Hymenaea

Hymenaea (česky kurbaryl) je rod tropických stromů, který se řadí do velmi početné čeledi bobovitých (Fabaceae). Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje už v Paleogénu (starší třetihory), konkrétněji pak v období Eocénu. Hymenaea existuje dodnes, jen v současné době nalezneme na naší planetě 14 různých druhů kurbarylu, z nichž některé se vyskytují na karibských ostrovech, jiné na neotropické pevnině (od Mexika po Brazílii). Jediný druh z této v současnosti žijící čtrnáctky se přirozeně vyskytuje na východě Afriky. Je to Hymenaea verrucosa, kterou někteří lidé mohou znát pod názvem Zanzibárský kopál. Byla kultivována v mnoha tropických částech naší planety, ve své pravé domovině, na východě afrického kontinentu, se však vyskytuje už několik posledních milionů let. Současné druhy kurbarylu mohou dosáhnout výšky až 25 metrů a tak většinou patří ke stromům vystupujících z deštného pralesa (mluvíme-li o latinoamerických pralesních druzích). Květy kurbarylu rostou na latě v podobě květenství. Pozoruhodností je, že druh H. courbarii byl užit jako modelový organismus pro výzkum dopadu zvýšené koncentrace oxidu uhličitého na fotosyntézu rostlin v neotropických oblastech. V dnešní době, kdy dochází ke klimatickým změnám, způsobeným částečně i člověkem, je takový výzkum velmi důležitý... Druh Hymenaea protera se ve fosilním záznamu objevuje v eocénním období před 40 až 35 miliony let. Šlo o jednu z rostlin, které produkovaly proslulý dominikánský jantar. Zkamenělá pryskyřice této a dalších tehdejších rostlin, které rostly ve starších třetihorách na karibských ostrovech, informovala svět paleontologie i o zvířatech, především pak těch bezobratlých, která v něm uvízla. Studie DNA, stejně jako morfologické studie, prokázaly, že H. protera byla blíže příbuzná svému dnešnímu východoafrickému příbuznému, než středoamerickým kurbarylům. To je ovšem zvláštní, neboť H. protera rostla ve střední Americe. Kromě karibských ostrovů se hojně vyskytovala i v Mexiku, stejně jako na severu Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika spolu pochopitelně tehdy ještě nebyly spojeny, H. protera tedy patřila mezi málo druhů organismů, které už tehdy obývaly oba světadíly, které se tehdy od sebe velmi výrazně lišily a byly od sebe podstatně vzdáleny. Druh H. mexicana je zase známý z pozdního Oligocénu až raného Miocénu jižního Mexika. H. allendis je také jihomexickou specialitou, a žila ve stejné době jako H. mexicana. Nádherný fosilizovaný květ, uzavřený v mexickém jantaru, je vystavován v Paleontologickém muzeu Eliseo Palacios Aguilera v mexickém státě Chiapas...

Více se o kurbarylu a jeho vyhynulých druzích můžete dozvědět na anglické Wikipedii.

Příště Zamites!

Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem na Viasat Nature

Nová dokumentární trilogie s názvem Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem (Nigel Marven's Wild Philippines nebo Wild Philippines with Nigel Marven) bude mít českou a zdá se, že vlastně i evropskou premiéru na televizní stanici Viasat Nature příští čtvrtek 29. března 2018 ve 20:00. Už se nemůžu dočkat! V tomto seriálu se britský televizní průvodce přírodou Nigel Marven vydává na cestu po Filipínách, od Luzonu po Palawan, a ještě dál. Anglické názvy epizod jsou Luzon: The Volcanic North, Palawan: The Last Frontier a Visayas: Heart of the Archipelago. Oblíbený přírodovědec se při natáčení setkal s řadou tvorů, kteří ještě nikdy předtím nebyli pro televizi natočeni, a jež nyní čeká televizní debut! Naopak mezi známými filipínskými zvířecími ikonami, které se v seriálu objeví, jsou orel filipínský, zřejmě nejvzácnější dravec na světě, úžasná agama filipínská (na obrázku), vybavená kožním lemem na zádech, který jí dává vzhled dinosaura, nebo loděnka či krajta mřížkovaná. Nebudou ale chybět ani liškouni; vždyť vody obklopující toto přírodně bohaté souostroví jsou nejlepším místem na světě, kde lze tyto žraloky natáčet! Reprízu první epizody můžete na Viasat Nature sledovat v neděli 1. dubna v 17:20. Ačkoliv ještě nejsou v televizním programu, budou se zřejmě další díly vysílat v obdobných časech vždy s týdenním odstupem. Nicméně již tuto neděli, 25. března, můžete v 18:00 na Nat Geo Wild sledovat ještě druhou verzi tohoto seriálu, pojmenovanou Nezkrocené Filipíny (Untamed Philippines), a to sice druhou epizodu. První díl se zatím naposledy vysílal dnes dopoledne. Tato verze pořadu je dvoudílná a Nigel Marven v ní nevystupuje. V anglickém originále je vyprávěna americkým vypravěčem mě bohužel neznámého hlasu. Na webu National Geographic International můžete zhlédnout dva klipy z Nezkrocených Filipín, jež jsou dle mého soudu opravdu skvěle natočeny. Nechybí ani letecké záběry a řada zpomalených záběrů. To je poněkud vzácnější kombinace u Nigelových filmů, například po čtyři roky běžící seriál Deset nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven), jehož třetí série se vysílala loni na Nat Geo Wild a který dosáhl 12 jednotlivých epizod, mnoho zpomalených záběrů neobsahoval, a nebyly v něm záběry letecké... Divoké Filipíny jsou natočeny ve stylu Divoké Kolumbie s Nigelem Marvenem (Wild Colombia with Nigel Marven) z roku 2012 a snad i Nespoutané Číny s Nigelem Marvenem (Untamed China with Nigel Marven) z roku 2011. Oba tyto seriály se mi vždycky moc líbily, proto už se nemohu dočkat Divokých Filipín. Rozhodně doporučuji se na tento cyklus dívat...

Obrázek z http://viasatnature.cz/program/17911/. Doufám, že se budete dívat!

Prehistoričtí lasicovití: Megalictis

Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Vrhněme se tedy na popis velkého pravěkého rosomáka Megalictise!

Jméno: Megalictis,

Období: Miocén,

Místo: Spojené státy americké, Severní Amerika.

Počátek Miocénního období v rozmezí mezi 25 až 18,5 milionu let v Severní Americe nazývají paleontologové "cat gap". To proto, že v této době bylo ve fosilním záznamu nalezeno jen několik málo kočkovitých šelem nebo šelem z jiných skupin, které svou anatomií připomínaly kočky. Právě v této době žila v Severní Americe spousta malých i velkých raných psovitých šelem, stejně jako několik nadmíru pozoruhodných lasicovitých. Jedním z nich byl Megalictis, který tvoří tři samostatné druhy: M. ferox, M. frazieri a M. petersoni. Je řazen do vyhynulé podčeledi lasicovitých nazvané Oligobuninae (podle soudobého rodu Oligobunis), jež je typická pro miocénní období v Severní Americe. Megalictis svým vzhledem velmi výrazně připomínal jednoho z nejzuřivějších a nejžravějších predátorů dnešní severní polokoule; rosomáka (Gulo gulo). Tedy s jediným rozdílem, Megalictis totiž dorůstal velikosti medvěda černého. Pokud velký rosomák váží 10 až 20 kilogramů, pak jeho pravěký bratranec Megalictis dosahoval tělesné hmotnosti až 60 kilogramů. Byl o dvacet kilogramů těžší, než už tak gigantická pravěká "lasička" Ekorus (vezměme v potaz, že Ekorus se svou tělesnou stavbou lasicím rozhodně nepodobal) z afrického kontinentu. Stejně jako dnešní rosomák, se kterým se setkávali i naši předkové ve střední Evropě ještě před několika desítkami tisíc let, předtím, než byl z těchto míst vytlačen, byl i Megalictis vybaven krátkýma nohama s nezatažitelnými drápy. Megalictis byl rozhodně vybaven sadou mimořádně ostrých zubů, skvěle se hodících k trhání kořisti. Paleontologové studovali stavbu Megalictisových končetin, především pak klouby spojující jednotlivé kosti, a po porovnání s končetinami současných savčích predátorů dospěli k závěru, že Megalictis na svou oběť číhal v záloze, a když prošla kolem, napadl ji, aniž by něco tušila, a rychle ji zabil. Svou kořist zcela jistě nepronásledoval na velké vzdálenosti. Dnešní rosomáci nepohrdnou ani mršinami, vždyť v chladných oblastech, jež obývají, je každý zdroj proteinů dobrý. Ačkoliv Megalictis nebyl nucen sbírat odpadky, neboť se vyskytoval v oblastech podstatně teplejších než jeho dnešní příbuzní, je také možné, že se čas od času přiživil na nějaké té mršině... Zajímavé je, že u Megalictise můžeme vypozorovat pohlavní dimorfismus, samci se tedy liší od samic, a to velikostně. Byli mnohem větší. Tento fakt lze tvrdit zejména o druhu Megalictis ferox, jehož kosti byly odkryty na deseti různých nalezištích v amerických státech Nebraska, Wyoming a Jižní Dakota.

V brzké době očekávejte další část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat, stejně jako další části Prehistorických lasicovitých a Psovitých šelem pravěku. Mám také v plánu další nový projekt, tentokráte o současných zvířatech, více zatím neprozradím...

Lovci kryptidů 2: Trofeje (1/4)

V minulé části Lovců kryptidů se Jack, Pauline a Roger vypravili do Gabonu v západní Africe, tam, kde byl naposledy zpozorován Claude Ngoy. Ukázalo se, že tento slizký, humanoidní netvor, vlastnící základnu uprostřed mlžné bažiny, má velmi zákeřné plány s lidstvem, které vyhubilo jeho druh, kdysi zřejmě žijící v hloubi západoafrických pralesů. Jeho spolupracovník, Sam Weber, vrah Pierrovy sestry Sabine, byl nakonec Jackem zastřelen. Také se ukázalo, že Clauda Ngoye lze porazit s pomocí ohně. Když jeho tělo zažehne, začne se roztékat. Ngoy sice unikl, ale Lovci kryptidů získali cenné zkušenosti. Pierre, na kterém Ngoy otestoval sérum agresivity, jež před několika měsíci použil v Japonsku Akihikův dávný nepřítel Amano, byl po sérii tragických událostí konečně propuštěn z nemocnice... Ale zatímco se Jack, Pauline a Roger vracejí do Anglie, Akihiko a Fahad pátrají po Gregorym Martinovi, muži, který si dal v prosinci za cíl zastřelit Buckshawskou příšeru. A byl to také on, se svým komplicem Sethem, kdo nechal odpálit základnu Lovců kryptidů, kvůli čemuž naše hrdiny dočasně oslabil... Gregory Martin může být ze všech nepřátel Lovců kryptidů ten nejméně nebezpečný. Je to "jen" lovec. Ale pro kryptidy je smrtelně nebezpečný...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TROFEJE, ČÁST PRVNÍ:

Malý přístav na skotském pobřeží. Všude černočerná tma. Za vichru, který neustále měnil směr, a byl doprovázen silným lijákem, se všechny lampy, zavěšené na zrezivělých háčcích, bláznivě houpaly. Několik pracovníků přístavu přicházelo na molo. Z té strašidelné temnoty za přístavem, tam, kam by nikdo v tuto dobu nechtěl, tedy na rozbouřené moře, se blížila velká nákladní loď. Chvíli trvalo, než posádka vyložila náklad. Všechno probíhalo mlčky. Pak konečně přišel ke kapitánovi lodi, muži s ostrými rysy, malýma očima a nehezkým zjizveným čelem, jakýsi malý chlapík s knírem. Čepice, chránící jeho hlavu před nárazy velkých dešťových kapek, mu skoro zakrývala oči. "Je v té bedně?" zeptal se. "Ano," odpověděl chraptivým hlasem kapitán a zvedl obočí. "Má se tam jako v bavlnce," zasmál se zlověstně. Malý chlapík se obrátil na docela vysokého muže s hustými černými vousy a kloboukem na hlavě. Byl to Seth. Podal muži s knírkem blok. "Napište na to Nessiteras rhombopteryx," rozkázal mu. Přišel ke kapitánovi, podal mu ruku, silně ji zmáčkl, a když odešel, držel kapitán v dlani tučný balík možná několika tisíců liber. Z bedny, která byla směrem k nákladnímu automobilu přemisťována přístavním jeřábem, se ozývaly kvílivé zvuky... Uběhlo jedenáct hodin patnáct minut od tajného obchodu ve skotském přístavu. Britský premiér Harold Mayson právě vystupoval na tiskové konferenci v Londýně. Jeho napnutý obličej, svědčící o jakési upjatosti a zarputilosti, byl v posledních několika týdnech ozdobou mnoha bulvárních plátků. Mayson byl už jako kandidát na post premiéra velmi kontroverzní osobou. Dosud se nevyjasnilo, jak to bylo s jeho vztahem k drogám v době, kdy před několika lety vstoupil do politiky. Hodně se o tom mluvilo. Snad proto přišel s něčím, co by jeho problémy odsunulo do pozadí, a začalo se mluvit o něčem novém. "Kryptidi existují," řekl po několika minutách nudného projevu, "dostal jsem informace od mnoha lidí, kteří se s nimi setkali. Nejsou to jen kryptidi žijící v dalekých částech světa, jako pterodaktylové v Yuliríi v Mexiku. Žijí i zde, ve Spojeném království. Nedávný případ Buckshawské příšery jen dosvědčuje, že tato zvířata se i zde dostávají do kontaktu s člověkem. Přicházejí do naší civilizace. Máme zde několik společností, které se výzkumu kryptidů věnují. Kdybych nezmínil proslulé Lovce kryptidů, asi byste mne odsuzovali, že nežiji v realitě. Ale skutečný lov kryptidů může zabránit velkým problémům mezi těmito tajemnými zvířaty a námi! Když jsem byl malý, běžně se u nás na venkově lovily lišky. Proč bychom tedy nemohli lovit i jiná zvířata, alespoň v malém množství? A proč ne kryptidy, kteří jsou nebezpeční? Podívejte se na to, co provedli v jiných částech světa. Kolik lidí zabili. Neptejme, co jsou zač a proč žijí na naší planetě, a u nás ve Spojeném království, ptejme se, jak se s nimi vypořádat! Děkuji." Tento projev doslova otřásl řadami ochránců přírody. "Pane premiére, jakou vidíte souvilost mezi hubením kryptidů a vyhynutím všech velkých britských predátorů, medvědů, rysů a vlků?" ozývalo se z davu. "Kdo bude mít z lovu kryptidů zisk?" křičel jiný novinář. Za chvíli se už otázkám nedalo rozumět. Mayson odpověděl na tři poměrně loajální otázky a poté odešel... Dvacet tři hodin a dvanáct minut po tajném obchodu na skotském pobřeží se dva muži v černých spandexových oblecích dívali na záznam z tiskové konference na svých tabletech. Oba nevěřícně kroutili hlavou. Položili tablety na sedadla v autě, kterým nebyl žádný jiný vůz, než Cryptid Chaser, a začali se blížit k vysoké, betonové budově uprostřed ne zrovna nejkrásnější části města Basingstoke. Stmívalo se. Perfektní doba na to, aby nepozorovaně vnikli dovnitř. "Podle policie tedy Gregory Martin sídlí tady... A jeho lovci také... Tak proč je tam takové ticho?" zeptal se Fahad svého drsného japonského přítele. "Možná už je někdo našel před námi," odpověděl Akihiko. "To bych byl rád," pousmál se Fahad. Akihikův šuriken se zasekl do zdi těsně vedle okna v nejvyšším patře budovy. Po velmi silném provazu, který byl protažen středem šurikenu, vylezli oba muži velmi tiše až nahoru. Akihiko použil jakousi žiletku k tomu, aby vyřezal do skla kolečko. Velmi neslyšně jej vyjmul, protáhl oknem ruku, zatáhl za kliku, a otevřel okno. Neslyšně vstoupili do temné místnosti. Oba si nasadili brýle s termovizí. Akihiko velmi pomalu otevřel dveře a vstoupil do chodby. Nikdo zde nebyl. Byla tu tma. Budova měla tvar kvádru, chodby byly v podstatě obdélníkovité. Byly to konstrukce kovových síťovaných desek, táhnoucí se podél zdí s dveřmi. Uprostřed už nebylo nic, jen výhled dolů, do přízemí. A tam také nic nebylo. "Je to nudný," poznamenal Fahad. Akihiko nemluvil. Gestem naznačil Fahadovi, aby ho následoval. Seběhli ze schodů. Fahad si nemohl odpustit další poznámku: "Řeknu ti, je to jenom starý sklad. Totálně bez ničeho." Teprve v přízemí se pootevíraly všechny dveře. Vystoupili z nich ozbrojení muži v přilbách. Akihiko a Fahad sejmuli své termovize. "Ti vetřelci jsou Lovci kryptidů. Akihiko Yukimura a Fahad Ghazalli. Zastřelte je!" zavelel střelec, jenž se od ostatních odlišoval tím, že neměl uniformu, ale stál zde pouze v tílku, avšak s kuklou na hlavě. "Teď to roztočíme," zašeptal Fahad Akihikovi. Několik ozbrojenců si ani nevšimlo rychle vyhozených šurikenů, které zasáhly jejich krky. Akihikova kovová tyč kosila jednoho za druhým. V tom zmatku střelci ani nevěděli, kam střílí. Lasery z Fahadovy pistole pálily jednu uniformu za druhou, a popálení střelci raději utíkali ven z budovy, než aby dále čelili těmto dvěma velmi zkušeným bojovníkům. Až děsivé, kostmi otřásající hrobové ticho, zavládlo už za dvě minuty. Barely, ze kterých vytékal benzín, byly zcela prostříleny. Akihiko asi schytal ránu pažbou samopalu, protože si mnul rameno. Ale jinak byli oba v pořádku.

Velké kovové dveře nahlas zaskřípaly, když Akihiko a Fahad vstoupili do osvětlené, modré místnosti, vyplněné bednami. Většinou o ně byly opřeny lovecké pušky. Akihiko přilepil na stěnu malé zařízení, které mělo začít pípat, prošel-li by někdo kolem něj. "Ta modrá barva... To je osvětlená voda. Ozařuje celou místnost... Támhle za rohem musí být nějaký bazén nebo co..." řekl Fahad. Jakmile zahnuli za roh a ocitli se v mnohem větší hale, div jim nevypadly oči z důlků. Ve velkém akváriu - neměli ani ponětí, jak ho sem někdo dokázal nastěhovat - byl skoro zaklínován prehistoricky vypadající tvor. Na akváriu byl nalepen papír s nápisem Nessiteras rhombopteryx. "Lochneská příšera?" zeptal se tiše Fahad. Akihiko stále neodpovídal. Ubohé zvíře, jež se tisklo k vnitřním stěnám akvária, protože nádrž ani nebyla dostatečně velká, i v tomto drsném, zuřivém bojovníkovi probouzelo pocit lítosti. "Jak ji sem dostali? To je Martinova práce..." pokračoval Fahad. "Určitě je. O tom není pochyb," řekl Akihiko. Náhle se ozval varovný signál. Do místnosti někdo vstoupil. Zařízení nahlas pípalo. Akihiko s Fahadem se okamžitě skryli za dřevěnými bednami. Konečně přiběhl do haly další ozbrojenec. Fahadův laser ho bezpečně odpálil. Ovšem další ozbrojenci už přibíhali zezadu. Vnikli do haly druhým vchodem. Akihiko sevřel v ruce svůj poslední šuriken a zasáhl muže, mířícího samopalem na Fahadovu hlavu, přímo do srdce. "Nech toho, Akihiko!" ozvalo se. "Zatím nestřílejte!" rozkázal ten stejný člověk. "My už jsme se přece setkali... Není to tak dávno, co jsme vás poslali do vězení po té honičce v Londýně, co?" zasyčel jako had Akihiko. "Ano, přesně tak," přitakal vousáč v klobouku. Byl to Seth. "Líbí se vám naše kolekce? Nebo spíše... Kolekce našeho bose, Gregoryho Martina?" optal se posměšně. "Ještě jsme si jí nestačili prohlédnout. Nedali jste nám dost času," odpověděl Fahad. "Víte, nechceme vás odstřelit. Ten chlap v tílku, Paterson," usmál se Seth a mávl rukou, "zabil by každýho. Ale velím tady já. Nechceme, aby Lovci kryptidů poumírali. To teda ne." "Proto jste asi Jacka a Pauline odlákal od základny, že? Aby se nepopálili explodovanou bombičkou..." poznamenal Fahad. "Jistě," zatvářil se docela vážně Seth. Pokračoval: "Vím, že si říkáte Lovci kryptidů, ale pravý lov kryptidů teprve nastane. Teď bych vám doporučil tuto budovu opustit. A zapomenout, že jste sem kdy vstoupili."

Jaká budoucnost čeká britské kryptidy? Začne tým Gregoryho Martina tato tajemná zvířata, která se však přece jen dají vystopovat, střílet ve velkém? Pokračování příště...

