Extrémně jedovatí: Kodulkovití

Jméno: kodulkovití

Vědecký název: Mutillidae

Zařazení: kmen členovci (Arthropoda), podkmen šestinozí (Hexapoda), třída hmyz (Insecta), podtřída křídlatí (Pterygota), řád blanokřídlí (Hymenoptera), podřád štíhlopasí (Apocrita), nadčeleď vosy (Vespoidea) nebo Pompiloidea

Výskyt: všechny kontinenty kromě Antarktidy

Jed: složení údajně neznámé

Stručný popis:

Nadtřída vosy (Vespoidea) byla některými odborníky v relativně nedávné době rozdělena na několik odlišných skupin, z nichž jednou je nadtřída Pompiloidea, zahrnující čtyři čeledi štíhlopasých, které byly dříve řazeny k vosám. Mezi ně patří i čeleď kodulkovitých (Mutillidae), známých v angličtině jako "velvet ants" (sametoví mravenci) nebo také "cow killers" (zabijáci krav). Jedná se o velmi početnou rodinu blanokřídlého hmyzu, zahrnující více než 8000 popsaných druhů ze všech kontinentů kromě Antarktidy, patřících do zhruba 230 rodů. Jen 400 druhů se vyskytuje v Severní Americe. My se můžeme na území České republiky setkat například s obecně dobře známou kodulkou horskou (Mutilla marginata), jež patří v nadmořské výšce 1500 metrů a výše spolu s čmeláky (Bombus sp.) k nejhojnějšímu blanokřídlému hmyzu. Podle Červeného seznamu České republiky z roku 2017 je téměř ohroženým druhem. Kodulkovití jsou parazitoidy. Samice kodulek pronikají do hnízd jiného hmyzu a kladou vajíčka do komůrek s larvami. Vylíhnuté kodulčí larvy se pak chovají jako ektoparaziti hostitele. V případě naší středoevropské (a také jihoevropské) kodulky horské vyhledávají samice hnízda čmeláků, naopak v případě severoamerického druhu Dasymutilla occidentalis, který je jedním z kodulek velmi často nazývaných "cow killer", vyhledávají samičky hnízda vos druhu Sphecius speciosus. Z vajíčka, které samička D. occidentalis naklade na larvu vosy, se vylíhne beznohá larvička, jež bezbranného hostitele sežere a pak v komůrce zůstává po dobu několika larválních fází, než se zakuklí. U kodulek dokáží obě pohlaví vytvářet zvuk; stridulují pomocí aparátu mezi třetím a čtvrtým článkem na zadečku. Varují jím potenciální nepřátele. Mnohé druhy kodulek jsou také na obranu výrazně zbarveny (aposematické zbarvení), a mohou užívat kombinace červené, zlaté, stříbrné černé či bílé barvy. Dávají tak najevo, že jsou jedovatí. A nelžou; druh Dasymutilla klugii je na třetí úrovni (Pain Level 3) Schmidtovy stupnice bolestivosti žihadel. O tuto již poměrně výjimečnější pozici na stupnici se dělí také s latinskoamerickou vosou Polistes erythrocephalus nebo s mravencem Myrmecia gulosa z východní Austrálie. Jen pro upřesnění, nejvyšší úrovní na Schmidtově stupnici je úroveň čtvrtá (Pain Level 4). Podle studie B. G. Galla, publikované v roce 2018 ve vědeckém žurnále Ecology and Evolution, překonala na Schmidtově stupnici kodulka druhu D. klugii osmapadesát druhů vos a včel, a to už je co říci, neboť mnozí ostatní zástupci řádu blanokřídlých jsou také vybaveni poměrně dosti bolestivým žihadlem. Tato data získal v roce 1985 C. K. Starr. Je-li člověk tímto konkrétním druhem kodulky štípnut, pak může cítit bolest po několik minut (Pain Level 3 je definován tak, že bolest trvá minutu až půl hodiny). Právě bolestivost štípnutí vysloužila některým druhům anglické obecné jméno "cow killer", to však nelze brát zcela doslova. Pochopitelně nemají dost silný jed na to, aby zabili dospělého zástupce tura domácího, a je také nepravděpodobné, že by nějak výrazně ohrozili člověka. U alergiků však může jed vyvolat zdravotní problémy, podobně jako je tomu ostatně třeba u štípnutí vosou. Žihadlem jsou vybaveny pouze samice, a používají ho jen při obraně. Důležité je pro ně hlavně tehdy, když vnikají do hnízd čmeláků a vos, před kterými se musí bránit. Větší druhy kodulek štípají poměrně rychle a jsou schopny zabít i několik čmeláků za sebou. Je-li však kodulka skutečně zahnána do úzkých, pak si dovolí i na zvíře mnohem větší, než je sama. Většina zvířat si pak na tento hmyz nedovolí. V rámci Gallovy studie z roku 2018 byla kodulka v laboratorních podmínkách konfrontována dvěma druhy ještěrů, a ti ji hned poté, co je v sebeobraně štípla, nechali být. Jeden z nich, zástupce rodu Uta, byl o čtyřiadvacet hodin později nalezen mrtvý ve svém teráriu; je velice pravděpodobné, že ho zabil jed, jenž do něj kodulka vpravila. Pro větší zvířata tedy jed tohoto hmyzu nepředstavuje velké nebezpečí, ač je štípnutí velmi bolestivé, ovšem pro některé menší druhy může být i smrtící. Ptáci se podle Gallova experimentu kodulkám vyhýbají. Stejný výzkum také ukázal, že když se ke kodulce přiblížil rejsek, začala stridulovat, aby jej vystrašila. Většina rejsků se ji nepokoušela napadnout - hmyz navíc frekveni stridulace zvyšoval, když se drobný hmyzožravec blížil - a ti, kteří se pokusili ji ulovit, ji hned po štípnutí upustili a utekli. Kodulky mají navíc velice tvrdý, kulatý exoskeleton, s jehož probodnutím či prokousnutím mohou mít predátoři značné problémy. Podle Schmidtova a Blumova výzkumu uskutečného v roce 1977 je třeba k proražení kodulčího exoskeletonu oproti tomu včelímu jedenáctinásobná síla. Tento hmyz je tedy dobře vybaven k odražení útoků predátorů. Samce a samice kodulek od sebe není těžké rozeznat; samice totiž postrádají křídla, a vypadají tak skutečně jako velcí, sametoví mravenci. Samci bývají obvykle těžší než samice, ty jsou ale zase delší. Složení jedu tohoto hmyzu bohužel, alespoň podle dostupných údajů, není přesně známo. Jak již ale bylo zmíněno výše, není jeho jedovatost alespoň pro člověka nikterak závažná. Myš v laboratorních podmínkách zabije 71 miligramů kodulčího jedu na kilogram, což je však v porovnání například s mravencem druhu Pogonomyrmex maricopa (0,12 mg/kg) nebo dokonce i s obyčejnou včelou medonosnou (Apis mellifera; 2,8 mg/kg) až příliš moc. Jinými slovy, existují druhy hmyzu mnohem jedovatější, než kodulky. Extrémně jedovaté jsou jen pro některé živočichy, ne však pro všechny, a ne pro lidi.