They're here, they're queer... they're Deadpool & Wolverine!

Nejočekávanější film roku 2024, mutantskou marvelovku Deadpool & Wolverine, která jde do kin na konci července, propaguji snad každý týden. Proč? Protože to rozhodně stojí za to (kdyby jen Ryan Reynolds konečně poslal ten šek s tučnou platbou za službu, jež pro jeho dílo dělám). Minulé pondělí jsem s vámi v nadšení sdílel pár nově vydaných propagačních fotografií k R-kovskému akčnímu krváku, v květnu jsem na svůj blog umístil oficiální trailer, dokonce jsem zde psal i o leacích z natáčení (které už v prosinci potvrdily, že se ve filmu objeví Sabretooth Tylera Manea z filmu X-Men). Tento článek ale bude trochu jiný. Duhový měsíc, Pride Month, se blíží ke svému konci, a já jsem si řekl, že těch pár hodin před nástupem data 1. července napíši ještě jeden queer článek. 😀 Homofobové, třeste se. Onen nejočekávanější film roku 2024 totiž není jen brutální superhrdinskou a multivesmírnou pohádkou. I v něm je totiž zakořeněna duha. 🌈

Oficiální plakát k filmu Deadpool & Wolverine stylizovaný podle posteru k disneyovskému filmu Kráska a zvíře z roku 2018. Obrázek z X-MenFilms.com

Pokud dobře znáte X-Meny, čtete o nich komiksy a viděli jste animované i hrané seriály a filmovou sérii od 20th Century Fox, pak je vám jistě dobře známo, že mutanti v marvelovském univerzu představují metaforu pro různé utlačované, diskriminované a pronásledované skupiny. Mnohé příběhy o nich obsahují nemálo queer metafor; už jen proto, že mutantské schopnosti se poprvé projevují v pubertě, kdy si lidé uvědomují, jak se vlastně od ostatních liší. A tyto metafory jsou dobře patrné i ve filmech. Mnohé jsou velmi silné a nutí k zamyšlení. Příběh Rogue v prvních X-Menech (2000) odráží příběh teenagerky, která si po políbení svého přítele uvědomila, že je odlišná. Film X-Men 2 (2003) obsahuje slavnou Icemanovu coming out scénu (Bobby Drake byl později v komiksech vyoutován jako gay), a herec Alan Cumming, který v něm ztvárnil Nightcrawlera, nedávno označil X2 za "nejvíc gay film, ve kterém kdy hrál". X-Men: Poslední vzdor (2006) se zabýval eugenickým pokusem potlačit mutaci pomocí speciálního séra, které bylo ve výsledku pouze dočasné (jinými slovy, nikdo a nic nemůže změnit, kým jste a kým jste se narodili). X-Men Origins: Wolverine (2009) je filmem mj. o tragédii heterosexuality a nucené sexuality; Loganova láska Kayla Silverfox byla donucena Williamem Strykerem, aby s drápatým mutantem žila v intimním vztahu, neboť jí nebylo dáno na vybranou, jak jinak ze Strykerova zajetí zachránit svou sestru.

X-Men: První třída (2011) je příběh o dvou tátech (Charlesi Xavierovi a Eriku Lehnsherrovi), kteří adoptují skupinu "zvláštních" teenagerů a začnou je společně vychovávat. S pocitem viny z posledního blízkého setkání s Jean Greyovou (a heterosexuálního vztahu s ní) se Logan vypořádává ve filmu Wolverine (2013); ve druhé scéně snímku jí ve snu slibuje, že už jí ani nikomu jinému neublíží, a následně je mu - zatímco v breku řve - připomenuto, že penetroval její tělo (je traumatizován tím, že pronikl do jejího těla). Film X-Men: Budoucí minulost (2014) pojednává o pokusu identifikovat geny zodpovědné za odlišnost mutantů (gen X je metaforou ke "gay genu") a následně jejich nositele eliminovat pomocí umělé inteligence (robotů Sentinelů). Logan (2017) také řeší téma eugeniky a vyhlazení genů zodpovědných za odlišnost formou nikým neschválené genové terapie, a Noví mutanti (2020) vyobrazili lesbický vztah dvou dívek Dani Moonstar a Rahne Sinclair... Zkrátka queer témata jsou v X-Menech dosti přítomna, a mnohdy není třeba filmy (a další příběhy) analyzovat příliš do hloubky, aby se k nim člověk dopracoval.

Deadpoolovské filmy se diskriminace mutantů týkají spíše okrajově, ale více poukazují na sexualitu užvaněného žoldáka. V komiksech je pansexuál, a dva dosud vydané filmy o něm už také poukázaly na to, že se mu nelíbí jen ženy, ale také muži. Na ty scény s Colossusem ve filmu Deadpool 2 asi nikdo z vás nezapomněl, že ne? Plácání kovového muže po zadku a... mnohem víc. Co se Wolverina týče, v roce 2019 ho scénárista Jonathan Hickman v komiksech vyoutoval jako bisexuála, ale Chris Claremont - tvůrce většiny X-canonu - se nechal znát už v 90. letech, že kdyby s rokem 1991 dočasně neopustil Marvel a nepřestal by psát X-Meny, dal by Wolverinovi v průběhu devadesátek mužského přítele. V roce 1990 byl mimochodem pod taktovkou Christiana Coopera (který je zároveň amatérským ornitologem a ochráncem přírody) vyoutován Northstar, jiný marvelovský mutant, jako gay. Jak jsem již napsal, queer témata byla s X-Meny spojena po velmi dlouhou dobu, po mnoho desetiletí, a třeba nedávný animák X-Men '97 (2024) jich také neměl málo. Dobrá, úvodní část článku máme za sebou... Tak se konečně vrhněme na film Deadpool & Wolverine! A věřte mi, bude to sranda!

Láska je láska, když Deadpool Wolverina stříhá nohama! Obrázek z webu Variety

Na webu Vox se 21. června objevil článek s titulkem "Deadpool and Wolverine's marketing blitz is one long gay joke" ("Markentingová bouře filmu Deadpool & Wolverine je jeden dlouhý gay vtípek"). Jeho autor, Alex Abad-Santos, v něm rozebírá některé, ale ne všechny elementy markentigové kampaně k tomuto snímku, ze kterých je jasné především jedno: že Deadpool touží po Wolverinovi. A ne jako po kámošovi. Nebo... možná vlastně trochu. Touží po něm jako po sex kámošovi.

První oficiální plakát k filmu zobrazuje polovinu masky každého z našich dvou hrdinů stylizované jako srdce. Dva řetízky, každý s polovinou srdíčka, a když se spojí... Best friends? Nebo ti dva chlapi v jednom srdíčku budou Best boyfriends?

Zlomené srdce... snad ne navždy, Wade! Obrázek z webu Amazon

Výše jsem již uvedl kouzelný plakát ve stylu Krásky a zvířete. Což není Kráska a zvíře příběh o lásce? Otázkou je, kdo je vlastně v Deadpool & Wolverine kráska, a kdo zvíře. Wolverine asi bude spíše to zvíře, každopádně co se týče Deadpoola... ne, že bych mu chtěl křivdit, ale jeho tvář je poznamenaná rakovinou. Na druhou stranu, třeba film vyšle pozitivní poselství o tom, že vzhled nic neznamená! Ano, Loganovi - jak už víme z jednoho traileru - nebude pohled na Wadea bez masky nejprve příjemný, ale třeba si zvykne. Třeba zatouží políbit Wadeovy suché rty.

Druhý oficiální plakát k filmu vyšel na Valentýna, a zobrazil Deadpoolovu a Wolverinovu ruku, jak společně vytvářejí srdíčko. Nalevo od Loganových drápů vidíme spojení "D+W", napravo pak nápis "He said YES" ("Řekl ANO"). Jednak je to odkaz na rozhodnutí Hugha Jackmana opustit "wolverinovský důchod", do něhož odešel s filmem Logan (2017) a vrátit se k roli drsného Kanaďana s drápy; in-universe to ale spolu s tím srdíčkem znamená, že si kluci dali souhlas, a snad se vezmou.

Valentýnský plakát k Deadpool & Wolverine. Obrázek z webu We Got This Covered

Z oficiálního traileru vyplývá, že Wade v baru viděl Loganovy drápy bez erekce (což je u Wolverinů přes 40 běžné), a nejspíše se mu docela zalíbily. Na oficiálním plakátu k IMAX promítání filmu se jich jemně dotýká - láskyplně, s něhou, plně si vědom toho, že jde o extenzi jeho nejmilovanějšího.

Wadeův něžný přístup k Loganovým nehtíkům. Obrázek z webu Reddit

No, a pak tu máme popcornovou misku, která byla představena v květnu. Ta už tedy má grády; je to v podstatě Wolverinova hlava s dokořán otevřenými ústy. Ryan Reynolds a ostatní se rozhodli touto popcornovou miskou reagovat na "sexualizovanou" popcornovou misku k letošnímu hitu Dune: Part 2. O wolverinovské popcornové misce se dost vtipkuje; jako že ji fanoušci Hugha Jackmana nebo postavy použijí ke stimulaci svých pohlavních orgánů atd. Domyslíte si sami... Důležité ale je, že na misce je napsáno "Designed by Deadpool"; užvaněný žoldák tedy jasně dokázal, že si přeje jedno. Pomilovat se s drápatým rosomákem. I když ho Logan odmítne. Ne, že bych téhle objektosexualitě úplně fandil, mimochodem - ale uvědomme si, že Wade, který má rozhodně vysoké libido, je v tomto filmu singl, už nežije se svou přítelkyní - která zemřela ve dvojce jen proto, aby ji v mezititulkové scéně při cestě v čase zachránil - a schází mu někdo blízký.

A pak je tu ještě ta scéna z traileru nazvaného "Best Bubs". Tady se Wade nachází již přímo v Loganově těle, a jsou si velmi blízko... Co víc dodat.

Deadpool top, Wolverine bottom... přesně, jak si to Wade vysnil! Obrázek z traileru na YouTube

Závěr je jasný. Deadpool a Wolverine jsou gayové. Trailery prozrazují, že nejdřív budou mít problém vzájemně se snést, ale nezačíná tak každý příběh o lásce? Plakáty k filmu naopak prozrazují, že mezi dvěma kanadskými mutanty může být něco víc, než jen rivalita či přátelství. Bude zlomené srdce zahojeno? Dají se ti dva kluci spolu dohromady? Vždyť toho mají tolik společného - zhojí se z každé rány, jsou odlišní od světa, který je nenávidí, a který se rozhodli chránit... A ano, jejich osobnosti jsou možná jiné, ale kdo říká, že opaky se nemohou přitahovat? Minimálně Deadpool po Wolverinovi dost touží. Je jen na Loganovi, kdy se uvolí.

Zajímavé je to, že v době natáčení filmu Deadpool & Wolverine opustil Hugh Jackman svoji manželku, se kterou žil od roku 1996. Léta se o Hughovi říká, že by mohl být gay ve skříni - že si vzal ženu starší o nějakých dvacet let právě proto, že se chtěl ve filmovém průmyslu zamaskovat. Obě děti, které spolu mají, jsou adoptované. Věřte mi, jsem poslední, kdo by chtěl rozšiřovat nějaké zkazky o sexuální orientaci toho či onoho; jen bulvár dokola posledních dvacet let řeší, jestli je Hugh gay nebo ne. On sám to několikrát popřel, a identifikuje se jako spojenec LGBTQIA+ komunity. Celkově o queer lidech mluví velmi hezky, a potvrdil, že si je vědom toho, jak moc jsou mutanti - včetně Wolverina - důležití právě pro queer diváctvo. V rozhovoru, v němž o sobě řekl, že není gay, také prohlásil, že to není něco, za co by se měl někdo stydět. Kromě práv LGBTQIA+ lidí se vyjádřil i k podpoře práv žen a menšin celkově. 

Po rozvodu s Deborrou Lee-Furness ale Hugh trávil hodně času s Ryanem Reynoldsem, který hraje Deadpoola. Jejich vztah je bratrovský, ale i tak je to láska - láska dvou mužů. A právě tahle láska, tohle blízké kamarádství, trvá už spoustu let, a vedlo Hugha k odhození pomyslné smlouvy o "wolverinovském důchodu" a jeho návratu k roli. A nyní to vypadá, že ho ještě v roli drápatého mutanta uvidíme i v dalších filmech; hovoří se o možnosti jeho návratu v pátých a šestých Avengers. Bulvární narativy o tom, zda je Hugh gay nebo ne tedy můžeme ignorovat - hercova podpora LGBTQIA+ lidí je evidentní - ale je dobré si uvědomit, že tento nadšeně očekávaný biják se zrodil z blízkého vztahu dvou herců, jež ty dva mutantské kluky hrají. Nakonec je přece jedno, jakou podobu láska (nejen) dvou mužů má, že? 😊

Nejdéle žijící známý živočich: Bisexuální želva obrovská Jonathan

Duhový měsíc zítra končí, což samozřejmě neznamená, že by se i další dny (nejlépe všechny v roce!) neměly nést v barvách duhy. Chtěl jsem však do jeho skončení publikovat ještě nějaký ten faktický gay článek, a pak jsem si zcela nevysvětlitelně vzpomněl na Jonathana, samce želvy obrovské, o kterém jsem se zmínil již v příspěvku Nejdéle žijící zvířata z roku 2016. Tehdy o nejdéle žijícím želvákovi nebyla známa jedna věc; že má rád jak želví dámy, tak želví pány. Nebude tedy na škodu něco o něm na tento blog doplnit.

Když uslyšíte jméno Jonathan, na koho si nejdříve vzpomenete? Na Jonathana Nolana, producenta a režiséra zodpovědného za seriál Westworld a spoluscénáristy nejslavnějšího batmanovského filmu? Na Jonathana Majorse, který v seriálu Loki a ve filmu Ant-Man a Wasp: Quantumania od Marvelu ztvárnil padoušského Kanga? Nebo se vám snad - ač tomu silně nevěřím - vybaví postava Jonathana Leahyho z lovcokryptidovského hororu Prokletí rodiny Owenových, který jsem na tomto blogu publikoval na podzim 2021? Každému se vybaví někdo jiný. Když zmiňuji tu poslední z mnoha možností, neboť jsem zvíře ješitné (div že na vlastní příběhy nepíši fanfikce), asi byste si pomysleli, že pro mne bude jméno Jonathan asociováno právě s nechtěným synem Pauline Jetkins a psychopatického Dana Leahyho. Ale není tomu tak (a slova o mé ješitnosti byla hrubě přehnána). Vybaví se mi, stejně jako možná celé řadě milovníků zvířat, nejstarší známé žijící zvíře - samec želvy obrovské, který je doma v Plantážním domě, oficiálním sídle guvernéna Svaté Heleny, a v jeho bezprostředním okolí. Jonathan patří k poddruhu Aldabrachelys gigantea hololissa, který je jednou ze čtyř subspecií želvy obrovské (jeden poddruh je už ale vyhynulý). Letos, v roce 2024, je Jonathanovi 191 nebo 192 let. Není známo, kdy se přesně narodil, ale předpokládá se, že z koženého vajíčka nakladeného jeho matkou se vyklubal někdy v roce 1832. Jestli to bylo v červenci nebo v prosinci, to asi nikdo nikdy nezjistí. Ze své domoviny na ostrově Svatá Helena byl roku 1882 přemístěn na Sechely, ještě spolu se třemi dalšími zástupci svého poddruhu. Tehdy mu bylo asi padesát a byl považován za plně vzrostlou, pohlavně dospělou želvu. V roce 2022 tento stařík překonal dosavadního držitele titulu nejstarší želvy v Guinessově knize rekordů - želvu paprsčitou (Astrochelys radiata) jménem Tu'i Malila, která žila mezi lety 1777 až 1966. Jonathan však není znám pouze jako nejstarší želvák a nejstarší konkrétní zvířecí exemplář, byť je samozřejmě jeho věk úctyhodným (pomalu už dohání mého oblíbeného drápatého mutanta z filmu Logan, který se nakonec dožil 197 roků, a který se mimochodem narodil ve stejném roce jako Jonathan, viz úvodní scéna snímku X-Men Origins: Wolverine). Želvák ze Svaté Heleny je totiž zároveň takovou obrněnou bisexuální ikonou.

Jonathan s duhovou vlajkou. Obrázek z twitterového účtu uživatelky She-Rage, Princess of Pain

Poté, co byl Jonathan vrácen na Svatou Helenu jako vládní majetek, skamarádil se s několika dalšími zástupci svého poddruhu, a zvláště si oblíbil jednu želví samici, pojmenovanou Frederica. Léta se s ní pářil, laškoval s ní, trávil s ní značné množství času... a pak v roce 2017 přišly první pochybnosti. Veterinářka Catherine Man, která se Jonathanovi a jeho želví partě z Plantážního domu věnovala, uvedla pro BBC, že Frederičino pohlaví nelze určit, a to kvůli poškození jejího plastronu (spodní části krunýře). Zarytí heteronormativci jen mávli rukou, přesvědčeni, že Jonathanova láska přece jen musí být vyjadřována samici. "Tak se holka stydí, no a co?" usmívali se, a pokračovali v tajném psaní svých erotických a pornografických příběhů o sexuálních dobrodružstvích Jonathana a Fredericy. Ale pak přišel rok 2019, a Jonathanovi heteronormativní obdivovatelé začali hořet. "To... to musí být nějaká chyba, ne?" vyřkl snad první z nich, když si pravdu o Frederice přečetl. "To... to snad musí být nějaký žert!" zděsil se druhý. A třetí, autor dvou set padesáti šesti kapitol detailní želví erotiky, už jen na kolenou plakal, zděšen tím, že Jonathanem omílanou větu "Miluju tě, Frederico, a jsem sakra jenom a pouze na samičí kloaky!" bude muset z poloviny těch kapitol smazat. Frederica se ukázala být Frederikem. Z Jonathanovy nejlepší sex kámošky se vyklubal nejlepší sex kámoš. Titulek článku "The Oldest Animal In The World Is Probably Gay" ("Nejstarší živočich na světě je zřejmě gay") na webu HuffPost rozpálil homofoby z konzervativních amerických církví, jež v breku počali se kroutit na podlahách svých chrámů s vědomím, že jejich všemocné božstvo učinilo největšího (a tedy nejmoudřejšího) stařešinu z nás všech - ze všech obyvatel Země - nástrojem jimi tolik obávané "duhové propagandy." Pochopitelně jim ještě dlouho před tímto meltdownem zahnisaly mozky z odmítnutí základních poznatků o světě učiněných Darwinem, Gouldem, Eldredgem atakdále, takže ten jejich downgrade už nebyl zase tak velký. Ale bolelo je to.

Jonathan si výletí před Plantážním domem, sídlem guvernéna Svaté Heleny. Fotografie z Wikimedia Commons

Nejznámější a nejstarší Aldabrachelys gigantea hololissa ale není gay, je bisexuál. Je totiž velmi blízký i samici Emmě... a ještě jednomu samci, Davidovi. I po stodevadesátce má Jonathan vysoké libido, a tak k sexuálním hrátkám mezi jím a jemu nejbližšími dochází poměrně často. Žije prostě naplno a bez bariér, a většina lidí mu může jen závidět. Reid McCarter to na webu The A.V. Club vystihl více než dobře: "Navzdory tomu, že je Jonathan téměř dvě století starý, stále žije a celý náš druh - a dokonce i několik dalších - kvůli němu působí pateticky a nudně, protože nežijeme život naplno. On si plní tlamu lahodnými rostlinami a odšukává svá léta v důchodu, jak se mu zachce, a zřejmě v tom bude pokračovat i v nadcházejících letech." Až někdy uslyšíte nějakého bifoba, homofoba či jiného queerfoba frustrovaně nadávat (v podvědomí, že mu v životě chybí sexuální hra, ale stydí se to přiznat), představte si, jak by se mu asi vysmál Jonathan. Hádám, že by to bylo pomalé, promyšlené řechtání podobné smíchu Sépiáka ze Spongeboba (s bází vzpomínek na poslední rošťáckou stimulaci Frederikova pozadí). Jen samolibější a šikanérštější, a to naprostým právem. 

Zdroje informací pro tento článek:

Meet Jonathan, the 190-year-old bisexual giant tortoise (The A. V. Club)

The Oldest Animal In The World Is Probably Gay (HuffPost Live)

Jonathan (tortoise) (Wikipedia)

Želva obrovská (BioLib.cz)

Obrázek týdne 28. 6. 2024

Jedno z nejkrásnějších období roku, Duhový měsíc červen, je takřka za námi. Avšak dříve, než skončí, musím v rámci šestého měsíce roku do rubriky Obrázky týdne zařadit ještě jedno dílo. Předchozí tři obrazy byly zasazeny do aridních oblastí. Tentokrát už to bude trochu jinak - a navíc nás čeká scéna o dost divočejší! Tento výtečný paleoart je dílem brazilského umělce Heitoresco. Podle mě by byl vhodnou obálkou pro nějaké nové vydání Gladiátorů druhohor (byť si nevzpomínám, zda tito konkrétní teropodi v Marešově knize vystupovali).

Popisek k obrázku: Dvě samice obřích teropodů druhu Carcharodontosaurus saharicus spolu zápolí o teritorium, zatímco je večerní slunko postupně zakrýváno tmavými mraky. Schyluje se k bouři, a z oblohy se ozývá jeden hrom za druhým, doplňovány zuřivým řevem naštvaných zvířat. Přetlačují se, vrážejí do sebe hrudníkem, a jedna ze samic dokonce zvolila taktiku lehkého podrápání své rivalky. Ostré drápy její levé zadní tlapy se zarývají menší soupeřící do kůže na boku, a způsobují šrám, který se jistě nedlouho po bitvě zahojí. Rána má menší samici upozornit, aby souboj ukončila, a tohoto území se vzdala. Jakmile bude rozhodnuto, která z carcharodontosauřic je vítězná, nechají se obě samice na pokoji, a každá si půjde vlastní cestou. Při soubojích o území nebo o partnery se mnozí živočichové nezabíjejí; mohou si maximálně způsobit nevážná poranění, ale nikdy není jejich cílem zbavit zástupce vlastního druhu života. V tomto konkrétním případě rozhodně zabití rivalky není ani na místě, neboť se jedná o ohromné tvory. Carcharodontosaurus je samozřejmě znám jako jeden z největších masožravých dinosaurů všech dob; mohl měřit až 12,5 metru na délku a vážit i 7 tun. Jeho rodové jméno odkazuje na žraloky rodu Carcharodon, a to kvůli zdánlivé podobnosti jeho zubů dnešním bílým žralokům a jeho příbuzným. Svou severoafrickou domovinu v pozdní křídě tento dinosaurus sdílel s dalším ohromným masožravcem, spinosaurem. Scéna se odehrává před 100 miliony lety na území, které bude jednoho dne patřit Egyptu.

Abych se doplnil, zvířata pochopitelně mohou zabít zástupce svého druhu; každý z nás ví o infanticidě způsobené lvími nebo medvědími samci, potkají-li mláďata, která nepatří jim. Rád bych však odkázal na knihu Galapágy od rakouského zoologa, etologa a evolučního biologa Irenäuse Eibl-Eibesfeldta; v ní uvádí, že při soubojích o teritorium či partnery se živočichové nezabíjejí. Inspirován Eibl-Eibesfeldtovými Galapágami, napsal jsem na tomto téma v lednu 2020 článek Zvířecí turnaje.

Ještě bych vám rád připomněl, že jsem ve středu vydal článek o nových dokumentárních filmech a seriálech o přírodě a pravěku z května a června! Máte-li zájem o nové paleodokumenty o australské megafauně, tyrannosaurech a neandrtálcích, jistě si přijdete na své. Jinak začínám připravovat další várku úryvků z posledního Springwatch, ve kterém se řešila velmi zajímavá témata. Již brzy!

Dále vám mohu slíbit brzké vydání 2. kapitoly příběhu Oedipinas... O víkendu bude Blogorgonopsid rozhodně živý!

Nové přírodovědné dokumenty z května a června 2024

Zatím poslední dokumentární novinky jsem publikoval 21. dubna, a psal jsem v nich o dokumentech jako byly Our Changing Planet: Restoring Our Reefs, Mammals či Wildlife on the Edge. Od konce dubna vyšla celá řada nových přírodopisných filmů a seriálů, bylo ale také oznámeno několik velkých projektů na příští léta (dívám se na tebe, nová verze Putování s dinosaury, jež zamíří na televizní obrazovky v létě 2025!). Ačkoliv v tomto příspěvku nemohu uvést vše, co za poslední týdny vyšlo, neboť toho byly opravdu hromady, představím vám 10 různých filmů či seriálů, ať už pojednávajících o současné přírodě, tak o té pravěké (pozor, paleodokumentární nadšenci, máme tu hned tři nová díla!). Nebudu to dále protahovat, pojďme na to...

Megafauna: What Killed Australia's Giants?

V úterý 25. června uvedla australská veřejnoprávní televize ABC první díl nového dvoudílného paleodokumentu s názvem Megafauna: What Killed Australia's Giants? (Megafauna: Co zabilo australské obry?). Nevypráví jej nikdo jiný, než herec Hugh Jackman, který proslul díky své roli Logana/Wolverina ve filmové sérii X-Men, a kterého coby mutanta s adamantiovými drápy uvidíme znovu už za měsíc v kinech v nadšeně očekávaném snímku Deadpool & Wolverine! Megafauna: What Killed Australia's Giants? rozhodně není prvním dokumentárním počinem zabývajícím se extinkcí pleistocénní megafauny australského kontinentu; například v roce 2009 vyšel celovečerní dokument Death of the Megabeasts (Proč vyhynula velká australská zvířata). Tento nový dvoudílný pořad má nicméně účel představit divákům nové poznatky získané za poslední léta, a představit jim velkou pleistocénní zvířenu země u protinožců s pomocí novější počítačové animace. Zvířaty přivedenými CGI animací pro tento pořad "zpět k životu" jsou například obří vombat Diprotodon, krátkočelý klokan Procoptodon, stromový "vačnatý lev" Thylacoleo nebo největší ještěr všech dob, Varanus priscus neboli Megalania. Vymření těchto zvířat před asi 40 000 roky je samozřejmě hlavním předmětem tohoto dokumentu. Uvidíme, jak se paleontologové, paleoekologové a další odborníci ponořují do zatopených jeskyní, aby z nich získali potřebná data (třeba v podobě fosilií); dozvíme se, jaké technologie se dnes ke studiu této zvířeny a její extinkce používají; a budou nám představeny různé, vzájemně se doplňující teorie vysvětlující tuto poměrně náhlou událost. Byla extinkce australské megafauny spojena s příchodem lidí na kontinent? Krátká ukázka z dokumentu s komentářem Hugha Jackmana ke zhlédnutí zde.

T. rex

Už od konce zimy fanoušci paleodokumentů nadšeně očekávali nový IMAX dokumentární film T. rex od společnosti Giant Screen Films a D3D Cinema, který byl uveden do muzejních kin ve Spojených státech amerických 21. června! S pátkem 28. června půjde třeba San Diego Natural History Museum, další muzea jej pak premiérově uvedou v jiných dnech (film byl vyroben se spolupráci s Fieldovým, denverským, houstonským, losangelským, cincinnatským, clevelandským, victorijským a novomexickým přírodovědným muzeem). T. rex je 40 minut trvající oslavou krále dinosaurů, vyprávěnou hercem Samem Neillem, který ztvárnil paleontologa Alana Granta ve filmech ze série Jurský park (Jurassic Park, Jurassic Park 3, Jurassic World: Dominion). Kromě příběhu zasazeného do Montany před 67 miliony let, který divákům představí život tyrannosaurů ve vší jeho divokosti, obsahuje snímek i segmenty věnované odkrývání tyrannosauřích fosilií a představení nejznámějších nalezených exemplářů (například Sue). Z prehistorických zvířat hrajících v počítačově animovaných segmentech vystupují ve filmu třeba Triceratops, Quetzalcoatlus a Edmontosaurus. Souboje s třírohými triceratopsy či ohlodávání vyplavených mosasaurů na pobřeží jsou jen něco málo z toho, na co se diváci mohou těšit. Oficiální stránky filmu T. rex odkazují také na komiks ("grafický román") od Teda Rechlina a Rextooth Studios a na brožurku, které mohou zážitek sledování příznivě ozvláštnit. Režisérem filmu T. rex je David Clark (Galapagos 3D, Titanosaur 3D: The Story of Maximo), jeho producenty je Andy Wood (Waking the T. Rex: The Story of Sue), Don Kempf (Mysteries of Ancient China) a Deborah Raksany (Dinosaurs of Antarctica). Poté, co T. rex odejde z IMAX kin a z muzejních kin, bude vydán na některé streamovací službě (zatím ale nebylo potvrzeno, na které). Trailer ke zhlédnutí zde. 

Springwatch 2024

Od pondělí 27. května do čtvrtka 13. června vysílala stanice BBC Two 20. sérii pořadu Springwatch, věnujícího se přírodě britských ostrovů s důrazem na její ochranu, na současné dění v ní a na osudy zvířat, jež byla po tři týdny sledována desítkami kamer u jejich hnízd a brlohů. Do rolí moderátorů Springwatch 2024 se vrátili Chris Packham, Michaela Strachan a Iolo Williams, kteří byli opět viděni v přírodní rezervaci RSPB Arne v Dorsetu, tedy ve stejné lokalitě, odkud se vysílal i Springwatch 2023 (Iolo v pořadu ale před rokem nevystupoval kvůli operaci srdce). K této trojici moderátorů se opět přidala Chrisova nevlastní dcera Megan McCubbin, přičemž během tří týdnů navštívila řadu zajímavých lokací ve Skotsku, počínaje ostrovem Isle of Bute nacházejícího se nedaleko známého ostrova Arran, a konče v Glasgow. Už první díl Springwatch 2024 - a ve chvíli, kdy tato slova píši, zatím jediný, který jsem zhlédl - byl napěchovaný zajímavými segmenty; diváci se dozvěděli, co je foreze (tedy, co jsou zač foretické organismy), nahlédli do životů štírků, potěšili se návratem hnízdících sýkor modřinek (v důsledku kratších jar v posledních letech nebyla hnízda sýkor modřinek snímána živými kamerami od roku 2020), Iolo Williams jim pověděl něco o důvodech, proč se v Británii zmenšily počty rorýsů, a nechyběl ani návrat do hradu Corfe Castle poblíž rezervace Arne, kde letos (stejně jako loni) hnízdí sokoli stěhovaví a havrani. V dalších dílech se tým zabýval třeba přírodní rezervací v centru Weymouthu, liškami a dalšími většími savci ve velkých britských městech, rybáky, sovami, tuleni a divokými zvířaty v přístavech. Ve 4. dílu se k týmu přidal speciální host, hudebník a zoolog Louis VI, který se při své muzikální tvorbě inspiruje přírodou; 8. díl byl pak oslavou Roye Dennise, významného ochránce přírody, který zasvětil svůj život ochraně a reintrodukci velkých dravých ptáků do Británie (vystupoval například v segmentu z Winterwatch 2014 o orlech skalních s Gordonem Buchananem). Producentkami Springwatch 2024 byly Laura Whitley (Naomi's Nightmares of Nature) a Christina Nutter (Take a Hike), režisérem každé epizody byl James Morgan (Pandemic: Can Science Beat the Virus?). Za střih série byla zodpovědná Joanna Brame (Countryfile). Máte-li zájem, můžete první díl Springwatch 2024 zhlédnout zde.

