Čtvrtá série Lovců kryptidů pokračuje i v roce 2020. Ale první dobrodružství, na které se někteří členové týmu vydají, se nebude příliš podobat těm, jež zažili v předchozích měsících. Ba naopak, bude připomínat jednu z těch starých dobrých hledačských cest, které Lovci kryptidů podnikali v první sérii. Jediným rozdílem bude, že se na tuto cestu vydají trochu jiné postavy... Jak jste poznali z názvu tohoto příběhu, hlavními hrdiny budou Roger Neill, Curupira a její kompsognátek Lil. Ty čeká pátrání po jednom skutečně tajemném kryptidovi...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST PRVNÍ:
Krátce po začátku nového roku byl v základně Lovců kryptidů klid. Pierre, který se dal po úmrtí Kate již zcela dohromady, oslavil Nový rok se svými kolegy, a nato se vydal na měsíc do Paříže. Quartermaine si sice stěžoval, že byl nucen oslavit příchod nového desetiletí s jemu takřka neznámými lidmi, ale špatnou náladu spravil vínem, které z něj na celý první leden učinilo zmateného ospalce. Fahad, Pauline a Dean byli při velké oslavě také přítomni. Roger jim ponechal na starost mazlivého Tatzelwurma, jenž se čím dál více přátelil především s Pierrem, a divoce si s ním hrál předtím, než příchod nového roku oznámily děsuplně hlasité petardy. Schoulil se pod gauč, a třásl se tam celou hodinu. Akihiko potřeboval Rogera při instalaci nového bezpečnostního zařízení v budově. Zdálo se, že oslava pro ně neměla velký význam. Akihiko se pak uklidil do svého pokoje, a tu noc se už neukázal. Roger zůstal v garáži sám a přemýšlel o blízké budoucnosti. Zamýšlel se nad další možnou cestou do neznáma, při které by si po nedávných událostech vyčistil hlavu. V prvních hodinách prvého dne nového roku se tedy ponořil do zkoumání nedávných pozorování kryptidů v různých částech světa. Nebylo jich mnoho. Seděl u počítače v podzemní části základny až do rána, kdy učinil vskutku úžasný objev. Na začátku prosince předešlého roku byl totiž v kanadském Yukonu pozorován prazvláštní tvor, nazývaný saytoechin nebo též beaver eater. Roger, rodilý Kanaďan, o něm již mnohé slyšel. Věděl, že příběhy původních obyvatel Kanady jej popisovaly jako obrovského savce dorůstající větší velikosti než medvěd grizzly. V roce 1989 tohoto tvora údajně zpozoroval Dawn Charlie, kvůli čemuž tehdy kontaktoval Vědecký kryptozoologický klub Britské Kolumbie a jeho členům poskytl rozhovor, v němž přiblížil své setkání s tímto tajuplným zvířetem. Poslední pozorování, to, o kterém Roger četl, prý učinil pětašedesátiletý Argentiňan Alessandro Velázquez, který si do kanadského Yukonu vyjel na dovolenou po odchodu do důchodu. "To zvíře vypadalo jako obrovský pozemní lenochod," přečetl Roger nahlas a se zatajeným dechem ze zprávy, "opíralo se o prstní klouby, mělo dlouhé přední končetiny... Tipl bych si, že se jedná o přežívajícího megalonyxe, řekl Velázquez." Zde Roger skončil se čtením a radostně se usmál. Došlo-li skutečně k tomuto setkání, je možné, že obří lenochodi ještě stále žijí v málo zalidněných koutech Severní Ameriky? Roger začal plánovat expedici dříve, než mu to Pauline mohla schválit. Zároveň si během příštích dnů všímal opuštěnosti Curupiry, která příchod nového roku ani neoslavila, neboť jako zástupce jiného, ač člověku velmi podobného druhu, neměla o podobných svátcích ani ponětí. Naštěstí ji všude doprovázel její věrný přítel, kompsognátek Lil. Neustále jí dělal radost. Také rád chytal mouchy v kuchyni. I tak nebyla Curupira ve svém živlu. Vždyť pocházela z pralesa, z Amazonie! Z bezpečnostních důvodů žila v základně už pět měsíců, během kterých se zúčastnila jen jedné mise, a navíc v městských ulicích. Dokud Lovci kryptidů nezváží, zda je bezpečné vrátit ji domů, bude s nimi muset žít dál. Rogera však napadlo... Co kdyby ji vzal na svou výpravu? Curupira si celkem oblíbila sníh v londýnských ulicích, a že by se ho nabažila v Yukonu! Teplokrevnému Lilovi chlad nevadil, mohl by tedy jet s ní! Roger se konečně domluvil s Pauline, která mu na expedici okamžitě kývla. Aby výprava nijak neovlivnila ostatní Lovce kryptidů, vždy připravené jít do akce kdykoliv a kdekoliv jinde ve světě, rozhodl Roger, že podivná trojice odletí do Kanady obyčejným letadlem. Propašovat Lila do letadla společnosti British Airways nebylo možné, neboť Lovci kryptidů již neměli ve Spojeném království zvláštní statut, byl proto evidován jako každý jiný zvířecí společník. Lil byl koneckonců neškodný, a choval se jako každý jiný mazlíček - jen zkrátka nevypadal jako psi nebo kočky, které cestující vezli s sebou... Jako by let z Londýna do Toronta už tak nebyl dost dlouhý, cesta přes celou Kanadu, letadlem z Toronta do yukonského Whitehorse, trvala dalších devět hodin. Po přespání ve Westmark Hotel následovala dvouhodinová cesta autem do města Carmacks, odkud se prazvláštní trojice dobrodruhů vydala do převážně jehličnatých lesů. Byla to dlouhá cesta, ale stála za to. Ocitli se v zasněženém ráji.
