Lovci kryptidů 2: Rostoucí problémy (2/5)

Lovci kryptidů se dozvěděli o tom, že ve Spojených arabských emirátech, nedaleko hranice se Saúdskou Arábií, vypsal nějaký muž odměnu na Sandwalkera, tajuplného kryptida, jenž je s velkou pravděpodobností velkým krabem či rakem. Jack se domnívá, že tímto mužem je Deylin Nieto. Než dojde k dalšímu neštěstí, měl by se do Spojených arabských emirátů někdo vydat, aby zjistil více. Fahadovy znalosti své rodné země se zde jistě budou hodit... Zdá se však, že bude třeba vyřešit i jiný problém. Pierre byl nalezen zpitý poté, co Kate zmínila smrt jeho sestry Sabine...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ROSTOUCÍ PROBLÉMY, ČÁST DRUHÁ:

Jack a Pauline vkročili do vedlejší ulice. Kolem Pierra stálo několik policistů a zdravotníků. Chvíli si nemohl vzpomenout na nic z předchozí noci, ani nebyl schopen odpovědět na otázku, jak se vlastně jmenuje. Ale to policistům nezpůsobovalo potíže, vždyť Pierre Leroy u nich byl dobře známý jako jeden z Lovců kryptidů. Do davu složeného z mužů v uniformách vletěl Jack ve svém černém spandexu, a Pauline jej následovala. "Pierre, co se stalo?" ptal se Jack svého kamaráda, který na něj vyjeveně hleděl, maje deku na zádech a podpíraje si rukou hlavu. "Jacku?" zeptal se překvapivě Pierre. "Jsi v pořádku? Vysvětli mi, co se tady stalo..." "Hehe, nevím, já fakt nevím, kámo," odpověděl se smíchem opilce Pierre. "Nevypadá to s ním dobře," řekla Jackovi Pauline. Pierre se pokusil vstát, ale jeden ze zdravotníků jej musel zachytit, jinak by spadl a možná by si rozbil hlavu. "Radši ho odvezeme do nemocnice," řekl pak Jackovi, "obávám se, že mohl prodělat menší otravu alkoholem. Anebo taky ne... Každopádně se pořádně ožral." Opodál pak spolu Jack a Pauline mluvili o Pierrovi, jehož zrovna odvážela sanitka. "Nemusíš se ho ani ptát, proč se opil," sdělila mu Pauline, "určitě je to kvůli Sabine. Nemůže pustit z hlavy, že jí kdysi nemohl zachránit před Weberem." "Je to už tak dávno, a on se z toho pořád nemůže dostat... Sakra..." řekl na to Jack. "Kdo ví, co s ním ještě provedlo sérum agresivity, které mu do krve vpravili v Japonsku. Možná bude lepší, když mu přece jen udělají krevní testy." "Je to už několik měsíců... Myslíš, že by to sérum stále kolovalo v jeho krvi? To je biologicky nemožné." "A co genetické změny?" "Počkej, mluvíme tady o tom, že se Pierre opil, jasné? Ne jestli mu to sérum pošahalo mozek." "Každopádně bude lepší, když se dozvíme, co mu vlastně je," usmála se Pauline na poměrně rozčileného a nervózního Jacka. Není divu, že byl celý nesvůj. Jeho kamarád má velké problémy... Jen kousek odsud seděl v autě muž s černým kloboukem na hlavě a polarizačních slunečních brýlích. "Leroye právě odvezla záchranka. Byl opilý. Takže momentálně je jich tu jenom pět. Ale myslím, že by jich brzy mohlo být ještě míň," informoval svého šéfa. "Výborně, Sethe. Pokračujte v pozorování," odpověděl stařík, stojící s mobilem několik mil odsud. Byl to Gregory Martin. A tento muž, Seth, byl ten vousáč, který nedávno uprchl z vězení. Ten muž, který si na rozkaz Gregoryho Martina fotografoval základnu Lovců kryptidů. Byl hladce oholený, a díky svému přestrojení naprosto neidentifikovatelný. Zajel autem do ulice, v níž se nacházela základna nejoslavovanějších hrdinů současné Anglie, a jak jí tak pomalu projížděl, pozoroval Jacka a Pauline, jak do ní pomalu vcházejí... Vzhledem k problémům s Pierrem i možnosti, že by se děsivý útok Martinových mužů na základnu opakoval přinejmenším ve stejném měřítku, jako zažila Kate, rozhodl se Jack, že tentokrát spolu s Pauline zůstane v Londýně. Do Spojených arabských emirátů se tedy měli vypravit Fahad, Akihiko a Roger - bojovná trojka, bývalí agenti, z nichž jeden zná tuto vyspělou blízkovýchodní zemi dost dobře, protože v ní strávil kus svého života. Když o dva dny později přistáli na letišti v Abu Dhabi, nasedli do teréňáku a vydali se na dlouhou cestu na jih země, nedokázali si ještě ani ve svých nejdivočejších snech představit, co tam zažijí...

Když se Fahad ve svém rodném jazyce zeptal na Sandwalkera v jedné malé vesničce, do které bojovná trojka Lovců kryptidů zrovna přijela, všichni mu byli schopni odpovědět. "Máme kontakt na toho muže, který Sandwalkera chce," řekl jakýsi arabský mladík, který si přitom hrál se svým psem u velbloudí ohrady. "Nachází se tady?" zeptal se Fahad. "To nevíme. Ale má tu své muže. Když Sandwalkera najdete, předáte jim ho." "Jak velký Sandwalker je? A kde ho můžeme najít?" "Toho nenajdete. Je to blbost. Nic takovýho nežije," smál se mladík, "ale někteří říkají, že tahle příšera, tenhle velký krab, žije v malé oáze, které říkáme Bahaddya. Je to daleko odsud. Myslím, že se tam nedávno vydal jeden chlapík z vesnice, ale už se několik dnů nevrátil. Asi umřel v poušti. Je sucho. A jak je velký? Říká se, že je to obrovský krab. Velký asi jako barák." "Jak ho potom někdo může chytit?" "No, říká se, že tam žijí jeho mláďata. Ta se prý dají chytat. Ale nevěřte tomu a ušetřete si tu cestu. Alláh je veliký, ale cestu do Bahaddye vám svou ochranou nezaručí." Fahad se zasmál. Nasedl spolu s Akihikem a Rogerem do auta. Hodlali se okamžitě vydat do Bahaddye. "Jack říkal, že ten chlápek, co Sandwalkera chce, by mohl být Nieto," zamračil se Akihiko. "Určitě. Máme teda kontakt na ty jeho místní přívržence. Něco mi říká, že jsou blízko," odpověděl Fahad. "Sakra, dávej pozor na cestu!" vykřikl Roger. Fahad si uvědomil, že na pouštní cestě se objevilo něco velkého. Rychle zatočil volantem, ovšem bylo už pozdě. Auto do toho narazilo. Naštěstí malou rychlostí. Fahad otevřel dveře. Nedokázal uvěřit vlastním očím. Byli snad ještě desítky kilometrů od cíle své cesty, a už se před nimi rýsovala ta mohutná příšera. Sandwalker, obrovitý krab, zvíře dosud známé jen z arabské mytologie. Jeho oči o objemu tří grapefruitů byly umístěny na stopkách, které lupaly, když zvíře očima pohybovalo. Sandwalker natáhl svá obrovská klepeta k Fahadovi. "Propána. Za ta léta, co jsem tady doma strávil, jsem netušil, že něco takovýho fakt existuje..." zašeptal Fahad, vytáhl laserovou pistoli, a dříve, než ho klepeta stačila sevřít, dostal super-krab takovou ránu laserem, že se o raději o něco vzdálil. Všichni tři nasedli do auta, které bylo naštěstí docela v pořádku, jen některá skla byla poničena. Rozjeli se dál. Byli překvapeni, jakou rychlostí je Sandwalker následoval. Bylo to tak bizarní! Ujíždět autem rychlostí minimálně sedmdesáti kilometrů za hodinu a pozorovat obřího kraba, jak za vámi kráčí. I když nestačil, takže ujeli. Zatímco spolu bojovníci vzrušeně hovořili, netušili, že jsou sledováni. Ne krabem, ale někým jiným. Ve chvíli, když se kola auta ocitla na písečných dunách, ozvala se střelba, pneumatiky popraskaly, a auto spadlo z duny. Okamžitě začalo hořet. Na dílo zkázy se z nedaleké vyvýšeniny dívalo několik arabských mužů. A za nimi stál velký kovový gigant s pětihlavňovým vystřelovačem, jenž se pomalu zatáhl do jeho ruky. A na obličeji toho ďábelského kovového muže se objevil zlý úsměšek...

Metallerova přítomnost dokazuje, že za honem na Sandwalkera stojí Nieto. Ale proč má zálusk zrovna na tohoto kraba? A proč arabští muži zabili v poušti chlapíka, který př
enášel pouze mládě Sandwalkera? Kdo ví, v co se toto dobrodružství vyvine. Fahad však bude v přední linii, aby zabránil čemukoliv, co zde tito darebáci hodlají provést... Bude mít Pierrův zhoršující se stav dopad na budoucnost Lovců kryptidů? A co s jejich základnou zamýšlí Gregory Martin a jeho muži? O tom v příštích částech...

Obrázek týdne 9. 2. 2018

Zase tu máme víkend, což je naprosto skvělé... Tak proč si nezpříjemnit páteční odpoledne pohledem na tento Obrázek týdne, který je podle mého soudu přímo skvostný?

Popisek k dnešnímu obrázku: Nastal nádherný teplý večer v prehistorické Montaně před 67 miliony lety. Obloha je již pokryta červánky a hejno ptakoještěrů odlétá po celém dni, kdy rybařili, zpět na svá hnízdiště. Slunce brzy zase zapadne, a mnoho dinosaurů se uloží ke spánku. Pro maličkého Purgatoria, raného primáta, který však vypadá spíše jako nějaká stromová myš, je to ovšem doba, kdy začíná být nejaktivnější. Oba Purgatoriové si však musí dávat pozor, velký Tyrannosaurus Rex, král všech dinosaurů, je totiž na obhlídce svého teritoria...

Snad se Vám výběr tohoto obrázku a popisek líbily... Brzy napíši další část dílu Rostoucí problémy z druhé série Lovců kryptidů a budu pokračovat ve stávajících projektech, mezi nimiž jsou Prehistoričtí lasicovití a Psovité šelmy pravěku. Je také možné, že po roce napíši další část Pravěku v Čechách...

