Úspěch rauisuchianů

V blízké době možná napíši více článků na téma úspěchu různých skupin živočichů. Začneme však s rauisuchiany, velkými triasskými predátory...

Rauisuchiani byli velicí predátoři příbuzní dinosaurům a krokodýlům. Žili pouze v období Triasu, a ti nejstarší a nejprimitivnější se objevili už před 249 miliony let, tzn. hned po velkém permském vymírání. Žili na naší planetě po více než 40 milionů let, za tu dobu narostli do skutečných velikostí a stali se z nich dominantní predátoři. Otázkou je, proč. Tato čtyřnohá, šupinatá monstra přece nebyla o nic lepší, než pokročilí savcovití plazi typu Gorgonopsida a jeho příbuzných, kteří vládli světu na konci Permu. Úspěch rauisuchianů však tkvěl právě v obrovském vyhynutí, které se na konci Permu uskutečnilo, a které vymítilo 90 % všeho života na Zemi. Přežila jen hrstka zvířecích skupin, a mezi plazy se začali vyvíjet právě tito predátoři. Předběhli dinosaury, kteří se vlastně tehdy ještě nevyvinuli, a tedy i archosaury, jejich předchůdce. Začali růst a brzy se z nich stala velká zvířata. To také znamenalo, že měla velkou chuť k jídlu. V pozdním Triasu, když už žili první dinosauři jako byl Coelophysis či Eoraptor, měli rauisuchiani skutečně navrch. Dvacet milionů let evoluce vykonalo své, kdežto dinosauři byli evolučně mladou skupinou zvířat. S těží se dokázali ubránit něčemu, co je velikostně překonávalo. Rauisuchiani měli 3 až 6 metrů na délku, a čím déle se vyvíjeli, tím větší byli. Například argentinský Saurosuchus dosahoval plné délky 6 metrů, to se rovná dvěma osobním automobilům. Jenže masožravý dinosaurus, který by tuto délku překonal, nežil dalších 20 milionů let! Postosuchus ze Severní Ameriky, z doby před 225 až 215 miliony let, byl dalším příkladem dominantního predátora. Lovil i Coelophysise, maximálně třímetrové masožravé dinosaury, kteří mohli být rychlejší, ale při blízkým setkáním s Postosuchem zkrátka neměli šanci. Avšak rychlost byla také jednou z výhod rauisuchianů. Podívejte se například na končetiny Postosucha. Nemá je podél těla jako varani nebo krokodýlové. Končetiny se nacházely pod tělem, spíše jako u savců nebo v případě běhu u varana obrovského. To znamenalo, že Postosuchus byl rychlý. Na krátké vzdálenosti mohl vyvinout relativně vysokou rychlost. Ani hbitý Coelophysis nemusel vždy utéci. Postosuchus ale lovil hlavně velké býložravce, například dicynodonty, kteří byli v pozdním Triasu stále ještě hojní. Saurosuchus z Argentiny činil stejně-tehdejší ekosystém oplýval kořistí, jakou byla Ischigualastia a její příbuzní. Rauisuchiani měli také obrovské čelisti plné zubů dozadu zahnutých, pilovitých. Díky tomu jejich hlava připomínala hlavu dinosaurů... Je opravdu zajímavé, že rauisuchiani dinosaury jakoby předběhli. Jejich masivní hlava, rychlost a velikost se nerovnala ničemu, co svět do té doby zažil. Ani gorgonopsianti neměli tak robustně stavěnou lebku, i když to byli výkonní predátoři zrovna tak nebezpeční, jako jejich nepřímí triaští následovníci... Rychlý růst v průběhu vývoje celé skupiny tedy znamenal hlavní úspěch rauisuchianů. Dnes nám tato zvířata mohou připadat jako monstra, ale první dinosauři z nich měli hrůzu mnohem větší...

Líbil se Vám dnešní článek? Pokud ano, napište mi. Můžete také diskutovat o tom, proč byli rauisuchiani v Triasu tak důležitými dravci.

Oranžoví krokodýli

O této zajímavosti jsem se dozvěděl díky Britské herpetologické společnosti (BHS), děkuji jí tedy za inspiraci pro článek...

V západní Africe žije nejmenší druh krokodýla na světě, dorůstající délky pouhého 1,5 metru, ve výjimečných případech 2 metry. Je to Ostreolaemus tetraspis, krokodýl čelnatý. Ze všech krokodýlů má nejkratší hlavu, jež je také mnohem robustnější, než u jiných druhů. Díky tomu může trochu připomínat kajmana, ale s jihoamerickými aligátory není blízce příbuzensky spjat. I v knihách o plazech je často uváděno, že připomíná kajmany, což je mezi krokodýli obdivuhodné. Krokodýli čelnatí jsou celkem plaší a není lehké je nalézt, navíc obývají část světa, jež není přírodovědci prohledávána občasně. Západoafričtí krokodýlové proto skrývají mnohá tajemství. Avšak jedno se podařilo odhalit... Krokodýl čelnatý je černý, ačkoliv mláďata jsou pestřeji zbarvena: jsou hnědá s černými skvrnami a pruhy. Avšak tyto barvy mají daleko ke zbarvení jedné populace krokodýlů čelnatých, jež byla objevena docela nedávno. V roce 2010 se do Gabonu vypravila expedice s cílem prozkoumat tajuplné jeskyně zvané Abanda. Při výpravě se zoologům podařilo najít 50 000 netopýrů, miliony hmyzu a také... Oranžové krokodýli... Celkem jich bylo 9. Jejich křiklavé zbarvení rozhodně neodpovídalo barvám krokodýlů čelnatých, i když od začátku nebylo pochyb, že jde o stejný druh. Konec konců, žádný jiný krokodýl takto nevypadá. Ale proč oranžová barva? Proč tito krokodýlové nejsou klasicky černí? Život v jeskyních na tom určitě má svůj podíl. Toto je první zdokumentovaná populace krokodýlů čelnatých obývajících jen jeskyně. Abanda je rozsáhlou sítí jeskyň naplněných vodou, kde žije spousta ryb, hlavní potravy krokodýla čelnatého. Tito monstrózní plazi se přizpůsobili životu v temných tůních jeskyního systému a snad začali ztrácet pigment! Není to nic neobvyklého, například vzácný macarát jeskynní z jižní Evropy také během evoluce ztratil pigment a proto svou křiklavě růžovou kůží může připomínat křížence člověka s drakem! Také se mu někdy říká "lidská ryba". Oranžoví krokodýlové nemusí mít ke kompletní ztrátě pigmentu daleko. Když zvířata během vývoje ztrácejí své zbvarvení, stávají se čímdál světlejší. V tomto případě je jasné, že oranžová je světlejší než černá, takže nelze pochybovat o tom, že to celé je výsledkem dlouhého přežívání této populace v jeskyních. Avšak někteří zoologové si myslí, že je tomu jinak. Oranžová barva by mohla být jen výsledkem dlouhého života v tamní vodě. Chemické složení vody, nebo přesněji řečeno látky v ní obsažené, mají na "draky" tento vliv. Krokodýlové totiž nutně musí klást vejce mimo jeskyně. Tam je totiž chladno, kdežto venku je tepleji a na březích řek si navíc samice mohou stavět svá hnízda a střežit je tam... Nicméně, ukázalo se, že oranžoví bývají především samci. To není tolik překvapivé, jelikož samice tráví určitý čas kladením a hlídáním vajec mimo jeskynní systém, zatímco samci v něm mohou žít celý život. Po vylíhnutí z vejce a opuštění břehu řeky žijí jen tam, proto se změnila jejich barva... Je to skvělý objev ze světa krokodýlů. Dokazuje, že i tato zvířata, jež nám připadají tak známá, jsou zahalena rouškou tajemství. Krokodýli čelnatí jsou bohužel loveni pro maso, z toho důvodu jsou také ohroženi. Avšak populace z Abandy žije tak daleko od lidí, že se snad nebezpečí vyhne. Samozřejmě musíme poděkovat dobrodruhům, kteří se do Abandy vydali-pohybovat se v jeskyních plných krokodýlů nikdy není snadné!

Na obrázku vidíte rozdíly mezi oranžovým a černým krokodýlem čelnatým. Doufám, že se Vám článek líbil...

Výsledky globálního summitu CITES

Nedávná schůze globálního charakteru v jihoafrickém Johannesburgu může přinést skutečně skvělé výsledky. CITES, zkratka pro Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, známá také jako Washingtonská konvence, totiž při velkém meetingu rozhodla o velkých věcech týkajících se některých z nejmajestátnějších zvířat naší planety. Těm však hrozí vyhubení. Jsou to velcí savci i tvorové nám obvykle skryti. Na těchto zvířatech jsou však páchány krutosti, jež musí být zastaveny. Velkému summitu je přezdíváno "game changer", nebo-li "měnič hry" či "změna hry". Je totiž nejvyšší čas zastavit násilí páchané na ohrožených zvířatech. 4. října k této schůzi došlo za přítomnosti více důležitých osobností z celého světa, než kdykoliv předtím. Prvním velkým rozhodnutím CITES je záchrana luskounů. Tito charismatičtí, obrnění savci žijící v Africe a Asii jsou silně ohroženi. Všech sedm žijících druhů začalo být klasifikováno jako nejvíce chráněných, tzn. Appendix I. Luskouni jsou zvířata, jež jsou pro své šupiny hojně lovena a jsou tak nejčastějším ilegálně exportovaným zvířetem. Někteří lidé v Číně a Vietnamu věří, že maso a šupiny jim pomohou k lepšímu životu. To však není pravda a proto je na těchto krásných savcích pácháno to nejhorší. Tisíce jich padly jen proto, že někteří považují jejich maso za "zázračné". Nosorožci jsou toho též případem. Každým rokem padne na jihu Afriky více než stovka těchto majestátních savců. Ve Východní Asii se věří, že jejich rohy jsou zázračné, přitom jsou tvořeny stejnou látkou jako naše nehty-neobsahují nic vitálního. Schůze CITES rozhodla o tom, že toto nelegální chování pytláků a exportérů by mělo být zastaveno. Sloni byli dalším horkým tématem summitu. Já sám jsem napsal evropskému komisaři krátkou zprávu, ve kterém jsem ho prosil o podporu těch, kteří proti zabíjení slonů bojují. Tito lidé riskují životy. Pytláci jsou k nim bezohlední, stejně jako ke slonům. Slonovina není ničím zázračným, tak proč tyto tvory lovit? Čína už podporuje kompletní uzavření prodeje slonoviny, což je dobře. Méně a méně Číňanů věří na "zázračné" účinky slonoviny či nosorožčích rohů, a věnují více pozornosti skutečné, nefalšované medicíně. Někteří ochránci přírody bohužel říkají, že pomoc CITES může nakonec způsobit obrovský nelegální trh se slonovinou. Ten existuje už nyní, ale někde je stále legální slonovinu odkupovat. Jakmile to bude nelegální i tam, může docházet k ještě horším zločinům. Jedno je však jasné: pomoc se ke slonům blíží... Na konferenci CITES se objevila spousta plyšáků žraloků a rejnoků, zvířat, jež jsou též krutě zabíjena. Otřesné zabíjení žraloků pro jejich ploutve je důkazem lidské bezohlednosti. Žraloci jsou obvykle ploutví zbaveni živí, vhozeni do moře a umírají na dně při strašných bolestech. To jen proto, že někteří lidé rádi jedí žraločí polévku-přitom žraločí ploutve nemají chuť a do polévky se musí dávat kuřecí vývar, aby lidem chutnala! Naštěstí se na konferenci podařilo najít nové řešení. Devět druhů paryb bylo přidáno mezi zvířata, jež mezinárodně nesmějí být zabíjena a prodávána. Tyto restrikce mohou pomoci. Rozhodnutí skončilo spoustou objetí a radostí... Smutnou zprávou je naopak fakt, že se nepodařilo přidat mezi taková zvířata lvy. Pytlačení divokých lvů, kteří si svými dnešními počty ani zdaleka nejsou rovni svým předkům před stoletím, je nelegální. To je jisté. Avšak někteří lvi jsou zabíjeni v zajetí, především soukromníky, kteří je často chovají ve strašných podmínkách. Jejich kosti jsou pak opět ve východní Asii používány k medicíně, která prakticky nemá výsledky. Toto bylo zklamáním, avšak záchrana stromu palisandru je skvělá. Všech 300 typů palisandru bylo na konferenci uznáno jako rostliny, jež nesmějí být ničeny, káceny atd. Snad i záchrana vysoce inteligentního papouška šedého bude mít dobré výsledky. Tito ptáci byli jednou hojní v Ghaně, dnes už tam vůbec nežijí. V Ugandě jich je po málu. I když je IUCN klasifikuje jen jako zranitelný druh, jsou v obrovském ohrožení. Na konferenci se rozhodlo, že mu bude věnována protekce nejvyššího typu, tedy již zmíněný Appendix I...

Jedna věc je jistá: Ještě není pozdě na změny... Do komentářů napište své názory.

Správce dinosauřího parku - Oliverovy plány

Pátek je tu, skvělé! Na tomto blogu to znamená dalšího Správce! Snad si tuto část užijete...

Oliverovy plány

Oliver konečně mohl říci "Konečně!". Nekonečné čekání se totiž nachýlilo ke konci. Možná jsem si tu teď trochu pohrál s jedním slovem, ale Oliver si pohrál mnohem víc, a nejen s ním. Začal totiž plánovat nové výpravy. Ale proč? No jistě, protože přiletěl doktor a zbavil ho sádry! Oliver konečně může chodit bez berlí, je naprosto v pořádku, noha se perfektně zhojila. Na tu příhodu s Velociraptory Oliver nikdy nezapomene-ten pád do rokle, která byla jejich doupětem, však mohl skončit mnohem hůře, než jen zlomeninou. Pro Olivera prý bylo toto čekání na zhojení nohy takovými prázdninami. Spíše odpočíval, nehnal se do expedic a četl si o svých oblíbených zvířatech. Také sepisoval publikaci o všech tvorech, které zatím viděl na Isle of Die. Je jich docela dost. Nevím kolik, to ví jen on sám. Oliver je skutečným průkopníkem. Nyní je jeho plánem odletět na Isle of Die a najít a přivést do parku nějakého pozoruhodného dinosaura či jiného dlouho vymřelého tvora. Mohl by k nám nalákat spoustu návštěvníků, to říká Clark. Já si to nemyslím. Zvířat máme v parku dost, stačí, že Othnielie každým rokem zdvojnásobí svůj počet, a o Adelobasilejích ani nemluvě. Zrovna mají mladé. Clark by si asi představoval něco typu Tyrannosaura Rexe, sám Charlesovi namítl, že v parku "nežije moc zajímavé zvířeny" a že "by to chtělo něco zajímavého, obrovského, s velkými čelistmi a zuby, čeho by se návštěvníci děsili a obdivovali to zároveň". Je to blázen, co více mohu říci, on nikdy nezažil nic vážného, žádný speciální stav při útěku dinosaurů, a to musím podotknout, že i ti malí bývají občas otřesně nebezpeční. Myslí si, že v parku ubytujeme něco patnáctimetrového a budeme to každý den krmit kozami a dobytkem jen proto, aby to jednou zesílilo natolik, aby to probořilo ohradu a sežralo mě jako jednohubku při loudavé procházce ostrovem, doprovázené křikem mých kamarádů? Oliver mi sám řekl, že něco takového se nestane. Nidky nepřiveze zvíře větší, než je náš Siamotyrannus. Naopak, chce hledat zajímavé malé tvory, a vybral si jednu skupinu zvířat, jež mu přijde nesmírně kuríozní. Říká se jim opičí ještěři. Nebyli to dinosauři, ale plazi z období Triasu, kteří žili na stromech trochu podobně jako chameleoni. Jenže jako chameleoni nevypadali, oni byli úplně jiní. Na Isle of Die ovšem nikdy nebyli spatřeni. Oliver chce proniknout do hustých lesů středu ostrova, kde se to hemží nebezpečnými dinosaury a jedovatými škorpióny, a kam se ještě žádný smrtelník nevydal. Asi to přeceňuje, rád by však studoval něco pro vědu zcela nového. Během svého uzdravování si umyslel, že na Isle of Die najde zvíře, jež ve fosilním záznamu nebylo nikdy nalezeno. A že on bude ten, kdo to zvíře spatří jako první. To je už příliš!

Správcovství parku jinak není lehké. Včera po jedenácté večer mě vzbudili kvůli tomu, že se Lagosuchové navzájem poprali. Jeden samec skončil se zkrvaveným stehnem, druhý se škrábancem na krku. Oba silně krváceli a byli jsme rádi, že nedostali nějakou infekci. Jejich zuby způsobily opravdu strašná zranění. Přitom Lagosuchové požírají hmyz a obvykle jsou klidní. Co je to popadlo? Také Archaeopteryxové se chovají nějak zvláštně. Pořád po sobě pískají, skřekají a dráždí jeden druhého. Často si sedají do kraje klece a romrzele tam sedí. Když některý přiletí, odeženou ho. Navzájem se střídají, jeden štve druhého, pak ten druhý zlobí toho prvního. Vím to jen z vyprávění krmiče Harolda. Budu se tam muset zajít podívat, nejlépe s nějakým expertem na ptačí chování. Co se týká našeho výzkumu života Archaeopteryxů, dostali jsme se celkem daleko. Naši kolegové z Číny nyní aplikují tyto znalosti na čínské opeřené dinosaury jako byl Microraptor. Oliver tvrdí, že by mohl nějakého odchytit, pokud tedy na Isle of Die přežívá. Naše přátele tento nápad nadchl. Hned nám slíbili financování expedice. Oliver se toho nemůže nabažit, já se na to dívám z jihého úhlu. Je to risk rovnající se setkání s rozzuřeným slonem. Ale Olivera prostě nic nezastaví...

Oliver zase rozjíždí své expedice. Nepřehání to však trochu? Minule se mu jeho zvědavost vymstila, a to měl ještě štěstí, že jej raptoři nezabili. Co když tentokrát stane tváří v tvář smrti? Správce dinosauřího parku bude samozřejmě pokračovat...

Pán hadů-V sevření obří krajty

V sevření obří krajty. V jihovýchodní Asii žije více druhů obrovských hadů, než kdekoliv jinde na Zemi. Fotograf divoké přírody Austin Stevens opustil svůj domov v Namibii, v jižní Africe, a vydal se na ostrov Borneo za nalezením gigantické krajty mřížkované. Rekordně velcí jedinci, kteří údajně byli spatřeni, měli až 10 metrů, i když to nikdy nebylo potvrzeno. Austin nedoufal, že by takového hada našel, ovšem kdyby měl alespoň 6 metrů, byl by to největší had, jakého kdy viděl. Poté, co hada našel, musel čelit velkému nebezpečí. Jak se mu podařilo vyhnout se tomu, aby jej krajta uškrtila, když jej už chytila mezi zuby? Pomohl nějaký trik, nebo náhoda?

Neuvěřitelná scéna ze seriálu Animal Planet Austin Stevens - Pán hadů (Austin Stevens: Snakemaster), z epizody Nejpozoruhodnější zážitky Austina Stevense-1. část.

Velcí teropodi se zvláštní výzdobou

Odborníci ze Státní univerzity v Severní Karolíně, USA, přišli s koncem minulého měsíce s výsledky zajímavého výzkumu. Zaměřoval se na velké teropody a možnou spojitost jejich velikosti s bizarními hřebínky a dalšími útvary na hlavě. Tito výzkumníci věří, že výzkumem jejich ozdob můžeme nalézt tajemství jejich úspěchu, a možná i důvod, proč byli tak velcí. Tým porovnal 22 největších masožravých dinosaurů, mezi nimi se nacházejí Spinosaurus, Tyrannosaurus, Allosaurus, Cryolophosaurus aj. a z nichž všichni zde vypsaní měli na hlavě nějaké útvary. Spinosaurus mohl okouzlit své okolí nebo vystrašit možnou kořist zvláštním útvarem na zobáku, jenž ale nebyl příliš výrazný, na rozdíl od zádové plachty. Tyrannosaurus měl na hlavě jen jakési růžkaté struktury, nepříliš vyčnívající, Allosaurus pak také. Zato Cryolophosaurus si díky svému hřebenu vysloužil přezdívku Elvissaurus. 20 ze 22 největších teropodů mělo na hlavě hřebínky či rohy. Mezi obry, kteří je kompletně pochyběli, je Acrocanthosaurus. Tento velký, 11 metrů dlouhý predátor, neměl v dospělosti žádné takové útvary. U mnoha masožravých dinosaurů je to celkem vzácné, pokud nejde například o dromaeosauridy (ale ti byli opeření, alespoň mnozí, a proto mohli mít pernaté chocholky). Ale mezi gigantickými teropody je to už skutečná vzácnost. Velkým theropodem, dorůstajícím 7 až 8 metrů délky, byl i francouzský Dubreuillosaurus z období Jury. Ten také neměl na hlavě žádné ozdoby, ačkoliv někteří vědci namítají, že nalezený exemplář nebyl dospělec a že se růžky mohly vyvinout až v dospělosti. U Acrocanthosaura jsme si však jisti tím, že je v dospělosti neměl. Jaký je závěr paleontologů ze Severní Karolíny? Ukázalo se, že 20 teropodů se stalo velkými, ba i obrovskými, během kratší doby. Acrocanthosaurus dosáhl délky 11 metrů po dlouhé době, jako druhu mu to trvalo miliony let. Zato T-Rex žil jen dva nebo tři miliony let, a přesto byl 13 metrů dlouhý. Jinými slovy, mít na hlavě nějaký útvar znamenalo rapidně vyrůst. Evoluce u těchto zvířat trvala kratší dobu. Zřejmě to má spojitost s tím, že přežívali opravdu jen ti nejpřizpůsobivější. Šlo o jedince, kteří dokázali nejvíce zaujmout a proto měli mláďata. To je možné vysvětlení. Je dost možné, že právě hřebínky na hlavách sloužily samcům k upoutání pozornosti samic anebo naopak k odstrašování jiných, mnohdy slabších samců. Slabé jedince to neodsuzovalo jen k tomu, že neměli žádné potomstvo, ale rovnou byli zabíjeni. Svět dinosaurů byl skutečně krutý, tak to ale chodí mezi zvířaty i dnes. Avšak zpět k pozoruhodným zjištěním paleontologů ze Severní Karolíny. Výzkum skutečně ukázal, že spojitost mezi strukturami na lebkách a rapidním nárůstem velikosti u druhů, jež jimi byli vybaveni, je možná. Není to sice definitivní závěr, jde ovšem o zajímavý pohled na evoluci dinosaurů skrze zcela nové poznatky...

Snad se Vám článek líbil, přijde mi to jako zajímavý objev ze světa již známých, ba dokonce proslulých giantů...

Hra Dinosaur Safari

Tentokrát přináším celkem výjimečný článek, a to o počítačové hře s dinosaury. Touto hrou je Dinosaur Safari, docela jednoduchá hra vytvořená v roce 1996. Byla vytvořena Oregonským muzeem vědy a průmyslu jakožto vzdělávací hra určená především pro děti. Hráčovým úkolem je cestovat v čase do různých geologických period a jednoduchým klikáním na ikonku s fotoaparátem fotografovat dinosaury a jiné prehistorické tvory. Ve hře se objevují Staurikosaurus, Baryonyx, Brachiosaurus a řada dalších dinosaurů. Animace je téměř ve 2D (i když v sobě má cosi prostorového), dinosauři jsou animovaní a jejich pohyby jsou spíše trhavé (na rozdíl od 3D dinosaurů z Trespasseru, který vyšel jen o dva roky později). Při svých cestách v čase používá hráč speciální vozidlo zvané Kronos Sphere, a průvodcem je Vám jakýsi zelený dinosauroid či podobná mimozemsky vzhlížející bytost. Tento dinosauroid k hráčovi ve hře mluví a popisuje mu dinosaury, pravěké rostliny a vše další. Fotografie, které hráč získá, jsou pak odeslány do National Chronographic Society, společnosti, které se zavázal k pořízení úžasných snímků... Dinosaur Safari rozhodně není těžká hra. Protože je určena dětem například okolo pěti let věku, není nijak složitá. Animace této hry není ničím převratným, což vydavatel hry již také píše, ale to vůbec nevadí. Stále je to pěkná hra...

Tuto hru si můžete stáhnout na internetu. Nevím, zda se mnou budete souhlasit, ale mě se tato hra celkem líbí, možná i pro svou jednoduchost...