Curupiře dělala chůze v hlubokém sněhu zprvu problémy. Její chodidla byla otočena o sto osmdesát stupňů dozadu, a přestože nosila klasické nepromokavé zimní boty, nedokázala nohy ze sněhu v prvních chvílích vynořit. Naučila se to až po pár jemných pádech. Byla ale šťastná. Toto prostředí jí přece jen bylo blíž než jakákoliv lidmi stvořená městská džungle. Lil se válel ve sněhu, hrabal si v něm svýma šikovnýma ručkama, a když pod sněhovou pokrývkou zaslechl nějaký pohyb, třeba cupitání nožiček lumíka, zanořil do sněhu hlavičku i s krkem, jen aby v něm uvízl. Pištěl a třepal ručičkama. Curupira ho se smíchem ze sněhu vytáhla. Ti dva skoro zapomněli, že dělali Rogerovi společnost při hledání kryptida. Šedivý Kanaďan pečlivě studoval stopy na zasněženém svahu, zarostlém vysokými borovicemi. Zcela jistě patřily vlkům. Ačkoliv po nich nepátral, zachtělo se mu nějaké spatřit. Zavolal na Curupiru a Lila, že vystoupí až na vrchol svahu, na skálu nad lesem. Oba se k němu při výstupu přidali. Pak Roger několikrát napodobil vlčí vytí, a čekal. Nedostalo se mu však žádné odpovědi. Curupira se rozesmála. "Děláš to špatně! Učila jsem Pierra v pralese, jak napodobovat hlasy zvířat. Docela se to naučil. Ale ty neumíš nic, Rogere... Spíš je všechny vyděsíš, že sem přišel člověk!" kárala ho s úsměvem. "Tak mi ukaž, jak bys vytí vlků napodobila ty. Vždyť jsi ještě žádného neviděla," ohnal se Roger. Curupiře stačil jen jeden poslech vlčího vytí v televizi k tomu, aby jej byla schopna napodobit. Z hrdla se jí ozval zrovna takový zvuk, který ty mnohými lidmi nenáviděné, a přesto tak elegantní a nádherné šelmy vydávají. Odpověď se ozvala během několika vteřin. "Propána, jsou tady," zasmál se Roger a poplácal Curupiru po rameni, "skvělá práce." Po zbytek dne pátrali společně po stopách saytoechina, nebyli však úspěšní. Navečer se zabalili do teplých přikrývek ve svých teplých stanech a usnuli spánkem tak hlubokým jako nebe, ozářené slabou polární září, nad nimi.
Nadešel nový den, a Curupira vstala jako první. Lil se vyklubal z vlněného svetru, v jehož klubku celou noc spal, vyskočil z Curupiřina stanu a uklouzl na sněhu. Jeho panička se jako vždy rozesmála. Otřásla se však, když její obličej zakusil chlad yukonského rána. Teploměr zabodnutý ve sněhu vedle Rogerova stanu značil, že bylo alespoň 20°C pod nulou. Navíc foukal studený vítr. Curupira si musela celý obličej zakrýt, aby se mohla pohybovat venku. Lil se rozběhl k lesu. Na zimu si brzy zvykl, ale zpoza stromů beztak vyběhl s nekonečným kvílením. "Copak, Lile? Něco se ti stalo?" zeptala se ho starostlivě Curupira. Poznala, že Lil se snažil nějak upoutat její pozornost. Následovala ho k vysoké borovici, kolem níž vedla výrazná stopní řada. Byly to velké stopy, a také čerstvé! Ten tvor musel kolem tábora projít minulou noc. Nejista si svými znalostmi stop zdejší zvěře, vzbudila Curupira Rogera. Ten vítězoslavně tleskl, když je spatřil. "Tyhle stopy určitě nepatří grizzlymu, i když jsou takové rozložité... Určitě to nebyla šelma. Myslím, že jsme našli stopy našeho pozemního lenochoda," oznámil vzrušeně Roger.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat