Oedipinas - Kapitola 1.

S 19. červnem 2024 začíná na tomto blogu nový příběh Oedipinas! Půjde o dlouhou ságu složenou z nemalého množství kapitol, jež vás přenesou do nového světa blízkého naší realitě. A zkříží se v něm dvě má oblíbená témata: obojživelníci a příběhy lidí. Nebude to však povídka o prosté herpetologické expedici, ani nová náhrada fantaskních Lovců kryptidů. Časem napíši samostatný článek o důvodech, proč jsem s tímto příběhem začal, a o inspiracích pro něj. Zatím však nebudu prozrazovat více. Budu velice rád, když se pustíte do čtení!

KAPITOLA 1.

Země se otřásla. Do měkké hlíny se něco zarazilo, něco velkého. Všichni tvorové v okolí zaznamenali blížící se možnou hrozbu, a zamířili do svých skrýší. Drobný ocasatý obojživelník, který se dosud ve vší své rozkošnosti vyvaloval na mechem pokrytém kameni, rozpohyboval své ztuhlé končetiny, a dal se na groteskně pomalý úprk. 

Nebylo mu to však nic platné. Než se naděl, sotva dvě vteřiny po tom mohutném otřesu, nacházel se v zabahněných spárech svého pronásledovatele. Trochu šokován, znehybněl, předstíraje mrtvého. Jiným způsobem se bránit nemohl. Netušil, že jeho pronásledovatel pro něj nepředstavuje žádné nebezpečí.

"Je to fakt on," řekla s úsměvem žena, která mločíka chytila, a obrátila se na své dva spolupracovníky, kteří ji následovali při cestě po strmém, hustě zarostlém svahu. "Bolitoglossa borburata," pokračovala, "hrozně se mi líbí ten jeho strakatý ocásek."

"Tady máš metr, Delio," řekl její společník s kloboukem na hlavě a těžkým batohem na zádech, "chceš, abych ti pomohl toho anfibio podržet?"

"Díky, Marcosi," odpověděla se silným irským přízvukem Delia, "to nebude třeba. Podívejte se s Larrou po dalších mločcích... kde je jeden, mohlo by jich být víc. Zvlášť za vlhkého rána, jako je tohle."

Delia Callback se nacházela v zamlženém horském lese na jihovýchodě Venezuely, v Národním parku Canaima, a prováděla výzkum diverzity ocasatých v rámci své diplomové práce. Bylo jí pětadvacet let, měla již bakalářský titul z biologických věd na University College Dublin, jež vystudovala po odchodu ze studia politické historie. Tropy Jižní Ameriky ji vždy lákaly, a s touto výpravou si splnila svůj sen. Území, které prozkoumávala, působilo jako z Doyleova Ztraceného světa. Jediné, co vlhká horská džungle ve skrytu ohromných tepuí, stolových hor, postrádala, byly živoucí obludy z pravěku.

"A je hotovo, ťutíku," zašeptala Delia mločkovi se skvrnitým ocasem, sňala jej z plastového měřidla, a položila jej zpět na kámen, na němž se prve rozvaloval. Z kapsy své béžové, nepromokavé kapsy vytáhla pošpiněný fotoaparát značky Canon s pětatřicetimilimetrovým objektivem, sklonila se k malému obojživelníkovi, a zatímco stál na místě a divoce se mu pohybovala kůže na spodní straně krčku, pořídila jeho fotografii. Bolitoglossa následně učinil pár pomalých krůčků vpřed, a Delia si na papír připevněný k dřevěné desce zapsala jeho délku a pohlaví: 5,43 centimetru, dospělý sameček. Místo výskytu exempláře zaznamenala s pomocí velmi špatně fungujícího přístroje Garmin GPS 45.

S příchodem deváté hodiny ranní se strhl liják. Dlouhatánské kapky prolétaly hustými korunami stromů rodů Calophyllum, Inga, Protium a Dipteryx. Delia si stáhla své dlouhé blonďaté vlasy do copu, shodila ze zad svůj batoh a vytáhla z něj pláštěnku. Zakryla si hlavu kapucí, poté hodila batoh zpět na záda, a následně klopýtla. Zavadila nohou o starou spadlou větev, zakrytou vysokými kapradinami. Div nevykřikla, když si ji takřka přitáhla gravitační síla Země. Vzhledem k tomu, že se nacházela na malé plošince na kraji svahu se spádem přes pětasedmdesát stupňů, bylo malým zázrakem, že nesletěla do hlubokého údolí.

"Marcosi! Larro!" zvolala na své venezuelské spolupracovníky, trvalé zaměstnance Národního parku Canaima, kteří ji při výzkumu pomáhali a provázeli. "Vy to asi nepotřebujete slyšet, ale... dávejte, prosím, pozor! Ať někdo z nás neskončí tam dole!"

"Za co nás máš?" zasmál se Marcos. "Já tady pracuju už šestnáct let, a tyhle svahy znám jako... jako zadní část své ruky, jak to, myslím, říkáte v angličtině! Nejsem amateur!"

"Delio, podívej! Tady je další Bolitoglossa... a za ní stojí pralesnička! Dendrobates leucomelas!" zvolala náhle Larra. "Stálo by za to je spolu vyfotit, to bys mohla prodat i do nějaké knížky o obojživelnících!"

Jakmile se Delia vydala za Larrou, přičemž musela překonat rozpadající se a asi dvacet metrů dlouhý kmen stromu, na němž se z jakéhosi důvodu i za deště usazovaly desítky obřích švábů, něco se stalo. Larra byla zprvu zaklesnuta mezi dvěma menšími stromky s kmeny o průměru lidské paže, ale zcela bez varování uklouzla po stále mokřejším listovém pokryvu půdy, spadla na záda, a hlavou napřed se začala rychle sunout ze svahu. Marcos vyděšeně zakřičel.

Larra se zachytila jedné z kapradin, jenže její listy byly pokryty vodou, a tak jí z nich ruka rychle sklouzla. Poté byl její sesun ještě rychlejší. S uši rvoucím řevem se zachytila na samém okraji svahu jakéhosi klacku čnícího z obnažené, vlhké půdy. Musel to být kus dřeva pohřbený před časem postupujícím, sesouvajícím se svahem. Po pěti vteřinách, co se ho Larra držela, se začal drolit. Byl to už hodně starý kus dřeva.

"¡Mierda!" zakřičel Marcos. Měl srdce až v krku, když viděl Larru zápasit s okrajem svahu. Nohy jí doslova třepetaly nad hlubokou propastí.

"Vydrž, Larro! Běžím za tebou!" zařvala Delia. Po překonání zašvábeného padlého stromu ale také uklouzla, a učinila přemět směrem k okraji svahu. Včas zaryla jednu ruku do vlhké půdy, a rázem se otřásla. Uvědomila si totiž, že prohlubeň v půdě, do které sáhla, musela být doupětem sklípkana. A cítila prsty jeho chlupaté tělo. Jen co s výkřikem ruku vytáhla ven, začala kašlat. Ve vzduchu se náhle nacházel bezpočet drobných ostrých chloupků ze sklípkanova zadečku.

Marcos se mohl zbláznit, když to z dálky viděl. "¡Por el amor de Dios! Do prdele se vším, tohle je na zabití!"

Delia se začala sunout k okraji svahu, jednou rukou se zachytávajíc listů kapradin a druhou rukou si kryjíc svá ústa. Nedokázala přestat kašlat.

"¡Ayúdame! ¡Joder, ayúdame!" křičela Larra. Nedokázala se vytáhnout nad okraj svahu, a kus dřeva, kterého se držela, se měnil v hladký, kluzký a zcela rozdrolený patvar, do něhož se nebyly schopny zarýt ani její nehty.

Delia dorazila k okraji svahu, asi sedm metrů od Larry. Její bota uklouzla na kameni. Delia divoce zamáchala rukama, ale zvítězila boj s gravitací a rychle spadla obličejem do kapradí, kterého se zachytila tentokrát oběma rukama. Skrze něj pak postupovala po okraji svahu k Larře. "Drž se! Za pár vteřin jsem u tebe!"

"¡Mierda! ¡Mierda, voy a perder el control!" řvala Larra. Z očí jí tekly slzy.

Jakmile byla jen půldruhého metru od ní, natáhla k ní Delia ruku. "Dělej, chytni se," zašeptala, a pak se jí opět spustil kašel.

Larra se chytila její ruky, a nechala se vytáhnout o pár centimetrů výše. Svou druhou ruku zaryla do vlhké půdy, a sevřela ji tak pevně, že si zlomila dva nehty. Šlo jí o život, a cítila, že ji opustila takřka veškerá síla.

Delia se ji pokusila přitáhnout k sobě, ale nešlo to. Obě bojovaly s okrajem svahu, spojeny rukama, jedna se držela kapradiny, druhá zarývala prsty do hlíny... a čas jako by se zastavil. 

Ten moment trval celou věčnost. Obě ženy si pohlížely do očí s výrazy značícími odmítnutí nevyhnutelného. Larře tekly po lících proudy slz. Kdyby tak měla, čeho se chytit nohama! Jenže na tom převisu svahu nebylo nic. Měla pocit, jako by její nohy, nyní kopající s již menší divokostí, stahovalo jakési neviditelné lano, a tahalo je dolů. 

Delia zabrala, a pokusila se ji ještě jednou přitáhnout k sobě. S hlasitým lupnutím, se kapradina, jíž se držela, zlomila. "Bože," zašeptala Delia s vykulenýma očima. Sotva popadala dech, a její spolupracovnice se definitivně blížila smrtícímu pádu.

A pak náhle z posledních sil zatahala Delia ještě jednou. Přemohla se, zařvala, a držíc se jednou rukou posledních zbytků zlomené kapradiny, posunula Larru o dvacet centimetrů dál od okraje svahu. To stačilo k tomu, aby Larra dosáhla na výčnělek kořene masivního dipteryxe a chytila se ho jako držadla. S Deliinou pomocí se pak zcela vysoukala za nebezpečnou zónu. Tekly jí slzy, naříkala, ale byla naživu.

Delia znovu odkašlala, a položila špinavou ruku na její rameno. "Hrozně mě mrzí, že to tak trvalo... Promiň..."

Larra nebyla schopna vyřknout jediné slovo, ale její obejmutí Delie hovořilo za vše.

"¡Coño! To bylo příšerné!" křičel Marcos, pracně se prosekávající vysokým kapradím ke dvěma ženám. "Navrhuju přesunout se jinam a nepátrat po těch mlocích tady na svahu! Je to opravdu muy peligroso!"

Delia jen zakývala hlavou, strhla si z hlavy kapuci, a chvíli seděla na místě, nechávajíc bombardovat svou tvář dešťovými kápanci. Když Larra trochu nabyla sil, vyrazily obě výš za Marcosem.

"Zlatíčko, kdy se vrátíš? S tátou už se na tebe doma těšíme... objednali jsme ty letenky na Island. Bylo by fajn, kdybys v červenci byla zpátky v Dublinu, let je 5. 7."

"Počítám s tím, mami. Do konce června bych měla být v Bristolu, příští týden mám na uni ještě jednou zkoušku z pokročilé molekuláry, ale pak budu volná..."

"Hlavně ať dobře doletíš, Delio. Nevím, jak moc jsi v obraze, ale minulý měsíc mělo ve Skotsku nehodu jedno letadlo. Patřilo sice britské armádě, ale..."

"Mami, nestrachuj se. Vrátím se celá. Teď letím z Caracasu na Portoriko, je to na pár hodin. A druhý let do Bristolu by taky neměl být rizikový," pousmála se Delia.

V ruce držela tlačítkový mobilní telefon Nokia 2110, a seděla v jednom ze zadních sedadel na palubě docela špinavého letadla. Z ranveje na ni mávali její venezuelští přátelé, Larra a Marcos, zezadu ozářeni paprsky zapadajícího slunka.

"Stalo se něco neobvyklého? Něco, o čem bych měla vědět? Neštípl tě žádný komár, že ne?" ptala se jí po telefonu matka.