Scansoriopteryx

Scansoriopteryx ("šplhající křídlo") byl malý opeřený dinosaurus žijící v období Jury před 165 až 156 miliony let. Velmi výrazně se podobal poněkud známějšímu Epidendrosaurovi, s nímž patřil do čeledi Scansoriopterygidae. Oba tito dinosauři byli vybaveni značně prodlouženým třetím prstem na předních končetinách, jenž sloužil k udržení se na větvích stromů. Bylo již nalezeno několik fosilií Scansoriopteryxe, a ty dokazují, že byl tento dinosaurus opeřený. Jeho peří se značně podobalo peří dnešních ptáků, a především pak pera směřující dolů měla tvar písmene V. Dalším znakem, kterým se velice blížil ptákům, byla poloměsíčitá kost, která mu umožňovala skládat přední končetiny. Ty tedy výrazně připomínaly ptačí křídla. S velikostí vrabce byl Scansoriopteryx jedním z nejmenších dinosaurů, kteří kdy žili. Dokonce byl po jeden čas považován i za toho vůbec nejmenšího. Tělesná délka činila pouhých 12 centimetrů, přičemž tento opeřený dinosauří drobek dosahoval hmotnosti snad jen několika desítek gramů. Jemu příbuzný Epidendrosaurus však nebyl o moc větší; měřil snad jen o tři centimetry více. Přesto nevíme, zda nalezení jedinci Scansoriopteryxe nebyli pouze mláďaty. Možná, že zkamenělina dospělého jedince teprve čeká na objev... Nesmíme zapomenout na to, že Scansoriopteryx byl pravděpodobně vybaven membránou porostlou peřím, jež skutečně tvořila křídlo. Otázkou však je, jak létal, a zda vůbec létal. Podle odborníků, kteří Scansoriopteryxe studovali, byly jeho přední končetiny na let příliš krátké. Vyvstává otázka, zda alespoň plachtil, ale to také není jisté. Nicméně krátké přední končetiny byly ideální ke šplhání. Toto zvíře mohlo být takovou zvláštní pravěkou verzí dnešního strakapouda. Ten při šplhání po stromech využívá svého ocasu jako podpěry. Dlouhý ocas Scansoriopteryxe mohl sloužit stejně. Mohl být šestkrát až sedmkrát delší než kost stehenní. V porovnání s ptáčaty dnes žijících hoacinů, jež jsou v rané části svého života výbornými šplhouny, byl tento malý jurský opeřenec mnohem lépe vybaven ke šplhání, a to především pro délku svých prstů... Čelisti Scansoriopteryxe byly široké a zakulacené, přičemž spodní čelist obsahovala přinejmenším dvanáct zubů. Zvláštní bylo, že větší zuby se nacházely v zadní části čelisti, kdežto ty menší zaujímaly místo vpředu. Objevila se i hypotéza, že obě čelisti měl Scansoriopteryx pevně spojeny. Tento znak se mezi dinosaury objevuje už jen u oviraptorosaurů. Potravou tohoto tvora se stával především hmyz a jiní bezobratlí... Místem nálezu tohoto zvířete je provincie Liaoning v Číně, chudá farmářská oblast, jež v druhé polovině 90. let proslula starodávnými poklady, které v ní vědci začali nacházet: proslula opeřenými dinosaury. Ačkoliv je místo nálezu typového jedince, tedy jedince, podle něhož byl popsán celý rod i druh (S. heilmanni), neznámé, existuje možnost, že byl nalezen ve formaci Yixian. Paleontologové se bohužel nikdy nedozvěděli, kde byla první zkamenělina Scansoriopteryxe nalezena, neboť byla odkoupena od čínských prodejců zkamenělin. Ti si bohužel s vědeckou prací a záznamy o lokalitě nálezu, nebo alespoň koupi od původního nálezce, starosti nedělají. V geologické formaci Sao Khua v Thajsku bylo odkryto také několik malých vajec, z nichž jedno obsahovalo maličkaté embryo. Původně se předpokládalo, že je mohl naklást Scansoriopteryx. Až později se ukázalo, že byla ve skutečnosti nakladena anguimorfní ještěrkou (byla vzdáleně příbuzná dnešním slepýšům a aligátorovcům).

Popis Scansoriopteryxe naleznete například na anglické Wikipedii či v mezi paleontologickými nadšenci proslulé knize "Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages" od profesora Thomase Holtze.

Příště Pedopenna!

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat k 7. 2. 2018

Správce dinosauřího parku skončil v poslední lednový pátek (ačkoliv se v létě ještě na dva měsíce vrátí), a tak je každý pátek opět vydáván Obrázek týdne. Ještě předtím, než však Dinosauří park v myšlenkách opustíme úplně, rozhodl jsem se vydat další seznam všech zvířat, o která se správce Dan Jameson a jeho kolegové musí v parku starat. Když Správce dinosauřího parku začal, měli v něm jen čtyři prehistorické svěřence: Leptoceratopse Dina, Rhamphorhyncha, dva nezbedné Tsintaosaury a malé stádečko Othnielií. Počet zvířat v parku se od té doby pořádně rozrostl. Park byl na jednu dobu dokonce otevřen veřejnosti, pak ale opět získal status rezervace a útulku pro zvířata, přivážená především z Isle of Die Oliverem Marshem... Zde je tedy úplný seznam všech zvířecích obyvatel parku.

Leptoceratops,

Tsintaosaurus,

Othnielia,

Rhamphorhynchus,

Cryptoclidus,

Erythrosuchus,

Archaeopteryx,

Lagosuchus,

Siamotyrannus,

Dsungaripterus,

Adelobasileus,

Testudo atlas (Colossochelys),

Wuerhosaurus,

Ardeosaurus,

Teleoceras,

Palaeotis,

Pachyrhachis,

Gallimimus,

Gigantophis,

Anqingosaurus brevicephalus,

Cryptolacerta,

Cobelodus,

Mesembriornis,

Ammonites,

Plesiosaurus,

Deinotherium,

Belemnit,

Abrictosaurus,

Giganotosaurus,

Pulmonoscorpius,

Troodon,

Mesothele,

Arthropleura,

Pterygotus,

Coelophysis,

Masiakasaurus,

Protoceratops,

Brachylophus,

Estesia,

Pteranodon,

Megalancosaurus,

Purgatorius,

Stethacanthus,

Smilodon,

Titanomyrma,

Compsognathus,

Macrauchenia,

Cronopio,

Pterodactylus,

Barbourofelis,

Quetzalcoatlus,

Deinonychus,

Microraptor.

V létě se dozvíme, zda od té doby, kdy jsme Správce dinosauřího parku opustili, přibyla v parku i jiná zvířata!

Pleuromeia

Pleuromeia byla vysoká výtrusná rostlina. Šlo o typického zástupce flóry Triasu, a dominovala vegetaci jak v Eurasii, tak kdekoliv jinde po světě. Zejména v raném Triasu panovalo v Evropě suché podnebí, proto květena rostla jen na vlhčích místech. Není těžké představit si velkou suchou poušť a malé jezírko v jejím středu, kde se shromažďuje velké mnosžství rostlin. Pleuromeie takovým triasským oázám přímo dominovaly. S výškou až 2 metry se Pleuromeia tyčila nad své kolegyně. Přestože mohla z dálky vypadat jako strom, jednalo se ve skutečnosti o bylinu. Její kmeny byly pokryty jizvami po odpadlých listech, a z vrcholové části rostliny vyrůstalo několik krátkých tuhých listů. Ty byly zakončeny velikou, velmi nápadnou šišticí. Pleuromeia byla suchozemskou rostlinou, jak již však bylo zmíněno, rostla především v okolí vodních zdrojů. Důvodem, proč se této rostlině v Triasu tak dařilo, byl celkem prostý: benefitovala z vyhynutí celé řady rostlin na konci Permu. Byla potomkem té hrstky z obrovské diverzity flóry, jež přečkala Permsko-Triasské vymírání. Kromě pouštních oblastí obývala tato rostlina i pobřeží. Blízkým příbuzným tohoto rodu byla rostlina Isoetes, jež však dosahovala mnohem menších velikostí. Pleuromeiu poprvé popsal německý paleontolog Georg zu Münster v roce 1839 jako jeden z druhů Sigillarie, až roku 1852 ji jako zcela samostatný rod popsal Corda...

Krátký popisek této rostliny naleznete v knize "Velká kniha o pravěku" od Zdeňka V. Špinara s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Příště Asteroxylon!

Ruth Hall Museum of Paleontology

Do rubriky Muzeum, výstavy, zoo a dinoparky bude opět aktivně přispíváno! Tentokráte "nahlédneme" do Ruth Hall Museum of Paleontology na druhé straně planety, na americkém západě...

Ghost Ranch patří k nejznámějším dinosauřím nalezištím amerického západu. Právě odsud pochází nejznámější masožravý theropod období Triasu, Coelophysis, proslulý svou rolí v první epizodě seriálu BBC Putování s dinosaury. V Novém Mexiku nedaleko městečka Abiquiu stojí Ruth Hall Museum of Paleontology, lokace, kterou musí navštívit každý, chce-li se seznámit s historií dinosauřích vykopávek na Ghost Ranch a v jeho okolí, a s kostmi jeho dávných, více než 200 milionů let nežijících obyvatel. Když byl na Ghost Ranch objeven první Coelophysis, psal se rok 1947. O 38 let později, roku 1985, byl do míst nedaleko naleziště převezen obrovský osmitunový blok s dinosauřími kostmi. Tentokrát jej neuzavírala dávná hornina, ale plast. Dinosauří kosti byly převezeny zpět na Ghost Ranch, aby kolem nich bylo vybudováno muzeum (řekneme-li to takto obrazně). Muzeum bylo pojmenováno po amatérské paleontoložce Ruth Hall, jež byla manželkou prvního vedoucího rezidenta Ghost Ranch, Jima Halla. Každý rok nyní proudí do muzea od 2000 do 3000 školáků, kteří se do něj jezdí učit o dinosaurech. Muzeum dokáže zabavit i velmi malé děti; nachází se tu například "nepravé dinosauří vykopávky". Pro návštěvníky muzea, kteří touží po něčem dobrodružnějším, je zde také něco: výlet do skutečné lokality, kde se našly fosilie Coelophysisů. Kdo ví, zda tam někdo z návštěvníků jednou nezakopne o něco, co svět vědy ještě nepoznal... Muzeum se může pochlubit vystavenými kostrami Coelophysise, stejně jako překrásnými modely dinosaura v životní velikosti. Avšak toto zvíře není jedinou ikonou zdejšího muzea. Návštěvníci se mohou seznámit i s kostrou malého novomexického teropoda druhu Tawa hallae, který žil na Ghost Ranch ve stejné době jako Coelophysis, tedy v období pozdního Triasu. Dalším z významných exemplářů, jimiž se muzeum může pyšnit, je zkamenělina archosauriforma rodu Vancleavea. Byl to 1,2 metru dlouhý vodní plaz s krátkou lebkou, z níž vystupovaly velmi výrazné špičáky (snad to byl jakýsi "gorgonopsid sladkých triaských vod"!), tělo měl pokryto osteodermy, tak jako dnešní krokodýlové, a byl ve Zkamenělém lese u Ghost Ranch objeven v 90. letech. Další kostrou, kterou mohou návštěvníci obdivovat, je například Effigia, dinosaurus, jehož správné zařazení bylo dlouho pro badatele otázkou... Muzeum je otevřeno po všechny dny v týdnu. Rozhodně musí jít o velice pozoruhodné muzeum, jež je hodno návštěvy!

Na obrázku se nachází model Effigie z Ruth Hall Museum of Paleontology.

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Brachiosaurus a žirafa

Už někdy před sedmi nebo osmi lety mne napadlo vytvořit projekt, v němž bych srovnával jednotlivá pravěká a současná zvířata, a přiblížil především znaky, které tyto jinak mnohdy vzájemně nepříbuzné živočichy spojují. Na konci prosince minulého roku jsem si toto znovu uvědomil při prohlížení knížky "Dinosauři-Průvodce stopaře", a tak jsem se rozhodl, že s tímto projektem v dohledném čase začnu. Nyní přichází, je nazván "Podobnost pravěkých a současných zvířat", a já doufám, vážení čtenáři, že si jej s radostí užijete...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. První část našeho seriálu se zaměřuje na obrovského jurského veleještěra Brachiosaura, a současnou žirafu. Tato dvě zvířata spolu zdánlivě nemají nic společného, jedno z nich byl obrovský plaz, dinosaurus, kteří vládli světu v druhohorní éře, a to druhé je nejvyšším současným savcem. Podívejme se však na jejich anatomii, a okamžitě si povšimneme pozoruhodné podobnosti...

BRACHIOSAURUS:

Brachiosaurus byl obrovský sauropod, kráčející po všech čtyřech končetinách, s krkem tak vysokým, že plně vzrostlí jedinci mohli požírat šišky jehličnanů ve výšce 12 až 13 metrů. Řadí se k nejvyšším z dinosaurů, ačkoliv jej výškově překonal například Sauroposeidon ze severoamerického kontinentu, z období rané Křídy. Brachiosaurus žil v Jurském období, před 155 až 145 miliony let na území dnešní Severní Amerika, která tehdy spolu s Eurasií tvořila velký kontinent nazvaný Laurasie. Zda je africký Brachiosaurus z Tanzanie na východě kontinentu skutečně Brachiosaurem nebo odlišným rodem, nazvaným Giraffatitan, může být stále předmětem debat, ačkoliv Giraffatitan jako takový byl platně popsán už roku 1988 a je rozhodně vědecky uznáván jako samostatný rod. Jeho kostru mohou návštěvníci obdivovat v hlavním "dinosauřím sále" proslulého Přírodovědného muzea v Berlíně. Brachiosaurus znamená ramenatý ještěr, a tento 13 metrů vysoký, 23 metrů dlouhý a snad až 80 tun vážící gigant si jej zaslouží proto, že jeho přední končetiny byly mnohem větší než zadní, a můžeme tedy říci, že měl velká ramena. Tento postoj pochopitelně zvířeti, jehož hmotnost se rovnala hmotnosti dvanácti dnešních slonů afrických, umožňoval natáhnout krk takřka vzpřímeně. Neznamená to ale, že byl krk se zbytkem páteře spojen jaksi vodorovně, to by bylo naprosto nemožné. Podle mnoha dnešních rekonstrukcí spíše Brachiosaurus svůj krk držel někde mezi horizontální a vertikální rovinou, i když toto tvrzení asi není zcela přesné. Když krk natáhl poněkud výše, připomínal dnešní žirafu. Brachiosaurův blízký příbuzný, Giraffatitan, proto ostatně získal své jméno. A oba tito giganti, patřící do čeledi Brachiosauridae, a stejně tak jim příbuzní Abydosaurus a Cedarosaurus, též patřící do této čeledi, tvorové s lehkou kostrou, tedy alespoň na svou velikost, žirafu svou anatomií částečně opravdu připomínali.

ŽIRAFA (GIRAFFA):

Rod Giraffa se ve fosilním záznamu objevuje v období Miocénu před zhruba 11,5 milionu let. Za tu dobu se vyvinula řada různých druhů, většina z nich vyhynula, a v jednadvacátém století přežívají na naší planetě čtyři druhy. Zřejmě nejslavnější poddruh, žirafa Rothchildova (G. c. rothschildi) patří do druhu severního druhu (Giraffa camelopardalis). Dospělá žirafa může být až 6 metrů vysoká, nápadné jsou její dlouhé, tenké končetiny, přední jsou delší než zadní. Krk dosahuje délky 2 až 2,4 metru, přičemž každý ze sedmi krčních obratlů zaujímá délku 28 centimetrů. První dva krční obratle, tedy nosič a čepovec (atlas a axis) umožňují žirafě zvednout krk poněkud více vertikálně. Zvíře se živí vysoko rostoucí vegetací, například listy akátů, a pomáhá mu v tom dlouhý jazyk. Žirafa je skutečně pozoruhodným výtvorem savčí evoluce, jímž se zabýval i Charles Darwin.

CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:

Již bylo zmíněno, že jak Brachiosaurus a případně jeho příbuzní z čeledi Brachiosauridae měli delší přední končetiny než zadní. Porovnejte si Brachiosaura s žirafou, a uvidíte, jak se v tomto obě zvířata podobají. To samozřejmě utváří i celkový postoj zvířete, podívejte se na prohnutí páteře. Pak je zde ještě dlouhý krk. Brachiosaurus byl vegetariánem, a stejně tak dnešní žirafa se živí rostlinami ve velké výšce. Obě zvířata k tomu mohla dovést konkurence ostatních býložravců. V období Jury žila na naší planetě spousta velkých býložravých dinosaurů. Někteří, jako například diplodocidi včetně slavného Apatosaura, se živili rostlinami o něco níže než brachiosauridi. Právě zástupci brachiosauridů mohli být ostatními býložravci donuceni živit se listy a šiškami výše, a během evoluce se tak prodloužil jejich krk, zpevnily se jejich krční obratle, a vznikl živočich, který ve svém prostředí neměl co se týká příjmu potravy konkurenci. Stejně tak žirafy, žijící na afrických savanách, jež už od dob Miocénu připomínají ty dnešní, a kde se někteří nosorožci živí trávou, jiní spásají listí keřů, a poté je zde řada antilop a gazel živících se listy v různé výšce, musely prodělat jisté změny. Mít dlouhý krk tedy v obou případech znamená výhodu. Shrňme to: když máte dlouhý krk, ať jste Brachiosaurus nebo žirafa, dosáhnete výš než jakákoliv jiný býložravec. Právě tím jsou si jinak tato jen velice vzdáleně příbuzná zvířata (přece jen patří mezi obratlovce) podobná...

Co tato zvířata společného nemají? Jejich krk není ve zcela stejné pozici, dinosaurus měl šupinatou kůži, žirafa je jako většina savců osrstěna... O časovém rozdílu, který tato zvířata od sebe dělí, jsme se už zmínili... Možná, že bychom nalezli více znaků, kterými se tito tvorové odlišují... Já však doufám, že Vás tento článek o znacích, kterými se naopak podobají, zaujal. Své názory můžete napsat do komentářů.

Lovci kryptidů 2: Rostoucí problémy (1/5)

Vše nasvědčuje tomu, že válka se blíží. Deylin Nieto a jeho kovový posluhovač Metaller z podvodní budovy vystavěné na dně jezera Nikaragua mají s naší planetou velice zákeřné úmysly, a hodlají využít kryptidů k tomu, aby dosáhli svého cíle. Starý anglický lovec, který kvůli Lovcům kryptidů přišel o svou trofej, Buckshawskou příšeru, je touží zničit. Sam Weber je bohužel na svobodě, a neznámým způsobem Lovcům kryptidů vyklouzl v Kongu. A pak je tu ještě tajemný Claude Ngoy a odchytávači kryptidů z Konga, jejichž základna sice explodovala, ale kdo ví, co se s nimi stalo... Kromě odpovědí na některé otázky z předchozích dílů se tato část zaměří i na Fahada Ghazalliho, bývalého agenta Spojených arabských emirátů, kterého kdysi Jack (první série, díl Černá stopa) zachránil v Zhou Lenově vile...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ROSTOUCÍ PROBLÉMY, ČÁST PRVNÍ:

Kam až oko dohlédlo, nacházela se poušť. Horké slunce ozařovalo písek. Teplý vzduch z něj sálal, až se krajina zdála být rozmazaná. Na té obrovské ploše písku nepohnulo se celé hodiny nic. Ještěrky a gekoni byli zahrabáni v písku, aby nevystavili svá křehká těla tomu obrovskému vedru na povrchu. Ani hmyz po horkém písku nepobíhal. Byla to mlčící krajina, stejně nehostinná a stejně smutná, jako dávno opuštěné bitevní pole, kterému se lidé vyhýbají. A přesto se daleko na horizontu objevil nejasný, rozmazaný bod. Sešel z písečné duny. Bod se rozdvojil. A jak se přibližoval, bylo čím dál jasnější, co jsou ti dva tvorové zač. Muž s turbanem na hlavě a obličejem až na oči zakrytým, a jeho velbloud, který šel poslušně za ním. Byl to dromedár, a za hrbem měl připoutaný zvláštní, vzácný náklad. V dřevěné krabici, jež se na jeho zádech pohupovala, jak tak kolébavě kráčel, nesl něco, co mělo být brzy příčinou neštěstí. Konečně muž s velbloudem překonal další dunu. Pozorovatel položil dalekohled na horký písek. Otočil se na jednu, a spatřil svého komplice. Podíval se na druhou stranu, posunkem naznačil dalším čtyřem, aby se připravili, a pak vykročil. Muž zůstal stát, a zastavil i svého velblouda. Stejně jako on zahalení muži k němu přikročili. "Neseš náklad?" zeptal se ten první Arab, o poznání vyšší než ostatní. "Ano," odpověděl stručně majitel velblouda. "Odkud jdeš? Snad ne z Bahaddye?" následovala další otázka. Příchozí přivřel oči. Prohlížel si všechny ty muže, kteří ho zastavili. Nedal však na sobě zdát neklid, ačkoliv mu srdce začalo prudce bušit. "Jistě, z Bahaddye, odjinud jsi přece nemohl přijít. Tam nikdo nechodí, a jediná cesta, kudy se tam dostat a naopak, je tato," pokračoval vysoký Arab. "Tak nám ukaž ten náklad," poručil mu a zamířil na něj krátkým samopalem. Příchozí neměl na výběr. Sundal slintajícímu velbloudovi ze zad krabici. Jen co tak učinil, vytrhli mu ji dva zločinci z rukou. Otevřeli víko, a zavolali svého šéfa. "Je to on. Zvíře, kvůli kterému teď všichni šílí. Sandwalker..." řekl vysoký Arab. "Našel jsem ho," řekl pohnutým, třesoucím se hlasem příchozí, "mám právo za něj dostat odměnu! Slyšíte? Já ho našel!" "Zmlkni. Ten chlápek z Nikaragui, který po Sandwalkerovi tolik touží, teď vyplatí odměnu nám," řekl mu klidným hlasem vysoký Arab a gestem něco naznačil svým mužům. Ti ve chvíli příchozího zastřelili. "Velbloud se ještě bude hodit," řekl pak někdo z nich, krabici s cenným nákladem v podobě pravého kryptida naložil zvířeti na záda, a všichni se pak dali na zpáteční cestu do dalekého města. Tam je měla čekat peněžitá odměna. Krajina ztichla. Jen nehybné tělo mrtvého Araba, jehož zakrytá tvář byla zaryta do horkého písku, leželo před dunou, a když přišel závan větru, zasypal jej písek, jako by tento muž nikdy nežil. Jako by tato krajina dosud nebyla dost krutá...

Za teplého jarního večera spolu seděli na lavičce v parku v jižním Londýně Pierre Leroy a jeho přítelkyně Kate. Dívali se spolu na hvězdy a občas spolu promluvili. Kate měla stále něco na jazyku, ale nedokázala se přimět k tomu, aby to vyslovila. Bylo to vážné, a ona se bála, že by to Pierrem otřáslo. Nakonec se ale přiměla k tomu, aby se zeptala. "Pierre, jen jsem od ostatních Lovců kryptidů slyšela, že... jste se prý setkali s tím Samem Weberem..." Pierre se ní podíval poněkud zraněně. "On zastřelil tvoji sestru?" zeptala se Kate. Pierre se prsty levé ruky jemně dotkl čela. "Promiň, já... Jenom jsem se chtěla zeptat... Vypadáš občas tak..." "Zničeně? Jo, ten chlap mě zruinoval." Pierre se zvedl. Kate přišlo náhle líto, že se zeptala. "Trefíš sama domů?" zeptal se Pierre, a Kate, ačkoliv ji temná noc začínala děsit, řekla, že ano. Pierre se odebral do základny Lovců kryptidů. Snad jediná vzpomínka na Webera a na jeho sestru Sabine dokonale ovládla jeho mysl, a on brzy nedokázal myslet na nic jiného. Jen lítost a hněv vládly jeho myšlenkám. Nastalo ráno. Do prostorné tělocvičny v základně vkročil Fahad, dlouze se protáhl, a pozdravil své kolegy Akihika a Rogera. "Zase pozdě. O tři minuty! Ty ještě zíváš, a my už jsme pořádně rozproudění!" smál se Roger a zvedal činky. "No jo, svalouši," mávl Fahad rukou, "tak jsem si přispal. O tři minuty tréninku míň nikoho nezabijou." Velmi hbitě začal šplhat po žebřinách, pak skočil na provaz visící ze stropu, vyšplhal nahoru, dolů, zase nahoru, zase dolů, pak skočil zpět na žebřiny, ale ještě předtím zapnul rádio, takže ke všemu hrála svižná, rytmická hudba. Pravý opak toho, co Fahad normálně poslouchal, jelikož si tento bývalý agent Spojených arabských emirátů, nyní s Rogerem a Akihikem tvořící bojovnou trojku Lovců kryptidů, obvykle pouštěl línou havajskou hudbu. Nic jiného se podle těch dvou k němu nemohlo hodit méně. Zamračený Akihiko se na Fahada podíval, když usedl na zem. "Dárek!" zvolal na něj, zmáčkl tlačítko na zdi, a z podlahy se těsně před Fahadem vysunul velký vystřelovač paprsků. "Trénink pokračuje!" volal na něj Akihiko. Fahad se účinně vyhýbal všem těm paprskům, dělal kotrmelce, skákal, dělal přemety, přeskakoval překážky, které se před ním automaticky vysouvaly ze země, až dosáhl zdi. Sejmul z ní laserovou pistoli a konečně střelil do svého mechanického nepřítele. Byl to paprsek nejnižšího stupně, zbraň tedy nezničil, ale ta se na tento popud zasunula zpět do podzemní části tělocvičny. "Dobrý," pochválil ho Akihiko a poplácal ho po velkém bicepsu. O patro výš seděli Jack a Pauline u velkého počítače. Rukama se dotýkali monitoru, který měl dva metry na šířku. Zkoumali různé informace o kryptidech, jež pro ně počítač našel. "Tahle zpráva na nadmíru zajímavá, Jacku," řekla mu Pauline a jen co prstem přejela po souboru, otevřel se. "Nějaký muž na jihu Spojených arabských emirátů, nedaleko hranic s Ománem a Saúdskou Arábií dal tamním obyvatelům zvláštní nabídku. Když pro něj seženou tvora známého jako Sandwalker, vyplatí jim vysokou odměnu. Zadavatel úkolu je ale neznámý..." řekla Pauline. "Sandwalker... Ať počítač najde všechny informace o tomto kryptidovi," řekl Jack. Výsledky přišly okamžitě. "Sandwalker, tajemný živočich, jehož existence je zpochybňována. Kryptid, pravděpodobně nějaký druh kraba či raka," přečetl Jack z monitoru. "Mám takové tušení, že vím, kdo je ten muž, který Sandwalkera hledá. Nedivil bych se, kdyby to byl Nieto... Bude lepší se do Spojených arabských emir
átů vydat. Myslím, že Fahadovy znalosti jeho rodné země by se nám mohly hodit," mluvil dále Jack. Do místnosti v tu chvíli přiběhl Roger: "Ehm, promiňte, že ruším, lidi, ale Pierre na tom není dobře. Našli ho zpitého ve vedlejší ulici."

Čím může být Sandwalker tak významný? Co budou muset Lovci kryptidů, a zvláště pak Fahad, vyřešit? Jak to dopadne s Pierrem, který má očividně problémy? Pokračování příště.

Obrázek týdne 2. 2. 2018

Obrázky týdne se vrací! Tak jako ještě před asi čtyřmi a půl roku zde bude každý pátek uveřejněn obrázek, který jsem našel na internetu, a který považuji za opravdu překrásný... Jsem rád, že se Obrázky týdne vrací, jelikož, jak už jsem napsal, Správce dinosauřího parku původně ani neměl být přidáván tak dlouho... Myslím, že tento obrázek je skvělým návratem k Obrázkům týdne. Posuďte sami, není nádherný?

Popisek k dnešnímu obrázku: Stádo vzrostlých Diplodoků prochází jurským lesem v Coloradu před 150 miliony let. Obloha je takřka čistě modrá, je dopoledne, slunce ještě nepálí, všude voní dřevo, a v okolí našich Diplodoků se nachází hojnost vegetace, které budou dnes, tak jako každý jiný den, muset spást velké množství, aby ukojili svůj gigantický apetit...

Obrázky týdne jsou tedy zpět... Doufám, že se Vám výběr tohoto obrázku líbil... O víkendu očekávejte dalších část Lovců kryptidů, a brzy také odstartuje zcela nový projekt!

Mansourasaurus-Titanosaur z Egypta

V Egyptě byl objeven nový druh dinosaura, jenž byl pojmenován Mansourasaurus shahinae, a byl nalezen na západě země týmem paleontologů z Mansouranské univerzity. Řadil se mezi titanosaury, sauropody typické pro období pozdní Křídy, a měřil deset metrů na délku, přičemž vážil přibližně tolik, co dnešní slon africký, tedy 5,5 tuny. Zvíře bylo popsáno egyptským paleontologem Heshamem Sallamem, který řekl: "Pro mé studenty bylo vzrušující odkrývat kost po kosti, přičemž každý element, který jsme odkryli, pomáhal odhalit, co byl tento gigantický dinosaurus zač." Je obdivuhodné, že byl v oáze Dakhla v Západní poušti v Egyptě objeven živočich, který byl za života dlouhý jako školní autobus, nicméně není to tak překvapující, neboť kosti obrovských dinosaurů (i když musíme tvrdit, že mezi sauropody Mansourasaurus svou velikostí nějak zvláště nevynikal) jsou nalézány "poměrně" často. Nález je však zajímavý především proto, že z období mezi 100 až 66, resp. 65 miliony let nebylo v Egyptě dosud mnoho dinosaurů objeveno. Toto je tedy vzácnost, a odhaluje, jak sauropodi vypadali během takřka 30 milionů let historie severní Afriky, jež zatím nebyla dostatečně zmapována. Mansourasaurus je také pozoruhodný proto, že kostra, na základě které byl popsán, je zatím nejúplnější veleještěří kostrou z druhé poloviny Křídového období z celé Afriky. Nalezené kosti byly opravdu v dobrém stavu, výzkumníci byli velmi nadšeni... Za života byl Mansourasaurus pomalu se kolébající býložravec, spásající vysokou rostoucí vegetaci. Jeho tělo bylo pokryto šupinatou kůží a tlustými kostěnnými pláty, vyrůstajícími především na zádech... Paleontologové doufají, že bude brzy nalezena řada dalších dinosaurů z této doby a na tomto místě, neboť je jich zatím velmi málo. Mansourasaurus dokazuje, že paleontologie má zejména v Africe velkou budoucnost, a tento živočich je jen malým mravenečkem v celém mraveništi těch dosud nepopsaných a neprostudovaných veleještěrů, kteří kdysi kontinent obývali. Jak to v souvislosti s tímto objevem řekl Philip Mannion z Královské univerzity v Londýně, "toto je teprve špička ledovce". Není pochyb o tom, že v blízké době se dozvíme ještě více o tomto pozoruhodném zvířeti, i dalších velkých či malých křídových živočiších, kteří s ním sdíleli prostředí prehistorického Egypta...

Obrázek i informace z BBC News. Tomuto webu také vděčím za námět na článek-na zprávu, publikovanou v té době "před hodinou" jsem narazil v pondělí večer při čtení zpráv... Snad Vás tento objev nadchl tak jako mne! Do komentářů napište své názory...

Majungasaurus

Majungasaurus ("ještěr z Majungy"), jinak také Majungatholus ("klenba z Majungy") byl theropodní dinosaurus z čeledi Abelisauridae, jenž žil v období Křídy před 70 až 65 miliony let na území dnešního Madagaskaru. Tehdy byl již Madagaskar ostrovem, stejně jako dnes, a tak žil tento predátor spolu s ostatními tamními dinosaury v izolaci od okolního světa. Podle jedné teorie mohli tito dinosauři dokonce vyhynout i proto, že se mezi sebou příbuzní křížili a tím vznikalo mnoho genetických vad, které se nakonec odrazily na osudu samotného druhu. Je to však jen domněnka, navíc víme, že Majungasaurus vyhynul až na konci Křídového období, kdy do Země narazil obrovitý asteroid a způsobil kataklyzma, které nakonec zapříčinilo vymření druhohorních veleještěrů. Majungasaurus patřil k těm posledním. Jisté je, že tento dinosaurus byl kanibal. Nejen, že mezi sebou tato zvířata, jež byla mimochodem největšími dravými dinosaury na území Madagaskaru ve své době, bojovala o potravu. Majungasauři skutečně lovili jeden druhého, starší požírali mladší. Tento fakt byl poprvé prezentován roku 2007 po výzkumu kostí Majungasaurů, na nichž se nacházely stejné otisky zubů, jako na kostech svrchnokřídových madagaskarských sauropodů, kteří také tvořili značnou část jídelníčku Majungasaura. Souhlasí s nimi i vroubkování zubů Majungasaurů. Tito masožravci také požírali mršiny jedinců svého druhu. V období Křídy mělo podnebí Madagaskaru sezónní charakter, dlouhá sucha i kolísající srážky ovlivňovaly stav populací býložravých dinosaurů, a čas od času Majungasaurům nezbývalo, než pronásledovat jeden druhého, neboť byli jediným zdrojem potravy... Majungasaurus je v současnosti jedním z nejlépe prostudovaných theropodů jižní polokoule. Bylo odhaleno mnohé o jeho mozku; v poměru k velikosti těla byl velice malý, a stavbou byl podobný tomu krokodýlímu. Vědci se také díky studiu kosterních pozůstatků dozvěděli něco o nemocech, které Majungasaury trápily. Jednou z nich byla exostóza páteřních obratlů, které rostly směrem dolů. Jiný nalezený exemplář měl zase ocasní obratle nezvykle zvětšené směrem nahoru, díky čemuž musel ocas zvířete vypadat poněkud prapodivně. Tato nemoc nezpůsobovala potíže jen Majungasaurům; už před 150 miliony lety jí trpěli i Allosauři, a madagaskarský Masiakasaurus, žijící ve stejné době jako Majungasaurus, je už jen dalším dokladem toho, že byla u theropodů častá. Jiná z nalezených koster měla zase ukousnutý ocas. To jen dokazuje, že souboje mezi těmito dinosaury si občas vybíraly svou daň... Majungasaurus byl velký bipední masožravec, měřící na délku 6 až 7 metrů. Někteří jedinci však dorůstali délky i přes 8 metrů. Hmotnost zvířete se pohybovala přibližně okolo 1,1 tuny, výškou se rovnal dospělému člověku. Z lebky mu vyrůstal keratinové roh, pravděpodobně sloužící k odstrašení nepřátel nebo k identifikaci jedinců, případně také jejich pohlaví. Je možné, že samci měli roh zvětšené. Dříve si vědci mysleli, že rohů měl Majungasaurus na lebce celou řadu. Avšak ve skutečnosti měl pouze jeden pravý keratinový roh pouze na temeni hlavy za očima. Byl vybaven krátkou a širokou lebkou s mocnými čelistmi, jež byly vybaveny vroubkovanými zuby, perfektními k uchopení kořisti a trhání jejího masa. Zabíjel tím, že se vrhl na krk dinosaurů, jako byl Rapetosaurus, mocně držel a jen tiskl a tiskl. Držel ji tak dlouho, než přestala bojovat, přesně tak jak to dělají dnešní kočkovité šelmy. Zuby měl velice silné, aby se při uchopení bránící se kořisti nevylomily. Tento dravec a požírač zdechlin v jednom obýval jak husté lesy, tak polopouštní prostředí a okolí pobřeží... Poprvé byl popsán roku 1896 francouzským geologem a paleontologem Charlesem Depéretem, který ho označil za druh Megalosaura. Nebyl jediným masožravým dinosaurem, který byl mylně klasifikován, Carcharodontosaurus je jen dalším příkladem toho, že v jednu dobu byl za Megalosaura označován snad každý dravý dinosaur. Správné jméno mu dal až francouzský paleontolog René Lavocat v roce 1955, ovšem teprve v roce 1979 byl lépe studován pod názvem Majungatholus. Tento název je však dnes vědecky neplatný. Majungatholus byl tehdy navíc označován za pachycefalosaurida, poněvadž se některým vědcům zdálo, že na místě rohu se nacházela kostěnná kupole...

