdroje informací pro tento článek:
Hibercie (BioLib.cz)

pátek 19. července 2024

Obrázek týdne 19. 7. 2024

Máme další pátek, a to tedy znamená, že s vámi musím - a velmi rád - sdílet další Obrázek týdne. Jeho hledání nebylo nikterak těžké. Umělec 燕鮗 (Yan Chuan), který kreslí akrylové obrazy ryb a dalších mořských tvorů současného světa, zveřejnil nedávno na svém twitterovém účtu toto výtečné dílo zobrazující dva tvory, kterým se někdy říká "živoucí fosilie" (což je označení pro vývojové větve s pomalým evolučním tempem blízko morfologického středu u příbuzných druhů). A já si řekl, že ho do obrázkové rubriky vložím. No řekněte, není to výtečná malba?


Popisek k obrázku: Latimérie celebeská (Latimeria menadoensis) se na svých toulkách mořskými hlubinami severně od indonéského ostrova Sulawesi střetává se dvěma loděnkami hlubinnými (Nautilus pompilius). Oba tyto druhy reprezentují skupiny živočichů, které ani po stovkách milionů let z naší planety nevymizely. Fosilní zástupci loděnek (Nautilus sp.) se objevují ve fosilním záznamu už v eocénu, a takový Cenoceras, nepříliš vzdálený bratranec z čeledi loděnkovitých (Nautilidae), žil ve svrchním triasu až střední juře. Latimérie (Latimeria sp.) žijí od středního pleistocénu, a jejich nejstarší příbuzní ze stejné čeledi (Latimeriidae) se ve fosilním záznamu objevují už ve středním triasu (konkrétně jde o rod Garnbergia). Oba tito živočichové jsou k nalezení v hlubších vodách; celebeské latimérie se vyskytují v hloubkách větších, než 150 metrů, a loděnky byly nejdále viděny v hloubce 703 metrů (při překročení hloubky 800 metrů by jejich vápenaté schránky popraskaly kvůli tlaku). Co se teploty vody týče, mají celebeské latimérie nejradši příjemných 14 až 18°C; loděnky se vyhýbají vodám o teplotě vyšší než 25°C, jinak jsou poměrně přizpůsobivé (tropické vody beztak nebývají nikterak příliš chladné). Toto setkání nebude zřejmě trvat dlouho. Latimérie a loděnky spolu nemají takřka nic co do činění, a tak si hráči této scény poplavou vlastním směrem. Jejich setkání skončí stejně záhy a bez jakéhokoli vzrušení, jako začalo. 

S termínem "živoucí fosilie" poprvé přišel Charles Darwin; ve 4. kapitole svého veledíla O původu druhů (On the Origin of Species) v závěru části s nadpisem "Okolnosti příznivé pro vznik nových forem přírodním výběrem" takto označuje bahníky americké a ptakopysky (viz strana 80 publikace Darwinův původ druhů v ilustracích, editované paleoantropologem Richardem E. Leakeym, kterou mám shodou okolností v době psaní tohoto příspěvku po ruce).
Na co bych vás mohl navnadit? Co dalšího vás na mém blogu čeká? Uvidíme, zda se v příštích dnech dostanu k dopsání 2. kapitoly načatého příběhu, každopádně zcela určitě se v příštím týdnu dočkáte dalšího úryvku ze Springwatch 2024 (tentokráte z jeho páté epizody) a možná konečně přibude další popisek hada.
V uplynulém týdnu jsem obnovil staré a zanedbané rubriky Zvířata vyhynulá v našem letopočtu a Různá naleziště, a velmi rád do nich budu nadále přispívat. Snad se tedy dočkáte i článků pod těmito štítky.