Obrázek týdne 16. 8. 2018

Pracovní týden se nachýlil ke konci, což na mém blogu znamená další Obrázek týdne! Tentokrát je od National Geographic. Mám malé podezření, že by ve skutečnosti mohl být vystřižen z mnohem většího obrázku s některými dalšími prehistorickými zvířaty, ale možná také ne... Každopádně myslím, že rekonstrukce nejslavnějšího druhohorního opeřence je to nádherná...

Popis k dnešnímu obrázku: V lesích pravěkého Německa, v místech, ze kterých se jednoho dne stane Bavorsko, nastalo ráno. Jasně zbarvený samec Archaeopteryxe litographicy, oblečený do krásného červeného šatu s černými pery na koncích křídel a ocasu, se právě vydává na svůj hon za potravou. Právě se odrazil od padlého kmene stromu. Za chvíli doletí na jiné místo, odkud se zase vznese, chvíli poletí, a možná pak spatří nějakou vážku či jepici, či jiné malé sousto...

Podle zpráv uveřejněných před dvěma dny Archaeopteryx létal podobně jako dnešní bažant, tzn. krátkými lety. Jistě velmi pozoruhodné zjištění. Zase toho víme více o tvorovi, který sehrál v historii paleontologie, zvláště pak jde-li o interpretaci faktu, že se ptáci vyvinuli z plazů, velmi podstatnou roli! Další Obrázek týdne přibyde v pátek příštího týdne...

Zemřel Stephen Hawking

Včera zesnul jeden z největších vědců, kteří kdy žili. Legendární Stephen Hawking. Jako teoretický fyzik, kosmolog a autor se zasloužil více o popularizování vědy, než většina jiných lidí. Angažoval se i v politice. Byl jedním z nejvýznamnějších ateistů. Je velká škoda, že nás pan Hawking včera opustil ve věku 76 let. Už na počátku jeho studia v Oxfordu se u něj projevily příznaky amyotrické laterální sklerózy, nemoci napadající nervový systém a následně způsobující ochrnutí celého těla. Od roku 1968, kdy mu bylo 26 let, se mohl pohybovat pouze na vozíčku, a od roku 1985 komunikoval s okolím pomocí speciálního počítače. O schopnost mluvit přišel kvůli potížím s dýcháním, které mu toho roku způsobil zánět plic, jímž se nakazil v Ženevě. Tyto problémy šlo vyřešit pouze tracheotomií. Ačkoliv byl Hawking Angličanem, měl hlas počítače americký přízvuk a americkou výslovnost. Když mu byla po velmi dlouhé době nabídnuta změna, odmítl, řka, že se s hlasem počítače již sžil. Stephen Hawking měl také velký smysl pro humor, i z toho důvodu se objevil v několika televizních seriálech jako Star Trek: Nová generace nebo v proslulém sketchi od Monty Python, v němž zpíval a vystupoval v něm po boku Briana Coxe. Mezi Hawkingova nejznámější knižní díla patří například Stručná historie času, populárně vědecká kniha pojednávající o černých dírách, teorii superstrun a dalších kosmologických tématech, a jež se už v době svého vydání, roku 1988, stala bestsellerem. Kromě toho Stephen Hawking zpracoval i několik s příběhy pro děti doprovázené skutečnými vědeckými obrazy z vesmíru, mezi tyto knihy patří například Jirkův tajný klíč k vesmíru. Samozřejmě ve vědeckých kruzích se Stephen Hawking zasloužil o ověření základních zákonů fungování vesmíru, kupříkladu že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že vesmír se zrodil velkým třeskem, a jeho konec budou znamenat černé díry. Předpovídané záření černých děr bylo pojmenováno Hawkingovo záření, neboť právě Stephen Hawking se jeho predikcí zabýval. Na některých ze svých vědeckých prací kolaboroval s Rogerem Penrosem, též velmi významným fyzikem a matematikem... Podle Stephena Hawkinga by se lidé, chtějí-li přežít, vydat do vesmíru a kolonizovat jiné planety. Také mluvil o tom, že umělá inteligence bude stěžejní v řízení osudu lidstva, a podle jeho názorů by měly být počítačové viry považovány za novou formu života, a jak uvedl, poukazují na to, že zatím lidé vyvinuli jen destruktivní formu života... Stephen Hawking nám všem bude velmi chybět, zasloužil se o mnohé, inspiroval velké množství lidí, mnoho z nich nadchnul pro vědu, a to i přesto, že mu jeho nemoc znemožňovala pohyb a později také řeč...

Cotylorhynchus

Cotylorhynchus byl velký býložravý savcovitý plaz (synapsid), který žil v období před 280 až 270 miliony let, tedy během části geologické periody Perm, na území dnešní Severní Ameriky. Dosahoval délky 3 až 4 metrů, ve své době byl tedy jedním z největších plazů na Zemi. Podobně jako jemu příbuzná Casea, i Cotylorhynchus byl pravděpodobně vodní, o čemž svědčí prodloužené, robustní prsty na všech čtyřech končetinách. Mezi prsty se mohly nacházet plovací blány. Kolik času však Cotylorhynchus trávil ve vodě, to nevíme. Co však můžeme studovat je jeho anatomie. Bylo nalezeno několik koster tohoto zvířete, a to v amerických státech Oklahoma a Texas. Všechny tři druhy (C. romeri, C. bransoni a C. hancocki) měly robustně stavěné, mohutné, sudovité tělo. Typickým znakem tohoto savcovitého plaza je však velice malá hlava. Ta nesla poměrně velké nozdry, které se, v případě, že byl vodním zvířetem, Cotylorhynchovi hodily při nadechování. Pravděpodobně byl schopen pojmout plícemi velké množství vzduchu a poté se ponořit, přičemž se snad mohl pást na vegetaci rostoucí na dně mělčin či jezer. V případě, že tento kvadruped chodil po souši, mohly se tak velké nozdry hodit ke zvlhčování vdechovaného vzduchu, a to zvláště v suchých oblastech. Cotylorhynchus byl dále vybaven jakýmsi rypcem; horní čelist vystupovala před přední, kvůli čemuž z tlamy viditelně vybíhaly zuby. Paleontologové vědí, že byl tento tvor býložravcem, poněvadž se jeho zuby velmi výrazně podobají zubům dnešních leguánů, a ti jsou býložraví. Pokud plaval, podobaly se Cotylorhynchovy pohyby plaveckému stylu dnešních vodních želv. Tento obzvláště zajímavý permský živočich délky osobního automobilu byl tedy jakýmsi mixem všeho možného, co do něj vývoj tehdy mohl dát. Byl to úspěšný rod, vždyť existoval po řadu milionů let...

Jeho popis najdete například na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Archimylacris!

Psilophyton

Psilophyton byla devonská cévnatá rostlina, příbuzná například velmi podobnému rodu Hostinella, která žila ve zhruba stejném čase. Bylo popsáno 14 druhů rodu Psilophyton, z nichž většina se ve fosilním záznamu objevila v poslední etapě raného Devonu. Jednu z výjimek tvoří druh P. krauselli, jenž je známý pouze z České republiky, a který existoval ve středním Devonu. Pro tento druh byly typické větvičky, které se rozdvojovaly, takže tvořily jakési vidličky. Tento typ větviček se však vyskytuje i u dalších druhů tohoto rodu... Psilophyton byla již rostlinou suchozemskou, byla však velmi primitivní. Dosahovala výšky asi 30 centimetrů, a s velkou pravděpodobností rostla vždy blízko vody, ať už sladké, tak snad i slané... Nejlépe prozkoumaným druhem Psilophytonu je P. dawsonii z poloostrova Gaspé v kanadské provincii Québec. Některé zachovalé exempláře vykazují známky přítomnosti výtrusnic (sporangií). Když jakési jednotky, pravděpodobně předstupně sporangií, zanikly, zanechaly po sobě vždy "puchýř" oválného tvaru. Jeho průměr byl 5 milimetrů. Xylém rostliny tvořil asi třetinu jejího průměru. Jiný druh, P. crenulatum z kanadského Nového Brunšviku, nesl na svých větvičkách ostny, jež byly okolo 0,6 centimetru dlouhé. Stále zůstává otázkou, proč jimi byly tyto rostliny vybaveny. P. crenulatum velmi výrazně připomíná marockou devonskou cévnatou rostlinu rodu Aarabia. Nebyly si však zcela blízce příbuzné. Velmi pozoruhodný je také druh P. primitivum ze staršího Devonu stupně prag. Zkameněliny nesoucí tuto rostlinu byly nalezeny ve formaci Posongchong v čínské provincii Jün-nan. Je to vlastně nejstarší známý druh rodu Psilophyton. Nalezené exempláře neměly tolik "puchýřů" jako exempláře pozdějších druhů. Všechny ostatní druhy Psilophytonu pocházejí z Evropy a ze Severní Ameriky, P. primitivum je dosud jediným asijským zástupcem rodu. Naopak rekord nejvyššího druhu zřejmě drží P. princeps, jehož stonek dosahoval až výšky 60 centimetrů. To není špatné na primitivní devonskou rostlinu! Psilopython byl vědecky popsán roku 1859 Dawsonem, podle něhož byl později pojmenován již zmiňovaný québecký druh.

O Psilophytonu se píše například v publikaci Evolution and Environment: A Symposium Presented on the Occasion of the 100th Anniversary of the Foundation of Peabody Museum of Natural History at Yale University, vypracované roku 1968 Harlanem Parkerem Banksem.

Příště Hymenaea!

Sviňuch kalifornských už zbývá pouze 12!

Když jsem naposledy psal o sviňuše kalifornské, které se také říká vaquita (latinsky Phocoena sinus), zbývalo jich přibližně 30. Podle zpráv, které uveřejnila nezisková společnost Mongabay na svých webových stránkách jich v současné době, tedy v březnu 2018, žije pouze 12! Sviňucha kalifornská je v současné době nejohroženějším druhem kytovce, což rozhodně není šťastný titul. Tento pozoruhodný druh sviňuchy se vyskytuje v Kalifornském zálivu (též nazývaném Cortézovo moře), nikde jinde na světě už není k nalezení. Kalifornský záliv endemicky obývá také v současnosti kriticky ohrožená ryba totoaba (Totoaba macdonaldi), která je stále intenzivně lovena. Dlouhé rybářské sítě, do kterých se totoaby chytají, a které plují mořem, způsobují právě sviňuchám kalifornským velké potíže; z tohoto důvodu jsou vaquity předmětem vedlejších úlovků (bycatch). Když se vaquita chytí do sítě, už se z ní nevymotá, nepodaří se jí vyplavat na hladinu, aby se nadechla, a tudíž se utopí. Nemohou za to však místní rybáři, ti jsou pouze zaměstnáni lidmi, kteří za drastický pokles počtů totoaby i sviňuchy kalifornské mohou. A ty zase vede k intenzivnímu rybolovu poptávka po plynových měchýřích totoab, jež jsou v Hong Kongu a v Číně obecně hojně prodávány... Na webu Mongabay si můžete přečíst rozhovor s Andreem Crostou, ředitelem skupiny Elephant Action League, která sleduje mezinárodní obchod s divokou zvěří. Crosta uvádí, že sviňuchy kalifornské jsou sčítány pomocí bójí a s pomocí echolokace. Zdá se, že je velmi nepravděpodobné, že vaquit by mohlo být více než uváděných dvanáct jedinců. Druh je tedy na samém pokraji vyhynutí. To vůbec není dobré. Otázkou je, co se bude dít dál. Crosta uvedl, že obchod s plynovými měchýři totoab probíhá stále ve velkém, a stejně tak lov těchto ryb. Pokud se brzy něco neudělá, poslední tucet sviňuch kalifornských za to zaplatí svými životy, a tím pádem vyhyne další pozoruhodný druh, jehož osud zpečetil člověk... Řešení není jednoduché; minulý rok nebyla schválena iniciativa, jejímž cílem bylo vaquity chránit, a samice sviňuchy, která se dostala do lidské péče, bohužel v zajetí zahynula... Nyní je však situace ještě vážnější...

Rozhodně nejsem rád za to, že jsou sviňuchy kalifornské na pokraji vyhynutí. Co si myslíte vy? Myslíte, že existuje nějaké řešení, které by tento druh zachránilo?

Psovité šelmy pravěku: Vlk etruský

Projekt Psovité šelmy pravěku nějakou dobu stagnoval, a když už jsem pokračoval v psaní tohoto typu článků, věnoval jsem se podobnému seriálu Prehistoričtí lasicovití... Avšak tato série ještě stále neskončila. V minulosti žilo na naší planetě tolik psovitých šelem, které si zaslouží přinejmenším zmínku... Vlk etruský jistě patří mezi ně!

Jméno: Canis etruscus,

Období: Pleistocén,

Místo: především Itálie a Španělsko, středomořská oblast.

Již vyhynulý zástupce rodu vlků (Canis), který se vyskytoval před 1,9 až 1,6 miliony let na území dnešního Středomoří - to byl vlk etruský. Nikdy nebyla nalezena kompletní kostra, většina fosilních pozůstatků vlka etruského je tvořena pouhými fragmenty. Víme, že nebyl příliš velký, dosahoval zhruba rozměrů dnešního vlka obecného (Canis lupus). Čenich měl poněkud protáhlý. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, i vlk etruský se po celý život řídil především vynikajícím čichem. Takový dnešní vlk obecný je schopen ucítit mršinu na vzdálenost 2 až 3 kilometrů, přičemž jeho čich je asi 10 000 lepší než ten náš. Je velice pravděpodobné, že jemu blízce příbuzný vlk etruský měl podobně citlivý čich. Lektotyp vlka etruského byl prostudován italským paleontologem Danilo Torrem roku 1967. Kosti tohoto jedince však byly nalezeny už v 19. století a popsány švýcarským zoologem a paleontologem Charlesem Immanuelem Forsythem Majorem v roce 1877. Od té doby se však o vlku etruském příliš mnoho nevědělo. I dnes jsou naše znalosti tohoto vyhynulého druhu vlka poněkud strohé... Jisté je, že se tato šelma, stavěná na rychlý běh a uštvání kořisti, setkávala s velkými pravěkými hyenami rodu Pachycrocuta. Možné nepřátele mohl mít i v jeskynních lvech. Jelikož nepatřil mezi největší predátory v období, kdy Evropou táhla stáda mamutů a srstnatých nosorožců, pižmoňů a sobů, živil se zřejmě menšími zvířaty. Je možné, že smečka vlků etruských se dala spíše na stopu nějakého hbitého býložravce typu gazely, než aby pronásledovala kupříkladu mamutí mláďata... Většina nalezených kostí vlka etruského pochází z Itálie (proto také druhové jméno etruský), nicméně další kosti byly nalezeny i ve Španělsku. Podle některých autorů obýval tento vlk pouze oblast Středomoří, jiní odborníci se domnívají, že i kosti pravěkých vlků z Číny a Tádžikistánu náleží tomuto druhu. V současnosti je tedy poněkud složité udat přesný areál rozšíření etruského vlka...

Pokusím se v tomto projektu pokračovat častěji, aby mezi publikací jednotlivých částí nebyl tak velký časový rozdíl...

Lovci kryptidů 2: Vítejte v bažině (3/3)

Claude Ngoy byl kontaktován Deylinem Nietem. Ten mu dal velký balík peněz za to, že vyzkouší sérum agresivity na Pierru Leroyovi. Není to poprvé, co Pierre přišel do styku s touto látkou, a výsledek stál nemocniční personál i pacienty mnoho zranění a bolesti. Jack, Pauline a Roger se vydali do Gabonu. Uprostřed neporušeného, divokého pralesa nalezli temnou, mlžnou bažinu. Jak se ukázalo, není to jen tak ledajaký močál, ale zřejmě základna Clauda Ngoye, tajuplného slizkého humanoida, který dokáže měnit svou podobu nebo se roztéct ve sliz a pak se zase dát dohromady. Jack zatím nerozumí, proč a jak, a neví, co je Ngoy zač. Možná, že to ale brzy zjistí... Trojice byla napadena Samem Weberem, který je anestetiky rychle uvedl do spánku...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VÍTEJTE V BAŽINĚ, ČÁST TŘETÍ:

Jack se probral. Bylo mu jasné, že je spoután. Jen zatnul svaly a marně se pokusil přetrhnout silné lano, kterým byl spoután. Ležel na dřevěné podlaze v malém domku. Pauline ležela vedle něj. Také se již probírala. Jacka popadal vztek, když viděl její šrámy na čele. Nejradši by přetrhal všechny ty provazy a pořádně zavařil tomu, kdo jí tohle udělal. Roger v domku nebyl. Po chvilce vešel dovnitř Claude Ngoy. Vedle něj stáli Sam Weber a jeden voják. Ngoy měl podobu konžského důstojníka, byl na něj o moc příjemnější pohled, než na tu slizkou stvůru, kterou opravdu byl. "Jak jsem už řekl, vítejte v bažině," řekl Ngoy, "a není to jen tak ledajaká bažina. Tohle je bažina, ve které jste uvízli a ze které se už nedostanete... živí..." "Jo, kámo?" naštval se Jack. "Já ti slibuju, že se odsud dostanem," dodal ještě. "Hrdinské žvásty," usmál se Ngoy, "copak ty se dokážeš vymanit z mého sevření? Navíc ještě teď! Cha!" Jeho ruka se ve vteřině proměnila na polotekutý sliz, který se jako guma natáhl k Jackově obličeji a celý ho zalepil. Pauline na Ngoye řvala, ať Jacka nechá. Asi po minutě a půl se sliz roztekl, rychle "přešel" po podlaze ke Ngoyovi, a vylezl zpátky k pahýlu, který po ruce zbyl. V krátké chvíli měl Ngoy zase ruku, jež změnila svůj tvar i barvu na tu lidskou, navíc oděnou v rukávu. Jack kašlal. Byl skoro přidušený. "Co s námi hodláte udělat?" zeptala se Pauline. "Vrátím vám to, co jste vy udělali s naší základnou v Kongu. Pozabíjeli jste mi desítky vojáků a vědců. Několik z mých zmutovaných kryptidů uniklo na svobodu, a možná už nikdy nebudou odchyceni. Víte, jak dlouho mi trvalo toho všeho dosáhnout? Jenže pak se objevili Lovci kryptidů, kteří si neustále hrají na hrdiny, myslí si, jak zachrání svět... A kazí práci ostatních! Ničí ji! Vy jste zničili tu mou! Tak za to pěkně zaplatíte!" řval cholericky Ngoy. "Tak mi aspoň prokažte laskavost a řekněte mi, co vlastně jste. Ať to vím dřív, než mě popravíte," řekl s drsným nádechem v hlase Jack. Bylo až překvapivé, jak výraz v obličeji Ngoyovi lidské podoby zahořkl. Zavřel oči a zatnul zuby. "Má rasa byla vyhubena. Byla vyhubena lidmi. Já jsem poslední..." řekl pohnutým hlasem. "Řekněte mi, co se stalo... Ne všichni lidé..." přerušil jej Jack. "Máte pravdu, ne všichni lidé jsou stejní. Proto s nimi spolupracuji. Ale vy patříte k těm, kteří musí být vyhubeni..." pokýval hlavou Ngoy. "Takže to, co chystáte... Je vyhubení lidstva?" "Je to mnohem víc, hochu." "A co tady Weber? Vrah Pierrovi sestry?" "Asi chceš vědět, jak jsem se dostal z té malé chaloupky v Kongu, co?" zeptal se posměšně Weber. Ngoy se zachechtal. Položil Weberovi ruku na rameno. Proměnil se na slizkého humanoida a obalil svým slizem Webera. Pak se oba roztekli. Sliz se pohyboval po podlaze, až zastavil u Jackova obličeje. Pak se Weber zase proměnil v člověka a Ngoy ve slizkou stvůru. "Ty taky?" zeptal se poděšeně Jack. "Já ne, já ne," rozchechtal se Weber, "já jsem člověk jako vy. Ale když se mě Claude dotkne, dokáže proměnit molekuly mého těla v nestálé... Tak, jako je to u něj... Žádná kouzla, žádné extra velké úniky... Prostě mě obalil a oba jsme se roztekli... Proto mě nikdy nedostanete, Lovci kryptidů. Dokud jsem na Claudově straně..." "Takhle jsi utekl i z vězení?" "Ano, jistě... Velmi chytrá otázka, Owene. Claude si mne našel. Věděl o mě a o Zhou Lenovi. Potom, co jsi Zhou Lena zavraždil v New Yorku, stal se mým novým vedoucím," pokyvoval hlavou Weber a děsně se přitom usmíval. "Kde je Roger?" zeptal se teď Jack. Ngoy a Weber pomohli Jackovi a Pauline na nohy. Vyvedli je z dřevěného domku na ostrůvku, který byl obklopen mlaskavými, smrdutými vodami bažiny. Roger visel na provaze, jenž byl omotán kolem jeho těla, nad kalnou vodou, přičemž provaz byl přivázán k velmi silné větvi jednoho z pralesních stromových velikánů. "Zkusíme takový malý experiment," zasmál se Ngoy. Z vody se vynořila hlava toho obrovitého, plazovitého netvora s cibulkovitým čenichem. Otevřel tlamu, vybavenou ostrými, dýkovitými zuby. Teď nebo nikdy, pomyslel si Jack. Nemohl se sice příliš pohybovat, neboť byl smotán, přesto se mu však prsty podařilo sloupnout jakési "pojistné kolečko" na jeho spandexovém oděvu. Vytáhl malý, kulatý, kovový předmět a přiložil ho na okraj lana. To se ve vteřině rozhořelo. Nyní ho Jack přetrhl. Dal dvě rány Samu Weberovi, kterému okamžitě vypadlo několik zubů. Kopanec mezi nohy ozbrojeného vojáka, a už držel v ruce samopal. Začal to pálit do té příšery. Ta se okamžitě ponořila. Vystřelil několikrát i po Claudu Ngoyovi, přestože očekával, že kulky projdou jeho tělem a neublíží mu, a tak se taky stalo. Pauline učinila to samé, co Jack. Lano, jímž byla spoutána, leželo za chvíli v ohni na zemi. Roger tam nahoře udělal to samé. Těžko říct, jak se mu po hořícím laně podařilo vyšplhat nahoru na větev jen těsně předtím, než se žhnoucí lano doslova rozteklo, ale také už byl v bezpečí. Přeběhl po suché zemi k Jackovi a Pauline. "Tak jo, padáme odsud, lidi!" zavelel Jack. Neměli sice své laserové pistole, ty jim byly odebrány, ovšem vybaveni alespoň jedním samopalem a svou důmyslností se teď chystali konečně opustit tohle mlžné, horké, nechutné, slizké peklo...