Popis Majungasaura naleznete v knihách "Dinosauři-Průvodce stopaře", "Dinosauři-Průvodce 270 rody" a v mnoha dalších. Zvíře bylo ukázáno i v dokumentárních pořadech: Když dinosauři vládli světu, Jurské bojiště (též Tajemství dinosaurů) a Planeta dinosaurů od BBC z roku 2011.

Příště Scansoriopteryx!

Louis Dollo

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Louis_Dollo_2.JPG

Louis Antoine Marie Joseph Dollo (7. prosince 1857 až 19. dubna 1931) byl belgický paleontolog francouzského původu, který se proslavil především zavedením Dollova pravidla, jednoho z principů evoluční biologie a paleobiologie. Narodil se do rodiny Bretonců v Lille na severu Francie, kde také vystudoval školu École centrale de Lille. Velmi významně jej ovlivnili francouzský geolog Jules Gosselet, který před svým působením v Lille učil chemii a fyziku v Bordeaux, a zoolog Alfred Mathie Giard, jenž byl zase ovlivněn Ernstem Haeckelem, německým obráncem a zastáncem Charlese Darwina... Proslulé Dollovo pravidlo bylo zformulováno okolo roku 1890. Dollo vyslovil, že když během evoluce vyvíjející se organismus přijde o nějaký orgán či jakoukoliv část těla, během vývoje už pak tento orgán či tělesná část u daného živočicha nikdy znovu nevznikne. Tato hypotéza byla velmi dlouho akceptována, a v podstatě se dá říct, že většina dnes žijících organismů ji dokazuje. Hadům se nevyvíjí končetiny, které v druhohorách zratili, a stejně tak dnešní ptáci nejsou vybaveni zuby, přestože jejich předchůdce, Archaeopteryx, jimi byl vybaven, ale poté zkrátka vymizely. Ovšem v roce 2003 Michael F. Whiting zjistil, že některé druhy hmyzu, jejíchž předchůdci během vývoje přišli o křídla, si je zase vyvinuli. Vyhynulá žába Gastrotheca guentheri byla ozubena, přestože žáby během evoluce ztratily zuby. Čas od času tedy během vývoje může dojít k odchylce, a tato hypotéza už byla překonána jinými. Dollův zákon (či zákon iverzibility) byl však velkým milníkem evoluční biologie. Přestože víme, že není zcela platný, zasadil se o naše porozumění procesu evoluce... Předtím, než Louis Dollo tuto hypotézu vyslovil, dohlížel do roku 1878 na vykopávky dinosaurů v belgickém Bernissartu. Jednalos se ve velkém množství především o Iguanodonty. Roku 1882 se stal asistentem Královského belgického institutu přírodních věd, a do roku 1885 vedl vedl paleontologické sbírky. Roku 1912 získal Murchinsonovu medaili. Většinu svého života strávil v Belgii, kde také ve věku 73 let zesnul...

Nová zjištění o eocénním podnebí mohou ovlivnit budoucí klimatické modely

Mezinárodním tým paleoklimatologů, vedený vědci z Floridského muzea přírodní historie, podrobil výzkumu fosilie drobných mořských živočichů, díky čemuž získal neobyčejné informace o podobě klimatu na naší planetě v období Eocénu. Tým studoval fosilizované dírkonošce staré 56 až 34 milionů let, a především pak jejich chemickou kompozici. Dírkonošci, kteří v té době žili v mělkých tropických vodách, nyní, po desítkách milionů let, odhalili, jaké chemické složení měla voda, kterou obývali, a teplota, v níž žili. Výsledky tohoto fascinujícího výzkumu podle odborníků mohou ovlivnit i způsob, jakým se díváme na současné globální oteplování a s tím související budoucí klimatické modely. Jak totiž výzkum prokázal, rozšíření ledovců na pólech v Eocénním období bylo podhodnoceno o 50 %, a to i v období, kdy průměrná teplota byla na naší planetě o 6°C vyšší než dnes. I tato informace je novým zjištěním, i když bylo už dříve správně předpokládáno, že v Eocénu, kdy tropické deštné lesy pokrývaly i střední Evropu, bylo mnohem tepleji. Je však pravdou, že polární oceány se tehdy oteplovaly mnohem rychleji než oceány tropické. Jak už víme řadu desítek let, celé třetihory byly v podstatě takovou "jízdou na horské dráze". Začaly velkým teplem po vyhynutí dinosaurů. Po většinu Eocénu panovalo i v dnešním mírném pásu tropické podnebí. V Oligocénu se už situace měnila, do mnoha oblastí, jež byly dříve pokryty lesy, vtrhlo sucho, a otevřené planiny pokryté trávou, která se vyvinula právě v tomto období, byly častým pohledem. Pak, na konci Pliocénu, už doba ledová klepala na dveře. Nyní žijeme ve čtvrtohorách, a momentálně se nacházíme v době meziledové. Domněnky o tom, kdy zasáhne další doba ledová, a zda to bude ještě za existence našeho druhu, se různí. Každopádně nové paleoklimatologické objevy významně rozšiřují naše znalosti o podnebí na naší planetě v Eocénním období. Dírkonošci, kteří tyto informace přinesli, pocházejí z Tanzanie, Indonésie a Indie, přinejmenším tedy svědčí o podobě klimatu před více než 34 miliony let ve Starém světě. Tyto jednobuněčné organismy si vytvářejí schránky ve shodě s chemií vody, v níž žijí, a tyto schránky jsou tvořeny uhlíkem, kyslíkem a kalciem. Zejména vápníková složka je pak silná. Avšak jsou to izotopy uhlíku a kyslíku, které o mnohém svědčí. Dírkonošci žijící v chladnějším prostředí měli izotopy těchto dvou látek takřka "zaklíněny" do sebe, kdežto ti z teplejších oblastí ne. Vědci dále pronikli do fosilií laserem, aby našli stopy jak vápníku, tak hořčíku... Výsledkem tedy je, že na naší planetě byla průměrná teplota v Eocénu o 6°C vyšší než dnes, a z toho lze mnohé vyvodit... Možná, že až za mnoho stovek milionů let bude tuto planetu opět obývat nějaká "inteligentní" forma života a její zástupci naleznou fosilie dírkonošců z naší doby, budou moci říci mnohé o globálním oteplování a celkově o našem klimatu. Fosilie dírkonošců jsou totiž excelentními indikátory klimatu. Žijí na naší planetě už 540 milionů let, jsou hojní v mořských sedimentech, a dokáží toho prozradit skutečně mnoho, což tento nález dokazuje...

Přiložena mapa severní polokoule naší planety Země v Eocénním období. Snad se Vám tento paleoklimatologický článek líbil, pokud ano, budu rád za uvedení Vašeho názoru...

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (5/5)

V minulé části dílu Krev v džungli zajali Lovci kryptidů proradného Sama Webera. Dozví se, jak utekl z vězení, a proč zde, v Konžském pralese, pracoval pro Ngoye? Claude Ngoy, důstojník, který ve skutečnosti ani není člověkem, ale nějakou slizkou příšerou, která je schopná měnit svou podobu, byl zatím poražen, ale je možné, že se ještě vrátí... Fahad už nalezl základnu, na kterou mělo být přeneseno Mokele Mbembe, které však Lovci kryptidů před vojáky zachránili... Co však chystá Gregory Martin udělat se základnou Lovců kryptidů na jihu Londýna, kterou si bedlivě prohlíží?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST PÁTÁ:

"Bude to dětinské," řekl Gregory Martin svému kolegovi, který stál po jeho boku, "ale vyzkoušíte, jak odolná jsou okna." "Okna? Jak to myslíte?" zeptal se zmateně jeho komplic. "Hodíte tam kámen, a když okno prorazíte, prohodíte dírou granát. Je to jasné?" "Ale... Vždyť uvnitř někdo je!" "No a co? Vy posloucháte moje rozkazy, ne?" "Ano, pane, ale stejně se mi to nezamlouvá. Co když mě někdo uvidí?" "Nemáte se čeho bát, vy pitomče! Teď jděte a proveďte, co jsem vám nařídil!" Martinův pomocník si nasadil černou masku, vyběhl z domu a utíkal asi padesát metrů směrem k základně Lovců kryptidů. Kámen prorazil sklo okna v prvním patře. Muž tam okamžitě hodil bombu a obrátil se. Utíkal zpět. Nastalo ticho. Gregory Martin sledoval jeho kroky pomocí dalekohledu a mnul si ruce. "Paráda!" řekl si. Pak se ozvalo bolestné "Au!" Muž ležel na zemi. Hleděl na granát, který ho trefil do hlavy. "Sakra, jak mohl někdo vyhodit ten granát tak daleko? Vždyť už jsem uběhl tak čtyřicet metrů!" říkal si ten dareba. Byla to jeho poslední slova. Gregory Martin zařval vzteky a namířil okuláry dalekohledu na základnu. Z rozbitého okna vykukovala mechanická ruka. "Jsou neporazitelní! Kruci, já je zničím, přijdu na to, jak! Vymetu je odtamtud!" vztekal se Gregory Martin. Raději vzal roha, a když přijela policie, nebyl už v Londýně. Kate policii sdělila, že neměla ani ponětí o tom, že by dovnitř někdo hodil granát. Ale systémy základny Lovců kryptidů zareagovaly. To ta technologie, co nakoupil Akihiko... Polonahý Sam Weber byl odkopnut ke stěně uvnitř malého domku v konžské vesničce. Nadával, ovšem to mu nijak nepomáhalo. Dveře se zavřely a on v ní osaměl. "Hlídejte ho! Kdyby se cokoliv stalo, tady," řekl Jack mladému Afričanovi, majiteli toho domku, a podal mu svou náhradní laserovou pistoli, "dejte mu tím co proto. On už si rozmyslí útěk, když bude stát jeho kůži. Doslova." Potom Lovci kryptidů nasedli do malého letadla. Nikdo z vesnice se nenabídl, že by pilotoval. Tak si za knipl sedl Jack. "Nejlíp se člověk naučí lítat, když to sám zkusí," zasmál se, nastartoval motor a před zraky vyděšených vesničanů z malého Ewetova letiště hrůznou rychlostí vzlétl letoun, normálně sloužící k přenosu potravin. Ale nyní to byl, alespoň v jejich myšlenkách, luxusní letoun Lovců kryptidů. Měl jen trochu zrezivělou vrtuli. Pauline seděla vedle Jacka a neustále mu sdělovala, na jakých souřadnicích právě jsou. Místo, kde se už nacházeli Ewet a Fahad, nebylo daleko. Stačilo přistát na velkém plochém skalisku, na který se obě letadla vešla, a bylo po letu. Fahad seděl na křídle Ewetova letadla, měl sluchátka v uších a poslouchal línou havajskou hudbu. Kroutil u toho rameny, měl zavřené oči a pohyboval ústy, jako by zpíval. Roger k němu přišel a cvrnkl ho prsty přímo mezi oči. Fahad spadl z křídla. "Do háje! Tohle mi už nedělej!" zlobil se, zatímco se Roger řehtal. "Teď přichází těžší část," řekl Jack, "musíme se dostat do té budovy, o které Fahad mluvil. A to nebude lehké." "Myslíš?" zeptal se nevěřícně Fahad. Ewet zůstal u obou letadel. Šestice Lovců kryptidů vyběhla kopec. Proběhli kolem maskovaného heliportu. Nebylo pochyb o tom, že plocha heliportu mohla být stažena pod zem. Do podzemní části té budovy! Fahad vystřelil k sotva viditelným dveřím ve skále několik lan. O chvíli později už Lovci kryptidů šplhali nahoru. Fahad umístil na dveře tikající bombu. Pod převislým skalním výstupkem se všichni skryli. Bomba tiše vybuchla. "Koho baví hlasité exploze, které na sebe každého upozorňují?" řekl Fahad. Vtrhli do temné chodby. Zapnuli své svítilny. Drželi se pohromadě. Postupovali dál. Pochod byl krátký. Za chvíli už slyšeli lidské hlasy. "Můj ty bože..." podivil se Pierre. Jako první totiž uviděl to, co se před nimi na konci chodby objevilo. Za chvíli už stáli za zábradlím a hleděli na obrovskou modrou halu plnou mužů oblečených v zeleném. Měli masky, dosti připomínající ty plynové, na svých obličejích. V klecích se nacházela nějaká zvířata. Měla křídla... Ano, byli to Kongamatové! Proč zde byli drženi? V pravém rohu té obrovské haly se nacházela velká, zelená, lesklá trubice. Zrovna do ní umístili jednoho Kongamata. Ubohý kryptid byl vystaven silnému záření. Krákal tak hlasitě a tak bolestně, že se z toho Jackovi, ba i obvykle zuřivému Akihikovi, stáhlo hrdlo. Z trubice pak vytáhli Kongamata, kterému při záření narostly rohy nad očima, na zádech měl ostré kostěnné ostny a velmi výrazně se mu protáhly drápy předních končetin. "Tohle je teprve prototyp!" ozval se hlas jakéhosi muže, jenž do haly vešel velkými dveřmi odkudsi z podzemní části budovy. Měl důstojnický oblek... Byl to Konžan... "Claude Ngoy," zašeptal Jack. "Jistě, pane," řekl Ngoyovi muž v masce, "ale nemůžeme vám slíbit, že se podaří vytvořit lepší verzi. Chci říct, že... Při dalších pokusech už by kryptidi mohli umírat. Nebo zmutovat tak, že by se nedali ovládat." Ngoy si ho chytl pod krkem. Muž zaúpěl. Ngoyova ruka se proměnila v silný tekuty sliz. Stáhla muži krk tak, že byl za chvíli mrtev. "Janssene," zvolal Ngoy na dalšího chlápka v masce, "odteď velíte operaci vy, jasné? A jen tak mimochodem, lidi, kdybyste někdo odporovali, skončíte jako tady Fernando. Pěknej den přeju!" Mrtvola byla odnesena na lůžko, kde s ní byly okamžitě započaty různé pokusy. "To je fakt hodně, hodně, hodně, hodně nechutný," řekl Pierre. "Co navrhujete udělat?"

"Tohle," odpověděl Jack. Vypálil z laserové pistole. Ve chvíli byly mříže ve všech klecích s Kongamaty přeťaty. Pokusní králíci odlétali. Věděli, kudy zmizet. Prohnali se nad hlavami Lovců kryptidů a vyletěli ven. Muži v zeleném popadli futuristické pušky a samopaly, a zahájili palbu. Fahad vyhodil další bombu. Lovci kryptidů se dali na útěk. Sklouzli ze skály po lanech. Pak se ozvala příšerná rána. Budova uvnitř skály vybuchla. Nikdo to nemohl přežít. Uprchlí Kongamatové svobodně kroužili po obloze. Lovci kryptidů nasedli do obou letadel odletěli... "No, moc jsme se toho nedozvěděli," řekl Jack, když vystupovali z letadel ve vesnici. "Snad jen to, že zase někdo dělá pokusy s kryptidy," řekl Pierre. "Vlastně by tu bylo takové malé vysvětlení... Zhou Len nás na na našich raných expedicích sledoval, to víme, a vždycky odchytával zvířata, která jsme studovali. Proto se taky v New Yorku stalo to, co se stalo... No, a poté, co Zhou Len zemřel, dostaly se nějakou cestou jeho materiály k tomuhle Claude Ngoyovi, a ten se zřejmě rozhodl pokračovat v Zhou Lenově práci a odchytávat kryptidy, pokud víme, tak zatím jenom v Kongu. A dělal s nimi pokusy. Jednoduché, že? Ale ono to zase tak jednoduché nebude. Hrozně rád bych věděl, co je Ngoy zač. Co je to za příšeru..." mluvil Jack. K Lovcům kryptidů náhle přiběhl jakýsi africký chlapec. "Ten Weber, kterého jste nechali hlídat mým otcem, zmizel. Nikoho nenapadl, nikdo ho neviděl odejít z domku... Prostě zmizel, jen tak, sám od sebe!" křičel. "Takže Sam Weber je zase volný..." zasupěl Pierre. "Neboj, kámo," uklidňoval ho Jack, "on se ještě objeví, a příště ho dostaneme, tak tvrdě, že bude tohohle útěku nadomsrti litovat. To ti slibuju." Nezbývalo, než Kongo opustit, a vydat se na dlouhou cestu domů, do Londýna... Kolem skály, ze které ještě stále vycházel kouř po explozi, jež byla způsobena Lovci kryptidů, kroužil malý kulatý předmět. Zastavil se před vchodem, tiše před ním levitoval, a mechanické oko, tvořící polovinu jedné části koule, se rozšiřovalo. Obraz byl zaostřován. "Pozoruhodné... Velmi pozoruhodné..." komentoval to muž, jenž svého malého špióna řídil. A to tisíce kilometrů od Konga. Náhle cosi udělalo výpad po jeho zvědovi. Zelený sliz jej oblepil. Obraz byl přerušen. Na velké obrazovce se už objevovaly jen rychle se mihotající černé a bílé proužky. "Velmi pozoruhodné! Velmi pozoruhodné!" K muži s vousy pouze nad koutky rtů, Deylinu Nietovi, přistoupil jeho "syn", Metaller. Nacházeli se "doma", v podvodní budově na dně jezera Nikaragua. "Ten Claude Ngoy, otče," řekl inteligentní kovový robot, "co je zač?" Nieto se rozchechtal. "Rival, synu, rival," odpověděl. "Můžu ho zničit, jestli chceš." "Ne, synu. Ngoyova technologie by se nám mohla hodit. Stejně jako jeho DNA. Jen si to představ! Čeho bychom dosáhli, kdybychom měli něco takového ve svém vlastnictví... A Ngoy samotný, mohli bychom ho k něčemu přesvědčit, nemyslíš?" "A co Lovci kryptidů?" zeptal se Metaller svého vynálezce. "Oni sami dobře vědí, že se situace stupňuje... A rozuzlení našeho příběhu, to není daleko..."

Jak uprchl Sam Weber? Ke komu vlastně patří? Kdo je Claude Ngoy, a proč přežil explozi? Jaké plány má Nieto a jeho kovový posluhovač Metaller? Co s Lovci kryptidů provede nevrlý Gregory Martin? Zdá se, že otázek je stále jen více... Co si vlastně Metaller odnesl z Wolverhamptonu při prosincovém dobrodružství? A nehrozí nebezpečí, že by Pierrova lítost ze ztráty sestry Sabine opět dosáhla nebezpečných hodnot? Jak ochránit kryptidy před těmi, kteří se jich snaží zmocnit? Lovci kryptidů už moc dobře vědí, že tohle je válka... Otázkou je, kdo ji vyhraje!

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (4/5)

V konžské džungli něco nehraje... Vojáci, kteří z neznámého důvodu odchytávají kryptidy, a před nimiž Lovci kryptidů zachránili mladé Mokele Mbembe, jsou vedeni čímsi nadmíru podivným... Po přestřelce ve vojenském táboře chytil Jack důstojníka Claude Ngoye za ruku. Je slizská, prodlužuje se, není lidská... Proč se na papírech, které si Jack odnesl z tábora, objevuje jméno starého, již zesnulého nepřítele Lovců kryptidů, Zhou Lena? Najde Fahad s pomocí pilota Eweta základnu, na kterou mělo být Mokele Mbembe původně přeneseno? A co znamená přítomnost vraha Pierrovy sestry, Sama Webera, v blízkosti Ngoyeho tábora? A jak se Kate vypořádá s muži Gregoryho Martina, kteří mají spadeno na základnu Lovců kryptidů na jihu Londýna?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST ČTVRTÁ:

"Tak se znovu setkáváme," usmál se Sam Weber na Pierra, stále ještě ležícího na zemi. Ten nedokázal ovládnout svůj vztek. Vstal, ale z levé i pravé strany přistoupili k Pierrovi dva vojáci a mocně mu sevřeli ruce. "Vím, že jsi hodně plakal, když sestřička zemřela," provokoval ho Sam Weber, nyní oblečený v důstojnickém obleku. "Ty svině!!!" zařval Pierre, jediným pohybem se vytrhl ze sevření obou statných vojáků a vytasil laserovou pistoli. Sam Weber mu dal včas ránu pěstí do obličeje. Pierre spadl na zem. "Dlouho jsem tě hledal," řekl Sam Weber, "a když jsme se konečně setkali v Tokiu, neměl jsem čas ti to říct. Scházels mi. Už dávno jsem tě chtěl zabít, tak jako tvou sestru. Jsem rád, že teď konečně splním svůj úkol." "Jaký úkol?!" zeptal se Pierre. Jeho oči spočinuly na laserové pistoli, která ležela blízko Weberových nohou. "Řekněme, že jsem měl zbavit života i tebe. Olověná kulka ti měla prorvat srdíčko stejně jako tvé sestřičce..." usmíval se ďábelsky Weber. Pierre zpozoroval, že k němu rychlým krokem přicházejí vojáci, které před chvílí setřásl. Pohotově hodil po Weberovi kámen a zasáhl ho do hlavy. Vystartoval, a zvedl ze země laserovou pistoli. Nastavil laser na maximum a odpálil Webera ke skalnatému výstupku, vycházejícímu z vysušené, hnědé půdy. Paprsek úplně spálil Weberův oblek. Oblečený už jen v kalhotách a cárech rukávů se držel za hruď a nedokázal ovládnout skučení z bolesti. "Ten svůj úkol si můžeš strčit..." začal Pierre, ale hned dostal zezadu ránu pažbou do hlavy. Objevily se mu mžitky před očima. Přesto když uviděl, jak k němu Weber opět běží, stiskl spoušť, a když laserový paprsek přišel do styku s Weberovou odhalenou hrudí, zařval nepřítel tak, jako by byl vržen do ohně. Stejnou ránu laserem dostal o vteřinu později ten první voják. Odletěl asi o pět metrů dál a držel se za spálený obličej. Podobně ublížit tomu dalšímu už nebyl problém. Pierre se zvedl a utíkal směrem k vojenskému táboru. Slyšel, že odtamtud vychází křik, jenž nasvědčoval, že tam zavládl chaos... Jack hleděl na Claude Ngoye, kterému se lidská pleť úplně proměnila v nazelenalý sliz, který se neustále pohyboval. Obličej se mu rozšířil, oči mu lezly z důlků. "Co seš zač?" zeptal se ho, potlačuje v sobě strach. "Divil by ses, lidský netvore," řekl Ngoy a přiblížil svůj odporný obličej k tomu Jackovu. Jack nemeškal a kopl ho mezi nohy. Ngoy zaklonil hlavu na nelidsky dlouhém krku, a pak ji zase namířil na Jacka. Měl odporný zlý úsměv, zvětšovaly se i zuby v jeho ústech, mnohé z nich byly zašpičatělé a připomínaly malé dýky. Další rána mezi nohy, tentokrát vojákovi, který držel Jacka za ruku, pak rána pěstí do obličeje toho druhého, a Jack byl volný. Laserovou pistolí trefil Claude Ngoye do těla, ale tomu to příliš nevadilo. Důstojnická uniforma byla sice zčásti spálena, ale malá prohlubeň, která se objevila v Ngoyově těle, se hned zacelovala. Jack popadl všechny ty papíry, jež předtím upustil, a opustil křoviny. Utíkal podél levé hranice tábora. Když ho z malého kopce spatřili Akihiko, Roger a Pauline, začali pálit z laserovek po všech těch vojácích, kteří už na Jacka mířili puškami a samopaly. Byla to mela. Všude to vybuchovalo, ptáci odlétali v masách ze stromů. Situace se ale ještě zkomplikovala. Jakmile Jack dosáhl kopce, palba v táboře ustala. Všichni vojáci hleděli na prudce se ohýbající větve stromů. Nastal šílený zmatek, jakmile z lesa vyběhlo celé stádo Stegosaurům podobných kryptidů Mbielu-mbielu-mbielu, které potyčka v džungli zřejmě dost vyděsila, a hnalo se přímo do středu tábora. Bezpočet vojáků byl udupán. Hlavní stan byl zvířaty stržen. Stejně rychle, jako ta mohutná zvířata z hustého pralesa přišla, tak i zmizela. "Ta spoušť... Škoda, že tam zůstaly všechny ty materiály, které u sebe Claude Ngoy měl," řekl Jack. "Nebudete věřit tomu, co jsem viděl," pokračoval, "on totiž není... Ehm... Jak bych to měl říct... Prostě to není člověk." "A co to teda je?" zeptal se překvapeně Roger. "To fakt netuším. Ale je to pěkně odporný," odpověděl Jack. Konečně k táboru přiběhl Pierre a skoro se srazil se svými čtyřmi kolegy. Byl celý udýchaný. "Nejsi tady na čas," zasmál se Jack. Ale Pierre neměl náladu na vtipkování. "Sam Weber! Je tady!" vydechl těžce Pierre a ukázal směrem, kterým přiběhl. "Sakra," vykřikl Jack. Jen o pár vteřin později se totiž na lesní cestě objevil popálený a velice rozčilený Estonec se dvěma Ngoyovými vojáky. Všichni tři drželi v rukou samopaly. Ale laserové pistole byly mnohem rychlejší. Vojáci byli opět odpáleni jako první. Weber, který se vyhýbal ranám, zamířil na Pierra. Ovšem ten vypálil z pistole laser, jenž samopal proměnil ve škvarky. Jediná rána Akihikovou kovovou tyčí do zad, a Weber ležel zcela paralyzován, přidržován u země nohama zuřivého Japonce.

Lovci kryptidů si Webera odvedli kousek od zničeného vojenského tábora. "Vysvětli, co tady děláš!" řekl mu Jack a přitiskl ho k objemnému kmeni stromu. "A co chceš slyšet, Owene?" vydechl znaveně Weber. "Vybal, proč jsi zabil mou sestru! A proč jsi chtěl zabít mě!" vyhrkl na něj Pierre. "Tvou sestru? To už je přece minulostí, ne? Nevyrovnal ses s tím snad, ubohý osiřelý...?" Jack dal Weberovi takovou ránu do pusy, až z ní vypadly dva zuby. "Tohle je velká chyba, to, co děláš, Owene," zasyčel Weber. "Chci od tebe odpověď, a dostanu jí. Sám preferuješ násilí, ne? Tak já v ho v tomhle případě preferuji též," řekl mu Jack a kopl ho do břicha. Weber se svalil k zemi. "Je mi to líto, ale neumučíš mě," zachechtal se Weber. Lovci kryptidů se otočili. Stál za nimi Claude Ngoy se dvěma svými vojáky, zřejmě jedinými, kteří přežili nehodu v táboře. Weberovi společníci ale asi utekli, nebyli nikde poblíž. Ngoy vypadal hrozivě. Dvounohá, nazelenalá, humanoidní obluda s velkýma očima a důstojnickou čapkou na hlavě. Těžko by se dalo uvěřit tomu, že ještě před chvílí to byl prostý Konžan. "Jestli chceš něco vědět, tohle je teď můj šéf," zasmál se Weber. "A co Amano? Pro něj jsi taky dělal, zlotřilče!" zařval naň Akihiko. "Jo, občas měním zaměstnavatele... Zhou Len, Amano, Claude Ngoy..." usmíval se Weber. Ngoy popadl Jacka za krk a zmáčkl. Jeho dva vojáci byli okamžitě odstřeleni salvou laserů, ale Lovcům kryptidů se nedařilo prostřelit Ngoyovo tělo. Teprve když Akihiko zaryl svou tyč do jeho hlavy, pustil Ngoy svou oběť a s hrůzným řevem, při němž si tyč z hlavy vytrhl, padl na zem. Všichni hleděli na tu hrůzu. Jeho tělo se rozpustilo a kapénky slizu rychlostí několika metrů za vteřinu vtekly do puklin v zemi, pod keře, kamkoliv... Daleko odsud prolétalo nad skalami Ewetovo letadlo. "Nevím, kam ta helikoptéra zmizela," řekl Ewet Fahadovi. "Takhle bych tu mohl kroužit celý den, ovšem palivo brzy dojde... Asi to nemá cenu," pokračoval. "Počkej," řekl Fahad. Vytáhl z kapsy jakýsi detektor kovu. Položil jej na okýnko. Po chvíli zajásal. "V jedné z těch skal se nachází obrovská kovová budova," řekl. "Co?!" vyhrkl překvapením Ewet. "Vidím ji na displeji. Páni, to je technologie. A hele, když se podíváš před tu skálu... To vypadá jako heliport... Zasypaný nějakým umělým substrátem. Super maskování..." komentoval to vše Fahad. Vytáhl vysílačku a informoval o svém objevu ostatní Lovce kryptidů... Na jihu Londýna mezitím Kate hovořila s policisty. Zavolala je poté, co ji u základny napadl jeden z mužů Gregoryho Martina. Pochopitelně nevěděla nic o tom, ke komu patřil. Pouze popsala jeho vzhled. "Lovci kryptidů jsou naši přátelé," řekl mladý seržant, "vím, že tu mají taková zařízení, že se sem asi nikdo nedostane. Ale přesto je dobře, že jste nám zavolala. Víte, ten špion, kterého nedávno Lovci kryptidů odchytili poté, co si základnu fotografoval, totiž záhadně utekl z vězení. Policie vůbec neví jak. Prostě zmizel z cely, to je celé." Jakmile policie odjela, a Kate zavřela dveře základny, objevil se v okně asi tak padesát metrů vzdáleného domu stařík s dalekohledem. Gregory Martin... Důkladně si základnu prohlížel...

Jaké má Gregory Martin úmysly ze základnou Lovců kryptidů? Komu patří základna ve skalách uprostřed Konžského pralesa? Co je zač Claude Ngoy?! A co znamená fakt, že měl ve svém vlastnictví Zhou Lenovy dokumenty, a Zhou Lenova bývalého pobočníka Sama Webera? Když je teď v zajetí Lovců kryptidů, bude Weber konečně mluvit? Válka o kryptidy se rozvíjí... Nebude jednoduché ji bojovat...

Správce dinosauřího parku - Loučím se

Začalo to 15. listopadu 2013 ve 14:24 a od té doby prakticky nepřetržitě patřily pátky Správci dinosauřího parku. Tehdy, před více než čtyřmi lety, se nám představil prostými slovy: "Dobrý den, jmenuji se Dan Jameson" v první části, která se jednoduše jmenovala "Jak to všechno začalo". Slíbil jsem, že poslední části Správce dinosauřího parku (avšak znovu podotýkám, že se s velkou pravděpodobností vrátí ještě asi na dva měsíce v létě tohoto roku) budou jako ty vůbec první. Rozsahově nikterak dlouhé zápisy z Danova života v parku... Nyní nastává čas na ten zcela poslední...

Loučím se

Dinosauří park jde skvěle dál... Náš kanadský sponzor nám už odeslal několik milionů dolarů, které potřebujeme ke koupi nových materiálů na ohrady. Přibývá totiž zvířat, která Oliver přiváží do Dinosauřího parku. Ve středu přijel ze své na dlouho poslední expedice, která ho zavedla na Isle of Die. Přivezl mládě Microraptora. Všichni jsme byli nadšeni. Pojmenovali jsme ho Mini, ale zatím nevíme, jestli je to sameček nebo samička. Oliver ho našel na východním pobřeží Isle of Die. Muselo to být mládě, které vypadlo z hnízda postaveného na stromě. Je obecným pravidlem, že když najdete ptáčátko, jež vypadlo z hnízdečka, nesmíte ho krmit, protože je pravděpodobné, že se o něj rodiče budou i nadále starat. Ale Oliver se rozhodl, že péče Dinosauřího parku přijde Mini více vhod. S peřím, které pokrývá jeho tělo, ještě Mini nedokáže létat. Asi ho umístíme do voliéry. Zatím si ale užívá malého plastového boxu v hlavní ordinaci veterinární stanice. Až trochu povyroste, bude odtamtud přemístěn. Vůbec se nebojí lidí. Včera večer jsem se na něj přišel podívat. Je velmi pěkný, a jistě bude na chov nenáročný. Oliver splnil svůj slib, přivezl něco, co nás nedostane do problémů. Teď už Oliverovi zbývá jediné: vydat se do čínské provincie Jün-nan a strávit celé týdny v tamních lesích při pátrání po varanech skvrnitých... Charles oslavuje narození čtyřech dalších savců rodu Adelobasileus. Klec v jeho zahradě je už domovem ne jedné, ale hned několika kolonií. Charles sám neví, kolik jedinců vlastně čítají, ale myslí si, že se čtyřmi novými přírůstky je jich už více než padesát. Také že se klícka pořádně rozrostla, jinak by tolik jedinců neudržela. A kolik toho ti Adelobasileové spořádají... Ale Charles se o ně stará dobře. I když je jakožto ředitel parku neustále zaneprázdněn vyplňováním papírů...

Celý týden byl takový poklidný... Vzpomínám na ty staré časy, kdy Dinosauří park začal. Pamatuji si, jak byl Dino malý a roztomilý, když jsem se s ním spřátelil. Nedokázal jsem si tehdy představit, že se z úplně obyčejného Leptoceratopsího škvrněte vyvine tvor tak inteligentní, že ho mohu přirovnat ke psu. Po více než čtyři roky skoro každý den spí vedle mé postele... A nevadí mu, že chrápu... Dlouho jsem neměl dost času na to pomyslet. Ale musím říct, že i když se ve společnosti Olivera, Charlese, Tima a ostatních cítím skvěle, mým největším kamarádem je tu Dino. Zná mě lépe než kdo jiný, a já znám zase jeho. Nejsme jako náhradní otec a syn, jsme prostě přátelé... Když jsem dnes ráno házel hlávky zelí samici Wuerhosaura Wuerho, vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle s ní. Švihala po mně ocasem vyzbrojeným ostny. Ale to bylo kdysi. Už si na mě zvykla. Ovšem je pravda, že když jsem k ní přistoupil blíže, než se jí líbilo, výhružně na mě zabučela. S několika kolegy, s těmi, kteří tu tak jako já pracují od začátku, jsem o začátcích parku mluvil na dnešním obědě. A rozhodli jsme se, že poté, co dojíme, nepůjdeme pracovat. Dáme si oddech, a projdeme se po celém parku. Je období dešťů, ale ono pršet přestalo. Vysvitlo slunce, kaluže v bahnitých cestách se jiskřily, a my obdivovali jedno zvíře za druhým jako kdybychom tu byli úplně noví, a jako kdybychom byli malí kluci, kteří si splnili svůj sen cestovat zpět v čase a vidět všechny ty prehistorické příšery... Opravdu jsem si svůj sen splnil. Jsem Správce dinosauřího parku...

