Roger Neill, Curupira a její mazlíček, kompsognátek Lil, se vydali na dobrodružné pátrání po saytoechinovi, též známému jako beaver eater, do kanadského Yukonu. Podle Argentiňana Alessandra Velázqueze, který v Yukonu tajemné zvíře pozoroval, by se mohlo jednat o přežívajícího pozemního lenochoda z doby ledové... Výlet do divočiny, ač velice odlišné od té v její původní domovině, Curupiře velmi prospěl. I Lilovi se na sněhu líbí, a při svém ranním průzkumu okolí objevil velké stopy, jež dle Rogerova úsudku musí patřit hledanému kryptidovi...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST DRUHÁ:
Nebylo času nazbyt. Roger rychle strhl svůj stan a sbalil ho. Curupiře trvalo trochu déle, než se jí podařilo noční přístřešek sbalit, ale Rogerovu pomoc nepotřebovala. Když vsunula šustivý pytel do batohu, volal již na ni Roger z dálky: "Tak pojď! Nebo nám ten kryptid uteče!" Lil se rozehnal za Rogerem, a opět uklouzl na sněhu. Působil opravdu komicky. Vyskočil, zavrtěl zeleným ocáskem, a dvakrát zapípal. Pak sledoval rychle kráčející Curupiru, a natáčel přitom hlavičku z jedné strany na druhou. "Chtěl by ses nechat nést, viď? Počkej..." řekla mu Curupira, sehnula se před ním, a kompsognátek se po rukávu silné bundy vyškrabal až na její rameno. "Hlavně mi ji neznič drápy," zasmála se Curupira, a vykročila. Ani ne po minutě Rogera dohnala. Šli mlčky. Stopy vedly hlouběji a hlouběji do lesa. Mrzlo. Slunce sice protínalo velké prostory mezi větvemi zasněžených jehličnanů, ale jeho paprsky byly slabé, a neschopné proměnit sníh na vodu. Stopní řada zavedla dobrodruhy až k úzkému potůčku. Jeho povrch byl samý led. Přesto se v něm nacházely dvě mírné prohlubně. "Koukněme," řekl Roger a klekl si, aby si je dobře prohlédl, "tady prorazily končetiny našeho zvířete původní led. Voda pak zase zmrzla, nikoliv však na úroveň okolního ledu. Musí to být pořádně těžké zvíře, a také nejspíše dobře uzpůsobené na chlad, když mu nevadí, že si za mrazivé noci namočí packy." Stopy je dále zavedly mezi překrásně zasněžené keře. Kulovité sněhové útvary na některých větvích připomínaly umně tvarované sošky. Curupira se zastavila u jedné, která jí tvarem připomínala lidskou postavu. Lil se k několika sněhovým kuličkám, naskládaným na sobě, sehnul a olízl je. Pak vyprskl. Bylo to příliš studené. Curupira se zase rozesmála. "Ty se nikdy nepoučíš... Proč tohle vůbec děláš?" řekla mu a rošťácky do něj strčila prstem. Malý dinosaurek jí z ramena skoro spadl, měl co dělat, aby se drápky na bundě udržel. "Takže sníh je voda?" zeptala se Curupira Rogera, a zanořila do sněhové kuličky nos. Také odfrkla, když poznala, jak studený byl, a zakryla si ho obličejovou maskou. "No, sníh tvoří zmrzlé vodní krystalky, ale v podstatě navoluminované vzduchem... Tak nějak nám to učitelka vysvětlila, když jsem chodil na naši starou dobrou školu v Nipigonu... Jo, to byly časy," zavzpomínal Roger, a s širokým úsměvem se otočil na Curupiru, "to jsem byl ještě mladý." "Proč ti padají vousy?" zeptala se Curupira. "Cože? Mně vousy nepadají, zastřihuji nebo odstraňuji si je ručně," řekl již s celkovým nezájmem Roger. "Tak co je tohle?" zeptala se zvědavě Curupira, a popadla pár šedivých chlupů, jež se očividně uchytily na větvičce jiného zasněženého keříku. Roger přichvátal k místu jejího objevu. "Pravda. Už línám," řekl zcela vážně, a pak se mocným hlasem rozchechtal, "ne, dělám si pochopitelně legraci. Tohle je z toho zvířete. Možná je to už starší jedinec, šedivý jako já." Curupiřin objev schoval do kapsy v bundě a vysvětlil jí, že po návratu do Londýna budou na jejich základě moci provést genetický test. To ale Curupiru příliš nezaujalo. Zase měla oči pro tu mrazem pozměněnou přírodu, jež se jí tolik líbila...