Scaphonyx

Scaphonyx nebo-li Hyperodapedon byl rhynchosaur z čeledi Rhynchosauridae, žijící v období Triasu před 230 miliony let. Fosilie tohoto fascinujícího stvoření byly nalezeny po celém světě, od Indie přes Kanadu až po Jižní Ameriku, odkud také pocházejí nejlépe zachované exempláře. Název Scaphonyx byl dříve používán jen pro jihoamerického rhynchosaura, ale dnes si většina paleontologů myslí, že byl naprosto shodný s Hyperodapedonem (který byl popsán o 48 let dříve). Název Scaphonyx znamená v překladu z latiny "člunkovitý zub" a zřejmě odkazuje na vpředu ohnutý zobák na čenichu. Tento tvor byl malý, měřil 1,2 metru na délku a vážil jen 40 kilogramů, navíc svou výškou sotva člověku sahal po pás. Ocas byl poměrně dlouhý, tělo zavalité s velkou tělní dutinou. Končetiny byly krátké a silné zároveň. Rhynchosauři nebyli moc rychlí, zato byli houževnatí. Scaphonyx nebo Hyperodapedon samozřejmě kráčel po všech čtyřech, s hlavou svěšenou dolů hledal rostlinnou potravu. Tu tvořily hlavně semenné kapradiny, ale i jiné rostliny... Toto zvíře už zažilo příchod prvních dinosaurů. Před 230 miliony let se totiž Jižní Amerika stala kolébkou veleještěrů. Náš rhynchosaur se už setkával s tvory jako byl Eoraptor či Herrerasaurus. Zvířenu tehdejší Argentiny však tvořili i různí dicynodonti jako např. Ischigualastia...

Popis tohoto živočicha naleznete například v knížce "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové.

Příště popis Parasucha!

Ostrovní trpaslíci-Mamut ze Sardinie

O zakrslých mamutech z Kréty či kalifornských ostrůvků známých jako Channel Islands jsem již napsal. Stále jsem se však nezmínil o neméně zajímavém druhu zakrslého mamuta, který obýval jeden slavný italský ostrov... Nyní se to mění, je tu další část Ostrovních trpaslíků!

Místo: Sardinie, Středomoří,

Čas: Střední až pozdní Pleistocén,

Příklad ostrovního nanismu: Sardinský mamut.

I když mamuti byli mnohdy obrovští (například mamut kolumbijský ze Severní Ameriky dorůstal výšky až 4 metrů), našli byste mezi nimi i malé druhy, sotva vyšší než člověk. Jedním z nich byl Mammuthus lamarmorai, pozoruhodný zástupce této skupiny savců, přežívajících v době ledové. Během poslední doby ledové se Mammuthus lamarmorai proháněl pláněmi Sardinie ve Středomoří, a vydržel tam po 410 000 let. Nešlo o jediného mamuta ze Středomoří, který se v průběhu času zmenšil. Evoluce stála i za zmenšením krétského mamuta, který žil zhruba ve stejné době. Také vyhynulí sloni z tropických ostrovů v Indonésii byli nesmírně malí. V porovnání s jejich předky je tato skutečnost zarážející, ale dlouhý pobyt druhu na ostrově mnohdy stojí za jeho zmenšením. Původ M. lamarmorai, tedy to, kdy se vyvinul, však není zcela známý. Je pravděpodobné, že před půl milionem let se mamuti dostali na Sardinii, která byla spojena s kontinentální Evropou. Pak zřejmě zůstali uvízlí na ostrově a začal se z nich vytvářet nový druh... M. lamarmorai dosahoval v kohoutku výšky 1,4 metru, což je srovnatelné s devítiletým dítětem. Bylo nalezeno několik stoliček tohoto mamuta, samozřejmě se výrazně podobají těm sloním. Humerus, nebo-li kost pažní, dosahovala u tohoto druhu délky 45 centimetrů. Došlo také k objevu několika klů, jež byly relativně tenké. Jejich šířka se rovnala zhruba 3,5 centimetrům. Váha M. lamarmorai je odhadována na 500 až 550 kilogramů, nyní si to porovnejte s dnešním africkým slonem, jenž může vážit 5 až 6 tun. Velcí mamuti stepní byli zhruba stejně velcí a těžcí jako dnešní afričtí sloni. Je tedy úžasné pozorovat zmenšování mamutů. Na Sardinii však nebylo mnoho velkých predátorů, kteří by šli zakrslým mamutům po krku, a proto nebylo problémem zmenšit se. Dodnes byla většina kostí tohoto mamuta objevena za západě či jihozápadě Sardinie, většina důležitých exemplářů tam byla vykopána v 19. století. Za vyhynutím sardinského mamuta stála především změna klimatu, na snížení počtů tohoto chobotnatce se však mohli podílet i nově příchozí lidé. Před 40 000 lety tento mamut vymírá...

Další část Ostrovních trpaslíků je za námi! Jak vidíte, zakrslých chobotnatců žila v minulosti celá řada...

Pravěk v Royal Tyrrell Museum

Dnes pro Vás píši článek o kanadském muzeu, které je unikátní v tom, že vystavuje velkou řadu koster tamních dinosaurů... Je to Royal Tyrrell Museum!

Royal Tyrrell Museum of Paleontology, česky překládáno jako Královské Tyrrellovo muzeum paleontologie, patří mezi významná světová muzea se zaměřením na dávno vyhynulá zvířata. Nachází se v kanadské provincii Alberta, jež se proslavila nálezy mnoha dinosaurů z doby Křídy. Muzeum je postaveno 6 kilometrů Drumhelleru, menšího města nacházejícího se poblíž Jelení řeky (Red Deer River), odkud pochází spousta skvěle zachovalých fosílií. Z největšího města Alberty, Calgary, je to ale do muzea delší cesta-135 kilometrů. Královské Tyrrelovo muzeum bylo otevřeno v září 1985 a dnes už zabírá plochu o 11 200 metrech čtverečních, impozantní velikost. Každým rokem údajně do muzea zajede na 400 tisíc lidí, má tedy velký úspěch a dinosauři, jež vystavuje, jsou hlavním lákadlem. Název dostalo toto muzeum na počest Josepha Burra Tyrrella, geologa, který roku 1884 náhodou objevil Albertosaura. Odstartoval tak velký výzkum kanadského pravěku, živočichů, kteří oplývali svou rozmanitostí... Muzeum též oplývá rozmanitostí dinosaurů, počet koster, odlitků kostí i samotných zkamenělin je opravdu vysoký. Ve srovnání s tím, co je uloženo v depozitářích, je samozřejmě počet vystavených kusů poměrně malý, ale desítky tisíc fosílií lze s těží vystavit. Úžasná exibice s názvem Fossils in Focus představuje zvířata jako byl Regaliceratops, docela nedávno objevený rohatý dinosaur, nebo prehistorického aligátora rodu Stangerochampsa. V exibici nechybí ani Centrosaurus nebo Hadrosaurus, stejně jako třeba jantar s dinosauřím peřím. Jiná hala se jmenuje Křídová Alberta a je plná modelů a rekonstrukcí druhohorních živočichů, jež Albertu proslavili. Jsou to Albertosaurus, Didelphodon, různí champsosauři a pravěcí krokodýlové. Samozřejmě je tam velmi populární i kostra T-Rexe. Velký, dospělý jedinec s masivní lebkou a tělesnou délku asi 10 metrů dokáže vždy uchvátit. Pro Albertu byl však typický menší dravec, a to Atrociraptor, malý dromaeosaurid podobný ptákům a Velociraptorovi, velikostí se s ním shodující. Nalezené čelisti Atrociraptora v Královském Tyrrellově muzeu uvidíte též, stejně jako kostru Mosasaura, Triceratopse, nebo velkého plesiosaura známého jako Trinacromerum osbornii. Také Pachyrhinosaurus zde našel své místo, vždyť jde o jednoho z nejpopulárnějších tamních dinosaurů! Jeho ostatky, stejně jako mnoha dalších, byly objeveny v nedalekém Dinosauřím provinčním parku. Kromě toho se v muzeu "setkáte" s pravěkými savci: důkladně vyrobenými modely Uintatheria, nepravého šavlozubce (asi jde o nějakého nimravida či podobnou šelmu), a kostry brontotérií dodávají místu skvělou atmosféru. Mezi kostrami najdete i mamuty a mastodonty. Muzeum Vám ukáže i to, jak vypadal život na korálovém útesu v období Devonu před 375 miliony let, než se vydáte na cestu hlouběji do minulosti za kanadskými burgesskými břidlicemi. Modely zvířat jako byl Anomalocaris či Pikaia rozhodně mají své kouzlo a patří k neméně důležitým exponátům tohoto muzea. Na závěr by se ještě mohlo uvést, že v muzeu působí slavný paleontolog Phill Currie, který patří mezi respektované osobnosti paleontologie a získal již řadu ocenění...

První obrázek je z www.tyrrellmuseum.com (klikněte pro více informací o muzeu), druhý pak z WikiMedia Commons.

Toto muzeum bych jednou rád navštívil, je to další z úžasných míst plných tajemství pravěku...

Správce dinosauřího parku - Jak se dostat z finanční krize

Měsíc září končí, za méně než deset hodin už bude minulostí, a tak se ke konci přiblížil první měsíc ve školním roce i první, i když necelý, podzimní měsíc... Správce dinosauřího parku se k Vám v posledním zářijovém dnu přidá, snad Vás potěší...

Jak se dostat z finanční krize

Nikdy jsem nebyl dobrý ekonom. Dokonce se mi ty pojmy, jako ekonomie, ekonomika a další, mnohdy pletou. Už jako malý jsem si koupil krajtu tmavou za 40 liber, byl jsem z ní strašně nadšený, protože jsem si na ni šetřil celé měsíce a dostával od rodičů peníze za dobré známky ve škole. Té snahy mi pak bylo líto, když jsem o pár dní později zjistil, že obchod naproti prodával krajtu tmavou za 35 liber. A ještě k tomu podstatně zdravějšího jedince: ten můj bojoval s parazity, i když jsem ho z toho nakonec dostal a tak jsem se rozhodl pracovat do konce života se zvířaty... Ale jinak řečeno, pokud jde o peníze a plánování s ním spojené, nemůžu se Charlesovi rovnat. Jenže jsem to především já, kdo tyhle věci vyřizuje. Jednou jsem přece správce, a ten se těmto povinnostem vyhnout nemůže. Ale jak nás dostat z finanční krize? Sám bych to nezvládl, nikdy bych to nenaplánoval. Ještě, že L. C. Clark chodí s novými nápady, které parku i jemu samotnému pořádně vynesou. Nám se tak vyrovnají peníze ztracené budováním parku, a Clarkovi zase peníze, jež pro nás po roky obětoval. Listopadové otevření parku je událostí, která je netrpělivě očekávána. S každým dnem Charles upravuje svůj proslov, jenž přednese před entuziastickými turisty toho slavného dne. Clarka teď napadlo, že bychom do parku mohli lidi lákat na vyhlídkové cesty v okolí Tedova ostrova. V neděli přijela nákladní loď a doručila nám zásilku dvaceti motorových člunů. Návštěvníci si díky nim budou moci prohlédnout okolí ostrova a s pomocí vysoce výkonných podvodních kukátek nahlédnout do světa mořských živočichů. Občas snad pod vodou uvidí nějakého amonita, belemnita, nebo snad i mořského plaza-ichtyosaura, plesiosaura... Jen aby se nepodívali do čelistí Kronosaura. To by totiž bylo to poslední, co by v životě uviděli. Právě tohle je důvod, proč nápad se čluny a vyhlídkovou cestou kritizuji. Charles si myslí, že se nemusíme ničeho bát, že Kronosaura případně zaženeme. Nějaké výrazné bóje v moři by ho mohly odlákat. Tentokrát to Charles trochu podceňuje. Kronosaura nezastaví ani výletní loď typu Oasis of the Seas, aby se na ni nevrhl a nerozcupoval ji na kusy i s tisíci výletníků. Ale na čtvrteční schůzi Charles celý nápad prosadil. Oliver nebyl proti, ale jistě něco tuší a tak pronesl: "Nezapomeň, Charlie, že opatrnost je přece jen důležitější, než pár mizerných dolarů." V čele těch, kteří jsou proti vyhlídkové cestě ve člunech, samozřejmě stojím já a překvapivě i Oliverův kamarád a spolupracovník Tim. Nápad přirovnal k zavření se do klece pět krát pět metrů s pěti Velociraptory. A valné většině pracovníků parku je to všechno úplně jedno. Je to škoda, kdybychom Charlese přehlasovali, mohli bychom zamezit případné katastrofě...

Většinu lidí teď zajímá jak nejrychleji odvést dobrou práci. Úprava chodníků mezi výběhy je jednou z hlavních činností, do kterých se teď pouští čímdál více pracovníků, dokonce i veterinářů. Hlavní budova bude vyzdobena spíše v muzejním stylu. Stará restaurace na pobřeží, kam si občas zajdeme pro nějakou lahvinku osvěžující limonády, zůstane nadále zavřena. V centru ostrova ji nahradí nová restaurace. Bude se nacházet v dosud nepoužívaném domě, který sloužil jako druhé skladiště zbraní a uspávacích šipek. Ty budou přesunuty do původního skladu, který bude rozšířen, to ale zabere několik týdnů, takže sebou musíme hodit. Stavba mimořádně silného plotu, které bude mít za úkol udržet Deinotherium, již probíhá. Jde to ale pomalu. Rád bych tam pomohl, přidal ruku k dílu nebo chlapy navigoval při práci s těžkým materiálem, ale mám práce nad hlavu. Leptoceratops Dino je navíc v poslední době protivný a když rozmrzele neleží na mé posteli, tahá mi boty z nohou a chce si se mnou hrát. Obvykle přitom sedím u pracovního stolu a něco vypisuji. Když mi sundá botu, je to v pořádku, dojdu si pro ní a vezmu ji. Když to udělá několikrát, jsem trochu navztekaný, ale nezlobím se na něj a nemyslím na to. Ale nejhorší to je, když si ani neuvědomím, že mi tu botu vzal. Když nemám obě, začne mě kousat do nohou a snad chce mé ponožky. V tom jeho zobáku je víc síly než v ráně železnou tyčí. Už několikrát mě kousl tak silně, že jsem skončil s obvazem na patě. Dino chce, abych se mu věnoval, jenže já prostě nemám čas. Je to opravdu problém, ovšem otevření parku odsunout nemůžeme...

Užijte si zbytek dne a také víkend! Možná, že během něj přinesu na blog zase něco nového...

Darren Naish

Zdroj obrázku: http://www.s9.com/Biography/darren-naish/

Darren Naish (narozen 26. září 1975) je anglický paleontolog se specializací na paleontologii obratlovců. Studoval na univerzitách v Southamptonu a Portsmouthu, dnes především popisuje druhohorní zvířata od dinosaurů po pterosaury. Můžete ho znát ze seriálu Dinosauří Británie, kde ukázal, jak podrobil výzkumu důkazy o bitvě mezi dvěma britskými dinosaury, byl ale také jedním z vědeckých poradců při natáčení legendárního cyklu Putování s dinosaury a mnohokrát se již objevil na zpravodajském kanálu BBC News. Darren je známý i svými publikacemi: v Česku například vyšla jeho kniha "Dinosauři: Velká kniha objevů" popisující dějiny paleontologie se zaměřením na druhohorní giganty. Naish byl také spoluautorem několika populárně naučných knížek od vydavatelství Dorling Kindersley a dokonce spolupracoval na žurnále The Cryptozoology Review. Ve vědeckém světě se stal známým díky svým závěrům o Kawekaweau. Šlo o obrovského gekona, asi 40 centimetrů dlouhého, který žil na Novém Zélandě, a vyhynul až v 19. století. Z dinosaurů popsal Naish například rod Mirischia, malého compsognathidního dinosaura žijícího v Brazílii před 110 miliony let, anebo křídového sauropoda rodu Xenoposeidon z jihu Anglie (popsal ho spolu se svým kolegou, paleontologem Mikem Taylorem). Kromě toho učinil vědeckou revizi popisů jihoamerických křídových ptakoještěrů rodů Tupuxuara a Thalassodromeus...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Atrociraptor vs. Panoplosaurus

V období Křídy zažívala provincie Alberta v dnešní Kanadě zápasy nesmírně silných, vitálních a nebezpečných zvířat. Ta si šla vzájemně po krku, využívala všech možných zbraní k zabití své kořisti, anebo v jejím případě, k ubránění se predátorovi. Krvavé souboje nebyly ničím výjimečným, pravěká bojiště byla krví zalita. Mezi albertskými dinosaury, jež ukazují velkou rozmanitost, probíhaly souboje téměř neustále. Před 70 miliony let se spolu utkala dvě děsivá stvoření, Atrociraptor a Panoplosaurus...

Atrociraptor byl malý masožravec stejné skupiny jako Velociraptor nebo Dromaeosaurus. Jako typický zástupce čeledi Dromaeosauridae měl zahnuté drápy na zadních končetinách, které používal k probodení krku kořisti nebo k udržení se na její silné kůži, zatímco ji přitom trhal svými zuby. Atrociraptor by se svou velikostí dal přirovnat k Velociraptorovi, nebyl o moc vyšší než krocan a dosahoval délky srovnatelné s výškou dospělého muže. Byl však vybaven relativně velkým mozkem, jež jej činil mezi dinosaury takřka inteligentním. Navíc to byli smečkoví lovci: většina dromaeosauridů žila ve skupinách. Atrociraptoři požírali především ještěrky a malé savce, a to když se skupinou nebyli. Avšak když lovili jako jedna velká smečka, mohli si Atrociraptoři troufnout i na zvířata mnohem větší. Snad dokázali dopadnout i mládě Edmontosaura. Ale mohl se tento dravec před 70 miliony let pustit do obrněného dinosaura?

Panoplosaurus. Jméno pro velkého ptakopánvého dinosaura, jenž byl pokryt těžkým pancířem. Měřil ale 5,5 až 7 metrů a vážil okolo 3,5 tuny. Jak mohl Atrociraptor takového živočicha skolit? Jedna věc je jistá: Panoplosaurus byl obtížným protivníkem i pro velkého Albertosaura. Nejen, že byl dobře chráněný a díky svému brnění představoval takový dinosauří tank. Byl i dost velký. Když jej napadl útočník, snažil se nejspíš přitisknout se k zemi, chránit tak své měkké břicho a vystavit nepříteli svůj krunýř. Na ocase neměl kyj, byl to nodosaurid. Dříve se předpokládalo, že Panoplosaurus byl shodný s Edmontonií, ale nebylo tomu tak. V minulosti byl Panoplosaurus považován za ankylosaurida s kyjem na ocase, ale jak již bylo zmíněno, tento kyj postrádal a tak to byl s určitostí nodosaurid. Toto zvíře, jehož název v překladu znamená "kompletně obrněný ještěr", nemohlo být pro Atrociraptora lehce porazitelným protivníkem!

Atrociraptor by byl jediným švihnutím Panoplosaurova ocasu odsouzen k smrti! Ale dravec mohl využít jedné příležitosti. V dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích od BBC bylo ukázáno, že mongolští ankylosauři měli v mládí krunýře měkké, jejich záda nebyla plně chráněna. Krokodýlí osteodermy se totiž stávají tvrdými až v dospělém věku a u obrněných dinosaurů tomu bylo stejně. Stejně jako mongolští ankylosauři, i Panoplosaurus a jemu příbuzní měli v mládí záda pokryta spíše tvrdší, avšak prorazitelnou kůží. A toho mohl Atrociraptor využít! Když se dala dohromady smečka těchto brutálních zabijáků a vystopovala například školku mláďat Panoplosaurů, bez váhání zaútočila a oddělila od ní jedno mládě. Pak stačilo několik dobře mířených ran smrtícími drápy, kousnutí dozadu zakřivenými zuby, a mládě Panoplosaura vydechlo naposledy. Dospělý Panoplosaurus však vůbec nepřipadal v úvahu. Je možné, že i větší, avšak nedospělí Panoplosauři, například jen 2,5 metru dlouzí, nemohli pro Atrociraptory představovat kořist. Byli už moc velcí a s věkem rostly i jejich obrannné schopnosti. Nakonec Panoplosauři, kteří se dožili dospělosti, nemuseli mít z většiny predátorů strach a nějaký Atrociraptor je už vůbec nemohl vystrašit...

Tato část seriálu pojednávala o dvou zvířatech, která se střetávala jen občasně a souboje mezi nimi určitě neprobíhaly moc často... Ovšem příště poznáte predátora a kořist, mezi nimiž k soubojům docházelo mnohem častěji!

Nový seriál s Jeffem Corwinem!

Slavného amerického biologa a televizního moderátora Jeffa Corwina nyní uvidíme ve zbrusu novém televizním seriálu! Tento rok v létě skončil velmi úspěšný seriál Záhady oceánů s Jeffem Corwinem (Ocean Mysteries), který běžel od září 2011 a dosáhl pěti sérií s více než stovkou dílů a několika speciály. Tento seriál, oceněný několika cenami Emmy, byl velmi oblíbený a stal se jedním z nejsledovanějších programů víkendového slotu Litton Weekend Adventure na ABC. Sobotní dobrodružství se společností Litton Entertainment, která tyto pořady natáčí, pokračuje dalšími cestami s Jeffem, znovu s cílem prozkoumávání moří! Nový seriál nese název Ocean Treks with Jeff Corwin. Premiéra proběhne v sobotu 1. října 2016 na ABC, pravděpodobně bude mít vysokou sledovanost... Jeff v seriálu prozkoumá různá místa, od Aljašky po Karibik, bude cestovat po moři i po souši, dostane se do hlubin škvír aljašských ledovců a překoná vysoké útesy. Setká se s mnoha zvířaty a navštíví i řadu zvířecích útulků a záchranných stanic, kde se starají například o zraněné lišky. Jindy zase bude sledovat malou sladkovodní kožatku při hrabání hnízda pro vejce. Jeff bude většinou cestovat na luxusních výletních lodích, které se v souvislosti s pořady o zvířatech stávají čím dál populárnější. Začal s tím britský seriál Velká plavba s Nigelem Marvenem, jenž měl premiéru minulý rok a který můžete každé pondělí sledovat na Prima Zoom (nenechte si ujít poslední epizodu o plavbě z Jižní Ameriky na Antarktidu a zase zpět, v pondělí ve 20:00). I zde budou Jeffovým cílem velké přístavy, jež budou startovacím bodem pro jeho dobrodružství do odlehlých částí světa. Natáčení probíhalo během jara a léta tohoto roku (ještě v srpnu byl Jeff na Dominice). Každá epizoda seriálu Ocean Treks bude asi 20 minut dlouhá, s reklamními přestávkami tak zabere půl hodiny vysílacího času... Na tento seriál se velice těším a doufám, že jej brzy budeme moci sledovat!

Doufám, že Vás novinka potěšila. Pokud znáte Jeffa Corwina a jeho pořady s radostí sledujete, určitě se Vám bude tento nový seriál líbit!

Psephoderma

Psephoderma ("oblázková kůže") patřila do skupiny plazů zvaných Placodontia. Hodně se podobala Placodovi a ještě více želvovitému Henodovi, přestože žila o 3 miliony let později, než její bratranec. Henodus měl však rohovitý zobák s bezzubými čelistmi, kdežto Psephoderma měla hlavu více podobnou kajmankám. Také tak mohla působit a možná žila podobným způsobem života, číhala na dně na kolem proplouvající kořist a chňapala po ní. Mnohem pravděpodobněji ale Psephoderma požírala měkkýše, jež svými želvími čelistmi drtila a zpracovávala řadou zubů v čelistech. Psephoderma žila před 220 až 205 miliony let, v pozdním Triasu. To z ní činí jednoho z posledních plakodontů, kteří kdy žili, protože tato obdivuhodná skupina plazů s koncem Triasu nadobro vymizela. Zkameněliny Psephodermy pocházejí z Itálie a zřejmě i z Anglie, ale to neznamená, že se tento živočich nutně vyskytoval jen tam. Psephoderma mohla žít ve sladkých vodách i dalších, blízkých kontinentů, jelikož tehdy byly všechny spojeny v Pangaeu. Svůj název dostala Psephoderma díky dobře zachovalému krunýři, sestavenému ze dvou částí. Zadní část krunýře pokrývala jen zadní část těla, od zadních končetin po kořen ocasu, zatímco přední část krunýře se táhla až ke krku. Psephoderma dobře plavala, končetiny měla oploutvené. Měřila 90 centimetrů na délku, i když někdy se udává, že mohla být až dvakrát tak dlouhá. Vážila jen asi šest nebo sedm kilogramů...

Popis tohoto plakodonta naleznete v knize "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové. Psephoderma se také objevuje v počítačové hře Jurassic Park Builder, kde ji můžete umístit do svého parku s pravěkými zvířaty.

Příště Scaphonyx!

Konvergence: Tlusté lebky

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

V této části projektu Konvergence uvidíte zvířata, u kterých se během milionů let vyvinula zesílená, tlustá lebka. Dříve by možná někteří řekli, že chránila velký a vyspělý mozek a že její nositelé byli téměř inteligentní. Nyní víme, že tito tvorové neoslňovali intelektem, byli však mocnými soupeři a možná tato vyklenutá, pozoruhodně tvarová lebka měla ještě více schopností...

PRVOHORNÍ A RANĚ DRUHOHORNÍ PLAZI:

Plaz zvaný Tropticus byl živočichem, u kterého vývoj zaznamenal jednu zajímavou věc: nahoru vyklenutou lebku. Toto se v evoluci ještě zopakovalo. Ale otázkou je, proč ji Tropticus měl. Většina prvohorních plazů byla podivné lebky, například Estemmenosuchus vypadal doslova jako příšera z bájného světa, kdežto Moschops měl zvláštní "třetí oko", kryté kůží, podobně jako dnešní hatérie. Snad to souviselo i s Triopticem... Podivuhodný živočich, jehož objev byl ohlášen v září 2016, před pár dny, obýval území dnešního Texasu ve Spojených státech. Podivně vysokou lebku mohl používat při zápasech o teritoria nebo k zastrašování predátorů-proto se pak v průběhu času něco podobného objevilo u dinosaurů. Avšak zdá se, že ještě lepším vysvětlením je přítomnost "třetího oka". Nejen, že ho měl Moschops, ale i několik jiných permských a triasských plazů bylo vybaveno "třetím okem", které vnímalo světlo. Triopticus si tak vysokou lebkou doslova střežil oko v hlavě. Neuvěřitelné je, že na stejném nalezišti v Texasu byli objeveni i další 225 milionů let staří plazi s podivnými lebkami, někdy protáhlými, jako měl Spinosaurus nebo gaviálové.

TLUSTOLEBÍ DINOSAUŘI:

Triopticus mohl svou lebku používat i při zápasech o teritorium či samice, byla totiž silná a tak s ní mohl vrážet do nepřátel. Ale ještě jistější to měli Křídoví dinosauři, kteří se tlustými lebkami proslavili. Jejich lebky nebyly vždy stejné: někteří je měli dómovité, jiní placaté, ti další na nich zase měli bizarní trny. Pachycefalosauři byli původně vědci považováni za inteligentní tvory, ta tlustá lebka totiž mohla krýt vysoce výkonný mozek. Ovšem pravda byla zcela jiná. Pachycefalosauři byli sice pozorní, ale přemýšlet nedokázali, jejich mozek byl opravdu malý. Takže proč ta tlustá lebka? Při nárazech do soupeřů byla skvělá, o tom není pochyb. Dříve se vědci domnívali, že se pachycefalosauři naráželi do hlav navzájem. Dnes většina z nich tvrdí, že by si tím své lebky rozbili, a tak se přiklánější k názoru, že jeden druhému bušili do boků. Mnozí pachycefalosauři byli asi stádními zvířaty, kde panovala určitá hierarchie, a pokud ji chtěl nějaký nově příchozý narušit, musel použít svoji hlavu. Při obraně před menšími dravci se tlustá lebka hodila též, mohla totiž útočníka (např. raptora) těžce zranit... Existuje ale domněnka tvrdící, že na zachovaných lebkách pachycefalosaurů se nedochoval keratinový roh. Keratin je látka, která tvoří naše nehty nebo nosorožcí rohy. Ne vždy se fosilizuje (proto lebkám pravěkých nosorožců někdy chybí roh) a v případě pachycefalosaurů se nemusela zachovat vůbec. Pokud pachycefalosauři opravdu měli nějaký vysoký, špičatý útvar na své tlusté lebce, měnilo by to situaci. Je to ale jen teorie a není potvrzená. Navíc ne všichni s ní souhlasí. U zvířat jako byl Pachycephalosaurus nebo Prenocephale si můžeme být jistí tím, že měli lebku tvarovanou tak, jak ji známe...

Nejde o úplný příklad konvergence, ale jedno je jisté: zpevněné lebky kulatého tvaru se u zvířat objevily hned několikrát v historii...

Snad se Vám nová část projektu Konvergence líbila. Byla již kratší než ty předchozí (poslední jsem napsal v červenci minulého roku), ale snad jste si ji užili. Tento seriál však již asi dále psát nebudu, jen pokud mě napadne ještě nějaké zajímavé "konvergentní téma".

Soutěž Ve stínu přízraků

Před nedávnem jsem Vám slíbil, že vytvořím soutěž o mém letním příběhu, bude-li dostatek zájemců! Několik z Vás napsalo, že by to rádi zkusili. A tak je tu Soutěž Ve stínu přízraků! Všechny otázky se týkají příběhu, ale pozor, nepůjde to možná tak snadno! Pokud jste příběh nečetli a chcete se zúčastnit, raději to udělejte, kdybyste ho nečetli a chtěli v něm něco hledat, možná se v tom nevyznáte! Otázky ale nebudou těžké a pokud si z příběhu něco pamatujete nebo si ho před soutěží znovu přečtete (i když deset částí je hodně), určitě si s nimi hravě poradíte. Hlaste se prosím do komentářů a odpovědi mi pošlete na e-mail haasvojt@volny.cz . Diplom tentokrát dostanete všichni stejný, dám Vám na něj nějakou příšeru z příběhu... Z instrukcí je to vše, tak doufám, že se několik z Vás zúčastní...

1. Začneme jednodušší otázkou: Jakého původu a ze kterých zemí byly všechny hlavní kladné i záporné postavy v příběhu?

2. Proč Jamesova expedice mířila na Borneo?

3. Z čeho měli obyvatelé vesnice, která byla pro výpravu základnou, takový strach?

4. Čeho Andrew velice litoval poté, co ranou z pušky zpečetil něčí osud?

5. Jaká zvířata, jak naklonovaná, tak odchycená, chovali účastníci tajného projektu v jávské džungli?

6. Kdo byl Velký John?

7. James spadl ze stromu a na chvíli ztratil vědomí. Alan nařídil, aby byl zastřelen. Co James udělal?

8. Které zvíře zabilo Johna Campbella?

9. Proč se James jednoho dne rozhodl vydat se na širé moře a přidat se ke skupince místních rybářů? Jaký měla tato cesta cíl?

10. Proč v příběhu Velociraptor zabil dvacet lidí v Jakartě a poté se stal černým pasažérem letadla s cílem do Ameriky?

11. Jak dopadl Andrew? Čemu se věnoval po skončení událostí v příběhu?

12. Jak komplex tajného projektu v džungli skončil?

Doufám, že otázky nejsou těžké. Vycházejí z příběhu, není to typická znalostní soutěž, takže snad nejsou nijak složité. Můžete mi k odpovědím napsat, jak se Vám příběh líbil, pokud chcete. Každopádně, mnoho štěstí!

Správce dinosauřího parku - Přípravy začínají

Páteční odpoledne je tu, a s ním první podzimní Správce dinosauřího parku v tomto roce! Snad Vám chladnější začátek podzimu trochu zpříjemní...

Přípravy začínají

Poté, co se vyřešil případ traviče Rhamphorhyncha a zabezpečení výběhů dalších zvířat, které chodí krmit "nedůvěryhodní" lidé, museli jsme se vypořádat se skupinkou Kronosaurů. Ochránci pravěké zvěře se rozhodli zvířata sledovat a zjistit, zda po nich nejdou členové Operace Hon na Kronosaura. K tomu naštěstí nedošlo, ale jeden nikdy nemůže být opatrný. Kronosauři proplouvající vodami byli až na jediného mláďaty. Velká samice Kronosaura totiž přivedla na svět několik roztomilých mláďátek, ze kterých se až po nějaké době stanou děsiví predátoři. Ochránci se spojili se skupinou vědců, která Kronosaury sledovala s pomocí vysoce výkonné a technicky vyspělé ponorky, vybavené odporně zapáchající látkou, která by byla v nejhorším z ponorky vypuštěna a odlákala zvědavé Kronosaury i jiné dravce. Výzkum probíhal ve středu a čtvrtek a jeho výsledkem prý byly 4 hodiny filmu, stovky fotografií a tisíce dat. Ochránci pravěké zvěře se je chystají použít v boji proti Operaci Hon na Kronosaura. Zároveň tak pomůžou Kronosaurům samotným a snad zbaví lidi jejich nenávisti vůči těmto tvorům. I žraloci, kteří na člověka útočí výjimečně, zabili víc lidí, než Kronosauři. Snad se veřejnost brzy uklidní... Výzkum se zaměřil i na ichtyosaury a plesiosaury žijící v okolí ostrova. Během celého týdne je skupině vědců náš ostrov základnou. Nyní se jen hrabou v datech, až mi jde z toho hlava kolem. Divím se, jak se v tom mohou vyznat. A ještě víc se divím, že to přežili, ale s tou skvělou výbavou to bylo docela možné. Kronosauři mě sice neděsí, ovšem chovám k nim respekt. Jak takové velké zvíře rozrušíte, jde po Vás. A v tomto případě to není radno brát na lehkou váhu. Kronosaurus je v současnosti největším predátorem na naší planetě, s délkou 20ti metrů překonává mnohé další. Myslím, že bylo lepší, když jsme ho považovali za 120 milionů let vyhynulého plaza... Mezi vědci, které na ostrově hostíme, se nachází i několik paleontologů s velkým zájmem o studium zvířat, jež chováme v parku. Pravděpodobně tedy budou našimi budoucími zaměstnanci. To se nesmírně hodí, odborníky potřebujeme. K čemu? Přece k provázení lidí po parku!

L. C. Clark zařizuje spoustu věcí, především finanční záležitosti týkající se otevření parku. Vypukne to v listopadu, brány parku, dosud špinavé a ocelové, se otevřou! Nehodláme z Dinosauřího parku dělat nějaký lunapark nebo zábavní park typu Juského parku, bude to spíše taková procházka druhohorami bez zbytečných atrakcí. Charles naštěstí nedělá takové chyby, jako John Hammond, a všechny své pracovníky platí Clarkovými penězi stejně, na nikom se nešetří... Tohle celé náš park dostane z finanční krize. Když se k nám Clark přidal, byl na tom park špatně, a ze začátku to s Clarkovou pomocí šlo. Ale v posledních měsících se Clarkovi na trhu nedaří, a peníze, jež nám posílá, se mu vůbec nevracejí. Utratil už miliony. Na jak dlouho bude park otevřen, nevíme. Možná bude někdy zavřen (snad ne z důvodů, se kterými se potýkal Jurský park), snad opět jednou ožije jako biologická rezervace. Jisté je však to, že za pár měsíců se situace v parku zcela změní. Už tu nebude klid, budou sem proudit davy návštěvníků. Prozatím je třeba zabezpečit všechny výběhy s nebezpečnými zvířaty. O víkendu se pustíme do přestavování ohrady Siamotyranna. Další velká finanční částka byla vynaložena na nákup materiálu k postavení speciálního výběhu pro neuvěřitelně silné a agresivní Deinotherium. Já sám mám teď dost problémů s Lagosuchy, kteří jsou k sobě zlí. Asi už jeden druhému lezou na nervy. Oliver má další úkol. Je poměrně děsivý. Má prý odjet na Isle of Die a chytit tam nějaké zvíře, které by do parku lákalo hodně lidí. Hlavně to ať to není nic velkého a masožravého. Pochopitelně, vydá se tam, až se mu zahojí zraněná noha. Dosud Oliver sedá ve své pracovně a čte knihy, neustále něco plánuje a dělá si z nás legraci. Je dokonce schopný vypojit přívod teplé vody jen proto, abyste se po namáhavém, horkém a dusném dnu ve vaně nadmírně zchladili-nejlépe vodou tak ledovou, že snad musí pocházet z Arktického oceánu! No, protentokrát mu to prominu.

Tato část sice končí, ale týdeník nadále pokračuje! Za týden se dozvíte více o přestavbě výběhů i nových zabezpečeních, stejně jako o Oliverových plánech...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Megalosauridae

Minule jsem Vám ve zkratce představil čeleď Dricraeosauridae, teď se podíváme na megalosauridy, slavné masožravé dinosaury!

Název čeledi: Megalosauridae,

Autor názvu a popisu: Thomas Henry Huxley, 1869,

Nejznámější dinosaurus z čeledi: Megalosaurus,

Doba výskytu: Jura.

Megalosauridi byli menší až velcí draví dinosauři, a patřili mezi geograficky nejrozšířenější karnosaury. Tito masožravci byli hojní v Juře, první se objevili už před 170 miliony let a ti nejpokročilejší a zároveň poslední megalosauridi žili na konci Jurského období, před 145 miliony let. Nejznámějším členem této skupiny je Megalosaurus, první kdy objevený a brzy na to popsaný dinosaurus. Už v 17. století byla nalezena jedna kost stehenní, ale toto zvíře bylo proslaveno velkým objevem, který v 19. století učinil geolog William Buckland. Megalosaurus byl první kdy nalezený britský dinosaurus (od té doby jich bylo objeveno na padesát) a žil v období Jury před 160 miliony let. Byl to poměrně velký masožravec, od špičky ocasu až po čenich měřil tento plaz 10 metrů a vážil až 4 tuny. Původní představy raných paleontologů ohledně velikosti tohoto dinosaura však byly značně přehnané: původně se předpokládalo, že měl až dvacet metrů a byl to jakýsi varanovitý plaz (v době objevu ani neexistovalo slovo dinosaurus, to zavedl až Richard Owen o několik desetiletí později). Megalosaurus patří mezi dobře známé dinosaury, i když v minulosti na něj bylo nahlíženo z velké šíře. Myslí se to tak, že spousta jiných masožravých dinosaurů, jako třeba velký africký Carcharodontosaurus, byli považováni za Megalosaura nebo členy čeledi Megalosauridae. V případě Carcharodontosaura to ale rozhodně nebyla pravda, byl to člen jiné skupiny velkých karnivorů (svou velikostí ještě megalosauridy překonával). Avšak nálezy z Evropy a Severní Ameriky bohatě stačí k tomu, abychom věděli, že megalosauridi byli hojně rozšíření. Torvosaurus patřil mezi největší jurské theropody a pravděpodobně to byl jediný, nebo jeden z mála tehdejších tvorů, kteří mohli konkurovat Allosaurovi... Do této čeledi patřil i Eustreptospondylus, který se stal známý díky seriálu Putování s dinosaury. Dochoval se ale jediný exemplář, pravděpodobně to byla mršina, kterou v období Jury zanesl do vodních hlubin, kde se fosilizovala, mořský proud. S megalosauridy je ale spojena i řada nálezů otisků stop nebo jednotlivých zubů, které se fosilizovaly ve vrstvách. V Juře to byli úspěšní masožravci, ale s nástupem nového období, Křídy, z planety vymizeli. V době, kdy byl za megalosaurida považován např. Carcharodontosaurus, by se to říci nedalo, ale dnes žádné pravé, nefalšované megalosauridy z Křídy neznáme.

Na obrázcích jsou Megalosaurus, Eustreptospondylus a Torvosaurus. Snad jste si článek užili a třeba se i dozvěděli něco nového o megalosauridech!

Stagonolepis

Stagonolepis byl archosaurus blízce příbuzný i podobný Desmatosuchovi. Něčím se však od něj zásadně odlišoval: na rozdíl od Desmatosucha neměl ramenní trny a jeho tělo bylo poloviční velikosti. Zatímco plně vzrostlý Desmatosuchus dosahoval délky 5ti metrů, jeho menší příbuzný Stagonolepis pouze 2,5 metru. S váhou 200 kilogramů byl pak Stagonolepis asi o sto kilogramů lehčí. Jinak byl však podobně obrněný, jako jeho známější příbuzný. Kostěnný pancíř, připomínající osteodermy krokodýlů, byl tvořen pravoúhlými deskami. Po stranách těla se pak táhla řada velmi krátkých trnů. Břicho měl ale nechráněné, takže pokud ho nějaký velký masožravec obrátil na záda, neměl Stagonolepis šanci. Navíc je nepravděpodobné, že by příliš rychle utíkal, jednak kvůli těžkému brnění, a dále také kvůli tomu, že končetiny měl postaveny do stran a tak mohl případně rychleji kráčet jen po krátkou dobu. Žil před 235 až 223 miliony let v období Triasu, kdy dinosauři ještě nedorůstali takových velikostí, aby Stagonolepise skolili. Zato však planetě vládli velcí masožravci z jejich příbuzenstva, dokonce byli i Stagonolepisovi příbuzní. Mezi ně patřil i Postosuchus a jemu podobná, krutá zvířata. Stagonolepis byl mírumilovný býložavec, spásal kapradiny, mechy a mechorosty a trhal je kolíkovitými zuby v zadní části čelistí. Tím se též odlišoval od Desmatosucha, protože ten měl tlamu bezzubou. Stagonolepis žil v době, kdy byly kontinenty spojeny v Pangaeu, takže mohl být rozšířenější, než si myslíme. Jeho zkameněliny se ale nalezly pouze ve Velké Británii a Jižní Americe. Stagonolepise popsal Casamisquela roku 1960 jako zástupce čeledi Stagonolepidae, kam byl později zařazen i severoamerický Desmatosuchus, známý vědě už o čtyřicet let dříve. Obě zvířata žila ve stejné době, takže se mohla potkat, právě díky tomu, že pevniny byly tehdy spojeny...

O Stagonolepisovi se dočtete v knize "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardson (česká verze je z edice Příroda v kostce).

Příště další živočich z doby dinosaurů, Phedorema!