čtvrtek 18. července 2024

Wolverine v podání Hugha Jackmana: 10 filmů, 24 let, řada změn vzhledu

Deadpool & Wolverine jde do kin za týden. Akční krvavé Rko, které spojí filmovou sérii X-Men s Marvel Cinematic Universe, si budete moci v českých kinech užít už 25. července, tedy příští čtvrtek. Dvě hodiny a sedm minut dlouhá komedie o upovídaném žoldákovi v červené a neustále naštvaném (a vypadá to, že v tomto filmu bývalém) X-Menovi v žluté, je šíleně nahajpovaná. Osobně shledávám velice vtipným, jak anti-woke batolata (včetně thatcherovského gaunera Matthew Vaughna, který se v režisérském křesle dotkl jen jednoho - naštěstí jen jednoho - x-menovského snímku) řvou, že "tento film zachrání MCU". MCU samozřejmě zachraňovat nepotřebuje, a komiksovka se dvěma muži, kteří jsou pansexuál a bisexuál v komiksech, a s nebinárním hercem Emmou Corin v roli Cassandry Novy (sestry Profesora X), se nakonec i jim bude dozajisté líbit (sexuální morbidita konzervativců se pak promění v horlivé nadšení z vtípků o aktivitě nazývané anglicky "pegging", kdežto my ostatní, dospělí lidé, se jen rádi usmějeme, vědomi si toho, že Deadpool se nebojí hovořit o všech různých součástech svého života, a to je sakra dobře). Nakonec bude Deadpool & Wolverine dalším vítězstvím marvelovských mutantů.

Film je také oslavou herců v rolích těch dvou antihrdinů. Pro Ryana Reynoldse je to už čtvrtý celovečerní snímek, ve kterém hraje Wadea Wilsona neboli Deadpoola. Má za sebou snímky X-Men Origins: Wolverine (2009), Deadpool (2016), Deadpool 2 (2018) a nyní Deadpool & Wolverine. V roli je patnáct let, a nemálo lidí si ho oblíbilo. Ovšem králem filmové série X-Men je bezpochyby Hugh Jackman, který již 24 let hraje Logana neboli Wolverina. Dlouhověký mutant s adamantiovými drápy se objevil ve většině x-menovských filmů, a první z nich katapultoval Jackmana do síně slávy (jednalo se mimochodem teprve o jeho třetí film celkově, a první, který dělali Američané). Hugh si Logana zahrál ve snímcích X-Men (2000), X2: X-Men United (2003), X-Men: The Last Stand (2006), X-Men Origins: Wolverine (2009), X-Men: First Class (2011), The Wolverine (2013), X-Men: Days of Future Past (2014), X-Men: Apocalypse (2016), Logan (2017) a nyní samozřejmě v Deadpool & Wolverine.

V roce 2015 se známý australský herec nechal na San Diego Comic Con znát, že Logan, závěr trilogie spin-off snímků čistě o jeho postavě, bude posledním x-menovským filmem, ve kterém si zahraje. Nakonec v srpnu 2022 změnil své stanovisko, o měsíc později bylo oznámeno, že se vrátí ve třetím deadpoolovském filmu po boku svého přítele Ryana Reynoldse, a nyní se dosti hovoří o tom, proč se rozhodl svůj wolverinovský důchod opustit. Peníze? Změna studia? Finance potřebné na plánovaný rozvod s manželkou? Nebo čistě umělecké důvody? Hugh tvrdí, že to bylo to poslední, ale ne každý mu věří (včetně mě). Každopádně jak bylo zmíněno výše, nový film je už desátým, ve kterém takřka nesmrtelného zuřivce s adamantiovou kostrou hraje. Za těch 24 let se ovšem Hugh Jackman i jeho postava dosti proměnily. Při natáčení filmu X-Men mu bylo jednatřicet, při natáčení nového snímku pětapadesát. Jak se Wolverine za ta léta změnil? Jaké vizáže vystřídal? Coby člověk zamilovaný do této postavy (a neironicky přiznávám, že svaly a háro Jackmana v této roli s nadšením obdivuji) jsem se rozhodl představit vám všechny "looks" filmové verze jedné z nejznámějších marvelovských postav.

X-Men (2000)



Když je nám Jackmanův Logan poprvé představen, nachází se v baru uprostřed kanadské Alberty, a využívá své mutantské schopnosti k vydělávání peněz v zápasech v kleci. Impozantní scéna, ve které namakaný Hugh zmlátí svého oponenta, vstoupila do filmové historie. Neméně slavná je pak hned následující scéna odehrávající se u barového pultu, v níž Wolverine poprvé vytasí své kovové drápy.

Hugh Jackman vypadal v tomto filmu perfektně. Mám za to, že to byla dost možná komiksově nejpřesnější reprezentace Wolverina, co se týče jeho vzhledu. Vlasy načesané dozadu nahoře i po stranách hlavy, vytvářející hrbolky nad a za ušima, padesátkový styl duck-ass na temeni, kotlety s delšími vousy pod uchem... Tenhle mladý Wolverine je neskutečný švihák, a opravdu nezáleží na tom, kdo se vám líbí - musíte prostě uznat, že vypadá dokonale. Účes úplně neodpovídá komiksové předloze, hrbolky nad ušima jsou mnohem menší, a scéna, v níž se Logan probudí v Pevnosti X, dokazuje, že si své háro dává dohromady pomocí gelu a laku na vlasy; po celém tom fiasku se Sabertoothem v Albertě má vlasy slehlé, jako každý z nás, když se ráno probudíme (ideálně snad ale ne po bitvě s dvoumetrovým hárošem v neandrtálském oděvu).