Claude Ngoy s nimi neustále držel krok. Když dosáhli břehu ostrůvku a spatřili člun, který jim skýtal naději, vyrostla slizká postava Clauda Ngoye přímo před nimi. Roger vyňal další kulatou destičku z jakési "pojistné části" spandexového oděvu a hodil ji na Ngoye. Výsledek byl dosti překvapivý. Ngoyův sliz reagoval s ohněm! Jeho tělo se začalo roztékat. Stále nad ním však měl kontrolu. Hořící sliz se roztekl. V momentu dosáhl vody, oheň byl uhašen, ale Ngoy už se na břeh nevrátil. Trojka nasedla do člunu. Z povzdálí k němu teď přibíhala četa Ngoyových vojáků. V popředí byl Sam Weber se zaschlou krví kolem úst. "Promiň, Webere!" zvolal na něj Jack, jen co se člun odrazil od břehu. Zmáčkl spoušť. Weberovo v šoku padlo k zemi. Bylo doslova probito kulkami. "Tohle je za Pierra! A za Sabine!!!" řval na něj Jack, kterého touha po pomstě svého kamaráda a bývalé kolegyně dováděla skoro až do berzerku. Vojáci znehybněli. Obklopili mrtvého Webera. Zbytek už Lovci kryptidů neviděli. Možná, že když se vojáci, snad dost špatně vycvičení, vzpamatovali, byli už Lovci kryptidů mimo dohled. Kryla je mlha. Stačilo přirazit k dalšímu břehu, a dát se zase na útěk. Hnali se džunglí jako zběsilí. Zakopávali, padali, jeden zvedal druhého. Ostny pralesních rostlin jim na obličejích způsobily více šrámů, než všechny ty pády a rány od nepřátel v bažině. Běželi, až byli úplně vyčerpaní. Teprve pak se dostali na malou mýtinu. Obloha nad ní byla nádherně rudá, slunce už zapadalo. Skupinka dřevorubců, zaměstnaných nějakou velmožnou západní společností, uviděla tři bělochy v černých spandexových oděvech, a vyšla jim vstříc. Jack jim namluvil, že jsou dokumentaristy, kteří byli napadeni skupinou šimpanzů. Když si druhý den v malé chatrči, vlastněné jedním z těch těžařů, uvědomil, k čemu Ngoye přirovnal, musel se smát, a zároveň mu bylo líto šimpanzího druhu, že jej tím urazil... Když pak čekali na letišti v Libreville na letadlo do Londýna, prohodil Roger: "Všimli jste si, že vždycky, když nás někdo chce oddělat, vysvětlí nám všechno, řekne nám o sobě všechno, všechno o svých plánech... A my pak zdrhneme. Není to... směšný?!" "Tak pořád lepší, než kdyby nám všechno vysvětlil a pak nás oddělal. Nebo kdyby nám neřekl nic a my utekli, aniž bychom o něm nic nevěděli..." pousmál se Jack. "Takže Webera jsi zabil..." řekla Pauline trochu roztřeseným hlasem. "Promiň, já..." "Ne, to nevadí. Nikdo se o tom nedozví." "V tu chvíli, kdy jsem ho znovu spatřil, probleskla mi hlavou jediná myšlenka: musí být zastaven. A když, jak řekl, nikdy nebude chycen, dokud je s Ngoyem, řekl jsem si, že ho prostě musím zabít," pokračoval Jack. "Ngoy je každopádně stále naživu. Stejně jako Nieto a Martin. To by mě zajímalo, jak se daří klukům v Londýně s tím Martinovým případem," řekl ještě Roger, předtím, než nastoupili do letadla. Těsně předtím, než Jack vypnul svůj mobilní telefon, a než letadlo opustilo pevnou zem, přišla mu krátká SMS zpráva. Od Pierra! Prý už ho pustili z nemocnice. "Generále Owene, čekám na vaše rozkazy a zprávy." napsal mu. Jack pocítil velkou úlevu...

Kdo je nebezpečnější? Ngoy nebo Nieto? Na co přijdou Akihiko a Fahad při pátraní po Gregorym Martinovi ve Spojeném království? Jak zastavit Ngoye? A jak zastavit Nieta? Pokud to dosud byla jen soukromá válka mezi několika skupinami lidí, pak to jistě brzy bude vřít... Všude... Pokračování příště!

Obrázek týdne 9. 3. 2018

Pracovní týden skončil, a tak už jen nezbývá, než publikovat další Obrázek týdne... Doufám, že se Vám bude líbit... Podle mne je skutečně překrásný.

Popisek k dnešnímu obrázku: Pravěká Tanzanie v období Křídy před 110 miliony let. Blíží se večer, obloha se zatahuje, objevuje se na ní Měsíc, pravěcí obyvatelé této části velkého kontinentu Gondwana právě dýchají teplý večerní vzduch, prosycený vůní kapradin. Řekou prochází stádo sauropodů rodu Shingopana. Jeden dospělý kus právě pohlíží na ostatky jiné Shingopany, které se staly lahodnou hostinou pro zdejší mrchožrouty. Hmyzí sarkofágové i malý suchozemský krokodýl si užívají velkou večeři...

Do komentáře klidně napište svůj názor na obrázek... Další Obrázek týdne zase v pátek!

Dovoz zvířecích trofejí do USA - africká zvířena opět v ohrožení

V listopadu 2017 vydala Trumpova administrace prohlášení, že bude zrušen Obamův zákaz dovozu sloních trofejí ze Zimbabwe a Zambie, jež patří mezi několik málo zemí, ve kterých je lov těchto zvířat stále ve velkém měřítku dovolen. Prezident Trump pak uvedl, že prý nakonec zrušení Obamova zákona neproběhne, a že prý o celé záležitosti nebyl informován, tudíž k rozhodnutí došlo bez jeho vědomí. Původní zpráva mnohé ochránce přírody velmi znepokojila, následující Trumpův tweet byl možná malým oddechem, ačkoliv nic netrvá věčně. A u populistického prezidenta Trumpa to platí dvojnásob. Něco se řekne, pak se to změní... Federální vláda USA se již podruhé pokusila o zrušení zákazu dovozu zvířecích trofejí, přičemž by měl být jejich import posuzován "případ od případu". Sloni afričtí na tom rozhodně nejsou nejlépe; pokud v roce 1900 žilo v Africe 10 milionů slonů, pak jich dnes žije jen 400 000. Obamův zákon byl postaven na faktu, že tato a jiná africká zvířata jsou obětí 20 miliard dolarů ročně vynášejícího černého trhu s produkty z divoké zvěře, včetně trofejí. Jaký přínos má pak zrušení tohoto zákona? Syn současného prezidenta, Donald Trump Jr., je kromě businessmana i známým lovcem. Možná, že si domů bude moci přivést pár sloních klů. Nebo snad celé desítky, bude-li chtít. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine. Trumpovi však rozhodně nijak nepomáhá fakt, že se jeho vláda o zrušení zákazu pokusila rozhodnout za zavřenými dveřmi... Nakonec jen uveďme, že slon africký, největší suchozemský savec naší planety, je zvíře nejen velmi výrazné a pro svůj ekosystém obrovsky důležité, ale také zvíře velmi inteligentní. Mozková kůra slona, savce, jenž má ze všech suchozemských zástupců naší třídy mozek v podstatě největší, je spletitá podobně jako u delfínů, u nás a u našich opičích příbuzných. Ztratit tvora tak zajímavého, a zároveň tvora, který je jedním z pouhých třech zbývajících zástupců v prehistorii tolik početné skupiny chobotnatců, by byla tragédie. Je to možný scénář, a na seznamu scénáristů, kteří za ním stojí, se objevuje i jméno tragikomického Donalda J. Trumpa.

Děkuji zdrojům CNN, MSNBC a Týden.cz za poskytnutí informací pro tento článek.

Dinosauří hnízdiště 4.: Massospondylové v Jižní Africe

Článek, který byl na dlouho poslední částí projektu Dinosauří hnízdiště, jsem napsal 19. ledna minulého roku. Avšak málo významných lokací, jež svět paleontologie obohatily o poznatky ohledně dinosauřího hnízdění, bylo zatím v tomto projektu popsáno... Proto je na čase, aby se projekt Dinosauří hnízdiště vrátil. Nebudu jej psát příliš často, přesto si myslím, že budou i další části...