"Nic moc... V jednu chvíli to vypadalo, že má kolegyně, ta holka z Canaimy, zemře... Ale nějak jsme to zachránily," odpověděla s úsměvem Delia, a dlouze se zadívala na Larru. Pořád nedokázala uvěřit tomu, že ji z té bryndy vytáhla.

"Božínku, já věděla, že v tom pralese budou problémy! No, modlila jsem se za tebe... a za všechny kolem tebe, Delio! Jako vždycky!" vyhrkla matka.

Delia s úsměškem odfrkla. "A já doufala, že se z tebe konečně stala materialistka. Táta mi tuším loni, když jsem byla v Dublinu a šla jsem s ním do kina na The Mask, říkal, že už odbýváš modlitbičky a začínáš se blížit ideově panu Marxovi."

"Ale jdi ty," smála se matka, "panu Marxovi nebudu blízko ještě pěkně dlouho. Já vím, že máš jeho knížky ráda, i tatínek... ale já jsem opravdu jiná odrůda socialismu. Však víš..."

"Jenom žertuju." 

"Ještě jedna otázka, jestli můžeš, miláčku," řekla paní Callback, "po stránce zdraví všechno v pořádku?"

"Když jsem přiletěla do Venezueli, vyrazilo se mi akné, ale po pár dnech byl klid. Jinak... periodu jsem neměla celou dobu, co jsem tu byla. Nekrvácela jsem za těch šest týdnů ani jednou."

"A tabletky bereš?" ptala se starostlivě matka.

"Jo, nevynechala jsem," odpověděla Delia.

"Dobře... a ještě ti nějaká kontraceptiva zbývají? Myslím... i v Bristolu?"

"Jasně. Mimochodem, plánuju jít koupit další hned, jak dorazím do Británie."

"Jenom se ptám," řekla matka, "mám o tebe starost. Vidíš... tvoje babička nejspíš s cystickými ovariemi i zemřela, a nikdo jí nikdy nepomohl."

Letadlo se začalo pohybovat. Marcos a Larra mávali na Deliu dosti naléhavěji. Opravdu přišel čas se rozloučit.

"OK, mami, za chvíli ztratíme signál. Ozvu se, až budu v Bristolu. Zatím pá!" rozloučila se rychle Delia, schovala telefon do kapsy svých ušpiněných kalhot, strhla z nich jakési chlupaté semeno z pralesa, kterého si jen tak náhodou všimla, a pak už jen také divoce mávala na své spolupracovníky. Znovu se s nimi měla setkat až za několik měsíců, v dalším akademickém roce.

V Bristolu bylo nebývale teplo. Denní teploty dosahovaly 30°C. Jakékoliv předsudky obyvatel jiných částí světa, podle nichž Velká Británie rovná se déšť a chlad, by byly okamžitě rozehnány. I když Delia, táhnoucí za sebou kufr po nerovném chodníku, procházela ulicemi Bristolu hodinu po půlnoci, míříc do svého bytu, bylo docela teplo. 

Míjela výlohy s puštěnými televizory, ale její myšlenky driftovaly zpět do venezuelské džungle.

"... a tak bylo rozhodnuto, že Arsenal zaplatí rekordní britský poplatek 7,5 milionu liber za útočníka Inter Milanu, Holanďana Dennise Bergkampa..."

"... zítra v 19:00 na BBC One uvidíte rozhovor Pauline Clare, jež byla nedávno zvolena první ženou jako Chief Constable v policejní jednotce Lancashire Constabulary..."

"... nové epizody Survival na ITV každý pátek v..."

Nedokázala přestat myslet na to, co se stalo, a jaký osud mohl Larru potkat, kdyby se nepřemohla a ze všech sil ji nepřitáhla k sobě. Pokaždé, když si ten nekonečný moment znovu přehrávala v hlavě, stahovalo se jí břicho úzkostí.