V jeden moment zahlédla pohyb čehosi, co barvou srsti jasně kontrastovalo se sněhobílým okolím. Byla to liška obecná. "Rogere," zašeptala Curupira, a ukázala na ni. "Pěkná, že? Lišky obecné žijí ve všech provinciích a teritoriích Kanady... Když jsem vyrůstal v Ontariu, stopovali jsme je jednou v létě s klukama z naší třídy. Našli jsme doupě s mláďaty. Chodili jsme se pak na ně dívat každý víkend, dokud jsme je všechny nenašly mrtvé. Maminka měla prostřelený bok, a mláďata hlady umřela vedle ní. Byl to úděsný pohled. V životě jsem nepochopil, proč lidi lišky zabíjejí," vysvětlil Roger. "Jak někdo může chtít zabít něco tak úžasného?" zeptala se Curupira. Z Rogerova vyprávění se jí úplně stáhlo hrdlo. Liška si všimla dvou vysokých, teplým oblečením zakrytých tvorů, a vylekána odcupitala pryč. "Tak jo, musíme pohnout," řekl Roger, "musíme dohnat našeho lenochoda." Po několika hodinách únavné štreky lesem se jim podařilo dorazit na kraj hlubokého údolí. "Miluju Yukon," vydechl Roger a opřel se o vysokou borovici. "To naše zvíře bude tam někde dole..." dodal. Na chvíli se s Curupirou a Lilem posadili, napili se teplého čaje - i Lil jej zvědavě ochutnal, a tentokrát neprskal - a pak se pustili do složitého sestupu do údolí.
V polovině sestupu uslyšeli podivné bučení. "Ozývá se odtamtud," řekla Curupira a ukázala mezi hustá křoviska vřesovců. Roger sjel opatrně ze svahu, a přiblížil se k nim. Byl by něco řekl, ale ostýchal se použít k tomu svůj hlas. Jen Curupiře gestem naznačil, aby ho následovala. Skutečně se jim podařilo saytoechina vystopovat. V houští ležela na sněhu velká šedivá samice, a rozhodně nebyla sama! Pití mateřského mléka se tu věnovalo malinké mládě. Samice měla kolem něj rozloženy prsty předních končetin, opatřené obrovskými zahnutými drápy. Tímto způsobem ho chránila. Mládě ze sebe vydalo pištivý zvouček, a matka na něj odpověděla dalším zabučením. "To je neuvěřitelné... Takže to byla pravda! Tento tvor může být přežívajícím megalonyxem. Možná už nejde o ten samý druh, který vyhynul před 11 000 lety, ale i tak je mu strašně podobný. Tak moc, že bych se nedivil, kdyby to přece jen byl on," zašeptal Roger. "Nechci nic říkat, Rogere, ale ta samice nevypadá moc spokojeně. Ví o nás. Všiml sis, jak se jí pohybují nozdry? Poznala naše pachy," zavarovala Curupira. "Tak fajn, počkej. Jenom pořídím fotografii..." řekl Roger, pomalu vytáhnuv fotoaparát z batohu. Zapomněl však vypnout blesk. Okamžitě po pořízení fotografie se samice postavila na zadní, napřímila se a roztáhla přední končetiny. Překvapivě rychle se začala k podivné trojici dobrodruhů přibližovat. Z hrdla se jí při tom dral dunivý zvuk, jímž dávala najevo, že se právě pořádně naštvala, a že hodlala své mládě před potenciálními útočníky ubránit...
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat