Před nedávnem mne díky knížce Galapágy od Irenäuse Eibl-Eibesfeldta napadlo napsat o zvířecích turnajích. Je to téma známé, a přesto jsem o něm dosud nenapsal článek... Proč jim tedy rovnou nevěnovat druhý článek roku 2020?
V živočišné říši neustále dochází k soubojům. Nejen k soubojům mezi lovcem a loveným, ale také k bojům mezi vlastními příslušníky druhu. Někdy spolu zápasí o území, o teritorium, jindy zase o smečku, o určité příslušníky druhu (například samci o samice). V takových případech se často jedná o zvířecí turnaje, tedy o bitvy, v jejichž výsledku nejsou ani vyzyvatel, ani vyzývaný těžce zraněni. Proč se při takové bitvě rivalové nepokoušejí vzájemně zabít? Odpověď je jednouchá. Aby druh přežil. Jedinec, který bitvu prohraje, nemusí být vždy neduživým, nemocným či méněcenným jedincem, jenž by pro druh nemusel být prospěšný později. Ti, kteří bitvy o samice mnohdy prohrávají, jsou koneckonců mladí samci s žádnými či malými zkušenostmi v boji. Zvířecí turnaje mají tedy určitá pravidla, jež zajišťují, aby ani jeden z účastníků souboje nezahynul.
Skvělým případem zvířecích turnajů jsou souboje samců některých druhů hadů o samice. K působivým turnajům dochází i mezi samci jednoho z nejrozšířenějších suchozemských hadů, naší zmije obecné - hada, který se jako jediný odvážil doplazit se i za severní polární kruh na dalekém severu Skandinávie. Turnajům zmijích samců se někdy říká hadí tance, a dochází k nim v květnu, v období páření. Spočívají v přetlačování se, přičemž jsou hlavy hadů zdviženy nad zemí. Také samci největšího jedovatého hada Afriky, proslulé mamby černé, se setkávají v hrozivě vypadajících soutěžích přetlačované. Samci některých druhů chřestýšů z Nového světa se zase před bojem položí rovnoměrně vedle sebe, spletou si vzájemně ocasy s chřestidly, též zvednou přední část těla, přičemž se každý z nich snaží svého soka udeřit hlavou do boku. Když jeden padne, druhý ho k zemi přitiskne smyčkou těla, což je podobně jako zdvižená ruka nad nepřítelem jasný znak vítězství. Avšak při žádném z těchto hadích turnajů nejsou užívány jedové zuby, jimiž všechny zde jmenované skupiny či druhy hadů disponují. Plýtvat jedem, primárně vyvinutým k zabití kořisti, by bylo naprosto absurdní. Samozřejmě je také jasné, že kdyby do sebe protivníci kousali jedovými zuby, zabili by se oba navzájem.
Mnohé druhy ještěrů spolu rovněž svádějí turnaje. Samci ještěrek obecných se do sebe po krátkém vyhrožování pouštějí přímo zuby. Jeden samec stiskne druhého čelistmi do krku, druhý čeká, než první samec povolí, a pak zaútočí podobným způsobem, přičemž protivník opět čeká, až uvolní sevření. Takto se spolu perou do té doby, než se jeden unaví a vzdá. Poražený si obvykle lehne poblíž na břicho a rychle pohybuje všemi čtyřmi končetinami na místě, což má symbolicky znamenat útěk. Teprve poté, co se takto předvede vítězi, dá se skutečně na útěk. Podobně porážku po turnaji ukazují i leguáni mořští z Galapág. Mnohé druhy leguánů a jim příbuzných anolisů ze Střední a Jižní Ameriky se zase navzájem zastrašují rychlým kýváním hlavy a pohybováním plandavé, často pestře zbarvené kůže na krku (v angličtině se tento útvar nazývá dewlap). Ani při vzájemném kousání samců ještěrek obecných však nevytéká krev. Uražena může být nakonec jen pýcha poraženého.
Dokonce i ovce tlustorohé, jejichž souboje mohou trvat i dvacet hodin (nejdelší zaznamenaný souboj údajně trval 25,5 hodiny) a při nichž si vzájemně buší do rohů tak silně, že je možné rány zaslechnout ze vzdálenosti 1,5 kilometru, se málokdy těžce poraní. Jen člověk učinil ze soubojů beranů ovce domácí krvavý sport, a baví se touto krutostí. V Nigérii, Indonésii nebo Uzbekistánu jsou souboje beranů populární zábavou. I při těch nejhorších soubojích se však jeden z beranů nakonec vzdá a prchne.
Jistě Vás napadnou i další zvířecí turnaje ve světě savců nebo plazů. Pojďme se však nyní podívat do světa ryb. Když spolu bojují západoafričtí okouni pestří, také nikdy nevyteče jediná kapka krve. Sokové se ve vodním proudu postaví proti sobě s roztaženými skřelemi. Roztáhnou také břišní ploutve. Pak se navzájem udeří ocasy, ovšem ne tak, aby se ocas druhého zvířete dotkl. Jediné, co na tělo protivníka narazí, je proud vyvolaný máchnutím ocasu. Zasáhne tedy citlivé smyslové orgány (postranní čáru) na bocích soupeře. Ten tak pozná, jak silný protivník vlastně je. V případě, že se ani po této ukázce síly jeden okoun nevzdá, následuje tvrdší boj. Ryby se chytnou vzájemně za pysky, a začnou spolu zápolit. Následně si narážejí tlamami do boků. Nakonec se přece jen některý z nich vzdá, složí ploutve, a zmizí z nepřítelova revíru. Mnohdy je však turnaj rozhodnut už po úvodní konfrontaci a máchání ocasem. Turnaje divokých okounů nikdy nekončí smrtí. Okouni v akváriu, to je už jiný příběh. V malém prostoru, do něhož byli přemístěni člověkem, se mohou okouni zabít jen proto, že poražený nemá kam odplavat. A dokud neopustí revír vítěze, souboj pokračuje. Slabší jedinec tedy může být zabit jen z důvodu omezení prostoru k manévrování...
I zvířata, jež spolu bojují zuřivěji, kupříkladu šelmy, jako konkrétní případ si zvolme vlky nebo naše psy, nikdy nezabijí jedince, který se podvolí, který se jasně vzdá. Psu, zvláště pak ještě ležícímu na zádech, by nedokázal ublížit ani člověk, tedy alespoň ten, který to má v hlavě v pořádku. Naopak některá zvířata, jež nejsou vybavena zuby či drápy, spolu svádějí až překvapivě brutální souboje, nikoliv turnaje. Například hrdličky se svými měkkými zobáčky dokáží bolestivě poďobat. Ale i v těchto případech málokdy dochází k vážnému zranění či smrti poraženého, nejsou-li tedy zvířata zavřena opět v malé kleci...
Příkladů zvířecích turnajů může být skutečně mnoho... Napadne Vás nějaký často přehlížený, který by stál za uvedení? Pokud ano, nezdráhejte se psát komentáře!
Žádné komentáře:
Okomentovat