Co se oblečení týče, rozhodli se tvůrci filmu odít Jackmanova Wolverina do hnědého kabátu s oranžovými pruhy na rukávech, džínové košile a již v tomto filmu i do ikonického bílého tílka. Džíny mu k pasu stahuje opasek s indiánským motivem. Ve třetím aktu filmu si Logan obléká černý kožený oděv, uniformu X-Menů, s nevýraznými žlutými štráfy. Nechybí ani vtípek o Loganově komiksovém obleku, který je (ve většině případů) žlutým spandexem.


X2: X-Men United (2003)



Druhý x-menovský film, obvykle považovaný za jeden z nejlepších v celé sérii vůbec (a také doslova gay film v superhrdinském rouše), Jackmanova Wolverina příliš neuhladil. Háro je tentokrát větší, ale neméně bujné - Hughovi bylo něco málo přes třicet, a tak ho tvůrci stále dokázali dát dohromady s pomocí nemalého množství laku na vlasy. Hrbolky nad a za ušima jsou výraznější, než v jedničce, a zvláště ve třetím faktu filmu působí Loganovy vlasy a vousy dosti divoce. Ofina smíšená s potem ve scéně, kdy hovoří s Williamem Strykerem o krutém experimentu, jenž podstoupil, působí opravdu dobře.

V tomto filmu Loganův účes překonává jakýkoliv tlak, kterému je vystaven. Uprostřed noci se budí s perfektním wolverinovským hárem, nikoliv už s tím slehlým, jako v jedničce. I při bitce s Lady Deathstrike to jeho dozadu načesaná hříva přežívá, a jak jsem zmínil, smíšena s potem působí dosti věrohodně. Jediným problémem je paruka, která byla Hughovi dána ve dvou scénách (včetně předposlední scény); ty byly natočeny poněkud později, když už si sportoval své dlouhé háro pro Van Helsinga (2004). Vzhled kotlet se od jedničky v podstatě nezměnil. Hughovi byl i při natáčení tohoto filmu vsazován do vousů insert delších chlupů pod ušima. 

Co se oblečení týká, stráví náš antihrdina většinu filmu buď oděn v tílku nebo v bílém tričku. Džíny s indiánským opaskem ale nechybí. V prvních třech scénách, které ve filmu má (návštěva jezera Alkali, návrat do Pevnosti X a rozhovor s Xavierem), nosí také hnědý kabát s oranžovými pruhy na rukávech, který jsme viděli v prvním filmu. Ve třetím aktu si opět obléká černou koženou uniformu, tentokrát s výraznějšími žluto-oranžovými pásky na rukávech a na hrudi.


X-Men: The Last Stand (2006)



V Posledním vzdoru, který původní trilogii X-Menů uzavřel, má Logan opravdu nejdivočejší háro. Pořád se jednalo o Jackmanovy opravdové vlasy, tentokrát však nestylizované pomocí gelu. Tmavší barva je tedy pryč, Logan je tentokrát brunet, a vypadá asi jako každý z nás, když si běžně nafoukáme vlasy na stranách dozadu. Nevěřil bych vám, kdybyste mi tvrdili, že to sami neděláte.

Díky absenci gelu je Loganův účes světlejší, a světlejší se zdají být i jeho kotlety. Ty jsou proti předchozím dvěma filmům poněkud hustější, ale stále ne tak husté, jako v posledních filmech (Jackmanovi vousů nejspíše přibývalo a zároveň mu tvrdly v průběhu let, takže na nejlepší kotlety si musíme ještě pár let počkat). Problémem je nepřítomnost potu v bojových scénách; Logan má v tomto filmu prostě perfektní háro a vousy, což je totálně nerealistické. I jeho návrat poté, co ho Magneto v kalifornských lesích odhodí o stovky metrů daleko, načež je Logan zasypán větvemi, působí nerealisticky; jeho vlasy vypadají úplně stejně, jako v předchozích scénách.