Loučíme se s Danem Jamesonem, Správcem dinosauřího parku... Jak už jsem uvedl, ne navěky, ale několik měsíců se o dění v parku zkrátka nebudeme dozvídat... Příští týden se po velice dlouhé době, delší, než bylo plánováno, vrátí Obrázky týdne... I když mě v poslední době tento týdeník psát nebavilo, musím říci, že poslední dvě části jsem si jako autor opravdu užil... Doufám, že vy také...

Prehistoričtí lasicovití: Algarolutra

Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Minulá část se zaměřila na pravěkého jezevce, v této části se podíváme na jeden druh vydry, který vyhynul docela nedávno, v době ledové...

Jméno: Algarolutra majori,

Období: Pleistocén,

Místo: Evropa.

Do podčeledi vyder (Lutrinae), jež je stejně populární jako podčeleď lasiček a kun (Mustelinae), patří v jednadvacátém století třináct druhů. Jsou to lasicovité šelmy perfektně adaptované k životu zčásti ve vodě a zčásti na souši. Dokáží překvapit svou odhodlaností, chytrostí a hbitostí. Kdysi téměř vyhubená vydra mořská disponuje nejhustší srstí mezi současnými savci. Amazonská vydra obrovská je zase největším současným lasicovitým. Ale prehistorie vyder má také své kouzlo, a to i přesto, že řadu druhů pravěkých vyder známe jen velmi málo. Avšak porovnáním jejich ostatků s jejich dnešními žijícími příbuznými si můžeme udělat dosti dobrý obrázek o tom, jak žili. Algarolutra majori je název, který byl roku 1986 udělen Malatestou a Williamsenem pleistocénní vydře, která ještě před více než 10 000 lety žila v oblasti dnešního Středozemí. Typovou lokací byla jeskyně Dragonara na Sardinii. Kromě toho bylo nalezeno i několik kostí a zubů na francouzské Korsice. Dlouho byl tento živočich nazýván Cyrnaonyx majori, a byl tedy pouze jiným druhem poměrně lépe známé pleistocénní vydry. Ta byla dlouho známá pouze z kontinentální Evropy, zvláště pak z vnitrozemí Francie. Když pak došlo k nálezu zubů druhu Cyrnaonyx antiqua na území Spojeného království, a ty byly porovnány s již nalezenými zuby C. majori, vyšlo najevo, že C. majori je vlastně úplně jiný rod. To však neznamená, že Algarolutra, která byla po tomto nálezu popsána, nebyla s Cyrnaonyxem blízce příbuzná. Ba naopak, šlo o zvířata, která k sobě měla velmi blízko, jistě měla společného předchůdce, ale žila zkrátka na jiných místech a jak se zatím z fosilních nálezů zdá, nepotkávala se tak často. To je nicméně jen domněnka, protože si nemůžeme být jisti, zda ještě fosilie Algarolutry třeba nebudou nalezeny i na evropském kontinentu. Algarolutra se řadila k pravěkým savcům typickým pro poslední dobu ledovou ve Středomoří, a s koncem Pleistocénu a ústupem ledovců vyhynula spolu se sardinskými krtky (v Holocénu už na Sardinii žádní krtci nežijí) nebo miniaturními, zakrslými slony z Korsiky a Baleárů... Algarolutra byla dobře stavěným plavcem. Trávila mnoho času ve sladké vodě, je pravděpodobné, že měla skvělý, vodu nepropouštějící kožich, a chytala ryby, raky a další malá zvířata, se kterými sdílela svůj vodní domov. Čas od času se mohla přiživit i na něčem nemasitém; šlo o všežravce. Pokud víme, byla velikostně zhruba srovnatelná s dnešní evropskou vydrou říční...

Na obrázku vidíte pleistocénní vydry rodů Algarolutra (dole) a Sardolutra (nahoře). Obrázek je z http://dinopedia.wikia.com.

Nejistá budoucnost norských vlků

Po celá tisíciletí panovalo mezi lidmi a vlky napjaté nepřátelství. Nesnášenlivost k vlkům a strach z těchto majestátních psovitých šelem narostl tak, že byli vlci vyhubeni ve většině míst Evropy, která kdysi obývali. Ve středověku nadobro zmizeli ze Spojeného království, a když se dnes promluví o tom, že by mohli být navráceni do Skotska, způsobuje to u tamních farmářů, obávajících se o svůj dobytek, velké pozdvižení. Během 19. století byli vlci vytlačeni ze Spojených států amerických, tedy kromě Aljašky, vzácný rudý poddruh pak ve století minulém takřka vyhynul, a jediným bezpečným místem se pro tyto šelmy na severoamerickém kontinentu stala Kanada... Nyní se vlci vracejí. Prezident Obama před několika lety zakázal střílet vlky z vrtulníku. Nedávno přišla zpráva o tom, že divoký německý vlk s obojkem se dostal na území Belgie, a zanechal za sebou krvavé stopy v podobě dvou zabitých a jedné zmrzačené ovce. Ačkoliv to nenadchlo jejich majitele, ochránci přírody jsou rádi za přirozený návrat vlka do Belgie. Teď už žije vlk obecný přirozeně v každé zemi kontinentální Evropy, kterou obýval předtím, než ho z ní člověk vytlačil... Ale jistou budoucnost nemají vlci zřejmě nikde. Tak jako se v USA neustále přou o to, zda vlky legálně střílet nebo ne, což ještě zkomplikoval Trumpův nástup, i v Evropě to mezi některými lidmi a vlky neustále vře. Je však jen málo evropských zemí, kde jsou vládní plány s vlky tolik kontroverzní, jako Norsko. Na podzim 2016 ohlásila norská vláda, že vydá povolení vybít dvě třetiny vlků žijících v zemi. Tehdy žilo v Norsku jen 68 vlků, podle kontroverzního plánu jich mělo být zastřeleno až 47. Jaké mělo Norsko vysvětlení? Střílení vlků lovci s licencí se zamezí ilegálnímu lovu vlků. Zdá se, že asi žádnému politikovi nedošlo, že ať už budou vlci vystříleni lovci s licencí nebo pytláky, přijde tato velká skandinávská země o většinu ze svých nejpozoruhodnějších predátorů. Něco takového nebylo sjednáno ani v roce 1911, kdy bylo také vydáno nařízení postřílet několik desítek tamních vlků, rozhodně však ne tak moc. Jak uvedla Nina Jensen z World Wildlife Fund Norway, "je to masivní masakr". Když pak před Vánoci 2016 Norsko omilostnilo 32 ze 47 vlků, původně odsouzených na porážku, byl to úspěch v malém, ale stále nebyl stoprocentně potěšující. Odměna však byla stále vyhlášena na 15 zbývajících vlků z množiny, jež měla být původně vyvražděna celá... Je konec ledna 2018, a my s jistotou víme, že těch 15 vlků bylo zabito. Hlaveň pušky jako by však stále byla zaměřnena na další. V Norsku žije v současnosti asi 72 vlků. A kdo ví, kolik jich může být ještě povražděno. Jak napsal na svůj Twitter britský televizní průvodce přírodou a moderátor pořadů Springwatch, Autumnuch a Winterwatch Chris Packham: "Mysleli byste si, že je rok 1718, ne 2018". WWF je nadále přesvědčen o tom, že rozhodnutí norské vlády jsou špatná. Právě tuto zimu by mohlo být zastřeleno 75 % ze všech norských vlků, rozhodnutí, jež je podle WWF neústavní a zcela jasně odporuje Bernské konvenci a Norskému aktu o biodiverzitě. Můžeme být rádi, že svítá naděje na soudní proces. Norská vláda se totiž nehodlá zastavit před ničím, a tak nezbývá nic jiného, než její rozhodnutí zastavit mezinárodně, a u soudu. Pokud chcete přispět na pokus o soudní řízení a dozvědět se ještě více, navštivte tuto stránku https://www.gofundme.com/savenorwegianwolves . Stejně je však kuriózní, že si vláda neustále stojí za svým. WWF se totiž takřka podařilo masakr odvrátit na podzim 2017, tedy před pár měsíci. Jelikož to však nakonec nepomohlo, musí se pokračovat. Budoucnost vlků je nyní v našich rukou. Když už bezpečně víme, že jsou plaší, nenapadají bezdůvodně lidi, pokud je tedy vůbec a vzácně napadnou, můžeme s jistotou tvrdit, že tato zvířata mohou žít vedle nás. Je na čase to dokázat!

Článků o ochraně přírody očekávejte v brzké době ještě více... Doufám, že se Vám tento líbil...

Cycadeoidea

Cycadeoidea byla rostlina z vyhynulého řádu benetitů, jež žila v geologických obdobích Jura a Křída v době před 145 až 100 miliony let. Její fosilní ostatky byly nalezeny v Evropě a Severní Americe, a ty z Anglie byly poprvé popsány (a rostlina tedy i pojmenována) roku 1828 slavným geologem a paleontologem Williamem Bucklandem, proslaveným faktem, že udělil jméno prvnímu dinosaurovi (Megalosaurovi). Buckland si všiml, že se Cycadeoidea výrazně podobala v současnosti žijícím cykasům. Je ovšem pravda, že nebylo Bucklandovým nápadem nazvat tuto rostlinu právě podle cykasů. Podobnosti mezi rostlinami si všimli také Mr. Loddiges a skotský botanik a paleobotanik Robert Brown, a ti Bucklanda k udělení tohoto jména rostlině "mírně dotlačili". Dva druhy byly popsány přímo Bucklandem, dodnes však byly podle zkamenělých kmenů popsány ještě dva další. Nicméně klasifikace jednotlivých druhů a jejich zařazení do rodu je poměrně složitá. A pak je zde také čtrnáct druhů, které jsou známy pouze z otisků listů v horninách. Ty představují zvláště složitý problém, jde-li o správné zařazení... Cycadeoidea měla velice silný a velmi široký kmen, listy z něj vycházely směrem nahoru, případně mírně do stran. Dosud nebylo zcela zjištěno, jak se Cycadeoidea rozmnožovala. Někteří paleobotanici však odhadují, že její květy byly oboupohlavné, měly tedy jak samčí, tak samičí orgány. Otázkou je však, zda byl pyl vypouštěn z květu na květ, nebo byly květy uzavřeny a k opylování docházelo tímto takřka automatickým způsobem. Setkáme se s názory, že populace Cycadeoidey se mohly v období střední Křídy poměrně degenerovat výsledkem sebeopylování, a proto nakonec tato rostlina vyhynula. Zda tomu tak bylo skutečně, to ale zatím nevíme...

Popis této rostliny najdete například na anglické Wikipedii nebo v encyklopedii Britannica. Cycadeoidea se také objevila v americkém televizním sci-fi seriálu Terra Nova.

Příště Pleuromeia!