V roce 2006 Reisz a jeho paleontologický tým lokalizovali úžasné naleziště dinosauřích vajec a mláďat v jihoafrickém Golden Gate Highlands National Park. Toto úžasné místo, ležící v provincii Svobodný stát, nedaleko hranice s Lesothem, je známé svými "zlatými branami", pískovci, z nichž některé jsou okolo dvou set miliónů let staré. Předtím, než učinili závěry o vzhledu dinosauřího hnízdiště a jeho funkcích, našli paleontologové z Reiszova výzkumného týmu celou řadu malých kostřiček jakýchsi prosauropodů. Zároveň se jim tehdy podařilo objevit 34 vajec. Už na místě však bylo jasné, že nebyla nalezena klasická hnízdní kolonie. Pozůstatky vajec a mláďat totiž nebyly nalezeny na stejné úrovni; některá byla hlouběji, jiná výše, což poukazuje na malé rozdíly ve stáří zkamenělin. Ačkoliv šlo o hnízdiště, nebyla to typická hnízdní kolonie. Matky dinosaurů však přicházely na stejné místo rok co rok, aby přivedly na svět svá mláďata. Nestavěly však pro ně speciální hnízda; žádné zkamenělé kruhy či podobně nebyly nalezeny. Je tedy možné, že dinosauří matky jednoduše kladly vejce na zem, možná jen do malé, skoro nepatrné jamky. K jakému rodu dinosaurů patřily? A jak je toto hnízdiště staré? Před 190 miliony let, což je stáří tohoto hnízdiště, žil v Jihoafrické republice jeden proslulý raně jurský prosauropodní dinosaurus. Byl to Massospondylus, přibližně 4 metry dlouhý a až 1 tunu vážící býložravec, blízký příbuzný Plateosaura z období Triasu a tvor, na jehož vzhled se názory od roku 1854, kdy byl Richardem Owenem vědecky popsán, různily. Dlouho byl považován za kvadrupeda, zvíře pohybující se po čtyřech končetinách, posledních jedenáct let je na něj však již správně nahlíženo jako na bipedního dinosaura... V době, kdy Massospondylové v této oblasti Golden Gate Highlands přiváděli na svět nové generace, byla tato lokace v podstatě vysušeným říčním korytem, případně okrajem velkého jezera. Lze to ostatně odhadnout nejen z minerálů zachovaných v pískovcích, ale i díky tomu, že byla část hnízdiště, případně několik částí, tak dobře zachovány. V průběhu tisíců, možná i milionů let, zasáhly hnízdiště povodně, kvůli nimž sice populace Massospondylů utrpěla mírné ztráty, jistě však byly přínosem pro moderní vědu. Zda se Massospondylové o svá mláďata starali či ne, to už z nálezů nevyplývá. Mnozí dinosauři se však o svá mláďata starali, vždyť severoamerická Maiasaura z období Křídy mluví za vše. Ptáci, kteří jsou současnými theropodními dinosaury, prokazují svým mláďatům obvykle velmi důkladnou péči. A stejně tak krokodýlové, blízcí příbuzní ptáků a dinosaurů. Je tedy možné, že i Massospondylus se o svá mláďata staral alespoň několik hodin po narození. Možná, že matka jen zůstávala u hnízda, a po vylíhnutí se mláďata držela v její blízkosti, čímž jim byla zajištěna dočasná ochrana před predátory. Stejně tak je ale možné, že Massospondylové prostě jen nakladli vejce a nechali je opuštěná. Třeba se jednoho dne dozvíme více... Massospondylí hnízdiště v Jižní Africe však zůstává jedním z nejstarších (snad i nejstarším) z dosud objevených dinosauřích hnízdišť...

Neslibuji, že další část tohoto projektu napíši brzy (jak mám občas ve zvyku). Avšak je pravděpodobné, že tento projekt skutečně bude pokračovat...

Casea

Casea byla permským savcovitým plazem (synapsidem) ze skupiny Caseasauria. Na naší planetě žila v období raného Permu a byla současníkem například obojživelníka Eryopse či savcovitých plazů jako byli Dimetrodon a Edaphosaurus. Spolu s Edaphosaurem se také řadila k vůbec prvním suchozemským býložravým amniotům. Casea byla pojmenována paleontologem Samuelem Wendellem Willistonem, který pojal pojmenování tehdy nového rodu (1910) s humorem. Pojmenoval totiž toto zvíře podle sýru. Toto zvíře dosahovalo délky až 1,2 metru a jeho tělo bylo velmi zavalité. Lebka byla malá a kulatá. Končetiny se nenacházely pod tělem, ale vystupovaly z něj jako u moderních plazů. Jelikož byla býložravá, potřebovala Casea dlouhá a výkonná střeva ke trávení té tuhé rostlinné potravy, kterou se živila. Z tohoto důvodu byla tak zavalitá. Také hrudní koš byl podstatně zvětšený; v poměru k velikosti těla měla velké plíce. Podle některých spekulací měla skoro až prasečí čenich, i když nic takového z kosterních pozůstatků vyčíst nelze. Jedním autorem byla dokonce přirovnána k pytli brambor položenému na zem. Ačkoliv Casea byla jistě velmi zajímavější, než subjekt přirovnání, šlo zřejmě o pomalu se pohybující zvíře, jež trávilo mnoho času spásáním vegetace. Trávení také trvalo dlouho; Casea měla velmi primitivní zuby, rozhodně nedovedla svou potravu žvýkat. Ačkoliv mnohé z její anatomie poukazuje na suchozemský styl života, je také možné, že se čas od času vydala do vodního prostředí. Stále je však otázkou, zda byla Casea semiakvatická. Nicméně tvar jejích končetin, které zčásti připomínají ploutve, naznačuje, že snad mohla být i zcela vodní... Její zkameněliny byly nalezeny ve francouzském Aveyronu a v americkém státě Texas. Z těchto míst pocházejí tři dosud popsané druhy rodu Casea...

Její popisek naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Cotylorhynchus!

Dvě velmi pozoruhodné fosílie

Žijeme ve zlaté éře paleontologických objevů. Tento rok už bylo popsáno několik nových rodů dinosaurů, byly publikovány výsledky paleoklimatologických a geologických výzkumů... Avšak tento článek se zaměří na dvě nedávno objevené zkameněliny, o kterých také stojí za to se zmínit...

První z nedávno objevených zkamenělin je 1,6 miliardy let starý útvar s nápadnými bublinami. Byl nalezen v pohoří Vindhja v indickém státě Madhjapradéš. Už na první pohled velmi zajímavá a velice stará zkamenělina je vlastně mimořádnou ichnofosilií; je to stopa po životě primitivních organismů, jež před 1,6 miliardami let žily v této oblasti. Tehdy ještě Vindhja neexistovala, na jejím místě se nacházelo rozlehlé mělké moře. V něm už žily bakterie a sinice, a právě sinice jsou původcem tohoto podivuhodného útvaru. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale skutečně se jedná o fosilizované bublinky kyslíku! Sinice už tehdy pochopitelně prováděly fotosyntézu. V tomto ojedinělém případu se bublinky kyslíku, vzniklé jako produkt fotosyntézy, zachytily v mikrobiální podložce, jakési "rohožce". Sinice v raných fázích vývoje života na naší planetě vytvářely také velmi dobře známé stromatolity, mnohem větší útvary, jež jsou dokladem toho, že život existoval v našich mořích už velmi dávno... Avšak tato fosílie, která byla detailně prostudována dánskými vědci, je možná dosud "největší momentkou" ze života v Prekambriu...

Nyní byl také ohlášen nález další velice zajímavé zkameněliny. Jde o zbytky živočicha, který žil v době nám mnohem bližší, porovnáme-li tedy stáří této fosílie se stářím zachovalých bublinek vzduchu v mikrobiální "rohožce" prekambrijských sinic. Mládě raného ptáka z podtřídy Enanriornithes, do které je řazen i poměrně dobře známý Iberomesornis (ze 4. epizody Putování s dinosaury), zahynulo před 127 miliony let. Výzkumu ho podrobili palentologové ze Spojeného království, Spojených států amerických, Španělska a Švédska. Průzkum kostí synchotronem ukázal, že malý ptáček ještě nebyl schopen letu. Zahynul nám neznámým způsobem, a poté se fosilizoval. Fosilie měří pouhých 5 centimetrů, a jeho hrudní kost byla ještě tvořena chrupavkou. Zaživa vážilo ptáče pouhých 85 gramů... Tato zkamenělina byla nalezena už před několika lety, a to ve španělském nalezišti Las Hoyas, jehož horniny se datují do Křídového období. Další výzkum malé kostřičky ještě paleontologům ukáže, jak vlastně malí pravěcí ptáci žili. Je dosti pravděpodobné, že jako dnešní kuřata byl i tento malý enanriornithan schopen aktivního pohybu už krátce po vylíhnutí z vajíčka. Avšak neví se to jistě. Je také možné, že toto mládě vypadlo z hnízda, kam mu rodiče stále přinášeli potravu... Ať už to s životem tohoto malého ptáčete, u něhož je poněkud složité identifikovat, k jakému druhu patřilo, bylo jakkoliv, jasné je, že tato fosilie je skutečně velmi pozoruhodná...

Obrázky ze Science Daily a BBC News. Snad Vás tyto objevy potěšily... Své názory můžete psát do komentářů...

Lovci kryptidů 2: Vítejte v bažině (2/3)

Z minulé části víte, že to s Pierrem vůbec nevypadá dobře. Po záchvatu, při kterém v nemocnici poranil desítky lidí, sdělil Jackovi, že jej předtím někdo navštívil. Někdo, kdo dokázal změnit svou podobu, a zcela určitě vpíchnul Pierrovi do krve sérum agresivity. Poté, co Lovci kryptidů zjistili, že Claude Ngoy, slizký humanoid schopný proměnit se v člověka nebo třeba v tekutý sliz, se nachází v Gabonu, vydali se Jack, Pauline a Roger do zdejšího deštného lesa, aby dosud nejtajemnějšího z nepřátel týmu nalezli... Bohužel ještě nevědí, že bažina, kterou Claude Ngoy obývá, je doslova peklem...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VÍTEJTE V BAŽINĚ, ČÁST DRUHÁ:

"Podívej se! Na hladině toho bahnitého jezírka se pohybuje vrstva slizu! To je on!" zakřičel Roger. "Dostanu ho. To slibuju," řekl si Jack, shodil ze zad ruksak a vytáhl z něj jetpack. Okamžitě si jej nasadil na záda. Ve chvíli byl už ve vzduchu. Sledoval slizkou stopu Clauda Ngoye, jak doslova leze po vodě. Držel se asi tak šest metrů nad ní. Zápach nad bažinou byl příšerný. Ngoy, proměněný v polotekutou zelenou hmotu, se po hladině pohyboval neuvěřitelně rychle. Pak přišel menší problém. Zaznamenal jistě, že je ze vzduchu sledován. Vrstva slizu se sama od sebe rozdělila na šest kousků. Každý se vydal jiným směrem. Něco podobného už Ngoy provedl v Kongu, tehdy se jeho tělo také proměnilo v několik podlouhlých kápanců nechutné hmoty, a zmizelo ve škvírách v půdě. Jack se dal za tím největším kápancem. Vytáhl laserovku a vystřelil po něm. Velice se pak zděsil. Laser kus slizu zasáhl. Sliz se proměnil v Ngoyovu ruku a chňapl po něm. Jacka překvapilo, jak vysoký ten útvar byl. Dosáhl na něj přes těch šest metrů! Jack včas vzlétl o něco výš, a jen díky tomu se vyhnul chňapnutí. "Hm... Tak nestálá hmota... Jistě z nestálých molekul... To jsem ještě neviděl," zašeptal si pro sebe Jack. A pak náhle... Hlasité prásk! Jack se řítil dolů do bažiny. Dopadl do zapáchající vody. Okamžitě se vynořil a zalapal po dechu. Věděl, že jeho jetpack někdo prostřelil. Na nedalekém břehu stálo několik vojáků. Mířili na něj samopaly. Jack ani na chvíli neváhal. Znovu se ponořil pod hladinu. Neviděl tu ani na deset centimetrů, a navíc ho z té vody příšerně pálily oči. Pamatoval si však, jak vypadá břeh, a snažil se plavat k němu, a poté podél něj. Mezitím kropily hladinu bažiny kulky. Když už mu došel dech, vynořil se. Vojáky měl kousek od sebe. Stačilo pár dobře mířených laserových výstřelů, a všichni se váleli po zemi ve spálených oděvech, držíce se za popálený obličej nebo za břicho. Přímo za Jackem se v bažině znovu zformoval Claude Ngoy. Jack se rychle otočil a dal mu ránu rukojetí pistole do hlavy. Zasáhl jej přímo do strašidelně žlutého oka. Bez výsledku. Rukojeť pistole se do hlavy vmáčkla, a pak z ní zase vyjela. Jack na rukojeť pohlédl. Zbyl na ní kousek slizu. Náhle se jeho objem zvětšil. Živý sliz skočil na Jackův obličej. Jack vykřikl. Padl do vody a snažil se zbavit se té potvory. Claude Ngoy ho zvedl za ruku. "Jsem rád, že jsi tady, Jacku Owene. Jsem rád, že přijeli i tví dva kolegové. Dlužíte mi mnoho..." řekl ten slizký netvor Jackovi přímo do ucha. Pak se ale vyděšeně otočil. Na břehu stál Roger. Pálil po něm z raketové pistole. Malá raketka vylétla z hlavně zbraně, a zamířila si to přímo do oblasti, kde měl Ngoy mít srdce. Ozvala se rána jako z petardy o Silvestru. Roger přiběhl k Jackovi, kterého tlaková vlna rány odhodila na suchý břeh. "Jsem v pohodě, kámo. Ale... Co se stalo s ním?" zeptal se Jack. "Právě že nic," ozval se Ngoyův výsměšný hlas. Rukou chytil Rogera zezadu za temeno a prudkým trhnutím vzad způsobil jinak vždy připravenému kanadskému bojovníkovi obrovské bolesti. Jack vyskočil, chopil se své pistole, ale ještě dříve, než stačil vystřelit, padl opět na zem. Ten kus slizu, který jej předtím oslepil, zůstal na jeho krku, a teď ho pořádně tisknul. Jack přemýšlel o tom, že Ngoy asi dokáže své tělo dělit, a na dálku ho ovládat... Jak? Toť otázka. Jenže nebyl čas na to, aby o tom příliš přemýšlel. Sám si dal laserovkou ránu nejnižšího stupně do krku. Sliz z jeho krku sletěl. Jack vystřelil po Ngoyovi. Laser prostřelil jeho hlavu. Vznikla v ní díra, která se zase zacelila. A pak přišla další raketová rána. Ngoy explodoval. Miliony kousíčků slizu se teď válely po zemi. Roger těžce vydechoval. Od bažiny přiběhla k oběma mužům Pauline. Chtěla asi něco říci, avšak nebyl na to čas. Sliz se opět zformoval do Ngoyova ohyzdného těla. Jen tak před nimi stál. "Poslouchej, Ngoyi," řekl ještě stále chraplavým hlasem Jack, "nepřišli jsme se s tebou rvát. Chceme ale vědět, co chceš. Co chceš s kryptidy, a co chceš s Pierrem! Cos mu to provedl?!" "Jestli to chceš vědět... Testoval jsem sérum agresivity na zakázku..." odpověděl Ngoy. Jack se koutkem oka podíval na všechny ty postavy vystupující z mlhy. Další vojáci! "Poslyš, jedeš v tom s Nietem?" zeptal se Jack. "Pche! Nieto je slaboch," odpověděl Ngoy. "Takže ho přinejmenším znáš..." "Kontaktoval mě. Jak, to neřeknu. Můžu ti říct, že mi dal pěkný balík za testování toho séra. Ale Nieto nezmůže nic proti mé síle. Všechna ta jeho technologie je ničím oproti Claudu Ngoyovi!" "A co jsi vlastně zač?" zeptal se Jack. "Konec rozhovoru, Owene," usmál se děsivě ten slizký netvor. Kolem trojky Lovců kryptidů už stáli Ngoyovi vojáci. "Myslím, že bychom si ještě někdy mohli popovídat," pousmál se Jack. Aktivoval malé zařízení, které tisknul v ruce. Hodil ho přímo před sebe, tedy zhruba doprostřed kruhu, který okupovali vojáci. Ozval se strašný třeskot. Viditelnost se zhoršila. Všude jen fialový plyn... A v tom fialovém plynu dostávali Ngoyovi vojáci jednu ránu laserem nejvyššího stupně za druhou. Po chvilce trojka Lovců kryptidů unikala. Přeskakovali z jednoho ostrůvku mezi bažinatými jezírkami na druhý. Věděli, že jejich skoro až mimozemsky vypadající nepřítel je jim na stopě...

"Proč se vlastně Ngoy zdržuje tady? V nějaké zapomenuté gabonské bažině?" zeptala se Jacka Pauline. "Hádám, že je to jeho základna. Viděli jste sami, kolik tu má vojáků. Možná má několik základen. Vždyť jednu jsme mu zničili v Kongu..." odpověděl ve spěchu Jack. "A sakra!" vyhrkl Roger. Stál na pokraji suchého ostrůvku, chystal se skočit na druhý, když tu náhle se z bažiny vynořila hlava jakéhosi netvora. Měl šupinatou kůži, obrovské, dozadu zahnuté zuby... Připomínal jakéhosi dinosaura nebo obrovského varana s cibulkovitým čenichem. Z vody čouhala jen hlava, dlouhá přibližně čtyři metry. Byl to gigant. "Kryptid?" zeptal se Roger. "Možná. Nebo nějaký genetický pokus," odpověděl Jack. Všichni tři začali střílet. Příšera otevřela tlamu, hrozivě zařvala, až sliny doslova obalily naši trojici, a pak pomalým pohybem krátkého krku přiblížila svou hlavu k Lovcům kryptidů. Z tlamy vyjel dlouhý, tenký jazyk, který se obtočil kolem Paulininy nohy. A pak ji začal rychle stahovat zpět. Když však do jazyku narazila další raketka z Rogerovy pistole, netvor se zase ponořil. Pauline ležela celá vyděšená z půlky ve vodě, z půlky na souši. Jack jí pomohl na nohy. Kolem ostrůvku se teď vynořily hlavy dalších pěti takových monstrózních masožravců neznámého typu. "Bylo bláznivý vydat se odsud nohama. Nastartujte jetpacky!" zavelel Jack. Jeho jetpack zůstal někde v bažině, a navíc byl prostřelen skrz naskrz. Roger však Jacka zvedl. Jetpack je unesl oba. Zřejmě jen těsně unikli tomu, aby se stali večeří těch bažinných hrůz. Přistáli přesně tam, kudy do bažiny vešli. "Fuj, to bylo pořádně nechutný," postěžovala si Pauline. "Přinejmenším víme, že všechnu tu bolest způsobil Pierrovi právě Ngoy. A na Nietův podnět! Jenže Ngoy a Nieto asi nebudou zrovna přáteli. Svědčí o tom, jak o Nietovi Ngoy mluvil. Obávám se, že tady máme dost nebezpečného nepřítele..." řekl Jack. "Škoda, že nevíme, proč nechal odchytávat kryptidy v Kongu," zazněl Rogerův hlas. "No, já si myslím, že si podobně jako Nieto dělá armádu kryptidů. Jestli třeba dokáže ovládat ty potvory, co na nás zaútočily v bažinách, mohl by je nějak, a to jakkoliv, vyslat do nějaké světové metropole, jako kdysi Zhou Len, a zkusit ovládnout svět," odpověděl Jack. "Ale co je teda ten Ngoy zač? Člověk to není, to je jisté. Ale..." řekla Pauline. Větu však nedopověděla. Z houštin vylétla uspávací šipka a zasáhla její záda. Pauline okamžitě usnula. Jack se zamračil zlostí. Z houštiny vystoupil Sam Weber. Nebylo zase takovým překvapením se tu s ním setkat... Koneckonců, u Ngoye momentálně pracuje, ne? "Dáme pokec?" zeptal se úsměšně Weber a pak trefil Jacka i Rogera uspávačkou. Než kdokoliv z nich stačil něco udělat, leželi už nehybně vedle Pauline...

Kdo nebo spíše co je tedy Claude Ngoy? Jaké má plány? Dozví se konečně Lovci kryptidů, proč jim Sam Weber unikl ze zajetí, když jej polapili při dobrodružství v Kongu? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 2: Vítejte v bažině (1/3)

Základna Lovců kryptidů na jihu Londýna vybuchla. Otázkou zůstává, proč systémy základny nezareagovaly na připravenou bombu. Za výbuchem stojí Gregory Martin a jeho komplic Seth. I když byla budova zničena, podzemní část základny explozi přečkala, tudíž není vše ztraceno. Lovci kryptidů moc dobře vědí, že toto je válka. Stojí teď proti Deylinu Nietovi, jeho kovovému robotu Metallerovi a vší té technologii, stojí proti Gregory Martinovi a jeho odstřelovačům kryptidů, a také proti Claudu Ngoyovi, tajemnému slizkému humanoidovi, jehož původ nebyl dosud objasněn... Tato kapitola se zaměřuje na Ngoye, a na nebezpečí, která představuje...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VÍTEJTE V BAŽINĚ, ČÁST PRVNÍ:

Dveře nemocničního pokoje se otevřely. Do místnosti vstoupili tři lidé. Uvnitř byla tma. Závěsy nedovolovaly prostoupit jedinému slunečnímu paprsku. Muž malého vzrůstu přikročil k posteli, na níž ležela nehybná osoba. "Ta tma... Je nutné, aby byl ve tmě?" zeptal se Jack Owen doktora. "Když jsme jej převezli do temné místnosti, uklidnil se," odpověděl lékař. Pomalu natáhl ruku a zapnul lampičku u postele. Jack vydechl. Na posteli neležel nikdo jiný, než Pierre. Vypadal příšerně. Obličej měl polepený náplastmi, to kvůli šrámům, které utrpěl. Třetí příchozí osoba, Pauline, položila lékaři otázku: "Co se tedy vlastně stalo? Přes telefon nám toho sdělili málo." "Začalo to s ním šíleně házet. Choval se agresivně a destruktivně. Vymanil se z pout na lůžku. Poničil celý pokoj. Vyrazil dveře a téměř smrtelně skopal jednoho medika na chodbě. Sestry před ním jen utíkaly. Potom zlomil čelist jednomu mému kolegovi. Vnikl do vedlejšího pokoje a začal útočit na pacienty se zlomenýma nohama. Příšerné... Všichni museli znovu na operaci... Vydával u toho příšerný, nelidský skřek. Museli jsme ho uspat s pomocí uspávací pušky, jako zvíře... Pak byl přemístěn do této místnosti... Krevní testy prokázaly, že koncentrace séra agresivity v jeho krvi nebývale stoupla. Část jsme při složitém procesu odstranili. Bohužel ho to velmi vysílilo." "A ty šrámy na obličeji?" zeptal se Jack. "Poranil se. Na nic nedbal. Když utíkal chodbou a mlátil každého, koho uviděl, způsobil i sám sobě zranění," odpověděl lékař. Pauline přistoupila k Pierrovi, který se na ně nechápavě díval. "Pierre, pamatuješ si něco?" zeptala se ho starostlivým hlasem. "Co? Ne... Co to má znamenat?" zašeptal Pierre. "Potřebujeme vědět, co se ti stalo," řekl mu Jack, "vzpomeň si. Co bylo před tím, než si začal tak řádit?" Pierre těžce vydechl. "Opravdu si nic nepamatuju... Jenom... Jenom ke mě někdo přišel... Nepoznal jsem ho... Doktor... A pak... On se proměnil? Proměnil se..." vydechoval Pierre. "Raději pojďte. Příliš se namáhá, to není pro jeho zdraví nejlepší," řekl v rychlosti lékař. Ponechali tedy Pierra v tmavém pokoji. "Víš co, Pauline?" řekl Jack své přítelkyni na chodbě. "Já už vím, co se stalo," řekla Pauline. Jack jen pokýval hlavou. "Claude Ngoy žije, to se dalo čekat. Musel se dostat do Londýna a tohle Pierrovi provést... Unikají mi souvislosti, nejdřív vyzkoušel na Pierrovi sérum agresivity Akihikův dávný nepřítel, Amano, v Tokiu. A pak ho použije Claude Ngoy. Jediné, co mě napadá, že obě tyto rozličné osoby mají vazby na Nieta. To Nieto v Mexiku testoval sérum agresivity na pterodaktylech. Je to jeho vynález. I když bych se nedivil, kdyby se na jeho vývoji podílel i doktor Brickell," sdělil jí Jack. S Rogerem, Akihikem a Fahadem se naše dvojice setkala před poničenou základnou Lovců kryptidů. Dělníci právě pracovali na výstavbě zdí nové budovy. "Mám pro vás dobrou zprávu, lidi," řekl s úsměvem Fahad, "až bude základna znovu postavena, budeme mít nějaké nové technologie, co objednal tadyhle Akihiko. Nevím, o co má jít, ale k žádné explozi už znovu nedojde." "Co Gregory Martin? Dozvěděli jste se o něm něco?" zeptal se Jack. "Zatím nic. Ale Akihiko ho vypátrá, že?" odpověděl Fahad. Akihiko se jen pousmál: "A asi mu..." Jack gestem naznačil, ať to neříká. Pak sdělil svým kolegům, co se přihodilo Pierrovi. Když příběh dopověděl, Roger ho nedočkavě strčil do ramene. "V tom případě by tě mohlo zajímat tohle." Pustil Jackovi záznam na tabletu. Ten záznam byl pořízen nějakým bohatším obyvatelem malého gabonského městečka v západní Africe. Za svítání prochází po prašné silnici konžský důstojník, který, v domnění, že není pozorován, mění svou podobu ve slizského humanoida. Pak odchází do pralesa. "Musíme ho najít, a to za každou cenu. Navrhuju to udělat takhle. Akihiko a Fahad zůstanou v Anglii a budou hledat Gregoryho Martina, zatímco já, Pauline a Roger se vypravíme do Gabonu. Máme souřadnice místa, kde se Claude Ngoy objevil, to autor videa zveřejnil. Teď už zbývá jen tu nestvůru polapit," zavelel Jack.

Uběhlo několik dnů. Deštným lesem procházeli tři lidé v černých spandexových oděvech. Pršelo, a všichni byli zmáčení. Jack měl na nose brýle, které mu umožňovaly vidět tepelný obraz okolí. Nikde nic. "Nechci nic říkat, ale mít u sebe deštník by mi nevadilo. Jacku? Nechtěl bys příště sbalit i deštník?" zeptala se Pauline. "Vždyť on může být rád, že sbalil tebe. Vždyť se na něj podívej. Furt hledí jenom kolem sebe, na tebe se ani nekoukne... Je trošku na sebe," zasmál se Roger. "Nech toho. Nezávid'," řekla Pauline. "To řekni Fahadovi. Ten by dal Jackovi..." "Tiše!" okřikl je Jack. "Pojďte za mnou," dodal. Prošli houštinami zamořenými komáry, až se ocitli u mlaskavé bažiny. Nad ní byla mlha, ze které vystupovaly koruny pralesních velikánů. Vzduchem se táhnul příšerný zápach. "Přes termovizí jsem něco uviděl. Zmizelo to tady ve vodě!" zvolal Jack a vytáhl svou laserovou pistoli. "Teď je to támhle! Pauline, kousek za tebou!" zařval Jack. Pauline bleskurychle vytáhla laserovku a vystřelila přímo za sebe. "Je pryč... Co to sakra je?!" zasupěl Jack. "A co to je?! Jak to vypadá, kámo?!" zvolal na něj Roger. Náhle Jacka něco stáhlo do mlžného oparu. Ozývala se střelba laserů. Roger a Pauline přiběhli za Jackem. Ležel na zemi. Byl v pořádku. "Klopýtnuls nebo co?" optal se Roger. "Já nevím. Něco mě chytilo zezadu. Táhlo mě to za ruku. Přes spandex jsem necítil, jestli je to lidská ruka nebo ne... Ale... Ngoy tady někde je," odpověděl vzrušeně Jack. Najednou všechny tři zaujal pohyb na zemi. Po půdě tekl sliz. Najednou se jednotlivé proudy spojily do sebe a v rychlosti se za Rogerem objevila humanoidní postava. Slizská, ale pevná ruka ho zezadu chytila za krk a stiskla. Roger při výkřiku opustil laserovku. "Ngoyi!" oslovil Jack tu ohavnou příšeru. Humanoid se proměnil na muže oděného v konžské důstojnické uniformě. "Jsem rád, že vás zase vidím, Lovci kryptidů..." zašeptal ďábelsky. "Pusť Rogera, nebo tě rozstřílím." "Můžeš to zkusit. Nepůjde to. Věř mi." "Pusť ho!" Roger s kašlem dopadl na zem. "Vítejte v bažině. Co tady chcete?" zeptal se Claude Ngoy. Pak se opět proměnil ve slizského humanoida. "Cos provedl Pierrovi?! Mluv!" zařval Jack. Ngoy však neodpověděl. Zmizel jim před očima. Sliz, který lezl po zemi, zmizel v kalné vodě bažiny. "Je pryč?" zeptala se Pauline. "Tak to ne... Musíme ho dostat!" vykřikl naštvaně Jack.

Co je tedy zač Claude Ngoy? Proč se stal Pierre subjektem testování séra agresivity? A jaký to dopad to na něj bude mít? Zjistí Lovci kryptidů, jak se vypořádat se svými nepřáteli? Pokračování příště...

Obrázek týdne 2. 3. 2018

Dnes už je to měsíc, co jsou Obrázky týdne zpět. Při surfování po internetu jsem narazil na tento obrázek, který se mi ze všech rekonstrukcí prehistorických zvířat, jež jsem za uplynulý týden viděl, líbí nejvíce... Je od DinoRaulu. Před osmi lety jsem některé z obrázků od DinoRaulu také dával na blog... Posuďte sami, není tento obrázek překrásný?

Popisek k dnešnímu obrázku: Kdesi v lesích Severní Ameriky v období Eocénu před 35 miliony let nastává večer. Nádhernou, zelenou krajinou, osvětlenou večerním slunkem, se procházejí dva Megaceropsové nebo-li Brontotheria. Za tohoto kouzelného času se pasou na listech keřů. Dospělá zvířata, jako jsou oni, nemají v těchto lesích žádné nepřátele. Proto si tedy dopřávají klidnou večeři...

Možná, že brzy přidám i další obrázky od DinoRaulu! Avšak ještě uvidíme, jaký obrázek bude příštím Obrázkem týdne...

Amazonie v ohrožení kvůli budovaným andským elektrárnám

Amazonie je v dalším velkém nebezpečí. U pramenů Amazonky, v Andách, je konstruováno 142 přehrad, dvakrát více, než se původně předpokládalo. V plánu je stavba dalších 160. Mnozí ochránci přírody a environmentalisté jsou znepokojeni, neboť činnost přehrad již v současnosti existujících má negativní dopad na dění v Amazonii. Pokud dojde k výstavbě dalších plánovaných přehrad, kterých má být tedy velké množství, přestanou být do záplavových oblastech Amazonie odnášeny sedimenty, které voda přemisťuje, budou přetnuty další přirozené migrační cesty sladkovodních druhů ryb, a průtokové a záplavové režimy budou také narušeny. Podíváme-li se na to, jak to vše může ovlivnit člověka, ukáže se, že na tom není o nic lépe než mnozí rostlinní a živočišní obyvatelé této oblasti. Až 30 milionů lidí totiž může být změnami, jež nastanou po konstrukci přehrad, ovlivněno. To právě kvůli faktu, že stavba přehrad bude mít, nebo v případě těch existujících už má, dopad na rybí populace. Sladkovodní ryby patří na jídelní lístek obyvatel Amazonie. Bez nich se neobejdou. Ještě uveďme, že podle recentního výzkumu v amazonských vodách nad 500 metrů nad mořem žije na 671 druhů ryb. Stavba přehrad bude mít jistě dopad na jejich diverzitu. Znepokojující je, že mnohé z nich se pak mohou stát ohroženými, a to v Amazonii, oblasti, v níž je 40 % tamních ryb v podstatě amazonskými endemity, znamená, že se mohou dostat až na pokraj vyhynutí. Migrace anténovců (Brachyplatystoma), ryb z řádu sumců, je vůbec nejdelší sladkovodní rybí migrací na světě. Avšak kdo ví, zda kvůli lidské činnosti nebude tato migrace narušena... Podle odborníků by mělo být požadováno souhrnné posouzení ohledně dopadů stavby těchto přehrad na okolní prostředí. Při kooperaci v řízení vodních toků mezi jednotlivými amazonskými státy by podle nich měla být užita Konvence vodních toků Spojených národů... Stavba dalších a dalších přehrad není příliš šťastná, a to zvláště v Amazonii, v tak přírodně bohatém území, které ale rychle mizí, kde se kácejí stromy ve velkém... Fragmentace Amazonie je tématem, které není nové. Jen se stává bolestivějším...

Na obrázku vidíte jeden z přítoků řeky Amazonky, řekou Maraňón v Peru... Za informace i za obrázek děkuji webu Mongabay.