Springwatch in Wales

Každou neděli od 2. června vychází na stanici BBC One nová epizoda šestidílného cyklu Springwatch in Wales, který slouží jako takový doplněk nejen k letošní sérii oblíbeného živě vysílaného pořadu o britské přírodě, ale k Watches celkově. Je složen z předtočených segmentů, které jsme viděli ve Springwatch v posledních několika letech, a jež samozřejmě byly natočeny na území Walesu. Každý díl je dlouhý 29 minut, a shromažďuje segmenty zaměřené na určité prostředí. Názvy dílů mluví za vše: Coast (Pobřeží), Woodland (Lesy), Freshwater (Sladkovodní ekosystémy), Open Worlds (Otevřené krajiny), Open Water (Moře) a Changing Worlds (Měnící se světy). Kupříkladu v poslední zatím vysílané epizodě, tedy v té čtvrté věnující se otevřeným krajinám, si diváci mohli připomenout návštěvu Megan McCubbin do rašeliniště Fenn's and Whixall Mosses ve Sprinwatch 2021. Iolo Williams je moderátorem tohoto pořadu, přičemž každý díl uvádí a také uzavírá z jiného místa; pro první minutu a posledních pár desítek sekund 1. epizody navštívil zatopený les na březích vesnice Morfa Borth (viz obrázek), v nedělním dílu zase zavítal do lokality Bwlch Nant yr Arian. Springwatch in Wales může být příjemným zopakováním velšských segmentů ze Springwatch nejen pro fanoušky hlavní série. Producentem seriálu je Tuppence Stone (Wild Alaska), jeho střihačkou je Joanna Brame (Countryfile). Výkonnou producentkou Springwatch in Wales je Rosemary Edwards (Our Wild Adventures). První díl můžete zhlédnout zde.

Iolo's Valleys

Další novinkou s Iolem Williamsem je nová čtyřdílná série Iolo's Valleys (Velšská údolí s Iolem Williamsem), která se premiérově vysílala od pátku 17. května do pátku 14. června na BBC One. Formát čtyřdílného dokumentu s epizodami devětadvacetiminutové stopáže není na filmografickém seznamu Iola Williamse nic nového; podobně je to s jím provázenými seriály Iolo's Brecon Beacons (2016), Iolo's Snowlandia (2018), Iolo: The Last Wilderness of Wales (2020), Iolo's Pembrokeshire (2021), Iolo's Wild Anglesey (2022), Iolo: A Wild Life (2022) či Iolo's Borderlands (2023). V Iolo's Valleys se oblíbený velšský přírodovědec vydává prozkoumat různá údolí a jejich faunu a flóru. V první epizodě se vydává na sever od města Swansea v jižním Walesu za hnědásky chrastavcovými u Ystradgynlaisu či za včelojedy lesními v údolí Neath. V epizodě druhé jsou Iolovými destinacemi údolí u města Port Talbot, ve kterém dochází k nárůstu počtu hryzců vodních (na většině území Spojeného království vzácnějších), a údolí Ogmore, kde se daří sovám páleným. Ve třetí epizodě se Iolo vydává do údolí Taff, Cynon a Rhondda, a ve čtvrté epizodě se vydává mj. za obaleči vrbovými, kteří se teprve nedávno rozšířili z Anglie do Walesu, a za čejkami v "tichém údolí" u břehů New Tregadar. Producentem tohoto cyklu je Osian Griffiths, který s Iolem Williamsem dlouhodobě spolupracuje. Podobně jako v případě výše zmíněných sérií je i Iolo's Valleys dílem produkční společnosti Aden Productions.

Changing Seas: Season 16

Od 5. června se na americké televizní stanici PBS každou středu vysílá nový díl dlouhodobého projektu Changing Seas (Změny v mořích), který započal v roce 2009. Cílem této série je dokumentovat změny v oceánských ekosystémech, přičemž čtyři epizody letošní, 16. řady jsou věnovány oblastem Jaderského moře, Floridy, Havajských ostrovů a Kalifornie. Prvním dílem 16. série Changing Seas byl Ancient Adriatic: Croatia's Sunken History, přičemž byl archeologicky orientovaný a zabýval se artefakty z římských lodí, jež před asi dvěma tisíci lety skončily pod hladinou Jadranu. Druhý díl, Eagle Rays: Soaring on Spotted Wings, byl věnován mantovitým (rejnokům čeledi Myliobatidae) žijícím u břehů Floridy, a představil divákům nové způsoby, kterými tamní vědci tyto paryby studují. Třetí epizoda, Maui Aloha ʻĀina: Mauka to Makai, představila divákům, jakými způsoby ochránci přírody, vědci a dobrovolníci usilují o zachování ekosystémů havajského ostrova Maui, zvláště pak po nedávných a velmi rozsáhlých požárech, s cílem spojit migrační cesty druhů z Maui k ostrovu Mauka a naopak. Poslední letošní epizoda, California Sea Otters: Life on the Edge, pojednává o mořských vydrách, jež jsou jedním z dobrých příkladů ochranářských úspěchů. Na 16. sérii Changing Seas spolupracovali mj. producentka Liz Smith (Youth v Gov) a kameraman Sean Christopher Hickey (Wild Florida). Některé z epizod jsou již volně ke zhlédnutí na oficiálním webu pořadu. 

Grizzly 399: Queen of the Tetons

Grizzly 399: Queen of the Tetons (Grizzly 399: Královna pohoří Tetons) je třiapadesátiminutovým snímkem producentky Elizabeth Leiter (Jane Goodall: Hope) zaměřeným na nejznámější medvědici Národního parku Grand Teton v americkém Wyomingu. Film sleduje její výchovu čtyř medvíďat, která se každý den setkávají s různorodými nástrahami, jež mohou ohrozit jejich přežití. Kromě toho je ale tento snímek zaměřen i na nebezpečí, která medvědům grizzly hrozí ze strany států, v nichž žijí. Wyoming, Idaho a Montana totiž hodlají odstranit medvěda grizzlyho ze seznamu ohrožených druhů. Pokud k tomu dojde, tato zvířata již nebudou zákonem chráněna a hrozí, že po nich půjdou pytláci - a ve velkém. Tvůrci filmu Grizzly 399: Queen of the Tetons se snaží upozornit i na tuto skutečnost, jež by nejen prostředí samice Grizzly 399, které může diváky tolik okouzlit, mohla poznamenat minimálně na desítky roků. Z Grizzly 399 se stal takový symbol konfliktu mezi medvědem a člověkem. Film měl premiéru ve středu 1. května na americké stanici PBS jako 15. díl 42. série cyklu Nature. Jeho kameramanem byl Daniel Carter (Tiger King), a sestříhali ho Jim Isler (Terra Matter) a Colin Nusbaum (To The Edge of the Sky). 

Saving the Animals of Ukraine

Další, 16. díl 42. řady cyklu Nature na PBS, Saving the Animals of Ukraine (Záchrana ukrajinských zvířat), se premiérově odvysílal ve středu 15. května. Americká verze tohoto snímku je dlouhá 53 minut, nicméně původní ukrajinská verze, uvedená už 4. dubna, má stopáž 1 hodinu a 19 minut; nese název Us, Our Pets and the War (My, naši mazlíčci a válka). Jedná se o film ukrajinského filmaře Antona Ptushkina, známého také ze seriálu Anton Somewhere z let 2019 až 2021; v jeho dvou sériích se vydal na cestu kolem světa a zavítal do jeho různorodých koutů. V tomto snímku, protkaném Ptushkinovými vlogy, se diváci dozví, jak útok ruských vojsk ve východní části Ukrajiny, jenž započal s koncem února 2022, poznamenal domácí mazlíčky obyvatel Ukrajiny. Řeší také, jaký vliv má válečný konflikt na zvířata v zoologických zahradách, a co vše dobrovolníci dělali pro zvířata, jež bylo nutno přestěhovat do speciálních krytů. Diváci se ve filmu seznámí například s Jack Russell teriérem Patronem, který byl vycvičen k detekování bomb, nebo s kočkou Shafou, která se pro lidi v Borodyance stala takovým symbolem naděje. Nutno podotknout, že dokument se vyhýbá jakýmkoli politickým komentářům; neměl by obsahovat žádné nenávistné či pokroucené narativy ukrajinských nacionalistů, ani lidí kolem Putina a Kremlu celkově. Scénáristy tohoto filmu jsou Sonja Obljubek a Serhii Lokshyn. Na produkci snímku se s Antonem Ptushkinovem podíleli také Zoya Soshenko a Elizabeth Trojian (The Nature of Things). Verzi pro PBS sestříhal Michael Hannan (Rescuing Rex). 

Wild Ireland: Kingdom of Stone

17. dílem 42. série Nature na PBS byl snímek Wild Ireland: Kingdom of Stone (Divoké Irsko: Království kamene), uvedený v premiéře 22. května. Tento počin společností Line Productions Ltd, Skyland Productions GmbH a WNET vytvořený nejen pro PBS, ale i pro ORT a ARTE, vypráví příběh jedné kuny lesní, která se vydala na vskutku velmi zajímavou cestu. Hrdinka příběhu žije v karstové oblasti Burren na jihozápadě Irska. Jedná se o jednu z nejznámějších lokací na ostrově, známou pro svůj "přírodní chodník" z vápence, jenž se na místě nahromadil v době ledové. Je domovem celé řady živočichů; blízké mořské útesy hostují hned několik druhů mořských ptáků, zajímavá je však také vegetace rostoucí mezi vápenci. Film občas zabíhá pryč od centrálního příběhu samice kuny, a vrhá diváky třeba do vod Atlantiku za shromažďujícími se žraloky, nebo jim představuje jednoho ze dvou ještěrů Irska; slepýše křehkého, se kterým jsme my všichni ve střední Evropě dobře obeznámeni. Režisérem snímku je John Murray, zodpovědný i za dokument Wild Ireland: The Edge of the World z roku 2017. Kromě něj má na Kingdom of Stone producentský kredit Cepa Giblin (On a River in Ireland). Vypravěčem dokumentu je herec Colin Stafford Johnson (Ireland's Wild Coast). 

Secrets of the Neanderthals

Tento příspěvek jsem začal představením dvou nových paleodokumentů, a uzavřu ho ještě jedním. A ano, bylo mnou zcela zamýšleno, aby nás první i poslední dokument v tomto článku odkázaly na X-Meny. Vypravěčem Megafauna: What Killed Australia's Giants je Hugh Jackman, a k dokumentu Secrets of the Neanderthals zase komentář nahrál Patrick Stewart, který vedle Jackmanova drápatého mutanta v x-menovských filmech hrál intelektuálního liberála Charlese Xaviera alias Profesora X. Secrets of the Neanderthals (Tajemství neandrtálců) je celovečerní dokument režisérky Ashley Gething (Universe), který má za cíl seznámit diváky s našimi vymřelými příbuznými z druhu Homo neanderthalensis. Dokumentuje výjimečnou událost exkavace nejzachovalejší kostry neandrtálce za posledních pětadvacet let, ale také diváky vrhá zpět v čase za osudy jednoho neandrtálského kmene. Jeho členy hrají herci Gabriel Andreu (Assassin's Creed), Caroline Colomei (When the Screaming Starts) a Ibbi El Hani (Shrouded Destiny: A Star Wars Long Tale). Secrets of the Neanderthals byl uveden na streamovací službě Netflix 2. května tohoto roku; spolu s Netflixem ho vyrobily BBC Studios Natural History Unit. Kameramanem snímku byl Brendan McGinty (Welcome to Earth) a hudbu k němu složil Anze Rozman (Prehistoric Planet, The Planets). Musím říci, že osobně jsem velice potěšen tím, že v tak krátkém čase vyšly dva paleodokumenty vyprávěné jedněmi z nejlepších herců všech dob... A kdo by nechtěl poslouchat hlas Patricka Stewarta ve filmu o nedávné prehistorii naší planety? Je to jako chodit do Xavierovy školy pro nadanou mládež a zúčastnit se profesorovy přednášky o neandrtálcích!

Minulý měsíc bylo oznámeno, že Channel 5 schválil spoluúčast na výrobě a koupi dokumentu Secret Life of Bees provázeného Stevem Backshallem z Deadly 60! Ve dvoudílném cyklu o včelách budou kromě Steva vystupovat i jeho děti. A když zmiňuji Deadly 60, nesmím vás opomenout informovat o 5. sérii Vražedných šedesáti - věřte tomu nebo ne, Steve Backshall ji oznámil na Twitteru už před nějakou dobou, a její vydání se blíží! Zrovna dnes zveřejnil Steve na svém twitterovém účtu nový úryvek z 5. řady. Zmínit musím také fakt, že se Nigel Marven vrátil na Slovensko, a to teprve nedávno. Natáčí tam další dokument - buď jde o Wild Slovakia with Nigel Marven 2, o kterém se začalo hovořit jako o možnosti poté, co první Divoké Slovensko zaznamenalo v premiéře s 1. lednem ohromný úspěch, anebo jde přímo o dokument o jednom konkrétním živočichovi - o dudku chocholatém (toto zaznělo v nedávno nahraném videu na YouTube kanálu Zuzana.jahodeckova.jahodova). Kromě toho očekávají fanoušci dokumentů o přírodě také červencové události Shark Week na Discovery Channel a SharkFest na National Geographic Channel, jež dají světu nové dokumentární počiny o žralocích.

Další dokumentární novinky vás na tomto blogu čekají s koncem července!

Restore Nature Now: Velká demonstrace v Londýně s požadavky pro příští britskou vládu

Zajímáte-li se dlouhodobě o politiku ve Velké Británii (v tomto směru doporučuji sledovat na YouTube kanál Novara Media), pak je vám jistě známo, jak detrimentální dopad měli Konzervativci za posledních čtrnáct let na tamní životní prostředí. Od vybíjení jezevců po odmítnutí přechodu na net-zero (nulové emise uhlíku); David Cameron sliboval hromadné zabíjení černobílých lasicovitých z naprosto nevědeckých důvodů, Theresa May odmítala ban lovu lišek s tím, že na jejich zabíjení na venkově byla jako malá zvyklá, Boris Johnson si hezky odletěl z COP26 v Glasgow ve svém osobním letadle (letecká doprava mimochodem přispívá ke 2 % světových emisí skleníkových plynů) a Rishi Sunak se svou vládou vydal loni v létě takřka sto licencí k těžbě fosilních paliv v Severním moři... A je toho mnohem víc. Naprosto neudržitelná politika Konzervativců se stala i předmětem poslední epizody dokumentárního cyklu Wild Isles od BBC, který vyprávěl David Attenborough, a který byl premiérově uveden na jaře 2023. Je pochopitelné a naprosto správné, že se odvážní aktivisté z hnutí jako je Just Stop Oil či Extinction Rebellion, ale i z menších uskupení, snaží upozornit na katastrofické jednání současné britské vlády v ohledu k environmentu, a to jakýmikoliv způsoby. Mlčet v dnešním světě znamená podílet se s ekonomicky mocnými na ničení planety, na níž žijeme.

V sobotu 22. června došlo v Londýně k masivní demonstraci s názvem Restore Nature Now, které se zúčastnilo na 60 000 lidí, asi 350 aktivistických uskupení a britských i mezinárodních organizací jako National Trust, RSPB (Royal Society for the Protection of Birds), Friends of the Earth, World Wildlife Fund nebo Rewilding Britain. Zcela poprvé tak byli vidět zástupci vládních organizací vedle aktivistů z Greenpeace, Activists Without Borders, Animal Defenders International či Extinction Rebellion, jež jsou zaujatým tiskem vlastněným ekonomicky mocnými označováni lživě za "sabotéry", a nechybělo ani pár dobře známých tváří z dokumentárních filmů. Demonstrace se totiž oficiálně zúčastnili environmentalista a televizní moderátor Chris Packham, jeho nevlastní dcera, zooložka a též televizní moderátorka Megan McCubbin nebo také celosvětově opěvovaný dobrodruh Steve Backshall z pořadu Deadly 60. Kromě nich byly na demonstraci viděny také herečky Judi Dench a Emma Thompson. Účel demonstrace? Požadovat, aby příští britská vláda neignorovala zhoršující se environmentální krizi. 

Chris Packham a jeho nevlastní dcera Megan McCubbin, známé tváře přírodopisných dokumentů, na včerejší demonstraci Restore Nature Now v Londýně. Fotografie Sophie Evans z webu The Guardian

Konkrétní cíle demonstrace byly následující: zvýšení platů za práci pro přírodu, přimět znečišťovatele platit za emise, poskytování více prostoru přírodě, zavést práva na zdravé životní prostředí do britského zákona a zajistit spravedlivá a účinná opatření v oblasti klimatu. Nic, co by tisk vlastněný ekonomicky mocnými mohl označit za "radikální". Chris Packham, který s nápadem uspořádat tuto demonstraci přišel, prohlásil včera před mikrofonem a před tisícovkami účastníků následující: "Posláním bylo od začátku dát všechny tyto skupiny dohromady, aby se soustředily na své podobnosti a zapomněly na své rozdíly." Pravdou je, že v zúčastněných skupinách jako Earthwatch Europe, Just Stop Oil nebo Christian Climate Action se nacházejí naprosto rozdílní lidé s rozdílnými pohledy na svět; punkovští aktivisté z Just Stop Oil jsou jen těžko srovnatelní s možná až příliš pacifistickými křesťanskými klimatickými aktivisty, a ti jsou zase něco naprosto odlišného od vládní organizace jako je RSPB, jež zřizuje přírodní rezervace nejen pro ptactvo. Jakkoliv nemožné se to však mohlo ze začátku zdát, Chrisovi a dalším organizátorům se povedlo, co si dali za cíl. Všichni ti lidé s rozdílnými pohledy na svět, s rozdílnými ideologiemi a postoji, s rozdílnými ekonomickými názory... ti všichni se dali dohromady, aby požadovali lepší péči o environment v Británii.

Velkou otázkou je, jak může příští britská vláda současnou a rozhodně nehezkou situaci zlepšit. Je dosti pravděpodobné, že Konzervativci pod vedením Sunaka zažívají svůj poslední záchvěv. Parlamentní volby čekají Spojené království už za méně než dva týdny, ve čtvrtek 4. července. Dlouhodobě se předpokládá (už od roku 2022), že vyhraje Labour Party pod vedením bezobratlého centristy Keira Starmera, pokračovatele otřesného Blairova odkazu v politické straně, která byla po desítky let své existence socialistická, ale nyní je z ní směšná pravicová fraška - a to po desítkách let infiltrace buržoazními lháři, pro které jsou pracující, menšiny a životní prostředí něco o dost méně podstatného, než vlastní politické kariéry. Kdybych měl britské občanství, nejvíce by se mi zamlouvala Green Party, tedy britská "strana zelených" - v současné době asi nejvíce levicová velká strana ve Spojeném království (a to píši jako někdo, kdo není fanouškem politických stran; nejsem žádný umírněný levičák, který by věřil, že volby přinesou řešení; to může přinést jedině naprostá změna ekonomického systému, a to zdola!). Je mi sympatické, že Green Party má ve svém manifestu například novou daň pro bohaté, zvýšení daně pro lidi s výdělky nad 50 270 liber měsíčně, přechod na nulové emise do roku 2040 či řešení krize britského zdravotnictví. Člověk ví, že Británie je slušně řečeno v záchodě, když Greens připomínají více corbynisty než samotní labouristé.

Demonstrace Restore Nature Now v ulicích Londýna pod queer vlajkami vyvěšenými v rámci Duhového měsíce. Jiskra lepší budoucnosti? Snad! Fotografie Jeffa Moora z The Irish News

Poklidná demonstrace Restore Nature Now dokazuje, že Britům rozhodně záleží na životním prostředí, a to nejen v jejich zemi. Organizátorstvo totiž poselství akce směřovalo nejen k příští britské vládě, ale i ke zbytku světa. Konec hájení národních zájmů, konec řešení environmentálních problémů za umělými hranicemi států, které beztak i v současném neoliberálně kapitalistickém světě ztrácejí své suverenity. V provázaném globálním systému naší planety jsou vykonstruované diference mezi lidmi - národ, rasa, sexuální orientace - pomíjivé. Žijeme v období nejhorší krize životního prostředí za celou existenci druhu Homo sapiens. A mnoho lidí si dobře uvědomuje, že současný ekonomický systém je dlouhodobě naprosto neudržitelný, a že ekologický kolaps se blíží. 

A fakt, že se lidé s tolika různými cíly a z tolika různorodých organizací spojili, vysílá jasnou zprávu: chceme zdravé životní prostředí, chceme spravedlnost pro zvířata a rostliny, a nechceme v pozicích moci lháře, manipulátory, kapitalisty a fašisty, jejichž činnost přímo či nepřímo může rozmetat vše, co nám tato planeta nabízí. Restore Nature Now byla demonstrací, kterou bychom se měli všichni inspirovat; a společně vyjít do ulic i zde, a za Atlantikem, a vůbec ve všech koutech světa. A přestože poklidná demonstrace málokdy napomůže dosáhnout skutečné změny - historicky k opravdovým změnám docházelo v důsledku přímých akcí (např. Stonewall Riot), takže mi dejte coby anarchistovi za pravdu - je velmi důležité, že se lidé takto semknou, a jako masy vyšlou důležitou zprávu o nutnosti lepší správy environmentu do světa.

Pozvánka Steva Backshalla, známého z dokumentů Deadly 60, Expedition či Ice Age: A Frozen World a podporovatele Green Party, na včerejší demonstraci Restore Nature Now. Zdroj: Twitter

Emma Thompson, herečka známá například z filmů o Harrym Potterovi, byla při účasti na demonstraci tázána, zda souhlasí i s přítomným hnutím Just Stop Oil, které nedávno postříkalo barvou Stonehenge (což naprosto podporuji!). Vyjádřila se k tomu takto: "Myslím, že podporuji každého, kdo bojuje v této mimořádné bitvě. Nesmíme už ze země vytěžit žádnou další ropu. Vede se o tom spousta argumentů. A vím, že se vede i spousta velmi komplikovaných ekonomických argumentů. Ale všechny zdroje musíme nechat v zemi, nemůžeme je vynést ze země."

Chris Packham, který hnutí Just Stop Oil a jeho aktivity dlouhodobě podporuje (letos se zastával u soudu aktivistky Cressie Grethin, která byla naprosto nespravedlivě odsouzena za akci z července 2022, když Sunakova vláda upustila od přechodu na nulové emise), prohlásil k akci u Stonehenge následující: "Stojím za nimi, protože jinak bychom tento rozhovor nevedli. A pokud bychom nevedli tento rozhovor, pak bychom nevzdělávali veřejnost, nevyvíjeli bychom tlak na naše politiky, aby reformovali politiku, která nás všechny pravděpodobně zabije, naše děti... Musíme ponechat fosilní paliva v zemi. A přiznejme si to, kdyby politici poslouchali Just Stop Oil a brali na vědomí validní argumenty tohoto hnutí, protože jsou v podstatě jen spojníkem mezi vědou a politikou, pak by byli mimo byznys. Jsem si jistý, že by pak všichni seděli doma u čaje a koláčku."

K samotné demonstraci Chris Packham uvedl: "Jsem zdrcen nedostatkem předvídavosti, inteligence, porozumění a odhodlání udělat cokoli s tím největším problémem v historii našeho druhu. V době, kdy potřebujeme odvážné a statečné vedení, nevidíme v žádném z manifestů známky toho, že by se to mohlo uskutečnit."

Chris sice není anarchista - v jednom rozhovoru sám řekl, že si nepřeje anarchii a chce, aby uhlíkové emise reguloval stát - ale je vidět, že punkovské vyrůstání v 70. a 80. letech na něj mělo dobrý vliv. A má pravdu. Manifesto Green Party, ze kterého jsem s vámi výše sdílel pár bodů, je sice nejpřívětivější ze všech manifest velkých politických stran, které mají šanci v červencových volbách uspět. Ale i tak je to slabá politika, která vlastně environment Velké Británie a světa celkově nezachrání. Pomůže jen oddálit ekologický kolaps. Co je tedy skutečně třeba? Kterým směrem je třeba se orientovat? 

Mou odpovědí je antikapitalismus, sociální ekologie, nerůst. Zpomalení ekonomického růstu v sektorech, ve kterých není třeba další růst, a ekonomická podpora zemí globálního jihu, které naopak potřebují větší rozvoj. Je třeba se vážně vzdálit od děsivých ideálů konzumní společnosti, ve které si někteří hrabou, druzí mlčí, třetí hrabou i mlčí, a čtvrtí trpí bez střechy nad hlavou, kvůli povodním a dalším katastrofám, jež klimatická krize přináší. Ale tato změna, tento přechod k nové organizaci společnosti, nemůže být učiněn politickými lídry; je to změna, jež musí přijít zezdola, z řad mas lidí, kterým opravdu na životním prostředí záleží. Je třeba pominout distrakce, kterými kapitalistický systém svazuje masy - bezduchý entertainment, kompulzorní sexualita a akceptance vykořisťovatelského ekonomického systému - a zapojit se do řešení environmentálních problémů. Každý - aktivní, méně činný, extrovert, introvert, kdokoli - se může stát součástí něčeho, co skutečně přinese změnu. 

Zdroje informací pro tento článek:

Restore Nature Now

Restore Nature Now march in London – in pictures (The Guardian)

Dame Emma Thompson backs Just Stop Oil as thousands join ‘restore nature’ march (The Irish News)

Restore Nature Now: thousands to march in London calling for urgent action (The Guardian)

Green Party manifesto: 11 key policies analysed (BBC)

Restore Nature Now! This Saturday in London (Steve Backshall, Twitter)

Parvosuchus aureloi, nově popsaný gracilisuchid z triasu Brazílie

Před dvěma dny, 20. června 2024, vyšel ve vědeckém časopise Scientific Reports formální popis fosilních pozůstatků pseudosuchiána z čeledi Gracilisuchidae, který žil ve středním až pozdním triasu. Jeho autorem je Rodrigo T. Müller z Universidade Federal de Santa Maria v Brazílii. Typový exemplář zvířete sestává z částečně zachovalé kostry, tvořené lebkou se spodní čelistí, jedenácti zádovými obratly, dvěma křížovými obratly, plně zachovalým pánevním pletencem, kosti končetin a dalšími ostatky. Pochází z lokality Linha Várzea 2 na území municipalit Paraíso do Sul a Rio Grande do Sul, spadající do souvrství Santa Maria a do pánve řeky Paraná, v jižní části Brazílie. Müller tohoto gracilisuchida pojmenoval Parvosuchus aureloi, což znamená "Auréliův drobný krokodýl"; druhové přízvisko ctí Pedra Lucase Porcelu Aurélia, který zkamenělou kostru objevil. Na základě délky lebky, měřící 14,4 centimetru, odhadl Müller celkovou délku zvířete na 1 metr. Kyčelní kost je velice krátká, na délku má jen 5,3 centimetru, a kost stydká měří 4,3 centimetry. Průměr sklerálních prstenců (kostních prstenců sloužících jako báze oka) na lebce činí asi 1,8 centimetru. Není asi příliš překvapivé, že Parvosuchus aureloi byl masožravec, což prozrazují jeho dlouhé, čepeli nože podobné zuby. Některé z nich byly zatočeny dozadu. Jedná se o vůbec prvního pseudosuchiána malého vzrůstu, který je ze středního až pozdního triasu jižní Brazílie znám; donedávna se paleontologům poštěstilo studovat jen větší pseudosuchiány ze souvrství Santa Maria. Takový Dynamosuchus collisensis, popsaný Müllerem v roce 2020, měřil asi 2,1 metru; Prestosuchus chiniquensis, popsaný Friedrichem von Huenem v roce 1938, byl pak až 7 metrů dlouhý! Je tedy zajímavé vhlédnout do další ekologické niky obývané malým, jen metrovým pseudosuchiánem, který nicméně sdílel svou domovinu s těmito většími bratránky krokodýlů.

Sedmimetrový Prestosuchus chiniquensis se cpe masem uloveného herbivorního dicynodonta; v popředí vidíme tři zástupce nově popsaného gracilisuchida Parvosuchus aureloi, z nichž dva se přetahují o ukořistěné vlákno masa. Obrázek Matheuse Fernandese, převzato z webu ABC News

Parvosuchus aureloi je prvním brazilským gracilisuchidem známým z hranice stupňů ladin (před 242 až 237 miliony let) a karn (před 237 až 227 miliony let). Dalšími zástupci této čeledi pseudosuchiánů jsou Gracilisuchus stipanicicorum z pozdního triasu Argentiny; Turfanosuchus dabanensis ze středního triasu severozápadní Číny; Yonghesuchus sangbiensis ze středního až pozdního triasu severní Číny; a  Maehary bonapartei z pozdního triasu jižní Brazílie, ze souvrství Caturrita datujícího se do doby před přibližně 225,4 miliony roky. Parvosuchus je nyní pátým popsaným rodem gracilisuchida.

Zdroje informací prezentovaných v tomto článku:

A new small-sized predatory pseudosuchian archosaur from the Middle-Late Triassic of Southern Brazil (Scientific Reports)

Gracilisuchidae (Wikipedia)

Carnian (Wikipedia)

Ladinian (Wikipedia)

Obrázek týdne 21. 6. 2024

S pátečním večerem přináším další Obrázek týdne! Zvláště tentokrát pro mne bylo nelehké učinit rozhodnutí, které dílo jím bude prohlášeno. Našel jsem za poslední týden tuny tak kvalitního paleoartu, že bych klidně mohl začít rubriku Obrázek dne! 😂 Minulé dva týdny jsme se prostřednictvím Obrázků týdne podívali do suchých oblastí, ať už v současnosti, tak v pravěké minulosti. I z tohoto výtečného díla leze trochu sucho, aridní krajina v něm však hraje menší roli, a dílo je z většiny věnováno svému hlavnímu zvířecímu herci. Autorem obrazu je Dhruv Franklin.

Popisek k obrázku: Třímetrový pozemní lenochod Mylodon listai se vydal na dlouhou cestu zpustlou patagonskou krajinou. Z jeho hrdla se dere naříkavá, melancholická melodie. Jedná se o starého dospělého samce, který hledá partnerku či partnera. Poněvadž jsou tato zvířata samotářská a po většinu svých životů se s nikým nedruží, nebude pro něj jednoduché najít někoho vhodného. Nejblíže žijící Mylodon totiž může být na desítky kilometrů daleko, a navíc nemusí mít zrovna náladu na páření. I když je tato dvoutunová býložravá potvora takřka neporazitelná, stále si musí dávat pozor. Patagonskými pláněmi již po stovky tisíc let pobíhají smečky velkých kočkovitých šelem, jež se v případě nebudou zdráhat zabít i obřího lenochoda. Zatím se však v bezprostředním okolí tohoto lenochoda nacházejí jen dijuky patagonské (Phrygilus patagonicus), malí pěvci o délce 15 až 16 centimetrů. Mylodoni žili po nějakých 780 000 let, a v současné době jsou známy dva jejich druhy; M. darwini, pojmenovaný podle svého objevitele, objevitele přírodního výběru Charlese Darwina, a M. listai. Vyhynuli teprve před asi 10 000 lety, na začátku holocénu. Postkraniální kostry těchto zvířat nebyly prozkoumány tak důkladně, jako tomu bylo u jiných pozemních lenochodů, nicméně z mylodonů jsou známy mumifikované kusy kůže; první kusy byly nalezeny už na konci 19. století. Fosilie těchto zvířat jsou známy z Argentiny, Chile, Bolívie, Uruguaye, Paraguaye a také z jihu Brazílie. Dijuky patagonské samozřejmě přežívají do dnešních dnů, a vyskytují se v Argentině a Chile. Scéna se odehrává na území argentinských pamp v pozdním pleistocénu, před 30 000 roky.

Je vám známo, že druh Mylodon darwini popsal Richard Owen, autor slova "dinosaurus" (respektive Dinosauria), v roce 1840 na základě fosilií, které nalezl Charles Darwin? Owen později nemohl o Darwinovi ani slyšet, protože byl zarytým kreacionistou a naprosto odmítal závěry, podle nichž samozřejmě ke vzniku druhů dochází přirozenou cestou (Darwin mimochodem druhou kapitolu svého díla O původu druhů věnoval rozbití jeho současníky přijímaného dogmatu, že "druh" a "odrůda" jsou prý cosi odlišného, a že se jeden vyvíjí pod vlivem božstva, druhá přirozeně).

Pokud jste se ještě nezačetli do první kapitoly mého nového příběhu Oedipinas, pak vám ji vřele doporučuji! Druhá kapitola této zčásti amfibiánní série vyjde v příštích několika dnech, nenechte si ji ujít!

Mimoto pracuji na dokumentárních novinkách z posledních dvou měsíců, a rád bych také přispěl do rubriky o paleonovinkách.

Oedipinas - Kapitola 1.

S 19. červnem 2024 začíná na tomto blogu nový příběh Oedipinas! Půjde o dlouhou ságu složenou z nemalého množství kapitol, jež vás přenesou do nového světa blízkého naší realitě. A zkříží se v něm dvě má oblíbená témata: obojživelníci a příběhy lidí. Nebude to však povídka o prosté herpetologické expedici, ani nová náhrada fantaskních Lovců kryptidů. Časem napíši samostatný článek o důvodech, proč jsem s tímto příběhem začal, a o inspiracích pro něj. Zatím však nebudu prozrazovat více. Budu velice rád, když se pustíte do čtení!

KAPITOLA 1.

Země se otřásla. Do měkké hlíny se něco zarazilo, něco velkého. Všichni tvorové v okolí zaznamenali blížící se možnou hrozbu, a zamířili do svých skrýší. Drobný ocasatý obojživelník, který se dosud ve vší své rozkošnosti vyvaloval na mechem pokrytém kameni, rozpohyboval své ztuhlé končetiny, a dal se na groteskně pomalý úprk. 

Nebylo mu to však nic platné. Než se naděl, sotva dvě vteřiny po tom mohutném otřesu, nacházel se v zabahněných spárech svého pronásledovatele. Trochu šokován, znehybněl, předstíraje mrtvého. Jiným způsobem se bránit nemohl. Netušil, že jeho pronásledovatel pro něj nepředstavuje žádné nebezpečí.

"Je to fakt on," řekla s úsměvem žena, která mločíka chytila, a obrátila se na své dva spolupracovníky, kteří ji následovali při cestě po strmém, hustě zarostlém svahu. "Bolitoglossa borburata," pokračovala, "hrozně se mi líbí ten jeho strakatý ocásek."

"Tady máš metr, Delio," řekl její společník s kloboukem na hlavě a těžkým batohem na zádech, "chceš, abych ti pomohl toho anfibio podržet?"

"Díky, Marcosi," odpověděla se silným irským přízvukem Delia, "to nebude třeba. Podívejte se s Larrou po dalších mločcích... kde je jeden, mohlo by jich být víc. Zvlášť za vlhkého rána, jako je tohle."

Delia Callback se nacházela v zamlženém horském lese na jihovýchodě Venezuely, v Národním parku Canaima, a prováděla výzkum diverzity ocasatých v rámci své diplomové práce. Bylo jí pětadvacet let, měla již bakalářský titul z biologických věd na University College Dublin, jež vystudovala po odchodu ze studia politické historie. Tropy Jižní Ameriky ji vždy lákaly, a s touto výpravou si splnila svůj sen. Území, které prozkoumávala, působilo jako z Doyleova Ztraceného světa. Jediné, co vlhká horská džungle ve skrytu ohromných tepuí, stolových hor, postrádala, byly živoucí obludy z pravěku.

"A je hotovo, ťutíku," zašeptala Delia mločkovi se skvrnitým ocasem, sňala jej z plastového měřidla, a položila jej zpět na kámen, na němž se prve rozvaloval. Z kapsy své béžové, nepromokavé kapsy vytáhla pošpiněný fotoaparát značky Canon s pětatřicetimilimetrovým objektivem, sklonila se k malému obojživelníkovi, a zatímco stál na místě a divoce se mu pohybovala kůže na spodní straně krčku, pořídila jeho fotografii. Bolitoglossa následně učinil pár pomalých krůčků vpřed, a Delia si na papír připevněný k dřevěné desce zapsala jeho délku a pohlaví: 5,43 centimetru, dospělý sameček. Místo výskytu exempláře zaznamenala s pomocí velmi špatně fungujícího přístroje Garmin GPS 45.

S příchodem deváté hodiny ranní se strhl liják. Dlouhatánské kapky prolétaly hustými korunami stromů rodů Calophyllum, Inga, Protium a Dipteryx. Delia si stáhla své dlouhé blonďaté vlasy do copu, shodila ze zad svůj batoh a vytáhla z něj pláštěnku. Zakryla si hlavu kapucí, poté hodila batoh zpět na záda, a následně klopýtla. Zavadila nohou o starou spadlou větev, zakrytou vysokými kapradinami. Div nevykřikla, když si ji takřka přitáhla gravitační síla Země. Vzhledem k tomu, že se nacházela na malé plošince na kraji svahu se spádem přes pětasedmdesát stupňů, bylo malým zázrakem, že nesletěla do hlubokého údolí.

"Marcosi! Larro!" zvolala na své venezuelské spolupracovníky, trvalé zaměstnance Národního parku Canaima, kteří ji při výzkumu pomáhali a provázeli. "Vy to asi nepotřebujete slyšet, ale... dávejte, prosím, pozor! Ať někdo z nás neskončí tam dole!"

"Za co nás máš?" zasmál se Marcos. "Já tady pracuju už šestnáct let, a tyhle svahy znám jako... jako zadní část své ruky, jak to, myslím, říkáte v angličtině! Nejsem amateur!"

"Delio, podívej! Tady je další Bolitoglossa... a za ní stojí pralesnička! Dendrobates leucomelas!" zvolala náhle Larra. "Stálo by za to je spolu vyfotit, to bys mohla prodat i do nějaké knížky o obojživelnících!"

Jakmile se Delia vydala za Larrou, přičemž musela překonat rozpadající se a asi dvacet metrů dlouhý kmen stromu, na němž se z jakéhosi důvodu i za deště usazovaly desítky obřích švábů, něco se stalo. Larra byla zprvu zaklesnuta mezi dvěma menšími stromky s kmeny o průměru lidské paže, ale zcela bez varování uklouzla po stále mokřejším listovém pokryvu půdy, spadla na záda, a hlavou napřed se začala rychle sunout ze svahu. Marcos vyděšeně zakřičel.

Larra se zachytila jedné z kapradin, jenže její listy byly pokryty vodou, a tak jí z nich ruka rychle sklouzla. Poté byl její sesun ještě rychlejší. S uši rvoucím řevem se zachytila na samém okraji svahu jakéhosi klacku čnícího z obnažené, vlhké půdy. Musel to být kus dřeva pohřbený před časem postupujícím, sesouvajícím se svahem. Po pěti vteřinách, co se ho Larra držela, se začal drolit. Byl to už hodně starý kus dřeva.

"¡Mierda!" zakřičel Marcos. Měl srdce až v krku, když viděl Larru zápasit s okrajem svahu. Nohy jí doslova třepetaly nad hlubokou propastí.

"Vydrž, Larro! Běžím za tebou!" zařvala Delia. Po překonání zašvábeného padlého stromu ale také uklouzla, a učinila přemět směrem k okraji svahu. Včas zaryla jednu ruku do vlhké půdy, a rázem se otřásla. Uvědomila si totiž, že prohlubeň v půdě, do které sáhla, musela být doupětem sklípkana. A cítila prsty jeho chlupaté tělo. Jen co s výkřikem ruku vytáhla ven, začala kašlat. Ve vzduchu se náhle nacházel bezpočet drobných ostrých chloupků ze sklípkanova zadečku.

Marcos se mohl zbláznit, když to z dálky viděl. "¡Por el amor de Dios! Do prdele se vším, tohle je na zabití!"

Delia se začala sunout k okraji svahu, jednou rukou se zachytávajíc listů kapradin a druhou rukou si kryjíc svá ústa. Nedokázala přestat kašlat.

"¡Ayúdame! ¡Joder, ayúdame!" křičela Larra. Nedokázala se vytáhnout nad okraj svahu, a kus dřeva, kterého se držela, se měnil v hladký, kluzký a zcela rozdrolený patvar, do něhož se nebyly schopny zarýt ani její nehty.

Delia dorazila k okraji svahu, asi sedm metrů od Larry. Její bota uklouzla na kameni. Delia divoce zamáchala rukama, ale zvítězila boj s gravitací a rychle spadla obličejem do kapradí, kterého se zachytila tentokrát oběma rukama. Skrze něj pak postupovala po okraji svahu k Larře. "Drž se! Za pár vteřin jsem u tebe!"

"¡Mierda! ¡Mierda, voy a perder el control!" řvala Larra. Z očí jí tekly slzy.

Jakmile byla jen půldruhého metru od ní, natáhla k ní Delia ruku. "Dělej, chytni se," zašeptala, a pak se jí opět spustil kašel.

Larra se chytila její ruky, a nechala se vytáhnout o pár centimetrů výše. Svou druhou ruku zaryla do vlhké půdy, a sevřela ji tak pevně, že si zlomila dva nehty. Šlo jí o život, a cítila, že ji opustila takřka veškerá síla.

Delia se ji pokusila přitáhnout k sobě, ale nešlo to. Obě bojovaly s okrajem svahu, spojeny rukama, jedna se držela kapradiny, druhá zarývala prsty do hlíny... a čas jako by se zastavil. 

Ten moment trval celou věčnost. Obě ženy si pohlížely do očí s výrazy značícími odmítnutí nevyhnutelného. Larře tekly po lících proudy slz. Kdyby tak měla, čeho se chytit nohama! Jenže na tom převisu svahu nebylo nic. Měla pocit, jako by její nohy, nyní kopající s již menší divokostí, stahovalo jakési neviditelné lano, a tahalo je dolů. 

Delia zabrala, a pokusila se ji ještě jednou přitáhnout k sobě. S hlasitým lupnutím, se kapradina, jíž se držela, zlomila. "Bože," zašeptala Delia s vykulenýma očima. Sotva popadala dech, a její spolupracovnice se definitivně blížila smrtícímu pádu.

A pak náhle z posledních sil zatahala Delia ještě jednou. Přemohla se, zařvala, a držíc se jednou rukou posledních zbytků zlomené kapradiny, posunula Larru o dvacet centimetrů dál od okraje svahu. To stačilo k tomu, aby Larra dosáhla na výčnělek kořene masivního dipteryxe a chytila se ho jako držadla. S Deliinou pomocí se pak zcela vysoukala za nebezpečnou zónu. Tekly jí slzy, naříkala, ale byla naživu.

Delia znovu odkašlala, a položila špinavou ruku na její rameno. "Hrozně mě mrzí, že to tak trvalo... Promiň..."

Larra nebyla schopna vyřknout jediné slovo, ale její obejmutí Delie hovořilo za vše.

"¡Coño! To bylo příšerné!" křičel Marcos, pracně se prosekávající vysokým kapradím ke dvěma ženám. "Navrhuju přesunout se jinam a nepátrat po těch mlocích tady na svahu! Je to opravdu muy peligroso!"

Delia jen zakývala hlavou, strhla si z hlavy kapuci, a chvíli seděla na místě, nechávajíc bombardovat svou tvář dešťovými kápanci. Když Larra trochu nabyla sil, vyrazily obě výš za Marcosem.

"Zlatíčko, kdy se vrátíš? S tátou už se na tebe doma těšíme... objednali jsme ty letenky na Island. Bylo by fajn, kdybys v červenci byla zpátky v Dublinu, let je 5. 7."

"Počítám s tím, mami. Do konce června bych měla být v Bristolu, příští týden mám na uni ještě jednou zkoušku z pokročilé molekuláry, ale pak budu volná..."

"Hlavně ať dobře doletíš, Delio. Nevím, jak moc jsi v obraze, ale minulý měsíc mělo ve Skotsku nehodu jedno letadlo. Patřilo sice britské armádě, ale..."

"Mami, nestrachuj se. Vrátím se celá. Teď letím z Caracasu na Portoriko, je to na pár hodin. A druhý let do Bristolu by taky neměl být rizikový," pousmála se Delia.

V ruce držela tlačítkový mobilní telefon Nokia 2110, a seděla v jednom ze zadních sedadel na palubě docela špinavého letadla. Z ranveje na ni mávali její venezuelští přátelé, Larra a Marcos, zezadu ozářeni paprsky zapadajícího slunka.

"Stalo se něco neobvyklého? Něco, o čem bych měla vědět? Neštípl tě žádný komár, že ne?" ptala se jí po telefonu matka.

"Nic moc... V jednu chvíli to vypadalo, že má kolegyně, ta holka z Canaimy, zemře... Ale nějak jsme to zachránily," odpověděla s úsměvem Delia, a dlouze se zadívala na Larru. Pořád nedokázala uvěřit tomu, že ji z té bryndy vytáhla.

"Božínku, já věděla, že v tom pralese budou problémy! No, modlila jsem se za tebe... a za všechny kolem tebe, Delio! Jako vždycky!" vyhrkla matka.

Delia s úsměškem odfrkla. "A já doufala, že se z tebe konečně stala materialistka. Táta mi tuším loni, když jsem byla v Dublinu a šla jsem s ním do kina na The Mask, říkal, že už odbýváš modlitbičky a začínáš se blížit ideově panu Marxovi."

"Ale jdi ty," smála se matka, "panu Marxovi nebudu blízko ještě pěkně dlouho. Já vím, že máš jeho knížky ráda, i tatínek... ale já jsem opravdu jiná odrůda socialismu. Však víš..."

"Jenom žertuju." 

"Ještě jedna otázka, jestli můžeš, miláčku," řekla paní Callback, "po stránce zdraví všechno v pořádku?"

"Když jsem přiletěla do Venezueli, vyrazilo se mi akné, ale po pár dnech byl klid. Jinak... periodu jsem neměla celou dobu, co jsem tu byla. Nekrvácela jsem za těch šest týdnů ani jednou."

"A tabletky bereš?" ptala se starostlivě matka.

"Jo, nevynechala jsem," odpověděla Delia.

"Dobře... a ještě ti nějaká kontraceptiva zbývají? Myslím... i v Bristolu?"

"Jasně. Mimochodem, plánuju jít koupit další hned, jak dorazím do Británie."

"Jenom se ptám," řekla matka, "mám o tebe starost. Vidíš... tvoje babička nejspíš s cystickými ovariemi i zemřela, a nikdo jí nikdy nepomohl."

Letadlo se začalo pohybovat. Marcos a Larra mávali na Deliu dosti naléhavěji. Opravdu přišel čas se rozloučit.

"OK, mami, za chvíli ztratíme signál. Ozvu se, až budu v Bristolu. Zatím pá!" rozloučila se rychle Delia, schovala telefon do kapsy svých ušpiněných kalhot, strhla z nich jakési chlupaté semeno z pralesa, kterého si jen tak náhodou všimla, a pak už jen také divoce mávala na své spolupracovníky. Znovu se s nimi měla setkat až za několik měsíců, v dalším akademickém roce.

V Bristolu bylo nebývale teplo. Denní teploty dosahovaly 30°C. Jakékoliv předsudky obyvatel jiných částí světa, podle nichž Velká Británie rovná se déšť a chlad, by byly okamžitě rozehnány. I když Delia, táhnoucí za sebou kufr po nerovném chodníku, procházela ulicemi Bristolu hodinu po půlnoci, míříc do svého bytu, bylo docela teplo. 

Míjela výlohy s puštěnými televizory, ale její myšlenky driftovaly zpět do venezuelské džungle.

"... a tak bylo rozhodnuto, že Arsenal zaplatí rekordní britský poplatek 7,5 milionu liber za útočníka Inter Milanu, Holanďana Dennise Bergkampa..."

"... zítra v 19:00 na BBC One uvidíte rozhovor Pauline Clare, jež byla nedávno zvolena první ženou jako Chief Constable v policejní jednotce Lancashire Constabulary..."

"... nové epizody Survival na ITV každý pátek v..."

Nedokázala přestat myslet na to, co se stalo, a jaký osud mohl Larru potkat, kdyby se nepřemohla a ze všech sil ji nepřitáhla k sobě. Pokaždé, když si ten nekonečný moment znovu přehrávala v hlavě, stahovalo se jí břicho úzkostí.

Poté, co se ocitla zpět ve svém třípokojovém bytě, zamířila rovnou do koupelny a osprchovala se. Otravovalo ji, že i ve sprše na svém těle nacházela všelijaké chlupaté oříšky a semínka, která ani v hotelu na Portoriku nesmyla nebo si jich nevšimla. Po umytí samou únavou padla na gauči a spala čtrnáct hodin. Vyčerpávající cesta byla konečně za ní.

Následujícího dne večer si vyšla na procházku městem. Pár hodin sice strávila nad učebnicemi, ale poněvadž byla přesvědčena, že byla pár dní před zkouškou dobře připravena, dovolila si malou cestu do obchodů. V peněžence měla od rodičů nemálo jmění.

Kde najednou byla ta dobrodružná dívka z džungle v pláštěnce s kapucí. S nažehlenými, rozpuštěnými vlasy se zvýrazněnými záclonovými ofinami se nesla obchodním centrem, narovnaná se svými 180 centimetry výšky, a všude okolo ní byl cítit parfém Tendre Poison. Působila, jako by měla dost sebedůvěry i prostředků k tomu celé město si koupit.

Zamířila do svého oblíbeného obchodu s dámským oblečením, Female Mafia. Nerozhlížela se v něm příliš dlouho. Po prohrábnutí několika drahých halen si ve zkušební kabině vyzkoušela šedý kabát. Něco jí na něm však nesedělo.

"Potřebujete nějak pomoct?" zeptala se jí s tuhým západoanglickým dělnickým akcentem mladá holka zhruba stejného věku, když Delia vyšla ven z kabinky.

"Erm... No, vlastně jo," odpověděla trochu nesměle Delia. Její oči se střetly s očima prodavačky či asistentky, která jí vyrazila na pomoc, a na chvíli se s úsměvem zarazila. Ta holka, brunetka trochu menšího vzrůstu, měla ve svých zelených očích takové zvláštní jiskřičky, jako by byla nějakou nadpřirozenou bytostí. Alespoň to si v tu chvíli Delia pomyslela. "Potřebuju... potřebuju nový kabát, ne úplně z nutnosti, ale... no, myslela jsem si, že tenhle bude v pohodě, jenže... mi nesedí k vlasům."

"Hmmm," řekla s trošičku poťouchlým úsměvem ta holka a ukazováčkem levé ruky se dotkla své brady, "já mám takový pocit, že by se k Vám hodila černá. Hele, máme tady pěknej černej kabát od stejný značky, je tady akorát trošku zašantročenej a nemusela jste si ho hned všimnout."

Když si Delia černý kabát odzkoušela a vyšla v něm z kabinky, ta holka se zase tak zvláštně usmála, a zazářila jí očka. "Wowza," řekla nadšeně, "závidím tuhle schopnost pullnout off dobrý look s blond vlasama a černým oblečením. Ne každý ženský to jde."

"Díky," odpověděla Delia. Teď už neměla jediné pochyby. Vypadala dobře, a ta zaměstnankyně Female Mafia si to uvědomovala. Dávala jí to dost najevo.

U kasy si ji Delia zkoumavě prohlížela. Na červené pracovní uniformě měla ta holka cedulku se jménem Scarlett. Delia si projela očima její bujné kaštanové háro s boční pěšinkou a její tmavě fialové nehty. Nejvíc zajímavý přišel Delie ale ten rošťácký výraz, který Scarlett nepostrádala, ani když byla plně zaměstnána strkáním kabátu do tašky. 

"Jo," vyhrkla po chvíli Scarlett a chmátla po bankovkách, které Delia uložila vedle kasy. Obě ženy se v tu chvíli jemně dotkly prsty, neboť Delia peníze na stůl uložila teprve o pár vteřin dříve. A zase ten rošťácký pohled. "Máte to přesně? Jsou jedna na druhé."

"Počítala jsem dobře," pousmála se Delia. 

"OK, pěkný den," rozloučila se Scarlett a upnula pozornost na paní, jež na stůl hodila dlouhý fialový závoj.

Delia vyšla ven z obchodu, a jen narychlo se otočila. Všimla si, že Scarlett ten rošťácký výraz zmizel, když mluvila s další zákaznicí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.