Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (2/3)

Pro nahlédnutí do předchozích částí mého seriálu navštivte rubriku Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 2.:

Najednou Proterogyrinus uvolnil své sevření a Xenacanthus ať se to už stalo jakkoliv vyklouzl. Ale obrovský obojživelník nehodlal být poražen a vítězoslavně zabořil do začervenalého masa žraloka své zuby a přitiskl ho na dno jezera. Žraloci potřebují neustále plavat, protože jejich žábry jsou vyvinuty trochu jiným způsobem, než ty rybí. A tak se Xenacanthus za chvíli udusil. I kdyby přežil útok Proterogyrina, moc dlouho by nežil a trpěl by mnohem víc. A navíc zvířete s krvavou skrvnou táhnoucí se kamkoliv kde plave si všimne další dravec. Proterogyrinus sežral Xenacantha. Dostal do sebe i chrupavky, které u žraloků tvoří kostru. Jediné, co nechal, byla nehybná hlava plná ostrých zubů, mezi nimi byl secvaknutý kousek Proterogyrinovy kůže, to jak se žralok snažil osvobodit a zakousl se útočníkovi do jedné z končetin. Ke zbylé hlavě se přihnala skupinka ryb rodu Amblypterus. Ty dnes výjimečně upustily od stravy složené z hmyzích larev žijících ve vodě a vrhly se po zbytcích svého největšího nepřítele. Proterogyrinus už nebyl hladový a spokojeně vylezl na velký balvan, čnící nad hladinou jezera. Byl na něm úplně sám. Okolo byl klid, občas zahučel nějaký ten hmyz ale jinak se nic nedělo. Nastalo poledne a slunce hřálo nejvíc. Proterogyrinus nehnutě ležel na balvanu. Ale ve stejném jezeře se zrovna po jakési kořisti oháněl i jiný velký obojživelník. Amblypterové byly najednou vyrušeny ze svého hodování na žaločí hlavě, když obrovské čelisti se dvěma řadami ostrých zubů prorazily mihotající se vodu a popadly několik z těch poplašených rybek. Zbytek z hejna zmizel náhle kdesi v hlubině, aby unikl tomuto velkému nepříteli. Tvor měl už všechny chycené Amblyptery v žaludku, až na jednu, která se snažila osvobodit se. Trčela mezi těmi krátkými zuby a byla schopná obětovat i svůj jemný ocásek, aby unikla. Dravec otevřel tlamu, aby ji chytil lépe, ale Amblypterus proklouzl ven a jediné, co po něm zbylo, bylo pár kapek kve, rychle se smíchaly s už tak nečistou vodou. Amblypterus pak hledal své hejno, ale měl narazit na něco jiného. Ostatní ryby se velmi rychle přemístily a už zase hodovaly na vážčích larvách mezi padlými kmeny při dně bažiny...

Útočníkem byl masožravý Crassigyrinus, lépe řečeno Crassigyrinus scoticus, skotská specialita známá právě z této části období Karbon. Crassigyrinus patří mezi velice zvláštní tetrapody, jinými slovy čtvernožce, přesto-že jeho končetiny pasují ke zvířeti tak čtvrtinové velikosti, neboť měří méně než 60 milimetrů! Tento obojživelník dokáže přežívat pouze ve vodě, k chůzi po zemi jako jeho velmi vzdálený příbuzný Proterogyrinus nedokáže. Tento samec zaútočil na skupinku Amblypterů, protože Crassigyrinové jsou velcí, okolo 2 metrů dlouzí, samotářští predátoři uzpůsobení k lovu ze zálohy. Zničehonic dokáží překvapit nic netušící oběť a až si ryba nebo dejme tomu obojživelník, kterého chytí, něco uvědomí, už klouže do smrtících útrob masožravého obojživelníka. Amblypterové přestali pojídat larvy vážek a rozhodli se přesunout na opačnou stranu močálu, kde by mohly žít nějaké větší, tučnější a chutnější. Bohužel si to namířily příliš blízko ke hladině vody a Proterogyrinus, který za těch pár hodin pořádně vyhladoval, probral se ze svého odpočinku a hbitě vklouzl do již rozehřáté vody. Jaký to byl skvělý pocit, plavat konečně v tak teplé vodě, to nebylo jako ráno, když se pouštěl na lov Xenacantha. A už popadl jednoho Amblyptera, rozpůlil ho a následovala smrt ryby. Crassigyrinus se však dal do pronásledování hejna a překvapil ho z druhé strany. Vyděšené ryby se shlukly k sobě a plánovaly zmizet, ale Proterogyrinus mezi ně vtrhl jako blesk, rovněž tak Crassigyrinus. Ale když si dva velcí predátoři zkříží cestu, může následovat děsivá bitva..

Kdo myslíte, že vyhraje? Crassigyrinus či Proterogyrinus? Průběh bitvy v nejbližší době, možná ještě tento týden! Doufám, že se Vám tato část líbila...