Poté, co se ocitla zpět ve svém třípokojovém bytě, zamířila rovnou do koupelny a osprchovala se. Otravovalo ji, že i ve sprše na svém těle nacházela všelijaké chlupaté oříšky a semínka, která ani v hotelu na Portoriku nesmyla nebo si jich nevšimla. Po umytí samou únavou padla na gauči a spala čtrnáct hodin. Vyčerpávající cesta byla konečně za ní.

Následujícího dne večer si vyšla na procházku městem. Pár hodin sice strávila nad učebnicemi, ale poněvadž byla přesvědčena, že byla pár dní před zkouškou dobře připravena, dovolila si malou cestu do obchodů. V peněžence měla od rodičů nemálo jmění.

Kde najednou byla ta dobrodružná dívka z džungle v pláštěnce s kapucí. S nažehlenými, rozpuštěnými vlasy se zvýrazněnými záclonovými ofinami se nesla obchodním centrem, narovnaná se svými 180 centimetry výšky, a všude okolo ní byl cítit parfém Tendre Poison. Působila, jako by měla dost sebedůvěry i prostředků k tomu celé město si koupit.

Zamířila do svého oblíbeného obchodu s dámským oblečením, Female Mafia. Nerozhlížela se v něm příliš dlouho. Po prohrábnutí několika drahých halen si ve zkušební kabině vyzkoušela šedý kabát. Něco jí na něm však nesedělo.

"Potřebujete nějak pomoct?" zeptala se jí s tuhým západoanglickým dělnickým akcentem mladá holka zhruba stejného věku, když Delia vyšla ven z kabinky.

"Erm... No, vlastně jo," odpověděla trochu nesměle Delia. Její oči se střetly s očima prodavačky či asistentky, která jí vyrazila na pomoc, a na chvíli se s úsměvem zarazila. Ta holka, brunetka trochu menšího vzrůstu, měla ve svých zelených očích takové zvláštní jiskřičky, jako by byla nějakou nadpřirozenou bytostí. Alespoň to si v tu chvíli Delia pomyslela. "Potřebuju... potřebuju nový kabát, ne úplně z nutnosti, ale... no, myslela jsem si, že tenhle bude v pohodě, jenže... mi nesedí k vlasům."

"Hmmm," řekla s trošičku poťouchlým úsměvem ta holka a ukazováčkem levé ruky se dotkla své brady, "já mám takový pocit, že by se k Vám hodila černá. Hele, máme tady pěknej černej kabát od stejný značky, je tady akorát trošku zašantročenej a nemusela jste si ho hned všimnout."

Když si Delia černý kabát odzkoušela a vyšla v něm z kabinky, ta holka se zase tak zvláštně usmála, a zazářila jí očka. "Wowza," řekla nadšeně, "závidím tuhle schopnost pullnout off dobrý look s blond vlasama a černým oblečením. Ne každý ženský to jde."

"Díky," odpověděla Delia. Teď už neměla jediné pochyby. Vypadala dobře, a ta zaměstnankyně Female Mafia si to uvědomovala. Dávala jí to dost najevo.

U kasy si ji Delia zkoumavě prohlížela. Na červené pracovní uniformě měla ta holka cedulku se jménem Scarlett. Delia si projela očima její bujné kaštanové háro s boční pěšinkou a její tmavě fialové nehty. Nejvíc zajímavý přišel Delie ale ten rošťácký výraz, který Scarlett nepostrádala, ani když byla plně zaměstnána strkáním kabátu do tašky. 

"Jo," vyhrkla po chvíli Scarlett a chmátla po bankovkách, které Delia uložila vedle kasy. Obě ženy se v tu chvíli jemně dotkly prsty, neboť Delia peníze na stůl uložila teprve o pár vteřin dříve. A zase ten rošťácký pohled. "Máte to přesně? Jsou jedna na druhé."

"Počítala jsem dobře," pousmála se Delia. 

"OK, pěkný den," rozloučila se Scarlett a upnula pozornost na paní, jež na stůl hodila dlouhý fialový závoj.

Delia vyšla ven z obchodu, a jen narychlo se otočila. Všimla si, že Scarlett ten rošťácký výraz zmizel, když mluvila s další zákaznicí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.