Vrací se hnědý kožený kabát s oranžovými pruhy na rukávech, vrací se i bílé tílko, k tomu si však Wolverine do své skříně zařadil i hezkou načervenalou košili. Pásek s indiánským motivem je tentokrát pryč, ale džíny zůstaly. Do uniformy se Logan obleče opět až v třetím aktu, tedy v závěrečné bitvě. Žluté pruhování je na ní tentokrát dobře viditelné.


X-Men Origins: Wolverine (2009)



V prvním Wolverinovi náš hrdina vypadá, jako by před každou scénou vyšel z hair salonu. Divokost jeho hára z x-menovské trilogie je ta tam, Logan teď vypadá, jako by se každý den hodinu česal a aplikoval na své háro milion produktů. Snaha romantizovat divokého zuřivce v jeho prvním spin-off filmu je dosti patrná; tenhle chlápek se krášlí jak při válkách, tak coby sexy lumberjack žijící na hromádce s Kaylou Silverfox. Snaha napodobit účes z komiksů skončila, cílem je nyní učinit Hugha Jackmana co možná nejpřitažlivějšího v roli chlápka, který v těch komiksech zrovna atraktivní moc není.

V závěrečném aktu filmu, při bitce s Deadpoolem a Sabertoothem, mizí z Loganova hára prostřední pěšinka; dozadu načesané vlasy mají působit jako prvopočátek jeho divokého, až punkovského stylu z původní trilogie, které je ostatně Origins prequelem. Nečekejte ale žádný pot na vlasech ani vousech; jak jsem psal výše, snahou bylo učinit Jackmana v tomto filmu (více než v jiných) co nejkrásnějšího. Kotlety postrádají jakékoliv umělé doplňky, a jsou rozhodně hustější, než v jedničce a dvojce.

Protože se jedná o film odehrávající se po dobu 147 let, je jasné, že se Loganova skříň v průběhu děje dosti proměnila. Od vojenských uniforem z Americké občanské války, 1. a 2. světové války a Války ve Vietnamu přes dřevorubecké košile a pohledné sedmdesátkové bundy po bílé tílko a načervenalou košili... Logan se prostě odívá pestře. Nechybí ani hnědá bunda s oranžovými pásy na rukávech, kterou si pamatujeme z původní trilogie; v tomto filmu se dozvíme, jak k ní přišel. Bohužel je to zároveň také naposledy, co se kdy na Jackmanově Wolverinovi objevila. Vrací se naštěstí i džíny s indiánským opaskem; ty spolu s bundou Loganovi darovali manželé Hudsonovi.


X-Men: First Class (2011)



Jackmanovým pátým outingem v roli Logana je pětadvacetisekundové cameo v První třídě, filmu zaměřeném na vztah mladého Charlese Xaviera a (též mladého) Erika Lehnsherra, předtím, než se z nich stali Profesor X a Magneto. Když při hledání svého mutantského týmu přijdou za Loganem do jakéhosi baru, řekne jim jediné: "Go f*ck yourself" ("Vyližte si.") Oba muži se na sebe podívají, a odcházejí provést jeden druhému, k čemu je Logan navnadil.

Film se odehrává v roce 1962, tedy jedenáct let před Loganovou účastí ve Vietnamské válce, kterou v podstatě začíná příběh Origins. Jeho háro je uhlazené, umírněné, zkrocené... Prostě jen načesané dozadu bez jakýchkoli hrbolků nad ušima nebo po stranách hlavy. Styl kotlet zůstává stejný.

V této krátké scéně je Logan oblečen do černé košile s krátkými rukávy, pod níž má bílé tričko. Zbytek jeho postavy za barovým stolem nevidíme. 

The Wolverine (2013)



Druhý spin-off film o Wolverinovi, odehrávající se sedm let po Posledním vzdoru (2006), nám ve svém prvním aktu dává docela jiného Logana. Zarmoucen smrtí své lásky Jean Grey, odebral se náš rosomák do jeskyně v Yukonu a jen málokdy odtamtud vychází. Socializuje se jenom s medvědem, který očurává jeho teritorium. Jackman poprvé po výraznou část filmu nosí paruku, dlouhé a sedm let nezastřižené háro totiž nejsou hercovy opravdové vlasy. To platí i o huňatém plnovousu.

Poté, co se Wolverine dostává do Japonska, je proti své vůli ostříhán a oholen. Husté kotlety se vrací, patří samozřejmě Hughovi, a sestřih, který je našemu antihrdinovi dán, je krátký, s nagelovanými delšími pramínky po stranách hlavy. Je opravdu zvláštní, že tento účes měl Wolverine i na konci 2. světové války, když byl válečným vězněm v Nagasaki. Ostříhali ho i tehdy Japonci? Je snad Kuzuri, jak Wolverinovi říkají (v překladu z japonštiny to znamená "rosomák sibiřský"; ostatně slovo Wolverine též znamená "rosomák"), pro Japonce jaksi spojen s kratším sestřihem? Nelze alespoň pochybovat o tom, že když Yashidovy služebkyně Logana ostříhají, jsou inspirovány jeho vzhledem právě z Nagasaki; ostatně s tímhle sestřihem si ho jejich boss pamatuje.

Část filmu, která se odehrává v Loganově rodné Kanadě, se nese v duchu teplých kožených kabátů. Všude je sníh, mráz, a Logana tedy vidíme v teplém a tmavém oblečení, které mu má zajistit co nejvíce tepla. Na Yashidově pohřbu nosí náš mutant ohromující pohřební oblek, celý v černém - černá košile, černé sako, černá kravata... Černá košile pak nechybí ani při proslulé akční scéně na střeše rychlovlaku. Ve druhé polovině filmu se Wolverine opět obléká do bílého tílka. V závěrečné, ale nakonec vystřižené scéně se objevuje i žlutý oblek s maskou z komiksů, Jackman si ho však neoblékl.


X-Men: Days of Future Past (2014)



S návratem původního režiséra Bryana Singera se do franšízy vrátilo i Loganovo divoké háro s nadušnicovými "křídly". Budoucí minulost je filmem odehrávajícím se ve dvou časových periodách; v roce 1973 a 2023. Logan je poslán z temné, zabijáckými roboty Sentinely zamořené budoucnosti do doby předtím, než byl odveden do Vietnamské války, aby znovu sjednotil mladého Charlese Xaviera s (ano, opět mladým) Erikem Lehnsherrem. Tentokrát poznámku "Vyliž si" (adresovanou Loganovi) pronáší naopak Xavier, který je na drogách a úplně na dně.

Přestože Wolverine díky svým mutantským schopnostem nestárne, vypadá v těchto časových periodách jinak. V minulosti má bujné háro, asi nejvíc odpovídající komiksové předloze v celé filmové sérii. Nakrátko zastřižené kotlety působí spíše jako z Origins, než jako z původní trilogie nebo z druhého Wolverina. Hugh Jackman nosil při natáčení "minulé" části Budoucí minulosti paruku. Zato v budoucnosti - v části filmu odehrávající se v roce 2023 - jsou to už jeho opravdové vlasy, jen s bíle zbarvenými pramínky po stranách (beru zpět, Wolverine stárne, ale velmi pomalu). Jeho dozadu načesaný, ale krátký a miliatristický účes odpovídá době, ve které je nucen existovat. Jeho kotlety jsou v budoucnosti hustší.

Pozoruhodný hnědý kožený kabát, který Jackman nosí v tomto filmu, ladí s modrou vzorovanou košilí. V závěrečném aktu je Logan oblečen do tmavé košile, pod níž má své typické bílé tílko. V části filmu odehrávající se v budoucnosti je oděn do modifikované X-uniformy s brněním. Pod ním se nachází oblek přilnávající ke kůži (takže jsou vidět Jackmanovy svaly), barvami odkazující na původní žluto-modrou uniformu z komiksů.


X-Men: Apocalypse (2016)



Logan, kterého Jackman hraje v Apokalypse, rozhodně není Wolverinem. Během dvou scén trvajících dohromady asi tři minuty ztvárňuje Zbraň X, tedy Logana s vymazanou pamětí a naprogramovaného k zabíjení. Mladá Jean Grey na něj náhodou narazí, doprovázena Scottem Summersem a Kurtem Wagnerem, při pokusu o osvobození svých přátel ve Strykerově základně u jezera Alkali. Umožní Zbrani X uniknout z kontejneru, a následuje masakr.

Hugh má na sobě paruku; Logan byl v zařízení u jezera Alkali držen po deset let (od konce Budoucí minulosti), takže mu za tu dobu dosti narostly vlasy. Rozhodně neměl příležitost si je načesávat a upravovat, jako v Origins či ve většině ostatních filmů. Na to, že tohle je vlastně alternativní (a více komiksová) verze začínajícího Wolverina, nemůže být od verze v Origins odlišnější. I kotlety jsou hustší (jak jsem psal výše, čím starší Jackman je, tím hustější a tvrdší má vousy), a celkově Zbraň X působí velice zvířecky. Ve filmu ostatně nepronese jediné slovo, jen řve a zanechává za sebou mrtvoly.

V obou scénách je Zbraň X obnažen po pás. Nosí béžové kalhoty se světlejším páskem (v této časové linii mu Hudsonovi nemohli darovat džíny s indiánským páskem). Na hlavě má headgear, který umožňuje Strykerovým lidem zkoumat jeho myšlenkové pochody, a nechybí ani trochu "goofy" krabičky u kapes.

Logan (2017)



Nastal rok 2029. Mutanti byli takřka smazáni z povrchu zemského vlivným eugenikem Zanderem Ricem, který pracuje pro společnost Transigen-Alkali. Logan a Profesor X přežívají za mexickou hranicí, kde je pro mutanty bezpečněji, než ve fašizující se (a trumpisticky působící) USA. Po většinu závěrečného filmu wolverinovské trilogie je náš hrdina zarostlý; místo kotlet má teď permanentně plnovous, i z toho důvodu, že nechce být asociován se svým bývalým (a dosti extravagantně vypadajícím) já. Pryč je i snaha o jakékoli divoké háro s vystupujícími hrbolky či nahoru natočenými prameny. Věk spolu s potlačenými regerenativními schopnostmi zbarvil Loganovy vlasy plavě hnědě až šedě.

Jackman hraje ve filmu dvě postavy: Logana a X-24, což je Wolverinův bezduchý klon. Bez makeupu při natáčení vypadal jako druhá jmenovaná postava; tmavé vlasy na ježka a husté tmavé kotlety. V roli Logana nosil paruku i falešný plnovous; na to, že nejde o jeho vlasy a vousy, vypadají velmi věrohodně. Ve třetím aktu filmu je Logan proti své vůli oholen dětmi z Transigen-Alkali, zatímco s nimi tráví čas ve Skalnatých horách v Severní Dakotě; nabývá tak opět svých kotlet, byť patrně hustších a neumně zastřižených. 

V celém prvním aktu filmu nosí Wolverine tuxedo s bílou košilí, tu si ponechává i pro scény, kdy nejezdí Cryslerem. Později ve filmu si obléká modrou košili, pod ní má opět své typické bílé tílko. V něm také na konci filmu umírá.


Deadpool & Wolverine (2024)



V letošní novince hraje Jackman buď varianta Wolverina z jiného vesmíru v rámci marvelovského multiverza, anebo verzi postavy z filmové série X-Men před událostmi snímku Logan. Ať už je to s jeho identitou jakkoliv - dozvíme se to až příští týden v kinech - konečně jej vidíme v klasickém žluto-modrém kostýmu z komiksů! Trvalo 24 let, než byl do něj Hugh Jackman oblečen. Všechny trailery k filmu poukazují na to, že tenhle oblek na sobě bude mít po většinu času. Na pár minut by si měl obléci i klasickou wolverinovskou masku, objevující se na některých oficiálních plakátech.

Co vlasy a vousy? Tenhle Wolverine vypadá na první pohled podobně tomu ze snímku The Wolverine (2013), Jackman na sobě nemá paruku, kotlety jsou zase jeho, ale je vidět, že už je "příliš starý" (nechci být ageistický, promiňte mi to!) na to, aby se jeho vlasy vystylovaly do původního looku z OG trilogie. Nad čelem jde jeho háro dopředu, nad ušima se objevují náznaky hrbolků či "křídel", ale působí trochu "out of place". Kotlety jsou tentokrát o dost kratší, nad ústy a pod nosem je výraznější a delší knír.

V nejnovějším traileru je Logan oděn do hnědé bundy, kterou si očividně oblékl poté, co z žlutého kostýmu strhl rukávy. První scéna, kterou má s Deadpoolem mít, ho vyobrazuje jako normálně oblečeného týpka v baru - bunda, košile, tmavé kalhoty, to je v podstatě vše.


Snad se vám tato módní přehlídka Hugha Jackmana v roli Logana/Wolverina líbila. Myslím si, že je to fajn ozvláštnění mého paleoblogu (a nature blogu), a když už jsem o filmu Deadpool & Wolverine několikrát psal, stejně jako o pár X-Men filmech k příležitostem výročí jejich vydání, proč si nezanerdit nad perfektními vzhledy toho neuvěřitelně přitažlivého a charismatického rosomáka? Pokud vám to vadí, klidně mě třeba zažalujte. Rozplývání se nad Hughem Jackmanem je zločin, ke kterému se s nadšením přiznávám. 

Nejčtenější